Německé zločiny v Polsku za druhé světové války

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Masakr v Ciepielówě, při němž povraždil Wehrmacht 300 polských válečných zajatců

Německé zločiny v Polsku byly zločiny spáchané nacistickým Německem na území Polska během druhé světové války mezi lety 1939 až 1945. V roce 1946 byly tyto trestné činy Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku během norimberského procesu klasifikovány jako zločin proti míru (agrese proti Polsku), válečné zločiny a zločiny proti lidskosti včetně genocida (zejména holokaust).

Agrese Německa proti Polsku[editovat | editovat zdroj]

Centrum města Wieluń zničeném po německém bombardování 1. 9. 1939

1. září 1939 zahájilo Nacistické Německo agresi proti Polsku, jehož hlavním cílem bylo ukončit nezávislou existenci Polska. V rámci programu Generalplan Ost, který označoval slovanské obyvatelstvo jako méněcenné podlidi, měl polský národ přestat úplně existovat. Nezbytným předpokladem ke zničení polské svébytnosti a indetity byla likvidace polské intelektuální elity.

Již během invaze do Polska páchaly německé branné síly v rozporu s válečným právem válečné zločiny na polských válečných zajatcích a na civilním obyvatelstvu. Luftwaffe již od vypuknutí války prováděla masivní bombardování polského civilního obyvatelstva. Během invaze od 1. září do 26. října 1939 provedli příslušníci jednotek Einsatzgruppen i Wehrmachtu 764 hromadných poprav polských válečných zajatců.

Na podkladě seznamu německých bezpečnostní služeb, který byl připraven již v květnu 1939, byli hromadně popravováni příslušníci polské elity. První vlna těchto zločinů byla realizována v rámci Operace Tannenberg od 1. září do 25. října, kdy bylo Němci zabito 20 - 24 tisíc předních Poláků. Na podzim roku 1939 se uskutečnila akce Inteligence, při které bylo povražděno 40 tisíc příslušníků polské inteligence, učitelů, profesorů, vědců, kněží apod. Dalších 20 tisíc Poláků bylo v tomto období odvlečeno do koncentračních táborů. Tyto první vyhlazovací akce měly na svědomí zejména jednotky SS-Totenkopfverbände.

Masové popravy[editovat | editovat zdroj]

Součástí politiky teroru německých okupanty byly hromadné popravy, které byly prováděny ve většině bez soudu, v rozporu s mezinárodním právem. Popravy byly politikou zastrašování a oslabení polské společnosti. Konaly se veřejně ve městech, někde i neveřejně, záleželo na rozhodnutí správních orgánů a německé policie. Největší hromadné popravy, při kterých zahynulo několik desítek tisíc lidí, se uskutečnily na různých místech v okolí měst Varšava, Nowy Sacz, Vilnius apod.

Pacifikace venkova[editovat | editovat zdroj]

Civilista zasažený a spálený zásahem ze Nebelwerferu v časech Varšavského povstání

Na polském venkově probíhaly represálie, které byly součástí německého plánu vyhánění rolníků z jejich půdy. Děly se případně i v situacích, kdy rolníci skutečně či domněle pomáhali Židům či příslušníkům polského odboje. Ve většině[kdy?] případů se konaly popravy přímo ve vesnicích, docházelo k rabování majetku popravených rolníků, časté byly i případy, kdy lidé byli upálení zaživa. Některé vesnice byly zcela zničeny. Celkový počet takto zpacifikovaných vesnic v Polsku činil zhruba 800.

Vraždění duševně nemocných[editovat | editovat zdroj]

V souladu s politikou nacistické rasové ideologie byly provedeny válečné zločiny na duševně nemocných lidech. V rámci programu Akce T4 bylo němci zavražděno zhruba 70 tisíc Poláků.

Deportace obyvatel[editovat | editovat zdroj]

Vysídlování rolníků ze Zamośćké oblasti, prosinec 1942

Součástí německého plánu Generalplan Ost bylo masivní vysídlení polského obyvatelstva na východ, které se začalo realizovat již roku 1939. V říjnu 1939 rozhodlo německé vedení o vysídlení 700 tisíc Poláků z Velkopolska a Pomořanska. Za tímto účelem byla zřízena 11. prosince 1939 zvláštní kancelář na vysídlení Poláků a Židů, která měla sídlo v Poznani. Z těchto území bylo celkem vyhnáno 750 tisíc obyvatel, odsun se prováděl za obtížných povětrnostních podmínek a mrazu, mnoho lidí, zejména dětí, umíralo vyčerpáním a na následky podchlazení.

V letech 1940 - 1941 bylo nuceno opustit své domovy za účelem zřízení vojenských cvičišť asi 170 tisíc lidí z oblastí Radom, Debica a Lublin. V letech 1942 - 1943 došlo k Akci Zamość, při která zahrnovala vysídlení 297 obcí se 110 tisíci obyvateli, místo kterých přišli do regionu Zamojszczyzna přistěhovalci německé národnosti z Besarábie, Ukrajiny, Bosny, Srbska a ze SSSR. Při akci zemřelo během přepravy několik tisíc lidí, 4500 dětí bylo násilně odtrženo od svých rodin a posláno ke germanizaci do Německa.

Obecně lze konstatovat, že v letech 1939 - 1945 vysídlili němečtí okupanti ze svých domovů 2 478 000 Poláků.

Nucené práce[editovat | editovat zdroj]

Masové zatýkání, Lapanka

V okupovaném Polsku byla široce využívána práce s otroky, která byla zavedena jako forma nepřímých vyhlazovacích táborů na pracovišti, kdy docházelo při namáhavé práci k devastaci organismu. Polští občané byli stejně jako příslušníci jiných národů zařazeni do programu totálního nasazení, do práce byli mnohdy nuceny i děti od 12 let. Polsko bylo jedinou zemí v okupované Evropě, kde byla využívána otrocká práce v tak velkém rozsahu. Na nucených pracích v nacistickém Německu pracovalo asi 2,5 miliónů Poláků. V období let 1943-1945 byla dosahovala úmrtnost kojenců a dětí z polských rodin, které byly využívány k otrocké práci, až 50%. Podle zvláštních předpisů byly ženy nuceny k potratům, zatímco vybrané děti, které byly považovány jako rasově vhodné, byly násilím předávány do německých rodin.

Židovský holocaust[editovat | editovat zdroj]

Známá fotografie z povstání ve Varšavském ghettu

V období let 1939-1945 Německo pronásledovalo Židy, kteří kromě Poláků, Romů a dalších národů, byli v souladu s německou rasistickou politikou považováni za podlidi. Židé byli posíláni do uzavřených ghett a koncentračních táborů, byl jim konfiskován majetek, byli nuceni pracovat na nucených pracích.

První ghetto pro židovské obyvatelstvo bylo zřízeno v roce 1939 v Piotrkówě, v roce 1940 v Lodži a ve Varšavě. V celé zemi bylo zřízeno 500 ghett, kde byly devastující životní podmínky. Židé trpěli nedostatkem potravin, léků, v ghettech řádily různé epidemie. Pouze ve Varšavském ghettu v období 1940 - 1942 zemřelo kvůli hladu a nemocím 100 tisíc Židů. Při Akci Reinhard v roce 1942 byl zlikvidováno zhruba 2 milióny Židů.

Celkem zahynulo 2,7 - 3 milióny polských Židů, z toho zhruba 1,4 milionu v koncentračních táborech, přes 600 tisíc v ghettech a přes 700 tisíc při kolektivních nebo individuálních popravách.

Odnárodnění a germanizace[editovat | editovat zdroj]

Rafael - Portrét mladého muže - jeden z nejcennějších obrazů odcizeného nacisty v roce 1940 z muzea v Krakově. Do dnešního dne nebyl nalezen a vrácen

Německo se v okupovaném Polsku včetně území Generálního gouvernementu snažilo o odstranění všech polské kultury a polského jazyka. Docházelo k ničení polské kultury, zavládlo náboženské pronásledování, omezování přístupu Poláků k národní kultuře. Též docházelo ke změně etnického složení polských území, lidé byli vystěhováváni, docházelo k přejmenovávání měst a obcí na německé názvy. Byly vytvářen formy ekonomického nátlaku, které měly donutit Poláky, aby se přihlásili k německé národnosti. Za okupace se k němectví pod různými formami nátlaku přihlásilo zhruba 1.800 tisíc Poláků.

Součástí germanizace byly i krádeže polských dětí, které byly proti své vůli i vůli rodičů násilně odvlékány do Německa k převýchově v německých rodinách. Jednalo se o ty děti, které dle německých rasových kritérií Lebensbornu byly k tomuto poněmčení vhodné. Celkem bylo v průběhu německé okupace Polska vyvezeno do Německa asi 200 tisíc polských dětí, po válce se podařilo získat zpět jen asi 15% (30 tisíc dětí).

Drancování a ničení pokladů národní kultury[editovat | editovat zdroj]

Přípravy na drancování polských kulturních statků byly zahájeny v Německu ještě před vypuknutím druhé světové války. Plán systematické rabování státních a soukromých sbírek umění se uskutečnil na základě posudků německých historiků, kteří se s cennými díly seznámili již před válkou.

V Polsku byla ukradena díla obrovské hodnoty, jednalo se o obrazy, plastiky, knihy, cenné rukopisy, historické mapy, ale též kostelní zvony. Celkem Němci odcizili v Polsku asi 516 tisíc uměleckých děl, jejichž hodnota se v roce 2001 odhadovala na 11 miliard 140 miliónů EUR. Po válce se vrátilo jen nepatrné procento z tohoto kulturního dědictví Polska.

Německé koncentrační tábory na likvidaci polského národa[editovat | editovat zdroj]

Německé tábory v Polsku, jejichž celkový počet činil asi 3 tisíce, sloužily k provádění plánu biologického zničení polského národa prostřednictvím teroru a vyhlazování. Heinrich Himmler ve svém projevu k velitelům koncentračních táborů dne 15. února 1940 plán likvidace, při němž prohlásil, že cílem německého lidu je zničení všech Poláků. Celkem bylo v německých koncentračních táborů v Polsku zabito asi 1,3 milióny Poláků (mimo Židů).

Celkový počet obětí v Polsku[editovat | editovat zdroj]

Setkání německých a sovětských důstojníků během Invaze do Polska, září 1939

Podle aktuálních údajů činí počet obětí nacismu v Polsku zhruba 5,6 až 6 miliónů polských občanů. Z toho přibližně 2,6 - 3 milióny tvoří Poláci a 2,7 - 3 milióny Židé. Zjistit přesný počet úmrtí je problematické, je třeba brát do úvahy mnoho dalších faktorů, s kterými se dosud nepočítalo (např. sníženou porodnost v době války apod.) Za tímto účelem vznikl v roce 2007 v polském Institutu národní paměti výzkumný program, který má stanovit reálný počet obětí nacismu v letech 1939 - 1945.

I po případném zreálnění čísel polských obětí je zřejmé, že Polsko ve srovnání s ostatními zeměmi mělo největší procentuální ztráty druhé světové války - přes 16% obyvatel - viz Počet obětí druhé světové války.

Oběti germanizace se stalo 200 tisíc polských dětí, které byly v rámci Lebensbornu odebrány z polských rodin. Jednalo se o největší počet ze všech zemí, ve kterých byl tento zrůdný režim zaveden.

Na nucené práce do Německa bylo deportováno 2 460 000 osob, což je největší počet ze všech národů. Celkový počet totálně nasazených v celé Evropě činil zhruba 13,5 miliónů lidí.

Násilně bylo německými okupanty vysídleno 2 478 000 Poláků.

Kromě občanů předválečného Polska likvidovali Němci v koncentračních a vyhlazovacích táborech na okupovaném území Polska i občany jiných zemí, kteří sem byli deportováni. Jednalo se zhruba o jeden milión Židů a tisíce lidí nežidovského původu. Dále zde zahynulo přibližně 800 tisíc sovětských a další tisíce britských, francouzských a italských válečných zajatců.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • PIEKALKIEWICZ, Janusz. Polské tažení : Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku. Praha : Naše Vojsko, 2007. 328 s. ISBN 978-80-206-0759-1.