Bitva na Bílé hoře

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Bitva na Bílé hoře
Konflikt: Třicetiletá válka
Dobové vyobrazení bitvy
Dobové vyobrazení bitvy
Trvání: 8. listopad 1620
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Vlajka Českého království Bílá hora, poblíž Prahy

zeměpisné souřadnice:
Casus belli: {{{příčina}}}
Výsledek: rozhodné vítězství císařských a ligistických vojsk
Změny území: {{{Území}}}
Strany
Katolické síly

Vlajka Svaté říše římské Svatá říše římská

Vlajka Katolické ligy Katolická liga

Stavovské síly

Vlajka českého království Stavovské povstání

Velitelé
Karel Buquoy
Maxmilián I. Bavorský
Jan Tserclaes Tilly
Maxmilián z Lichtenštejna
Kristián I. Anhaltský
Jindřich Matyáš Thurn
Jiří Fridrich Hohenlohe
Jindřich Šlik (#)
Kristián mladší Anhaltský
Síla
30 000 tisíc mužů, k dispozici 6 děl 20 000 mužů
-11 000 pěchoty
-10 000 jízdních
-6 děl
Ztráty
300–2000 mrtvých 1300-9000(?) mrtvých
pravděpodobně 5000
{{{poznámky}}}

Bitva na Bílé hoře, svedená v neděli 8. listopadu 1620 v blízkosti Prahy, byla bitva třicetileté války. Zpečetila osud českého stavovského povstání a na dalších 300 let rozhodujícím způsobem ovlivnila osud českého státu. V bitvě se střetly česká stavovská armáda a dvě armády katolické, armáda Katolické ligy a armáda císaře Svaté říše římské. Katolické armády po jedné až dvou hodinách zdolaly méně početnou, ale lépe postavenou stavovskou armádu.

Situace před bitvou[editovat | editovat zdroj]

Ligistická a stavovská armáda se setkaly 7. listopadu, ligisté dále nepostupovali a čekali na císařské až do setmění. Poté se doneslo katolické armádě, že jednotky povstalců ustoupily ze svých pozic. Proto se kolem 21. hodiny začaly zvedat i bavorské voje. Přibližně v této době, po půlnoci, se odehrála první bojůvka mezi císařským plukovníkem Nicolou de Gauchierem a předsunutým táborem lehké uherské jízdy u Ruzyně. Gauchier velel půlce pluku valonské jízdy, připojilo se k němu ještě 200 jezdců od ligistů a dva praporce kozáků, což v součtu činilo 800 až 1000 mužů. Existují dvě teorie, jak střet proběhl. Buď Gauchier napadl připravený tábor a způsobil velké ztráty na životech, nebo napadl lehkomyslné Uhry nepřipravené a nezpůsobil velké škody a Uhrové prchli patrně do Liboce, nicméně v obou případech odehnal nejméně 1000 koní.[1]

Je třeba zmínit, že postup a následné postavení obou armád není jednoduché popsat, protože jediné dochované dobové záznamy pocházejí od nečeských autorů, kteří neznali místní názvy a ani příliš nekladli důraz na podrobný popis krajiny. O podrobnější popis se pokusil například Jindřich Fitzsimon, ale ten viděl krajinu pouze jednou.[2] Stavovské vojsko se dostalo na svoje místo okolo půlnoci na přelomu 7. a 8. listopadu. Ligistická armáda začala zaujímat svoje postavení kolem 5. hodiny ranní a císařská dorazila s určitým zpožděním, snad kolem 10. hodiny.

Rozestavění armád[editovat | editovat zdroj]

Jeden z plánů rozestavění armád, tento z Theatrum Europaeum

O vlastním rozestavění česko-moravské armády existují dva majoritní popisy, od vrchního velitele Kristiána I. Anhaltského, který vznikl na počátku roku 1621 a Fitzsimonův. Oba dva se poněkud liší. Později samozřejmě vzniklo i mnoho různých dalších studií, jedna z významných soudobých teorií o bitvě pochází od Dušana Uhlíře.

Stavovské vojsko se rozložilo nedaleko pražských hradeb na návrší Bílá hora, které k severu a západu prudce klesá zhruba o 50 výškových metrů do údolí Litovického potoka. Pravé stavovské křídlo se opíralo o vysokou zeď rozsáhlé obory u letohrádku Hvězda a levé křídlo bylo posíleno dělostřelectvem. Koncepce bojové formace kterou vytvořil Anhalt na západní straně hory, se dá přirovnat k pružné šachovnici, kdy rozestavil svoji armádu do dvou řad s mezerami tak aby šiky z druhé řady mohly prostoupit dopředu. Do třetí potom umístil uherskou jízdu. Pět praporců jeho jízdy pak mělo předsunutou pozici kvůli pohybu do stran.[3] Muži byli děleni po praporcích čili kornetech. Podle tabulkových počtů by měl mít jízdní praporec po 100 mužích a pěší praporec třikrát více.

Císařsko-ligistická armáda se začala šikovat později a byla poněkud odlišná. Císařská část armády tvořila pravou část uspořádání a skládala se ze tří šiků, první tvořily dvě pěší tercie (reálný počet mužů se pohyboval kolem 4000) a napravo od nich valonské pluky. Tento šik byl ještě na vnější straně doplněn třemi jízdními křídly po 500 mužích. V druhé řadě byla pouze jedna tercie „Neapolitánců“ pouze s 2500 muži a jezdecká křídla: nalevo 550 mužů a napravo 400 mužů. Základ posledního šiku tvořily opět dvě tercie a jízda. Mezi prvním až třetím šikem se pohybovalo asi 800 kozáků. Císařské armádě byly k dispozici též čtyři děla. Šikování provedl generál dělostřelectva Maxmilián z Lichtenštejna a o velení se dělil s plukovníkem Tiefenbachem.[4] Císařské síly jsou odhadovány na 18–20 000 mužů.[5]

Ligistická armáda, která ležela nalevo od císařské, byla seřazena do čtyř šiků. Přáním vrchního velitele celé armády, Karla Buquoye, bylo, aby první byl tvořen dvěma terciemi, aby vytvořil mohutnou první linii. Druhý šik obsahoval patnáct kornet jízdy. Třetí se potom skládal ze tří tercií, které byly tvořeny pěti pluky pěchoty. Čtvrtý šik byl zbytek jízdy. Ligisté měli přibližně šest děl. Počet ligistických se pohyboval kolem 12–13 000 mužů. Tato formace byla podřízena Janu Tserclaesovi Tillymu.[6]

Je spíše zajímavostí, že se nejspíše této bitvy zúčastnil na katolické straně i francouzský filosof René Descartes, jeho úloha však nemohla být nijak významná.[7]

Poslední přípravy[editovat | editovat zdroj]

Vrchol návrší s pamětní mohylou

Porady v katolickém generálním štábu vedl Maxmilián Bavorský, od něho také pochází počáteční obavy z dobré pozice nepřátel, ale také to byl on, kdo se snažil udělat z budoucího střetu rozhodující bitvu. La Motte, který se vrátil z terénního průzkumu, označil Anhaltovy pozice za slabé, což dodalo generálnímu štábu nemalé sebevědomí. Stavovské vojsko se nacházelo ve strategicky výhodné pozici na kopci, avšak v povstalecké armádě panovaly neshody a kompetence ve velení byly vymezeny nejasně.

V tehdejší době také bylo obvyklé nějak bitvu nazvat a vybrat motto. Katolické označení bitvy navrhl Carlo Spinelli a zní „veliká srážka“. Do diskuze o mottu vstoupil mnich a bělohorská legenda, karmelitán Dominik à Jesu Maria a ukončil ji slovy: „Spolehněte se na Boha a udeřte.“[8] Následně se katolické vojsko připravovalo na bitvu jídlem a pitím; někteří se hlasitě modlili, nebo přijímali svátost smíření. Sám Dominik jezdil na koni a zvyšoval morálku mužů svoji ohnivou řečí.

Oproti tomu tábor českých stavů byl tichý, probíhalo zde dostavování náspů a teprve postupně přicházeli poslední velitelé, přičemž mnoho nedorazilo vůbec, z těch nejprominentnějších to byl sám Fridrich Falcký, který ani nevěřil, že bitva proběhne a zasedl k obědu s anglickými vyslanci Richardem Westonem a Edwardem Conwayem. Král se sice nakonec po obědě rozhodl bojiště navštívit, ale to se již setkal s ustupující armádou.[9]

Průběh bitvy[editovat | editovat zdroj]

Bitva na Bílé hoře, Pieter Snayers (1592-1666)

Ještě v noci před rozhodující bitvou vyslal Buquoy jízdu proti uherským vojákům, kteří bezstarostně spali, a nezmohli se tak na obranu, což výrazně pozvedlo bojovou morálku císařsko-ligistického vojska a naopak demoralizovalo vojsko stavů.

Pád levého stavovského křídla[editovat | editovat zdroj]

Bitva začala kolem poledne, nejspíš v půl dvanácté. Započalo ji pravé křídlo císařského šiku, kde veleli Gauchier, La Motte a de Lacroix, ale bylo odraženo Thurnovým jízdním plukem a částí Bubnova jízdního pluku pod velením Iselteina. Stavovská jízda pokračovala dále a těžce udeřila na tercii, zde však selhaly okolní stavovské jednotky, útok nepodpořily a ten ztroskotal. Toho opět využili císařští, posíleni jízdním plukem pana z Meggau a valonskou jízdou a znovu napadli levé křídlo. Na pomoc mu sice přispěchal Streif vedoucí Anhaltovu jízdu a baron Hofkirch vedoucí dolnorakouskou jízdu, ale poté co byl Hofkirch zabit, dali se Rakušané na ústup a strhli spolu i Anhaltovce. Do boje také nastoupily čtyři kornety slezské jízdy, ale vzhledem ke svojí poloze, vzdálené od boje, nenabyly významu. Poté začala ustupovat i Anhaltova pěchota a ve čtvrt hodině bylo levé křídlo první řady poraženo. V tuto chvíli již byla císařská pěchota na pochodu podporována Dampierrovou jízdou z druhé řady a volnou jednotkou kozáků. Naopak uherská jednotka, která dosud stála v pozadí a do boje nezasáhla, začala ustupovat, a to zapříčinilo pád celého stavovského levého křídla.[10]

Úspěšná akce Kristiána mladšího Anhaltského[editovat | editovat zdroj]

V této situaci – podle tehdejších tradičních doktrín znamenala prohranou bitvu – se ještě na nějaký čas podařilo obrátit kartu mladému princi Kristiánu Anhaltskému, který velel devíti kornetám pluku ve středu druhé řady a který velel k protiútoku. Při svém pokusu byl podpořen Kaplířovým plukem, Stubenvollovou moravskou jízdou a Mansfeldovou jízdou z prvního pluku pod vedením plukovníka Styruma. Tento útok byl veden na pravou tzv. německou císařskou tercii, která byla po předchozích akcích odhalená.

Útok byl zprvu úspěšný, ukořistili praporec z pravého jízdního křídla a tři z vlastní tercie, dokonce zajali jejího velitele plukovníka Breunera. Odtud pokračoval útok mladého prince na citlivé místo při styku císařské a ligistické armády, kam před sebou vytlačil Löblovu jízdu. Zde mu také pomohly uherské jednotky z pravého stavovského křídla a situace byla tak vážná, že i zraněný Buquoy si nechal sedlat koně.[11] Ovšem to již začínal Anhalt potřebovat pomoc pěchoty a císařské jednotky se navracely z pronásledování zpět. Na Anhalta začala dotírat Dampierrova i Löblova jízda, Cratz s bavorským plukem a Verdugo, který se vrátil. Hohenlohe i starý Anhalt se snažili dostat svoji pěchotu k mladému Anhaltovi, ale tento poslední pokus o zvrácení vítězství na svoji stranu stavům nevyšel – Anhalt mladší byl obklíčen a později i zajat dřív než pěchota dorazila.

Závěr[editovat | editovat zdroj]

Nejznámější, ale také nejvíce diskutovanou částí bitvy se stala díky Jindřichu Fitzsimonovi nadcházející závěrečná část útoku katolických sil na pravé křídlo stavovské armády. Buquoyův irský zpovědník totiž tuto část popsal mírně tendenčně, aby vyzdvihl katolické vítězství. Tato část je také známa tím, že se ji zúčastnily především jednotky z německých zemí najaté za peníze moravských stavů pod vedením Jindřicha Šlika spolu s částí Thurnova pěšího pluku pod velením Františka Bernarda z Thurnu, Thurnovi se podařilo ustoupit, ale Šlikovi již ne.

Fitzsimon popsal střet Maxmiliána z Lichtenštejna, který vedl Spinelliho tercii, Löblovu jízdu a Marradasův pluk proti pravému křídlu, jako hrdinné obětování statečných Moravanů u hradební zdi do posledního muže, tedy jako těžce vybojované vítězství. Pravdou zůstává, že moravské pluky měly poněkud větší ztráty než jiné oddíly.[12] Na druhé straně není zcela jisté kolik mužů vlastně padlo a kolik jich kapitulovalo. Sám hrabě Šlik byl zajat na jiném místě než byl jeho pluk.[13]

Další zvláštnost z konce bitvy je osud stavovských záloh, které byly umístěny v oboře letohrádku Hvězda, zálohy obsahovaly Anhaltovu pěchotu, výmarský půlpluk a dva praporce královské gardy. Tato záloha vyčkávala po celou dobu bitvy – a to dokonce v době, když boje probíhaly před zdmi obory – a nakonec se vzdala úplně bez boje.[14] Přesné zakončení bitvy není známo, ale předpokládá se, že k první hodině odpolední bylo dobojováno.

Události po bitvě[editovat | editovat zdroj]

Areál poutního kostela Panny Marie Vítězné

Jak již bylo napsáno výše, Fridrich se vydal se svoji družinou na bojiště, ale u domu U Zlaté koule se král setkal s knížetem Kristiánem z Anhaltu, Jindřichem Matyášem Thurnem a Jiřím Fridrichem z Hohenlohe na uřícených koních. Ti zadrželi královskou družinu a sdělili smutnou novinu o prohrané bitvě. Král dojel k bráně a vystoupil na hradby aby se přesvědčil sám.

Viděl, jak jízda uháněla z bojiště k vrchu sv. Vavřince a níže přes vinohrady, vozová cesta vedoucí od Bílé hory k Pohořelecké bráně byla ujíždějícími a převrácenými zásobními vozy zatarasena; po druhé straně utíkalo pěší vojsko s pobíhajícími koňmi po širém poli jako o závod, za nimi se hnala pronásledující císařská jízda, ti co se dostali k hradbám se je snažili přelézt. Král pochopil, že bitva je ztracena. Na příkaz Ondřeje z Habernfeldu byla ve jménu krále otevřena brána, aby se prchající mohli zachránit. Kristián starší z Anhaltu se snažil přesvědčit prchající vojáky, aby nastoupili k obraně hradeb, ale uposlechlo ho jen šest mužů, proto král poslal ihned svého štalmistra Obentrauta ke královně Alžbětě, aby se odebrala do Prahy pro větší bezpečnost. Sám také jel zpátky na hrad.

Královna Alžběta nemohla uvěřit, že by tak najednou mohla být v nebezpečí; když však viděla po chvilce přijíždět krále samého s předními veliteli a slyšela od nich zprávu o porážce, pocítila při vší své srdnatosti tíhu celého neštěstí. Ve spěchu sbalili korunu, klenoty a svatováclavský archiv, a král vsedl s dítětem, královnou i dvořanstvem do vozů a odjel přes most na Staré Město. Ubytoval se v nárožním Langenbrukově domě naproti jezuitskému kostelu u mostu, poněvadž se však obával, že by ani zde, hned za vodou, nebyl v bezpečí, odstěhoval se k primátoru Starého Města Valentinu Kirchmayerovi. Korunu s klenoty a archivem nechal složit na Staroměstské radnici. Zpráva o nešťastně svedené bitvě ohromila skoro veškeré třídy pražského obyvatelstva, odjezd Fridricha Falckého z královského sídla způsobil naprostý zmatek a zděšení.

Večer se král radil s Anhaltem, Hohenlohem, Thurnem a jinými plukovníky a vojenskými rady, má-li být Praha bráněna, anebo má-li ji král se svým dvorem opustit. Nakonec byl král přesvědčen, aby z Prahy odjel. Druhého dne po deváté hodině ranní bylo zapřaháno do vozů. Královna s malým synem v náruči vstoupila do vozu, král vsedl na koně a za ním dlouhá řada vozů, na nichž bylo naloženo stříbro a jiné dražší věci královského dvora. K tomuto průvodu se připojilo několik nejvyšších zemských úředníků a jiných cizích šlechticů a průvod tří stovek jezdců, kteří se vydali k horské bráně. Brána byla zavřena, a proto muselo být posláno pro městského hejtmana, aby bránu otevřel. S hejtmanem přibyla i městská rada. Král se loučil krátkými slovy s městskými zástupci, smutně na něho pohlížejícími. Mezitím se u brány shromáždili prostí Pražané: někteří hořekovali, jiní láli, vyhrožovali, a kdyby se byl král s útěkem u brány o hodinu zpozdil, byli by ho snad Pražané ani nepustili.

Nejvyšší zemští úředníci Bohuslav Berka z Dubé a Václav Vilém z Roupova se snažili uklidnit lid, ale nakonec ho s králem též opustili. Za chvíli vyjížděl smutný průvod z brány. Král se zapomněl nad svou královskou povinností a jako psanec utíkal ze země. Téhož dne, v pondělí dne 9. listopadu, vtrhlo císařské vojsko o 11. hodině dopolední do Prahy.

12. listopadu všechny tři stavy neoficiálně kapitulovaly, ale vzhledem k nepřítomnosti některých zástupců došlo k oficiální kapitulaci a odevzdání konfederačních smluv do rukou vítězů až o den později, 13. listopadu. Tak skončilo období konfederace zemí Koruny české, tedy konfederace Českého království s Uherskem, Rakousy, Lužicemi, Slezskem a Moravou.[15]

Ztráty[editovat | editovat zdroj]

Památník padlým

Na české straně padlo v řádném boji poměrně málo lidu, mnoho vojska však bylo pobito na útěku. Nejvíce pěchoty a jízdy zahynulo u letohrádku Hvězda. Počet padlých mohl tedy být kolem 5000 mužů. Pražský městský úřad, jenž dal 11. listopadu mrtvoly pochovat, napočítal jen 1 600 padlých, jiné prameny, například Fitzsimon, však udávají počet zabitých až na 9000 mužů.[16] Počet 1 600 je zajisté příliš nízký, uváží-li se, kolik vojáků bylo zabito na útěku a co jich zahynulo u Hvězdy, nepočítajíc utopené ve Vltavě. Češi ztratili všechna svá děla a několik tisíc kusů zbraní, jelikož prchající žoldnéři své zbraně zahazovali. Dále asi 100 praporců, množství střeliva, zbytek svých zavazadel a všechny zásobovací vozy. Vítězové ukořistili také asi 5 000 koní.

Vzhledem k tomu, že přípravy královského dvora byly vykonány ve spěchu, dobyvatelé potom v Praze získali mnoho velmi cenné kořisti. Velmi prestižní kořist byly zdobené insignie Podvazkového řádu, který král Fridrich obdržel od svého tchána krále Jakuba I. Možná ještě významnější byl nález velké části královského archivu na Pražském hradě. Je velmi zajímavé, že ve spěchu královská rodina málem zapomněla malého syna Ruprechta.

Pokud Fitzsimon nadsadil počet padlých na české straně, tak na katolické straně tento počet zase pohodnotil, jak nejlépe dokázal, když zaznamenal, že na straně císařské a ligistické padlo pouze 250–300 mužů.[16] V jiné zprávě o bitvě je totiž zaznamenána podrobnost, že z Breunerova pluku padl praporečník Platte a 500 žoldnéřů a další zpráva tvrdí, že na straně císařské a ligistické zahynulo 2 000 mužů. Tato zpráva je zajisté věrohodnější než zpráva o ztrátě 250 mužů.

Odkaz bitvy dodnes[editovat | editovat zdroj]

G. Pomis, Ferdinand II.
Bělohorská medaile 1622

Roku 1622 vyzval pražský arcibiskup Jan Lohelius veřejným listem ke sbírání příspěvků na vystavění památné kaple na Bílé hoře při hlavní silnici, kudy vedla poutní cesta z Prahy k loretě v Hájku. Dne 8. listopadu 1624 je známo první procesí z Pražského hradu do kaple na Bílé hoře, kde bylo kázáno česky i německy a děkováno Bohu za vítězství. O rozšíření kultu Panny Marie Vítězné a potažmo potom o zviditelnění bitvy v rámci celého katolického světa se postaral již zmiňovaný karmelitán Dominik à Jesu Maria. Kaple byla v letech 17041730 nahrazena výstavným poutním kostelem Panny Marie Vítězné.

Dnes je Bílá hora 380 m vysoká vyvýšenina při západním okraji Prahy na hranici souvislé pražské zástavby. Většinu někdejšího bitevního pole pokrývají vily z první poloviny 20. století. Jen vlastní temeno návrší představuje otevřené pole s malou mohylou a pomníčkem z roku 1920 na paměť třístého výročí bitvy. Ve vilové části sousední čtvrti Břevnov je na památku bitvy jedna z místních ulic pojmenována jako ulice Osmého listopadu.

Příběh bitvy zpracoval Karel Kryl v písni „Bílá hora“ na albu Rakovina z roku 1969, které reaguje na vstup armád Varšavské smlouvy na území Československa o rok dříve a na vývoj po obsazení země.

Daniel Landa v písni "Bílá hora" na albu Neofolk vyčítá zahraničnímu žoldnéři Thurnovy armády útěk z bitvy, i když přiznává vinu i českých stavů, a to za podcenění situace volbou slabého krále Fridricha Falckého ("zimní loutky") v realitě nevyhnutelné války s Ferdinandem II a jeho spojenci.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

Tento článek obsahuje text (volné dílo) z hesla „Bílá hora“ Ottova slovníku naučného , jehož autorem je František Dvorský.
  1. ČECHURA, Jaroslav. Zimní král: aneb české dobrodružství Fridricha Falckého. Praha : Rybka Publishers, 2004. 380 s. ISBN 80-86182-79-7. Kapitola Bílá hora, s. 289–291.  
  2. 287–8
  3. 292–3
  4. 296–297
  5. 298
  6. 297
  7. 294
  8. 299
  9. 300
  10. 300–301
  11. 301–302
  12. Čechura, s. 304
  13. Čechura, s. 305
  14. 304
  15. Čechura, str. 315–316
  16. a b 308

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu