Lucemburkové

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Lucemburkové
Arms of the Counts of Luxembourg.svg
Erb hrabat z Lucemburku
Země

Svatá říše římská

Lucembursko, Země Koruny české, Uhersko
Mateřská dynastie Limburkové
Zakladatel Ermesinda Lucemburská
Mýtický zakladatel víla Meluzína
Konec vlády 1437
Vymření po meči Zikmund Lucemburský
Vymření po přeslici Alžběta Lucemburská
Poslední vládce Jan Lucembursky
Současná hlava není (rod vymřel)

Lucemburkové byli druhou českou královskou dynastií. Zemím Koruny české vládli v letech 13101437. Od roku 1196 vládli v lucemburském hrabství, v roce 1387 získali uherský trůn. V letech 13731415 drželi Braniborsko. Lucemburkové drželi říšskou korunu od roku 1308 až do roku 1437 (s výjimkou let 1313-1346 a 1400-1410).

Původ a mocenský růst[editovat | editovat zdroj]

Meluzína v lázni (středověká iluminace)
Znak hrabat lucemburských

Podle spisu Jana z Arrasu odvozovali Lucemburkové svůj původ od bájné víly Meluzíny. Skutečnou zakladatelkou rodu však byla hraběnka Ermesinda (asi 11861247), jediný potomek hraběte Jindřicha IV. Slepého. Lucemburkové pocházejí z jejího manželství s Walramem, hrabětem Limburským (proto byli někdy označováni i jako rod limburský).

Původní državou rodu bylo nevelké hrabství lucemburské na západní hranici Svaté říše římské, dnes území velkovévodství Lucemburského a belgické provincie Luxembourg.

Mocenský vzestup Lucemburků na přelomu 13. a 14. století souvisel se strategickým spojenectvím s Francií, jejíž zájmy v Říši zastupovali. Prvním úspěchem bylo zvolení Balduina Lucemburského na stolec trevírského kurfiřta - arcibiskupa. Ten se tak stal jedním z nejmocnějších mužů říše.

Roku 1308 se rodu lucemburských hrabat dostalo největší cti: Jindřich VII. Lucemburský byl po násilné smrti Albrechta Habsburského zvolen králem v římskoněmecké říši. Poté, co jeviště dějin dramaticky roku 1306 opustili Přemyslovci, byl Jindřichovi roku 1309 nabídnut český trůn pro jeho jediného syna Jana. V Janovi Lucemburském se protnuly hned tři nástupnické principy: otec mu udělil Čechy v léno, oženil se s Eliškou Přemyslovnou a šlechta ho uznala za krále. Kariéra Janova otce byla krátká a oslnivá: roku 1312 byl korunován císařem, ale o rok později zemřel. Jan Lucemburský v českých zemích zůstal cizincem, posloužily mu ovšem jako odrazový můstek pro výrazné ovlivňování evropské politiky.

Zlatý věk[editovat | editovat zdroj]

Janův syn Karel IV. se jako první český král stal císařem Svaté říše římské. Praha se stala vedle Říma a Paříže přední evropskou metropolí. Po založení Nového Města pražského a rozšíření Menšího Města pražského (Malé Strany) se stala třetím největším městem Evropy (po Římu a Konstantinopoli). Vznikla zde nejstarší univerzita na sever od Alp a na východ od Rýna (nejstarší univerzita ve Svaté říši římské). Doba panování Karla IV. a Václava IV. znamenala největší rozkvět Českého království vůbec.

Boje o moc[editovat | editovat zdroj]

Podle závěti svého otce udělil Karel IV. mladšímu bratrovi Janu Jindřichovi v léno Moravu a pamatoval na všechny své příbuzné. V té době bylo lucemburské příbuzenstvo početné, což se brzy mělo změnit. Karel měl tři syny: Václava IV., Zikmunda a Jana Zhořeleckého; Jan Jindřich rovněž tři: Jošta, Prokopa a Jana Soběslava. Po smrti Karla a Jana Jindřicha se stupňovala rivalita Václava IV. a Zikmunda, moravští bratranci zase bojovali mezi sebou o vládu nad Moravou a zapojovali se i do bojů o český trůn. O císařský trůn bojovali obě větve zároveň: Václav IV., Zikmund a Jošt Moravský, a s nimi Wittelsbach Ruprecht Falcký. "Vítězem" se stal Zikmund, který všechny své rivaly přežil o mnoho let. Vládu v Čechách ale mohl nastoupit až po skončení válek s husity. Zemřel jako poslední legitimní Lucemburk ve Znojmě 9. prosince 1437.

Nástupnictví[editovat | editovat zdroj]

Císař Zikmund za nástupce určil manžela své jediné dcery Albrechta, po Albrechtově brzké smrti tituly zdědil jejich jediný syn Ladislav Pohrobek. Římská koruna přešla na Habsburky, kteří si ji s přestávkami udrželi až do roku 1806. V českém a uherském státě aristokracie po Pohrobkově smrti odmítla nástupnictví dalších příbuzných a zvolila si krále ze svého středu (Jiří z Poděbrad a Matyáš Korvín), po jejich smrti se ale navrátila k Vladislavovi II. Jagellonskému, vnukovi Albrechta II. a pravnukovi císaře Zikmunda.

Poslední Lucemburk po meči byl zřejmě Jiří, nemanželský syn markraběte Prokopa, který zemřel jako benediktinský mnich v klášteře v Monte Cassinu roku 1457. Jako levoboček ale neměl právo nástupnictví, a tak ho historie téměř nepřipomíná.

Vedle lucemburské dynastie ovšem existovala další linie rodu Lucemburků, potomků bratrance císaře Jindřicha, která přežila královskou linii o mnoho staletí, a na kterou upomíná například slavný Lucemburský palác v Paříži. Protože k oddělení obou větví došlo dlouho před nástupem Lucemburků na český trůn, neměla tato větev rodu samozřejmě nástupnické právo a do našich dějin téměř nezasáhla. Vládla např. v Ligny, Saint- Pol nebo Brienne. K vymření této větve po meči došlo roku 1616 smrtí Jindřicha, hraběte z Ligny, jehož otec získal titul vévoda z Piney, ale poslední mužský potomek uznaného levobočka Antoina, "Bastarda z Brienne", Jan III. ze Chapelle zemřel roku 1670. Stejně jako u Habsburků se jméno používalo i nadále ve spojení s jiným rodem např. Montmorency-Luxembourg.

Seznam Lucemburků vládnoucích v českých zemích[editovat | editovat zdroj]

Moravští Lucemburkové[editovat | editovat zdroj]

Další známí Lucemburkové[editovat | editovat zdroj]

Rodokmen[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]