Dějiny Polska

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Obsah 1 Příchod Slovanů 2 Počátky polského státu 2.1 Stát Vislanů 2.2 Stát Polanů 2.3 Dovršení budování polského státu za Boleslava I. Chrabrého 3 12. a 13. století 4 Polská koruna pro Přemyslovce 5 14. století 6 15. a 16. století 7 Polsko-litevská unie 8 18. a 19. století 9 20. století 10 Související články 11 Externí odkazy

[editovat] Příchod Slovanů

Na menší části dnešního Polska byli Slované autochtonní. To znamená, že území sahající k horními toku řeky Visly a možná i dále na západ k Odře, patřilo k tzv. slovanské pravlasti, území, na kterém došlo ke slovanské etnogenezi. V době stěhování národů osídlili Slované mnohem širší prostor mezi Vislou a Labem, kde bylo v té době žilo nepříliš početné germánské obyvatelstvo. Tito Slované patřili z západní větvi, v jejímž rámci se na území dnešního Polska a Německa zformovalo několik skupin: Poláci, Polabští Slované, Pomořané (Pobaltští Slované). Na severovýchodě sídlily kmeny baltských Prusů.

První písemnou zprávu o kmenech v povodí řek Odry a Visly obsahuje tzv. Bavorský geograf, který uvádí názvy několika kmenů a připojuje k nim počet hradů (hradišť), jež se na jejich území nacházely. Z tohoto hlediska se jako nejvýznamnější jevili Goplané (Glopeani), které archeologické výzkumy lokalizují do dnešního Kujavska a severovýchodní části Velkopolska. Dále tu byli usazeni Lenčici. Slezsko obývaly kmeny Slezanů, Dědošanů, Opolanů a Golasiců. V Malopolsku sídlili Vislané, v Pomořanech Pomořané (Prissané) a Voliňané.

Existence hradů (hradišť) byla na polském území prokázána již pro 7. století. Byly budovány ještě v době kmenové organizace. Kmenoví náčelníci je využívali k upevnění svého postavení nad ostatními dosud svobodnými příslušníky kmene. Velké hrady v oblasti Malopolska (například Chodlik) sloužily také jako útočiště pro okolní obyvatelstvo a dobytek v případě ohrožení, menší byly především sídly rodící se aristokracie. V jejich podhradí se začali usazovat specializovaní řemeslníci, což přispělo k rozvoji obchodu. Hlavním vývozním artiklem byli otroci, z jejichž prodeje arabským, židovským, případně varjažským kupcům bohatla formující se aristokracie. Dále se patrně vyvážely kožešiny, jantar, stříbrné šperky. Dovoz tvořily přepychové předměty. Platidlem byly jako u ostatních Slovanů plátěné šátečky, případně kožešiny.

[editovat] Počátky polského státu

S počátky státní organizace se na polském území setkáváme již ve druhé polovině 9.století. Zárodky státu vznikly současně ve dvou centrech. Byla to knížectví Vislanů na jihu země a knížectví Polanů na severozápadě. Nezávisle na sobě se vyvíjely až do konce 10.století, kdy bylo území Vislanů - Krakovsko připojeno ke knížectví Polanů.

[editovat] Stát Vislanů

Kolem vislanského knížectví existuje mnoho nevyřešených otázek. O kmeni Vislanů se poprvé dozvídáme z tzv. Bavorského geografu, písemného pramene, který byl sepsán ve franské říši přibližně kolem roku 921. V rukopise byly popsány kmeny, jejichž sídla se rozkládala severně od Dunaje, ale nebyla blíže lokalizována. Podle návu lze usuzovat, že Vislané sídlili v povodí řeky Visly. Tuto informaci upřesnil koncem 9.století anglosaský král Alfréd Veliký, který umístil „Wisle lond“ do bezprostřední blízkosti velkomoravské říše. Právě odtud pocházejí četnější údaje. Obsahuje je Život sv. Metoděje, který byl sepsán nedlouho po arcibiskupově smrti. Uvádí se v něm, že na Visle sídlil mocný pohanský kníže, který škodil křesťanům. Metoděj mu radil, aby přijal dobrovolně křesťanství, než bude zajat a pokřtěn násilím, což se později také stalo.

Koncem 9.století existoval zřejmě již silný stát Vislanů. Během své expanze se střetl s moravským knížetem Svatoplukem, který se rovněž snažil pod záminkou christianizace rozšířit území své říše. Kníže byl poražen, zajat a násilně pokřtěn. Jeho knížectví se dostalo do závislosti na Velké Moravě. Vislané byli povinni platit tribut a do země začalo pronikat křesťanství. Vislansko bylo začleněno do nitranské diecéze a je pravděpodobné, že později, zřejmě kolem roku 900, bylo v Krakově založeno biskupství.

Po rozpadu velkomoravské říše se stát Vislanů osamostatnil, ale po polovině 10.století se stal stejně jako Slezsko součástí utvářejícího se českého státu. Ibráhím ibn Jákúb, který navštívil Prahu na sklonku vlády Boleslava I., ho tituluje nejen jako vládce Prahy, ale také Krakova, zatímco Měšek I. je podle něho králem severu.

[editovat] Stát Polanů

Také počátky státního útvaru Polanů sahají do konce 9.století, i když první písemné zprávy o něm se váží až k roku 963. Ve druhé polovině 9.století nabyli pravděpodobně ústředního postavení mezi kmeny sídlícími na území dnešního Polska Lenčici a začali je sjednocovat kolem hnězdenského centra. Tak vzniklo jádro budoucího státu Polanů. S tímto označením se však v pramenech setkáváme až na přelomu 10. a 11.století, kdy německý konikář Thietmar Merseburský tituluje prvního historicky doloženého vládce tohoto státního útvaru Měška I. z rodu Piastovců jako dux Poleniorum - kníže Polanů. Jako Polsko byl tento stát poprvé označen císařem Otou III. na sjezdu v Hnězdně v roce 999.

Hnězdenský stát se v pramenech (údaje saského kronikáře Widukinda k roku 963) objevil náhle jako silný politický útvar. Ibráhím ibn Jákúb nás zhruba v té době informuje, že Měškův stát byl nejrozlehlejší slovanskou zemí, hraničící na severu s Prusy a na východě s Rusí. Kromě hnězdenské oblasti k nemu patřila další etnicky a geograficky blízká území. Mazovsko a Východní Pomoří získali zřejmě již Měškovi předchůdci. Kníže dobyl v letech 967 - 972 Západní Pomoří a koncem své vlády se roku 990 zmocnil Slezska, které bylo dosud součástí státu českých Boleslavů. Na východě ztratil ve prospěch kyjevského knížete Vladimíra I. Přemyšl a Červoňské hrady (v dnešní Haliči), kudy procházela důležitá obchodní stezka z Kyjeva do Krakova.

Ve druhé polovině 60.let přijal Měšek křesťanství. Roku 968 bylo založeno misijní biskupství v Poznani, které podléhalo přímo papži. Poté byla zahájena christianizace země. Ke konci své vlády daroval kníže polský stát formálně sv. Petrovi, to znamená, že jej svěřil do ochrany papežství. Hlavním cílem tohoto kroku bylo získat papeže pro zřízení samostatné církevní organizace v Polsku.

[editovat] Dovršení budování polského státu za Boleslava I. Chrabrého

Podrobnější informace naleznete v článku Boleslav Chrabrý.

Měškův nástupce, nejstarší syn Boleslav Chrabrý (992-1025), úspěšně pokračoval v rozšiřování území rodícího se polského státu, snažil se o upevnění knížecí moci a povznesení mezinárodní prestiže Polska. Zpočátku jeho vlády mu v tom napomohlo několik okolností: oslabení vlády Přemyslovců v sousedních Čechách, univerzalistické plány císaře Oty III. a konečně také mučednická smrt pražského biskupa Slavníkovce Vojtěcha během misie v Prusích. Boleslav jeho tělo vykoupil, převezl do Hnězdna a zavedl zde jeho kult. Mladý stát tak získal vlastního mučedníka, který byl již dva roky poté svatořečen. To přispělo ke sblížení knížete Boleslava s císařem Otou III., který byl Vojtěchovým přítelem a kanonizaci inspiroval. Současně zřídil papež Silvestr II. nad Vojtěchovým hrobem v Hnězdně arcibiskupství a podřídil mu nově ustavená biskupství v Krakově, Kolobřehu a Vratislavi. To signalizovalo příslušnost Krakovska, Pomořan a Slezska k polskému státu. Poznaňské biskupství, které mělo dosud misijní charakter, zůstalo podřízeno papežství, ale byla mu vymezena sféra působnosti. Prvním hnězdenským arcibiskupem se stal Vojtěchův nevlastní bratr Radim (latinským jménem Gaudentius). Do úřadu ho uvedl samotný císař, když roku 1000 podnikl pouť k hrobu sv. Vojtěcha. Právo investitury pro arcibiskupství i nová biskupství udělil Boleslavovi a jeho nástupcům.

Při této návštěve se Oto III. zúčastnil okázalého sjezdu šlechty v Hnězdně, který řešil politické i církevní otázky. Císař zprostil knížectví poplatnosti na říši a učinil Boleslava „pánem“ (v latinské kronice Thietmara Merseburského je výraz „dominus“), to znamená, že uznal nezávislost polského státu. Podle pozdějších údajů kronikáře Galla Anonyma prý císař vložil při této příležitosti na Boleslavovu hlavu svůj diadém a prohlásil ho „bratrem a spolupracovníkem říše, přítelem a druhem římského lidu“. Někteří badatelé vykládají tato symbolická gesta jako udělení královského titulu. Fakticky šlo spíše o Otovy plány na renovatio imperii, vybudování křesťanského impéria, které se mělo skládat ze čtyř částí, Galie, Germanie, Romy a slovanské Sclavinie, jíž by vládl Boleslav. Ani kníže sám Otova gesta jako udělení královského titulu nechápal. Traduje se, že jeho královská korunovace již byla vyjednána u papeže, ale nakonec byl v důsledku nepříznivých okolností povýšen ke krále uherský kníže Štěpán I. Konečně Boleslav sám o získání královské koruny usiloval na konci své vlády. Přesto výsledky hnězdenského sjezdu představovaly významný úspěch polského státu, který se stal nezávislým na říši a získal samostatnou církevní organizaci, na niž například české království čekalo až do 14. století.

Téměř celé období Boleslavova panování bylo vyplněno ustavičnými válkami. Válčil s českým knížectvím, po předčasné smrti Oty III. v roce 1002 s říší, s Kyjevskou Rusí. Výsledkem bylo připojení Krakovska, dosud patřícícho k českému státu, které přepadl po smrti svého strýce Boleslava II., a dočasné obsazení Prahy (1003-1004). Po dlouhých válkách s císařem Jindřichem II. mu bylo budínským mírem z roku 1018 přiznáno držení Lužice a Milčanska (též Milska), kam vtrhl bezprostředně po Otově smrti, a také Moravy, kterou v následujících letech ztratil ve prospěch českého státu. Na východě se mu podařilo navrátit Polsku Červoňské hrady.

Po smrti Jindřicha II. a papeže Benedikta VIII., který nebyl Polsku nakloněn, začal Boleslav energicky vyjednávat v papežské kurii o udělení královské koruny. Roku 1025 byl dva měsíce před svojí smrtí korunován v Hnězdně polským králem, a to bez souhlasu nového německého panovníka Konráda II. Boleslav byl úspěšným vládcem, schopným vojevůdce i dobrým diplomatem, který pro své cíle dobře využíval sňatkovou politiku. Dosažení královského titulu odpovídalo růstu prestiže jeho postavení. Jeho vzestupu však výrazně napomáhala také situace v střední Evropě: Přemyslovci byli oslabeni, uherský stát se teprve začal konsolidovat a rozšiřovat svoje území, slovanské obyvatelstvo Lužice a Milska podporovalo Poláky proti říši, polský stát nebyl vystaven přímému náporu říše, neboť mezi jejich hranice se rozkládalo území Polabských Slovanů a Srbů. kromě toho polská knížata těžila z obchodu mezi Kyjevskou Rusí a střední Evropou, který byl veden jejich územím.

[editovat] 12. a 13. století

Období po smrti Boleslava Chrabrého charakterizují boje o moc mezi příslušníky vládnoucí dynastie, ne nepodobné situaci mezi českými Přemyslovci. Z polských knížat tohoto období je třeba zmínit především knížete Boleslava III. Křivoústého, který vystupoval sebevědomě v polsko-německém konfliktu.

Německé výpravy do Polska se zúčastnil také český kníže Svatopluk Olomoucký (byl na ní zavražděn). V odvetu zaútočily téměř současně na Čechy uherské oddíly. Energický a bojovný Boleslav III. se snažil stejně jako císař využít ve svůj prospěch sporů, jež v té době vypukly mezi přemyslovskými knížaty. Příklonem k té či oně straně se snažil zasahovat do vnitřních záležitostí sousedního českého státu, ať už s cílem získat zde vliv, či ho oslabit, aby jeho představitelé nemohli klást překážky Boleslavovým politickým plánům. Podporoval především sesazeného Bořivoje II. a jeho nejmladšího bratra Soběslava I. Roku 1110 vpadl společně s nimi do Čech a pomohl jim obsadit Prahu. Roku 1115 se účastnil schůzky, na níž se znesváření Přemyslovci smířili. Také česko-polské spory byly dočasně vyřešeny smlouvou o přátelských vztazích, jíž se český kníže vzdal poplatku za Slezsko.

Ve 13. století čelilo Polsko stejně jako okolní země mongolským vpádům. Mongolské vojsko pod velením Kadana vpadlo na začátku března 1241 do Polska. Brzy byly dobyty Sandoměř a Krakov. Další porážku utrpěli Poláci v bitvě u Chmielnik. Mongolové poté oblehli Vratislav, kterou se jim však dobýt nedařilo. Slezský kníže Jindřich II. Pobožný sebral vojsko a vyrazil proti Mongolům. Nevyčkal však na příchod krále Václava I., který mu spěchal se svým vojskem o síle 50.000 mužů na pomoc. Mongolové, kteří měli zprávy od zvědů o postupu českého krále nechtěli dopustit spojení křesťanských armád. Proto zanechali obléhání a vyjeli naproti polskému vojsku. Jindřich II. Podožný v bitvě u Lehnice zemřel.

Království bylo obnoveno až ke konci 13. století Přemyslem II. Velkopolským, jedním z nejmocnějších polských magnátů, který byl ale nedlouho poté (1296) zavražděn.

[editovat] Polská koruna pro Přemyslovce

Český král Václav II. už od roku 1289 začal rozšiřovat svoji lenní svrchovanost nad jednotlivými slezskými knížectvími, roku 1291 ovládl díky smrti svého bratrance Jindřicha IV. Krakovsko. Jeho soupeř, Piastovec Vladislav Lokýtek, který se rovněž pokoušel sjednotit polská knížectví pod svojí vládou, byl nucen uprchnout ze země. Roku 1300 se ovdovělý Václav oženil s dvanáctiletou princeznou Eliškou Rejčkou, jejímuž otci Přemyslu II. se nedlouho před smrtí podařilo obnovit v Polsku království.

Před kutnohorským stříbrem se sklonil i Vladislav Lokýtek: „Tento kníže ve svém úsilí státi se nástupcem Přemyslavovým nedocházel ani podpory ni zdaru, ani uznání všeobecného, pročež zavázal se sám za okolností nám nedosti známými zápisem a přísahou osobní, před Vánocemi Léta Páně 1299. přijde do Prahy (aneb kamkoli král Václav mu poručí), odevzdá mu všecka svá knížectví (Veliké Polsko, Poznaňsko, Pomoří, Lančice, …), tak a na ten způsob, aby mu od krále Václava zase propůjčena byla právem manským, takže napotom co věrný man sloužiti sliboval jemu a jeho potomkům králům českým, začež mělo jemu potom 4000 hřiven stříbra zaplaceno a důchod jedné župy na osm let postoupen býti.“ Kdyby Lokýtek svůj lenní slib nesplnil, měl propadnout definitivní ztrátě všech svých zemí. Roku 1300 Václava hnězdenský arcibiskup ve svém městě korunoval polským králem.

Polákům se příliš nelíbila personální unie s Čechami, Václav II. ale například zemi hospodářsky pozvedl zavedením pražského groše. V roce 1305 ale zemřel na tuberkulózu. Jeho syn Václav III. se po ztrátě uherské koruny soustředil na spojenectví s Polskem, které mělo větší naději na přežití.

„Vzmáhání se moci Vladislava Lokýtka v Polsku,“ píše František Palacký, „vyrušilo krále konečně z dlouhé jeho a zpustlé nečinnosti. Náměstkové jeho v oněch zemích, Mikuláš Opavský (vévoda v Krakovsku) a Jindřich z Lipé (ve Velikém Polsku) oznamovali, že jim nebude lze se udržeti, nedostane-li se jim z Čech pomoci branné.“ Vladislav Lokýtek dobyl královský hrad v Krakově. Václav III. byl na cestě do Polska zavražděn a tím skončila královská linie rodu Přemyslovců. Olomoucká vražda udělala tečku za česko-polskou aliancí, z reforem Václava II. ale Polsko čerpalo ještě dlouho. Titul polského krále ovšem drželi čeští panovníci ještě v době Jana Lucemburského, ačkoliv tím skutečným byl Vladislav Lokýtek.

[editovat] 14. století

Kazimír III. Veliký, syn Vladislava Lokýtka byl skvělým diplomatem polští historici ho tradičně považují za jednoho z nejvýznamnějších středověkých vládců Poska. Jeho otci se podařilo znovu sjednotit téměř celé Polsko, které bylo více než půldruhé století politicky rozdrobené, a získat královský titul. Na Kazimírovi pak zůstalo, aby dokončil sjednocení země - neboť slezská knížectví byla postupně uváděna do lenní závislosti na českém králi, svrchovanost Krakova odmítali uznat také mazovští Piastovci - a upevnil královskou moc. Zároveň se snažil, aby zemi vyčerpané zápasy za jeho předchůdců zajistil klidný rozvoj. Proto se zaměřil na zmírnění odporu, jež sjednocování polským zemí kladli Lucemburkové a řád německých rytířů.

Trnem v oku nejen pro Kazimíra III., ale už pro jeho předchůdce byla skutečnost, že polský královský titul drželi od dob Václava II. čeští králové, což zpochybňovalo Vladislavovo i Kazimírovo postavení polského panovníka. Kazimír se proto snažil zajistit se proti nynějšímu českému králi Janu Lucemburskému spojenectvím s císařem Ludvíkem IV. Bavorem, Habsburky a bavorskými Wittelsbachy. Jan počítal s tím, že jistě dojde k vojenskému střetnutí a sbíral již vojsko. Jeho syn, moravský markrabí Karel, se však chopil iniciativy a navázal s Kazimírem diplomatické jednání. Z něj vyplynulo řešení ožehavé situace: Jan Lucemburský se vzdá titulu polského krále a získá zato trvale Slezsko.

Přestože byl poslední Piastovec Kazimír III. čtyřikrát ženatý, nezplodil mužského dědice a jeho dědicem se tedy stal uherský král Ludvík I. Veliký, syn jeho sestry Alžběty. Nicméně ani Ludvík neměl syna. Malopolská šlechta, která byla faktickým vládcem Polska, nechtěla pokračovat v personální unii s Uherskem a proto si po Ludvíkově smrti vybrala jako novou polskou královnu jeho dceru Hedviku. Po dvou letech sporů a po občanské válce ve Velkopolsku (1383) byla konečně Hedvika ve věku deseti let v Krakově korunována jako Hedwig Rex Poloniae (polský král) a nikoliv Regina Poloniae (královna), aby se zdůraznilo že je vládcem ze svého vlastního práva a nikoliv jen jako něčí snoubenka.

V roce 1385 došlo smlouvou v Krevě ke sjednocení Polska a Litvy. Litva byla v té době poslední pohanskou zemí v Evropě. Litevský král Jogaila přijal křesťanství a při křtu obdržel jméno Vladislav. V březnu toho roku se také konala svatba 36letého Jogaila s 12letou Hedvikou a krátce po ní byl Jogailo korunován na polského krále Vladislava II. Jagellonského.

[editovat] 15. a 16. století

Již od konce 14. století se vůči sjednocení Polska a Litvy stavěly okolní země, což vyvrcholilo roku 1409 křižáckým tažením, které nakonec skončilo slavným polským vítězstvím v bitvě u Grunwaldu. Svoji pozici si Poláci v následujícím období uhájili i vůči římskému králi Zikmundu Lucemburskému, který byl oslaben husitskou revolucí v českých zemích. Po smrti Vladislava v roce 1434 zvolila polská šlechta králem jeho desetiletého syna Vladislava III. Ten se zaměřil na získání Uher, což se mu roku 1440 po dynastické stránce podařilo. Posléze bojoval proti Turkům a roku 1444 padl v bitvě u Varny. Po jeho smrti došlo k zmatkům a sporům, z nichž vyšel vítězně mladší bratr Vladislava III Kazimír. Ten toku 1454 přijal pod ochranu pruské stavy, které se stavěly proti křižácké staršině. V roce 1466 uzavřel Kazimír IV. Jagellonský po třináctileté válce druhý toruňský mír s Řádem německých rytířů, jímž získal západní část pruského území. Jeho syn Vladislav Jagellonský, který se roku 1471 stal českým a roku 1491 králem uherským, rozšířil Jagellonské državy na území velké části Evropy, které se táhly od Baltského k Černému moři. Po smrti Kazimíra IV. Jagellonského se na polském trůně vystřídali postupně jeho tři synové, kteří vedli v první polovině 16. století tři války s moskevským knížectvím, vyplňované dílčími střetnutími s Tatary. Polsku se podařilo vyhnout přímé válce s Turky a navázalo přátelské vztahy s křižáky. Rozbroje, které vznikaly v 15. a v 1. polovině 16. století mezi Polskem a Litvou byly zažehnány roku 1569, kdy byla Litva tzv. lublinskou unií těsněji přičleněna k polskému království.

[editovat] Polsko-litevská unie

Podrobnější informace naleznete v článku Rzeczpospolita.

K velkému rozkvětu polsko-litevského státu došlo v 16. století. Negativní stránkou bylo přílišné oslabování moci panovníka a velký růst vlivu početné šlechty. V důsledku toho začal být tento stát nazýván Rzecz Pospolita (=věc veřejná, Rzeczpospolita - stejný význam jako res publica).

[editovat] 18. a 19. století

Posilování šlechty a vnitřní rozbroje během 17. století oslabily zemi, takže v letech 1772, 1793 a 1795 si Rusko, Prusko a Rakousko v trojím dělení rozdělily Polsko na základě vzájemné dohody. Po třetím dělení Polska v roce 1795 tak Rzeczpospolita zanikla.

V letech 1807 - 1815 zřídil francouzský císař Napoleon I. na části území předtím zabraným Pruskem a Rakouskem Knížectví varšavské, které se stalo spojencem Napoleona a jehož vévodou byl Friedrich August Saský, vnuk předposledního polského krále. Po jeho porážce bylo zrušeno a na jeho místě bylo zřízeno autonomní Království polské také nazývané „Kongresovka“. Tento stát podléhal Rusku, jehož panovníkem byl také ruský car. Polsko tak bylo spojené personální unií s Ruskem.

Ruští carové Alexandr I. a Mikuláš I. se nechali korunovat za polské krále. Po povstání v roce 1830 a sesazení dynastie Romanovců polským sejmem, ztratila Kongresovka svoji autonomii a byla degradována do postavení obyčejné provincie ruské říše.

V roce 1832 však byla jeho autonomie omezena a roku 1866 zcela zrušena. Část obsazená Rakouskem nesla název Království haličsko-vladiměřské s autonomní vládou od roku 1861). Město Krakov s okolím bylo v letech 1815 - 1846 nezávislou Republikou krakovskou (pod patronátem tří sousedních mocností). Poté bylo připojeno k Rakousku. Území obsazené Pruskem se nazývalo v letech 1815 - 1848 Velké knížectví poznaňské (s omezenou autonomií), poté byla jeho autonomie rovněž zrušena.

[editovat] 20. století

V letech 1916-1918 existovala tzv. regentská vláda polského království (bez krále, s tříčlennou regentskou radou), což byl satelitní stát ústředních mocností. Polsko opět získalo skutečnou nezávislost až v roce 1918 po porážce Centrálních mocností a rozpadu Rakousko-Uherska. Již od svého počátku usilovalo to to, aby zajistilo své hranice z roku 1772. Postupně vypukly konflikty s Německem, s Československem (Sedmidenní válka) a s Ruskem (Rusko-polská válka). Vzhledem k tomu, že Německo bylo jako poražený stát 1. světové války pod kontrolou vítězných mocností, byly územní nároky Polska vůči Německu tam, kde žila výrazná polská většina v podstatě splněny. Jiná byla situace v bývalých západních ruských guberniích, dle Poláci tvořili na různých místech pouze 5 - 30% obyvatelstva. O toto území byla vedena krvavá válka, která skončila polským vítězstvím v roce 1921. V meziválečném Polsku měl mimořádně silné postavení maršál Józef Piłsudski. Po získání nezávislosti Polska se stal „Náčelníkem státu“. Své plné moci odevzdal roku 1922 do rukou prvního zvoleného prezidenta Narutowicze, ale roku 1926 se převratem zmocnil vlády. Byl klíčovým mužem tzv. sanačního režimu a ústřední postavou Polska až do své smrti v květnu roku 1935. Před vypuknutím druhé světové války měl důležitou pozici v Polsku ministr zahraničí Józef Beck.

Dne 1. září 1939 zahájili Němci útokem na Polsko druhou světovou válku. 17. září 1939 vtrhla do východní části Polska sovětská vojska a obsadila území, která náležela od konce 18. století do roku 1920 Rusku. Po kapitulaci polské armády byl nařízením Hitlera zřízen na části Polska tzv. Generální gouvernement, zbylé části (Pomoří, Velkopolsko, Slezsko, Kujavsko, západní Mazovsko a části vojvodství Lodžského, Krakovského a Kieleckého) byly přičleněny přímo k Třetí říši. Vůči Polákům byl od samého počátku uplatňován krutý teror, na kterém se podílely jednotky SS-Totenkopfverbände a Einsatzgruppen. Docházelo k zatýkání a hromadným popravám polského obyvatelstva, na vesnicích byli zabíjeni rolníci, byla vyvražděna prakticky celá polská národní elita, polští intelektuálové. Svůj podíl na vyvraždění polské inteligence a zejména polské vojenské elity měl i Sovětský svaz, který provedl v roce 1940 Katyňský masakr a který též prováděl násilnickou politiku vůči Polákům na obsazeném území. Poněmčování Poláků se uskutečňovalo dvěma způsoby, a to jako germanizací území a germanizací lidí. Během války byl z polských území připojených k Německu vyhnán téměř jeden milión Poláků. Násilím bylo zlikvidováno velké množství polských vesnic, docházelo i k ničení měst. Samostatnou kapitolou byl holocaust vůči polským Židům. Poláci se postavili okupantům na odpor, vznikaly odbojové a partyzánské skupiny, jejichž činnost vyvrcholila roku 1944 Varšavským povstáním. Po ukončení druhé světové války, které stálo Polsko dle různých zdrojů 5.600.000 až 6.028.000 obyvatel a obrovské materiální, hospodářské a kulturní škody, došlo k jeho „posunutí“ směrem na západ. SSSR v rámci výsledků Jaltské konference obsadil sporná území, která vlastnil v letech 1772-1920 a 1939-1941, takže východní hranice Polska se ustálila na tzv. Curzonově linii. Polsko bylo naopak rozšířeno o západní „nová území“ až po hranici s Německem na Nise a Odře. V důsledku těchto změn docházelo k velkým migracím obyvatelstva. Bylo transferováno německé obyvatelstvo, jehož velká část uprchla předtím na základě Hitlerova Neronova rozkazu. V letech 1945 a 1946 bylo ze SSSR nuceně vysídleno 787 tisíc Poláků (když dalších tři sta tisíc předtím uprchlo). Naopak z Polska na území sovětské Ukrajiny bylo v tomtéž období odsunuto 482 tisíc Ukrajinců.

Polsko se po válce dostalo do sovětské sféry vlivu. Již roku 1945 byla uskutečněna agrární reforma, byl znárodněn průmysl, banky a doprava. Roku 1949 se začala uskutečňovat násilná kolektivizace zemědělství, která však skončila krachem. Po Stalinově smrti došlo v roce 1956 došlo k masovým protisovětským nepokojům v Poznani, které však byly potlačeny. Téhož roku se dostal do pozice 1. tajemníka PSDS Władysław Gomułka, který vyhlásil program reforem. I když se nejprve dostal do sporu se sovětskými představiteli, kteří hrozili ozbrojeným konfliktem, nakonec se situace vyřešila a Polsko zahájilo reformy, které dostaly pojmenování Gomułkovo tání. Došlo k uvolnění poměrů, ovšem hospodářská situace se v 60. letech neustále zhoršovala. V roce 1968 se Polsko účastnilo intervence vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Roku 1970 vypukly stávky, které byly krvavě potlačeny. Po nich se do čela Polska dostal Edward Gierek, ovšem ani pod jeho vedením se hospodářství nezlepšovalo. 6. října 1978 byl římským papežen zvolen krakovský biskup Karol Wojtyla, který přijal jméno Jan Pavel II. a který se stal ikonou nejen polského protikomunistického odboje. Roku 1980 vzniklo v Gdaňských loděnicích stávkové hnutí, do jehož čela se postavil Lech Wałęsa. Ten se stal vůdcem odborové organizace Solidarita, která se postupně stala rozhodujícím opozičním hnutím. V prosinci 1980 vyhlásil generální tajemník Polské sjednocené dělnické strany Wojciech Jaruzelski výjimečný stav, v roce 1981 dokonce i stanné právo a pokusil se potlačit revoltu Solidarity, polské církve i všech sympatizantů všemi možnými způsoby. Konflikt mezi státní mocí a opozicí trval prakticky až do počátku roku 1989, kdy došlo k novým mohutným stávkám a kdy polské vedení bylo nuceno uznat legálně Solidaritu a vyhlásit svobodné volby, které se uskutečnily 4. června 1989. V nich utrpěli komunisté porážku a země nastoupila cestu k demokracii.

Po pádu komunismu Polsko přijalo šokovou terapii s cílem transformovat svoji ekonomiku. V roce 1999 se země stala členem Severoatlantické aliance (NATO) a je jednou z 10 zemí přistoupivších k Evropské unii v květnu 2004.

[editovat] Související články

• Piastovci
• Měšek I.
• Československo-polské pohraniční spory
• Invaze do Polska
• Generální gouvernement
• Povstání ve varšavském ghettu
• Varšavské povstání

[editovat] Externí odkazy

• Commonwealth of Diverse Cultures: Poland's Heritage