Milada Horáková

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Milada Horáková
Narození 25. prosinec 1901
Rakousko-Uhersko Královské Vinohrady
Úmrtí 27. červen 1950 (48 let)
Československo Praha, Věznice Pankrác
Občanství Československo
Povolání člen zákonodárného sboru a politik
Ocenění Řád Tomáše Garrigua Masaryka
Politická strana Česká strana národně sociální
Citát
„…Tuto zkoušku mi určil a já jí procházím s jediným přáním, abych splnila zákony Boží a zachovala své čestné lidské jméno.“[1]
Některá data mohou pocházet z datové položky.

JUDr. Milada Horáková (25. prosince 1901 Královské Vinohrady27. června 1950 Praha ) byla česká politička, oběť justiční vraždy během komunistických politických procesů50. letech minulého století za vykonstruované spiknutívelezradu. Byla jedinou ženou popravenou v rámci těchto soudních řízení. Díky své neústupnosti během svého soudu se stala symbolem odporu proti totalitě vládnoucí komunistické strany.

Mládí a studium[editovat | editovat zdroj]

Narodila se na Královských Vinohradech (dnes Praha-Vinohrady) v rodině Čeňka Krále, oddaného Masarykově myšlence a tedy protirakouských postojů. Měla tři sourozence, dva z nich – starší Marta a mladší Jiří – zemřeli v dětství na septickou spálu. Dospělosti se tak dožila jen o 16 let mladší sestra Věra (provdaná Tůmová), o kterou se Milada po předčasné smrti matky také starala.[2]

Ze studia na gymnáziu za Rakouska-Uherska byla v roce 1918 vyloučena za účast na protiválečných demonstracích, které byly studentstvu zakázané. Zároveň jí však byl umožněn přestup na jiné pražské gymnázium, kde maturovala roku 1921. Následně zvažovala studium medicíny, ale po doporučení otce padlo její rozhodnutí pro Právnickou fakultu na Univerzitě Karlově, kde promovala v roce 1926.

V roce 1923 těžce onemocněla rodině osudovou spálou, mladý život však překonal smrt.

Roku 1924 se osobně setkala se senátorkou Františkou Plamínkovou, zakladatelkou Ženské národní rady (ŽNR), kam také vstoupila. Brzy se stala oporou Plamínkové a později přítelkyní a následně klíčovou osobností ŽNR.

První republika[editovat | editovat zdroj]

Krátce po ukončení studia se vdala za Bohuslava Horáka, zemědělského ekonoma, kterého znala již ze studií. Horák byl redaktorem Československého rozhlasu, koncem první republiky jeho programovým ředitelem. Díky němu pak hluboce věřící Horáková přestoupila i se svými rodiči od katolické církve k Českobratrské církvi evangelické.[3]

V roce 1933 se manželům Horákovým narodila dcera Jana.

Byla významnou českou feministkou. Od roku 1929 byla členkou České strany národně sociální (ČSNS), ačkoliv těžiště její činnosti byla nestranická Ženská národní rada (ŽNR): Angažovala se ve prospěch zrovnoprávnění žen v legislativě, neboť staré zákony musely být podřízeny nové ústavě republiky z roku 1920, kde rovnost byla zakotvena. Podílela se na tvorbě nového občanského zákoníku na částech o rodině a ženské rovnoprávnosti, který však jako celek nebyl schválen.

Jako socialistka byla také aktivní v otázkách solidarity a to především na poli sociální spravedlnosti, sociální péče a zabezpečení. Byla členkou Československého červeného kříže a řady dalších sociálních spolků. Této činnosti se věnovala i profesionálně. Nastoupila na Ústřední sociální úřad pražského magistrátu pod někdejšího vedoucího Petra Zenkla, později byla nejmladší vedoucí odboru pro mládež.

Cestovala za účelem rozšíření obzorů do Anglie, FrancieSSSR, o bolševickém Rusku tak neměla žádné iluze[3], zvládala angličtinu, francouzštinu, němčinu.

Druhá světová válka[editovat | editovat zdroj]

V roce 1939 byly vdané ženy ve státních službách ze zákona penzionovány pro uvolnění míst pro lidi odsunuté z území připojeného k Německé říši, a musela proto odejít ze zaměstnání. Skrze ŽNR organizovala sociální pomoc nejen v souvislosti se světovou ekonomickou krizí, ale nyní i uprchlíkům z pohraničí ČSR v roce 1938. Po roce 1939 se zapojila do odbojové organizace Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ) a Politické ústředí, pro které aktivně vyhledávala na struktuře bývalé ŽNR nové ilegální pracovníky, zajišťovala tajné byty, získávala zpravodajské informace. Patřila mezi klíčové osobnosti PVVZ a podílela se na formulování jeho prvotního programu.

Neušla však pozornosti gestapa a 2. srpna 1940 byla společně s manželem zatčena, avšak za práci v ŽNR. Po zjištění napojení na odboj byla tvrdě vyslýchána a bita, pro gestapo však bez úspěchu. Dva roky byla zadržena na Pankráci a na Karlově náměstí, po atentátu na Heydricha byla převezena do Malé pevnostiTerezíně, kde později vedla oddělení tamější „marodky“, což jí umožnilo relativně volný pohyb po lágru. Zde se znovu setkala se svým vzorem Františkou Plamínkovou, později popravenou. Z malé pevnosti v Terezíně byla v červnu 1944 převezena do Lipska a poté do Drážďan. Soud s Horákovu se konal v Drážďanech v říjnu 1944, kde se sama hájila v němčině. Prokurátor jí navrhl trest smrti, který soud nakonec změnil na 8 roků káznice. Ten si odpykávala do dubna 1945 v ženské věznici v AichachuMnichova (v Horním Bavorsku), v blízkosti Dachau, kde ji osvobodila americká armáda.[4]

Poválečné období nástupu komunismu[editovat | editovat zdroj]

Po osvobození v květnu 1945 se vrátila do Prahy, kde se setkala s manželem, který přežil pochod smrti. Po konzultacích s prezidentem  Benešem, který apeloval na potřebu kvalitní stranické politiky, vstoupila znovu do své obnovené strany ČSNS, do jejího vedení a přijala poslanecký mandát Prozatímního národního shromáždění.

Obnovila také ŽNR pod novým názvem Rady československých žen (RČŽ), kde se stala předsedkyní; spolu se svými spolupracovnicemi z Rady založila v lednu roku 1947 ženský časopis s názvem Vlasta (jako nejprodávanější periodikum pro ženy vychází dodnes). Dále byla místopředsedkyní Svazu osvobozených politických vězňů a stala se také členkou Svazu přátel SSSR.

V roce 1946 kandidovala za ČSNS v Českobudějovickém kraji a byla zvolena do Národního shromáždění, byla členkou zahraničního a ústavněprávního výboru. V této době byla kritická vůči činnosti poválečných lidových soudů, v oblasti sociálních otázek, hospodářství a zahraniční politiky (odmítnutí Marshallova plánu) a brzy rozpoznala servilní poslušnost československých komunistů vůči Moskvě. Kvůli tomu byla monitorována StB, která již od konce války byla ovládána právě komunisty.

25. února 1948 – 27. září 1949[editovat | editovat zdroj]

V období vládní krize se snažila o svolání schůze parlamentu, což se jí nepodařilo. Na stranické schůzi ČSNS 24. února 1948 odhalila Aloise Neumana jako skrytého komunistu, Neuman ze schůze utekl, a tak nemohl být ještě ten den vyloučen, jak bylo navrženo, a druhý den vstoupil do obrozené Gottwaldovy vlády jako ministr-zástupce ČSNS.

Jako předsedkyně prosadila 25. února 1948 usnesení, aby RČŽ nevstupovala do Ústředního akčního výboru, ale druhého dne byla vyloučena, vedení převzala komunistka Anežka Hodinová-Spurná a RČŽ do akčního výboru vstoupila.

Následně byla vyloučena ze všech svých veřejných funkcí, dokonce i proklamativně z těch, kterých nebyla členkou. Po neúspěšném boji s finálním nástupem komunismu se 10. března 1948 rozhodla demonstrativně vzdát svého poslaneckého mandátu, shodou okolností v den smrti Jana Masaryka. Nastoupila opět na pražský magistrát, tentokrát jako sociální referentka Ústředního národního výboru. Přestože měla možnost, aby opustila Československo, svůj odchod z vlasti oddalovala a byla stále politicky aktivní. V květnu 1948 založila s bývalým poslancem Josefem Nestávalem neformální skupinu okolo ČSNS, která udržovala kontakty s exilovými politiky, Petrem Zenklem a Hubertem Ripkou. Podporovala lidi usilující o emigraci a nadále se zasazovala proti komunistům. Pomalu tak vznikal třetí protikomunistický odboj, ač svou činností se nikdy nedostal na hranu nebo dokonce za hranu tehdejších zákonů.

Horáková se dostala do hledáčku jako vhodný kandidát pro akci StB „Střed“, v rámci níž měla být 27. září 1949 zatčena. Pokus o předvedení do vazby se doma na Smíchově nezdařil, neboť tam byla jen služebná, dcera a Bohuslav Horák, kterému se podařilo v nestřeženou chvíli uniknout. Varovat svou ženu se mu však nepodařilo, neboť již byla zatčena o několik hodin dříve ve své kanceláři v Masné ulici.

Vyšetřování a proces[editovat | editovat zdroj]

Kolorovaný záběr z filmu natáčeného během procesu.
Podrobnější informace naleznete v článku Proces se skupinou Milady Horákové.

StB při vyšetřování proslula svými brutálními metodami výslechů a vynucených přiznání. Užívala k tomu, za účasti sovětských poradců, jak fyzického násilí jako bití, nedostatek potravy, nucené bdění, zima, malá místnost, případně narkotika (archivně doložená u Anastáze Opaska), tak psychického týrání a vydírání vedoucího ke ztrátě racionální sebekontroly a duševní dezorientaci. Týrání Horákové dosvědčuje její spoluvězeňkyně z pankrácké věznice Zdena Mašínová.[5]

Po zatčení Jaromíra Kopeckého v srpnu 1949 si StB nakonec zvolila Horákovou do role ústřední postavy v inscenovaném spiknutí v čele smyšlené ilegální skupiny, kterou StB nazvala „Direktoria“ (pětičlenné „direktorium“ byla shodou okolností demokratická vláda Sibiře, podporovaná československými legionáři před tím, než se tam Kolčak zmocnil vlády). Na to bylo v listopadu 1949 zatčeno 380 bývalých funkcionářů ČSNS.

Dne 5. listopadu 1949 byly vykonány rovněž tresty smrti nad představiteli skupin nestraníků Vratislavem Polesným, Vratislavem Jandou, Josefem Charvátem, Emanuelem Čančíkem, Květoslavem Prokešem a Jaroslavem Borkovcem, odsouzenými v souvislosti s přípravou údajného květnového protikomunistického povstání.

Tyto popravy byly první hromadnou justiční vraždou nového totalitního komunistického režimu a předznamenaly, jak bude nastávající proces se skupinou paní doktorky Milady Horákové vypadat.

Následný vykonstruovaný „monstrproces“ byl první velký politický proces, na jehož přípravě se velmi významně podíleli sovětští poradci (v tomto případě poradci Lichačev a Makarov). Poprvé v něm byly používány jejich metody výslechu a předem naučených „scénářů“ v průběhu procesu.

Doktorku Horákovou se jim však, jako předtím gestapu, zlomit nepodařilo

Proces s Miladou Horákovou a s jejími dvanácti kolegy, řízený JUDr. Karlem Trudákem, probíhal od 31. května do 8. června 1950 a byl zinscenován jako veřejný „politický proces“ po vzoru sovětských velkých čistek ve 30. letech na přímý příkaz prezidenta Gottwalda. Osm dní trvající proces měl svůj vynucený „scénář“, podle kterého se měli a byli donuceni obžalovaní chovat, ale v některých momentech přesto jednali proti režii.

Obzvláště Horáková, která byla vyslechnuta 1. den, se nepoddala a přes vynucenou režii se jí místy podařilo bránit sebe a své ideály, i když věděla, že tím svoje šance na mírnější trest jen snižuje. Během procesu byly nošeny do soudní síně koše s tisíci rezolucemi lidí žádajících nejvyšší tresty pro obviněné, které byly organizovány nejen závodními výbory KSČ, milicemi, ale i uličními výbory. Obyčejní lidé, pamatující Masarykovu republiku, k níž se paní Milada otevřeně během procesu hlásila, byli uvrženi již samotným procesem do strachu, zejména o svoje děti a mladou generaci.

Osmý den procesu, 8. června 1950, po závěrečné řeči státních zástupců Juraje Viesky, Josefa UrválkaLudmily Brožové-Polednové a poslední řeči všech odsouzených, která byla mediím cenzurována, se Horáková statečně staví za svoje ideály, za ideje Beneše a Masaryka.

Následně byly vyneseny rozsudky: čtyři tresty smrti oběšením včetně Horákové, čtyři tresty doživotního vězení a pět trestů od dvaceti do dvaceti osmi let.

Justiční vražda[editovat | editovat zdroj]

Milada Horáková odmítla žádat o milost, ale její dcera i advokát tak učinili. Přestože se mnohé významné osobnosti, například Albert Einstein, Winston Churchill nebo Eleanor Rooseveltová, snažili svými dopisy získat pro odsouzené milost u prezidenta, Gottwald, formálně na doporučení ministra spravedlnosti, rozsudky k trestu smrti podepsal[zdroj?].

Svůj poslední dopis určený především rodině napsala v den popravy ve 2:30 ráno, ve kterém mimo jiné napsala:

Je to zvláštní shoda okolností; když se měla narodit Jana, udělala jí místo na světě naše máma. Teď dělám tu výměnu životů zase já. … Jdu s hlavou vztyčenou – musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj.

Poprava byla vykonána oběšením na dvoře pankrácké věznice 27. června 1950 v 5:35 ráno, jako poslední ze všech čtyř k smrti odsouzených (Jan Buchal, Záviš Kalandra, Oldřich Pecl). Na Pankráci byla používána primitivní forma oběšení dlouho trvajícím škrcením.[6] Ostatky byly zpopelněny, obdobně jako u Heliodora Píky nepohřbeny a dosud nebyly nalezeny. Po kremaci byly převezeny do prostoru pankrácké věznice, kde komunistická moc schovávala před veřejností ostatky stovek nepřátel režimu. Patrně proto, aby se pohřeb nemohl změnit v protirežimní manifestaci. V šedesátých letech, kdy už bylo uren ve skladu příliš, byly rozvezeny po menších počtech na různé hřbitovy.[7]

Justiční vražda provedená na ženě vyvolala velký mezinárodní ohlas, např.:

Plně sdílím zármutek a rozhořčení, které cítíte při krutých soudních vraždách v Československu…
— Winston Churchill, britský premiér

Poslední slova[editovat | editovat zdroj]

Symbolický hrob Milady Horákové na vyšehradském hřbitově („…popravena a nepohřbena“)
Hrob M. Horákové, Krematorium Strašnice
Busta na památníku před Věznicí Pankrác
Padám, padám, tento boj jsem prohrála, odcházím čestně. Miluji tuto zem, miluji tento lid, budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám. Přeji vám to, přeji vám to…

Poslední slova Milady Horákové.[8]

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Manžel Ing. Bohuslav Horák se po úniku ze zatčení dva měsíce skrýval v okruhu své církve evangelické. Protože žít v ilegalitě bylo velmi rizikové, 1. prosince 1949 se mu podařilo uniknout do Západního Německa, kde žil v táboře Valka a roku 1951 získal povolení se vystěhovat do USA, kde také v roce 1976 zemřel (vystěhováni do USA mu komplikoval fakt, že ještě před emigrací podal přihlášku do KSČ)[9].

Dcera Jana (později provdaná Kánská) byla vychována na přání matky u sestry Věry (Králové -Tůmové), nemohla však studovat, v roce 1968 dostala vystěhovalecké vízum a emigrovala za otcem do USA. Sestra dr. Milady Horákové, paní Věra Tůmová, se po roce 1989 aktivně podílela na činnosti Masarykova demokratického hnutí, od jehož předsednictva převzala pro paní Miladu Čestnou medaili TGM, za věrnost jeho odkazu, až do poslední chvíle svého života.

Inspirace[editovat | editovat zdroj]

Během svého života, byla silně ovlivněna myšlenkou T.G. Masaryka a později i Edvarda Beneše.

Adresy pobytu[editovat | editovat zdroj]

In memoriam[editovat | editovat zdroj]

Rehabilitace[editovat | editovat zdroj]

Nejvyšší soud 3. července 1968 nezákonný rozsudek zrušil, plná rehabilitace však mohla proběhnout až v roce 1990.

Dne 11. září 2008 byla bývalá a poslední žijící prokurátorka procesu Ludmila Brožová-Polednová vrchním soudem odsouzena k 6 letům odnětí svobody nepodmíněně za podíl na justiční vraždě.[10] 21. prosince 2010 udělil prezident Václav Klaus Brožové – Polednové milost. Její udělení bylo vysvětleno tím, že prezident „přihlédl k vysokému věku odsouzené, k tomu, že část trestu již vykonala, a k jejímu zdravotnímu stavu.“[11][12]

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

V roce 1991 prezident Václav Havel udělil JUDr. Miladě Horákové in memoriam Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy.

Roku 2004 byl 27. červen, den popravy Horákové, vyhlášen významným dnem jako Den památky obětí komunistického režimu.

V roce 2006 byla Miladě Horákové udělena americkou Nadací pro vybudování washingtonského památníku obětem zločinů komunismu Medaile svobody.

26. října 2007 byla in memoriam obdarována Záslužným křížem ministryně obrany, což je jedno z nejvyšších armádních vyznamenání.

Památníky[editovat | editovat zdroj]

Od roku 2000 je na hřbitově na Vyšehradě symbolický hrob (kenotaf) Milady Horákové s bustou od akademické sochařky Jaroslavy Lukešové, modrošedým náhrobkem a pamětní deskou, věnovanou všem obětem totalitních režimů.

V budově Nové radnice na pražském Mariánském náměstí je umístěna pamětní deska Milady Horákové, opět od akademické sochařky Jaroslavy Lukešové.

Na budově úřadu Městské části Prahy 7 v ulici Milady Horákové 2 byla v roce 2002 odhalena pamětní deska a plaketa s portrétem Milady Horákové.

Dne 28. října 2009 byla na náměstí Hrdinů (před Vrchním soudem a Věznicí Pankrác) odhalena busta Milady Horákové na památníku obětem komunistického režimu. Ještě před dokončením vyvolal památník kontroverze, protože na bustu přispěla mj. i KSČM (nejštědřejším sponzorem byla údajně ČSSD, přispěla i Městská část Praha 4 a řada jednotlivců).[13][14] Od této stavby se distancoval i Klub dr. Milady Horákové.[15] Autory žulového pomníku a bronzové busty jsou architekt Jiří Lasovský a sochař Milan Knobloch.

Pomník Milady Horákové v Praze na Smíchově

Dne 10. října 2010 byl před smíchovským kostelem Českobratrské církve evangelické odhalen památník, jehož autorem je sochař Olbram Zoubek.[16]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Milada Horáková: úryvek z posledního dopisu před popravou, adresovaného sestře. 27. červen 1950
  2. Tereza Černá: Milada Horáková, referát, České reálné gymnázium. 10. září 2003
  3. a b Marie Tykalová: JUDr. Milada Horáková, Valka.cz. 24. listopadu 2006
  4. VELKOVÁ, Lucie. Osud rodiny Jiřího Bauma a její odbojová činnost za Protektorátu. Ústí nad Labem, 2013. diplomová práce (Mgr.). UNIVERZITA JANA EVANGELISTY PURKYNĚ V ÚSTÍ NAD LABEM. Filozofická fakulta
  5. Jiří Kocián, Petr Koura, Jan Němeček, Vladimír Kučera: Mašínové in historie.cs, ČT24. 2. dubna 2008
  6. Jan Gazdík, zkratka „san“: Horáková umírala čtvrt hodiny, zjistili historici in iDnes, 29. června 2005
  7. Dokument České televize Těla nevydávat, M. Janáč, Z. Dvořáková, M. Vadas; vysíláno 27. 6. 2011 a 1. 7. 2011
  8. KAPLAN, Karel; PALEČEK, Pavel. Komunistický režim a politické procesy v Československu. Brno : Barrister & Principal, 2001. ISBN 978-80-7364-049-1. S. 69.  
  9. http://zpravy.idnes.cz/manzel-milady-horakove-uprchl-jako-drevorubec-f4x-/domaci.aspx?c=A061024_132103_domaci_tha
  10. Marek Janáč, Lenka Jansová, Miroslav Panuška: Soud s Ludmilou Brožovou-Polednovou, Český rozhlas, 12. září 2008
  11. Prezident udělil milosti na hrad.cz 21. prosince 2010
  12. Klaus udělil milost Brožové – Polednové, prokurátorce z procesu s Horákovou in idnes.cz, 21. prosince 2010
  13. Pomník Milady Horákové v Praze. Konfederaci vadí dar od KSČM
  14. Praha má pomník Horákové. Političtí vězni protestovali
  15. KMH se nepodílí na zbudování pomníku na Pankráci
  16. ČTK. Praha má další Zoubkův pomník. Tentokrát jako poctu Horákové. Lidovky.cz [online]. 2010-10-11 [cit. 2012-03-18]. Dostupné online. ISSN 1213-1385.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DVOŘÁK, Miroslav; ČERNÝ, Jaroslav. Žoldnéři války: soudní proces s dr. Horákovou a spol. Praha : Mír, 1950.  
  • HORÁKOVÁ, Milada. Dopisy z cely smrti. Z pankrácké cely smrti 24.-27.6.1950.. Ústí nad Orlicí : Louč, 2000. S. 73. (česky) 
  • KAPLAN, Karel. Největší politický proces: M. Horáková a spol.. Brno : Doplněk, 1995. ISBN 80-85765-58-6. S. 350. (česky) 
  • KAPLAN, Karel. Druhý proces. Milada Horáková a spol. – rehabilitační řízení 1968–1990. Praha : Karolinum, 2008. S. 582. (česky) 
  • KOSATÍK, Pavel. Čeští demokraté : 50 nejvýznamnějších osobností veřejného života. Praha : Mladá fronta, 2010. 280 s. ISBN 978-80-204-2307-8.  
  • NAVARA, Luděk; GAZDÍK, Jan. Čtyři vraždy, ale vůbec žádní vrazi. Mladá fronta DNES. 29. červen 2005, s. C6. ISSN 1210-1168.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]