Dějiny Česka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Dějiny Česka
Coat of arms of the Czech Republic.svg
Raná historie
Český stát ve středověku
Vláda Habsburků
Československo
Česká republika

Historie lidského osídlení na území dnešní České republiky trvá od nejstaršího paleolitu po současnost. Česká republika se nachází na území tří historických českých zemíČech, Moravy a Slezska, z nichž každá má svoji specifickou historii (viz Dějiny Čech, Dějiny Moravy a Dějiny Slezska, též kapitola o dějinách v článku Slezsko).

Pravěk[editovat | editovat zdroj]

Paleolit[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Paleolit na území České republiky.

Nejstarší nálezy patřící rodu Homo na území Česka pocházejí z období nejstaršího paleolitu (2.5 milionu – 750 tis. B. P.), doklady o výskytu Homo habilis v podobě kamenné industrie (např. sekáčů nebo drásadel apod.) se nacházejí na lokalitách Beroun-dálnice (okr. Beroun), Suchdol nebo Čakovice (Praha 9). Z období starého paleolitu (750 tis. - 250 tis. B. P.), kdy se po Evropě (a Africe a Asii) pohyboval Homo erectus, který byl pravděpodobným tvůrcem tzv. acheulské kultury, a typickým nástrojem se stal pěstní klín, pocházejí nálezy na lokalitách Písečný vrch u Bečova či Přezleticích, na Moravě na Stránské skále.

V období středního paleolitu (250 tis. - 40 tis.) se na území ČR vystřídalo několik paleolitických kultur, jejímiž nositelem byl ve starší fázi ještě Homo erectus, v mladší fázi (u kultur taubachien, micoquien a moustérien) pravděpodobně Homo sapiens neanderthalensis. Nejznámějšími nalezišti středního paleolitu jsou jeskyně Šipka, Kůlna, Předmostí u Přerova.

S mladým paleolitem (40 tis. - 12 tis. B. P.) je spojen první doložený výskyt člověka dnešního typu (Homo sapiens sapiens) na území České republiky. Zatímco u tzv. přechodových kultur na rozhraní středního a mladého paleolitu (szeletien, bohunicien) se ještě uvažuje spíše o neandrtálcích jako jejích nositelích, u dalších kultur (aurignacien, pavlovien jako regionální facie gravettienu, epigravettien a magdalénien) je nositelem určen člověk dnešního typu. Pavlovienská naleziště na Moravě (Předmostí u Přerova, Dolní Věstonice, Pavlov, Petřkovice) se stala světoznámými díky nálezům sídlištního i hrobového charakteru, které svědčí o neobvykle rozvinuté lovecké společnosti, která již pravděpodobně žila polousedlým způsobem života a dokázala vypalovat keramiku či splétat z travin rohože, a dále se vyznačovala vyspělým a rozmanitým uměleckým projevem se symbolickým podtextem (Venuše, plastiky zvířat z pálené hlíny, šperky z ulit, mamutoviny a zubů, řezbami zdobené nástroje z mamutoviny atd.), který vedle dokladů o rituálních pohřbech svědčí o rozvinuté duchovní kultuře.

Krátké období na přelomu pleistocénu a holocénu se vyděluje jako pozdní paleolit(12 tis. - 10 tis. B. P.), v Česku byla na základě nečetných nálezů (což pravděpodobně souvisí s řídkým osídlením v té době) definována kultura epimagdalénien a dále skupina obloukovitě retušovaných hrotů a ostroměřská skupina.

Mezolit (8. – 6. tisíc př. n. l.)[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Mezolit na území České republiky.

Z hlediska bádání velmi špatně poznané období, nemá kulturně-chronologické ustálené členění, někdy bývá jako samostatné období vůbec zpochybňován, resp. nahrazován pojmem epipaleolit. Nálezů z tohoto období je velmi málo, většinou se jedná o mikrolity, uvažuje se o vlivem klimatických změn o řídkém osídlení malých loveckých a sběračských skupin. Velkým problémem zůstává vztah mezolitiků k nově příchozímu zemědělskému obyvatelstvu.

Neolit[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Neolit na území Česka.

Na českém území je neolit reprezentován kulturou s lineární keramikou, na kterou přes tzv. šárecký typ navazuje kultura s vypíchanou keramikou. Na Moravě se na konci neolitu objevuje kultura s moravskou malovanou keramikou ovlivněná lengyelským kulturním okruhem. Obyvatelstvo se v této době živilo především zemědělstvím (různě intenzivně doplňovaným lovem, sběrem, rybolovem). Lidé žili v malých osadách v tzv. dlouhých domech. Již na konci kultury s lineární keramikou se objevují výšinná sídliště, v závěru neolitu vznikají rondely: velké, nejčastěji kruhové monumentální stavby, o jejichž účelu se vedou četné diskuze. Dobře prozkoumané lokality jsou Bylany u Kutné Hory, Miskovice, Plotiště nad Labem, Březno u Loun nebo Těšetice-Kyjovice a Vedrovice na Moravě.

Eneolit (4400 – 2000 př. n. l.)[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Eneolit na území Česka.

Vlivem technologických změn (objev kola, užití oradla, využití dobytka k orbě, sporadicky měď) a s tím souvisejícími pravděpodobnými společenskými změnami (snad patriarchát, společenská dělba práce), se vyděluje pozdní doba kamenná nebo eneolit. Na českém území se během eneolitu vystřídalo či spolu soužilo velké množství kultur: lengyelská kultura, jordanovská kultura, michelskerská kultura, kultura s nálevkovitými poháry, badenská kultura, kultura řivnáčská, jevišovická kultura, chamská kultura, bošácká kultura, kultura kulovitých amfor, kultura se šňůrovou keramikou, kultura se zvoncovitými poháry.

Doba bronzová (2000 – 800 př. n. l.)[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Doba bronzová na území Česka.

V podstatě plynule na eneolit navázala doba bronzová, kdy se teprve začalo společensky významně uplatňovat zpracování kovů. Velmi pravděpodobně toto vedlo k vytváření skupin specialistů (horníků, hutníků, ale i obchodníků apod.), kteří měli společensky vydělený status. Z archeologických nálezů je možné doložit výraznější stratifikaci společnosti (bohaté hroby), snad i vznik nobility, která dokázala prosazovat své mocenské zájmy (kontrolovat významná nerostná naleziště, dopravní uzly nebo tržní místa). Rozvíjí se dálkový obchod. Archeologické nálezy také dovolují, zvláště ve srovnání s egejskou oblastí, spekulovat o konkrétní náplni náboženských představ soudobé společnosti (sluneční kult). Opět české území poznalo velké množství kultur: únětická kultura, nitranská kultura, kultura Chłopice-Veselé, Věteřovská skupina, komplex mohylových kultur (českofalcká, středodunajská), kultura lužických popelnicových polí, kultury knovízská a štítarská, milavečská kultura, nynická skupina, velatická a podolská kultura.

Starší doba železná – halštat (800 – 450 př. n. l.)[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Starší doba železná na území České republiky.

Pro toto období bylo, jak napovídá jeho název, typické široké užití železa, i v souvislosti s ním, se střední Evropa dostala do bližších kontaktů se středomořskými oblastmi (četné importy). Změnila se i společnost, která se dostála snad i na úroveň vojenského náčelnictví, resp. se někdy hypoteticky uvažuje i o kmenových knížectvích. V kontrastu s kulturně roztříštěnou dobou bronzovou bylo halštatské období kulturně jednotnější. Kultury doby halštatské na českém území: halštatská mohylová kultura, bylanská kultura v Čechách, platěnická kultura na severní a horákovská kultura na jižní Moravě. Známou lokalitou mimořádného významu z této doby je Býčí skála - jeskyně v Moravském krasu poblíž Adamova.

Mladší doba železná – latén (450 – 50 př. n. l.)[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Mladší doba železná na území České republiky.
Rozšíření Keltů v Evropě (modře: 1500 - 1000 př. n. l., růžově: 400 př. n. l.)

Na české území se snad už v 2. polovině 5. století př. n. l. dostali Keltové, první etnikum zde, jehož jméno je známo z písemných pramenů. Až ve 4. století před n. l. obsadili všechny zemědělsky využitelné oblasti (souvisí s novou vlnou příchozích asi z Polabí a horního Porýní nebo severozápadní Francie). Jméno v Čechách sídlícího kmene Bójů dalo zemi název Boiohaemum. Na Moravu v první vlně v 5. století přišli Volkové-Tektoságové, kteří asi obsadili jen jižní část Moravy, v 1. polovině 4. století se předpokládá příchod další vlny z Podunají. O kultuře středoevropských Keltů se mluví jako o laténské kultuře. Na periferii (východní a severovýchodní Moravy) přežívala i původem slovenská púchovská kultura.

Doba římská (50 př. n. l. – 350/380 n. l.)[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Doba římská na území Česka.

Doba, kdy na území Česka pobývaly převážně germánské kmeny. Začaly sem pronikat po odchodu Keltů v 2. polovině 1. století př. n. l., tzv. plaňanský horizont. V severních Čechách se v té době udržela ještě kulturně smíšená kobylská skupina. Krátce před přelomem letopočtu se zde usadili Marobudovi Markomani (horizont Marobudovy říše), po jeho útěku zde zbytky zůstaly asi až počátku 5. století. Od 2. století ze severu pronikala převorská kultura (na Moravě o tomto doklady již od počátků doby římské) a v 1. polovině 3. století přišlo do Čech nové obyvatelstvo z Polabí. Tyto nové skupiny obyvatelstva se v 2. polovině 3. století rozšířily i na Moravu (kostelecká skupina). Zároveň jsou na jižní Moravě dlouhodobě zkoumány lokality, které svědčí o působení římských jednotek v období markomanských válek (Mušov) na českém území, v roce 2001 byla doložena jejich přítomnost až v Olomouci-Neředíně.

Stěhování národů a první státní útvary[editovat | editovat zdroj]

Doba stěhování národů (380/400 – cca 568)[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Stěhování národů na území České republiky.

Na počátku 5. století ubylo razantně obyvatelstva, pravděpodobně aspoň část odešla roku 406 s Vandaly a Alany; o Markomanech se uvažuje, že odešli v 1. polovině 5. století do Norica. V 5. století se přinejmenším na Moravě projevil chaos způsobený hunským vpádem pod Attilovým vedením, přišlo sem nové obyvatelstvo z Podunají, pravděpodobně nastaly podobné změny i v Čechách, ale zatím pro to není dost důkazů. Na jižní Moravě se snad podle některých archeologů usadili Herulové, kteří zde vydrželi až do počátku 6. století, kdy byli poraženi Langobardy. V Čechách se v 1. třetině 5. století prosadila vinařická skupina, uvažuje se i o přítomnosti hunské nobility (hroby s koňskými postroji). Na konci 5. století se proti proudu Labe do Čech dostali Langobardi (spolu s menším počtem Durynků), načas se zde usadili, ale někdy v 1. polovině 6. století se přesunuli do Podunají a roku 568 do Itálie.

Počátky slovanského osídlení[editovat | editovat zdroj]

Slované okolo 650 n.l.
Související informace naleznete také v článku Časně slovanské období.

Na Moravě, ve Slezsku a v Čechách se první Slované objevili pravděpodobně až v 2. polovině 6. století. První vlna Slovanů (kultura s keramikou pražského typu) směřovala přes Malopolsko na Moravu a podél později tak nazvané Trstenické stezky i do Čech. V 1. polovině 7. století snad druhá vlna mohla přijít z Podunají. V té době na tomto území sídlily už jen zbytky předchozího germánského obyvatelstva (Langobardů a Durynků). Langobardi před příchodem Slovanů odešli do Podunají a po krátkém intermezzu do severní Itálie, Durynkové odešli na území Bavorska a podíleli se snad na etnogenezi Bavorů.

Sámova říše[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Sámova říše.
Pravděpodobný rozsah Sámovy říše

Část Slovanů žijících na českém území, především na jižní Moravě, byla podle Fredegarovy kroniky po řadu let vystavena loupeživým nájezdům a násilnostem Avarů, jejichž říše se rozkládala na území dnešního Maďarska. Další pokolení, prý synové avarských bojovníků a slovanských žen,[zdroj?] se proti útlaku Avarů v roce 623 vzbouřilo. Tehdy přišel údajně do českých zemí franský kupec Sámo se svojí družinou. Přidali se na stranu Slovanů a společně pobili mnoho Avarů. Slované proto přijali Sáma za svého vládce. „Tak se stalo, že Sámo založil první slovanskou říši. Oženil se pak s dvanácti slovanskými ženami, měl s nimi dvacet dva syny a patnáct dcer a šťastně vládl 35 let. Všechny další boje, jež za jeho vedení sváděli Slované s Avary, byly vítězné.“ To napsal o Sámově říši franský kronikář nazývaný Fredegar. Je to nejstarší písemná zpráva, kterou o Slovanech v českých zemích máme.

Později se Sámovi Slované dostali do konfliktu s franskou říší. Její vládce Dagobert I. chtěl rozšířit svou vládu dále na východ, ale byl poražen v památné bitvě u Wogastisburgu (631). Dodnes historici marně pátrají, kde tato pevnost vlastně ležela. V následujících pěti letech byly podnikány nájezdy na franské území. Přesně se neví kam až na severovýchodě Sámova moc sahala, pravděpodobně přesahovala hranice dnešních Čech. Po Sámově smrti jeho říše zřejmě zanikla. V podstatě ještě nebyla skutečným státním útvarem s pevnou organizací. Vznikla za účelem sjednotit Slovany k obraně proti Avarům a Frankům a usnadnit jejich kořistnické výpravy proti sousedům. Jakmile avarské a také franské nebezpečí pominulo, říše se rozpadla. Říše byla roztříštěna mezi Sámovy následovníky, kteří vládli na svých územích. Hradiště nezanikla, ale naopak se dokonce dále rozvíjela, mohla tedy být jádrem pro založení budoucí Velkomoravské říše.

Čechy v 8. a 9. století[editovat | editovat zdroj]

Mohylové pohřebiště na vrchu BabaVitína, okres České Budějovice

Od zániku Sámovy říše jsou soudobí kronikáři na písemné informace o dění na území Čech skoupí, a tak jsme odkázáni na archeologické vykopávky, přesto se ve franských kronikách, jako je Fredegarova kronika, Fuldské letopisy nebo v kronice psané v klášteře v Métách kusé informace sporadicky objevují. V roce 788 franský král Karel Veliký zřizuje v severním Bavorsku českou marku, tedy vojenskou hraniční oblast, jakési pásmo franské říše proti Čechám.[1] V roce 805 se Karel Veliký pokouší začlenit Čechy do soustavy zemí závislých na franské říši a proto vysílá na území Čech vojska, která obléhají pevnost Canburg, při níž zabíjí vůdce Lecha. Nejde o žádné vlastní jméno, jde spíš o hodnostní označení. V roce 845 se konal v bavorském Řezně křest čtrnácti českých velmožů, jejichž jména nejsou známa, ale ze zprávy se dá vyvodit, že do pohanských Čech začalo pronikat křesťanství.

Velká Morava[editovat | editovat zdroj]

Přibližný největší rozsah Velké Moravy za vlády Svatopluka I.
Související informace naleznete také v článku Velkomoravská říše.

Počátkem 9. století vznikl na území jižní Moravy a v severozápadního Slovenska první slovanský stát ve střední Evropě. Byzantský císař Konstantin VII. Porfyrogennetos jej ve svých spisech později označil jako Velkou Moravu. To však znamenalo pouze to, že byla více vzdálená od hranic byzantské říše než další celek nazývaný Morava, který se vytvořil na území dnešního Srbska.

Jaké byly předpoklady vzniku moravské říše? Údolí řek Moravy a Dyje patří k nejúrodnějším oblastem moravského území. Slovanské kmeny, které se zde usadily, se proto rozvíjely rychleji než například obyvatelstvo v Čechách. Důležité pro ně byly také styky s Podunajím. Dunaj se stal významnou obchodní tepnou, po níž přiváželi cizí kupci na jižní Moravu přepychové předměty (šperky nebo suroviny k jejich výrobě, drahé látky, honosné zbraně) a sůl. Jižními sousedy moravských Slovanů byli Avaři, kteří přestali být po porážce Sámem svému okolí nebezpeční. Pod vlivem Slovanů, žijících na avarském území, upustili od kočovného způsobu života a přešli k usedlému zemědělství.

Počátkem 9. století vyvrátil avarskou říši Karel Veliký. Frankové však neměli dost sil, aby její území zabrali a připojili ke svému státu. Této příležitosti využila k rozšíření své moci okolní slovanská knížata. Moravané ovládli jihozápadní Slovensko, které se dostalo společně s jižní Moravou pod vládu jednoho knížete. Prvním známým moravským panovníkem byl kníže Mojmír (vládl do 846), podle něhož se dynastie nazývá Mojmírovci. Jeho následník Rastislav (r. 846–870) nejdříve přijal svrchovanost Franské říše, později ji ale odmítl poslušnost a roku 855 Frankové napadli Moravu. Morava ale zůstala neporažena díky silnému opevnění a Frankové museli z říše ustoupit. Později následovala další série ozbrojených střetů s východní Francií. Například v roce 857 se ve Fuldských análech píše o dobytí civitas Wistrachi (obec Vistrachova) franskými vojsky, která ležela kdesi na jihu Čech. Stařešinou byl vojvoda Vistrach a dokonce měl syna Slavitaha.[2]

V roce 863 přišla na Moravu z tehdy byzantské Soluně křesťanská misie Konstantina-Cyrila a Metoděje, kteří vytvořil nejstarší staroslovanské písmo - Hlaholici a šířili křesťanství ve staroslověnštině (konkrétně v makedonském dialektu staroslověnštiny, který byl však srozumitelný i slovanskému obyvatelstvu z okolí Moravy). Metoděj se později stal arcibiskupem v Sirmiu (Sirmium bylo starodávné sídlo metropolity, vyvrácené v 7. století Avary), ale působil převážně na Moravě, čímž se de facto stal prvním moravským arcibiskupem. Politický význam moravského arcibiskupství byl především zahraničně-politický, neboť Velkomoravská říše se tak stala nezávislá na zahraniční církevní hierarchii.

Frankové si na Moravě chtěli uchovat vliv, ale v roce 871 vypukne povstání a Svatopluk vyžene Franky z Velké Moravy. Hned následujícího roku 872 se Frankové opět objevili na území Čech, tehdy při svém nájezdu zahnali na útěk pět českých vojvodů při boji někde nad Vltavou. Jedním z nich byl i Bořivoj I.[3] Nicméně v následujících letech Svatopluk úspěšně obhájil nezávislost své říše. Kníže (někdy označován jako král) Svatopluk I. (vládl 870–894) vytvořil na základě nezávislého moravského státu rozsáhlou a mocnou říši, která se rozkládala daleko za hranice vlastní Moravy. Na Svatoplukově dvoře přijal křest i český kníže Bořivoj I. a uznal svrchovanost moravského vládce nad Čechami.

V roce 882 podle legendy zemřel český poustevník Ivan, nad jehož hrobem vznikl v roce 1033 benediktýnský klášter Svatý Jan pod Skalou[4]

Od Velkomoravská říše se Čechové roku 895 odtrhli a v letech 906907 byla vyvrácena Maďary. Život zde však pochopitelně pokračoval dále. Na některých hradištích je prokázáno nebo se počítá s přežíváním velkomoravské kultury a s dalším fungováním světské správy i v nových podmínkách - například v Olomouci nebo ve Znojmě - Hradišti. Písemné prameny i pozdní tradice také naznačují fungování církevní správy (biskupství) i v 10. století po Maďarských vpádech, nejspíše v Olomouci.

Význam Velké Moravy[editovat | editovat zdroj]

Význam Velké Moravy spočívá ve dvou rozhodnutích, učiněných na samém počátku velkomoravských dějin: rozhodnutí se pro křesťanství a rozhodnutí se pro stát. Křesťanství bylo přijato již na začátku 9. století, a to skupinou velmožů, ovládající území kolem řeky Moravy. Díky křesťanské hierarchii a příkladům z okolních říší ("jeden Bůh, jeden vládce, jeden panovník") se ustanovil jednotný stát s jedinou panující dynastií (Mojmírovci) a s jedinou státní strukturou (systém léníků, převzatý z Franské říše). To druhé rozhodnutí, tedy rozhodnutí vytvořit vlastní stát, bylo ještě jednou potvrzeno r. 871, kdy po krátkém bezvládí a rozpadu státu velmožové spontánně rozhodli o obnově svého státu. Tento model byl také přijat v rodícím se Českém státě.

Český stát[editovat | editovat zdroj]

Boleslav I., zakladatel českého knížectví

České knížectví[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku České knížectví.

V době, kdy vznikla rozsáhlá Velkomoravská říše, nebyly Čechy ještě sjednoceny pod vládou jediného panovníka. Existovalo zde několik menších kmenových útvarů, v jejichž čele stála kmenová knížata. Ve středu tehdy osídleného území Čech sídlil kmen Čechů, jemuž vládl rod Přemyslovců. První známý přemyslovský kníže Bořivoj I. žil koncem 9. století a sídlil zřejmě na Levém Hradci. Podřídil se moci velkomoravského knížete Svatopluka a nechal se pokřtít. Mezi další významné knížecí rody v Čechách patřili Slavníkovci, knížata kmene Charvátů.

Po Svatoplukově smrti zanikla svrchovanost Moravy nad Čechami a česká knížata se dostala do vlivu Východofranské říše. V bojích mezi jednotlivými kmeny a jejich knížecími rody se nejsilnějším ukázal být kmen Čechů a jeho knížata z rodu Přemyslovců. Zmínky o dalších českých knížecích rodech s výjimkou Slavníkovců tak brzy zmizely a nadále se nejprve objevil jen český kníže Boleslav I., který s pomocí své vojenské družiny ovládl nejen oblast Čech, ale také Moravu a značnou část Slezska a Malopolska. Roku 973 došlo ke zřízení pražského biskupství, čímž byl učiněn další krok k upevnění české státnosti. Po mocenském vzestupu Polska za krále Boleslava Chrabrého se však hranice Českého knížectví stabilizovala pouze na pomezí Čech a Moravy vůči okolním státním útvarům.

V otázce nástupnictví na knížecí trůn se mnohdy svářilo několik sil, a to v důsledku volebního práva českých předáků, principů seniorátu a později primogenitury a též vojenské síly jednotlivých mocenských skupin. Výsledkem toho byly poměrně časté boje o knížecí stolec uvnitř samotného přemyslovského rodu. Římští či němečtí králové popř. císařové těchto sporů opakovaně využívali ve svůj prospěch a zasahovali do záležitostí Českého knížectví. Také pozvednutí vládnoucích českých knížat do královské hodnosti, popř. i do hodnosti a práv říšských kurfiřtů bylo v případech Vratislava II., Vladislava II. a Přemysla Otakara I. vedeno snahou tehdejších římských císařů připoutat české země pevněji k říši. České knížectví se ovšem roku 1198 stalo definitivně dědičným Českým královstvím s rozsáhlými privilegii země v rámci říše a pravomocemi vládnoucího panovníka.

Přelomové 13. století[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích České království, Markrabství moravské a Slezsko.
Území ovládané Přemyslovci kolem roku 1301

Již v 2. polovině 12. století, ale především ve 13. století, proběhly zásadní hospodářské a společenské změny, které vedly k přerodu země z raně středověkého ve vrcholně středověký stát. Tehdy také vzniklo mnoho významných šlechtických rodů, které obdržely jako leníci českého krále rozsáhlé pozemkové državy. Během 13. století tyto rody získaly zásadní podíl na politické moci. Jejich společenské postavení bylo navenek manifestováno mimo jiné držbou pevných hradů, které byly stavěny od 40. let 13. století.

Zlatá bula sicilská roku 1212 potvrdila Přemyslovci Přemyslu Otakarovi I. dědičnou královskou hodnost a další privilegia Českého království. Český panovník měl být napříště osvobozen od všech povinností vůči Svaté říše římské až na účast na říšských sněmech. Od roku 1215 začaly emancipační snahy církve, která se snažila o majetkovou nezávislost na svých světských dárcích a prosazení vlastního právního rámce pro osoby s církevní organizací spojenými. Toto úsilí bylo úspěšně dovršeno v roce 1222 tzv. Velkým privilegiem české církve, které do budoucna určilo její postavení v rámci společnosti.

V roce 1235 podnikla mocná armáda Mongolů velkou invazi do Evropy. Po bitvě u Lehnice v Polsku, Mongolové roku 1241 vpadli na Moravu přes kterou odtáhly do Uher.

Během 13. století probíhala intenzivní kolonizace dosud neosídlených oblastí Českého království novými obyvateli převážně německého původu. Král Přemysl Otakar II. vybudoval do roku 1272 rozsáhlé území pod svou vládou, která se rozkládala přes Rakousko až za Alpy k Jaderskému moři. Po jeho smrti a ztrátě mnohých území, obzvláště v dnešním Rakousku, obrátil jeho syn Václav II. svou pozornost na sever a východ, kde se mu podařilo podmanit si řadu slezských a polských knížectví až po Baltské moře. Pro svého syna Václava III. získal roku 1301 Uherskou korunu. Faktický vliv v Uhersku však měl mladičký král pouze na Slovensku a na západě dnešního Maďarska. Během 13. století také vznikla první lokovaná města na území dnešního Česka. Historikové ovšem kladou existenci sídlišť v blízkosti hradských center, která do značné míry plnila funkci měst, již do dřívějších dob. Zásadním způsobem se tehdy také změnila struktura venkovského osídlení, které se rozšířilo mimo staré sídelní území českého obyvatelstva.

Český, lombardský a arelatský král, hrabě lucemburský, markrabě moravský a římský císař Karel IV.

Vláda Lucemburků[editovat | editovat zdroj]

Země Koruny české za Karla IV.
Související informace naleznete také v článku Karel IV.. a Morava za vlády Lucemburků

Přemyslovci vymřeli po meči zavražděním českého, polského a uherského krále Václava III. za nevyjasněných okolností 4. srpna 1306 v Olomouci. V roce 1310 nastoupil na český trůn po čtyřletých bojích o následnictví a pod vlivem mocných šlechtických (panských) rodů Jan Lucemburský, který se oženil s Eliškou Přemyslovnou, nejmladší dcerou krále Václava II. a sestrou Václava III. Jan Lucemburský byl proslavený válečník a politik evropského formátu, kterému se přes nezájem o vládnutí ve vlastní zemi ("král cizinec") podařilo rozmnožit velikost a moc Českého království mj. získáním Chebska a Horní Lužice.

Syn Jana Lucemburského Karel IV. se stal českým králem nejprve pod jménem Karel I. v roce 1346 a po velkém diplomatickém úsilí také definitivně králem německým. Karel IV. byl pak 5. dubna roku 1355 korunován v Římě císařem Svaté říše římské, a to kardinálem k tomu pověřeným papežem Inocencem VI.

Za vlády Karla IV. dosáhly české země značného rozkvětu. V jeho době byla Praha povýšena na sídelní město říše. Karel IV. založil v Praze první univerzitu ve střední Evropě, založil Nové Město Pražské, Karlův most a Karlštejn. Pod Českou korunu připojil Braniborsko (do 1415), Horní Falc (do 1401), Lužice (do 1635) a další Svídnické a Javorské Slezské knížectví (do 1742).[5] Se svými čtyřiceti tisíci obyvateli byla Praha tehdy jedním z největších měst Evropy.

Husitství[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Husitství. a Husitské války na Moravě
Jan Hus na hranici

Po smrti Karla IV. se v roce 1378 vlády ujal jeho syn Václav IV. V Praze začíná působit kazatel Konrád Waldhauser, který bouří proti nepravostem v církvi a usiluje o její reformu. V jeho úsilí později pokračuje rektor pražské univerzity Mistr Jan Hus. Jeho kázání, v nichž Hus svými názory předjímá pozdější protestantské hnutí, vzbuzují nevoli církve, ale mají v zemi široký ohlas. Hus je v roce 1414 předvolán do Kostnice, aby na církevním sněmu čelil obžalobě z kacířství. Přes všechen nátlak a věznění však Hus své názory neodvolal. 6. července 1415 byl z rozhodnutí koncilu v Kostnici jako kacíř upálen.

Když zpráva o Husově upálení došla do Čech, rivalita mezi husity, kteří souhlasili s Husovými názory na reformu církve, a katolíky se postupně proměnila v otevřené nepřátelství. Defenestrace konšelů a radních z oken pražské radnice a soustřeďování husitů ve městech i v horských oblastech byly počátkem husitské revoluce a válek, které ji následovaly. V roce 1420 husité stanovili svůj program v tak zvaných Čtyřech artikulích Pražských. V témže roce založili město Tábor, které se pak stalo centrem husitské revoluce. Českým králem se mezitím stal Zikmund Lucemburský (další ze synů Karla IV. a pozdější římský císař), protože jeho bratr Václav IV. zemřel bezdětný.

Na události v českých zemích reagovala církev od roku 1420 až do roku 1431 pěti křižáckými výpravami. Všechny byly v bitvách husitským vojskem poraženy. Husitská vojska vedl Jan Žižka z Trocnova (13741424), po něm převzal vedení husitských vojsk Prokop Holý. Ani husité se nevyhnuli vnitřním rozporům a rozdělili se na radikální křídlo Táboritů a umírněné, kterým šlo o dohodu s císařem a církví. To nakonec vedlo k bratrovražedné bitvě u Lipan v roce 1434, v níž Táborité byli poraženi. Konec husitským válkám učinilo až schválení tak zvaných basilejských kompaktát. V roce 1436 bylo nakonec dosaženo dohody mezi císařem Zikmundem a Českým královstvím na sněmu v Jihlavě.

Období interregna (1439 – 1453)[editovat | editovat zdroj]

Smrtí Albrechta Habsburského, nástupce Zikmunda Lucemburského, v říjnu roku 1439 v Čechách zavládlo období interregna – neboli období mezivládí. Stavové začali hledat vhodného kandidáta na český trůn, avšak žádný vhodný se nenaskytl. O českou korunu nebyl zájem. Autorita českého krále se rozpadla, královský majetek rozkraden, ten jenž, zůstal, byl zplundrován, feudálové žijí v soukromých válkách. Přední šlechtické rody konají výpady proti sousedícím panstvím. Země prožívala devastující rozklad a stala se obrazem bídy a utrpení. V této situaci byla 20. června 1440 v Praze učiněna královská volba – sbor 46 volitelů, mezi nimi i pozdější král Jiří z Poděbrad, dal své hlasy Albrechtu Bavorskému, bavorskému vévodovi.

Albrecht Bavorský byl synovec královny Žofie, manželky zemřelého Václava IV., hovořil česky a českou realitu důvěrně znal, vždyť dlouho pobýval na pražském dvoře. Albrecht byl sice zvolen a české poselstvo jej navštívilo s korunou v bavorské Koubě, avšak právě asi na základě znalosti českých poměrů Albrecht odmítl.

Ladislav Pohrobek na smrtelném loži děkuje zemskému správci Jiřímu z Poděbrad

Správa země v době interregna: Absence panovníka přivedla české stavy k nouzovému řešení. České stavy se roku 1440 v „listu smírném“ rozhodly nahradit chybějící ústřední moc delegací pravomocí směrem dolů – tedy do krajů. Tak vznikly regionální šlechtické spolky – sněmíky, či jinak landfrídy, které zabezpečovaly alespoň minimální chod státu, jejich posláním byla eliminace rušitelů mírů. Spolupráci landfrídů zajišťovaly pravidelné zemské sněmy. Landfrídy se záhy začaly integrovat díky silným osobnostem: mezi nimi byl Hynce Ptáček z Pirkštejna, Jiří z Poděbrad, Oldřich II. z Rožmberka. Dále pokračují spory mezi katolickou stranou v království, reprezentovanou Oldřichem z Rožmberka, a kališnickou stranou, představovanou Hynkem Ptáčkem.

V situaci mocenských sporů se prohlásil za zemského správce Jiří z Poděbrad. Fakticky mu byl tento status zemským sněmem udělen až roku 1452 poté, co zlikvidoval vnitřní nepřátele v království. Správcem se měl stát pouze na dva roky, ve skutečnosti však mu postavení vydrželo až do smrti Ladislava Pohrobka.

Vláda Jiřího z Poděbrad[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Česko-uherské války.

V roce 1448 se stal zemským správcem Jiří z Poděbrad, utrakvista, který byl v roce 1458 po smrti krále Ladislava Pohrobka (14531457) zvolen českými stavy králem. Do doby jeho vlády spadají počátky české reformační církve, Jednoty bratrské. Jiří se stal úspěšným panovníkem, který u mnohých vzbuzoval respekt doma i za hranicemi království. Od začátku své vlády se však musel vyrovnávat s obtížným mezinárodně politickým postavením – výraznou většinou učené Evropy i domácími odpůrci (především z vedlejších zemí Koruny české a z Moravy) byl považován za husitského kacíře a povýšence nízkého původu, který se zmocnil panovnického trůnu neprávem. Jiří z Poděbrad byl ovšem prosazovatelem myšlenky jednotné Evropy.

Roku 1465 vznikla v českém království opozice vůči králi reprezentovaná Jednotou zelenohorskou, v níž se spojilo odbojné katolické panstvo. K ozbrojenému odporu se přidala i katolická města. Členové jednoty byli ochotni přijmout za svého panovníka polského krále Kazimíra IV., ale ten odmítl. Roku 1466 vyhlásil papež Pavel II. proti kacířským Čechám křížovou výpravu, do jejíhož čela se postavil uherský král Matyáš Korvín, kterého si katoličtí páni zvolili roku 1469 za svého krále. Začaly česko-uherské války. Ve chvíli nejvyššího ohrožení se Jiří prozíravě vzdal dynastických nároků svých synů a nabídl českou korunu Jagelloncům. Po smrti „husitského krále“ Jiřího v roce 1471 nastupuje na český trůn jagellonská dynastie, která vládne až do roku 1526.

Novověk[editovat | editovat zdroj]

Český stát za vlády Jagellonců[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Český stát za vlády Jagellonců.

Jagellonci se dostali na český trůn roku 1471 v osobě nejstaršího syna polského krále a litevského velkoknížete Kazimíra IV. Jagellonského Vladislava.

Vladislav II. Jagellonský

Příchodem Vladislava do Prahy slavila dynastická politika Jagellonců významný úspěch, prosadili se totiž alespoň v jedné ze zemí, jež považovali za své dědictví po Ladislavu Pohrobkovi, bratrovi Vladislavovy matky (dále to bylo Království uherské). Matyáš Korvín se dal korunovat českým králem. Podržel si českou korunu a s ní i vedlejší země Koruny české, Moravu, Slezsko a Lužici. Kromě toho ho přímo v Čechách podporovala katolická šlechta, ovládající jih a severozápad země, a za svého panovníka ho považovala také některá česká města, která neuznala Vladislavovu volbu.

S Vladislavovou volbou zpočátku nesouhlasil ani císař Fridrich III. Habsburský a nepotvrdil ji. Teprve roku 1474 se na říšském sněmu v Norimberku dohodli Vladislavovi diplomaté s Fridrichem III., že se císař a český král budou navzájem podporovat proti uherskému králi Matyášovi. Poté Fridrich III. oficiálně uznal Vladislava II. českým králem a říšským kurfiřtem a slíbil mu udělit země Koruny české v léno.

Ukončení náboženských rozporů vedlo k posílení vlivu šlechty obojího vyznání. Sebevědomé panstvo nyní vystoupilo jednotněji jak ve vztahu k městům tak vůči panovníkovi a dále omezilo jeho pravomoci. O Vladislavovi Jagellonském je známo, že měl mírnou, poddajnou povahu. Neprůbojný král však dokázal dosáhnout svého cíle v mezinárodní politice. Obratným jednáním posiloval postavení Jagellonců v Evropě, aby mohli čelit vzrůstajícímu tureckému nebezpečí. Vladislavova poddajnost se zalíbila v Uhrách. Když roku 1490 zemřel Matyáš Korvín, vybrali si uherští šlechtici ze všech uchazečů za krále právě Vladislava.

Jagellonci vládli zde až do roku 1526, kdy Vladislavův jediný a bezdětný syn Ludvík zahynul v bitvě u Moháče proti osmanským Turkům. Navzdory slabé panovnické moci v době Jagellonců byla kultura této doby v českých zemích neobyčejně živá.

Český stát za vlády prvních Habsburků[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Země Koruny české za vlády prvních Habsburků.
Ferdinand I. Habsburský

Po smrti Ludvíka Jagellonského byl českým králem zvolen manžel Anny Jagellonské Ferdinand I. Habsburský. Důvodem byl především stav královské pokladny a turecké nebezpečí. Habsburkové se udrželi na českém trůně pro příštích téměř 400 let.

Třebaže společnými vládci Čech, Moravy a Slezska byli Habsburkové, vývoj těchto zemí byl poněkud odlišný. Morava přijala dědičnou vládu rakouských Habsburků a vyhnuly se jí boje mezi původní českou šlechtou a zájmy habsburské monarchie.

V Čechách naopak existovaly stavy, které byly připraveny bránit to, co považovaly za svá práva a svobody. Protože Habsburkové sledovali centralistické snahy, konflikt byl nevyhnutelný. Napětí se projevovalo už za vlády prvního (celkově třetího) habsburského panovníka na českém trůně - Ferdinanda I. (1526-64), který se pokoušel omezit stavovské zřízení v Čechách. Tento konflikt dále komplikovaly etnické a národnostní otázky (ty později přerostly v až boj o historická práva království a vlastně i Čechů). Samotné české stavy byly rozděleny, zejména kvůli otázkám náboženského vyznání.

Za vlády císaře Rudolfa II. (15761611) se Praha znovu stala kulturním centrem říše a českým stavům král Rudolf potvrdil tzv. Rudolfův majestát České země se tak před třicetiletou válkou a stavovským povstáním těšily nebývalé náboženské svobodě. Po smrti Rudolfa ale dochází opět k rozporům mezi katolíky a stoupenci reforem, které vrcholí v povstání českých stavů proti novému králi Matyášovi. Rudolfův bratr se projevil jako přesvědčený katolík a rychle proti stavům zakročil.

Bílá hora[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku České stavovské povstání.

Dne 23. května 1618 byli z oken Pražského hradu vyhozeni dva královští katoličtí místodržící Vilém Slavata z Chlumu, Jaroslav Bořita z Martinic a písař Filip Fabricius (třetí z takzvaných Pražských defenestrací), což signalizovalo otevřenou revoltu proti Habsburkům. Za krále si čeští stavové dne 26. srpna 1619 zvolili Fridricha Falckého, toto rozhodnutí se ale nakonec změnilo v politickou katastrofu. Stavy zůstávaly nejednotné a Fridrich neprojevil potřebné vlastnosti vůdce. Vojsko českých stavů bylo 8. listopadu 1620 v rozhodující bitvě na Bílé hoře u Prahy poraženo a král Fridrich se zachránil útěkem.

Protestantští rebelové byli krutě potrestáni. 27 českých povstalců (3 páni, 7 rytířů a 17 měšťanů), kteří se zúčastnili odboje proti Habsburkům, bylo v Praze 21. června 1621 na Staroměstském náměstí veřejně popraveno. Tato poprava byla jenom úvodem k dalším represivním opatřením a protireformačním dekretům. Císař Ferdinand II., který znovu nastoupil na trůn v roce 1620, sice řadu účastníků povstání omilostnil (tzv. generální pardon), ale zkonfiskoval jejich majetek. V zemi, která byla z 90 % protestantská, začala probíhat násilná protireformace.

V době třicetileté války[editovat | editovat zdroj]

Třicetiletá válka, která stavovské povstání následovala, zpustošila a zbídačila zemi natolik, že z 2.6 milionu obyvatel v Čechách a na Moravě, zde v polovině 17. století žilo zhruba 950 000 obyvatel v Čechách a na Moravě zůstalo pouze 600 000 obyvatel. Mnoho zástupců české šlechty a inteligence dalo přednost emigraci do sousedních zemí, kde byla protestantská vyznání povolena. Jejich majetek připadl věrným stoupencům Habsburků. Příchod cizí šlechty ovšem nebyl zdaleka jen záležitost pobělohorského období.

Roku 1627 bylo vydáno Obnovené zřízení zemské, které zrovnoprávňovalo jazyk německý s českým a zajistilo Habsburkům dědičné nástupnictví v českých zemích.

Nejvýznamnější osobností mezi českými emigranty byl Jan Amos Komenský (15921672), český myslitel a pedagog, jedna z hlavních osobností Jednoty bratrské. Vestfálským mírem v roce 1648, který ukončil třicetiletou válku, byl osud českých zemí zpečetěn. Bylo jím potvrzeno začlenění českého království do Habsburské monarchie, jejímž nejdůležitějším (hlavním) městem byla Vídeň. De facto tak království ztratilo svou nezávislost, (de iure ovšem až za Marie Terezie).

17. a 18. století[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Rekatolizace.

Protestantská česká šlechta a zemanstvo byly zdecimovány, jejich statky byly dány cizincům a na poddané bývaly koncem 17. století často uvrženy nepoměrně vyšší robotní povinnosti, které pak vedle dalších faktorů zapříčiňovaly povstání, jež bývala násilně potlačována.

Pokračovala rekatolizace země, která vedla k tomu, že ve dříve nábožensky rozdělených českých zemích vzniklo homogenní katolické prostředí. Bible kralická a řada jiných knih se dostala na index. Zakázané knihy nalezené při domovních prohlídkách se sbíraly a pálily. Menšina tajných Bratří si za cenu předstírání, že jsou katolíky, dokázala udržet některé prvky své víry, často však ve zjednodušené a povrchní podobě. Někteří se raději přihlásili k vyznání židovskému, které bylo jediným zbývajícím povoleným náboženstvím.

Častý nedostatek pramenů z této doby pozdější historiografy často sváděl k interpretaci historického období jako celkově velmi úpadkového („doba temna“), bylo tomu tak ale jen v určitých směrech a do určité míry. Ve skutečnosti však od 2. poloviny 17. století došlo ke stabilizaci politické situace a opětovnému ekonomickému rozvoji českých zemí. Monumentem doby a v rozporu s tezí o kulturním úpadku je řada barokních kostelů na venkově a vrcholné stavby českého baroka vybudované převážně v 1. polovině 18. století. Citelnou ztrátou byla emigrace původní šlechty, cizí šlechta ovšem do českých zemí přicházela už dřív.

Země Koruny české 1742

Karlem VI. vymřeli Habsburkové v mužské linii a nástupnictví Marie Terezie napomáhalo teritoriálním Hohenzollernů. Pruský král Fridrich II., k němuž se připojili i bavorský a saský vévoda, vtrhl do českého království v roce 1741. Vévoda Karel VII. Bavorský byl šlechtou prohlášen českým králem. I když Marie Terezie získala většinu z českých zemí zpět a byla korunována v Praze v roce 1743, industrializované Slezsko, kromě měst Těšín, Opava a Krnov, připadlo Prusku.

Marie Terezie se pokoušela o racionálnější administraci své říše, což vedlo k politice centralizace (a byrokracie). Co zbylo z českého království, splynulo s rakouskými provinciemi monarchie. Zrušena byla česká kancelář ve Vídni. Roku 1749 byly správními reformami Marie Terezie Země Koruny české de facto zrušeny. Zrušena byla také česká kancelář ve Vídni. I nadále se však korunovali čeští králové v rámci Českého království.

Skutečné změny přinášejí až reformy císaře Josefa II. (17801790). Je zrušen jezuitský řád, soudnictví je odděleno od správy a v roce 1781 je vydán patent o zrušení nevolnictví; toleranční patent, kterým se povoluje příslušnost k dvojímu protestantskému vyznání, byl vydán v témže roce. Zároveň však dochází k centralizaci správy a ke germanizaci vyššího školství a úřadů.

Související informace naleznete také v článku Josefinismus.

V 80. letech 18. století začínají v Praze vycházet první české noviny, začíná se hrát české divadlo, v roce 1792 se zřizuje stolice českého jazyka a literatury na pražské universitě.

Vývoj v letech 1792 – 1848[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku České národní obrození.
Trh v českém městečku

V reakci na evropský vývoj v období napoleonských válek se politický systém po roce 1792 utužil a konzervoval, v historiografii se toto období pojmenovává jako doba předbřeznová. Společnost zůstala v porovnání k průmyslovému vývoji v západní Evropě ještě ve své většině zemědělská. Vzniklo sice několik manufaktur, především textilního charakteru, ale jejich dopad na celkovou produkci nebyl v podstatě žádný.

První polovina 19. století byla období vzrůstajícího nacionalismu ve střední Evropě. Pojem národa, definovaného jako skupina lidí spojených jazykem a kulturou, dala vzniknout intelektuálnímu obrození, které zpočátku usilovalo o znovuvzkříšení češtiny jako rovnoprávného jazyka (byla totiž v této době jazykem venkovských lidí) a české kultury, později pak i o politickou moc. V Čechách, kde byla většina šlechty německá nebo germanizovaná, byli vůdci tohoto hnutí členy inteligence, byli to lidé většinou s neurozenými kořeny. Obrození mělo jiný průběh než v sousedním Polsku, zdaleka ne tak radikální, ale rostoucí postupně.

České národní obrození, jehož počátek se klade do 90. let 18. století, bylo reakcí na germanizační úsilí. Je třeba ovšem dodat, že habsburské preferování němčiny jako hlavního jazyka a centralistické zřízení bylo podmíněno dynastickými, nikoli národnostními zájmy. Do roku 1848 se obrození projevovalo především v rovině kulturní, výraznou roli hrála ještě česká historická šlechta (hrabě Kašpar Šternberg, Karel Chotek), mezi výrazná centra kulturního života patřila Královská česká společnost nauk nebo Národní muzeum (1818). Velkou figurou národního obrození byl historik František Palacký.

Ideovou inspirací pro obrozence byly především svatováclavské, cyrilometodějské a svatoprokopské katolické tradice.

Politický a společenský vývoj 1848 – 1918[editovat | editovat zdroj]

Rozložení národů v Rakousku-Uhersku z Historického atlasu Williama R. Shepherda, 1911
České země patřily k nejvíce gramotným (stav 1880)

V revolučním roce 1848 byla definitivně zrušena robota. Tento slibný rozvoj přerušil neoabsolutismus v 50. letech. Po roce 1848 se výrazně politizuje. Nový král a císař František Josef I. měl ambice vládnout absolutisticky, ale Habsburkové utrpěli několik porážek. V roce 1859 ztratili po bitvě u Solferina území v Itálii, v roce 1866 byli v prusko-rakouské válce poraženi Pruskem a vyloučeni z Německé konfederace. Aby posílil svou pozici, František Josef byl ochoten ustoupit Maďarům. V roce 1867 tak vznikla dualistická monarchie - Rakousko-Uhersko. Čeští politici usilovali o stejný kompromis pro české království, jejich snahy ale selhaly.

Přes všechny krize tento systém vydržel až do roku 1918. Stanovil dominantní pozici Maďarů v Uhersku a Němců v rakouské částí monarchie. Postupné reformy ale umožnily českým zástupcům hrát důležitější roli v politickém životě Rakouska-Uherska.

V roce 1860 říjnový diplom obnovil ústavnost. V roce 1869 byla uzákoněna povinná osmiletá školní docházka.

V 19. století došlo k všeobecnému rozvoji vzdělání, kultury a české literatury, stupňoval se český i německý nacionalismus. V letech 1868–1883 bylo postaveno Národní divadlo, v letech 1885–1891 Národní muzeum, Jubilejní zemskou výstavu v roce 1891 němečtí podnikatelé bojkotovali a stala se tak přehlídkou českého průmyslu a podnikavosti. Roku 1869 byl pražský Polytechnický ústav rozdělen na českou a německou část, roku 1882 byla obdobně rozdělena Karlo-Ferdinandova univerzita, s čímž souvisela tzv. Chuchelská bitka. V roce 1886 se rozhořel spor o Rukopisy. V 80. a 90. letech se místo dosavadních dvojjazyčných označení ulic prosazují v Praze pouze české a v Liberci pouze německé názvy.

Od 60. let 19. století se české země i rychle industrializovaly, v 80. a 90. letech 19. století vznikala česká buržoazie a v souvislosti se zakládáním továren atd. i městské dělnictvo. Kolem přelomu 19. a 20. století nastala mohutná městská i rekreační výstavba, vznikly celé čtvrti činžovních domů i výstavních vil ve zdobném secesním stylu i běžné rodinné domky. Pražská asanace, zahájená roku 1895 a provedená z větší části do roku 1914, radikálně proměnila centrum Prahy. V letech 1899–1902 byla zregulována a usplavněna Vltava mezi Prahou a Mělníkem, v letech 1845–1914 byla vybudována převážná část dnešní železniční sítě a mnoho silnic, v 70. letech 19. století se začala ve větších městech rozvíjet městská hromadná doprava. Roku 1888 vznikl Klub českých turistů a začal budovat síť turistických stezek, chat, rozhleden a podobně.

Počet obyvatel největších měst v roce 1910:[6]

¹pražská předměstí

V roce 1914 vypukla 1. světová válka. Jedním z jejích výsledků byl rozpad Rakouska-Uherska a vznik Československa.

Podrobnější informace naleznete v článku České země za první světové války.

Československo[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Dějiny Československa.

První republika[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku První republika.
Vlajka Československa a posléze České republiky

V důsledku porážky v první světové válce (19141918) se Rakousko-Uhersko rozpadlo. Na jeho troskách vznikly nové státy: Rakousko, Maďarsko, Polsko, Království SHS a také Československo, které bylo ustaveno 28. října 1918 jako demokratický stát v čele s prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem (18501937). Kromě Čech a Moravy se součástí Československa stalo i Slovensko a Podkarpatská Rus.

Co do národnostního složení bylo však čtrnáctimilionové a hospodářsky i kulturně vyspělé Československo nestabilním státem. Kromě Slováků, kteří jako národ po většinu své historie patřili do Uherského království, žily v Československu také více než třímilionová německá menšina, téměř třičtvrtěmilionová maďarská menšina na jižním a východním Slovensku, polská menšina v jihovýchodní části Českého Slezska a rusínská menšina na Podkarpatské Rusi. Soužití s českými Němci bylo od počátku konfliktní. Dne 4. března 1919 došlo v Kadani k tragickému incidentu mezi německými obyvateli a českým vojskem. Výsledkem bylo 25 mrtvých a několik desítek zraněných. Čeští Němci se snažili o dalekosáhlou autonomii a nebyli pozváni k tvorbě definitivní ústavy z roku 1920.

Československo se postupně stalo jediným ostrovem demokracie ve střední Evropě a bylo obklopeno státy s fašistickými tendencemi, mezi které patřilo i Polsko a Maďarsko. V roce 1933 se v sousedním Německu dostal k moci Adolf Hitler a Německo bylo rychle přetvořeno na totalitní stát. Nacistické Německo pak v roce 1938 obsadilo Rakousko, které se tímto anšlusem stalo součástí tzv. Třetí říše. Československo se svými početnými Němci, soustředěnými zejména v pohraničních oblastech státu, bylo při expanzivních snahách tehdejšího německého vedení další na řadě.

Druhá republika[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Druhá republika.
Čeští uprchlíci z pohraničí

Hitler žádá o odstoupení pohraničního území Německu. Přestože má Československo obrannou dohodu s Francií a Sovětským svazem, tehdejší představitelé těchto zemí chtějí zabránit válce stůj co stůj. Mnichovskou dohodou z 29. září 1938 je československá vláda přinucena kapitulovat a Sudety (pohraniční oblasti Čech a Moravy) jsou přičleněny k Německu. 30. září 1938 následuje polské ultimátum a 2. října 1938 Polsko obsazuje a anektuje východní část československé části Těšínska.

Protektorát Čechy a Morava[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Protektorát Čechy a Morava.

Okleštěné Česko-Slovensko je pak 15. března 1939 zabráno německým vojskem a vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. Den předtím Slovensko vyhlásilo nezávislost a Maďarsko zabralo Podkarpatskou Rus a část jižního Slovenska.

Dne 1. září 1939 vypukla 2. světová válka.

Československo po 2. světové válce[editovat | editovat zdroj]

Památník obětem sovětské invaze na liberecké radnici

V květnu 1945, kdy válka skončila vítězstvím spojenců, bylo Československo obnoveno, i když Podkarpatská Rus byla v rozporu s některými předchozími dohodami přičleněna k Sovětskému svazu. Dochází k hromadnému odsunu Němců z celého území, což postihlo zejména Sudety, pohraniční oblasti s dosud převažujícím německým obyvatelstvem.

V únoru 1948 převratem v Československu uchopila moc Komunistická strana Československa; země se stala totalitním státem a součástí sovětského bloku.

Související informace naleznete také v článku Komunistický režim v Československu.

K 1. lednu 1949 zároveň vstoupila v platnost správní reforma, která zrušila samosprávné země a vytvořila centralisticky spravované kraje, které již nerespektovaly historicky vzniklé hranice zemí. V roce 1960 byl novou ústavou oficiální název státu změněn na Československá socialistická republika (ČSSR), současně došlo k další správní reformě, již se redukoval počet krajů.

Liberalizační hnutí roku 1968, známé jako Pražské jaro, bylo poraženo invazí vojsk Sovětského svazu a dalších zemí Varšavské smlouvy (Německé demokratické republiky, Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky) 21. srpna 1968. Těsně po invazi emigrovalo mnoho především vzdělaných lidí do demokratických zemí v Evropě i do USA, což ještě zrychlilo hospodářský úpadek země, který zažívala po připojení k sovětskému bloku. Území Československa pak bylo okupováno Sovětskou armádou až do roku 1991.

Český stát v rámci federace[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Česká socialistická republika.

Zákonem o federalizaci Československé socialistické republiky, který nabyl účinnosti 1. ledna 1969, se dosud unitární stát formálně změnil na federaci dvou suverénních národních států – České socialistické republiky (ČSR) a Slovenské socialistické republiky (SSR).

Po vstupu vojsk Varšavské smlouvy následovalo období normalizace, pojištěné více než dvacetiletou přítomností sovětských vojsk až do roku 1991. Politické poměry v zemi změnila až sametová revoluce v listopadu a prosinci 1989.

Název Česká republika platí na základě ústavního zákona č. 53/1990 Sb. od 6. března 1990, jímž byl z názvu vypuštěn přívlastek socialistická. Ústavním zákonem č. 67/1990 Sb. zavedla Česká národní rada s účinností od 13. března 1990) nové státní symboly: českou hymnu, malý a velký státní znak a státní vlajku složenou ze dvou stejně širokých pruhů, spodního červeného a vrchního bílého, která se od polské lišila jen poměrem stran 2:3.

29. března 1990 se název federace změnil na Československá federativní republika (ČSFR) a 23. dubna 1990 byl upraven do podoby Česká a Slovenská Federativní Republika.

Jako státní útvar přestalo Československo existovat 31. prosince 1992, kdy se mírovou cestou federace rozpustila a dosavadní národní republiky se osamostatnily, převzaly právní řád zanikající federace a rozdělily si její majetek a závazky.

13. listopadu 1992 přijalo Federální shromáždění ústavní zákon č. 541/1992 Sb., o dělení majetku České a Slovenské Federativní Republiky mezi Českou republiku a Slovenskou republiku a jeho přechodu na Českou republiku a Slovenskou republiku.

Dne 25. listopadu 1992 přijalo Federální shromáždění ústavní zákon č. 542/1992 Sb. o zániku ČSFR k 31. prosinci 1992.

Související informace naleznete také v článku Zánik Československa.

České státní symboly[editovat | editovat zdroj]

Vlajka České republiky 1990–1992

V roce 1968 byla ustanovena komise expertů v čele s J. Šebánkem, která měla stanovit znak a vlajku České socialistické republiky. Komise navrhla zavést bíločervenou bikolóru a vrátit se k původnímu znaku Českého státu. Návrhy byly připraveny až v červenci 1969. Stranické i státní orgány tehdy návrhy odložily, takže Česká socialistická republika nikdy vlastní znak a vlajku neměla.[7]

Návrh na vydání ústavního zákona o státních znacích České, Slovenské a Československé republiky předložil až na přelomu let 1989–1990 prezident ČSSR Václav Havel. Dne 26. ledna 1990 předsednictvo České národní rady přikázalo návrh projednat ve výborech ČNR.[7]

Vytvořená komise předložila dva návrhy znaku ČR. Autorem byl J. Dolejš, obě varianty se objevily v návrhu ústavního zákona ze 13. února 1990. Tentýž návrh popisoval i vlajku ČR jako bíločervenou bikolóru s poměrem stran 2:3. V dalších návrzích se pak objevovaly souběžně dva znaky jako tzv. malý znak a velký znak. Souběžně byla navržena i česká hymna, tvořená první částí dosavadní československé hymny. Dne 9. března 1990 grafik J. Rathouský předložil své návrhy na výtvarné řešení obou znaků. Česká národní rada schválila ústavní zákon č. 67/1990 Sb. dne 13. března 1990 a dnem vyhlášení začaly státní symboly platit. Novou podobu znaku namaloval J. Skalník.[7]

Při volbách v roce 1990 sice měla být u všech volebních místností vyvěšena jako československá, tak česká vlajka, ale česká dvojbarevná vlajka s červeným a bílým pruhem, značně podobná polské, se za dobu své platnosti příliš nevžila a mnohde nebyla používána ani v povinných případech.

Samostatná Česká republika[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Česko.
Státní znak České republiky.

15. prosince 1992 přijala Česká národní rada ústavní zákon č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, který stanovoval převzetí právního řádu a kompetencí ČSFR Českou republikou. Téhož dne přijala ČNR usnesení č. 5/1993 Sb., ve kterém vyjádřila předpoklad, že žádný výklad stávajících právních norem nepřipouští zpochybnění kontinuity zákonodárné moci, jejíž nositelkou je ve smyslu ústavního zákona č. 4/1993 Sb. Česká národní rada. 22. prosince 1992 přijala ČNR ještě ústavní zákon č. 29/1993 Sb., o dalších opatřeních souvisejících se zánikem ČSFR, který řešil otázku soudců, vyšetřovatelů, prokurátorů a některých soudních pracovníků.

16. prosince 1992 schválila Česká národní rada novou Ústavu České republiky (předtím v rámci federace Česká republika vlastní ústavu neměla). Funkci Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky převzala dosavadní Česká národní rada. Dne 26. ledna 1993 zvolila Poslanecká sněmovna Václava Havla prvním prezidentem České republiky.

Existenci České republiky jako subjektu mezinárodního práva uznala drtivá většina států světa již v roce 1993, významným mezníkem v tomto směru bylo přijetí České republiky do Organizace spojených národů 19. ledna 1993.[8] Výjimku, ve všeobecném uznání existence Česka, tvořilo Lichtenštejnsko, které tento stát uznalo 14. února 2010.[9] Lichtenštejnsko kladlo jako předběžnou podmínku uznání a navázání diplomatických styků český souhlas dvoustranně jednat o tématech majetkového charakteru (majetkové spory existovaly již mezi Lichtenštejnskem a Československem od vzniku Československa, v současné době[kdy?] jde hlavně o spory z vyvlastnění majetku rodu Lichtenštejnů podle Benešových dekretů).[10] Lichtenštejnská snaha zabránit přijetí Česka do mezinárodních organizací nebyla úspěšná.

Česká republika stejně jako Slovensko se na mezinárodní scéně zřetelně etablovaly jako nástupnické státy Československa. Následně tyto osamostatněné státy podepisovaly desítky dodatkových dohod, které potvrzovaly platnost dřívějších dvoustranných smluv uzavřených federací s jinými státy. Roku 1996 podepsaly Česká republika a Slovenská republika protokol, který vymezoval rozdělení povinností vyplývajících z mnohostranných smluv uzavřených bývalým Československem.

Politickou situaci nového státu charakterizuje hlavně střídání Občanské demokratické strany a České strany sociálně demokratické coby převažujících sil Poslanecké sněmovny a sestavovatelů vlády. Od roku 1996 začal existovat Senát jako horní komora českého Parlamentu, v roce 2000 začaly fungovat samosprávné kraje, které převzaly značnou část kompetencí centrální správy.

12. března roku 1999 byla Česká republika přijata do NATO. V tomto rámci se její armáda zúčastnila operací například v Kosovu,[11] Afghánistánu[11] či Iráku.[12]

Česká republika schválila v referendu v roce 2003 svůj vstup do Evropské unie, který se uskutečnil 1. května 2004. V roce 2007 se Česko stalo členem Schengenského prostoru, v roce 2009 na šest měsíců působilo jako předsednický stát EU,[13] ten samý rok ratifikovalo Lisabonskou smlouvu.[14]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Toulky českou minulostí 18. část - Online
  2. Toulky českou minulostí 31. část - Online
  3. Toulky českou minulostí 31. část - Online Fuldské anály
  4. *BARTOŠ, Josef; KOVÁŘOVÁ, Stanislava. Data českých dějin : od příchodu Slovanů do r. 1996. 1997. vyd. Olomouc : Alda, 1997. 240 s. ISBN 80-85600-40-4. S. 7.  
  5. Český stát v době Lucemburské
  6. (2006) Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005Díl I..Český statistický úřad, 52. ISBN 80-250-1311-1. 
  7. a b c Petr Holas: Česká a československá vlajka
  8. http://www.un.org/en/members/index.shtml#c
  9. http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/173669-lichtenstejnsko-po-16-letech-uzna-ceskou-republiku.html
  10. Vztahy mezi Českou republikou a Knížectvím Lichtenštejnsko - informace na webu Ministerstva zahraničních věcí České republiky
  11. a b Sněmovna hladce schválila zahraniční mise českých vojáků
  12. Česká účast v Iráku v roce 2004
  13. Začíná půlrok českého vedení EU – Co lze čekat?
  14. Klaus podepsal Lisabon

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Droberjar, Eduard. Věk barbarů. České země a stěhování národů z pohledu archeologie. Praha 2005.
  • Fridrich, Jan. Středopaleolitické osídlení Čech. Praha 1982.
  • Fridrich, Jan. Staropaleolitické osídlení Čech. Památky Archeologické-Supplementum 10, Praha 1997.
  • Klápště, Jan. Proměna českých zemí ve středověku. Praha 2005.
  • MACEK, Josef. Jagellonský věk v českých zemích (1471-1526). 1. Hospodářská základna a královská moc. Praha : Academia, 1992. 342 s. ISBN 80-200-0300-2.  
  • MACEK, Josef. Jagellonský věk v českých zemích (1471-1526). 2. Šlechta. Praha : Academia, 1994. 230 s. ISBN 80-200-0356-8.  
  • MACEK, Josef. Jagellonský věk v českých zemích (1471-1526). 3. Města. Praha : Academia, 1998. 387 s. ISBN 80-200-0629-X.  
  • MACEK, Josef. Jagellonský věk v českých zemích (1471-1526). 4. Venkovský lid, národnostní otázka. Praha : Academia, 1999. 223 s. ISBN 80-200-0699-0.  
  • Machačová, Jana–Matějček, Jiří. Nástin sociálního vývoje českých zemí 1781–1914. Opava 2002.
  • Měřínský, Zdeněk. České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I. Praha 2002.
  • PEKAŘ, Josef. O smyslu českých dějin. V Praze : Rozmluvy, 1990. 418 s.
  • Pleiner, Radomír a kol. Pravěké dějiny Čech. Praha 1978.
  • Podborský, Vladimír. Dějiny pravěku a rané doby dějinné. Brno 1997.
  • Svoboda, Jiří a kol. Paleolit Moravy a Slezska. Brno 1994.
  • ŠMAHEL, František. Husitské Čechy. Struktury, procesy, ideje. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 762 s. ISBN 978-80-7106-938-6.  
  • TŘEŠTÍK, Dušan. Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530–935). Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 658 s. ISBN 80-7106-138-7.  
  • Velké dějiny Zemí koruny české. Praha 1999 -
  • ŽEMLIČKA, Josef. Čechy v době knížecí 1034–1198. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2007. 712 s. ISBN 978-80-7106-905-8.  
  • ŽEMLIČKA, Josef. Počátky Čech královských 1198-1253. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2002. 964 s. ISBN 80-7106-140-9.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu