Polsko

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Polská republika
Rzeczpospolita Polska
Vlajka Polska
vlajka
Znak Polska
znak
Hymna: Mazurek Dąbrowskiego
Geografie

Poloha Polska

Hlavní město: Varšava (Warszawa)
Rozloha: 312 679 km² (70. na světě)
z toho 2,6 % vodní plochy
Nejvyšší bod: Rysy (2499,2 m n. m.)
Časové pásmo: +1
Poloha: 52°0′ s. š., 19°0′ v. d.
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 38 502 396 (census 2013)[1] (34. na světě, 2013)
Hustota zalidnění: 123 ob. / km² (83. na světě)
HDI: 0,821 (b. vysoký) (39. na světě, 2012)
Jazyk: polština (úřední jazyk), němčina, běloruština, kašubština, litevština (pomocné úřední jazyky)
Národnostní složení: Poláci: 94,8%,
Slezané: 2,2%,
ostatní 3,0%
Náboženství: katolické 89%, ostatní: 11%
Státní útvar
Státní zřízení: parlamentní republika
Vznik: 11. listopadu 1918 (obnovení) (sjednocením částí území zabraných Ruskem, Německem a Rakouskem koncem 18. století)
Prezident: Bronisław Komorowski (od 2010)
Předseda vlády: Donald Tusk (od 2007)
Měna: Złoty (PLN)
HDP/obyv. (PPP): 21 214 USD
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1: 616 POL PL
MPZ: PL
Telefonní předvolba: +48
Národní TLD: .pl
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Polsko (pol. Polska), oficiální název Polská republika (PR, pol. zvuk Rzeczpospolita Polska, RP), je stát ležící ve střední Evropě. Polsko hraničí s Německem na západě, s Českem a Slovenskem na jihu, Běloruskem a Ukrajinou na východě a s Litvou a Ruskem (Kaliningradská oblast) na severu. Ze severu má Polsko přístup k Baltskému moři se 770 km pobřeží.[2] Povrch je převážně rovinatý, hory tvoří většinu jižní hranice.

Počátky polského státu a jeho christianizace sahají do 10. století;[3] Polské království, které roku 1569 prohloubilo unii s Litvou, bylo jedním z mocných evropských států, avšak zaniklo v trojím dělení Polska (17721795). Roku 1918 bylo Polsko obnoveno jako republika. Po 2. světové válce, která zemi velmi těžce postihla, bylo Polsko do roku 1989 socialistickou republikou.

Současné Polsko je s 38 miliony obyvatel osmý nejlidnatější stát Evropy; oproti minulým dobám však tvoří po roce 1945 naprostou většinu Poláci, nábožensky římští katolíci. Největší koncentrace obyvatelstva a průmyslu je v Horním Slezsku. Hlavním městem je Varšava, do raného novověku jím byl Krakov.

Polsko je mj. členskou zemí Evropské unie, Severoatlantické aliance (NATO), Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), Světové obchodní organizace (WTO) a Visegrádské skupiny.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Polska.

Od středověku k rozdělení Polska[editovat | editovat zdroj]

Polsko jako státní útvar existovalo již v 10. století. První zprávy o něm pocházejí z roku 962/963 a týkají se knížete Měška I., který je prvním historicky doloženým vládcem polského státu. V roce 965 Mieszko I /Měško I/ vzal si za manželku českou princeznu Doubravu a v roce 966 za prostřednictví Čechů, Polsko přijalo křesťanství. Jeho rod, Piastovci, vládl v Polsku až do roku 1370, často ve sporech s českými Přemyslovci. Roku 1025 se Boleslav Chrabrý nechal jako první polský vládce korunovat polským králem; titul však nebyl dědičný. Roku 1320 nastoupil na trůn Vladislav I. Lokýtek, jemuž se podařilo sjednotit v té době rozdrobený polský stát.[4]

Roku 1385 bylo smlouvou v Krevě dohodnuto spojení polského království s litevským velkoknížectvím. Na polský trůn usedli litevští velkovévodové z rodu Jagellonců. Toto soustátí existovalo ve formě volné polsko-litevské personální unie až do roku 1569, kdy byla Litva tzv. lublinskou unií těsněji spojena s polským královstvím. K velkému rozkvětu polsko-litevského dvojstátí došlo v 16. století. To provázelo oslabování moci panovníka a velký růst vlivu početné šlechty. V důsledku toho začal být tento stát nazýván Rzecz Pospolita Obojga Narodów (věc veřejná obou národů, překlad latinského res publica). Posilování šlechty a vnitřní rozbroje během 17. století oslabily zemi, takže v letech 1772, 1793 a 1795 si Rusko, Prusko a Rakousko v trojím dělení rozdělily Polsko na základě vzájemné dohody.

     Hranice Polska po roce 1945      Hranice Polska 1918–1939      Polsko-litevská unie 1569      Polsko okolo roku 1000
Jagellonská Evropa na konci 15. století

Mezi Ruskem, Pruskem a Rakouskem[editovat | editovat zdroj]

V letech 18071815 zřídil francouzský císař Napoleon Bonaparte na části území předtím zabraným Pruskem a Rakouskem Varšavské knížectví, které se stalo Napoleonovým spojencem. Po jeho porážce bylo zrušeno a na jeho místě bylo zřízeno autonomní Království polské, podléhající ruskému carovi. Roku 1831 vypuklo ve Varšavě a dalších místech Listopadové povstání, jedno z největších národních povstání 19. století, které však bylo carskou armádou potlačeno; následkem toho byla v roce 1832 jeho autonomie knížectví omezena a roku 1866 zcela zrušena.

Část obsazená Rakouskem nesla název Království haličsko-vladiměřské (s autonomní vládou od roku 1861). Město Krakov s okolím bylo v letech 18151846 nezávislou Krakovskou republikou (pod patronátem tří sousedních mocností); po potlačení Krakovského povstání bylo připojeno k Rakouské Haliči, jejíž východní část obývali převážně Malorusové (Ukrajinci) a Židé. Přes národnostní třenice a relativní zaostalost byla rakouská část s městy Krakov a Lvov v 2. polovině 19. století díky mírnějšímu pronásledování hlavní scénou polské kultury a vědy.[5]

Území, kde byla roku 1910 převažujícím jazykem polština (světle modře). Poláci byli v letech 1795–1918 rozděleni mezi Německou říši, Rakousko-Uhersko a Ruskou říši.

Území obsazené Pruskem se nazývalo v letech 18151848 Poznaňské velkovévodství (s omezenou autonomií), poté (pod názvem Provincie Poznaň) byla jeho autonomie rovněž zrušena. Hospodářsky rozvinuté Slezsko náleželo Prusku již od sedmileté války, Pomořansko bylo připojeno ještě dříve. Pruský zábor měl oproti ruskému a rakouskému více průmyslu, zemědělství a železnic.

Mezi 1. a 2. světovou válkou[editovat | editovat zdroj]

Centrum Varšavy zničené nacisty po Varšavském povstání
Podrobnější informace naleznete v článku Druhá Polská republika.

Během první světové války po obsazení většiny polského území do té doby patřícího Rusku Německem a Rakouskem bylo na tomto území zřízeno autonomní Polské království jako loutkový stát pod patronátem Centrálních mocností.

Polsko opět získalo skutečnou suverenitu až v roce 1918 po porážce Centrálních mocností. Nezávislost si udrželo i v následné válce se sovětským Ruskem. O své hranice bojovalo též s Ukrajinci, Němci, Čechy a Litevci. Druhá polská republika byla ustavena jako parlamentní republika, avšak kvůli neochotě polských politických stran se dohodnout, nacionálnímu napětí a hospodářským potížím byly polské vlády velmi nestabilní; ozývalo se volání po vládě pevné ruky, které roku 1926 vyslyšel maršál Józef Piłsudski, který provedl puč a zavedl vojenskou diktaturu (tzv. sanační režim), která vedla k politické i národnostní perzekuci a potlačování demokratických principů a práv. Před vypuknutím druhé světové války měl důležitou pozici v Polsku ministr zahraničí Józef Beck.[6]

Vývoj polských hranic v 1. polovině 20. století. Plnou červenou čarou hranice meziválečného Polska, čerchovaně Polsko po r. 1945. Modře jsou vyznačeny demarkační linie.

Na počátku druhé světové války v roce 1939 bylo Polsko okupováno Německem a Sovětským svazem. Během války bylo zničeno mnoho polských měst (zejména Varšava po Varšavském povstání) a jeho území se stalo hlavním dějištěm holocaustu. Po válce Sovětský svaz většinu svého původního záboru anektoval (bez legitimního vyhlášení války); jako „odškodnění“ byla k Polsku naopak připojena západní „nová území“ až po dnešní hranici s Německem na Nise a Odře. Posun hranic vyvolal obrovské nucené přesuny obyvatelstva, kdy Poláci přicházeli z území anektovaných Sovětským svazem a osidlovali zejména západní území, z nichž byl vyhnáno německé (a tedy prakticky veškeré) obyvatelstvo.

Po roce 1945[editovat | editovat zdroj]

Po válce se Polsko pod sovětským vlivem stalo komunistickým státem. Proběhla násilná kolektivizace a znárodňování, oproti jiným státům byl však režim tolerantnější k tradičně vlivné katolické církvi. Poznaňské povstání roku 1956 bylo násilně potlačeno. Následné uvolnění 60. let bylo provázeno hospodářskou stagnací.

V roce 1980 byly po vlně stávek vytvořeny nezávislé odbory Solidarita (Solidarność), které se postupně staly důležitou politickou silou (po zesílení jejich protestů vyhlásil generál Jaruzelski válečný stav) a nakonec zvítězily v prvních postkomunistických volbách v roce 1989.

Po roce 1989[editovat | editovat zdroj]

Po pádu režimu na konci 80. let Polsko přijalo šokovou terapii s cílem transformovat svoji ekonomiku. V roce 1999 se země stala členem Severoatlantické aliance (NATO) a je jednou z 10 zemí přistoupivších k Evropské unii v květnu 2004.

V roce 2005 se stal premiérem Jarosław Kaczyński a prezidentem jeho dvojče Lech Kaczyński; ti nastolili silně konzervativní, nacionalistický a euroskeptický politický kurz, který na evropské úrovni budil kontroverze.[7] Vítězství Občanské platformy roku 2007 posunulo zemi blíže k neoliberalismu.

10. dubna 2010 zahynul prezident Lech Kaczyński ve Smolensku v Rusku se svou manželkou a řadou dalších polských politiků a příslušníky nejvyššího velení polské armády (vrchní velitel pozemních, leteckých, námořních i speciálních sil) při letecké nehodě, když letěl do Ruska uctít památku zavražděných Poláků během Katyňského masakru.[8]

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Polsko dnes
Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Polska.

Polsko je co do rozlohy 9. největší zemí Evropy. Délka hranic činí 3511 km, z toho 440 km připadá na mořské hranice (délka pobřeží, jež ovšem není hranicí, tvoří 770 km). Polsko hraničí s následujícími státy:[2]

Zatímco poměrně členitá jižní hranice s Českem a se Slovenskem probíhá po horských pásmech a v dějinách se prakticky neměnila, východní a západní hranice jsou teprve z roku 1945 a často probíhají v přímém směru nebo po řekách (Bug, Nisa, Odra). Jižní hranice s českým Slezskem (s Jesenickem (kromě Rychlebských hor a Zlatohorska), s Krnovskem a s Opavskem z roku 1742, s Hlučínskem a s Českotěšínskem z roku 1920) také probíhá v přímém směru nebo po řekách (Opavice, Opava, Olše).

Povrch a vodstvo[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Seznam řek v Polsku a Seznam jezer v Polsku.

Kromě jižních oblastí je většina státu pokryta rozsáhlými nížinami a rovinami Polské nížiny. Téměř tři čtvrtiny území leží do 200 m n. m.

Severní Polsko vyplňují Pomořanská i Mazurská jezerní plošina jako pozůstatek pleistocenního zalednění; místy se na pobřeží vyskytují i písečně přesypy a kosy. Středovýchodní a jihovýchodní část tvoří nízké vrchoviny Malopolská vrchovina a Lublinská vrchovina. Jih Polska prostupuje v příhraniční pás prvohorních horských masivů Sudety (Jizerské hory, Krkonoše, Soví hory, pískovcové Stolové hory, Bystřické hory, Králický Sněžník, Rychlebské hory a Zlatohorská vrchovina). Třetihorní Karpaty zahrnují pohoří Vysokých a Nízkých Beskyd, Tatry a Bukovské vrchy. Tatry dosahují v Polsku téměř 2500 m n. m.

Polsko má velmi hustou říční síť. Největší splavné řeky Visla a Odra odvádějí vodu asi z 90 % území Polska do Baltského moře. Je zde velké množství jezer a přehradních nádrží. V Tatrách leží vysoko položená jezera (plesa) ledovcového původu.

Podnebí[editovat | editovat zdroj]

Charakter podnebí je na styku kontinentálního východoevropského a oceánského středoevropského typu. Jsou zde dlouhé chladné zimy s vydatnými sněhovými srážkami a horká vlhká léta. Průměrná teplota činí v lednu regionálně -8/3 °C a v červenci 20/27 °C. Průměrný roční úhrn srážek je 600 mm, klesá od severu k jihu a východu, naopak vzrůstá v horách, kde dosahuje až 1200 mm.

Ochrana přírody[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Národní parky v Polsku.
Krajina v severovýchodním Polsku

Celkově je v Polsku chráněno 101 588 km² území, což představuje 32,1 % rozlohy země. Ochrana přírody se v Polsku soustřeďuje zejména do 23 národních parků:

Babiogórski, Białowieski, Biebrzański, Bieszczadzki, Bory Tucholskie, Drawieński, Gorczański, Gór Stołowych, Kampinoski, Karkonoski, Magurski, Narwiański, Ojcowski, Pieniński, Poleski, Roztoczański, Słowiński, Swiętokrzyski, Tatrzański, Ujście Warty, Wielkopolski, Wigierski, Woliński

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Obyvatelstvo Polska.

Druhá světová válka drasticky omezila etnickou pestrost předválečného Polska. Po 1. světové válce tvořili Poláci 68,5% populace, nyní je to zhruba 98,7%. Byl to výsledek deportací a dalších genocid za 2. světové války.

Velký pokles zaznamenala v posledních letech porodnost, navzdory tomu, že se jedná o jeden z nejvíce katolických států Evropy a byl zde obnoven zákaz potratů.

Etnické složení[editovat | editovat zdroj]

Města[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Seznam měst v Polsku.
   Město Polský název Vojvodství Počet obyvatel (2007)
Varšava – centrum města
Krakov – Sukiennice
Gdańsk
1. Varšava Warszawa Mazovské 1 702 139
2. Krakov Kraków Malopolské 754 624
3. Lodž Łódź Lodžské 747 152
4. Vratislav Wrocław Dolnoslezské 634 630
5. Poznaň Poznań Velkopolské 564 951
6. Gdaňsk Gdańsk Pomořské 456 658
7. Štětín Szczecin Západopomořanské 409 068
8. Bydhošť Bydgoszcz Kujavsko-pomořské 363 468
9. Lublin Lublin Lublinské 353 483
10. Katovice Katowice Slezské 314 500
11. Bělostok Białystok Podleské 294 830
12. Gdyně Gdynia Pomořské 251 844
13. Čenstochová Częstochowa Slezské 245 030
14. Radom Radom Mazovské 225 810
15. Sosnovec Sosnowiec Slezské 224 244
16. Toruň Toruń Kujavsko-pomořské 207 190
17. Kielce Kielce Svatokřížské 207 188
18. Gliwice Gliwice Slezské 198 499
19. Zabrze Zabrze Slezské 190 110
20. Bytom Bytom Slezské 186 540


Nejvýznamnější aglomerace jsou katovická a varšavská, z nichž každá má přes 2,5 miliónu obyvatel. Další větší aglomerace vznikly okolo Krakova a Lodže. Přímořská města Gdyně, Sopoty a Gdaňsk tvoří tzv. Trojměstí.

Administrativní dělení[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Administrativní dělení Polska.
Polská vojvodství

Od 1. ledna 1999 má Polsko trojstupňové členění na vojvodství (województwo), okresy (powiat) a obce (gmina). Vzhledem k rozdílnosti chápání českého výrazu „obec“ oproti polskému – gmina je spíše ekvivalentní působnosti pověřeného obecního úřadu – se v článcích používá výraz gmina.

Polsko se dělí na následujících 16 vojvodství:

Politika[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Politický systém Polska.

Polsko je parlamentní republikou. Parlament je od roku 1989 opět dvoukomorový: tvoří jej Sejm (460 poslanců) a Senát (100 senátorů).

V České republice má Polsko velvyslanectví v Praze, generální konzulát v Ostravě a konzulát v Brně.

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Kulturní dědictví UNESCO[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Seznam polských spisovatelů.
Franciszek Kostrzewski: Sběr hub. Ilustrace Mickiewiczova Pana Tadeáše, ca 1860.
Stanisław Ignacy Witkiewicz, zvaný Witkacy, byl nejen spisovatel; zabýval se také malířstvím, teorií umění či filosofií

Polská literatura se objevuje ve středověku při christianizaci země. První polské literární památky jsou psány latinsky; jedná se především o životopisy svatých, kázání a liturgické písně, dopisy a kroniky, objevují se polské překlady bible. Za nejstarší původní text v polštině je považována mariánská píseň Bogurodzica z doby okolo roku 1300.[10]

Také v renesanční literatuře dominuje nejprve latina, od poloviny 16. století se objevují polská díla Mikołaje Reje, Łukasze Górnického a zejména Jana Kochanowského, proslulého tvůrce frašek. S příchodem baroka opět sílí náboženská literatura, jejíž část byla spjatá s působením jezuitů. V osvícenství se objevuje kromě typických žánrů klasicismu také naučná a politická literatura; v této době vynikali např. Ignacy Krasicki, později J. U. Niemcewicz a Jan Potocki.

Slavným obdobím polské literatury byl romantismus, jehož tvorba, ovlivněná romantismem německým a anglickým, byla poznamenána zánikem polské státnosti a často nesla mesianistické rysy. Spadá sem Adam Mickiewicz (s významným veršovaným eposem Pan Tadeáš, 1834), Juliusz Słowacki, Zygmunt Krasiński, Cyprian Kamil Norwid a další. Mnozí autoři se inspirovali lidovou poesií a legendami. Po neúspěšném Lednovém povstání (1863) se situace mění a začíná převládat realismus – v Polsku se hovoří o období pozitivismu, jemuž dominují Bolesław Prus, Henryk Sienkiewicz a Eliza Orzeszkowa a jejich historické, společenské a psychologické romány; v poezii a literatuře pro děti vynikla Maria Konopnicka.

V závěru 19. století dochází ke krizi pozitivistické ideologie a angažovanosti; důraz je kladen na autonomii umělce, objevují se modernistické směry (dekadence, parnasismus apod.), spojené v tzv. hnutí Mladé PolskoMłoda Polska[11] (Stanisław Przybyszewski, Jan Kasprowicz, Leopold Staff a další; realistický směr udržuje Władysław Reymont). V meziválečném období vystupují významní autoři Witkacy, Bruno Schulz (oba tragicky předčasně zemřelí), dále Julian Tuwim a světově známý Witold Gombrowicz.

Další vývoj literatury byl poznamenán vpádem nacistů a pozdější komunistickou diktaturou; někteří autoři volili emigraci (Gombrowicz, básník a esejista Czesław Miłosz, dramatik Sławomir Mrożek, později také Zbigniew Herbert), jiní se snažili prosadit ve ztížených podmínkách – např. spisovatel sci-fi Stanisław Lem, dramatik Tadeusz Różewicz, publicista Ryszard Kapuściński.

V 90. letech se ve změněných poměrech objevují nová témata (např. homosexualita, feminismus, drogy) a autoři – Stefan Chwin, Olga Tokarczuk, Manuela Gretkowska, Marcin Świetlicki, Andrzej Stasiuk, autor fantasy Andrzej Sapkowski a další. K nejmladší generaci polské literatury patří Dorota Masłowska, Wojciech Kuczok, Michał Witkowski či Jacek Dehnel.

Polsko má 4 laureáty Nobelovy ceny za literaturu: Henryk Sienkiewicz, Władysław Reymont, Czesław Miłosz, Wisława Szymborská (nominován byl i Stefan Żeromski). Mezi významné polské ceny patří cena Nike či cena Kościelských.

Film[editovat | editovat zdroj]

Polsko zrodilo poměrně mnoho slavných filmových režisérů, mezi něž patří Andrzej Wajda (sedmkrát nominovaný na Oscara), Krzysztof Zanussi, Agnieszka Holland, Krzysztof Kieślowski, Roman Polański, Jerzy Kawalerowicz, Andrzej Munk. V Lodži, kde roku 1899 vznikl první stálý biograf, funguje dnes známá filmová škola. Od roku 1985 se pravidelně koná Varšavský mezinárodní filmový festival.

Hudba[editovat | editovat zdroj]

Mezi nejznámější polské hudební skladatele patří:[12] Fryderyk Chopin, Karol Szymanowski, Krzysztof Penderecki, Zbigniew Preisner, Wojciech Kilar, Ignacy Jan Paderewski, Henryk Wieniawski, Krzysztof Komeda, Stanisław Moniuszko, Jan Kaczmarek. V populární hudbě se za hranicemi Polska prosadili např. Czesław Niemen, Maryla Rodowicz, Jacek Kaczmarski či nejrůznější hudební skupiny mnoha žánrů.

V Polsku se každý rok pořádá nespočet hudebních festivalů. Mezi nejpopulárnější z nich patří Krajowy festiwal Piosenki Polskiej, Sopot Festival, Coke live music festival, Open'er Festival, Sopot Top trendy Festival. Důležitý je festival současné hudby Warszawska Jesień (Varšavský podzim).

Výtvarné umění[editovat | editovat zdroj]

Sport[editovat | editovat zdroj]

Současnými známými sportovci jsou například Adam Małysz (skokan na lyžích), Justyna Kowalczyk (běžkyně na lyžích), Robert Kubica (závodník F1), Ebi Smolarek (fotbalista), Jerzy Dudek (fotbalista), Artur Boruc (fotbalista), Agnieszka Radwańska (tenistka), Tomasz Gollob (plochodrážník), Jarosław Hampel (plochodrážník), Tomasz Adamek (box), Otylia Jędrzejczaková (plavkyně).

Od roku 1928 se každoročně koná cyklistický závod Kolem Polska. V roce 1948 se poprvé jel Závod míru z Varšavy do Prahy a postupně se z něj stal největší cyklistický závod Východní Evropy. V roce 2011 byl ve Varšavě otevřen Národní stadion.

Svátky[editovat | editovat zdroj]

Procesí na svátek Božího Těla. Sanok 2009.

Věda a vzdělání[editovat | editovat zdroj]

Mezi proslulé polské vědce patří: Mikuláš Koperník (astronom), Maria Curie-Skłodowska (laureátka Nobelovy ceny za fyziku a chemii), Bronisław Malinowski (antropolog), Stefan Banach a Kazimierz Kuratowski (matematici), Roman Ingarden a Leszek Kołakowski (filosofové). roku 1951 bylo několik vědeckých institucí po francouzském vzoru sloučeno pod centralizovanou Polskou akademii věd.[13]

Školský systém po reformě z roku 1999 stanoví povinnou školní docházku do základní školy (6 let) a gymnázia (3 roky). Poté se může žák přihlásit na lyceum, technikum nebo učiliště, z lycea se zpravidla hlásí na vysoké školy.

Největší vysokou školou je Varšavská univerzita, založená roku 1816, mnohem starší je však Jagellonská univerzita v Krakově, založená roku 1364 (po Univerzitě Karlově je tak druhou nejstarší ve střední Evropě). Studium na veřejných školách je bezplatné. Zajímavostí z dějin polské vzdělanosti je zřízení Komise národního vzdělání v roce 1773, považované za první ministerstvo osvěty v dějinách.[14]

Hospodářství[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Polska.

Nominální HDP (2008): US$ 567,4 mld.

HDP podle parity kupní síly (2008): US$ 678,6 mld.

Struktura HDP (2006): služby 65,5 %, průmysl 31,7 %, zemědělství 2,8 %.

Struktura zaměstnanosti (2007): služby 54,5 %, průmysl 30,7 %, zemědělství 14,8 %.

Polsko patří k vyspělým státům bývalého sovětského bloku s vysokým Indexem lidského rozvoje – což je snaha o vyjádření kvality lidského života na území určitého státu, s ohledem na gramotnost, vzdělání, průměrnou délku života, HDP, porodnost a další faktory vypracované OSN. Roční HDP se v Polsku pohybuje kolem US$ 678,6 mld. (2008). Export se týká hlavně Německa a to z 30%, Itálie 6,1%, Francie 6%, ČR 4%. V importu znovu převládá hlavně Německo z 24%, Itálie 7%, Ruska 7%, Francie 6%, Čína 4%.

Polsko je průmyslově-zemědělský stát s významnou těžbou nerostných surovin. Poměrně úspěšně provedený přechod od centrálně plánované ekonomiky k tržnímu způsobu hospodaření.

Hlavní průmyslová odvětví jsou těžební průmysl, strojírenství (osobní auta, autobusy, lodě), hutnictví, chemický, elektrotechnický, textilní a potravinářský průmysl. Těží se černé a hnědé uhlí, měď, olovo, zinek, sůl, síra, magnezit, kaolin a menší množství ropy a zemního plynu.

V zemědělství převažuje rostlinná produkce nad živočišnou. Orná půda představuje skoro 1/2 plochy státu, louky a pastviny 13 % a lesy 30 %. Pěstuje se pšenice, žito, ječmen, len, oves, brambory, cukrová řepa, řepka, chmel, ovoce a zelenina. Polsko je v produkci žita, lnu, brambor a cukrové řepy na 2. místě v Evropě (po Rusku). Chovají se prasata, skot, ovce, koně a drůbeže. Význam má i rybolov. Produkuje se vlna, med a rybí výrobky. Významná je i těžba dřeva.

Energetika[editovat | editovat zdroj]

Vývoj ekonomiky je závislý na dostatku elektrického proudu. Většina elektřiny v Polsku je vyrobená v tepelných elektrárnách, kde dochází ke spalování uhlí. Polsko doposud nemá žádnou jadernou elektrárnu. V letech 1982–1990 stavělo v Žarnovci poblíž Gdyně na severu Polska svou první atomovou elektrárnu s výkonem 1600 megawattů, ale po černobylské havárii byla výstavba zastavena a dnes jsou z ní pouze ruiny. [15]

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Silniční doprava[editovat | editovat zdroj]

Dálniční síť je tvořena třemi hlavními tahy v různých fázích rozestavěnosti. Téměř hotová je jihopolská dálnice A4 (670 km), část mezinárodní spojnice E40. Navazuje na německou dálnici od Drážďan, v Polsku pokračuje přes města Legnica, Vratislav, Katovice, Krakov a Řešov až k hranicím Ukrajiny. Druhou východozápadní dálnicí je A2 (E30, 620 km), která vede od Berlína přes Poznaň, Lodž, Varšavu a Siedlce k hranicím s Běloruskem. V severojižním směru je budována trasa A1 (E75, 568 km), ve směru GdaňskToruň – Lodž – Katovice – Bohumín.

Polsko má oproti většině sousedů méně rozvinutou silniční a dálniční síť, nicméně stereotyp „špatných polských silnic“ je starý několik století.[16] Přesto má silniční doprava dominantní podíl jako jinde v Evropě, registrováno je zhruba 19 milionů automobilů (2007), tedy dvojnásobek oproti počátku 90. let.

V Polsku síť rychlostních silnic doplňuje síť dálnic, např. Rychlostní silnice S3 z bývalého hraničního přechodu Lubawka-Královec do Svinoústí.

Železniční doprava[editovat | editovat zdroj]

Warszawa Centralna, hlavní nádraží v Polsku, otevřené v roce 1975. Nástupiště jsou kompletně v podzemí.

Polsko, obnovené po 1. světové válce, zdědilo nerovnoměrnou železniční síť, jíž od (pruského) západu k (ruskému) východu ubývalo. Koncem 20. století bylo mnoho lokálních tratí zrušeno. Hlavní polský provozovatel dráhy PKP Polskie Linie Kolejowe v současnosti (2009) provozuje 19 201 km tratí,[17] další provozovatelé spravují lokální sítě v délce několika desítek až stovek kilometrů. Hlavní tratě jsou zpravidla elektrifikovány.

Obecně vedou hlavní železniční tahy v podobných směrech jako dálniční (viz výše). Nejmodernější trasou je Centralna Magistrala Kolejowa, jež spojuje Slezsko a Krakov s Varšavou. V provozu je také několik úzkorozchodných tratí a vedle několika krátkých širokorozchodných tratí je v provozu také téměř 400 km dlouhá širokorozchodná trať Linia Hutnicza Szerokotorowa.

Největšími osobními dopravci jsou PKP Intercity (v majetku státního holdingu Polskie Koleje Państwowe) a Przewozy Regionalne vlastněné vojvodstvími. Provoz je obecně o něco řidší než v ČR či Německu. Zejména ve Varšavě a Trojměstí zajišťuje železnice podstatnou část příměstské dopravy.

V nákladní dopravě je dominantním dopravcem PKP Cargo z holdingu PKP s tržním podílem cca 65 %,[18] stále větší význam však nabývají jiní dopravci.

Letecká doprava[editovat | editovat zdroj]

Letiště v Polsku
Podrobnější informace naleznete v článku Seznam letišť v Polsku.

Jediným celosvětově významným letištěm je letiště Frédérica Chopina, které odbavuje polovinu všech leteckých pasažérů v Polsku (8,3 milionu v roce 2009); nad milion pasažérů ročně odbaví ještě letiště Krakov-Balice, Katovice-Pyrzowice, Gdaňsk-Rębiechowo, Vratislav-Strachowice a Poznaň-Ławica.[19] Největším dopravcem jsou Polskie Linie Lotnicze LOT. 10. 4. 2010 postihlo polskou leteckou dopravu největší neštěstí v její historii. Při letu polského vojenského leteckého speciálu do Ruska se letoun TU 154 při přistávání ve špatných podmínkách střetl se stromy, a poté začal okamžitě hořet. Na palubě byl i prezident Lech Kaczyński, jeho žena a další vrcholní představitelé Polské politiky. Havárii poblíž ruského letiště ve městě Smolensk nikdo nepřežil. Cestující mířili do Ruska uctít památku zesnulých při katyňském masakru.

Městská doprava[editovat | editovat zdroj]

Městská hromadná doprava v Polsku je v evropském kontextu rozvinuta průměrně. Tvoří ji především autobusy a tramvaje, dále jedna linka Varšavského metra (druhá ve výstavbě)[20] a trolejbusové sítě měst Gdyně, Lublin a Tychy. Největší, avšak velmi zastaralý je tramvajový systém v Hornoslezské konurbaci okolo Katovic; v okolí Lodži je zase v provozu meziměstská tramvaj, jedna z nejdelších linek na světě. V Krakově a dalších městech jsou budovány tramvajové rychlodráhy.

V některých městech fungují také přívozy – například pro ostrovní část Svinoústí jde o hlavní dopravní prostředek. V posledních letech jsou zejména ve velkých městech budovány cyklostezky, pro něž má rovinaté Polsko příznivý terén.

Loděnice ve štětínském přístavu

Vodní doprava[editovat | editovat zdroj]

Největšími námořními přístavy jsou Gdaňsk, Gdyně, Štětín, Svinoústí a Kolobřeh. V provozu jsou trajektové linky z Polska do Švédska a Dánska. Říční nákladní doprava je provozována především na Odře.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Główny Urząd Statystyczny, dane na dzień 30.06.2013 [http://www.stat.gov.pl/cps/rde/xbcr/gus/L_ludnosc_stan_struktura_30-06-2013.pdf
  2. a b Mały Rocznik Statystyczny Polski 2009
  3. Chrzest Polski Mieszka I - gazeta.pl 20. 4. 2009.
  4. Władysław Łokietek piastowie.kei.pl
  5. DAVIES Norman, God's Playground: A History of Poland, Columbia University Press, 2005, ISBN 0-231-12819-3, s. 170.
  6. FASORA, Lukáš. Dějiny Polska v meziválečném období. Brno : CERM, 1999. Dále jen Fasora (1999). ISBN 80-7204-121-5. S. 3-12.  
  7. Polish nationalism resurgent BBC, 9. 5. 2006.
  8. ZYCHOWICZ, Piotr. Prezydent Lech Kaczyński nie żyje. Rzeczpospolita [online]. , 10. duben 2010. Dostupné online. ISSN 0208-9130.  (polsky) 
  9. http://www.stat.gov.pl/cps/rde/xbcr/gus/Przynaleznosc_narodowo-etniczna_w_2011_NSP.pdf
  10. Moravia magna: Bogurodzica dziewica
  11. ŠTĚPÁN, L. a kol.: Slovník polských spisovatelů. Praha: Libri 200, s. 39n.
  12. Seznam polských skladatelů podle počtu zmínek na internetu
  13. PAN – Dzieje instytucji
  14. DAVIES, Norman (2005), Google Print, s. 167
  15. Právo. Polsko rozjelo největší investici po roce 1989. Novinky.cz [online]. 2014-02-16 [cit. 2014-02-16]. Dostupné online.  
  16. Dawne polskie drogi niedziela.pl, 24/2007.
  17. Raport Roczny 2008 / Annual Report 2008 [online]. Warszawa: PKP Polskie Linie Kolejowe, [cit. 2010-06-03]. Dostupné online. (polsky, anglicky) 
  18. Wyniki przewozów towarowych w I kwartale 2010 r.. Rynek Kolejowy [online]. 2010-05-13 [cit. 2010-06-03]. Dostupné online.  (polsky) 
  19. Liczba obsłużonych pasażerów oraz wykonanych operacji w ruchu regularnym oraz czarterowym w polskich portach lotniczych 2008–2009
  20. Metro warszawskie, sp. z o. o.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DAVIES, Norman. Boże igrzysko : historia Polski. T. 1.: Od początków do roku 1795. Kraków : Znak, 1996. 680 s. ISBN 83-7006-506-6. (polsky) 
  • DAVIES, Norman. Boże igrzysko : historia Polski. T. 2.: Od roku 1795. Kraków : Znak, 1996. 797 s. ISBN 83-7006-514-7. (polsky) 
  • DAVIES, Norman. Polsko : dějiny národa ve středu Evropy. Praha : Prostor, 2003. 481 s. ISBN 80-7260-083-4.  
  • CHWALBA, Andrzej. Polsko 1989-2008 : dějiny současnosti. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2009. 254 s. ISBN 978-80-7325-185-7.  
  • KOL. Češi a Poláci v minulosti I. Praha : Nakladatelství Československé akademie věd, 1964. 434 s.  
  • KOSMAN, Marceli. Dějiny Polska. Praha : Karolinum, 2011. 452 s. ISBN 978-80-246-1842-5.  
  • MACŮREK, Josef. Dějiny polského národa. Praha : Melantrich, 1948. 350 s.  
  • PACZKOWSKI, Andrzej. Půl století dějin Polska 1939-1989. Praha : Academia, 2000. 381 s. ISBN 80-200-0737-7.  
  • ŘEZNÍK, Miloš. Dějiny Polska v datech. Praha : Libri, 2010. 500 s. ISBN 978-80-7277-408-1.  
  • ŘEZNÍK, Miloš. Polsko. Praha : Libri, 2002. 228 s. ISBN 80-7277-129-9.  
  • ŘEZNÍK, Miloš. Za naši a vaši svobodu : století polských povstání (1794-1864). Praha : Argo, 2006. 391 s. ISBN 80-7203-668-8.  
  • ŠTĚPÁN, Ludvík, a kol. Slovník polských spisovatelů. Praha : Libri, 2000. 555 s. ISBN 80-7277-005-5.  
  • WANDYCZ, Piotr Stefan. Střední Evropa v dějinách od středověku do současnosti. Praha : Academia, 1998. 301 s. ISBN 80-200-0657-5.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu
Instituce
Stránky o Polsku
Obecné informace