Jiří z Poděbrad

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jiří z Kunštátu a Poděbrad
český král
Jiří z Poděbrad
Doba vlády 14581471
Korunovace 1458
Narození 23. dubna 1420
Poděbrady?
Úmrtí 22. března 1471 (50 roků)
Praha (Staré Město, Králův dvůr)
Pochován katedrála sv. Víta
Předchůdce Ladislav Pohrobek
Nástupce Vladislav Jagellonský
Manželky I. Kunhuta ze Šternberka
(1441–9)
II. Johana z Rožmitálu
(1450–71)
Rod Z Poděbrad
Otec Viktorín z Poděbrad
Matka Neznámá
Podpis Facsimile podpisu Jiřího z Poděbrad.jpg

Jiří z Kunštátu a Poděbrad (23. dubna 1420 Poděbrady[zdroj?]22. března 1471 Praha) byl od roku 1458 po zvolení českou šlechtou až do smrti roku 1471 český král. Stal se jediným českým panovníkem, který nepocházel z panovnické dynastie, ale z panského stavu domácí šlechty. Po něm vládli již pouze králové z cizích dynastií.

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Jiří pocházel z šlechtického rodu pánů z Kunštátu, z jeho poděbradské linie. Tuto linii založil Jiřího praděd Boček I. z Kunštátu († 1373), který se jako první označoval coby z Kunštátu a Poděbrad. Jiřího otcem byl Viktorín z Poděbrad. O místě narození Jiříka se vedou spory, zdali se jednalo o Poděbrady či Bouzov, kde jeho rodiče sídlili, či Hořovice, kam se rodiče Jiřího uchýlili před bouřemi husitských válek. Jsou to však jenom spekulace nepodložené zdroji, stejně tak se jako možná místa narození tradují Litice (hrad) nebo Kunštát a další.

Pozdější král stranil neradikálním kališníkům. Roku 1434 se pravděpodobně jako čtrnáctiletý zúčastnil bitvy u Lipan na straně umírněných kališníků a katolíků.

Jiří z Poděbrad byl původně hejtmanem mladoboleslavského kraje. Už v této době se sblížil s představitelem panského stavu Hynkem Ptáčkem z Pirkenštejna, po jehož smrti převzal vedení celého panského seskupení. Zaujal vůdčí postavení v kališnickém táboře. Mezitím se znovu aktivovala katolická opozice, Jiří vytušil nebezpečí a v roce 1448 přepadl Prahu a zmocnil se jí.

V roce 1452 v duchu programu namířeného proti radikálním kališníkům dobyl Jiří Tábor, čímž zlikvidoval tábority jako politickou a náboženskou skupinu. Prohlásil se za správce království a pokoušel se o obnovu českého království, rozvráceného husitskou revolucí. Největší překážkou byla tzv. Strakonická jednota (sdružení katolického panstva).

Zemský správce[editovat | editovat zdroj]

Za této situace bylo pro Jiřího z Poděbrad nejlepším řešením uznání nezletilého Ladislava Pohrobka českým králem. Od císaře získal díky výborné diplomacii a ochotě ke kompromisu uznání svého titulu zemského správce. Ve Vídni se setkal s Ladislavem Pohrobkem a dohodl se s ním na podmínkách jeho přijetí za krále. Ladislav Pohrobek byl tedy 28. října 1453 korunován českým králem, byl však nezletilý, proto si Jiří udržel výkonnou moc a nadále se snažil udržovat rovnováhu mezi kališnickým a katolickým panstvem a částečně restaurovat královský majetek.

Proti svým odpůrcům neváhal použít hrubé síly, ať už se jednalo o saská knížata v severozápadních Čechách, nebo o radikálního husitu Jana Koldu ze Žampachu, své mocnější odpůrce (Rožmberky a Šternberky) uspokojoval Jiří z Poděbrad udělováním významných úřadů, čímž je zároveň odsouval do politického pozadí. Roku 1457 zemřel Pohrobek na leukémii a s jeho úmrtím vyvstal problém volby nového českého krále. Zpočátku se zdálo, že jím bude zvolen některý z příslušníků panovnických dynastií (kupř. císař Fridrich III. Habsburský, polský král Kazimír IV. Jagellonský nebo saský vévoda Vilém III. Saský), 2. března 1458 byl ale českým sněmem zvolen na Staroměstské radnici Jiří z Poděbrad.

Diplomat[editovat | editovat zdroj]

Socha Jiřího z Poděbrad v Kunštátu

Důvodem Jiříkovy volby českým králem byla skutečnost, že si česká kališnická šlechta přála zachovat dosud platné výdobytky husitské revoluce, to znamená především přijímání pod obojí. Proto musela do svého čela postavit „husitského krále“ (toto označení je nutno chápat jako král umírněných husitů). Za pomoci úplatků a slibů (např. Janovi II. z Rožmberka), ale také výhrůžek a nátlaku mu však své hlasy dalo také české katolické panstvo. Jiříkova zvolení se ale nezúčastnili zástupci vedlejších (katolických) zemí Koruny české. Nezískal podporu ani od moravských katolíků. Nový král svědomitě dodržoval basilejská kompaktáta. Zároveň se snažil o poklidné soužití většiny kališnického obyvatelstva s katolickou menšinou. Nábožensky snášenlivý byl i v osobním životě. Obě jeho manželky, Kunhuta ze Šternberka i Johana z Rožmitálu, pocházely z katolických rodů.

V předvečer své korunovace se tajně zavázal papežským legátům zachovat poslušnost papeži a pronásledovat kacíře. Zatímco římská kurie si tuto přísahu vykládala jako Jiříkovo odvrácení se od kalicha, Jiřík sám závazek neinterpretoval jako slib pronásledování kališníků, které považoval za součást římské církve, ale členů vznikající Jednoty bratrské, proti které skutečně razantně zasáhl. Své přijetí za krále mimo Čechy si byl nucen zajistit uspořádáním vojenské výpravy. Vpádem do Rakous pak přinutil Albrechta VI. Habsburského vzdát se nároků na Moravu. Země Slezsko a obě Lužice Jiřího z Poděbrad uznaly až v druhé polovině roku 1459, resp. začátkem roku 1460.

Jiří si díky své skvělé diplomatické obratnosti získal přízeň císaře Fridricha III., který mu roku 1459 v Brně udělil v léno české země a pravděpodobně mu také potvrdil kurfiřtskou hodnost a výsady českého království. V následujících letech král císaři několikrát pomohl jak v Rakousích, tak v říši. To ovšem znamenalo konec jeho přátelství s Matyášem Korvínem, kterému pomohl na uherský trůn (jeho volbu však Fridrich III. neuznal, neboť si sám činil nároky na uherskou korunu po svém synovci Ladislavu Pohrobkovi) a provdal za něj svoji dceru Kateřinu (Kunhutu).

Husitský král[editovat | editovat zdroj]

Jiří se stal úspěšným panovníkem, který vzbuzoval respekt u mnohých doma i za hranicemi království. Od začátku své vlády se však musel vyrovnávat s obtížným mezinárodně politickým postavením – výraznou většinou učené Evropy i domácími odpůrci (především z vedlejších zemí Koruny české a z německých měst Moravy) byl považován za husitského kacíře a povýšence nízkého původu (dokonce prý nemanželského), který se zmocnil panovnického trůnu neprávem.

Norimberská kronika (1493): Král Jiří

Situace se dále zhoršila poté, co papež Pius II. začal na Jiřího naléhat, aby zakročil proti kacířským husitům. Král ho prostřednictvím zvláštního poselstva, vedeného Zdeňkem Kostkou z Postupic, žádal v březnu roku 1462 o potvrzení basilejských kompaktát (tj. především o zlegalizování kalicha (přijímání podobojí) a jmenování Jana Rokycany pražským arcibiskupem. Pius II. obé odmítl s odůvodněním, že kalich byl povolen jen první generaci husitů a s kompaktáty nikdy římská kurie oficiálně nesouhlasila. I když to ještě nebylo přímo řečeno, bylo jasné, že kališníci – s králem v čele – se tímto stávají kacíři.

Pokus o sjednocení Evropy[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Mírové poselstvo Jiřího z Poděbrad.

Jiří už dlouho předvídal, že dojde ke střetu s papežem (o neúspěšných jednáních v Římě byl navíc průběžně informován) a rozhodl se zajistit si pro tento případ spojence mezi evropskými katolickými vládci. Jeho vynikající poradce, humanista Antonio Marini z Grenoblu inspiroval krále již během května roku 1462 k vytvoření projektu Všeobecné mírové organizace („Smlouva o nastolení míru v celém křesťanstvu“) křesťanských panovníků, v níž by se všichni snažili o upevnění trvalého míru na principu národní svrchovanosti států, zásady nevměšování se a řešení sporů před mezinárodním soudním tribunálem („obecným konsistoriem“); Evropa se měla sjednotit v boji proti Turkům, „nejzarputilejším nepřátelům jména křesťanů“ a vyhnat je z bývalých křesťanských zemí. Ve spolku měly mít státy, uspořádané do větších celků (Galie, Germánie, Itálie, Hispánie…), po jednom hlasu, přičemž se počítalo s vůdčí rolí Francie. Naopak o papeži návrh takřka nehovořil a přiznával mu jen malé pravomoce. A v tom byl kámen úrazu.

Novorenesanční pomník krále Jiřího z Poděbrad Bohuslava Schnircha na náměstí v Poběbradech

Marini byl neprodleně vyslán k tajné misi po evropských dvorech – během následujících 2 let opakovaně navštívil Serenissimu (Benátskou republiku), Francouzské království, Burgundské vévodství, Polské a Uherské království, Braniborské markrabství a Saské kurfiřtství. Pouze u německých knížat, polského a francouzského krále našel plán příznivý ohlas. Benátčané odmítli dělat něco bez papeže; Korvín byl přímo uplacen papežskými subsidiemi; Burgundsko tíhlo k nepřátelství s Francií a zaujalo k věci chladný postoj. Ani tajné poselstvo (vedl jej Albrecht Kostka z Postupic spolu s Marinim), určené zvlášť pro Francii (květen 1464), nedokázalo překonat mistrovské intriky a tlak kuriální diplomacie. Ludvík XI. souhlasil pouze s dvoustrannou smlouvou o přátelství.

Převratná a v mnohém svou dobu předbíhající myšlenka vytvoření středověkého „společenství národů“ (obdoby dnešní OSN či EU) nakonec nenašla pochopení. Jiříkovo úsilí mohlo jen stěží uspět v podobě, v níž byla ignorována právě papežská moc.

„Z Čech až na konec světa“[editovat | editovat zdroj]

I přes krach myšlenky Všeobecné mírové organizace se král nevzdal svých snah o odvrácení hrozící diplomatické a hospodářské izolace království („českého vředu na těle křesťanstva“ – z hlediska papežské kurie). Aby čelil špatné pověsti Čechů v zahraničí, rozhodl se vyslat na cestu po Evropě další výpravu: tentokrát veřejně, s patřičnou slávou a nemalým finančním zabezpečením. Oficiálně však neměla žádný zvláštní úkol ani charakter státního poselstva, nýbrž rytířské cesty králova švagra Jaroslava Lva z Rožmitálu (proto také průvodní glejt nevydal výpravě král, ale královna Johana: „…aby její pan bratr poznaje s mnoha stran lidské obyčeje a mravy, mohl lépe zaříditi svůj život a nabýti osvědčených zkušeností rytířských…“). Vybraným rytířským chováním (cesty se účastnili i známí bojovníci Jan Žehrovský z Kolovrat a Burian ze Švamberka), smíšeným národnostním (Češi a Němci) i konfesním (kališníci i katolíci) původem a nákladnými dary pro panovníky měla výprava v zahraničí příznivě zapůsobit. (V pozadí byla samozřejmě stále myšlenka širší spolupráce evropských vladařů.)

26. listopadu 1465 vyrazilo 40členné poselstvo s 52 koňmi a 1 zásobovacím vozem z Prahy.

Cestu popsal ve svém deníku Václav Šašek z Bířkova. Tato práce inspirovala českého romanopisce Aloise Jiráska k napsání díla Z Čech až na konec světa.

Války s Uhrami a smrt[editovat | editovat zdroj]

Král Jiří Poděbradský nad obklíčenými vojsky krále Matyáše u Vilémova
Deska na místě bývalého Králova dvora, kde Jiří z Poděbrad 17 let pobýval a kde také zemřel
Související informace naleznete také v článku Česko-uherské války.

Dále se prohlubující nepřátelství mezi králem a papežstvím povzbudilo k odporu nespokojené české katolické panstvo a města. Již roku 1463 vyhlásila válku proti králi Vratislav. Pius II. roku 1464 povolal Jiřího z Poděbrad před církevní soud, znovu tak učinil papež Pavel II. v roce následujícím, kdy se proti Jiřímu také zformovala Jednota zelenohorská, vedená Jiříkovým bývalým švagrem Zdeňkem ze Šternberka. Roku 1466 uvrhl papež krále jako kacíře do klatby a vyhlásil proti němu křížovou výpravu. Formálně byl zbaven majetku i trůnu. [1] Této příležitosti využil ctižádostivý uherský král Matyáš Korvín, bývalý Jiříkův zeť, a postavil se do jejího čela. Jeho zprvu úspěšný útok byl však odražen nedaleko Vilémova ve východních Čechách. Zajatý Matyáš ustoupil a slíbil, že od dalšího boje upustí. Po svém propuštění se však nechal katolickou šlechtou zvolit roku 1469Olomouci za českého krále. Matyášova volba byla uznána nejen moravskými pány, ale i zástupci vedlejších zemí Koruny české. Jiříkovi tak zůstala vláda pouze nad kališnickou částí Čech.

Jiří z Poděbrad za této situace pochopil, že se mu stěží podaří vytvořit vlastní dynastii a udržet královskou korunu pro rod Poděbradů, a nabídl ji proto polským Jagelloncům, kteří o ni měli podmíněný zájem. Krátce nato, 22. března 1471, nečekaně zemřel. Pohřben byl v královské hrobce v chrámu sv. Víta.

…člověk postavy krátké, těla čtverhranného, pleti bílé, očí jiskřivých, mravů líbezných, nakažený husitstvím, ale jinak muž spravedlivý a šlechetný
— Pius II.[2]

Antropologické průzkumy pozůstatků Jiřího z Poděbrad prováděl Emanuel Vlček a dle očekávání zjistil, že král trpěl velkou vodnatelnostíobezitou, způsobenou patrně poruchou látkové výměny. Jeho portréty proto pocházejí vesměs z doby před jeho třicetinami. Měl velký žlučový kámen a změny na játrech, měřil kolem 165 centimetrů a v mládí utrpěl zranění obličeje a zlomeniny obou lýtkových kostí, jež mu však dobře srostly. Vyšetřením královy lebky zjistil Jiří Ramba, že výrazné oploštění a zmenšení levé poloviny obličeje jde na vrub růstovému zpomalení v dětství, nejspíše po tupém plošném nárazu - úderu na čelo i na levou tvář. Kromě vpáčené části levé čelní kosti (20x25 mm) lze soudit, že se vytvořil mohutný otok s rozsáhlým výronem krve do měkkých tkání tváře. Při hojení došlo ke ztuhnutí - jizvě původně zhmožděné okostice s redukcí většího počtu drobných cév vyživujících kost. V dalším průběhu vývoje se pak zpomalilo průběžné přirůstání horní čelisti a lícní kosti co do objemu. Na bradě a přední ploše dolní čelisti vlevo je kostní zesílení tvaru cibulové slupky, oproti okolí ostře ohraničené s nepravidelnými okraji. Toto zjištění svědčí pro osifikaci poměrně rozsáhlého krevního výronu pod okosticí dolní čelisti.

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Jiří z Poděbrad byl dvakrát ženat: poprvé s Kunhutou ze Šternberka, která zemřela roku 1449 a s níž měl sedm dětí, a podruhé s Johanou z Rožmitálu. Třem svým synům udělil münsterberské knížectví. Jejich potomci tam založili vlastní dynastii. Syn Hynek z Poděbrad je známý jako básník, vnuk Bartoloměj z Minstrberka byl významným diplomatem.

S Kunhutou ze Šternberka (1425–1449) se Jiří oženil v roce 1441. Jejich dětmi byli:

1463 Markéta z Pirkštejna
1474 Žofie Těšínská
1480 Markéta z Montferratu
  • Barbora (1446–1474)
∞ Jindřich z Lipé († 1469)
∞ Jan Křinecký z Ronova
1467 Uršula Braniborská (1450–1508), dcera markraběte Albrechta III.
1461 Matyáš Korvín
1464 Albrecht III. Saský

Po smrti Kunhuty se Jiří v roce 1450 oženil s Johanou z Rožmitálu (1430?–1475). Spolu pak měli zřejmě pět dětí.

1471 Kateřina (1453 – po 1509), dcera Viléma III. Saského
Fridrich I. Lehnický († 1488).

Jiří z Poděbrad měl dvě sestry - Markétu ze Žeberka (manžel Bohuslav ze Žeberka a Plané) a Alžbětu z Dubé (manžel Jindřich z Dubé a Lipé).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. www.dejepisne.cz
  2. www.stavitele-katedral.cz

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ADAMOVÁ, Karolina, LOJEK, Antonín. The Personality of the Czech King George of Poděbrady and his Peace project of 1462 - 1464.
    Journal on European History of Law. Roč. 5, č. 1 (2014), s. 182-186. ISSN 2042-6402
  • ADAMOVÁ, Karolina, LOJEK, Antonín. Vliv landfrýdů na mírový projekt Jiřího z Poděbrad. In: Jiří z Poděbrad a jeho rodina. Praha : Ćeské vysoké učení technické, 2014, s. 39-42. ISBN 978-80-01-05531-1
  • BERNET, Claus. Georg von Podiebrad, in: BBKL, 21, 2003, 1183-1203, online: http://www.bautz.de/bbkl/p/podiebrad_g.shtml
  • ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1437–1526, I. díl : mezi Zikmundem a Jiřím z Poděbrad. Praha : Libri, 2010. 296 s. ISBN 978-80-7277-447-0.  
  • ČORNEJ, Petr. Světla a stíny husitství. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2011. 482 s. ISBN 978-80-7422-084-5.  
  • ČORNEJ, Petr; BARTLOVÁ, Milena. Velké dějiny zemí Koruny české VI. 1437-1526. Praha : Paseka, 2007. 839 s. ISBN 978-80-7185-873-7.  
  • DRŠKA, Václav. Zum Charakter des Friedensplans des böhmischen Königs Georg von Podiebrad. Prague Papers on the History of International Relations. 1999, roč. 3, s. 5-19. Dostupné online. ISBN 80-85899-73-6. 
  • FELCMAN, Ondřej; FUKALA, Radek, a kol. Poděbradové. Rod českomoravských pánů, kladských hrabat a slezských knížat. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 761 s. ISBN 978-80-7106-949-2.  
  • HEYMANN, F. G., George of Bohemia. King of Heretics, 1965
  • MACEK, Josef. Jiří z Poděbrad. Praha : Svobodné slovo, 1967. 272 s.  
  • NEJEDLÝ, Martin. Le premier projet d’union des Etats européens, conçu en Bohême dans les années 1463–1464 à l’initiative de Georges de Poděbrady, le „roi hussite” et de son conseiller français Antonio Marini de Grenoble. In SKŘIVAN, Aleš; SUPPAN, Arnold. Prague Papers on the History International Relations. Prague : Institute of World History, 2008. Dostupné online. ISBN 978-80-7308-254-3. S. 29-56. (francouzsky)
  • ODLOŽILÍK, Otakar, The Hussite King, 1965
  • RAMBA, Jiří, Asymetrie obličejového skeletu po traumatu v dětství. Časopis LKS, 2012, 22, 3, strany 62-66, ISSN 1210-3381.
  • SOUKUP, Pavel; SVÁTEK, Jaroslav, a kol. Křížové výpravy v pozdním středověku. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2010. 248 s. ISBN 978-80-7422-055-5.  
  • ŠMAHEL, František. Jiří z Poděbrad. In RYANTOVÁ, Marie; VOREL, Petr. Čeští králové. Praha ; Litomyšl : Paseka, 2008. ISBN 978-80-7185-940-6. S. 263-271.
  • URBÁNEK, Rudolf, Husitský král, Praha 1926
  • URBÁNEK, Rudolf, Věk poděbradský, 4 svazky, Praha, 1915–1962
  • URBÁNEK, Rudolf, Konec Ladislava Pohrobka, Praha, 1924
  • URBÁNEK, Rudolf, Volba Jiřího z Poděbrad za krále českého (in: Sborník příspěvků k dějinám hlavního města Prahy)
  • VLČEK, Emanuel, Čeští králové II. , Vesmír, Praha, 2000.
  • VONDRA, Roman. Jiří z Poděbrad: (1420-1471). Historický obzor, 2008, 19 (3/4), s. 84-88. ISSN 1210-6097.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Předchůdce:
Ladislav Pohrobek
Znak z doby nástupu Český král
14581471
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Vladislav Jagellonský
Matyáš Korvín