Josef Toufar

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Josef Toufar
Služebník Boží, mučedník
Církev římskokatolická
Provincie Česká
Diecéze Královéhradecká
Sídlo Číhošť
Svěcení
Kněžské svěcení 29. června 1940
Osobní údaje
Datum narození 14. července 1902
Místo narození Arnolec
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Datum úmrtí 25. února 1950 (ve věku 47 let)
Místo úmrtí Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Vyznání Římskokatolické
Povolání
Církevní heraldika
Římskokatolický duchovní
Známý díky Číhošťskému zázraku
Citát Bůh ukázal, že je skutečně, že je mezi námi, že kněz musí si býti vědom svého posvátného úřadu, že právě při slovech "zde je ve svatostánku" dal vychýlením svatého kříže souhlas, že je to pravda.
Svatořečení
Začátek procesu duben 2013

Josef Toufar (14. července 1902 Arnolec25. února 1950 Praha) byl český římskokatolický kněz a oběť komunistického pronásledování katolické církve v Československu. Církev v roce 2013 zahájila proces jeho blahořečení.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Rodinný původ[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 14. července 1902 v Arnolci, asi 10 km od Polné, do "typického venkovského prostředí vysočinské obce rakousko-uherské monarchie".[1] Jako v pořadí čtvrté dítě měl starší bratry Bohuslava (1895-1912), Vladimíra (1896-1965) a Stanislava (1899-1934) a mladší sestru Boženu (1907-1944).[2]

Jeho otec Josef (1865-1927) hospodařil na 33 hektarech půdy a provozoval hostinec, jenž byl živým místem setkávání obyvatel obce.[3] Dlouhá léta zastával funkci místního starosty a radního.[4] Matka Marie (1877-1910) byla dle svědectví sousedů a příbuzných hodnou a pracovitou ženou, zemřela však předčasně již ve věku 33 let. Toufarův otec se po její smrtí podruhé oženil, druhá žena Kateřina již tak pracovitá nebyla a jejich hospodářství začalo upadat, své nevlastní děti však měla ráda.[5]

Dětství a mládí[editovat | editovat zdroj]

Mladý Toufar prožil obvyklé vesnické dětství "s bosýma nohama, klukovskými bitkami, zimním draním peří, liturgicky prožívaným rokem a od útlého věku prací v hospodářství a se zvířaty".[1] Jako chlapec si měl rád hrávat na kněze.[6] Od roku 1908 docházel na místní obecnou školu. První čtyři třídy jej učil pan řídící Petr Kuta, výrazná osobnost, přísný, laskavý a spravedlivý "učitel tělem i duší", jenž "neznal slova 'nenaučí se'", též organizátor místního kulturního a spolkového života.[pozn 1] Obecnou školu žák Toufar dokončil 14. července 1916. Mimo 18 měsíční prezenční vojenskou službu (1922-1923) u 10. pěšího pluku Jana Sladkého Koziny v Brně, na kterou byl odveden jako devatenáctiletý branec, strávil celé mládí v Arnolci a pod přísnou autoritou až despocií svého otce[7] pracoval na domácím hospodářství. Těžkou práci na polích a v lese zastával dobře zejména díky své robustní postavě a silným rukám, technicky zručný ani sportovně nadaný však nebyl. Kromě toho byl společenský, žil se svými vrstevníky, líbila se mu děvčata, rozuměl humoru a v místní kapele hrál na basu.

Gymnaziální studia[editovat | editovat zdroj]

Po smrti otce (26. června 1927) se domácí poměry uvolnily. Hospodářství se ujal jeho bratr Stanislav a Josef dostal podíl na dědictví. První rok ještě pomáhal bratrovi a kromě toho se přihlásil na Odbornou hospodářskou školu v Polné, kde absolvoval první ročník dvouletého zimního kurzu.[8] V této době však definitivně dozrálo jeho rozhodnutí stát se knězem, samostudiem se připravil na přijímací zkoušku a v říjnu 1928 nastoupil do primy gymnázia v Německém Brodě. Vzhledem k tomu, že už mu bylo 26 let (zatímco jeho spolužákům jedenáct až dvanáct), byl jeho příchod na gymnázium velkou senzací a kuriozitou, která též přinášela řadu úsměvných příhod.[9] V primě byl Toufar velmi dobrý studentem a tak na začátku příštího roku vykonal postupovou zkoušku, přeskočil jeden ročník a nastoupil přímo do tercie.[10] V následujících letech mu dle jeho spolužáků studium již nešlo tak hbitě, ale zvládal ho díky své píli, svědomitosti a nasazení.[11] Kvůli srážce s profesorem matematiky, který si na něj zasedl a prohlásil, že jej nenechá vystudovat,[12] přestupil po kvintě na gymnázium v Chotěboři, které bylo považováno za studijně méně náročné.[13] S přestupem mu pomohl P. František Xaver Boštík, katecheta na obou školách, básník a výrazná osobnost.[14] Během gymnaziálních studií se Toufar přátelil se svými spolužáky, účastnil se studentských akcí včetně různých recesí, jezdil na školní výlety a absolvoval taneční. Letní prázdniny trávil v Arnolci. V červnu 1935 Toufar v Chotěboři maturoval.

Studium teologie[editovat | editovat zdroj]

Následujících pět let strávil v Hradci Králové, kde studoval svatou theologii a žil v biskupském kněžském semináři. Podobně jako na gymnáziu byl o více než 10 let starší než většina jeho spolužáků. Z tohoto období jeho života je poměrně málo známo, nedochovala se ani korespondence. Dle jeho spoluseminaristů byl ustanoven seminárním zdravotníkem a "choval se vzorně, byl pilným a příkladným žákem, ale géniem zase nebyl."[15]

Primice[editovat | editovat zdroj]

Podjáhenské a jáhenské svěcení přijal v hradecké seminární kapli sv. Jana Nepomuckého. Kněžské svěcení přijal 29. června 1940 (na slavnost apoštolů sv. Petra a Pavla) v chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Hradci Králové z rukou biskupa Mořice Píchy.[16] Jeho primice se uskutečnila 5. července 1940, na svátek sv. Cyrila a Metoděje, ve farním chrámu sv. Markéty ve Zhoři a předcházel jí (asi 6km dlouhý) průvod od jeho slavnostně vyzdobeného rodného domu v Arnolci. (Z nařízení protektorátních úřadů na něm musela být vyvěšena vlajka s nacistickými znaky.)[17] Dle pamětníka byla jeho primice "velká slava, nikdo tam nikdy nepamatoval větší oslavu, kostel ve Zhoři byl zcela zaplněn".[18] Ještě před tím, než nastoupil na své první kaplanské místo, strávil asi měsíc ve Zhoři, kde zastupoval místního kněze po čas jeho hospitalizace.[19]

Kaplanem a farářem v Zahrádce[editovat | editovat zdroj]

Ustanovení[editovat | editovat zdroj]

Biskup Mořic Pícha jej dekretem z 1. července 1940 ustanovil kaplanem v malém vysočinském městečku Zahrádka, jež se nacházelo na řece Želivce mezi Humpolcem a Ledčí nad Sázavou a za války mělo 916 obyvatel.[20][pozn 2] Farnost kromě samotné Zahrádky zahrnovala 12 dalších obcí, stály v ní 3 kostely a jedna poutní kaple. Kaplan Toufar přijel z Arnolce do Zahrádky 15. srpna 1940, na slavnost Nanebevzetí Panny Marie. Přivítal jej děkan Jan Schwaller, jehož zdravotní stav se po mrtvici zhoršoval, kaplan mu tedy měl vypomáhat, v době jeho nepřítomnosti však měl zodpovědnost za celou farnost.

Pastorace[editovat | editovat zdroj]

V novém prostředí se Toufar rychle zabydlel a cítil se dobře.[21] Jeho hlavní pracovní náplní bylo vyučování náboženství v několika školách (např. v roce 1940 22 hodin týdně)[22], vyřizování agendy farního úřadu a sloužení bohoslužeb. Byl dobrým a neohroženým kazatelem[23] a výborným katechetou. Na rozdíl od svého předchůdce Schwallera (vychovávaného ještě za Rakouska-Uherska), jenž téměř nikdy nechodil "mezi lidi", zastával moderní pastorační styl, lidi přímo oslovoval, organizoval farní život a snažil se, aby farnost co nejvíce žila.[24]. "Pro zahrádecké obyvatele se stal skutečným zjevením. Kněz tu najednou nebyl jen slavnostním celebrantem, křtitelem a vyučujícím, ale autoritou a osobností, která přirozeně překračovala hranice církve, světa se nestranila a s lidmi (i jiných vyznání) spolupobývala v citlivém kontaktu."[25] Mimo to měl Toufar vyvinutou sociální vnímavost, často pomáhal potřebným, zejména dětem, a to hmotně, finančně i vlivem.[26]

Válečné události[editovat | editovat zdroj]

Dusná atmosféra protektorátu a válečné komplikace se nevyhnuly ani Zahrádecku. Několik desítek místních občanů (a Toufarových farníků) bylo popraveno nacisty či odvlečeno do koncentračních táborů. Sám Toufar byl v březnu 1942 nucen asistovat sejmutí a odvezení zvonů z celé farnosti.[27] V dubnu 1944 pohřbíval Václava Tomka, stárka z místního mlýna, který mlel mouku bez povolení a ze zoufalství před výslechem na gestapu spáchal sebevraždu. Pohřbu se účastnilo asi osm tisíc lidí z okolí a stal se tichou protiněmeckou demonstrací.[28] "Zákeřné údery proti českému obyvatelstvu a všeobecná úzkost krvavých událostí"[27] ovšem obec (a farnost) ještě více semkly, mezi lidmi se zvýšila solidarita a řada místních nezištně pomáhala potřebným.[27] Za těchto okolností se Toufarovi, který chrámové prostory nepovažoval pouze za posvátné a liturgické, ale v době nacismu též za místa chránící a pěstující českou kulturu a identitu,[27] na Vánoce 1943 podařilo vybrat dostatek prostředků na renovaci oken zahrádeckého kostela, jež bývaly ve velmi zuboženém stavu.[pozn 3][29] Obdobně se mu podařilo i zadat opravu tamějších varhan.[30] 24. dubna 1945 zemřel na mozkou mrtvici děkan Schwaller, od té doby byl Toufar ve farnosti jediným knězem.[31] Po Pražském povstání na začátku května 1945 byl v Zahrádce ustanoven revoluční národní výbor, jehož členem se stal i Toufar. Jako kněz neodmítal pomoc ani druhé straně.[pozn 4][32] 9. května 1945 do Zahrádky přijely první ruské jednotky.

Poválečná obnova[editovat | editovat zdroj]

Po skončení války byl Toufar plně zaměstnán ve farnosti (kde již byl jediným knězem) a poválečnou obnovou.[33] 20. května (na Hod Boží svatodušní) sloužil velkou děkovnou bohoslužbu za zemřelé ve válce.[33] V červenci 1945 se mu podařilo zorganizovat návrat několika zvonů zabavených Němci a zúčastnil se znovuposvěcení mariánské kaple na Horních Pasekách, kterou nechali místní obyvatelé obnovit na pátku nabytí svobody.[34] V září 1945 nastal první Toufarův konflikt s místními komunisty. Okresní národní výbor zorganizoval vzpomínkovou slavnost, při níž měla být odhalena pamětní deska za války zastřeleným odbojářům. Slavnost se konala v neděli dopoledne v době bohoslužeb. Toufarova žádost, aby se konala po nich, byla ignorována. Na této akci, které se účastnilo několik tisíc lidí, následně došlo po pádu drátů elektrického napětí do davu k tragické smrti 7 lidí a řadě zraněním.[35]

Velkým úspěchem Toufarova organizačního talentu bylo jeho zásadní přispění ke zřízení měšťanské školy v Zahrádce v září 1945.[36] Měl také podíl na založení Posázavského gymnázia v Ledči nad Sázavou.[37] Dne 1. dubna 1946 jej královéhradecký biskup Mořic Pícha ustanovil svým dekretem za nového duchovního v Zahrádce.[38] V neděli 12. dubna se tam konala velká slavnost, oficiální instalace faráře Josefa Toufara. "Přeplněný kostel ráno i odpoledne svědčil, jaké vážnosti se těšil 'velebný pán'".[39]

Sdružení katolické mládeže[editovat | editovat zdroj]

Jedním z nejdůležitějších Toufarových zahrádeckých počinů, který výrazně proměnil poválečnou atmosféru místa, bylo na konci roku 1945 založení místní skupiny Sdružení katolické mládeže.[40] Sdružení vyvíjelo pestrou činnost: pořádalo divadelní hry, výlety, taneční, kurzy šití a zavařování pro dívky, vesnické hasičské bály, přednášky, v roce 1947 uspořádalo slavnost dožínek.[41] Stálých členů bylo 103, při pravidelných nedělních schůzkách na faře se scházelo ke třem stovkám mladých lidí.[40] Jako protireakce byla založena místní skupina Svazu české mládeže, ale její členská základna nedosahovala ani dvou desítek osob; proti dynamickému SKM živořila a na jejich akce nikdo nechodil.[40]

Konec života[editovat | editovat zdroj]

Toufarově oblibě mezi farníky lze přičítat, že ve volbách v roce 1947 nezvítězili v Zahrádce komunisté, ale strana lidová. Navzdory mnoha peticím a nesouhlasu obyvatel činili komunisté nátlak na Biskupskou konzistoř v Hradci Králové, až dosáhli 15. dubna 1948 jeho přeložení do Číhošti na Havlíčkobrodsku. V roce 1950 byl nezákonně zatčen a obviněn z vykonstruování Číhošťského zázraku. Tlak Gottwalda na rychlé vyřešení případu přiměl represívní mašinérii nahradit důkazy vynuceným doznáním. Josef Toufar zemřel na následky věznění a krutého zacházení.[42]

Číhošťský zázrak[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Číhošťský zázrak.

Číhošťský farář Josef Toufar byl v lednu 1950 obviněn ze zinscenování tzv. číhošťského zázraku. Podle svědků se 11. prosince 1949 během mše v tamním kostele pohnul půlmetrový krucifix (kříž) na oltáři několikrát ze strany na stranu a zůstal vychýlen vpřed a pootočen ke kazatelně. Sám farář pohyb neviděl a dozvěděl se o něm až později od svědků. Při mši na Boží hod vánoční (25. prosince) téhož roku se prý křížek pohnul znovu, jak opět vypovědělo několik věřících.[43] Šířící se zpráva o zázraku přitáhla pozornost StB. Toufar byl 28. ledna 1950 zatčen a odvlečen do věznice ve Valdicích. Tam byl krutým mučením (bití, elektrický proud a žízeň)[43] postupně přinucen přiznat, že sexuálně zneužíval malé děti (vyšetřování v 90. letech vyloučilo pravdivost těchto obvinění, jazykoví experti navíc dospěli k závěru, že Josef Toufar vůbec nebyl autorem přiznání a pouze podepsal text sepsaný někým jiným; mohl také podepsat pouze prázdný papír[44]) a že skrytě pohyboval křížkem (i zde experti dospěli k závěru, že text sepsal někdo z vyšetřovatelů, navíc rekonstrukce prokázala, že popisované zařízení na pohyb křížku nemohlo fungovat). Pohyb křížku se nepodařilo vysvětlit dodnes: žádný z mechanismů, který StB sestavila či prohlásila za prostředek k pohybování křížkem, podle rekonstrukcí buď nemohl fungovat, nebo by musel být na holém oltáři jasně viditelný.[45]

Úmrtí[editovat | editovat zdroj]

V noci z 23. na 24. února byl farář Toufar již ve velmi vážném stavu převážen z Valdic do Číhoště, kde měla být nafilmována rekonstrukce „podvodného zázraku“. Použit byl nakonec pouze krátký záběr. Navzdory těžkému stavu jej vezli nazpět do Valdic. Teprve 25. února 1950 byl Josef Toufar v kritickém zdravotním stavu způsobeném mučením převezen do pražského státního sanatoria, kde vzápětí zemřel. Do úmrtního listu musel podle pozdějšího vyšetřování lékař na příkaz StB zapsat jako důvod smrti pouze prasklý žaludeční vřed a vynechat jasné stopy mučení. O 18 let později se při vyšetřování smrti Josefa Toufara vyjádřil MUDr. František Mauer takto: „Při operaci Josefa Toufara jsem tehdy asistoval. Dělali jsme všechno, co bylo v lidských silách, ale toho člověka nebylo možno zachránit. Byl neobyčejně surovým způsobem utlučen k smrti. Řekl bych – jasná vražda!“.

Josef Toufar je pohřben v hromadném hrobě v Praze-Ďáblicích pod falešným jménem J. Zouhar,[43][46] příbuzným byla jeho smrt oznámena až po čtyřech letech. Vedoucí vyšetřovatelského týmu, který Toufara umučil k smrti, Ladislav Mácha, byl zpočátku potrestán jen stranickou důtkou (spíše za neúspěch než za samotnou smrt vězně). V roce 1968 byl soudem osvobozen, protože se mu nepodařilo prokázat přímo vraždu a zneužití pravomocí bylo podle tehdejších zákonů promlčeno. V roce 1998 byl odsouzen k pěti letům odnětí svobody nepodmíněně (nepodařilo se prokázat přímou souvislost mezi mučením a smrtí, přestože byla podle expertů vysoce pravděpodobná, ani úmyslné pozdní poskytnutí pomoci). V roce 1999 odvolací soud změnil trest na dva roky. Mácha trest nastoupil v roce 2002, po roce byl podmíněně propuštěn.[47]

Blahořečení[editovat | editovat zdroj]

V dubnu 2013 dala Česká biskupská konference souhlas k zahájení procesu blahořečení Josefa Toufara. Nejdříve bude jeho život zkoumán na úrovni královéhradeckého biskupství. Postulátorem kauzy v roce 2013 jmenoval biskup Jan Vokál historika a kněze Tomáše Petráčka.[48] Pokud zkoumání potvrdí, že nic nebrání blahoslavení, odešle se spis do Říma. Poslední slovo bude mít papež.[49]

Pro blahořečení je nutná exhumace Toufarových ostatků,[50] která bude spolu s jejich identifikací stát asi 300 tisíc korun.[51] Proti exhumaci se postavilo sdružení bývalých politických vězňů, které ji považuje za neetický a necitlivý čin.[52] Porozumění pro vyzvednutí ostatků naopak vyjádřilo vedení Konfederace politických vězňů České republiky. Podle ní se vyzvednutím ostatků nenaruší úcta ke všem ostatním obětem komunismu, jejichž pozůstatky se nacházejí v blízkosti Toufarových ostatků.[53]

V listopadu 2014 byly z ďáblického hromadného hrobu vyzvednuty ostatky, které by mohly patřit Toufarovi. Výsledky jejich zkoumání budou známy do půl roku.[50]

Film o číhošťském zázraku[editovat | editovat zdroj]

Komunistické orgány nechaly na téma číhošťského zázraku natočit propagandistický snímek Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení [1] [2], který měl katolickou církev usvědčit z podvodu a zinscenování zázraku. Měl v něm hrát i sám Josef Toufar, ale protože na první natáčení dorazil vinou mučení ve strašném stavu a nehodlal spolupracovat a před dalším pokusem zemřel, zhostil se jeho role známý žalobce z politických procesů, prokurátor Karel Čížek. Snímek se velice krátce vysílal v kinech (mimo Číhošť a její okolí, kdy se autoři obávali, že by byl snadno prohlédnut), ovšem jeho účinek byl přesně opačný, neboť byl natolik špatně udělaný, že přesvědčil o zinscenování tohoto případu ze strany státní moci i řadu z těch, kteří v ni předtím nevěřili. Film točil prominentní komunistický režisér Přemysl Freiman. Pro film bylo zkonstruováno a nafilmováno zařízení, pohybující křížkem na oltáři. Ve filmu bylo zdůrazněno, že nitky a dráty nevedly jenom k oltáři, ale i do Vatikánu a na Wall Street. Dokument se zachoval do dnešní doby. Dalším propagandistickým dílem podobného typu byla kniha Vladimíra Hodače Číhošťský zázrak.

Připomínky[editovat | editovat zdroj]

Improvizovaný památník Jana Palacha a Josefa Toufara na chátrající budově bývalé kliniky v pražské Legerově ulici, kde Toufar zemřel.

Pamětní deska připomínající osud tohoto kněze byla odhalena v Číhošti již v roce 1990.

K stému výročí jeho narození v roce 2002 vydala Česká pošta sérii 8000 ks příležitostných dopisnic v nominální hodnotě 5,40 Kč s portrétem Josefa Toufara s přípiskem „100. výročí narození faráře Josefa Toufara, oběti proticírkevních represí.“[43]

Památku Dr. Josefa Toufara připomenul ve své první kardinálské mši v chrámu Sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě Mons. Dominik kardinál Duka, arcibiskup pražský, v sobotu 25. února 2012. Téhož dne položil také věnec na jeho hrob na Ďáblickém hřbitově.

Improvizovaný památník upomínající Josefa Toufara se v lednu 2014 objevil na chátrající budově bývalé kliniky v pražské Legerově ulici, kde Toufar s Palachem zemřeli.[54]

Dne 28. října 2014 mu český prezident Miloš Zeman udělil medaili Za zásluhy I. stupně.

Josef Toufar v kultuře[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Téma číhošťského zázraku a jeho vyšetřování beletristickou formou s udáním pozměněných jmen zpracovává Josef Škvorecký v knize Mirákl (1972). Toufarova biografie Jako bychom dnes zemřít měli (2012) od básníka Miloše Doležala byla oceněna jako Kniha roku Lidových novin 2012.

Film[editovat | editovat zdroj]

O Toufarově případu natočil v roce 2004 Jaroslav Polišenský (dramaturg Bedřich Ludvík ) televizní film In nomine patris. Hlavní roli Josefa Toufara hrál Viktor Preiss. Režiséra Freimana (ve filmu Neumana) si zahrál Jiří Langmajer, kameramana ztvárnil Pavel Kříž.

Divadlo[editovat | editovat zdroj]

O osobnosti Josefa Toufara pojednává opera Toufar Aleše Březiny, která měla světovou premiéru v Národním divadle v září 2013. Podle knihy Miloše Doležala vznikla inscenace Alžběty Michalové a Barbary Herz Zpráva o zázraku, která se od ledna 2015 hraje ve Sklepní scéně Divadla Husa na provázku v produkci platformy Dok.trin.

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. "Není pochyb o tom, že Kutova osobnost na Toufara silně zapůsobila. Jeho příklad bude mít na paměti celý život. A úsilí být svorníkem obce, rozvážným pedagogem, iniciátorem kulturních i vzdělávacích spolků a akcí a v neposlední řadě renovátorem sakrálních staveb bude Josef Toufar realizovat v místech svých kněžských působišť." (18)
  2. V 70. letech 20. století byla Zahrádka zbourána v souvislosti s výstavbou přehrady Želiv; zachován zůstal jen kostel, hřbitov a čtyři domy
  3. Práci na oknech Toufar zadal pražskému uměleckému skláři Josefu Jiřičkovi. Doležal v této souvislosti cituje Toufarův záznam v zahrádecké farní kronice: "Měl mnoho práce a říkal, že musíme rok čekat. Když jsem mu slíbil za každé okno 5 kg pšeničné mouky, prohlásil, že budou asi v září. A pak, když jsem mu poslal prvních 5 kg mouky, pěkné, hrubé, jež ve čtvrtém roce války vůbec neexistovala, po ujištění, že všechna mouka bude taková, slíbil a skutečně i udělal 20. června 1944."
  4. Když se na něj obrátil mladý příslušník wehrmachtu, před válkou student teologie ve Vídni, Toufar jej vyslechl, poskytl mu civilní šaty a druhý den mu pomohl dostat se do blízkosti Američanů.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b DOLEŽAL, Miloš. Jako bychom dnes zemřít měli: drama života, kněžství a mučednické smrti číhošťského faráře P. Josefa Toufara. Pelhřimov : Nová tiskárna Pelhřimov, 2012. Dále jen „Doležal“. ISBN 978-80-7415-066-1. S. 15.  
  2. Doležal, str. 14-15
  3. Doležal, str. 15-16
  4. Doležal, str. 16
  5. Doležal, str. 18
  6. Doležal, str. 22
  7. Doležal, str. 26
  8. Doležal, str. 29
  9. Doležal, str. 31-32
  10. Doležal, str. 37
  11. Doležal, str. 38
  12. Doležal, str. 38-39
  13. Doležal, str. 40
  14. Doležal, str. 47
  15. Doležal, str. 48
  16. Doležal, str. 51
  17. Doležal, str. 52
  18. Doležal, str. 53
  19. Doležal, str. 53-54
  20. Doležal, str. 54
  21. Doležal, str. 56
  22. Doležal, str. 57
  23. Doležal, str. 58
  24. Doležal, str. 65-66
  25. Doležal, str. 67
  26. Doležal, str. 58-60
  27. a b c d Doležal, str. 63
  28. Doležal, str. 71-72
  29. Doležal, str. 69
  30. Doležal, str. 69-71
  31. Doležal, str. 75-76
  32. Doležal, str. 77
  33. a b Doležal, str. 78
  34. Doležal, str. 80-81
  35. Doležal, str. 82-83
  36. Doležal, str. 84
  37. Doležal, str. 84-85
  38. Doležal, str. 87
  39. Doležal, str. 88
  40. a b c Doležal, str. 89
  41. Doležal, str. 90-91
  42. Doležal, Kapitola Po gestapáckých metodách: hlava utrápená na bílém polštáři; 25. 2. 1950, s. 196
  43. a b c d PRCHAL, Jan. Biografický slovník Polenska. Polná : Linda, 2002. ISBN 80-38-8985-0. Kapitola Toufar Josef, s. 184-185.  
  44. Doležal, Kapitola Homoseksuál, pedofil, umlčen, utřískán, s.184
  45. Doležal, Kapitola Pohyb křížku, s. 210-211
  46. http://zpravy.idnes.cz/umuceny-pater-toufar-exhumace-dee-/domaci.aspx?c=A140821_2092373_domaci_jav
  47. Doležal, s. 234
  48. V Hradci začíná proces blahořečení Josefa Toufara, postulátorem byl jmenován Petráček - http://christnet.cz/zpravy/25488/v_hradci_zacina_proces_blahoreceni_josefa_toufaram_postulatorem_byl_jmenovan_petracek.url
  49. Církev chce blahořečit pátera Toufara, kterého umučili komunisté, iDNES.cz, 24. 4. 2013
  50. a b Z hrobu byly vyzvednuty ostatky, které mohou patřit Toufarovi. Ceskenoviny.cz [online]. 2014-11-8. Dostupné online.  
  51. Praha nechá exhumovat umučeného kněze Toufara. Novinky.cz [online]. 2014-8-19. Dostupné online.  
  52. Bývalí političtí vězni nesouhlasí s exhumací ostatků kněze Toufara. Rozhlas.cz [online]. 2014-10-30. Dostupné online.  
  53. ČTK. Konfederace politických vězňů souhlasí s exhumací ostatků Toufara. denik.cz [online]. 2014-10-30. Dostupné online.  
  54. lidovky.cz: Palach a Toufar mají ilegální památník. 'Byla to rychlá akce, než přijede policie'

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]