České stavovské povstání

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o povstání českých stavů v letech 1618-1620. O stavovském odboji roku 1547 pojednává článek Stavovský odboj roku 1547.
Třetí pražská defenestrace, soudobá mědirytina z Theatrum Europaeum
Dějiny Česka
Coat of arms of the Czech Republic.svg
Raná historie
Český stát ve středověku
Vláda Habsburků
Československo
Česko po roce 1992

České stavovské povstání v letech 16181620 bylo povstání českých stavů proti panování Habsburků. Spojily se v něm náboženské spory s mocenskými rozpory mezi stavy a králem. Povstání nakonec vyvrcholilo po několika bitvách střetnutím na Bílé hoře, ve kterém byly stavy poraženy. Ačkoli se pak pozice Habsburků v českém státě upevňovala, spustila rebelie českých stavů mnohem vážnější konflikt, třicetiletou válku.

Předpoklady povstání[editovat | editovat zdroj]

Král Matyáš na dodržování Rudolfova Majestátu i přes svůj slib příliš nedohlédl

Stavovské povstání vypuklo téměř sto let po nástupu Habsburků na český trůn. Celé toto období se vyznačovalo napětím mezi dvěma koncepcemi formy vlády. České stavy se snažily přiblížit ideji stavovské konfederace, tj. stavu, kdy by faktickou vládu v Koruně české vykonávaly stavy jednotlivých zemí. Již několik desetiletí mohly stavům posloužit za vzor Spojené nizozemské provincie. Teoreticky mohlo být povstání zaštítěno také učením o právu na „odpor proti tyranovi“, které rozvíjeli zejména Hubert Languet a Johannes Althusius.[1]

Představa, že by se v českých zemích mohl uplatnit nizozemský koncept vlády, samozřejmě Habsburky děsila. Navíc byla zcela v rozporu s jejich snahou o potlačení stavů a posílení královské moci. I tato koncepce měla své teoretiky, kterými byli především Jean Bodin a Justus Lipsius.[2]

Ke střetům mezi králem a stavy docházelo i v posledním desetiletí před vypuknutím stavovského povstání za vlády krále Matyáše. Matyáš sice roku 1611, když zaujal místo Rudolfa II., který byl donucen k abdikaci, na požadavek stavů potvrdil Rudolfův Majestát a povolil česko-slezskou stavovskou konfederaci, avšak jiné korunovační požadavky stavů (právo na krajské sjezdy bez králova povolení či právo shromáždit vojsko) odmítl.[3]

České stavy navíc znepokojovalo, že se král obklopuje radikálními katolíky. Také české stavy se radikalizovaly: na jedné straně stáli rázní luteráni (Jindřich Matyáš Thurn, Linhart Colona z Felsu), na straně druhé nekompromisní katolíci (Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic). Přesto však ještě roku 1617 bylo radikálů mezi českými stavy poměrně málo, a navíc opozice vůči králi byla konfesně, generačně i majetkově různorodá.[4]

Svržení Habsburků[editovat | editovat zdroj]

Pražská defenestrace na vyobrazení dobového letáku

Pražská defenestrace[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Pražská defenestrace (1618).

21. května 1618 se v Karolinu konal i přes králův zákaz zemský sněm kvůli sporům o dodržování Majestátu. Jako záminka byly vzaty dva případy a to zboření protestantského kostela v Hrobu a snaha o uzavření kostela v Broumově, (kostel byl definitivně uzavřen až roku 1622) ačkoli katolická církev coby majetková vrchnost měla dle rozhodnutí královské komory právo na kontrolu výstavby nekatolických svatostánků na panstvích spadajících pod její správu. Stavy byly také pobouřeny opatřeními královského místodržitelství, která posílila moc českého kancléře a zaváděla cenzuru.[5]

Následujícího dne se v paláci Smiřických konala tajná schůzka radikální opozice, kde byl dohodnut plán třetí pražské defenestrace. Ta se odehrála 23. května 1618, kdy stavové vedeni Jindřichem Matyášem Thurnem vyhodili z oken královského místodržitelství na Pražském hradě Viléma Slavatu, Jaroslava Bořitu a písaře Filipa Fabricia.[6]

K povstání se přidala i pražská města a byl zvolen třicetičlenný sbor direktorů, sestávající ze zástupců panského, rytířského i městského stavu. Žádost o pomoc vyslaná do dalších zemí Koruny české i do zahraničí byla jen málo vyslyšena. Moravský zemský sněm však povstání podpořit odmítl (mj. z důvodu náboženské odlišnosti od Čech a kvůli přítomnosti katolického stavu, který v Čechách chyběl i kvůli odporu vůči Čechům) a Karel starší ze Žerotína prosazoval neutralitu a nezávislost Moravy. Pomoc poskytlo pouze Savojsko, které vyslalo dva tisíce žoldnéřů pod vedením Arnošta z Mansfeldu, a Slezsko. Navíc povstání ani nemělo podporu všech, mnozí stavové se spíše přikláněli k smírnému řešení konfliktu.[7]

Jindřich Matyáš Thurn, vůdce českého stavovského vojska

První válečná střetnutí[editovat | editovat zdroj]

Přesto Thurn se stavovským vojskem vytáhl k Českým Budějovicím, kde však dosáhl jen střídavých úspěchů. Mezitím Mansfeld plenil v Čechách katolické statky a dobyl Plzeň. Povstání samozřejmě nezůstalo bez odezvy císaře, jehož dva vojenské sbory vedené Jindřichem Duvalem Dampierrem a Karlem Bonaventurou Buquoyem překročily české hranice. 9. listopadu 1618 došlo k prvnímu střetu mezi Thurnem a Buquoyem v bitvě u Lomnice, ze kterého vyšel vítězně Thurn, Buquoy však zdaleka nebyl poražen definitivně. Stavovské vojsko se navíc potýkalo s nedostatkem peněz, zatímco členové direktoria se horlivě obohacovali ze zabaveného pokladu Rudolfa II.[8]

Direktorium navíc postrádalo jakoukoli politickou koncepci. Nebylo ani jasné, zda se bude hledat nový český panovník, nebo zda stavy budou vládnout samy. 20. března 1619 zemřel císař Matyáš a místo něj usedl na trůn Ferdinand II. Štýrský, kterého české stavy za Matyášova nástupce přijaly již roku 1617. Nyní však stavové Ferdinanda ostře odmítli, stejně jako jeho pokus o smír, a naopak ještě zintenzivnili válečné přípravy. Když Habsburkové viděli, že se válečnému řešení konfliktu nevyhnou, začali hledat spojence. Španělsko Vídni poskytlo finanční pomoc a český šlechtic Albrecht z Valdštejna naverboval pro císaře armádu.[9]

Koncem dubna vpadlo Thurnovo vojsko na Moravu a vyvolalo převrat v Brně, kde stejně jako v Čechách ovládla politickou situaci hrstka radikálů, kteří vytvořili nezákonné moravské direktorium. Thurn pokračoval na jih, jeho obléhání Vídně však již bylo neúspěšné. Neúspěch zakusil také Mansfeld, který byl poražen Buquoyem 10. června 1619 v bitvě u Záblatí. Po těchto neúspěších se stavovské vojsko začalo rozkládat a moravští radikálové začali ztrácet půdu pod nohama, zachránilo je však vítězství Ladislava Velena ze Žerotína nad Dampierrem v bitvě u Dolních Věstonic.[10]

Nové politické uspořádání[editovat | editovat zdroj]

31. července 1619 stavovský generální sněm (co do legitimity velice diskutabilní) v Praze konečně schválil novou ústavu hlásící se k nizozemskému vzoru (v praxi šlo však o uspořádání odpovídající více poměrům v Polsku[11]), kdy byla Koruna česká přeměněna na konfederaci pěti republik, čímž byly vedlejší země Koruny zrovnoprávněny s Českým královstvím. Konfederace měl sice reprezentovat král, který však měl být volen a měl zůstat bez možnosti založit dynastii. Ústava také obsahovala články na ochranu protestantství, které byly zároveň netolerantní vůči katolické církvi.[12]

Vyobrazení vzestupu a pádu Fridricha Falckého

Na základě tohoto uspořádání byl Ferdinand II. generálním sněmem sesazen, čeští protestantští stavové však nebyli jednotní v názoru na volbu nového krále. Stavové inklinující k luteránství podporovali saského kurfiřta Jana Jiřího, zatímco stavové inklinující ke kalvínství Fridricha Falckého. Nakonec byl zvolen Fridrich, čímž skončila i vláda stavovského direktoria.[13]

Mezitím se ke konfederaci připojily Dolní a Horní Rakousy a k Thurnovu vojsku se přidal i sedmihradský kníže Gabriel Bethlen, kteří společně vytlačili císařské jednotky z Horních Uher. Polský král však podnítil kozáky ke vpádu do Horních Uher, takže se Bethlen musel stáhnout. Pozice českých stavů se začaly hroutit. Spojené nizozemské provincie odmítly stavům poskytnout pomoc, ikonoklastické „očišťování“ pražské katedrály od uměleckých předmětů Fridrichem Falckým přineslo rozčarování z nového krále a povstalci navíc začali ztrácet podporu městského stavu.[14]

Naopak stále více se dařilo habsburské straně. Ferdinand II. uzavřel spojenectví s vůdcem katolické Ligy, Maxmiliánem Bavorským, a dokonce se mu podařilo uzavřít příměří s Bethlenem. V červnu a červenci 1620 se císaři podařilo zlomit odpor Dolních a Horních Rakous, což nezvrátil ani další neúspěšný Thurnův vpád do Rakous ani opětovné připojení Uher ke konfederaci.[15]

Když se spojené Buquyovo a bavorské vojsko vedené Janem Tserclaem Tillym spojilo v Dolních Rakousích a vydalo se na Prahu, byla stavovská armáda ještě nějakou dobu bojeschopná a dokázala postup císařské armády zbrzdit. Přesto se však Buquoyovo a Tillyho vojsko, také díky podplacení Mansfelda, nakonec dostaly před Prahu, kde si mezitím stavovské vojsko vybudovalo na Bílé hoře zákopy.[16]

Porážka povstání[editovat | editovat zdroj]

Bitva na Bílé hoře
Související informace naleznete také v článku Bitva na Bílé hoře.

Ještě v noci před rozhodující bitvou vyslal Buquoy jízdu proti uherským vojákům, kteří bezstarostně spali, a nezmohli se tak na obranu, což výrazně pozvedlo bojovou morálku císařsko-ligistického vojska a naopak demoralizovalo vojsko stavů. Stavovské vojsko se nacházelo ve strategicky výhodné pozici na kopci, avšak v povstalecké armádě panovaly neshody a kompetence ve velení byly vymezeny nejasně. První útok císařských 8. listopadu 1620 byl tudíž sice odražen, při druhé ofenzívě se však stavovské šiky rozpadly a Buquoy dovedl bitvu k vítěznému konci.[17]

Následujícího dne vjel Buquoy do Prahy, která se vzdala, zatímco Fridrich Falcký prchl do Slezska. Stavy musely přijmout Ferdinanda II. za svého krále, kapitulovat museli i moravští stavové, čímž povstání skončilo. Královským místodržícím byl ustanoven Karel z Lichtenštejna, Majestát byl zrušen a začalo období opětovného upevňování královské moci. Císařovo vítězství bylo také stvrzeno popravou 27 českých pánů, (3 páni, 7 rytířů a 17 měšťanů) 21. června 1621.[18]

Poslední odbojnou oblastí nakonec zůstalo dlouhou dobu Valašsko, kde bylo povstání potlačeno až roku 1644. Důsledky povstání českých stavů však byly velké nejen pro české země, ale také pro značnou část Evropy, neboť česká rebelie spustila mnohem vážnější konflikt – třicetiletou válku.[19]

Následky[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. KUČERA, Jan Přemysl. 8. 11. 1620 - Bílá hora : o potracení starobylé slávy české. 1. vyd. Praha : Havran, 2003. 179 s. Dále jen Kučera (2003). ISBN 80-86515-24-9. S. 30-38.  
  2. Kučera (2003). Str. 38-41.
  3. Kučera (2003). Str. 23-30.
  4. Kučera (2003). Str. 41-61.
  5. Kučera (2003). Str. 62-70.
  6. Kučera (2003). Str. 64-66.
  7. Kučera (2003). Str. 70-80.
  8. Kučera (2003). Str. 80-87.
  9. Kučera (2003). Str. 87-92.
  10. Kučera (2003). Str. 92-100.
  11. http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3922
  12. Kučera (2003). Str. 100-109.
  13. Kučera (2003). Str. 109-117.
  14. Kučera (2003). Str. 118-130.
  15. Kučera (2003). Str. 130-139.
  16. Kučera (2003). Str. 139-150.
  17. Kučera (2003). Str. 151-165.
  18. Kučera (2003). Str. 165-167.
  19. Kučera (2003). Str. 168n.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Bohemian Revolt ve Wikimedia Commons