Jan Lucemburský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Jan Lucemburský
Král český, hrabě lucemburský, titulární král polský
Janova busta z katedrály sv. Víta
Doba vlády	1310-1346
Korunovace	7. únor 1311
Narození	10. srpen 1296
	Lucembursko
Úmrtí	26. srpen 1346 (50 let)
	Kresčak
Pochován	Lucemburk
Předchůdce	Jindřich Korutanský
Následník	Karel IV.
Manželky	I. Eliška Přemyslovna (1310-30)
	II. Beatrix Bourbonská (1334-46)
Dynastie	Lucemburkové
Otec	Jindřich VII. Lucemburský
Matka	Markéta Brabantská

Jan Lucemburský (10. srpna 1296 – 26. srpna 1346), známý též pod přízviskem Slepý, byl desátý český král (1310-1346, korunován 1311), hrabě lucemburský , dočasně i titulární král polský.

Obsah 1 Syn římského krále 2 Korunovace 3 Král cizinec 4 Nepřítomnost panovníka 5 Král diplomat 6 Bitva u Kresčaku 7 Posmrtný život 8 Potomci 9 Odkazy 9.1 Reference 9.2 Literatura 9.3 Externí odkazy

[editovat] Syn římského krále

Jan byl jediným synem lucemburského hraběte a římského krále Jindřicha VII. a Markéty, dcery Jana Brabantského, vítěze v bitvě u Worringenu, v níž zemřel Jindřichův otec a strýcové. Jindřich VII. se s Markétou, neteří francouzského krále Filipa IV. oženil roku 1292 či 1293.

K uzavření sňatku bylo zapotřebí papežského dispenzu, neboť oba mladí lidé byli ve třetím stupni příbuzenství. Sňatek měl zpečetit mír mezi Brabantskem a Lucemburskem. Nová lucemburská hraběnka prý byla velmi zbožná a krásná a na svého manžela a jeho rozhodnutí měla dobrý vliv.

„	A požehnal Bůh této hraběnce, že počala a porodila syna svého prvorozeného, který dostal při křtu duchovního znovuzrození jméno Jan...Narodil se ten chlapec Jan léta Páně 1296 v den svatého Vavřince mučedníka...	“
— Zbraslavská kronika[1]

Jan vyrůstal na francouzském královském dvoře Filipa Sličného a protože se jeho otec po svém zvolení římskoněmeckým králem (27. listopadu 1308) mínil zajímat hlavně o říšskou politiku, čtrnáctiletý Jan měl titul „hrabě lucemburský, hrabě v Laroche a markrabě v Arlonu.“

Roku 1309 čeští vyslanci, cisterciáčtí opati při cestě na generální kapitulu do Citeaux^[2], nespokojení s vládou Jindřicha Korutanského, požádali Jindřicha VII. o pomoc - jeho jediný syn se měl oženit s princeznou Eliškou. Jindřich se zprvu obával anarchie v Čechách a pověsti o zavraždění vlastního panovníka Václava III. a chtěl s Eliškou oženit svého mladšího bratra Walrama.^[3]

„	Můj bratr má věk, jest to za sebe mluviti a bojovati, Jan však, můj syn, je velmi útlý chlapec a maličký chlapec. Běda pak zemi, když král její dítě jest.	“
— Zbraslavská kronika[4]

V červenci roku 1310 po počáteční nechuti a nátlaku českého poselstva dojednal nástup svého čtrnáctiletého syna Jana na český trůn. Eliška se měla v určité lhůtě dostavit do Špýru, jinak by byla ujednání zrušena. Ještě na poslední chvíli se Lucemburkové pokoušeli změnit osud tím, že Přemyslovně poslali naproti rytířského Walrama.^[5] Doufali marně, že osmnáctiletou dívku okouzlí spíše zralý muž než čtrnáctiletý hošík.

31. srpna proběhly zásnuby mladičkého Jana s Eliškou Přemyslovnou a o den později se ve špýrské katedrála konala slavná svatba.

„	..po skončení evangelia vrhli se ženich a nevěsta na zemi před hlavním oltářem a přijali od arcibiskupa dar požehnání...	“
— Zbraslavská kronika[6]

[editovat] Korunovace

Poté byl Jan nucen vojensky obsadit Čechy a koncem roku přijal slib věrnosti od českých stavů, jimž potvrdil jejich privilegia – inaugurační diplom pro Čechy a Moravu. Inaugurační diplomy mimo jiné zakazovaly zastávat v Čechám úřady lidem, kteří nežili v Čechách a na Moravě úřady lidem, kteří nežili na Moravě (což Jan takřka vzápětí porušil).

Dne 7. února 1311 byl společně s Eliškou Petrem z Aspeltu korunován českým králem.

„	Neboť byl tehdy a je dodnes mladík překrásný, zjevem spanilý, v tváři "bílý a červený, vybraný z tisíců", sličný krásou nad syny skoro všech lidí, které v těch dobách zrodila spanilá ztepilost vybrané přirozené krásy Čechů...	“
— Zbraslavská kronika[1]

Jan se pokoušel vládnout s ohledem na říšskou politiku, která byla pro Lucemburky prioritní a vzorem mu byl způsob vlády na francouzském dvoře. Jenže česká šlechta nechtěla silného panovníka. Když roku 1310 přišel Jan Lucemburský do Prahy, národ k němu vzhlížel s upřímnými nadějemi v to, že po letech rozbrojů zavládne v zemi klid z doby posledních Přemyslovců. Jan jim připravil trpké zklamání - ovšem i on se zklamal. Čtrnáctiletý Jan v době, kdy se měl sžít se sebevědomou českou šlechtou, poslouchal rádce svého otce, naopak šlechta mu dala jasně najevo, kdo je v zemi pánem.

[editovat] Král cizinec

Situaci Janovi zkomplikovala smrt otce roku 1313 (Jan se nestal otcovým nástupcem, podmínkou pro zvolení římského krále bylo osmnáct let věku a Jan stáhl kandidaturu, protože by pravděpodobně stejně prohrál - zvolen byl Ludvík IV. Bavor). Situaci neulehčila ani Eliška Přemyslovna, která se snažila obnovit vládu v duchu Přemyslovců, což v tu dobu bylo zcela nereálné. Eliška podnítila roku 1315 zatčení Jindřicha z Lipé, to naopak vyvolalo značný odpor šlechty a Jindřich z Lipé byl po půl roce ve vězení na hradě Týřov osvobozen.

Král Jan odjel do Lucemburska a protože se mu nedařilo najít řešení, obsadil Čechy vojensky. Šlechta se proti králi znovu postavila a Jan Lucemburský se málem musel vzdát české koruny. Smír zprostředkoval až římský král Ludvík IV. Bavor. Byly podepsány tzv. Domažlické úmluvy, které ve svých důsledcích posílily moc šlechty (1318).

O rok později se pokusil o vzpouru proti králi pražský patriciát, který uzavřel spojenectví s Vilémem Valdekem a královnou Eliškou. Jan dokonce okupoval Prahu. Poté Jan ztratil o Čechy zájem – bral je jako zdroj financí pro rodovou evropskou politiku.

[editovat] Nepřítomnost panovníka

Dlouhodobá nepřítomnost krále měla za následek rozrušování struktur země a společenských poměrů a spolu s vládou panské kliky Jindřicha z Lipé začala počátkem 30. let vzbuzovat nevoli. V říjnu 1333 Jan na popud šlechty poslal do Čech svého prvorozeného syna Václava-Karla.

Na přelomu let 1333 a 1334 udělil synovi titul markrabě moravský, čímž zlegitimoval jeho postavení v českých zemích. Nastává období tzv. lucemburského dvojvládí. Napětí z tohoto způsobu vlády (navíc otec se synem neměl příliš vřelé vztahy) polevuje až v roce 1341, kdy Jan Lucemburský Karlovi zajistil nástupnictví na českém trůnu. Za Karla IV. došlo k postupnému zlepšování poměrů v Čechách.

Roku 1338 král povolil zřízení Staroměstské radnice – první v Čechách. Roku 1344 bylo pražské biskupství povýšeno na arcibiskupství, současně s tím bylo v Litomyšli zřízeno nové biskupství – zemi již fakticky spravoval Karel IV.

[editovat] Král diplomat

V zahraniční politice byl Jan mnohem úspěšnější: byl pravidelným hostem papeže a francouzských králů, s nimiž dosud dobré vztahy zintenzivnil několika vhodnými sňatky. Na Ludvíku Bavorovi v roce 1322 vymohl jako trvalou zástavu Chebsko (jako pomoc v bitvě proti Fridrichovi Sličnému). V letech 1319–1329 byla k Českému království připojena Horní Lužice a 1335 Vratislav, k níž přiléhala značná část Slezska. Ve dvacátých a třicátých letech byl Jan Lucemburský velmi aktivní v Itálii, v roce 1331 mu císař jako říšskou zástavu potvrdil držení těchto severoitalských měst Bergamo, Bobbio, Brescia, Cremona, Milán, Novara, Pavia, dědičně získal Luccu.

Roku 1335 došlo k setkání polských (Kazimír III. Veliký), českých (Jan Lucemburský) a uherských (Karel Robert z Anjou) vládců v Trenčíně (pokračovalo pak ve Visegrádu), kde se Jan Lucemburský vzdal titulu polský král za náhradu 20 tisíc kop českých grošů a polský král Kazimír III. Veliký se vzdal Slezska, tím se prakticky skončilo období vytváření pevných hranic států ve střední Evropě a dále pak docházelo jen k menším změnám.

Kazimír III. uznal přímou vládu českého krále ve Vratislavsku a Hlohovsku i jeho lenní panství nad slezskými knížaty. Z celého Slezska neuznalo lenní svrchovanost českého krále jen knížectví svídnicko-javorské, které bylo připojeno až za Karla IV. roku 1353.

S pomocí svého strýce, trevírského arcibiskupa Balduina, Jan připravoval volbu nového německého krále. 11. července 1346 byl římskoněmeckým králem zvolen syn, do dějin vstoupivší jako Karel IV.

Dlouholetým Janovým sekretářem a diplomatem byl významný francouzský básník a hudební skladatel Guillaume de Machaut, který po králově smrti uveřejnil oslavnou báseň na Jana Lucemburského Soud českého krále.

[editovat] Bitva u Kresčaku

V posledních letech života Jana postihla dědičná oční choroba, kvůli které v roce 1339 oslepl, a jeho účast v bitvě u Kresčaku (fr. Crécy), kde bojoval na straně Francouzů, znamenala spíše dobrovolnou smrt.

„	Když zaslechl povel k boji, zeptal se, kde je jeho syn Karel. Průvodci mu řekli, že nevědí, že se však nejspíš někde bije, načež král pravil:"Pánové, jste dnes všichni mými přáteli a bratry ve zbrani, proto vás žádám, jelikož sám jsem slepý, veďte mne tak daleko do bitevní vřavy, abych měl nepřátelé na dosah meče." Rytíři souhlasili, a protože ho nechtěli ztratit v mačkanici lidí, svázali otěže koní dohromady. Krále pak dle jeho přání vysunuli o něco kupředu a tímto způsobem postupovali proti Angličanům... Postoupili však příliš kupředu a byli všichni na místě pobiti. Ráno je nalezli na zemi mrtvé, s koňmi navzájem spojenými.	“
— Jean Froissart[7]

Vzhledem k Janově vztahu k českým poddaným, kdy se spíše báli jeho příjezdu, protože bude následovat výběr daní, jsou zvláštní poslední slova, která jsou mu připisována: „Toho Boh dá nebude, aby český král z boje utíkal“. V bitvě, kterou lze považovat za první velkou bitvu stoleté války, zemřel ve stejný den jako o téměř sedmdesát let dříve jiný velký český král Přemysl Otakar II. Přes jeho v podstatě záporný vztah k zemi, které vládl třetinu století, se Janovi podařilo rozšířit území království a dát zvučné jméno titulu českého krále.

„	V paměti krále Čechů měj... Než rozžehnal se s životem učinil syna markýzem, vévodou, hrabětem i králem, a to jak zbraní, tak i právem. Tím zajistil mu celou říši. Více už o něm nenapíši, leda že dosáh, čeho chtěl.	“
— Guillaume de Machaut[8]

Jan Lucemburský je pohřben po mnoha peripetiích v Lucemburku v katedrále Panny Marie v předsíni velkovévodské krypty.

[editovat] Posmrtný život

Roku 1980 se vrátily královy ostatky dočasně do Prahy, kde je podrobil průzkumu antropolog Emanuel Vlček a jeho tým z příslušného oddělení Národního muzea. Poté byly ostatky převezeny zpět do hrobu v Lucemburku.

Jan Lucemburský měřil asi 170 cm, byl štíhlé svalnaté postavy, profesionální jezdec na koni a v bitvách a turnajích utrpěl také vážná zranění. Smrtelná byla zranění hlavy a hrudníku.

Nejstarší portrét Jana Lucemburského je na kamenném reliéfu z domu v Kolíně nad Rýnem. Je zpodobněn také na stříbrném groši raženém v Parmě v roce 1331. Asi nejzdařilejším portrétem je kresba Antoina de Succa z doby, kdy byl Jan již slepý. Ve sv. Vítu v triforiu je slavný sochařský portrét od Petra Parléře. Jedno vyobrazení je také ve Zbraslavské kronice.

[editovat] Potomci

S první manželkou Eliškou Přemyslovnou (1292 - 1330):

• Markéta Lucemburská (1313 - 1341) ∞ Jindřich II. Dolnobavorský (1305 - 1339), dolnobavorský vévoda
• Jitka/Bona Lucemburská (1315 - 1349) ∞ Jan II. Francouzský (1319 - 1364), budoucí francouzský král
• Václav/Karel IV. (1316 - 1378), český král a římský císař ∞
  • 1/ 1323 Blanka z Valois (1316 – 1348), dcera hraběte Karla z Valois a Mahaut de Châtillon, sestra francouzského krále Filipa VI.
  • 2/ 1349 Anna Falcká (1329 – 1353), dcera rýnského falckraběte Rudolfa II. a Anny Korutanské (Tyrolské)
  • 3/ 1353 Anna Svídnická (1339 – 1362), dcéra knížete Jindřicha II. Svídnického a princezny Kateřiny Uhorské
  • 4/ 1363 Alžběta Pomořanská (1346 nebo 1347 – 1393), dcera pomořanského vévody Bogislava V. a Alžběty Polské, dcery krále Kazimíra III.
• Přemysl Otakar (1318 - 1320)
• Jan Jindřich (1322 - 1375), moravský markrabě ∞
  • 1/ 1330 Markéta Pyskatá (1318 – 1369), tyrolská hraběnka, dcera vévody Jindřicha Korutanského a Adléty Brunšvické
  • 2/ 1349/1350 Markéta Opavská (1325/1330 – 1363), dcera Mikuláše II. Opavského a Anny Ratibořské
  • 3/ 1364 Markéta Habsburská (1346 - 1366), dcera rakouského vévody Albrechta II. Chromého a Johany z Pfirtu
  • 4/ 1366 Alžběta Oettingenská († 1409), dcera hraběte Albrechta Oettingenského
• Anna Lucemburská (1323 - 1338) ∞ Ota Habsburský (1301 - 1339), syn římského krále Albrechta I. a Alžběty Goricko - Tyrolské
• Eliška Lucemburská (1323 - před 1330)

V roce 1334 se Jan podruhé oženil s Beatrix Bourbonskou (1318 - 1383), dcerou vévody Ludvíka I. Bourbonského a Marie z Avesnes, a začal žít usedlejším způsobem (do té doby se účastnil snad každé bitvy svých spojenců).

• Václav Český (1337 - 1383), vévoda lucemburský ∞ 1352 Johana Brabantská (1322 - 1406), dcera brabantského vévody Jana III. a Marie z Evreux
• Bona

Nemanželské děti:

• Mikuláš Lucemburský (1322 - 1358), patriarcha akvilejský

[editovat] Odkazy

Související články obsahuje Portál Křížové výpravy

Související články obsahuje Portál Středověk

[editovat] Reference

1. ↑ ^{a b} Zbraslavská kronika. Praha : Nakladatelství Svoboda, 1975.
2. ↑ Hoensch, str. 33.
3. ↑ HOENSCH, Jörg K.. Lucemburkové - Pozdně středověká dynastie celoevropského významu 1308–1437. Praha : Argo, 2003. ISBN 80-7203-518-5. s. 34.
4. ↑ Zbraslavská kronika. Praha : Nakladatelství Svoboda, 1975. s. 184.
5. ↑ SPĚVÁČEK, Jiří. Jan Lucemburský a jeho doba 1296-1346. Praha : Svoboda, 1994. ISBN 80-205-0291-2. s. 133.
6. ↑ Zbraslavská kronika. Praha : Nakladatelství Svoboda, 1975. s. 196.
7. ↑ FROISSART, Jean. Kronika stoleté války. Praha : Mladá fronta, 1977. s. 40.
8. ↑ MACHAUT, Guillaume de. Mé srdce pokorné. Praha : Odeon, 1977. s. 15.

[editovat] Literatura

• Zbraslavská kronika. Praha : Nakladatelství Svoboda, 1976. 597 s.
• BOBKOVÁ, Lenka. Velké dějiny zemí Koruny české IV.a 1310-1402. Praha : Paseka, 2003. 694 s. ISBN 80-7185-501-4.
• BOBKOVÁ, Lenka; BARTLOVÁ, Milena. Velké dějiny zemí Koruny české IV.b 1310-1402. Praha : Paseka, 2003. 583 s. ISBN 80-7185-551-0.
• ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1310-1378. Lucemburkové na českém trůně I. Praha : Libri, 1999. 287 s. ISBN 80-85983-73-7.
• HOENSCH, Jörg Konrad. Lucemburkové. Pozdně středověká dynastie celoevropského významu 1308–1437. Praha : Argo, 2003. 304 s. ISBN 80-7203-518-5.
• SPĚVÁČEK, Jiří. Král diplomat. Jan Lucemburský 1296-1346. Praha : Panorama, 1982. 276 s.
• SPĚVÁČEK, Jiří. Jan Lucemburský a jeho doba 1296-1346. K prvnímu vstupu českých zemí do svazku se západní Evropou. Praha : Nakladatelství Svoboda, 1994. 658 s. ISBN 80-205-0291-2.
• ŠAROCHOVÁ, Gabriela V. 1. 9. 1310 Eliška Přemyslovna a Jan Lucemburský. Sňatek z rozumu. Praha : Havran, 2002. 163 s. ISBN 80-86515-15-X.
• ŠUSTA, Josef. Dvě knihy českých dějin. Kus středověké historie našeho kraje. Kniha druhá. Počátky lucemburské 1308-1320. Praha : Argo, 2002. 328 s. ISBN 80-7203-377-8.
• ŠUSTA, Josef. České dějiny II./2. Král cizinec. Praha : Jan Laichter, 1939. 602 s.
• ŠUSTA, Josef. České dějiny II./3. Karel IV. Otec a syn 1333-1346. Praha : Jan Laichter, 1946. 535 s.

[editovat] Externí odkazy

• Jezdecká pečeť Jana Lucemburského, českého krále, 1341
• Sarkofág krále Jana v Lucembursku
• Jan Lucemburský na zivotopisyonline
• Panovník Jan Lucemburský
• Příběh posledních Přemysloven…
• Jan Lucemburský - část I.
• Jan Lucemburský - král a jeho páni
• Král Jan Lucemburský dává Starému Městu pražskému přednostní právo na nákup dříví v Podskalí (1316)
• Práva Starého města Pražského
• Groš