Prokop Drtina
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
JUDr. Prokop Drtina (13. dubna 1900 Praha – 16. října 1980 Praha) byl český právník a politik. Před druhou světovou válkou byl tajemníkem prezidenta Edvarda Beneše a během ní působil jako jeho blízký spolupracovník a pod pseudonymem Pavel Svatý také jako komentátor českého vysílání londýnského rozhlasu. Po válce se stal ministrem spravedlnosti a byl jedním z demokratických ministrů, kteří v únoru 1948 podali demisi. Jako významný obhájce demokratického zřízení byl po tomto komunistickém puči perzekvován a vězněn. Podpořil Chartu 77.
Prokop Drtina se narodil v rodině univerzitního profesora Františka Drtiny. V letech 1919–1923 vystudoval právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a poté nastoupil na místo úředníka České finanční prokuratury. Ve dvacátých letech byl činný ve studentském hnutí a v letech 1925–1928 působil jako předseda studentstva Národní strany práce. V letech 1926–1938 byl předsedou klubu Přítomnost a od roku 1928 předsedou národně socialistické strany. V roce 1929 místo úředníka České finanční prokuratury opustil a začal pracovat v Kanceláři presidenta republiky. V roce 1936 se stal osobním tajemníkem prezidenta Edvarda Beneše.
Po okupaci v roce 1939 se stal členem odbojové organizace Politické ústředí, 26. prosince 1939 ilegálně emigroval do zahraničí. Během války působil jako politický referent a spolupracovník prezidenta Edvarda Beneše a jako komentátor českého vysílání londýnského rozhlasu. Aby neriskoval perzekuci svých blízkých na území nacistické říše, používal pseudonym Pavel Svatý. V letech 1944–1945 byl členem československé vládní delegace pro osvobozené území a v říjnu 1944 s ní působil na území Slovenska obsazeném povstalci.
Po válce byl členem předsednictva Československé strany národně socialistické a poslancem národního shromáždění. Od listopadu 1945 do února 1948 byl ministrem spravedlnosti. V tomto období se snažil hájit nezávislost justice proti snahám komunistické strany ovládnout ji a upotřebit pro své revoluční cíle. Jeho snahy se v tomto směru střetávaly se smíšenými úspěchy, navíc i on sám se snažil justici občas využít pro stranické cíle (byť v rozsahu mnohem omezenějším).[zdroj?] Dosti kontroverzně jsou vnímány jeho radikální postoje ve věcech vyrovnání se s „okupanty, zrádci a kolaboranty“. Je mu přisuzována spoluzodpovědnost za tzv. divoký odsun, přehmaty a zneužívání retribučních soudů a zejména za praxi zneužívání tzv. amnestijního zákona k vyvinění pachatelů i těch nejbrutálních zločinů.[zdroj?]
V roce 1947 byl jedním ze tří ministrů (vedle Petra Zenkla a Jana Masaryka), kterým byla doručena krabička s výbušninou. Prokop Drtina jako ministr spravedlnosti požadoval vyšetření celého případu. Komunistická policie nebyla schopna nic vyšetřit (údajně se ani nepokusila sejmout otisky prstů z krabiček), zatímco státní zastupitelství v Olomouci zjistilo, že za případem stojí představitelé komunistické strany. Tento případ je známý jako Krčmaňská aféra a souvisí s pozdějšími únorovými událostmi.
V období 1947–1948 důrazně hájil demokratické zřízení a principy právního státu proti nastupující komunistické totalitě[zdroj?] a 20. února 1948 spolu s ostatními demokratickými ministry podal demisi (viz únor 1948). Po komunistickém puči 28. února 1948 se pokusil o sebevraždu skokem z okna. S těžkými zraněními byl přepraven do nemocnice na Bulovce. Od března 1948 byl ve vyšetřovací vazbě a v prosinci 1953 byl na základě vykonstruovaných obvinění odsouzen k 15 letům vězení.
V roce 1960 byl propuštěn díky amnestii a v roce 1969 byl plně rehabilitován, v roce 1971 byla však jeho rehabilitace revokována. Před svojí smrtí ještě stihl podpořit Chartu 77.
