Československo

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Československo ČSR – ČSSR – ČSFR

vlajka pouívaná v letech 1918-1920 vlajka od roku 1920 velký znak střední znak malý znak znak 1960–1990 znak ČSFR (od 1990)

Mapy

Československo Vznik Československa po 1. světové válce hranice nově vzniklých států (červeně) a tehdy právě zaniklého Rakouska-Uherska (šedě, pokud rozdílné od nových) Česko-Slovensko v letech 1938–1939 expandující Německo (modře), Maďarsko a Rumunsko (šedě), na opětovné rozdělení Polska (zeleně, včetně právě připojeného i československého Těšínska) se chystají Německo a SSSR (červeně)

Československo (úředními názvy: Československá republika – ČSR (uváděno také jako republika Československá – RČS), Československá socialistická republika – ČSSR, resp. Česká a Slovenská Federativní Republika – ČSFR; podle pravidel současného slovenského pravopisu Česko-Slovensko) byl stát ve střední Evropě, který existoval od 28. října 1918 do 31. prosince 1992. Vznikl po 1. světové válce jako jeden z nástupnických států rozpadlého Rakouska-Uherska. Zahrnoval území Čech, Moravy, Českého Slezska (jižní část Slezska), Slovenska a Podkarpatské Rusi („Horní Uhry“). Zanikl rozdělením na Česko a Slovensko.

Obsah 1 Historie 1.1 Mezi dvěma válkami, 1918–1938 1.2 Druhá světová válka, 1938–1945 1.3 Tři roky po válce, 1945–1948 1.3.1 První poválečné parlamentní volby 1.4 Od „Února“ k „Listopadu“, 1948–1989 1.5 1990–1992 2 Výhrady ke koncepci Československa (revizionismus) 3 Přehled 3.1 Státy, země, území 3.2 Základní dohody, smlouvy a listiny 3.3 Vlády Československa 3.4 Administrativní dělení 4 Související články 5 Reference 6 Externí odkazy

[editovat] Historie

[editovat] Mezi dvěma válkami, 1918–1938

Hlavní článek: První republika

Po vzniku Československa bylo snahou zakladatelů Československa - reprezentovaných např. T.G. Masarykem, E. Benešem, M. R. Štefánikem a dalšími - vytvořit jednotný, centralistický „národní stát“ založený na ideji čechoslovakismu, příkladem a garantem se stala Francie.

Na jeho území se hovořilo více než půl tuctem jazyků - česky, německy, slovensky, maďarsky, polsky, rusínsky a dalšími nářečími ukrajinštiny. Mezi další jazyky patřily jidiš, rómština, rumunština a jejich nářečí.

Tehdy navrhované federativní uspořádání s ochranou a integrací menšin, podle příkladu Švýcarské konfederace, bylo zakladateli ČSR odmítnuto. Za státní jazyk byl prohlášen jazyk československý.

Prvním československým prezidentem se stal Tomáš Garrigue Masaryk, kterého v roce 1935 vystřídal Edvard Beneš.

Do československých poměrů vážně zasáhla celosvětová hospodářská krize první poloviny třicátých let, v roce 1933 tak bylo v Československu téměř 1 000 000 nezaměstnaných. Dalším vážným zásahem do vývoje situace v ČSR byl nástup Adolfa Hitlera k moci v sousedním Německu, který se stal podnětem pro vznik Sudetoněmecké strany, která vyvolávala v českém pohraničí protičeské nálady a kladla československým oficiálním orgánům požadavky dle zadání A. Hitlera. Od roku 1937 se situace začala dramaticky radikalizovat, což vyvrcholilo protičeským pučem v září 1938.

Národnosti v Československu v roce 1921[1]
obyvatelstvo celkem	13,607.385
Čechoslováci	8,759.701	64.37 %
Němci	3,123.305	22.95 %
Maďaři	744.621	5.47 %
Rusové	461.449	3.39 %
Židé	180.534	1.33 %
Poláci	75.852	0.56 %
jiní	23.139	0.17 %
cizinci	238.784	1.75 %

[editovat] Druhá světová válka, 1938–1945

Když byla československá politická reprezentace přinucena přijmout Mnichovskou dohodu podepsanou 29. září 1938, byl to konec předválečné ČSR, tzv. První republiky.

České pohraničí, tzv. Sudety, bylo o den později, 30. září 1938, postoupeno Německu a východní část československého Těšínska Polsku. Podobně byla Maďarsku na jeho severních hranicích postoupena slovenská území.

Okleštěné Česko-Slovensko (tzv. Druhá republika) existovalo jen krátce, neboť 14. března 1939 Slovensko vyhlásilo samostatnost a jako Slovenská republika se stalo satelitem hitlerovského Německa. Zbylé území českých zemí se 15. března 1939 změnilo na tzv. Protektorát Čechy a Morava.

Odešla první vlna emigrace. Mnozí z těch, co zůstali, zejména Židé, Romové i jiné národnosti, jakož i odbojáři, zahynuli v koncentračních táborech nebo byli popraveni.

V roce 1940 bylo v Londýně Edvardem Benešem ustanoveno Prozatímní státní zřízení, a vznikla tedy československá exilová vláda.

[editovat] Tři roky po válce, 1945–1948

Po skončení války v květnu 1945 bylo Československo obnoveno, ale bez území Podkarpatské Rusi, které bylo připojeno k sovětské Ukrajině v rámci expanze SSSR na západ.

Na základě dohod z Postupimské konference bylo k 1. listopadu 1946 odsunuto 2 232 544 obyvatel německé národnosti (v roce 1947 došlo k odsunu dalších 80 000 českých Němců).^[2] Protože Postupimská konference zároveň odmítla schválit podobný odsun i pro občany maďarské národnosti, uzavřela československá vláda s vládou maďarskou dohodu o tzv. výměně obyvatelstva, při které se jakýkoliv příslušník slovenské menšiny v Maďarsku mohl přestěhovat do ČSR a za něj byl vystěhován do Maďarska jeden příslušník maďarské menšiny na Slovensku. Na základě této dohody bylo odsunuto do Maďarska 90 000 slovenských Maďarů.^[3]

První vlna znárodnění převedla majetky jak za války „arizované“, tak i další do rukou státu. Jejich správou a řízením byly v mnoha případech pověřovány nomenklaturní kádry. ^[zdroj?]

Samostatnost poválečné ČSR byla oslabena. Již tehdy se v československé politice začala prosazovat závislost na Sovětském svazu, připravovaná Komunistickou stranou Československa (KSČ) za války v Moskvě. Jak Beneš, tak i někteří další členové jeho exilové vlády v Londýně tyto přípravy nakonec přinejmenším pasivně tolerovali.

V roce 1948 Československo přispělo ke vzniku státu Izrael díky dodávkám zbraní jako např. S-119 (Československá verze letadla Bf-109, pro ovladatelnost přezdívána mula).

[editovat] První poválečné parlamentní volby

V květnu 1946 se konaly první poválečné parlamentní volby, které vyhrála v českých zemích se ziskem 40 % hlasů Komunistická strana Československa. Vytěžila nejen maximum z poválečného růstu popularity levice a Sovětský svaz jako vítěze nad nacizmem, ale díky slibům další pozemkové reformy získala většinu hlasů venkovského obyvatelstva. Zklamání naopak zažili národní socialisté s pouhými 24 %. Jako třetí se umístila lidová strana s 20 % a na posledním místě sociální demokraté s 15 %. Zato na Slovensku jasně zvítězila Demokratická strana s 62 % hlasů a komunisté vzdor agresivní kampani, která místy hraničila s terorem, získali jen 30 %.

Ale i přes neúspěch na Slovensku získali komunisté spoločně 38 % hlasů a stali se nejsilnější stranou v zemi. Výsledek voleb se odrazil ve složení vlády. Komunisté si podrželi nejen vlivná místa na ministerstvech vnitra, informací a zemědělství, ale získali i křeslo předsedy vlády, do něhož usedl předseda strany Klement Gottwald. Ministrem obrany se stal tajný člen KSČ generál Ludvík Svoboda, který navenek vystupoval jako nestraník.^[4]

[editovat] Od „Února“ k „Listopadu“, 1948–1989

Podrobnější informace naleznete v článku Komunistický režim v Československu.

Komunistický puč, dovršený 25. února 1948, vedl k převzetí veškeré moci KSČ a k jednomu z totalitních režimů bývalé zájmové sféry Sovětského svazu. Tento den byl jako „Vítězný Únor“, následně jeden z hlavních státních svátků, režimem oslavován až do roku 1989.

Po roce 1948 odešla druhá vlna emigrace. Režim konsolidoval svou moc vykonstruovanými procesy, popravami, vězněním a vládou strachu. Druhá vlna znárodnění a kolektivizace převedla další majetky do rukou vznikající „nové třídy“.

Krátké období tání v Sovětském svazu v polovině šedesátých let vedlo i k uvolnění v tehdejší ČSSR a k Pražskému jaru v roce 1968. Naděje na „socialismus s lidskou tváří“ byly na rozkaz Moskvy rázně ukončeny invazí států Varšavské smlouvy, oficiálně nazvanou „bratrská pomoc“. Tehdejší českoslovenští politici (Alexander Dubček a další) neviděli jinou možnost než opět, jako před třiceti lety, nátlaku ustoupit.

K 1. lednu 1969 vy Československo přeměněno na federaci dvou formálně suverenních národních států, České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky.

V době po roce 1968 odešla třetí vlna emigrace. Nastoupila tzv. normalizace. Následující dvě desetiletí jsou označována za vládu „šedé zóny“, vládu konformismu.

Po uvolnění poměrů uvnitř Sovětského svazu a prosazení perestrojky v druhé polovině osmdesátých let se v listopadu 1989 i socialistické Československo otevřelo okolnímu světu a vydalo se na cestu k demokracii a tržnímu hospodářství.

[editovat] 1990–1992

Podrobnější informace naleznete v článku Česká a Slovenská Federativní Republika.

1. března 1990 došlo k přejmenování Slovenské socialistické republiky na Slovenskou republiku (SR), 6. března 1990 pak došlo i k přejmenování České socialistické republiky na Českou republiku (ČR). 29. března 1990 následovalo přejmenování Československé socialistické republiky na Československou federativní republiku, 23. dubna 1990 však došlo k definitivnímu přejmenování na Česká a Slovenská Federativní Republika. Jako důsledek vleklých národnostních sporů Československo zaniklo k 1. lednu 1993, kdy se Česká republika a Slovenská republika osamostatnily.

[editovat] Výhrady ke koncepci Československa (revizionismus)

Území, jež bylo v roce 1918 spojeno do nového státního útvaru, netvořilo nikdy předtím společný stát, navíc jím byla značně neorganicky propojena do jednoho celku historicky i kulturně velice odlišná etnika – Cheb a Karlovy Vary s německým osídlením se staly součástí téhož unitárního státu jako dnes ukrajinský Užhorod a Čop. Dalším problémem byl politický koncept čechoslovakismu, který ovšem opomíjel zásadní rozdíly mezi historií, kulturou a politickými ambicemi Čechů a Slováků a usiloval o to, aby v novém státě mohla být třímilionová německá komunita prohlášena za regulérní národnostní menšinu, spojil Čechy a Slováky do jediného umělého etnika (tzv. československého národa), jemuž připsal užívání fiktivního „československého“ jazyka.

Tvářnost 1. československé republiky poznamenaly značnou měrou politické koncepce z doby národního obrození, zejména teze, že dějinným posláním Čechů je být hrází Slovanů proti německému živlu, a odpor ke katolické církvi, jež byla Čechy vnímána jako opora bývalé monarchie. Po vzniku republiky byla proto také založena církev Československá.

Je proto logické, že ani Němci, ani Maďaři, ale ani Slováci se s takto pojatou státní ideou nikdy neidentifikovali a hledali pro své národní aspirace jiný rámec než společný stát s Čechy. V případě neslovanských obyvatel Československa k tomu přistoupil jazykový zákon č. 122/1920 Sb. a první reforma veřejné správy v letech 1920–1921, při níž byli československou státní správu nuceni opustit kariérní němečtí a maďarští úředníci.

Značná nerovnost mezi národnostními skupinami československých obyvatel se nejvíc projevila v době velké hospodářské krize, kdy – Němců zbavený – státní aparát upřednostňoval české obyvatelstvo před německým, přestože důsledky krize postihly tíže sudetské okresy, jejichž průmysl byl orientován na výrobu zbytného spotřebního zboží (oděvy, bižuterii, sklo…).

Na druhé straně měli Němci stejně jako každý občan ČSR rovné právo přístupu k veřejným úřadům, službám a hodnostem, k výkonu jakékoliv živnosti a povolání, právo zakládat školy s národním vyučovací jazykem, právo náboženské. Němci, kteří žili v oblastech s převahou německé národnosti mohli komunikovat na úřadech svým mateřským jazykem, což se týkalo asi 90% německé populace v ČSR. Německá menšina měla zastoupení ve vládě, měla svůj svébytný a úplný školský systém završený německými vysokými školami. Vytvářela si svobodně svoji vlastní kulturu, společenský a spolkový život.

Napětí mezi Čechy a Němci eskalovalo přijetím zákona o obraně státu (č. 136/1936 Sb.), podle něhož mohla okresní policejní ředitelství – bez odůvodnění a s velmi omezenou možností soudního přezkumu – označit kteroukoli osobu za státně nespolehlivou. Státně nespolehlivé osoby pak nesměly pracovat v podnicích, které dostávaly zakázky související s obranou země, a pokud v nich již pracovaly, zaměstnavatel byl povinen je propustit (§ 21 odst. 4 zákona o obraně státu dokonce stanovil, že „pravoplatné rozhodnutí, jímž byl zaměstnanec označen za osobu státně nespolehlivou, je dostatečným důvodem k rozvázání pracovního poměru s okamžitou účinností, bez zřetele na jiná ustanovení zákonná nebo smluvní“).

Idea Československa tedy představovala dokonalé a konečné naplnění národnostních a politických ambicí pro Čechy, kteří se s novým státem plně ztotožnili (viz např. novinářská a publicistická díla Karla Čapka), pro ostatní národy byla však druhořadým, dočasným řešením, z něhož legitimně a posléze úspěšně usilovaly se vymanit.

[editovat] Přehled

[editovat] Státy, země, území

	Československo / Česko-Slovensko (1918–1992)
Rakousko-Uhersko (do 1918) jeho království, země, území Čechy, Morava, Rakouské Slezsko, Horní Uhry (vč. dnešního Slovenska a Podkarpatska)	ČSR (1918–1938) "první republika"	„Sudety“ (1938–1945)		ČSR (1945–1960)	ČSSR (1960–1990) od r. 1969 ČSR od r. 1969 SSR	ČSFR (1990–1992)	ČR SR (od 1993)
		ČSR (1938–1939) "druhá republika"	Protektorát Slovenský stát území Vídeňské arbitráže (1939–1945)
		Karpatská Ukrajina (1938–1939)	Podkarpatsko (1939–1944)	součást Ukrajinské SSR (1944–1991)		Zakarpatská oblast Ukrajiny (od 1991)
			2. světová válka exilová vláda	1948–1989 lidově demokratická republika, satelit SSSR

[editovat] Základní dohody, smlouvy a listiny

z • d • e Československo – základní dohody, smlouvy a listiny – od vzniku k zániku (1915–1992) vznik a založení ČSR (1915–1920) 1915 Clevelandská dohoda · 1918 Pittsburská dohoda · 1918 Washingtonská deklarace · 1918 Filadelfská dohoda · 1918 Martinská deklarace / Deklarace slovenského národa · 1918 Prozatímní ústava · 1919 Užhorodské memorandum · 1919 St.-Germainská mírová smlouva · 1920 Ústavní listina Československé republiky · 1920 Trianonská mírová smlouva rozpad ČSR, odstoupení Sudet, Protektorát Slovenský stát • První SR, Podkarpatsko (1938–1939) 1938 Karlovarský program SdP · 1938 Mnichovská dohoda · 1939 Výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava · 1938 Žilinská dohoda · 1938 První vídeňská arbitráž · 1938 Zákon o autonomii Slovenské země · 1939 Smlouva o ochranném vztahu mezi Německou říší a Slovenským státem · 1939 Ústava Slovenské republiky obnova ČSR (1943–1948) vyhlášení ČSSR, vznik ČSFR (1960, 1968) 1943 Vánoční dohoda · 1945 Benešovy dekrety / Dekrety prezidenta republiky · 1945 Košický vládní program · 1948 Ústava Československé republiky · 1960 Ústava Československé socialistické republiky · 1968 Ústavní zákon o československé federaci zánik ČSFR, vznik ČR a SR (1992) 1992 Deklarace SNR o svrchovanosti Slovenské republiky · 1992 Ústavní zákon o zániku České a Slovenské Federativní Republiky · 1992 Ústava České republiky · 1992 Ústava Slovenské republiky

[editovat] Vlády Československa

z • d • e Vlády Česko-Slovenska a Československa 1918–1938 Česko-Slovensko 1918 Tomáš G. Masaryk · 1918–19 Karel Kramář · 1919–20 Vlastimil Tusar I Československo 1920 Vlastimil Tusar II · 1920–21 Jan Černý I · 1921–22 Edvard Beneš · 1922–25 Antonín Švehla I · 1925–26 Antonín Švehla II · 1926 Jan Černý II · 1926–29 Antonín Švehla III · 1929 František Udržal I · 1929–32 František Udržal II · 1932–34 Jan Malypetr I · 1934–35 Jan Malypetr II · 1935 Jan Malypetr III · 1935 Milan Hodža I · 1935–37 Milan Hodža II · 1937–38 Milan Hodža III · 1938 Jan Syrový I Vznik, mezi dvěma válkami (1918–38) · Po Mnichovu a za okupace (1938–45) · Od konce války do rozpadu (1945–92)

z • d • e Vlády Československa a vlády na jeho území 1938–1945 České země Druhá republika 1938 Jan Syrový II · 1938–39 Rudolf Beran I Protektorát 1939 Rudolf Beran II · 1939–42 Alois Eliáš · 1942–45 Jaroslav Krejčí · 1945 Richard Bienert Slovensko Slovenský stát 1938–39 Jozef Tiso I · 1939 Jozef Sivák · 1939 Karol Sidor První SR 1939 Jozef Tiso II · 1939–44 Vojtech Tuka · 1944–45 Štefan Tiso Karpatská Ukrajina 1938 Andrej Bródy · 1938 Augustin Vološin I · 1938–39 Augustin Vološin II · 1939 Augustin Vološin III · 1939 Augustin Vološin IV exilové vlády Londýn 1940–42 Jan Šrámek I · 1942–45 Jan Šrámek II Moskva 1945 Zdeněk Fierlinger I Vznik, mezi dvěma válkami (1918–38) · Po Mnichovu a za okupace (1938–45) · Od konce války do rozpadu (1945–92)

z • d • e Vlády Československa 1945–1992 Československo 1945–46 Zdeněk Fierlinger II • 1946–48 Klement Gottwald I únor 1948 1948 Klement Gottwald II • 1948–53 Antonín Zápotocký • 1953–54 Viliam Široký I • 1954–60 Viliam Široký II ČSSR 1960–63 Viliam Široký III • 1963–68 Jozef Lenárt pražské jaro 1968 Oldřich Černík I • 1969 Oldřich Černík II normalizace 1969–70 Oldřich Černík III • 1970–71 Lubomír Štrougal I • 1971–76 Lubomír Štrougal II • 1976–81 Lubomír Štrougal III • 1981–86 Lubomír Štrougal IV • 1986–88 Lubomír Štrougal V • 1988 Lubomír Štrougal VI • 1988–89 Ladislav Adamec sametová revoluce 1989 Marián Čalfa I • 1989–90 Marián Čalfa II ČSFR 1990–92 Marián Čalfa III • 1992 Jan Stráský Vznik, první republika (1918–38) • Po Mnichovu a za okupace (1938–45) • Od osvobození do rozpadu (1945–92)

[editovat] Administrativní dělení

z • d • e Československo – administrativní dělení (1918–1992) 1918–1948 (země) Země česká • Země moravskoslezská (od 1. 12. 1928; předtím Země moravská a Země slezská) • Země slovenská • Země podkarpatoruská (do března 1939) 1949–1960 (kraje) Pražský • Českobudějovický • Plzeňský • Karlovarský • Ústecký • Liberecký • Hradecký • Pardubický • Jihlavský • Brněnský • Olomoucký • Gottwaldovský • Ostravský • Bratislavský • Nitranský • Banskobystrický • Žilinský • Košický • Prešovský 1960–1992 (kraje)* (* od 1969 v rámci republik) Středočeský kraj • Jihočeský kraj • Západočeský kraj • Severočeský kraj • Východočeský kraj • Jihomoravský kraj • Severomoravský kraj ♦ Západoslovenský kraj • Středoslovenský kraj • Východoslovenský kraj (slov. kraje zrušeny od 1. 7. 1969 do 1970 a trvale od 19. 12. 1990) 1960–1992 (samostatné územní jednotky rovnocenné krajům)* Hlavní město Praha • Bratislava (9. 3. 1968 – 19. 12. 1990; od 1969 Hlavné mesto SSR Bratislava, od 1. 3. 1990 Hlavné mesto SR Bratislava) • Brno (1969–1971) • Ostrava • Plzeň (obě 1. 7. 1969 – 1971) 1969–1992 (republiky) Česká socialistická republika (ČSR) • Slovenská socialistická republika (SSR) Česká republika (ČR; od 6. března 1990) • Slovenská republika (SR; od 1. března 1990)

[editovat] Související články

Dějiny

• Dějiny Česka, Rakousko-Uhersko, Vznik Československa

Části Československa

• Česko (Čechy, Morava a České Slezsko), Slovensko, Podkarpatská Rus

Sousedé

• Německo, NSR, NDR, Maďarsko, Polsko, Rakousko, Ukrajina, SSSR, Rumunsko

Představitelé

• Seznam československých prezidentů, premiérů, hlav českého státu, československých vlád
• Edvard Beneš, Tomáš G. Masaryk, Milan R. Štefánik – ČSR
• Andrej Hlinka, Jozef Tiso – Slovenský štát
• Václav Klaus, Vladimír Mečiar – rozdělení ČSFR, vznik ČR a SR

[editovat] Reference

1. ↑ Škorpila F. B.; Zeměpisný atlas pro měšťanské školy; Státní Nakladatelství; druhé rozšířené vydání; schváleno výnosem ministerstva školství a národní osvěty ze dna 3. září 1930, č. j. 120.474-I-30; Čkm. 295.
2. ↑ Počty Němců odsunutých z ČSR [online]. Fronta.cz, [cit. 2009-06-09]. Dostupné online. pozn: počty Němců odsunutých během tzv. divokého odsunu během r. 1945 nejsou přesně známy
3. ↑ Maďarská menšina na Slovensku [online]. bohumildolezal.lidovky.cz, [cit. 2009-06-09]. Dostupné online.
4. ↑ Armádní kontrarozvědka v boji o poválečný charakter státu / 1945 - 1948 / [online]. Vojenské zpravodajství ČR, [cit. 2009-04-06]. Dostupné online.

[editovat] Externí odkazy

• Nerealizované župní zřízení v českých zemích ve 20. letech
• Mapa nerealizovaného župního zřízení