Únor 1948

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Dějiny Česka
Coat of arms of the Czech Republic.svg
Raná historie
Český stát ve středověku
Vláda Habsburků
Československo
Česká republika

Komunisté oslavují jmenování Gottwalda premiérem.

Únor 1948 (resp. Vítězný únor, což je výraz používaný zejména komunisty a jejich příznivci) je pojmenování komunistického převratu v Československu, který proběhl mezi 17. a 25. únorem v roce 1948. Dnes je vnímán jako přechod od vnějškové demokracie k totalitě, připojení k sovětskému mocenskému bloku, počátek útlaku obyvatelstva, příčina ekonomického úpadku a obrovské emigrační vlny obyvatelstva. V době totality byl 25. únor slaven jako významný den, „Vítězství československého pracujícího lidu (1948) – významný den Československé socialistické republiky“, a v omezenější míře je členy Komunistické strany Čech a Moravy každoročně slaven i v současné době.

Historie a následky[editovat | editovat zdroj]

Pro-komunistická agitace, fotografie z roku 1947.

Komunisté se dlouhodobě, už během druhé světové války, připravovali na převzetí moci v zemi. Úzce spolupracovali se stalinistickým Sovětským svazem, snažili se narušovat činnost ostatních stran, po roce 1945 sdružených v tzv. Národní frontě. V prvních poválečných volbách získali v Česku 40,17 % (v Čechách 43,25 % a na Moravě 34,46 %) a na Slovensku 30,48 % hlasů (ovšem vítězem byla Demokratická strana se 62% hlasů) [1] a postupně se jim podařilo ovládnout policii (Bezpečnost), armádu i dělnické organizace. 2. července 1946 se tehdejší předseda Komunistické strany Československa (KSČ) a pozdější prezident Klement Gottwald stal předsedou vlády. Využívali roztříštěnosti tehdejších demokratických politických stran, faktické neexistence opozice, poválečného radikalismu a „mnichovského zklamání“ i nerozhodnosti nemocného prezidenta Edvarda Beneše.

Volební plakáty KSČ, s volebním číslem "1".

Již v červnu 1947 obdrží tzv. vedoucí sedmička v Moskvě ve složení Stalin, Vjačeslav Molotov, Andrej Ždanov, Lavrentij Berija, Anastáz Mikojan, Georgij Malenkov a Nikolaj Vozněsenskij obsáhlou informaci, podle níž situaci v Československu „charakterizuje zostření boje mezi politickými stranami a začíná aktivizace reakčních živlů podporovaných Anglosasy. Jejich vystupování má jasně vyhraněný antikomunistický charakter“.[zdroj?] Informace dále uvádí, že komunisté nedokázali v podstatné míře ovládnout státní aparát, což dokumentovala zejména skutečnost, že ze 165 vedoucích odborů různých ministerstev v Československu je pouze 42 členů KSČ.[zdroj?]

V srpnu 1947 dostávají Stalin a ostatní z vedoucí sedmičky zprávu, že „národní socialisté, slovenští demokraté a jiné reakční živly zahájili aktivní činnost zaměřenou na vytlačení komunistů z Československé armády“.[zdroj?] Dokonce i ministr obrany, generál Ludvík Svoboda, kterého Sověti považovali za svého člověka, je podle této informace z Prahy „pod vlivem pravičáckých živlů a prosazuje jejich politiku v armádě“.[zdroj?]

Na podzim 1947 sděluje sovětské velvyslanectví v Praze do Moskvy „...Pravicové strany drží komunisty v neustálém strachu z izolace... Komunisté zase, v obavách, že zůstanou izolováni, mnohdy ustupují pravicovým stranám víc, než je zdrávo“.[zdroj?] To jasně ukazuje, že sovětské vedení odmítalo brát v úvahu podmínky parlamentní demokracie, v nichž KSČ působila, a dohody, které měla při existenci koaliční vlády dodržovat.

I přes prohlášení Klementa Gottwalda na VIII. sjezdu KSČ o tom, že „na Sovětský svaz a soudruha Stalina se můžeme ve všem a všude spolehnout[zdroj?], to však Kremlu zdaleka nestačilo, neboť sovětské velvyslanectví sledovalo další vývoj v Československu spíše pesimisticky. Politická zpráva za rok 1947 dokonce sděluje mimo jiné, že „reakční živly v zemi, aktivně podporované představiteli Západu, se nadále domnívají, že existují předpoklady k tomu, aby pravicové strany získaly v nadcházejících volbách na jaře 1948 většinu a komunisty z vlády vyprovodily“.[zdroj?]

Na tyto zprávy reaguje sovětské vedení v čele se Stalinem a Berijou tak, že do Prahy v lednu 1948 tajně posílá vlakem zvláštní brigádu KGB speciálního určení pod vedením dlouholetého vedoucího činitele KGB, generála Pavla Sudoplatova. Brigáda čítala 400 mužů převlečených do civilu. Tato skupina byla dopravena za účelem podpory komunistů a ochrany Klementa Gottwalda. Sudoplatov ještě před svým odjezdem v lednu 1948 do Prahy byl úkolován ministrem zahraničí SSSR Molotovem, že má připravit tajnou schůzku s prezidentem Benešem a navrhnout mu, aby důstojně opustil svůj post s tím, že předá moc Gottwaldovi. V opačném případě bylo sovětské vedení připraveno začít vypouštět očerňující zvěsti o prezidentu Benešovi.[2]

V únoru 1948, kdy nastala vládní krize kolem usnesení o Bezpečnosti z 13. února 1948, došlo k sérii událostí, které vedly k úplnému převzetí moci ve státě. Tyto události byly završeny 25. února, kdy prezident přijal demisi nekomunistických ministrů a doplnil vládu kandidáty navrženými komunisty.

Následně byla 11. března 1948, jeden den po dosud nevysvětleném úmrtí ministra zahraničí Jana Masaryka, potvrzena nová komunistická vláda. V Národním shromáždění jí jednomyslně vyslovilo důvěru všech 230 přítomných poslanců. Je sice pravda, že někteří jako Milada Horáková, Fráňa Zemínová nebo Vojta Beneš se už předtím na protest proti postupu KSČ vzdali poslaneckého mandátu, jiní zase rychle odešli do emigrace, někteří byli i zatčeni. Ale to na celkovém výsledku nic nemění. 9. května byla přijata nová ústava vyhlašující lidově demokratickou republiku (přestože ji prezident Beneš odmítl podepsat a nepodepsal) a 30. května proběhly volby do Národního shromáždění s vynucenou účastí a s možností volit jen z jednotného seznamu kandidátů komunisty ovládané Národní fronty. 2. června ze zdravotních důvodů odstoupil prezident Beneš a 14. června byl jeho nástupcem zvolen předseda KSČ a dosavadní premiér Klement Gottwald. Vznikla nová vláda, jejíž předsedou byl Antonín Zápotocký.

Přechod moci do rukou komunistů vedl k závislosti vnitřní i vnější politiky státu na rozhodnutích reprezentace Sovětského svazu, politickým soudním procesům, uvězňování, nuceným emigracím a jinému pronásledování oponentů. Vláda komunistické strany trvala do roku 1989.

Časový sled událostí[editovat | editovat zdroj]

V tehdejší vládě zasedalo 26 ministrů. 9 komunistických, 3 sociální demokraté, 12 tzv. „nekomunistických“ nebo „buržoazních“ – příslušníků dalších stran a 2 nestraníci. Už v roce 1947 bylo ve vládě mnoho sporů na hranici vládní krize, k nimž přispívala také rostoucí nejistota komunistů ohledně vítězství v příštích volbách, které měly být v květnu 1948, a převládnutí antikomunistického křídla v sociální demokracii. Od počátku roku 1948 napětí ještě dále vzrůstalo. Nejprve v diskusích o zákonu „O trvalé úpravě vlastnictví zemědělské půdy“ a také o zvýšení platů státních a veřejných zaměstnanců. Pro další vývoj událostí byly důležitým bodem sporu změny ve velitelství tehdejší policie – Sboru národní bezpečnosti (SNB). Ty byly reakcí komunistického ministra vnitra Václava Noska na požadavky nekomunistů, aby byly vyšetřeny politicky motivované případy (Krčmaňská aféra, Mostecká aféra). 13. února 1948 vláda proti vůli komunistů přijala usnesení, které mělo těmto změnám zabránit.

Pátek 13. února[editovat | editovat zdroj]

Ministr spravedlnosti Prokop Drtina z Československé strany národně socialistické a ministr výživy Václav Majer z Československé sociální demokracie žádají na zasedání vlády vysvětlení, proč bylo v Praze odvoláno 8 obvodních velitelů Sboru národní bezpečnosti. Policie se tak v hlavním městě zcela ocitá v rukou komunistů. Proti hlasům ministrů za KSČ vláda přijímá usnesení, v němž ukládá ministrovi vnitra Václavu Noskovi z KSČ zastavit tyto kádrové změny.

Neděle 15. února[editovat | editovat zdroj]

Z Moskvy jsou letecky dopraveny posily tajné policie a přiděleny všem oblastním velitelstvím StB.

Skupina špičkových agentů NKVD je umístěna v Praze, z nich 23 bydlí v hotelu Flora a 16 v hotelu Steiner. Další jsou přiděleni k československé vojenské rozvědce.

Úterý 17. února[editovat | editovat zdroj]

Začátek vládní krize. Vláda má projednávat zprávu ministra spravedlnosti o zneužívání Bezpečnosti komunisty, která souvisela s usnesením vlády z 13. února 1948, ale předseda vlády Gottwald to odmítá z důvodu nepřítomnosti ministra vnitra. Ministři za národně socialistickou stranu, lidovou stranu a demokratickou stranu (tři nekomunistické vládní strany) plánují v případě, že usnesení vlády nebude splněno, podat demisi. Spoléhají na podporu sociálních demokratů a na značné pravomoci prezidenta. Ten mohl jmenovat úřednickou vládu a vypsat předčasné volby, případně demisi odmítnout.

Gottwald informuje Beneše o úmyslu nekomunistických stran ustavit úřednickou vládu, Beneš to odmítá a prohlašuje, že v případné nové vládě budou představitelé všech stran. Ústřední výbor KSČ vyzývá pracující lid k „ostražitosti a připravenosti zasáhnout proti reakci“ a vyhlašuje pohotovost v Pražské Státní bezpečnosti, zpravodajských odborech a u několika pohraničních vojenských pluků.

Středa 18. února[editovat | editovat zdroj]

Na zasedání užší komise Národní fronty odmítá Gottwald jako její předseda jednat o vnitřních poměrech této organizace a situaci ve vládě. Tři nekomunistické strany se rozhodují bojkotovat schůze vlády, dokud nebude provedeno usnesení vlády z 13. února. Sociálně demokratická strana je pro smír a zachování Národní fronty. Prezident jednal s národními socialisty a podle jejich vyjádření podpořil vyžadování provedení vládního usnesení z 13. února. Dále byl údajně informován o plánované demisi, ale to později popírá.

Čtvrtek 19. února[editovat | editovat zdroj]

Nekomunističtí ministři podávají demisi.

V nekomunistických vládních stranách probíhají mnohá jednání, z kterých vyplývá stále jednoznačnější rozhodnutí podat demisi svých ministrů. Komunisté se snaží přesvědčit sociální demokraty ke změně postoje k usnesení o Bezpečnosti a ke společnému vytvoření většinové levicové vlády, ti však odmítají. Nekomunističtí ministři hodlají znovu vyžadovat na vládě splnění sporného usnesení a v případě, že se tak nestane, ihned podat demisi. Zpráva o tomto rozhodnutí je tajně doručena Gottwaldovi. Gottwald informuje prezidenta, že nekomunističtí ministři chtějí rozbít vládu. Beneš odmítá úřednickou vládu a slibuje, že v případné nové vládě bude předsedou opět Gottwald. Československá vládní krize začíná budit pozornost v zahraničí. Americký velvyslanec Lawrence Steinhardt přerušuje svůj léčebný pobyt a vrací se do funkce. Do Prahy přilétá také náměstek sovětského ministra zahraničí Valerian Zorin, jehož údajným cílem návštěvy má být jednání o dodávkách obilí po katastrofálním suchu v roce 1947. Ve skutečnosti k ničemu takovému nedojde. Hned po příletu nechává Zorin prostřednictvím svých lidí v prezidentské kanceláři vzkázat Benešovi, že Sověti se v úsilí o soustředění moci v rukou komunistů nezastaví před ničím, včetně ozbrojeného zásahu.

Bývalý předseda sociální demokracie Bohumil Laušman uvádí ve svých vzpomínkách napsaných počátkem 50. let v emigraci, že Gottwaldova kancelář byla přímou linkou spojena se sovětským velvyslanectvím a Gottwald a Zorin byli v neustálém kontaktu. Zorin tedy měl možnost na základě Gottwaldových informací kontrolovat a případně revidovat všechny kroky vedení KSČ. S Benešem Zorin přímé kontakty neměl, je tedy zřejmé, že Gottwald a další komunističtí předáci v kritické chvíli vydírali prezidenta hrozbou sovětské intervence do Československa. Prezident Beneš tak opět zažíval situaci podobnou mnichovské krizi v září 1938.[3]

Pátek 20. února[editovat | editovat zdroj]

Na plánovanou schůzi vlády se dostavili pouze komunisté a sociální demokraté. Místo přítomnosti ostatních ministrů dostal předseda vlády Gottwald od ministrů za Československou stranu národně socialistickou dva formální písemné dotazy na splnění vládního usnesení. Na první z nich rovněž písemně odpověděl, že o záležitosti se bude teprve jednat. Ministři tří nekomunistických vládních stran podávají demisi a informují o tom ministra zahraničí Jana Masaryka. Ten ji odmítá. Sociální demokraté trvají na tom, že nepodají demisi ani se nepřipojí ke komunistům. Prezident republiky tedy dostává zprávu jen o demisi ministrů tří stran. Gottwald jedná s prezidentem a navrhuje mu přijetí demise a následné doplnění vlády podle komunistického návrhu. KSČ na svou podporu plánuje svolat velkou demonstraci na Staroměstském náměstí.

Ze SSSR přijíždí do Rakouska dalších 18 tisíc sovětských vojáků a zaujímá postavení kolem československých hranic.

Sobota 21. února[editovat | editovat zdroj]

Proběhla komunistická demonstrace na Staroměstském náměstí. Komunisté vyzývají k vyřešení krize a k doplnění vlády Gottwaldovými kandidáty. Souběžně proběhlo několik o mnoho menších demonstrací ostatních stran, avšak jejich představitelé se snažili svoje členy spíše uklidnit. Prezident republiky byl vystaven nátlaku představitelů dělnického hnutí, kteří na něm písemně vyžadovali splnění Gottwaldových návrhů, a přijal také delegaci odborářů z demonstrace, kteří mu sdělili, že se musí podrobit vůli lidu. Komunisté začínají vytvářet vlastní ozbrojené složky – Lidové milice. Budují se také Akční výbory Národní fronty, jejichž členové nejsou voleni, ale jmenováni. Jejich činnost směřující k „očistě veřejného života od nekomunistů“ bude později zlegalizována zvláštním zákonem.

Bohumil Laušman ve svých vzpomínkách jako přímý účastník jednání s prezidentem dále uvádí, že Gottwald v úsilí o neprodlené přijetí demise národně socialistických, lidoveckých a slovenských demokratických ministrů použil již 21. února jako argument přítomnost Sovětské armády ve střední Evropě. Její jednotky tehdy byly jak ve východní německé zóně, tak i v Polsku, Maďarsku a Rakousku. Na otázku Beneše: „A když demisi nepřijmu?“ pohrozil Gottwald prezidentovi nejen vyhlášením generální stávky a vysláním oddílu Lidových milicí do ulic, ale i Sovětským svazem. Tyto Gottwaldovy výhrůžky byly předem koordinovány s prodlouženou rukou Stalina v Československu, náměstkem sovětského ministra zahraničí Valerianem Zorinem.[3]

Neděle 22. února[editovat | editovat zdroj]

V Průmyslovém paláci v Praze se konal sjezd závodních rad a odborů, kde všechnu iniciativu převzali komunisté. Výsledná rezoluce vyslovila podporu Gottwaldovi, požadovala další znárodňování a schválila vyhlášení jednohodinové generální stávky na 24. února. Komunisté se stále snaží přimět sociální demokracii ke společnému vstupu do nové vlády. Prezident oznamuje, že je připraven demisi ministrů přijmout. Na základě smyšlené zprávy o údajném nebezpečí ozbrojeného puče jsou zatýkáni političtí odpůrci KSČ, ozbrojují se Lidové milice a konají se prohlídky ve stranických sekretariátech. Na příkaz ministra vnitra jsou v Praze hlídány mosty, strategické budovy a rozhlas a přijíždějí vojenské síly z pohraničních oblastí. Sovětské komunistické noviny Pravda uveřejňují text podporující československé komunisty v jejich úsilí.

Pondělí 23. února[editovat | editovat zdroj]

Státní bezpečnost (tajná policie) zatýká příslušníky stran, jejichž ministři podali demisi. Probíhají akce směřující k omezení činnosti nekomunistických stran. Komunisté ze Sboru národní bezpečnosti vpadnou do sekretariátu národně socialistické strany a hledají zde zbraně a dokumenty o "podvratné činnosti". Na pokyn ÚV KSČ se začínají vytvářet jednotky Lidových milicí. Akční výbory vyzývají nekomunistické ministry k odchodu z ministerstev. Sociální demokraté se odmítají vyjádřit ke své účasti ve vládě, ale podporují znárodňování. Provádějí se domovní prohlídky. Představitelé nekomunistických stran stále prohlašují, že věří ve smírné vyřešení krize s pomocí prezidenta Beneše. Prezident se snaží přimět Gottwalda k udržení staré Národní fronty, ten však odmítá. Beneš trvá na svém stanovisku a informuje ministry národně socialistické strany, že komunistickému nátlaku neustoupí a že nebude jmenovat vládu, v níž by nebyly zastoupeny všechny strany. Prezidenta podpořil průvod více než deseti tisíc národně socialistických vysokoškoláků a jejich příznivců, kteří se vydali na Pražský hrad.

Úterý 24. února[editovat | editovat zdroj]

Ve 12 hodin začala hodinová generální stávka, které se zúčastnilo 2,5 milionů pracujících. Měla pomoci prosadit sociální a ekonomické požadavky. Byli zatčeni další funkcionáři národně socialistické strany, která odmítla vytvoření akčního výboru, a přestaly vycházet stranické noviny „Svobodné slovo“. V lidové straně byl akční výbor vytvořen a převzal kontrolu nad deníkem „Lidová demokracie“. Lidové milice obsadily budovu sekretariátu sociální demokracie a následně Lidový dům. Pod tímto nátlakem se strana rozhodla k účasti v budoucí Gottwaldově vládě. Když potlačili odpor politických stran, soustředili komunisté svůj nátlak na prezidenta. V dělnickém hnutí organizovali podepisování rezolucí požadujících přijetí demise ministrů a vyhrožovali další generální stávkou. Sociálně demokratičtí ministři Václav Majer a František Tymeš podávají demisi.

Středa 25. února[editovat | editovat zdroj]

Komunisté činí další kroky k nahrazení Národní fronty, ustavuje se Ústřední akční výbor Národní fronty. Účastní se také sociální demokraté, významné osobnosti, odbory. Představitelé národních socialistů chtějí jednat s prezidentem, ale ten je nepřijímá. Od komunistů dostává listinu nové vlády a slibuje učinit rychlé rozhodnutí. Komunisté pokračují v nátlaku a od rána připravují velkou demonstraci na Václavském náměstí, která se má v případě prezidentova odporu přesunout na Hradčany. V pohotovosti je 6 tisíc ozbrojených členů Lidových milicí a také „Svobodovy“ tanky kolem Prahy. V 16:30 odpoledne prezident krátce jedná s Gottwaldem. Oznamuje, že přijímá demisi ministrů a souhlasí s doplněním vlády podle Gottwaldova návrhu. Gottwald uvědomuje vedení KSČ a odjíždí oznámit událost davu na Václavském náměstí. Ve večerních hodinách proběhla přehlídka Lidových milicí a útvarů pohraniční stráže. Jediným viditelným odporem proti komunistickému postupu byla demonstrace – pochod asi pěti tisíc vysokoškoláků, učitelů a novinářů, kteří byli zbiti v Nerudově ulici příslušníky SNB. Přes odpor Lidových milicí se jim podařilo projít na Pražský hrad. Mnoho jich bylo pozatýkáno, uvězněno, mnozí pak museli opustit školy. Prezident je nepřijal (přijal však jejich delegaci vedenou poslancem Josefem Lesákem, po vysvětlení si nechal otevřít hradní okno, kde znělo „Ať žije Beneš!“).

Projev Klementa Gottwalda[editovat | editovat zdroj]

Citace z projevu Klementa Gottwalda na Václavském náměstí 25. února 1948:

Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky. Dnes ráno jsem panu prezidentu republiky podal návrh na přijetí demise ministrů, kteří odstoupili 20. února tohoto roku. A současně jsem panu prezidentu navrhl seznam osob, kterými má býti vláda doplněna a rekonstruována.
Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak, jak byly podány, přijal.

Různé názory[editovat | editovat zdroj]

Existuje více různých názorů na Vítězný únor i na jednotlivé události února 1948. Některé z nich:

  • Zneužití moci: Mnozí komunisté jednali protizákonně, v rozporu s ústavou, za použití klamů, hrozby zásahu ozbrojených sil, manipulovali veřejným míněním k prosazení svých osobních zájmů. V souladu se zákonem bylo nalezeno jen východisko z vládní krize, prezident Beneš přijal demisi ministrů pod nátlakem.
  • Legální proces v mezích tehdejších zákonů: Převzetí moci nebylo převratem, ale dílem obratného jednání komunistů v rámci platných zákonů, přičemž mocenské struktury státu zůstaly zachovány. Podpora armády, policie a dělníků byla výrazem jejich svobodné vůle.
  • Jen formální akt: Ve skutečnosti se nejednalo o státní převrat, ale jen o formální završení dlouhodobého procesu, řízeného z větší části ze Sovětského svazu, započatého během druhé světové války a pokračujícího v letech 19451947 v tzv. předtotalitní (pretotalitní) fázi. Vládní krize, k jejímuž vyvolání jako záminka sloužilo vládní usnesení o Bezpečnosti, jen všechno urychlila, přičemž k převzetí státu by později stejně došlo.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. VEBER, Václav. Osudové únorové dny. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 426 s. ISBN 978-80-7106-941-6. S. 51.  
  2. Epocha Speciál, léto-podzim 2007, vydáno 6.6.2007, s.94
  3. a b Epocha Speciál, léto-podzim 2007, vydáno 6.6.2007, s. 95

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu