Dějiny Česka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Svatý Václav, hlavní patron českého státu; na praporci je původní znak českého knížectví, černá orlice

Dějiny Česka jsou historií jak dnešní České republiky, tak států, které jí předcházely, a území, na kterém leží. Historie lidského osídlení zde trvá od nejstaršího paleolitu. První lidé dnešního typu se objevili v mladém paleolitu, tedy v období před 12 až 40 tisíci lety. Nejstaršími obyvateli, které známe jménem, byli Keltové, po nich přišli Germáni a Slované. Ti zde vytvořili první politické celky, Sámovu říši (kolem roku 630) a Velkou Moravu (9. století). V té době sem proniklo křesťanství (sv. Cyril a Metoděj přišli na Velkou Moravu roku 863). V 10. století se kolem středočeského kmene Čechů začalo vytvářet české knížectví, vedené rodem Přemyslovců. Postupně se rozšířilo a upevnilo, získalo své světce (sv. Václav, sv. Ludmila a sv. Vojtěch) a biskupství (973), jeho centrem se stal Pražský hrad. Václavův bratr a nástupce Boleslav I. k přemyslovským državám připojil Moravu. Počátkem 11. století se knížectví stalo lénem Svaté říše římské.

Přemysl Otakar I. získal prestižní titul dědičného krále, což stvrdila Zlatá bula sicilská (1212). Vraždou Václava III. roku 1306 vymřeli Přemyslovci po meči a nastoupila dynastie Lucemburků. K nim patřil úspěšný vládce Karel IV., mimo jiné zakladatel pražské univerzity (1348), první ve střední Evropě. Později však vznikly náboženské války po nástupu husitství, reformního proudu v českém křesťanství. Ten zahájil Mistr Jan Hus, upálený v roce 1415 pro údajné kacířství, a k jeho představitelům patřili Jan Žižka a Prokop Holý. Husitské spory byly nakonec urovnány a v osobě Jiříka z Poděbrad Čechám úspěšně vládl umírněný husita (1458–1471). Po něm několik desítek let vládli králové z dynastie Jagellonců, pak roku 1526 nastoupili Habsburkové, kteří vládli až do roku 1918 a české země začlenili do rozsáhlé říše s centrem ve Vídni. Roku 1620 došlo k neúspěšnému stavovskému povstání nekatolíků, jehož následkem byla rekatolizace a ničivá třicetiletá válka. V následujícím barokním období české země zažily kulturní rozkvět, čeština se však postupně stávala jazykem pouze nevzdělaných vrstev. Císařovna Marie Terezie (1740–1780) zahájila osvícenské reformy, v nichž pokračoval i její syn Josef II. (1780–1790). Byla však nucena ustoupit Prusku většinu Slezska a Kladsko. Koncem 18. století započalo národní obrození, jež umožnilo vznik moderního českého národa i jako politické síly a obnovu významu češtiny. Ve druhé polovině 19. století proběhla rychlá modernizace a industrializace českého území.

Habsburská říše zanikla první světovou válkou (1914–1918). Na jejích troskách mimo jiné vzniklo demokratické Československo (vyhlášeno 28. října 1918). Jeho prvním prezidentem byl Tomáš Garrigue Masaryk. Roku 1938 nacistické Německo obsadilo část území obývanou většinově Němci a následujícího roku obsadilo i zbytek státu. Protektorát Čechy a Morava byl loutkovým státem v rukou nacistů. Na pozadí druhé světové války (1939–1945) ve velkém probíhalo vraždění nepřátel režimu, Židů a Romů. Po osvobození sovětskou a americkou armádou s přispěním vlastního československého odboje se roku 1945 Československo obnovilo, udrželo si však demokracii jen necelé tři roky. V únoru 1948 provedli převrat komunisté, kteří vládli opět autoritativně a plnili příkazy Sovětského svazu. V roce 1968 došlo k pokusu režim demokratizovat, takzvané Pražské jaro však bylo 21. srpna poraženo vojenskou intervencí komunistických zemí v čele se Sovětským svazem. V roce 1989 se projevila celková krize sovětského bloku a Čechoslováci dokázali sametovou revolucí komunistický režim nenásilně svrhnout. Nedokázali však udržet jednotu státu, a tak se Československo k 1. lednu 1993 opět nenásilně rozdělilo na Českou republiku a Slovenskou republiku. Česko se politicky připojilo k Západu a bylo roku 2004 přijato do Evropské unie.

Před vznikem českého státu[editovat | editovat zdroj]

Prehistorie (do 5. století př. n. l.)[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Prehistorie Česka.

Nejstarší nálezy člověka Homo habilis na území Česka pocházejí z období nejstaršího paleolitu (2.5 milionu – 750 tis. B. P.). V období starého paleolitu (750 tis. - 250 tis. B. P.), zde žil Homo erectus, pravděpodobný tvůrce tzv. acheulské kultury, a používal pěstní klín. V období středního paleolitu (250 tis. - 40 tis.) se na území ČR vystřídalo několik paleolitických kultur, jejichž nositelem byl ve starší fázi ještě Homo erectus, v mladší fázi pravděpodobně Homo sapiens neanderthalensis.

S mladým paleolitem (40 tis. - 12 tis. B. P.) je spojen první doložený výskyt člověka dnešního typu (Homo sapiens sapiens) na území České republiky. Pavlovienská naleziště na Moravě se stala světoznámými díky nálezům sídlištního i hrobového charakteru, které svědčí o lovecké společnosti, která již pravděpodobně žila polousedlým způsobem života, dokázala vypalovat keramiku či splétat z travin rohože a dále se vyznačovala uměleckým projevem se symbolickým podtextem (venuše, plastiky zvířat z pálené hlíny, šperky z ulit, mamutoviny a zubů, řezbami zdobené nástroje z mamutoviny atd.), který vedle dokladů o rituálních pohřbech svědčí o jisté duchovní kultuře.

Neolit na území Česka je reprezentován kulturou s lineární keramikou, na kterou navazuje kultura s vypíchanou keramikou. Na Moravě se na konci neolitu objevuje kultura s moravskou malovanou keramikou ovlivněná lengyelským kulturním okruhem. Obyvatelstvo se v této době živilo především zemědělstvím (různě intenzivně doplňovaným lovem, sběrem, rybolovem). Lidé žili v malých osadách v tzv. dlouhých domech. Již na konci kultury s lineární keramikou se objevují výšinná sídliště, v závěru neolitu vznikají rondely: velké, nejčastěji kruhové stavby nejasného účelu.

Pozdní doba kamenná čili eneolit na území Česka přináší další objevy a technologie (kolo, užití oradla, využití dobytka k orbě, sporadicky měď). Na českém území se během eneolitu vystřídalo či spolu soužilo velké množství kultur: lengyelská kultura, jordanovská kultura, michelsberská kultura, kultura s nálevkovitými poháry, badenská kultura, kultura řivnáčská, jevišovická kultura, chamská kultura, bošácká kultura, kultura kulovitých amfor, kultura se šňůrovou keramikou, kultura se zvoncovitými poháry.

Na eneolit navázala doba bronzová (2000 – 800 př. n. l.), kdy se začalo významně uplatňovat zpracování kovů. Velmi pravděpodobně to vedlo k vytváření skupin specialistů (horníků, hutníků, ale i obchodníků apod.). Z archeologických nálezů je možné doložit výraznější stratifikaci společnosti (bohaté hroby). Rozvíjí se dálkový obchod. Archeologické nálezy také dovolují spekulovat o náplni náboženských představ (sluneční kult). Opět české území poznalo velké množství kultur: únětická kultura, nitranská kultura, kultura Chłopice-Veselé, Věteřovská skupina, komplex mohylových kultur (českofalcká, středodunajská), kultura lužických popelnicových polí, kultury knovízská a štítarská, milavečská kultura, nynická skupina, velatická a podolská kultura.

Starší doba železná čili halštatská (800 – 450 př. n. l.) byla již typická širokým užitím železa. Střední Evropa se dostala do bližších kontaktů se Středomořím. Změnila se i společnost, která se dostála snad i na úroveň vojenského náčelnictví. Kultury doby halštatské na českém území jsou halštatská mohylová kultura, bylanská kultura v Čechách, platěnická kultura na severní a horákovská kultura na jižní Moravě.

Raná doba historická (do 6. stol. n. l.)[editovat | editovat zdroj]

Na české území se snad už v 2. polovině 5. století př. n. l., tedy v mladší doba železné, dostali Keltové, první etnikum, jehož jméno je známo z písemných pramenů. Do 4. století před n. l. obsadili všechny zemědělsky využitelné oblasti. Jméno v Čechách sídlícího kmene Bójů dalo zemi její latinský název Boiohaemum, později Bohemia. Na jižní Moravu v první vlně v 5. století přišli Volkové-Tektoságové, v 1. polovině 4. století se předpokládá příchod další vlny z Podunají. O kultuře středoevropských Keltů se mluví jako o laténské kultuře.[1]

Doba římská na území Česka začíná kolem roku 50 př. n. l. Tehdy zemi po odchodu Keltů obsadily převážně germánské kmeny. V severních Čechách se v té době udržela ještě kulturně smíšená kobylská skupina. Krátce před přelomem letopočtu se zde usadili Marobudovi Markomani (horizont Marobudovy říše), po jeho útěku zde zbytky zůstaly asi až počátku 5. století. Od 2. století ze severu pronikala převorská kultura (na Moravě o ní jsou doklady již od počátků doby římské) a v 1. polovině 3. století přišlo do Čech nové obyvatelstvo z Polabí. Tyto nové skupiny obyvatelstva se v 2. polovině 3. století rozšířily i na Moravu (kostelecká skupina). Zároveň jsou na jižní Moravě dlouhodobě zkoumány lokality, které svědčí o působení římských jednotek v období markomanských válek (Mušov) na českém území, v roce 2001 byla doložena jejich přítomnost až v Olomouci-Neředíně.[2]

Doba stěhování národů (380/400 – cca 568) začíná úbytkem obyvatelstva; pravděpodobně aspoň část lidí odešla roku 406 s Vandaly a Alany; o Markomanech se uvažuje, že odešli v 1. polovině 5. století do Norica. V 5. století se přinejmenším na Moravě projevil chaos způsobený hunským vpádem pod Attilovým vedením a přišlo sem nové obyvatelstvo z Podunají. Na jižní Moravě se snad podle některých archeologů usadili Herulové, kteří zde vydrželi až do počátku 6. století, kdy byli poraženi Langobardy. V Čechách se v 1. třetině 5. století prosadila vinařická skupina, uvažuje se i o přítomnosti hunské nobility (hroby s koňskými postroji). Na konci 5. století se proti proudu Labe do Čech dostali Langobardi (spolu s menším počtem Durynků), načas se zde usadili, ale někdy v 1. polovině 6. století se přesunuli do Podunají a roku 568 do Itálie.[3]

Slovanské osídlení a první politické útvary (do 9. století)[editovat | editovat zdroj]

Příchod Slovanů pravděpodobně nastal v 2. polovině 6. století. Časně slovanské období zahrnuje první vlnu Slovanů (kultura s keramikou pražského typu), jež směřovala přes Malopolsko na Moravu a podél stezky později zvané Trstenická i do Čech, a druhou vlnu, která v 1. polovině 7. století snad přišla z Podunají. Většina Germánů již předtím odešla, a tak v té době na českém území sídlily už jen zbytky Langobardů a Durynků.[4]

Kříž z velkomoravského období, Mikulčice

Část Slovanů žijících na českém území byla podle Fredegarovy kroniky vystavena loupeživým nájezdům a násilnostem Avarů z území dnešního Maďarska. Roku 623 se Slované pod vedením franského kupce Sáma úspěšně postavili Avarům na odpor a ustavili svůj první známý politický útvar, Sámovu říši. Roku 631 v bitvě u Wogastisburgu porazili také franského vládce Dagoberta I., který chtěl rozšířit svou vládu dále na východ. Sámo prý úspěšně vládl 35 let a po jeho smrti říše zřejmě zanikla.[5]

V dalších dvou stoletích není o dění na našem území mnoho zpráv. V roce 788 franský král Karel Veliký zřídil v severním Bavorsku českou marku, tedy vojenskou hraniční oblast proti Čechám. V roce 805 se Karel Veliký pokusil Čechy ovládnout. Jeho vojska oblehla pevnost Canburg, jejíhož vůdce zabila.[6]

V roce 845 se konal v bavorském Řezně křest čtrnácti českých velmožů, jejichž jména nejsou známa, ale ze zprávy se dá vyvodit, že do pohanských Čech začalo pronikat křesťanství.[7]

Počátkem 9. století vznikl na území jižní Moravy a severozápadního Slovenska slovanský stát, nazývaný Velkomoravská říše. Moravané ovládli jihozápadní Slovensko, které se dostalo společně s jižní Moravou pod vládu jednoho knížete. Prvním známým moravským panovníkem byl kníže Mojmír I. (vládl do 846), podle něhož se dynastie nazývá Mojmírovci.[8] Jeho následník Rastislav (r. 846–870) nejdříve přijal svrchovanost Franské říše, později ji ale odmítl poslušnost a roku 855 Frankové neúspěšně napadli Moravu. Později následovala další série ozbrojených střetů.[9] Například v roce 857 se ve Fuldských análech píše o dobytí jihočeské civitas Wistrachi (obec Vistrachova) franskými vojsky.[10]

V roce 863 přišla na Moravu z tehdy byzantské Soluně křesťanská misie Konstantina-Cyrila a Metoděje, kteří vytvořili nejstarší staroslovanské písmo hlaholici a šířili křesťanství ve staroslověnštině. Metoděj se později stal fakticky prvním moravským biskupem. Velkomoravská říše se tak stala nezávislou na zahraniční církevní hierarchii.[11]

Frankové si na Moravě chtěli uchovat vliv, ale v roce 871 je kníže Svatopluk I. (vládl 870–894) vyhnal. Hned následujícího roku 872 se Frankové objevili na území Čech a zahnali na útěk pět českých vojvodů při boji někde nad Vltavou. Jedním z nich byl i Bořivoj I.[12] V následujících letech však Svatopluk úspěšně obhájil nezávislost své říše a jeho moc se rozkládala daleko za hranice vlastní Moravy.

V roce 882 podle legendy zemřel český poustevník Ivan, nad jehož hrobem vznikl v roce 1033 benediktýnský klášter Svatý Jan pod Skalou[13]

Bořivoj zřejmě zemřel roku 895[14] a v letech 906–907 byla vyvrácena Maďary.[15] Na některých hradištích je prokázáno nebo se počítá s přežíváním velkomoravské kultury a s dalším fungováním světské správy i v nových podmínkách - například v Olomouci nebo ve Znojmě - Hradišti. Písemné prameny i pozdní tradice také naznačují fungování církevní správy (biskupství) i v 10. století po maďarských vpádech, nejspíše v Olomouci.

Středověká monarchie[editovat | editovat zdroj]

Český stát vznikl jako knížectví v 10. století. Velmi brzy se dostal do sféry vlivu Svaté říše římské. Jejím lénem se stal roku 1002 a povýšení na království dosáhl roku 1198. Počáteční období sjednocování území trvalo asi do konce 10. století. Pak již bylo jádro území (tj. Čechy včetně Žitavska a Kladska a Morava s Opavskem) ve srovnání s jinými tehdejšími státy poměrně stabilní. Přesto se hranice často měnily zejména v místech, kde nejsou přirozeně určené terénem.[16] Spolu s dalšími oblastmi, které čeští panovníci dlouhodobě ovládali, vytvořily tyto země stát zvaný Koruna království českého, latinsky Corona regni Bohemiae.[17] Morava a další součásti kromě vlastních Čech se označují jako vedlejší země Koruny.

Panovníci zprvu neměli stálé sídlo a často se přemísťovali, aby mohli na místě vykonávat správu jednotlivých regionů. Až na počátku 13. století se trvale usadili na Pražském hradě.[18] (Je nepřesné mluvit o Praze jako o tehdejším hlavním městě, protože Praha vznikla sloučením doposud samostatných částí až roku 1784, kdy panovníci již sídlili ve Vídni.)

České knížectví (do roku 1198)[editovat | editovat zdroj]

V době, kdy na Moravě vznikla rozlehlá říše, Čechy nebyly sjednoceny pod vládou jediného panovníka. V čele jednotlivých kmenů stáli místní náčelníci. Ve středu území sídlil kmen Čechů, jemuž vládl rod Přemyslovců, který svůj původ odvozoval od bájných předků Přemysla Oráče a kněžny Libuše. Kolem něj se v 10. století začal vytvářet středověký stát.

První přemyslovský kníže, o kterém se dochovaly záznamy, se jmenoval Bořivoj I., žil koncem 9. století a nechal se podle legendy pokřtít na Velké Moravě. Pravděpodobně sídlil na hradišti Levý Hradec, kde nechal vybudovat první křesťanský kostel sv. Klimenta. Podle Kristiánovy legendy potlačil se Svatoplukovou pomocí potlačil povstání českých pohanských velmožů a dal na důkaz díků postavit další křesťanský kostel, zasvěcený Panně Marii. Ten se stal první křesťanskou sakrální stavbou na ostrožně Pražského hradu.[19] Pravděpodobně za vlády Bořivojova syna Spytihněva I. (vládl 894–915) byl ostroh obehnán obranným valem a vznikl zde knížecí palác, kam kníže přesídlil z Levého Hradce. Praha se stala centrem rodícího se českého státu a přemyslovští vládci si postupně podřídili okolní obyvatele a přiměli je k odvádění dávek. Tento prvotní státní útvar bývá nazýván knížecí rodové patrimonium. Po Svatoplukově smrti zanikl vliv Velké Moravy na Čechy a česká knížata se dostala do vlivu východofranské říše.

Již na počátku dějin byla tak učiněna tři klíčová rozhodnutí, která určila jejich běh do daleké budoucnosti. První dvě, rozhodnutí se pro křesťanství a rozhodnutí se pro stát, byla dědictvím Velké Moravy. Třetím rozhodnutím bylo připojit se v době nastávajícího velkého schizmatu k Západu, tehdy představovanému Svatou říší římskou a latinskou církevní organizací v čele s papežem. Tuto orientaci symbolizuje vzdělaný kníže Václav (vládl asi 925–935), jakožto světec později prohlášený za hlavního patrona české země. Rozšířil přemyslovskou moc, podporoval křesťanství a udržoval dobré vztahy s východofranským králem Jindřichem I. Ptáčníkem, jemuž platil tribut. Jindřich daroval Václavovi ostatek saského patrona sv. Víta, což vedlo k zasvěcení chrámu na Pražském hradě tomuto světci.[20]

Sv. Václava zabil a po něm nastoupil na trůn jeho bratr Boleslav I. (vládl 935–972), rovněž významný panovník. Boleslav usiloval o pevnější sjednocení celých Čech, v čemž pokračoval i jeho syn Boleslav II. Prostředkem bylo zavádění hradské soustavy. Na nově dobytých územích nechal kníže stavět hrady, do nichž dosazoval své správce (kastelány), vojenské posádky, a při nichž zřizoval kostely, což mu umožnilo území pevněji ovládat. Upevnění moci uvnitř státu umožnilo Boleslavovi I. zahájit výboje, během nichž připojil Moravu, jež se stala trvalou součástí českého státu, a dočasně i část Slezska a Malopolska.[21]

Rotunda sv. Jiří na Řípu z počátku 12. století

Dalšími kroky k upevnění české státnosti bylo zřízení pražského biskupství roku 973 a vznik kultu svatého Václava jako hlavního zemského patrona. Prvním biskupem byl Sas Dětmar, druhým Slavníkovec Vojtěch. Ten ve své době patřil k nejvzdělanějším mužům Evropy a poměry v Čechách ho zklamaly. Marně se snažil přimět knížete a jeho dvůr, aby žili jako praví křesťané. Na znamení nesouhlasu s jejich chováním opustil dvakrát Čechy a později se vypravil šířit víru do Pobaltí mezi pohanské Prusy. Ti ho zabili a mučedník Vojtěch se stal dalším z řady českých patronů.[22]

K církevní organizaci patřily také kláštery. Jako první v Česku vznikl ženský benediktinský klášter u baziliky sv. Jiří na Pražském hradě (kolem roku 970). Jeho představenou se stala sestra Boleslava II. Mlada. Nedlouho nato založili benediktinští mniši, které přivedl do Prahy z Itálie biskup Vojtěch, mužský klášter v Břevnově u Prahy (993). Kláštery se staly významnými středisky kultury a vzdělanosti. Při biskupstvích a klášterech byly zřizovány první školy.

Mezníkem bylo i vyvraždění Slavníkovců v roce 995, tradičně považované za konec jediného rodu v Čechách, který byl schopen konkurovat Přemyslovcům. Pravděpodobně znamenalo připojení jižních Čech k přemyslovským državám, čímž byly Čechy zcela sjednoceny.[23]

Po smrti Boleslava II. (999) se postavení českého státu v důsledku rozbrojů mezi jeho následníky značně zhoršilo. Slabosti panovnické moci využil polský kníže Boleslav Chrabrý a na český trůn dosadil Vladivoje (vládl 1002–1003). Ten chtěl upevnit svoje nejisté postavení, proto požádal německého krále, aby mu udělil Čechy v léno. Tím umožnil začlenění českého státu do Svaté říše římské.[24]

V knížectví propukaly časté boje o moc uvnitř přemyslovského rodu. Nebyla totiž uspokojivě vyřešena otázka nástupnictví. Vládcové německé říše těchto sporů opakovaně využívali ve svůj prospěch a zasahovali do českých záležitostí. Také pozvednutí vládnoucích českých knížat do královské hodnosti, popř. i do hodnosti říšských kurfiřtů, bylo vedeno snahou připoutat české země pevněji k říši. Osobní královský titul měli Vratislav II. v letech 1085–1092 a Vladislav II. v letech 1158–1172.

Poslední Přemyslovci (do roku 1306)[editovat | editovat zdroj]

České knížectví se roku 1198 stalo definitivně dědičným královstvím s rozsáhlými privilegii země v rámci říše a pravomocemi vládnoucího panovníka. Zlatá bula sicilská roku 1212 potvrdila Přemyslu Otakarovi I. dědičnou královskou hodnost a další privilegia Českého království. Český panovník měl být napříště osvobozen od všech povinností vůči Svaté říše římské až na účast na říšských sněmech.

Svatá Anežka Česká

Již v 2. polovině 12. století a především ve 13. století proběhly zásadní hospodářské a společenské změny, které vedly k přerodu země z raně středověkého ve vrcholně středověký stát. Tehdy také z velmožů a družiníků vznikla česká šlechta jako právně definovaný stav. Během 13. století šlechtické rody získaly zásadní podíl na politické moci. Jejich společenské postavení bylo navenek manifestováno i držbou pevných hradů, které byly stavěny od 40. let 13. století.

Od roku 1215 začaly emancipační snahy církve, která se snažila o majetkovou nezávislost na svých světských dárcích a prosazení vlastního právního rámce pro osoby s církevní organizací spojenými. Toto úsilí bylo úspěšně dovršeno v roce 1222 tzv. Velkým privilegiem české církve, které do budoucna určilo její postavení v rámci společnosti. Mezi významné představitele církve patřila zakladatelka klášterů Anežka Česká, nejmladší dcera Přemysla Otakara I., později svatořečená.

V roce 1235 podnikla mocná armáda Mongolů velkou invazi do Evropy. Po bitvě u Lehnice v Polsku Mongolové roku 1241 vpadli na Moravu, přes kterou táhly do Uher.

Během 13. století probíhala intenzivní kolonizace dosud neosídlených oblastí království novými obyvateli převážně německého původu. Tehdy také na území dnešního Česka vznikla první lokovaná města. Zásadním způsobem se tehdy také změnila struktura venkovského osídlení, které se rozšířilo mimo staré sídelní území českého obyvatelstva.

Král Přemysl Otakar II. vybudoval do roku 1272 rozsáhlou državu, která se rozkládala přes Rakousko až za Alpy k Jaderskému moři. Po jeho smrti a ztrátě mnohých území, obzvláště v dnešním Rakousku, obrátil jeho syn Václav II. svou pozornost na sever a východ, kde se mu podařilo podmanit si řadu slezských a polských knížectví až po Baltské moře. Pro svého syna Václava III. získal roku 1301 Uherskou korunu. Faktický vliv v Uhersku však měl mladičký král pouze na Slovensku a na západě dnešního Maďarska.

Lucemburkové (do roku 1437)[editovat | editovat zdroj]

Přemyslovci vymřeli po meči zavražděním Václava III. za nevyjasněných okolností 4. srpna 1306. V roce 1310 nastoupil na český trůn po čtyřletých bojích o následnictví Jan Lucemburský, který se oženil s Eliškou Přemyslovnou, dcerou krále Václava II. Jan Lucemburský byl proslavený válečník a politik evropského formátu, kterému se přes nezájem o vládnutí ve vlastní zemi podařilo zvětšit České království mj. získáním Chebska a Horní Lužice.

Syn Jana Lucemburského Karel IV. se stal českým králem v roce 1346 a po velkém diplomatickém úsilí také králem německým. 5. dubna 1355 byl v Římě korunován císařem Svaté říše římské. Za jeho vlády dosáhly české země značného rozkvětu a Praha byla povýšena na sídelní město říše. Karel IV. založil v Praze první univerzitu ve střední Evropě, založil Nové Město Pražské, Karlův most a Karlštejn. Pod Českou korunu připojil Braniborsko (do 1415), Horní Falc (do 1401), Lužice (do 1635) a Svídnické a Javorské knížectví ve Slezsku (do 1742).[25] Se čtyřiceti tisíci obyvateli byla Praha tehdy jedním z největších měst Evropy.

Po smrti Karla IV. se v roce 1378 vlády ujal jeho syn Václav IV., který nedosahoval vladařských kvalit svého otce, a země začala propadat rozbrojům. Vedle mocichtivých feudálů čelil lidovému husitskému hnutí. Počátky úsilí o reformu církve v českém prostředí sahají už do dob jeho otce Karla. Nositeli těchto reformních snah byli často pražští univerzitní mistři. Ke zlidovění nápravného hnutí značně přispěli populární kazatelé, mezi nimi například Milíč z Kroměříže, ale zejména pak univerzitní mistr Jan Hus, upálený roku 1415 v Kostnici pro údajné kacířství. Husova poprava vedla k radikalizaci jeho přívrženců, po něm označovaných jako husité, a jejich ozbrojená vojska ovládla část českého území. V roce 1420 stanovili svůj program v tak zvaných Čtyřech artikulích pražských. V témže roce založili město Tábor, které se pak stalo centrem husitské revoluce. Husitská vojska vedl Jan Žižka z Trocnova, po jeho smrti převzal velení Prokop Holý.

Českým králem se mezitím stal Zikmund Lucemburský, další ze synů Karla IV. a pozdější římský císař. Snaha rebelii potlačit pěti křižáckými výpravami (1420 až 1431) byla neúspěšná. Ani husité se však nevyhnuli sporům a rozdělili se na radikální křídlo táboritů a umírněné, kterým šlo o dohodu s císařem a církví. V bitvě u Lipan roku 1434 byli radikálové poraženi. Schválení tak zvaných basilejských kompaktát a dohoda mezi císařem Zikmundem a českou husitskou reprezentací na sněmu v Jihlavě roku 1436 občanskou válku ukončila. Následujícího roku smrtí Zikmundovou vláda Lucemburků v Čechách skončila.

Doba Poděbradova a jagellonská (do roku 1526)[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Český stát za vlády Jagellonců.

Smrtí Albrechta Habsburského, nástupce Zikmunda Lucemburského, v říjnu roku 1439 v Čechách zavládlo až do roku 1453 období interregna (mezivládí). Nepřítomnost krále znamenala další rozklad a devastaci země poničené husitskými válkami. Roku 1440 byl sice zvolen Albrecht Bavorský, ten však českou korunu odmítl. Zemi mezitím postupně ovládly regionální šlechtické spolky – sněmíky či landfrídy – jejichž spolupráci zajišťovaly pravidelné zemské sněmy. Hlavní vliv získali význační šlechtici jako Hynce Ptáček z Pirkštejna, Jiří z Poděbrad a Oldřich II. z Rožmberka. Dále pokračovaly spory mezi katolickou stranou reprezentovanou Oldřichem z Rožmberka a kališnickou stranou představovanou Hynkem Ptáčkem.

Roku 1452 byl za zemského správce schválen utrakvista Jiří z Poděbrad. Správcem se měl stát pouze na dva roky, ve skutečnosti však mu postavení vydrželo až do smrti Ladislava Pohrobka, zvoleného roku 1453, a po Pohrobkově smrti roku 1457 byl zvolen králem.

Klenba kostela svaté Barbory v Kutné Hoře

Jiří se stal úspěšným panovníkem, od začátku své vlády se však musel vyrovnávat s tím, že mnohými katolíky byl považován za kacíře a za povýšence nízkého původu. Vnitřní katolickou opozici sdružila Jednota zelenohorská a k ozbrojenému odporu se přidala i katolická města. Roku 1466 vyhlásil papež Pavel II. proti Čechám křížovou výpravu. Do jejího čela se postavil uherský král Matyáš Korvín, kterého si katoličtí páni zvolili roku 1469 za krále. Začaly česko-uherské války. Ve chvíli nejvyššího ohrožení se Jiří vzdal dynastických nároků svých synů a nabídl českou korunu Jagelloncům výměnou za jejich podporu.

Jagellonci nastoupili na český trůn roku 1471 v osobě nejstaršího syna polského krále a litevského velkoknížete Kazimíra IV. Jagellonského Vladislava. Korunovat českým králem se dal i Matyáš Korvín. Podržel si českou korunu a s ní i vedlejší země Koruny české, Moravu, Slezsko a Lužici. Kromě toho ho přímo v Čechách podporovala katolická šlechta, ovládající jih a severozápad země, a za svého panovníka ho považovala také některá česká města, která neuznala Vladislavovu volbu. S Vladislavovou volbou zpočátku nesouhlasil ani císař Fridrich III. Habsburský a nepotvrdil ji. Teprve roku 1474 se na říšském sněmu v Norimberku dohodli Vladislavovi diplomaté s Fridrichem III., že se císař a český král budou navzájem podporovat proti uherskému králi Matyášovi. Poté Fridrich III. oficiálně uznal Vladislava II. českým králem a říšským kurfiřtem a slíbil mu udělit země Koruny české v léno.

Došlo k posílení vlivu šlechty obojího vyznání. Sebevědomé panstvo nyní vystoupilo jednotněji jak ve vztahu k městům, tak vůči panovníkovi. Dále omezilo královy pravomoci roku 1500 zemským zákoníkem zvaným Vladislavské zřízení zemské. Vladislav měl mírnou, poddajnou povahu, dokázal však dosáhnout svého v mezinárodní politice. Obratným jednáním posiloval postavení Jagellonců v Evropě, aby mohli čelit vzrůstajícímu tureckému nebezpečí. Vladislavova poddajnost se zalíbila v Uhrách. Když roku 1490 zemřel Matyáš Korvín, vybrali si uherští šlechtici za krále právě jeho. Jagellonci vládli Čechám až do roku 1526, kdy Vladislavův jediný a bezdětný syn Ludvík zahynul v bitvě u Moháče proti osmanským Turkům.

Navzdory slabé panovnické moci v době Jagellonců byla kultura této doby v českých zemích neobyčejně živá. Vladislav zahájil velkolepou přestavbu Pražského hradu a povolal ze Saska stavitele Benedikta Rieda (Rejta), který v Čechách mimo jiné vytvořil Vladislavský sál a kostel svaté Barbory v Kutné Hoře, na jehož výstavbě se podílel další známý stavitel Matěj Rejsek, autor pražské Prašné brány. Stavělo se také v mnoha jiných městech a šlechtických sídlech, a to v pozdně gotickém slohu, který bývá označován také jako vladislavská nebo jagellonská gotika.

Rozvinula se také tvorba řezbářů dřeva, jejichž díly byly znovu vyzdobeny vnitřky mnoha kostelů a kaplí, zničené husity. K významným malířům té doby patřil Mistr litoměřického oltáře.

V habsburské říši[editovat | editovat zdroj]

Personální unie spojila na bezmála čtyři sta let pod vládou habsburské a habsbursko-lotrinské dynastie české země s Rakouskem, Uhrami a dalšími územími. Po smrti Rudolfa II. bylo sídlo panovníka trvale přeneseno do Vídně. České země se tak dostaly do postavení pouhé provincie. To později ještě zdůraznila centralistická politika osvícenských absolutistických panovníků 18. století Marie Terezie a Josefa II. Roku 1749 tak byly zrušeny Země Koruny české. České království však formálně existovalo až do roku 1918.

V důsledkem napoleonských válek prohlásil František I. Rakouský roku 1814 habsbursko-lotrinská území za císařství (zvané Rakouské císařství). Roku 1806 pak zrušil Svatou říši římskou; ta však již v té době existovala jen formálně. V roce 1867 se monarchie změnila v dualistickou federaci - Rakousko-Uhersko. Selhaly však pokusy získat i pro České království podobný status, jako měly Uhry.

První Habsburkové a třicetiletá válka (do roku 1648)[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Země Koruny české za vlády prvních Habsburků.
Giuseppe Arcimboldo: Rudolf II. zpodobněný jako Vertumnus, římský bůh ročních období (1591–92)

Po smrti Ludvíka Jagellonského byl českým králem zvolen Ferdinand I. Habsburský, manžel Anny Jagellonské. Důvodem byl především stav královské pokladny a turecké nebezpečí. Habsburkové se udrželi na českém trůně pro příštích téměř 400 let. Zatímco Morava přijala vládu rakouských Habsburků a vyhnuly se jí boje, v Čechách mnozí chtěli bránit dosavadní práva a svobody. Napětí se projevovalo už za vlády Ferdinanda I. (1526-1564), který se pokoušel omezit stavovské zřízení v Čechách. České stavy přitom byly rozděleny, zejména kvůli otázkám náboženského vyznání.

Za vlády císaře Rudolfa II. (1576–1611) se Praha znovu stala kulturním centrem říše a českým stavům král Rudolf potvrdil tzv. Rudolfův majestát. České země se těšily značné náboženské svobodě a kulturnímu rozkvětu.

Po smrti Rudolfa nastoupil jeho bratr Matyáš, přesvědčený katolík. Tím se v Čechách opět zvýšilo náboženské napětí. 23. května 1618 byli z oken Pražského hradu protestanty vyhozeni královští místodržící Vilém Slavata z Chlumu, Jaroslav Bořita z Martinic a písař Filip Fabricius. Tato pražská defenestrace (druhá nebo třetí) zahájila české stavovské povstání, otevřenou revoltu proti Habsburkům. Za krále si čeští nekatoličtí stavové zvolili Fridricha Falckého, který však neprojevil potřebné vlastnosti vůdce. Vojsko českých stavů bylo 8. listopadu 1620 v rozhodující bitvě na Bílé hoře u Prahy poraženo a král Fridrich se zachránil útěkem.

Protestantští rebelové byli krutě potrestáni. 27 povstalců (3 páni, 7 rytířů a 17 měšťanů) bylo v Praze veřejně popraveno a následovala další represivní opatření a násilná protireformace. Císař Ferdinand II., který nastoupil na trůn v roce 1620, sice řadu účastníků povstání omilostnil (tzv. generální pardon), ale zkonfiskoval jejich majetek.

Třicetiletá válka, která stavovské povstání následovala, zpustošila a zbídačila zemi natolik, že z 2.6 milionu obyvatel v Čechách a na Moravě zde v polovině 17. století žilo zhruba 950 000 obyvatel v Čechách a 600 000 na Moravě.

Mnoho zástupců české šlechty a inteligence dalo přednost emigraci do sousedních zemí, kde byla protestantská vyznání povolena. Jejich majetek připadl věrným stoupencům Habsburků. Nejvýznamnější osobností mezi českými emigranty byl Jan Amos Komenský, myslitel a pedagog, biskup Jednoty bratrské.

Roku 1627 bylo vydáno Obnovené zřízení zemské, které zrovnoprávňovalo jazyk německý s českým a zajistilo Habsburkům dědičné nástupnictví v českých zemích. Vestfálským mírem v roce 1648, který ukončil třicetiletou válku, bylo potvrzeno začlenění českého království do habsburské monarchie. České království tak fakticky ztratilo nezávislost a bylo nadále řízeno z Vídně, sídla Habsburků.

Baroko a osvícenství (do roku 1790)[editovat | editovat zdroj]

Od 2. poloviny 17. století došlo ke stabilizaci politické situace a opětovnému ekonomickému rozvoji. Rekatolizace země byla až na výjimky úspěšná a ve dříve nábožensky rozdělených českých zemích vzniklo jednotné katolické prostředí, samozřejmě za cenu pronásledování jinověrců.

Kostel svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichela

Karlem VI. vymřeli Habsburkové v mužské linii. Spor a nástupnictví vedl k válkám o rakouské dědictví mezi Karlovou dcerou Marií Terezií a pruským králem Fridrichem II., k němuž se připojili i bavorský a saský vévoda. Marie Terezie získala většinu říše svého otce a v Praze byla korunována v roce 1743, Slezsko kromě oblasti kolem měst Těšín, Opava a Krnov však připadlo Prusku, ztraceno bylo rovněž Kladsko.

České baroko přineslo velké množství nových staveb, kostelů, paláců i domů. Působili zde významní architekti jako Carlo Lurago (Klementinum), Francesco Caratti (Černínský palác), Jan Blažej Santini-Aichel (kostel na Zelené hoře) nebo Kilián Ignác Dientzenhofer (malostranský i staroměstský kostel sv. Mikuláše). O výzdobu se starali malíři jako Karel Škréta, Petr Brandl, Jan Kupecký a Václav Vavřinec Reiner a sochaři, mezi něž patřili Jan Jiří Bendl, Ferdinand Maxmilián Brokoff nebo Matyáš Bernard Braun. Z českých barokních literátů kromě exulanta Komenského vynikli Bedřich Bridel, Bohuslav Balbín a Adam Michna z Otradovic, jenž byl zároveň hudebním skladatelem; dalšími vynikajícími hudebníky byli Jan Dismas Zelenka, Bohuslav Matěj Černohorský, Jan Zach a moravský Němec Heinrich Ignaz Biber.

Další změny přináší josefinismus, osvícenské reformy císaře Josefa II. (1780–1790). Byl zrušen jezuitský řád, soudnictví bylo odděleno od správy a v roce 1781 byl vydán patent o zrušení nevolnictví a toleranční patent, kterým se povolují nekatolická vyznání. Dochází k centralizaci správy a ke germanizaci vyššího školství a úřadů. Čeština zůstala pouze hovorovým jazykem venkovanů, ale politika, věda a vyšší kultura používala převážně němčinu.

Vznik moderního českého národa (do roku 1918)[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku České země za první světové války.

V poslední dekádě 18. století začalo české národní obrození, proces etnického sebeuvědomění a vytvoření moderního českého národa. Obrozenci zpočátku usilovali o znovuvzkříšení češtiny jako rovnoprávného jazyka a české kultury, později pak i o politickou moc. V 80. letech 18. století již začaly v Praze vycházet první české noviny, začalo se hrát české divadlo, v roce 1792 byla zřízena stolice českého jazyka a literatury na pražské universitě. Obrození bylo zároveň reakcí na germanizační úsilí, i když habsburské upřednostňování němčiny bylo motivováno praktickými, nikoli národnostními zájmy. Do roku 1848 se obrození projevovalo především v rovině kulturní, výraznou roli hrála ještě česká historická šlechta (hrabě Kašpar Šternberg, Karel Chotek), mezi výrazná centra kulturního života patřila Královská česká společnost nauk (1784) a Vlastenecké muzeum v Čechách (1818). K prvním obrozencům patřili Josef Dobrovský a Josef Jungmann, hnutí poté zahrnulo celou rodící českou inteligenci a měšťanstvo.

Napoleonské války přímo zasáhly i české území, na jižní Moravě proběhla důležitá bitva u Slavkova (1805), z českých vojáků se tehdy vyznamenal budoucí maršál Jan Radecký z Radče. V reakci na války a předchozí francouzskou revoluci císař František I. (vládl 1792–1835) a jeho kancléř Klemens Metternich prosazovali konzervativní absolutismus. Společnost zůstala v porovnání s průmyslovým vývojem v západní Evropě ještě většinou zemědělská. Vzniklo sice několik manufaktur, především textilních, ale jejich dopad na celkovou produkci byl malý.

František Palacký

V revolučním roce 1848 byla definitivně zrušena robota. Čeští politici jako František Palacký nebo František Ladislav Rieger veřejně formulovali své požadavky (Svatováclavský výbor, Kroměřížský sněm) a vnikla první česká politická strana, liberální Národní strana zvaná Staročeši. Roku 1874 se od ní odštěpila „mladočeská“ Národní strana svobodomyslná, roku 1878 byla založena Sociálně demokratická strana českoslovanská v Rakousku.

Císař František Josef I. měl po svém nástupu roku 1848 ambice vládnout absolutisticky („Bachův absolutismus“ podle tehdejšího ministra vnitra), ale po porážce v prusko-rakouské válce (1866) byl nucen ustoupit Maďarům, a v roce 1867 tak vznikla dualistická monarchie - Rakousko-Uhersko. Čeští politici usilovali o podobné postavení pro české království, jejich snahy ale selhaly. Maďaři tak měli dominantní pozici v Uhersku a Němci v rakouské části monarchie. Postupné reformy a liberalizace však umožnily českým zástupcům hrát důležitější roli v politickém životě Rakouska-Uherska.

V 19. století, zejména jeho poslední třetině, došlo k všeobecnému rozvoji vzdělání, kultury a české literatury. V letech 1868–1883 bylo postaveno Národní divadlo, v letech 1885–1891 Národní muzeum. Jubilejní zemskou výstavu v roce 1891 se stala přehlídkou českého průmyslu a podnikavosti. Roku 1869 byl pražský Polytechnický ústav rozdělen na českou a německou část, roku 1882 byla obdobně rozdělena Karlo-Ferdinandova univerzita.

K vůdčím osobnostem českého intelektuálního života patřili vedle Palackého i novinář Karel Havlíček Borovský, národopisec Vojta Náprstek nebo filozof Tomáš Garrigue Masaryk. Literaturu obohatili například Karel Hynek Mácha, Božena Němcová, Josef Kajetán Tyl, Jaroslav Vrchlický, Josef Václav Sládek, Alois Jirásek nebo Jindřich Šimon Baar. V hudbě se proslavili mimo jiné skladatelé Bedřich Smetana a Antonín Dvořák, pěvkyně Ema Destinnová či dodnes působící orchestr Česká filharmonie; v malířství Josef Mánes, Mikoláš Aleš či Jakub Schikaneder; ke slavným sochařům patřil Josef Václav Myslbek. Mnozí nadaní rodáci, zejména německy mluvící, ovšem provincii opouštěli a uplatňovali se ve Vídni a jinde; příkladem mohou být filosof Edmund Husserl, hudební skladatel Gustav Mahler, pacifistka Bertha von Suttnerová nebo mistr světa v šachu Wilhelm Steinitz. Z německy mluvících intelektuálů působících v českých zemích byl světově významný biolog Gregor Mendel.

Od 60. let 19. století se české země i rychle industrializovaly, v 80. a 90. letech 19. století vznikala česká buržoazie a v souvislosti se zakládáním továren atd. i městské dělnictvo. V letech 1845–1914 byla vybudována převážná část dnešní železniční sítě a mnoho silnic, v 70. letech 19. století se začala ve větších městech rozvíjet městská hromadná doprava. Kvetl spolkový život. Počátky organizované české tělovýchovy sahají do roku 1862, kdy Miroslav Tyrš, Jindřich Fügner a další založili podle vzoru podobných německých spolků Sokol.

V roce 1914 vypukla první světová válka. Rakousko-Uhersko ji pomohlo vyvolat, ale postupem času bylo jasné, že prohraje. Čeští politici v exilu, zejména Tomáš Garrigue Masaryk a Edvard Beneš spolu se Slovákem Milanem Rastislavem Štefánikem, proto u západních mocností diplomaticky připravovali vznik samostatného západoslovanského státu. Jejich snahám napomohlo, že mnozí čeští a slovenští vojáci po zajetí nebo dezerci nastupovali do boje na straně protivníků Rakouska-Uherska a vytvářeli vlastní jednotky, později zvané československé legie, zárodky budoucí Československé armády. Těsně před koncem války v polovině října 1918 exiloví politici vyhlásili nezávislost. Po kapitulaci Rakouska-Uherska byla samostatná republika 28. října provolána i v Praze a moc začal přebírat Národní výbor československý, složený z domácích politiků „mužů 28. října“. 30. října rakouské orgány v Praze kapitulovaly a Martinskou deklarací se k novému státu připojili Slováci. Tím vzniklo Československo.

Československo[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Dějiny Československa.

Československo prošlo řadou státoprávních změn. Období od vzniku Československa do mnichovské krize se nazývá první republika; součástí státu tehdy byla i Podkarpatská Rus. Mnichovskou dohodou z 29. září 1938 okleštěná Česko-Slovenská republika, neoficiálně zvaná Druhá republika, vydržela jen asi půl roku. Skončila 15. března 1939, kdy byl zbytek Čech a Moravy zabrán německým vojskem a byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. Po osvobození v květnu 1945 vznikla takzvaná třetí Československá republika, ukončená komunistickým převratem v únoru 1948. Komunistický režim v Československu přejmenoval stát roku 1960 na Československou socialistickou republiku a roku 1969 ji federalizoval. Komunisté byli odstaveni od vlády v listopadu 1989 a brzy poté stát dostal své poslední jméno, Česká a Slovenská Federativní Republika.

První republika (do roku 1938)[editovat | editovat zdroj]

Československá republika (ČSR) byla mnohonárodnostní stát, kromě Slováků zde žily více než tři miliony Němců, dále Maďaři na Slovensku, Poláci v Českém Slezsku a Rusíni na Podkarpatské Rusi. Zakladatelé první republiky prosazovali čechoslovakismus, tedy vytvoření jediného národa z Čechů a Slováků, později se však slovenská reprezentace stále více vymezovala proti Čechům a čechoslovakismus se neujal. Čtrnáctimilionové a hospodářsky i kulturně vyspělé Československo byla demokratický unitární stát, dělený na samosprávné země; zpočátku to byly Čechy, Morava, Slezsko, Slovensko a Podkarpatská Rus, roku 1928 bylo Slezsko spojeno s Moravou. Dvoukomorové Národní shromáždění bylo voleno poměrným systémem. Vlády se dosti často střídaly, ale celková politická linie zůstávala stabilní. Důležitá rozhodnutí totiž předem projednávali předsedové klíčových demokratických politických stran, velkou váhu měla rovněž vůle prezidenta republiky. Tím byl do roku 1935 Tomáš Garrigue Masaryk, následoval Edvard Beneš.

K důležitým politickým stranám v českých zemích patřili agrárníci (Antonín Švehla, Rudolf Beran), socialisté (Edvard Beneš, Václav Klofáč), sociální demokraté (Vlastimil Tusar) a lidovci (Jan Šrámek), kteří reprezentovali Čechy, zatímco Němci často volili německé sociální demokraty (Ludwig Czech) a později pronacistickou Sudetoněmeckou stranu (Konrad Henlein). Na české krajní pravici se nacházela fašizující uskupení kolem Radoly Gajdy a Jiřího Stříbrného, na krajní levici komunisté, později vedení Klementem Gottwaldem.

T. G. Masaryk a Karel Čapek

Na počátku Československo řešilo mimo jiné otázku svých hranic. Pohraničí obydlené Němci usilovalo o odtržení, a bylo proto obsazeno armádou, přičemž během několika ozbrojených zásahů umírali lidé. Maďarsko-československá válka se vedla o sporná území na východě, sedmidenní válka proti Polsku řešila hranice na Těšínsku. Špatné vztahy s důležitými sousedy i s vlastní německou menšinou pak trvaly až do druhé světové války a později pomohly nacistům ovládnout celý region.

Hospodářské dějiny Československa navazují na industrializaci, zahájenou již za Rakouska-Uherska. ČSR byla značně vyspělá (Škodovy závody v Plzni, Baťovy závody ve Zlíně, Vítkovické železárny v Ostravě, Huť Poldi v Kladně), přední místo měla zejména ve zbrojní a obuvnické výrobě. Symbolem pokroku v maloobchodě byly obchodní domy Brouk a Babka. V řadě chudších regionů však převažovala stále agrární výroba. V hospodářství měly důležitou roli banky, z nichž nejdůležitější byla Živnobanka vedená Jaroslavem Preissem. Roku 1919 položila měnová reforma ministra Aloise Rašína základy budoucímu růstu a dvacátá léta 20. století byla ekonomicky úspěšná. Ekonomiku závislou na exportu pak těžce zasáhla velká hospodářská krize, jež byla v ČSR velmi vleklá a projevovala se po celá třicátá léta.

I za první republiky pokračoval kulturní vzestup země. Z nových vědeckých a pedagogických institucí nutno zmínit brněnskou Masarykovu univerzitu (založena 1919). K vlivným intelektuálům té doby patřili vedle prezidenta Masaryka mimo jiné historici Josef Pekař, Zdeněk Nejedlý a Josef Šusta, teoretici umění František Xaver Šalda a Karel Teige, novinář Ferdinand Peroutka, lingvista Vilém Mathesius či filozof Emanuel Rádl. Náboženský život byl poznamenán odklonem značného počtu zejména obyvatel Čech od římskokatolické církve. Z bývalých katolíků vznikla Církev československá vedená Karlem Farským a místní pravoslavná církev vedená Matějem Pavlíkem - Gorazdem. Obě toleranční protestantské konfese se v prosinci 1918 sloučily do Českobratrské církve evangelické.

K velkému množství významných literátů patřili Karel Čapek, Vladislav Vančura, Jaroslav Hašek, Jaroslav Seifert, Vítězslav Nezval, Jaroslav Durych, Jakub Deml nebo německy píšící Franz Kafka. Vrcholné tvůrčí období za první republiky prožil hudební skladatel Leoš Janáček, z mladších generací hudebníků je znám například Jaroslav Ježek. Architektura tíhla k funkcionalismu (Veletržní palác v Praze, Baťův mrakodrap ve Zlíně), k jejím představitelům patřili Jan Kotěra a Josef Gočár. Výtvarné umění reprezentují např. sochař Jan Štursa, fotograf František Drtikol či malíři Emil Filla, Josef Čapek a Jan Zrzavý. Prudce se rozvíjel film; k režisérům patřili Karel Lamač a Martin Frič, známými herci byli mimo jiné Adina Mandlová či Hugo Haas (zároveň režisér). Stavba barrandovské „filmové továrny“ začala roku 1931. Divadelní režii pěstovali například Karel Hugo Hilar, Emil František Burian a Jiří Frejka, avantgardní Osvobozené divadlo proslavilo autory a herce Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Lidovější zábavu té doby reprezentují komici Ferenc Futurista a Vlasta Burian nebo hudebník R. A. Dvorský. Šíření kultury a informací usnadnilo vysílání rozhlasu, zahájené roku 1923. Vycházelo množství periodik, vysokou úroveň měly například Lidové noviny či Přítomnost.

Rozvíjel se také sport, vynikající úroveň měli například fotbalisté, hokejisté, kanoisté, stolní tenisté, atleti a zápasníci. První olympijské zlato pro ČSR získal sportovní gymnasta Bedřich Šupčík roku 1924. V činnosti pokračoval Sokol další tělovýchovné organizace, rozvíjel se skaut, založený A. B. Svojsíkem již před vznikem ČSR, a jeho divočejší odnož tramping.

Rozpad, okupace a poválečná obnova (do roku 1948)[editovat | editovat zdroj]

Československá diplomacie se opírala o západní státy, především Francii, a v regionu o spojenectví s Rumunskem a Jugoslávií zvané Malá dohoda. Po nástupu nacismu v Německu se radikalizovala německá menšina v ČSR. Když Hitler v roce 1938 obsadil Rakousko, Československo zjevně bylo další na řadě. Nezachránilo ho ani urychlené zbrojení a budování pohraničního opevnění. Hitler žádal o odstoupení pohraniční; představitelé Francie a Velké Británie chtěli zabránit hrozící válce, a tak Mnichovskou dohodou z 29. září 1938 přiznali pohraniční oblasti Čech a Moravy Německu. 30. září 1938 následovalo polské ultimátum a 2. října Polsko obsadilo a anektovalo východní část československé části Těšínska. Druhá republika neměla dlouhého trvání: již 15. března 1939 byl zbytek Čech a Moravy zabrán německým vojskem a byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. Den předtím Slovensko vyhlásilo nezávislost a Maďarsko zabralo Podkarpatskou Rus a část jižního Slovenska. Prezidentem druhé republiky a pak protektorátu byl Emil Hácha, nejvyšší moc v protektorátu měli reprezentanti nacistického Německa (postupně Konstantin von Neurath, Reinhard Heydrich a Karl Hermann Frank).

Alois Eliáš

1. září 1939 Hitler napadl Polsko a vypukla druhá světová válka. Ještě před tím odešla z Československa první vlna emigrace. Československý odboj usiloval o porážku nacismu a obnovení Československa. Významnými organizacemi domácího odboje byli Obrana národa a Ústřední vedení odboje domácího, ke známým osobnostem patří Alois Eliáš či Julius Fučík. Největším úspěchem odboje bylo zabití nacistického pohlavára Heydricha, jenž zemřel 4. června 1942 po útoku Jana Kubiše a Jozefa Gabčíka. Nacisté poté rozpoutali brutální odvetu, tzv. heydrichiádu; mimo jiné byly tehdy zlikvidovány vesnice Lidice a Ležáky.

Kromě odbojářů a českých elit nacistická okupace nejhůře postihla Židy a Romy a další údajně méněcenné osoby. Celkový počet obětí nacistického Německa v Československu se odhaduje na řádově 350 tisíc, z toho asi 270 tisíc Židů. Mezi známými oběťmi nacismu v Česku jsou spisovatel Vladislav Vančura, malíř Josef Čapek, skladatel Hans Krása, atlet Evžen Rošický, biskup Gorazd nebo feministka Františka Plamínková.

V roce 1940 bylo v Londýně Edvardem Benešem ustanoveno Prozatímní státní zřízení, exilová vláda. Československá zahraniční vojska bojovala na straně Spojenců. Centrum komunistického zahraničního odboje sídlilo v Moskvě. V jeho čele stáli Klement Gottwald a Rudolf Slánský.

Na území Slovenska roku 1944 proběhlo protifašistické Slovenské národní povstání, jež bylo ovšem potlačeno. Po karpatsko-dukelské operaci zahájené v říjnu 1944 bylo v lednu 1945 zahájeno osvobozování Slovenska, na němž se výrazně podílel i 1. československý armádní sbor. V dubnu probíhaly těžké boje ve dvou směrech na jihovýchodní Moravě a na Ostravsku. 1. května propuklo v Přerově povstání, které se již následující den přeneslo i do dalších českých a moravských měst a přerostlo v květnové povstání českého lidu. Ze západu se na české území probíjela americká armáda, jež osvobodila Plzeň. 5. května 1945 propuklo Pražské povstání i v hlavním městě. 9. května 1945 byla Praha osvobozena sovětskými vojsky, čímž fakticky skončila druhá světová válka v Evropě. Až na závěrečnou fázi války zůstalo české území ušetřeno větších bojů, výjimkou byly nálety Spojenců na některé továrny.

Válka skončila vítězstvím spojenců a Československo bylo obnoveno, i když Podkarpatská Rus byla přičleněna k Sovětskému svazu. Tři miliony obyvatel německé národnosti byly se souhlasem spojenců na základě Benešových dekretů brzy po válce vysídleny do Německa a Rakouska. Někteří Čechoslováci se po válce dopouštěli nelidského zacházení s Němci, příkladem je „brněnský pochod smrti“ v květnu a masakr na Švédských šancích v červnu 1945.

Poválečná třetí Československá republika (květen 1945 – únor 1948) byla závislá na Sovětském svazu a společnost byla silně prosovětská. Původní systém mnoha politických stran byl zredukován, takže nakonec existovaly v českých zemích jen čtyři levicové a středové strany. Z nich nejsilnější byla komunistická, jejíž vůdce Klement Gottwald se po volbách 1946 stal předsedou vlády. Komunisté začali provádět reformy, které zemi přiblížily k odstranění soukromého vlastnictví a zajištění monopolu moci. Už v říjnu 1945 byly znárodněny velké průmyslové podniky, banky a pojišťovny. K 1. březnu 1947 bylo znárodněno více než 3000 podniků, v nichž pracovalo 61 % zaměstnanců průmyslu.[26] Také v zemědělství došlo v tomto období k velkým vlastnickým změnám, když byly provedeny dvě pozemkové reformy. Třetí, která byla v té době už plánovaná, byla uskutečněna až po únoru 1948.[27]

V obtížných válečných a poválečných letech nadále vznikala díla populární kultury, například filmy jako Kristián. Vyšší kulturu obohatili například romanopisci Karel Schulz a Jaroslav Havlíček, fotograf Josef Sudek nebo básník Jiří Orten.

Komunistický režim (do roku 1989)[editovat | editovat zdroj]

V únoru 1948 převratem uchopili moc komunisté, kteří zemi začlenili do sovětského bloku. Následovala druhá vlna emigrace na Západ. Po Benešově demisi se prezidentem stal Klement Gottwald (zemřel 1953), následovali další komunisté Antonín Zápotocký (zemřel 1957), Antonín Novotný (odstoupil 1968), Ludvík Svoboda (odvolán 1975) a Gustáv Husák (odstoupil 1989).

Komunistický režim v Československu byl autoritativní, často bývá charakterizován jako totalitní. Volby probíhaly, na výběr byla však pouze jediná kandidátka: komunisty řízená koalice Národní fronta. Parlamenty, vlády i vedení podniků byly podřízeny rozhodnutím komunistické strany, jež pomocí systému nomenklatury řídila obsazování důležitých pozic. Občanům byly zaručeny některé sociální jistoty, na druhou stranu byla omezena základní lidská práva a svobody. Byla uplatňována cenzura[28] a po projevech odporu slídila tajná Státní bezpečnost. Teror byl nejtvrdší do poloviny 50. let, pokračoval však po celou dobu trvání režimu. Mezi jeho oběti patří politička Milada Horáková, kněz Josef Toufar, generál Heliodor Píka, disident Pavel Wonka nebo komunistický pohlavár Rudolf Slánský.

Proces se skupinou Milady Horákové (1950): hlavní obžalovaná vypovídá

Naprostá většina ekonomiky byla komunisty buď znárodněna (státní podniky) nebo nuceně kolektivizována. Plánovaná ekonomika byla zavedena již za třetí republiky (Dvouletý hospodářský plán 1947–1948), během komunistického režimu se plánovalo po pětiletkách. Nedostatečná kvalita řízení se postupně projevila klesající kvalitou a konkurenceschopností, rostoucím vnitřním zadlužením země a stagnací životní úrovně. Důraz se kladl na těžký průmysl a kvalita služeb stála v pozadí.

K 1. lednu 1949 byly zrušeny samosprávné země a vznikly kraje. V roce 1960 byl novou ústavou název státu změněn na Československá socialistická republika (ČSSR), současně došlo k další správní reformě, již se redukoval počet krajů. Od 1. ledna 1969 vstoupila v platnost federalizace Československa. Jako jeden ze dvou federálních států vznikla Česká socialistická republika, přímý předchůdce současné České republiky.

Liberalizační hnutí roku 1968, známé jako Pražské jaro, bylo poraženo vojenským zásahem Moskvy 21. srpna 1968; Československo zůstalo okupováno sovětskou armádou až do roku 1991. Po invazi emigrovalo mnoho především vzdělaných lidí, což ještě zhoršilo hospodářské zaostávání ČSSR.

Následovalo dvacetileté období takzvané normalizace. Společnost se přes burcující sebeupálení Jana Palacha a Jana Zajíce (1969) ze strachu navenek nevzpírala. Výjimkou byla hrstka disidentů všech demokratických názorových směrů sdružených kolem prohlášení Charta 77; k nim patřili například dramatik Václav Havel, filozofové Jan Patočka a Václav Benda, literární historik Václav Černý, psycholožka Dana Němcová, exministr Jiří Hájek či politolog Jaroslav Šabata.

Následkem politických poměrů se česká kultura v době komunismu rozdělila: vedle oficiální režimní kultury existovala podzemní nezávislá kultura, kvůli cenzuře odkázaná na samizdat, a také kultura exilová; mezi nimi existovaly přechody a „šedé zóny“. K významným prozaikům patřili Bohumil Hrabal, Milan Kundera a Josef Škvorecký. Jako dramatici působili mimo jiné Pavel Kohout a Václav Havel; divadelní scénu obohatila malá divadla jako byl Semafor (Jiří Suchý a Jiří Šlitr) nebo Na zábradlí (Ladislav Fialka, Jan Grossman, Václav Havel, Evald Schorm, Ivan Vyskočil). Poezii tvořili například Václav Hrabě, Karel Kryl‎, jenž byl i zpěvákem a hudebníkem, a Jaroslav Seifert, který za svou tvorbu získal Nobelovu cenu. Vážnou hudbu reprezentovali například skladatel Petr Eben, dirigent Václav Neumann nebo cembalistka Zuzana Růžičková. Architektura celkově upadla, ale i zde se najdou zajímavé stavby jako vysílač na Ještědu od Karla Hubáčka; typičtější ovšem byla jednotvárná panelová sídliště.

Populární kulturu ovlivnilo zahájení vysílání Čs. televize roku 1953. K velkému množství zpěváckých a hereckých hvězd patřili Rudolf Cortés, Karel Gott, Milan Chladil, Jiří Korn, Waldemar Matuška, Yvetta Simonová či Helena Vondráčková, proslavil se například Orchestr Gustava Broma či skupina Olympic.

Největším úspěchem české vědy, řízené nyní po sovětském vzoru akademií věd, byla Nobelova cena za chemii Jaroslava Heyrovského (1959), ovšem za objev učiněný již před válkou. Sportovci dosahovali výborné výsledky v řadě odvětví, legendou se stal například běžec Emil Zátopek a jeho manželka oštěpařka Dana Zátopková.

Pád komunismu a rozdělení federace (do roku 1992)[editovat | editovat zdroj]

Protirežimní demonstrace 25. listopadu 1989 v Praze

I když se občané příliš nebouřili, komunistický režim se velké popularitě netěšil. Ukázaly to události konce 80. let, kdy se po neúspěšném pokusu o reformy sovětského vůdce Gorbačova začal komunistický blok hroutit. Rozbuškou takzvané sametové revoluce se stalo zmlácení průvodu studentů policií 17. listopadu 1989. Následovala vlna stávek a masových demonstrací. Protirežimní síly, vedené disidentem Václavem Havlem, se spojily do organizací Občanské fórum v Česku a Verejnosť proti násiliu na Slovensku a během několika týdnů se jim podařilo komunisty nenásilnou cestou odstavit od moci.

Václav Havel byl zvolen prezidentem 29. prosince 1989 a ve svobodných volbách 1990 drtivě zvítězily demokratické síly. Stát nastoupil cestu liberalizace a orientace na Západ. Bylo uvolněno podnikání a zahájena privatizace ekonomiky: restituce dohledatelného majetku zabaveného komunistickým režimem, dále velká privatizace pro větší podniky a malá privatizace pro drobné provozy. Obnovily se staré a vznikly nové politické strany; z nových byla pro budoucnost nejvýznamnější pravicová Občanská demokratická strana (ODS), jež se střídala po další víc než dvě desetiletí u moci se sociální demokracií. Byly přijaty lustrační zákony zabraňující příslušníkům elit bývalého režimu zastávat některé funkce.

Česká a Slovenská Federativní Republika, jak se nyní stát oficiálně nazýval, však nedokázala vyvážit rozpory mezi oběma federativními republikami. Volby roku 1992 vyhrála v Česku pravice (ODS, premiér Václav Klaus) a na Slovensku levice (HZDS a Vladimír Mečiar). Spolupráce se tak následkem opačné politické orientace obou vlád ještě znesnadnila, a reprezentanti obou republik se proto dohodli na rozdělení státu. Československo zaniklo koncem roku 1992.

Samostatná Česká republika[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Česko.
Václav Havel

Česko i Slovensko se rozdělily bez větších problémů a byly rychle uznány jako nástupnické státy Československa. 12. března 1999 byla Česká republika přijata do Severoatlantické aliance (NATO). V rámci NATO se její armáda zúčastnila operací například v Kosovu,[29] Afghánistánu[29] či Iráku.[30] V referendu v roce 2003 byl schválen vstup do Evropské unie, který se uskutečnil 1. května 2004. V roce 2007 se Česko stalo členem Schengenského prostoru, v roce 2009 na šest měsíců působilo jako předsednický stát EU[31] a ratifikovalo Lisabonskou smlouvu.[32]

Politiku doposud charakterizovalo střídání Občanské demokratické strany a České strany sociálně demokratické coby převažujících sil Poslanecké sněmovny a sestavovatelů vlády. Od roku 1996 začal existovat Senát jako horní komora českého Parlamentu, v roce 2000 začaly fungovat samosprávné kraje, které převzaly značnou část kompetencí centrální správy. Prvním prezidentem samostatného Česka se stal Václav Havel (do roku 2003), následovali Václav Klaus (do roku 2013) a první přímo volený prezident Miloš Zeman.

První větší krizi zažilo samostatné Česko v roce 1997. Po ekonomických problémech způsobených krizí „bankovního socialismu“ (nezdravého propojení bank a státu) a skandálu s financováním ODS padla vláda Václava Klause. Po předčasných volbách roku 1998 předseda oslabené ODS Klaus a předseda vítězné ČSSD Miloš Zeman situaci stabilizovali slibem vzájemné podpory obou stran, zvaným „opoziční smlouva“. Až do voleb 2013 vždy ČSSD a ODS zaujímaly dvě první místa; roku 2013 se skandály stíhaná ODS propadla na páté místo. Naopak úspěšné byly na pravici nové strany jako ANO miliardáře Andreje Babiše a TOP 09 navrátivšího se exulanta Karla Schwarzenberga. Vždy v parlamentu byli zastoupeni také komunisté a s výjimkou let 2010–2013 i lidovci.

Pojetí českých dějin[editovat | editovat zdroj]

Kosmas

České dějiny nelze chápat izolovaně. Jsou součástí dějin Evropy a jsou úzce propojeny s dějinami okolních států, především Německa a Rakouska. Český stát patřil téměř vždy do větších politických struktur a spoluutvářel jejich dějiny; byly to zejména Svatá říše římská, habsburská monarchie a její nástupce Rakousko-Uhersko, dále sovětský blok a Evropská unie. I samotné území českého státu prošlo mnoha změnami a dělilo se na různé více či méně samostatné části s různou historií; zejména významné jsou dějiny Moravy a Slezska. Samostatné dějiny mají rovněž etnické a jiné skupiny, žijící na českém území, především „sudetští“ Němci a čeští Židé. Lze také zkoumat hospodářské dějiny Českých zemí, dějiny českého práva, české politiky, literatury, architektury a vůbec kultury, dále sportu, náboženství či feminismu a mnoha jiných oblastí.

Nejstarší ucelenější literární pramen k počátkům české historie je latinská Kristiánova legenda snad z konce 10. století. Pokus o sepsání celých českých dějin podnikl na počátku 12. století pražský děkan Kosmas, autor rovněž latinsky psané kroniky Chronica Boemorum, a jeho pokračovatelé. V humanistické době působil Václav Hájek z Libočan, jehož rozsáhlá Kronika česká vyšla roku 1541. Zejména co se týče starších dějin byla značně nespolehlivá, jak prokázal jeden ze zakladatelů moderního českého dějepisectví Gelasius Dobner. Vrcholným zpracováním českých dějin v době obrozenské byly pětidílné Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě (1848-1876) Františka Palackého, popisující českou historii do roku 1526. Z hlediska českých Němců psal Bertold Bretholz, autor čtyřsvazkového díla Geschichte Böhmens und Mährens (Dějiny Čech a Moravy, 1921–1925), s nímž polemizoval český historik Josef Pekař. Doposud nejpodrobnější jsou devatenáctisvazkové Velké dějiny zemí Koruny české, vydané nakladatelstvím Paseka (1998–2013).

Běžní obyvatelé Česka ovšem poznávali vlastní historii spíše ze školních učebnic, jako byly Pekařovy Dějiny československé (1921), a ještě více z různých uměleckých zpracování od obrozenských her Josefa Kajetána Tyla přes vlastenecké romány Aloise Jiráska či později filmy jako Tmavomodrý svět Jana Svěráka až po současný ironicky pojatý komiks Opráski sčeskí historje.

České dějiny nabízejí i řadu problémů a otevřených otázek. Důležitý byl spor o Rukopisy, v němž historici diskutovali pravost a původ domněle středověkých rukopisů Královédvorského a Zelenohorského. Tento spor byl v zásadě vyřešen, většina badatelů má nyní za to, že jde o podvrhy z 19. století. Neznají však ani dnes odpovědi na řadu jiných otázek, například kdo a proč zavraždil krále Václava III.

Kromě samotných faktů byl častým předmětem sporů výklad dějin a jednotlivých událostí. Je bitva u Lipan, v níž bojovali na obou stranách Češi, vítězstvím nebo porážkou? Bylo české baroko „dobou temna“ nebo naopak poválečné obnovy a rozkvětu? Znamenalo rozbití Rakouska-Uherska správný krok k národní suverenitě, nebo hazardní oslabení nárazníkového pásma mezi Ruskem a Německem? Měli Češi právo vysídlit Němce po druhé světové válce, nebo to byla odsouzeníhodná etnická čistka? Získali nebo ztratili Češi sametovou revolucí roku 1989, když vyměnili jistotu zaměstnání za více svobody? A dokonce, jak se roku 1886 zeptal Hubert Gordon Schauer, vyplatí se vůbec udržovat český národ při životě a nebylo by lépe se raději poněmčit a stát se součástí mohutnější kultury? Podobné otázky řešili čeští intelektuálové již od konce národního obrození v dlouhé polemice zvané spor o smysl českých dějin (1895–1938) a samozřejmě se budou řešit i nadále.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Rychlík, Penčev (2013) s. 27–28
  2. Rychlík, Penčev (2013) s. 29–31
  3. Rychlík, Penčev (2013) s. 31–34
  4. Rychlík, Penčev (2013) s. 35–37
  5. Rychlík, Penčev (2013) s. 37–38
  6. Rychlík, Penčev (2013) s. 39–41
  7. Rychlík, Penčev (2013) s. 41
  8. Rychlík, Penčev (2013) s. 41–43
  9. Rychlík, Penčev (2013) s. 44–45
  10. Toulky českou minulostí 31. část - Online
  11. Rychlík, Penčev (2013) s. 46–49
  12. Toulky českou minulostí 31. část - Online Fuldské anály
  13. *BARTOŠ, Josef; KOVÁŘOVÁ, Stanislava. Data českých dějin : od příchodu Slovanů do r. 1996. 1997. vyd. Olomouc : Alda, 1997. 240 s. ISBN 80-85600-40-4. S. 7.  
  14. Rychlík, Penčev (2013) s. 56
  15. Rychlík, Penčev (2013) s. 50–51
  16. Hledíková, Janák, Dobeš (2007) s. 16–18
  17. Hledíková, Janák, Dobeš (2007) s. 21
  18. Hledíková, Janák, Dobeš (2007) s. 47
  19. Rychlík, Penčev (2013) s. 53–55
  20. Rychlík, Penčev (2013) s. 56–58
  21. Rychlík, Penčev (2013) s. 59–62
  22. Rychlík, Penčev (2013) s. 60–62
  23. Rychlík, Penčev (2013) s. 62
  24. Rychlík, Penčev (2013) s. 63–66
  25. Český stát v době Lucemburské
  26. VEBER, Václav. Osudové únorové dny. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 426 s. Dále jen Osudové únorové dny. ISBN 978-80-7106-941-6. S. 122.  
  27. Osudové únorové dny, s. 123
  28. ÚSD AV ČR 1995 Karel Kaplan a Jana Váchová, vybrala Jarmila Cysařová:PŘÍKLADY ZÁSAHŮ CENZORŮ z třídílné publikace Z denních zpráv Hlavní správy tiskového dohledu 1957-1967, totalita.cz
  29. a b Sněmovna hladce schválila zahraniční mise českých vojáků
  30. Česká účast v Iráku v roce 2004
  31. Začíná půlrok českého vedení EU – Co lze čekat?
  32. Klaus podepsal Lisabon

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Droberjar, Eduard. Věk barbarů. České země a stěhování národů z pohledu archeologie. Praha 2005.
  • Fridrich, Jan. Středopaleolitické osídlení Čech. Praha 1982.
  • Fridrich, Jan. Staropaleolitické osídlení Čech. Památky Archeologické-Supplementum 10, Praha 1997.
  • HLEDÍKOVÁ, Zdeňka; JANÁK, Jan; DOBEŠ, Jan. Dějiny správy v českých zemích od počátků státu po současnost. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2007. ISBN 978-80-7106-906-5.  
  • Klápště, Jan. Proměna českých zemí ve středověku. Praha 2005.
  • MACEK, Josef. Jagellonský věk v českých zemích (1471-1526). 1. Hospodářská základna a královská moc. Praha : Academia, 1992. 342 s. ISBN 80-200-0300-2.  
  • MACEK, Josef. Jagellonský věk v českých zemích (1471-1526). 2. Šlechta. Praha : Academia, 1994. 230 s. ISBN 80-200-0356-8.  
  • MACEK, Josef. Jagellonský věk v českých zemích (1471-1526). 3. Města. Praha : Academia, 1998. 387 s. ISBN 80-200-0629-X.  
  • MACEK, Josef. Jagellonský věk v českých zemích (1471-1526). 4. Venkovský lid, národnostní otázka. Praha : Academia, 1999. 223 s. ISBN 80-200-0699-0.  
  • Machačová, Jana–Matějček, Jiří. Nástin sociálního vývoje českých zemí 1781–1914. Opava 2002.
  • Měřínský, Zdeněk. České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I. Praha 2002.
  • PEKAŘ, Josef. O smyslu českých dějin. V Praze : Rozmluvy, 1990. 418 s.
  • Pleiner, Radomír a kol. Pravěké dějiny Čech. Praha 1978.
  • Podborský, Vladimír. Dějiny pravěku a rané doby dějinné. Brno 1997.
  • RYCHLÍK, Jan; PENČEV, Vladimir. Od minulost k dnešku. Dějiny českých zemí. Praha : Vyšehrad, 2013. ISBN 978-80-7429-387-0.  
  • Svoboda, Jiří a kol. Paleolit Moravy a Slezska. Brno 1994.
  • ŠMAHEL, František. Husitské Čechy. Struktury, procesy, ideje. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 762 s. ISBN 978-80-7106-938-6.  
  • TŘEŠTÍK, Dušan. Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530–935). Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 658 s. ISBN 80-7106-138-7.  
  • Velké dějiny Zemí koruny české. Praha 1999 -
  • ŽEMLIČKA, Josef. Čechy v době knížecí 1034–1198. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2007. 712 s. ISBN 978-80-7106-905-8.  
  • ŽEMLIČKA, Josef. Počátky Čech královských 1198-1253. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2002. 964 s. ISBN 80-7106-140-9.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]