Palestina

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o historickém území na Blízkém východě. Další významy jsou uvedeny v článku Palestina (rozcestník).
Satelitní snímek oblasti z roku 2003 s vyznačenými hranicemi států.

Palestina (z řeckého Παλαιστίνη; latinsky Palaestina; hebrejsky אֶרֶץ יִשְׂרָאֵל, Erec Jisra'el, dříve také פלשתינה Palestina; arabsky فلسطين, Filastín) je název historického území na Blízkém východě, který se poprvé objevuje u Hérodota,[1] avšak oficiálně používaný od roku 135 n.l., který se používá k popisu geografické oblasti mezi Středozemním mořem a řekou Jordán. Původní označení je Země izraelská (Erec Jisra'el‎‎),[2] používá se také označení Svatá země (Holy Land).[3] V Tóře je toto území také označováno jako Kanaán.[4]

Jako geografický a apolitický výraz může být ve svém širším významu zmiňován ve spojitosti se starověkou Palestinou, oblastí zahrnující současný Stát Izrael, Izraelem zabraná území po Šestidenní válce, řeku Jordán a části Libanonu a Sýrie. V současných pojmech může zahrnovat také oblast, kterou dříve zahrnoval Britský mandát Palestina a dnes oblast zahrnovanou Izraelem, Západním břehem Jordánu, Pásmem Gazy a Východním Jeruzalémem.

Použití tohoto pojmu v kontextu izraelsko-palestinského konfliktu získává politický význam a hranice tohoto území jsou předmětem sporů. Britský mandát Palestina, svěřený Společností národů Spojenému království, v minulosti zahrnoval území dnes známé jako Jordánsko, Izrael, Západní břeh Jordánu, Pásmo Gazy a Jeruzalém, a to až do roku 1921, kdy Spojené království ustanovili nad územím východně od řeky Jordán Zajordánský emirát.[5] Pro palestinské Araby jsou hranice Palestiny území Britského mandátu kromě Zajordánska, tak jak je psáno v Palestinské národní chartě.[6] V současné době může být označení Palestina použita ve spojitosti s Palestinskou autonomií, entitou uznanou více než 100 státy světa, jejíž hranice však dodnes nebyly přesně stanoveny.

Historie a etymologie

Moderní člověk se na území Palestiny, poprvé mimo Afriku, objevuje 90 tisíc let př. n. l. Přibližně 10 tisíc let př. n. l. se objevují první protozemědělci a lovci gazel. V 8 tisíciletí dochází k rychlému přechodu k usedlému zemědělství. Vystřídá se několik málo poznaných zemědělských společností, z nichž poslední byli Kanaánejci. Jsou obyvateli místa, kde později vznikl Erec Jisra'el (Kanaánu - כּנען) byli .[1] Kanaánejci byli semitský kmen zmíněný již v Tóře.[7] První zmínka o nich pak pochází zhruba z roku 3500 př. n. l. Kanaánejci však jako kmen a národ zanikli mnohem dříve, než na toto území přišli Pelištejci.[8]

Pelištejci byli nesemitský (indoevropský) kmen, potomci Pelasgerů - jako např. Albánci - uváděných jako jeden z tzv. mořských národů.[8] Uznávaný výklad názvu Pelištejců se odvozuje od slova falasa, což znamená „vystěhovalec“, či „přistěhovalec“.[8] Podle Tóry jsou Pelištejci cizí kmen, který vyšel z Egypta po vyhnání faraónem Ramsesem III. v roce 1176 př. n. l.[9] Původně však žili na ostrově Kréta (který je známý také jako Kaftor). Po vyjití z Egypta se nejdříve Pelištejci usadili poblíž Vádí El-Ariš, a poté jej zhruba kolem roku 1200 př. n. l. překročili a usadili se v oblasti dnešní Gazy.

Pelištejské dějiny jsou přibližně tisíc let dlouhé a dají se rámcově rozdělit do tří epoch. Do první patří období bojů o nadvládu se sousedními Izraelity, Féničany a Izmaelity,[10] do druhé patří období bojů o vlastní samostatnost s Egypťany a Asyřany a do třetí epochy patří období zániku pelištejského státu a helénizace pelištejské svébytnosti ve 4. století př. n. l.[8]

Jistou podobnost mezi biblickými Pelištejci a dnešními Palestinci lze spatřovat v neustálých útocích na Izraelity, které se vyskytovaly již v dobách Soudců.[11] Podle Tóry se dokonce Pelištejcům podařilo ukořistit Schránu úmluvy, ale nakonec ji Izraelitům vrátili poté, co je napadl mor, což spatřovali jako boží trest.[12] Pelištejce lze nalézt i v dalších důležitých momentech židovské historie. Tóra uvádí, že Dalila, do které se zamiloval Samson, a která ho vlákala do pasti, aby mohl být zabit, byla Pelištejka.[13] Pelištejec byl i Goliáš, proti kterému bojoval David. Pelištejci, jako ostatní nepřátelé Izraele, pomáhali králi Nebúkadnesarovi v roce 588 př. n. l. zničit Jeruzalém.[14] Historie Pelištejců pak končí v roce 322 př. n. l. poté, co Alexandr Veliký dobyl Persii.

Jejich pozdější „návrat“ v roce 135 n. l. je již spíše symbolický, jelikož se nejedná o skutečný návrat, nýbrž spíše o memento. Poté, co Římané, v té době vládci nad Erec Jisra'el, potlačili protiřímské povstání Bar Kochby, přejmenoval pohanský císař Hadrián území Izraele (Erec Jisra’el) v protižidovském duchu po úhlavním nepříteli Izraelitů, tj. po Pelištějcích.[11][15] Současní Palestinci tak nejsou přímými potomky Kanaánejců, ani potomky Pelištejců.[16] V latině se Pelištejci nazývali Philistaei, Palestina potom Palaestina. Odtud pak pochází označení Palestina. Současní Palestinci jsou potomky pravděpodobně všech národů, které se přes tento region převinuly, v tom i podle průzkumů DNA mají částečně samozřejmě i židovské kořeny.[17] V roce 1914 tzv. Palestinci či Palestinští Arabové stanovili více než 90 procent populace.[18]

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Palestine na anglické Wikipedii.

  1. a b ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2. vyd. Praha : Barrister & Principal, 2007. ISBN 978-80-87029-16-9. S. 10.   [Dále jen: Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu.]
  2. 1S 13, 19 (Kral, ČEP)
  3. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 12
  4. Gn 17, 8 (Kral, ČEP)
  5. BLAUSTEIN, Max. Židovská historie (4): Britské mandátní území Palestina [online]. Eretz, 2006-01-18, [cit. 2011-08-27]. Dostupné online.  
  6. CHAPMAN, Colin. Čí je země zaslíbená? Pokračující krize mezi Izraelem a Palestinci. Praha : Volvos Globator, 2003. ISBN 80-7207-507-1. S. 98.  
  7. Gn 10, 15–19 (Kral, ČEP)
  8. a b c d SCHNEIDER, Ludwig. Jeruzalém: ohnisko dění. Ostrava : A-alef, 2003. ISBN 80-85237-71-7. S. 27-28.   [Dále jen: Jeruzalém: ohnisko dění.]
  9. JOHNSON, Paul. Dějiny židovského národa. 1. vyd. Praha : Rozmluvy, 1995. ISBN 80-85336-31-6. S. 57.  
  10. TERNER, Erich. Dějiny státu Izrael. 1. vyd. Pardubice : Kora, 1991. ISBN 80-901092-0-9. S. 16.  
  11. a b Jeruzalém: ohnisko dění. S. 29
  12. 1S 5, 1 (Kral, ČEP), 1S 5, 10 (Kral, ČEP)
  13. Sd 14, 1 (Kral, ČEP)
  14. Ez 25, 15 (Kral, ČEP)
  15. SCHUBERT, Kurt. Dějiny Židů. Praha : Svoboda, 2003. ISBN 80-205-1036-2. S. 7.  
  16. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 10
  17. http://en.wikipedia.org/wiki/Palestinian_people#Genetic_relations
  18. http://www.israelipalestinianprocon.org/populationpalestine.html#graph1

Související články

Externí odkazy