České stavovské povstání
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
 |
Tento článek nebo jeho část obsahuje informace, které nejsou ověřené. Jste-li s předmětem článku dostatečně seznámen, opravte, prosíme, nepřesnosti a doplňte prameny (literaturu apod.), které dokládají uvedená tvrzení. |
Tento článek z oblasti historie potřebuje úpravy. Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vhodně vylepšíte. Inspiraci k vylepšení lze hledat v radách na stránce Vzhled a styl, případně na diskusní stránce článku.
České stavovské povstání v letech 1618 - 1620 bylo jednou z klíčových událostí českých i evropských dějin. Vzešlo z původně náboženských sporů mezi katolíky a protestanty, brzy se však propojilo s konfliktem zastánců absolutismu a stavovských práv v zemích Koruny české. Obě strany hledaly oporu v zahraničí a byly to právě tyto vazby, které tuto v zásadě lokální rebelii nakonec přeměnily v úvodní konflikt Třicetileté války.
„Čeští stavové“ byli geograficky Češi (moravská šlechta se povstání neúčastnila). Nábožensky se jednalo především o utrakvisty, luterány a příslušníky Jednoty bratrské. Jazykově patřili jak mezi česky tak německy mluvící. Povstání započalo tzv. 2. pražskou defenestrací dne 23. května 1618. Předáci šlechtické opozice se shromáždili na Pražském hradě, kde vtrhli do královských kanceláří. Shodili z okna přítomné místodržící císaře Matyáše. Následně si stavové zvolili vlastní vládu třiceti direktorů a začali sbírat vojsko. Prozatím ale ještě nezbavili vlády habsburského císaře.
Teprve po smrti císaře Matyáše (březen 1619) odmítli přijmout na český trůn již dříve zvoleného krále (1615) arcivévodu Ferdinanda II. Štýrského. Místo něho si zvolili za nového panovníka předáka německých kalvinistů (stál v čele protestantské unie v říši) Fridricha Falckého.
O výsledku povstání se však rozhodovalo v poli. Z počátku měli převahu stavové, kteří dokázali dokonce dvakráte ohrozit habsburskou rezidenci ve Vídni. Na úspěšné završení války jim však chybělo odhodlání a peníze.
Císař si dovedl zajistit podporu Španělska, papeže a především katolické ligy. Během vojenské kampaně v roce 1620 již byla převaha strany císaře Ferdinanda II. zřetelná stejně jako izolace českých povstalců. Císařsko-katolická armáda porazila špatně placené vojsko stavů v bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620. Král Fridrich Falcký s nejvýznamnějšími představiteli povstání ze země raději uprchl a tím povstání v Čechách fakticky skončilo. Fridrich Falcký uprchl do Anglie, kde se stále prokazoval titulem Českého krále.
Moc v zemi převzala císařská armáda a úředníci (Karel z Lichtensteina, Pavel Michna z Vacínova, Adam z Valdštejna, Albrecht z Valdštejna či Karel Bonaventura Buquoy).
