Habsburkové

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o o rodu Habsburků. Další významy jsou uvedeny v článku Habsburg.
Habsburská dynastie
Familienwappen Habsburg-Stroehl.jpg
Původní erb hrabat z Habsburku
Země Svatá říše římská
Rakousko, České země, Chorvatsko
Uhersko, Španělsko, Portugalsko, etc.
Tituly
Zakladatel Werner I. Habsburský
Rok založení 12. století
Konec vlády 1780Habsburská monarchie
1740Svatá říše římská
1700Španělsko
1640Portugalsko
Poslední vládce Marie Terezie - Habsburská monarchie
Karel VI.Svatá říše římská
Karel II.Španělsko
Filip III.Portugalsko
Současná hlava rod vymřel
Větve rodu

Habsburkové (německy (von) Habsburg) byli jedním z nejvýznamnějších panovnických rodů v evropské historii až do svého vymření po meči roku 1740 a po přeslici roku 1780. Jejich dědici a následovníky se stali lotrinští vévodové, známí jako Habsbursko-lotrinská dynastie.

Historie rodu[editovat | editovat zdroj]

Dějiny Rakouska
Znak Rakouska
Prehistorie
Doba halštatská
Noricum
Markomani
Sámova říše
Karantánie
Rakouské markrabství
Babenberkové
Rakouské vévodství
Habsburská éra
Habsburkové
Svatá říše římská
Rakouské arcivévodství
Habsburská monarchie
Habsbursko-lotrinská dynastie
Rakouské císařství
Německý spolek
Rakousko-Uhersko
1. světová válka
Atentát na Františka d'Este
Rakousko po 1. světové válce
Německé Rakousko
První Rakouská republika
Rakouský stát
Anšlus
2. světová válka
Rakousko v nacistickém Německu
Rakousko po 2. světové válce
Okupační zóny Rakouska
Rakouská druhá republika

Habsburský rod pochází z území dnešního Švýcarska, své jméno si kolem roku 1100 dal podle svého sídla, hradu Habsburg (podle legendy Habichtsburg, Jestřábí hrad, v dnešním kantonu Aargau), kde asi od 11./12. do 13. století Habsburkové sídlili. Zachovala se tzv. Acta Murensia, důležitá kronika z roku 1160 z kláštera Muri v níž je zapsána genealogie rodu, který údajně pochází od Guntrama zv. Bohatý, který žil zřejmě v druhé polovině 10. století.[1]

Habsburkové postupně rozšiřovali své državy a získávali nové hodnosti. Roku 1273 usedl hrabě Rudolf, jenž v roce 1278 porazil Přemysla Otakara II. v bitvě na Moravském poli, jako první z rodu na římský královský trůn (od 1438 byli Habsburkové římskými králi, potažmo císaři trvale). Roku 1282 udělil Rudolf I. z tohoto titulu svým synům jako odumřelé říšské léno tzv. babenberské dědictví tedy rakouské země. Díky těmto državám se Habsburkové stali říšskými knížaty.

Rudolfův vnuk Rudolf zvaný Kaše usedl roku 1306 jako první člen dynastie na český trůn. Po jeho předčasné smrti se však Habsburkové museli spokojit pouze s rakouskými državami.

Nejmladší bratr tohoto českého krále Rudolfa rakouský vévoda Albrecht II. (nejmladší ze čtyř bratrů) měl 3 syny z nich jen nejstarší Rudolf IV. (v roce 1359 vydal padělané Privilegium maius, které ho mělo povýšit na arcivévodu) nezanechal potomků, a tak vévodský titul přešel na mladšího Albrechta III.

Ten roku 1373 a znovu 1379 rozdělil vládu kvůli častým třenicím s nejmladším bratrem Leopoldem tak, že posléze vládl v Horních i Dolních Rakousích Albrecht III. a Leopold III. ve zbývajících zemích (Korutany, Štýrsko, Tyrolsko, atd.). Vznikly tak starší albrechtinská a mladší leopoldinská linie rodu.

Roku 1611 se stal českým králem Matyáš Habsburský, který se již před svým nástupem zavázal, že za svého života se nebude zabývat nástupnickou otázkou, ale na nátlak katolické církve už v roce 1617 předložil Ferdinandovu kandidaturu. Matyáš ani jeho dva bratři neměli potomky a v úvahu tak přicházeli dědicové ze španělské nebo štýrské habsburské větve. Španělé se nároků na střední Evropu vzdali, a tak byl vybrán Ferdinand II. Štýrský.
Ferdinand II. se narodil 9. července 1578 ve Štýrském Hradci jako syn arcivévody Karla Štýrského a Marie Anny Bavorské. V mládí ho vychovávala jeho matka v rodném Štýrském Hradci. Její výchova byla přísně katolická a v letech 15901595 studoval mladý Ferdinand na jezuitské akademii v bavorském Ingolstadtu. Tam jsou pravděpodobně kořeny jeho pozdějšího bigotního katolicismu. Miloval hudbu, divadlo a lov, avšak traduje se, že nebyl příliš statečný a nejraději trávil čas v klidu v rodinném kruhu. Ferdinand II. byl prý dobromyslný, přívětivý, velkorysý a zbožný, ale do života českých zemí zasáhl neobyčejně tvrdě a krutě, jako žádný jiný z Habsburků, vysloužil si zde přízvisko „krvavý“ a dokonce stál i za zavražděním Albrechta z Valdštejna.

Ferdinand nebyl zvolen, pouze přijat za příštího panovníka. Nekatolická opozice ho sice nechtěla, protože Ferdinand prosazoval násilnou rekatolizaci, ale Ferdinand byl bez větších problémů přijat ve vedlejších zemích Koruny české i v Uhrách, což se nekatolíkům vůbec nelíbilo a v březnu roku 1618 byl svolán sjezd nekatolických stavů, který vedl až ke květnové pražské defenestraci. Tímto odbojem začala třicetiletá válka. 24. května byla svržena královská moc a sjezd zvolil zemskou vládu třiceti direktorů. V čele této vlády stál Václav Vilém z Roupova a vrchním velitelem vojsk se stal Jindřich Matyáš Thurn. S českým povstáním souhlasilo Slezsko i obě Lužice, ale Morava zůstala neutrální, protože byla pod vedením Karla staršího ze Žerotína, který se bál otevřeného konfliktu. Karel byl roku 1619 odsunut a jeho nástupce Ladislav Velen ze Žerotína se k povstalcům přidal. Ve stejném roce také zemřel Matyáš a Ferdinand II. se ujal vlády. V červenci se v Praze shromáždil generální sněm stavů zemí Koruny české. Ferdinand II. byl sesazen a sněm zvolil kalvína Fridricha Falckého. Ten byl zvolen i z toho důvodu, že měl za manželku dceru anglického krále Jakuba I., Alžbětu, a stavové věřili, že takto získají na svou stranu mocnou ostrovní říši. Fridrich, přezdívaný Zimní král, byl ale slabý a neúspěšný a po prohrané bitvě na Bílé Hoře, která se odehrála 8. listopadu 1620, utekl a císařská vojska obsadila Čechy i Prahu. Ferdinand Štýrský se opět stal českým králem. Brzy sestavil exekuční komisi, která měla za úkol potrestat stavovský odboj. Nejznámější částí trestu je poprava 27 pánů na Staroměstském náměstí. Původně mělo být 51 popravených, ale po různých přímluvách a intrikách jich zbylo jen 27. Poprava se odehrála 21. června 1621, trvala 4 hodiny a popraveni byli např. Václav Budovec z Budova, Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, Jáchym Ondřej Šlik, Jan Jesenius a další. Dvanáct hlav pak bylo až do roku 1631 pro výstrahu umístěno na Mostecké věži.

Albrechtinská linie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Albrechtovská linie.

Roku 1437 získali Habsburkové vnukem Albrechta III., kterým byl Albrecht II. (manžel princezny Alžběty Lucemburské) z albrechtovské linie rodu znovu českou a poprvé také uherskou královskou korunu (od roku 1526 je obě drželi trvale).

Albrecht II. ale v českých zemích a Uhersku, stejně tak jako v Římskoněmecké říši nevládl dlouho. Již po dvou letech vlády zemřel roku 1439. Jeho dědicem se stal syn Ladislav V., který získal přídomek Pohrobek. Ten vládl jen do roku 1457, kdy zemřel a tím vymřela albrechtinská linie habsburského rodu po meči. Dědičkami království se staly jeho sestry Anna a Alžběta resp. mladší Alžběta, která se provdala za polského krále a litevského velkoknížete Kazimíra IV.

Leopoldinská linie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Leopoldovská linie.

Syn Leopolda III. Arnošt Habsburský byl prvním rakouským panovníkem po Rudolfu IV. který používal (neoprávněně) titul a hodnost arcivévody. Jeho syn a vnuk Leopolda III. Fridrich III. z leopoldské linie se stal po smrti českého krále Albrechta II. roku 1440 římským králem a o dvanáct let poté v roce 1452 byl jako poslední císař korunován v Římě.

Z funkce římského císaře také v roce 1453 uznal platnost dosud nelegálního Privilegium maius, které povyšovalo Rakouské vévodství na arcivévodství (jediné v Říši). Tento titul se poté stal charakteristickým právě pro habsburskou dynastii.

Svatbou Maxmiliána I. s burgundskou dědičkou Marií v roce 1477 se habsburské državy rozmnožily o nizozemské provincie. Svoji obratnou diplomatickou a sňatkovou politikou připravil tento panovník půdu budoucí habsburské hegemonii v Evropě.

Španělští Habsburkové[editovat | editovat zdroj]

Roku 1516 zdědil pozdější císař Karel V. (Maxmiliánův vnuk) aragonskou a kastilskou korunu a stal se prvním španělským králem (španělská větev Habsburků vymřela Karlem II. roku 1700). V té době držel jako burgundský vévoda nizozemské provincie, které se staly součástí španělského království. Španělští Habsburkové vládli v letech 15801640 také v Portugalsku.

Rakouští Habsburkové[editovat | editovat zdroj]

Posledním mužským členem rakouské větve byl Karel VI., otec Marie Terezie, který zemřel roku 1740. Po císařovnině smrti se dědicem Habsburků stala lotrinská (habsbursko-lotrinská) dynastie – potomci Marie Terezie a jejího chotě Františka I. Štěpána Lotrinského.

Rodokmen[editovat | editovat zdroj]

Rodokmen Habsburku

Panovníci z rodu Habsburků[editovat | editovat zdroj]

Seznam českých králů z dynastie Habsburků[editovat | editovat zdroj]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie House of Habsburg ve Wikimedia Commons

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. KRIEGER, Karl-Friedrich. Habsburkové ve středověku. Od Rudolfa I. (1218-1291) do Fridricha III. (1415-1493). Praha : Argo, 2003. ISBN 80-7203-453-7. S. 17.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • GALANDAUER, Jan; HONZÍK, Miroslav. Osud trůnu habsburského. 3. přeprac. a dopl. vyd. Praha : Panorama, 1986. 397 s.  
  • HAMANNOVÁ, Brigitte. Habsburkové : životopisná encyklopedie. Praha : Brána ; Knižní klub, 1996. 408 s. ISBN 80-85946-19-X.  
  • HELLER, Lynne; VOCELKA, Karl. Soukromý svět Habsburků. Praha : Plejáda, 2011. 344 s. ISBN 978-80-87374-29-0.  
  • KRIEGER, Karl-Friedrich. Habsburkové ve středověku : od Rudolfa I. (1218-1291) do Fridricha III. (1415-1493). Praha : Argo, 2003. 254 s. ISBN 80-7203-453-7.  
  • ŽUPANIČ, Jan. Habsburkové ve 20. století. Historický obzor, 2006, 17 (1/2), s. 2–9. ISSN 1210-6097.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]