Izrael
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
| Stát Izrael מדינת ישראל (Medinat Jisra'el) دولة إسرائيل (Dawlat Isrā'īl) |
|||
|---|---|---|---|
|
|||
| Hymna: Ha-tikva Naděje |
|||
| geografie | |||
|
|
|||
| Hlavní město: | Jeruzalém[1] |
||
| Rozloha: | 20 770 km² (149. na světě) z toho 2 % vodní plochy |
||
| Nejvyšší bod: | Har Meron (1208 m n. m.) | ||
| Časové pásmo: | GMT+2 | ||
| obyvatelstvo | |||
| Počet obyvatel: | 7 262 670[2] (99. na světě, 2008) | ||
| Hustota zalidnění: | 324 ob. / km² (34. na světě) | ||
| HDI: | ▬ 0,932 (vysoký) (2007) | ||
| Jazyk: | hebrejština, arabština (úřední) | ||
| Náboženství: | judaismus, islám, křesťanství | ||
| státní útvar | |||
| Státní zřízení: | republika | ||
| Vznik: | 14. května 1948 (založen rozhodnutím OSN na území britského protektorátu) | ||
| Prezident: | Šimon Peres | ||
| Předseda vlády: | Ehud Olmert | ||
| Měna: | Nový izraelský šekel (₪) (ILS) | ||
| HDP/obyv. (PPP): | 33 299[3] USD (22. na světě, 2007) | ||
| Giniho koeficient: | 38,6[4] (2005) | ||
| mezinárodní identifikace | |||
| ISO 3166-1: | 376 ISR IL | ||
| MPZ: | IL | ||
| Telefonní předvolba: | +972 | ||
| Národní TLD: | .il | ||
Izrael (hebrejsky: ישראל Jisra'el; arabsky: إسرائيل, Isrā'īl) oficiálně Stát Izrael (hebrejsky: 
מדינת ישראל Medinat Jisra'el; arabsky: دولة ,إسرائيل Dawlat 'Isrā'īl) je stát na Blízkém východě, v regionu jihozápadní Asie, ležící při východním pobřeží Středozemního moře. Na severu sousedí s Libanonem, na severovýchodě se Sýrií, na východě s Jordánskem a na jihozápadě s Egyptem. K Izraeli přiléhá i Západní břeh Jordánu a Pásmo Gazy, tj. území částečně spravována Palestinskou autonomií, která jsou Izraelem okupována od Šestidenní války v roce 1967. Izrael je se svou populací 7 262 670 obyvatel[2], z níž většinu (75,8%) tvoří Židé,[5] jediným židovským státem na světě.[6] Je rovněž domovem arabských muslimů, křesťanů, Drúzů a Samaritánů, stejně jako jiných náboženských a etnických menšin.[4]
Moderní stát Izrael má své kořeny v Zemi izraelské, která tvoří ústřední motiv judaismu po více než tři tisíce let. Po První světové válce ustanovila Společnost národů Britský mandát Palestina s úmyslem vytvoření „domoviny pro židovský lid“.[7] V roce 1947 OSN schválila rozdělení Mandátu Palestina na dva státy - židovský a arabský.[8] Liga arabských států tento plán odmítla, nicméně na základě plánu OSN vyhlásil Izrael 14. května 1948 svou nezávislost. V následující vítězné Válce o nezávislost, rozšířil Izrael své hranice mimo rámec plánu na rozdělení Palestiny. Od té doby je mezi Izraelem a sousedícími arabskými zeměmi konflikt, který vyústil v několik válek a desetiletí násilí, které trvá až do dneška.[9] Od založení Izraele byla zpochybňována otázka jeho hranic a dokonce samotné právo státu na existenci. Se dvěmi sousedícími zeměmi (Egypt a Jordánsko) však Izrael již podepsal mírové smlouvy a je usilováno dosažení dohod s Palestinci.
Izrael je zastupitelská demokracie s parlamentním systémem a všeobecným volebním právem.[10] Premiér je hlavou vlády a jednokomorový parlament Kneset je izraelským zákonodárným orgánem. Podle hrubého domácího produktu je izraelská ekonomika 44. největší na světě.[11] Mezi zeměmi Blízkého východu je Izrael na prvním místě v otázce lidského rozvoje,[12] svobody tisku[13] a ekonomie.[14] Hlavní městem státu je Jeruzalém,[1] zatímco finančním centrem je Tel Aviv.
Obsah |
[editovat] Etymologie
Po více než tři tisíce let je jméno Izrael spojováno v běžném i náboženském užití se Zemí izraelskou a celým židovským národem. Jméno má svůj původ v Bibli (Genesis, 32:29), kde byl Jákob přejmenován po jeho zápase s andělem.[15] Teorie o výkladu významu jména se však liší. Jedna tvrdí, že základem jména je sloveso s-r-r (š-r-r) („vládnout, být silný, mít nadvládu“), a proto je význam jména: „Bůh vládne, Bůh soudí“.[16] Jiná uvádí výklad jména jako „kníže Boží“ nebo „Bůh zápasí/bojuje“. Navzdory přesnému výkladu významu jména se stal biblický národ patriarchy Jákoba známý jako „Děti Izraele“ (hebr.: בני ישראל, bnej Jisra'el) nebo Izraelité.
První historická zmínka pochází z Merneptahovy stély ze starověkého Egypta, která se datuje do 13. století př. n. l.,[17] ačkoliv odborníci se liší v názoru zda odkazuje k lidu nebo domovině. Moderní stát se nazývá Stát Izrael (Medinat Jisra'el). Ostatní návrhy, jako např. Erec Jisra'el (Země Izraelská), Sijón a Judea byly odmítnuty.[18] V prvních týdnech nezávislosti zvolila vláda označení Izraelci, pro označení občanů Izraele, což bylo formálně oznámeno ministrem zahraničí Moše Šaretem.[19]
[editovat] Dějiny
- Podrobnější informace naleznete v článcích Starověké dějiny Izraele a Arabsko-izraelské války.
[editovat] 40. a 50. léta
Požadavek na vznik Izraele vzešel od židovských osadníků v tehdejším Britském mandátním území Palestina, kam směřoval za druhé světové války i po ní proud židovských utečenců z Evropy. Tyto snahy narážely na odpor zejména arabského obyvatelstva Palestiny. Nově založená OSN v plánu na rozdělení Palestiny z roku 1947 rozhodla, že země bude rozdělena na arabskou a židovskou část. Izraelci ihned po odchodu mandátních vojsk Velké Británie vyhlásili samostatný stát Izrael. Ten byl ihned po svém vzniku napaden šesti arabskými státy, deklarujícími za cíl svého válečného úsilí jeho naprosté zničení. Izrael však ve válce zvítězil (i za značné zbrojní pomoci tehdejšího Československa) a obsadil i některá území původně přiřknuta arabskému státu (zbytek obsadilo Jordánsko a Egypt). Obsazená území byla ještě rozšířena v roce 1956 v tzv. bitvě o Suez s Egyptem, územní zisky však byly poměrně brzy vráceny.
[editovat] 60. až 80. léta
V roce 1967 porazil Izrael v tzv. šestidenní válce koalici Egypta, Sýrie a Jordánska vedenou Gamálem Násirem (v této válce získal Gazu, arabskou část Jeruzaléma, Západní břeh Jordánu a celý Sinajský poloostrov), v roce 1973 pak odrazil nový útok Egypta a Sýrie pod vedením Sadata (Jomkipurská válka) a v roce 1979 s Egyptem uzavřel mírovou smlouvu. V roce 1981 Izrael zaútočil na nově postavená jaderná zařízení v Iráku, která úspěšně zničil. Roku 1982 pak byl Egyptu vrácen Sinajský poloostrov. Naproti tomu Západní břeh Jordánu i Gaza byly ponechány pod izraelskou kontrolou a od roku 1967 je Izrael systematicky osidloval židovskými osadníky, což dodnes způsobuje velké problémy. Izrael se také angažoval v občanské válce v Libanonu (1975-1990). Ještě v současnosti je oficiálně ve válce se Sýrií a do roku 2006 byl ve válce s Libanonem.
[editovat] 90. léta
Během války v Zálivu na území Izraele Irák vypálil 39 raket. Jen díky intervenci Spojených států amerických, aby tento konflikt nepřerostl ve válku, Izrael na útok neodpověděl. Na počátku 90. let začal Izrael spolupracovat s Organizací pro osvobození Palestiny pod vedením Jásira Arafata, který za tuto spolupráci získal Nobelovu cenu míru. V září 1993 podepsaly Izrael a OOP tzv. Mírovou dohodu z Osla, zahrnující autonomii částí Západního břehu Jordánu a Pásma Gazy. V říjnu 1994 podepsal Izrael mírovou smlouvu s Jordánskem o vzájemné pomoci. Od poloviny 90. let se však vztahy mezi Izraelem a Palestinou začaly opět zhoršovat a následný mírový proces z roku 1999 skončil novou vlnou násilí. Přibližně od konce září 2000 propukla tzv. druhá intifáda.
[editovat] Současnost
Od roku 2002 staví Izrael cca 600 km dlouhou bezpečnostní zeď (security fence), která má dle izraelského ministerstva obrany snížit množství teroristických útoků[20]. Haagský tribunál zeď ve svém poradním stanovisku[21] Valného shromáždění OSN označilo jako nelegální (ve smyslu mezinárodního práva), neboť na některých místech vede přes okupovaná území, která OSN nepovažuje za součást Izraele. Dokončení zdi by tak fakticky znamenalo anexi území, která Izrael okupoval po vítězství v Šestidenní válce. Proti výstavbě zdi se postavila i Evropská unie.[22]
V říjnu 2004 schválil izraelský parlament evakuaci a následnou likvidaci 25 židovských osad ležících na palestinském území. Jednalo se o všech 21 osad v tzv. pásmu Gazy a 4 menší osady na západním břehu Jordánu. Návrh prosadil i přes odpor některých ministrů předseda vlády Ariel Šaron. Samotná evakuace začala v srpnu 2005 a na některých místech muselo být použito násilí. Obytné domy byly následně zničeny, nad územím převzala oficiální kontrolu palestinská samospráva.
V červenci 2006 překročili bojovníci hnutí Hizballáh libanonsko-izraelskou hranici a zabili 8 izraelských vojáků. Další dva zajali. Vypukl 34 dnů trvající konflikt – Druhá libanonská válka[23] (nebo též Červencová válka), který se 14. září podařilo ukončit za přispění jednotek Spojených národů.
6. září 2007 podniklo izraelské letectvo taktický letecký útok s kódovým označením Operace Ovocný sad jehož cílem bylo zničení syrského jaderného reaktoru, který za pomoci Severní Koreje budoval.[24]
[editovat] Geografie a klima
Izrael se nachází při východním konci Středozemního moře a je ohraničen ze severu Libanonem, ze severovýchodu Sýrií, z východu Jordánskem a z jihozápadu Egyptem. Území Izraele, bez území, která získal během Šestidenní války v roce 1967 má rozlohu přibližně 20 770 km², čehož 2% tvoří vodní plochy.[4] Území spadající pod izraelskou jurisdikci zahrnuje také Východní Jeruzalém a Golanské výšiny a má rozlohu 22 072 km².[25] Celková rozloha území pod izraelskou kontrolou, včetně vojensky ovládaných a částečně autonomních palestinských území na Západním břehu, je 27 799 km².[26]
Navzdory tomu, že je Izrael malou zemí, se zde nacházejí rozmanité geografické jevy a zvláštnosti, počínaje Negevskou pouští na jihu, po horské hřbety Galileje, Karmelu a Golan na severu. Izraelská pobřežní planina při pobřeží Středozemního moře je domovem 70% izraelské populace.
Východně od centrální vysočiny se nachází Jordánská příkopová propadlina, která tvoří malou část z celkové délky 6 500 km Velké příkopové propadliny. Řeka Jordán protéká podél Jordánské příkopové od hory Hermon přes Chulské údolí a Galilejské jezero do Mrtvého moře, nejníže položeného místa na Zemi.[27] Dále na jih je Vádí al-Araba, končící v Akabském zálivu, který je součástí Rudého moře. Pro Izrael a Sinajský poloostrov jsou jedinečné machtešim (kruhové erozí vzniklé krátery).[28] Největší machteš na světě je Ramonův kráter v Negevu, který má rozměry 8-40 km.[29]
Teplota vzduchu se v Izraeli velmi různí, zejména během zimy. V horských oblastech je chladné a větrné podnebí, mnohdy doprovázené sněhem. Vrchol hory Hermon má po většinu roku sněhovou pokrývku a každoročně obvykle sněží i v Jeruzalémě.[30] Ve stejné období mají pobřežní města jako Tel Aviv a Haifa typické středomořské klima - tj. chladné, deštivé zimy a dlouhá teplá léta. Největší teplota v celé Asii (53,7 °C) byla zaznamenána v Tirat Cvi, v severní části Jordánského údolí. V období mezi květnem a zářím je v Izraeli déšť vzácností.[31][32] S malým množstvím vodních zdrojů Izrael vyvinul různé vodu-zadržující technologie, včetně kapkového zavlažování.[33] Izraelci také hojně využívají příznivých geografických podmínek pro využívání solární energie, což dělá z Izraele stát s největším využití solární energie na osobu.[34]
[editovat] Vláda a politika
- Hlavní článek: Politický systém Státu Izrael
- Podrobnější informace naleznete v článku Seznam izraelských politických stran.
Izrael je svou strukturou parlamentní demokratická republika s pluralitním politickým systémem a všeobecným volebním právem.[4] Hlavou státu je prezident, který je volený parlamentem na 5 let. Plní však pouze reprezentativní funkce.[35] Premiérem se může stát pouze člen parlamentu, který získá potřebnou většinu hlasů, obvykle to bývá předseda největší politické strany. Výkonná moc je v rukou vlády, v jejímž čele stojí premiér.[35][36] Zákonodárným orgánem je jednokomorový parlament - Kneset, do kterého je voleno 120 poslanců. Jeho členové jsou voleni na základě poměrného volebního systému na čtyřleté volební období.[37] To však může být zkráceno v případě, že Kneset odvolá premiéru nebo vládě nevysloví důvěru. Izrael nemá psanou ústavu a jeho politický systém a jeho hlavní principy jsou ukotveny v jedenácti Základních zákonech. V roce 2003 začal Kneset vypracovávat návrhy oficiální ústavy, založené na těchto zákonech.[4][38]
Izrael má trojstupňový soudní systém. Na nejnižší úrovni jsou městské soudy, které se nacházejí ve vetšině měst po zemi. Typem soudu vyšší instance je distriktní soud, který slouží jako odvolací soud a v některých případech jako soud první instance. Distriktní soudy se nacházejí v pěti ze šesti izraelských distriktů. Třetí a nejvyšší stupeň soudů v Izraeli je Vrchní soud, který sídlí v Jeruzalémě a slouží jako odvolací soud a soud první instance v závažných případech, kdy je zpochybněna zákonnost rozhodnutí a postupů představitelů státu. Izrael není členem Mezinárodního trestního soudu, kvůli obavě, že by soud mohl vůči Izraeli být předpojatý kvůli politickým tlakům.[39] Izraelský právní systém kombinuje britské zvykové právo, kontinentální právo a židovské náboženské právo.[4] Je založen na principu stare decisis (precedens) a na obžalovacím způsobu řízení, kde strany sporu předkládají soudu důkazní materiály.[40] Soudní spory jsou spíše rozhodovány soudci než porotami. Svatby a rozvody jsou v jurisdikci náboženských soudů: židovských, muslimských, drúzských a křesťanských.[41]
Izraelský Základní zákon: Lidská svoboda a důstojnost usiluje o obranu lidských práv a svobod. Izrael je jako jediná země v oblasti Blízkého východu, v hodnocení lidských a politických práv, označena organizací Freedom House jako „svobodná“. Území Palestinské autonomie je pak označeno jako „nesvobodné“.[42] Obdobně, v žebříčku organizace Reportéři bez hranic je Izrael označen jako 50. ze 168 zemí světa, vzhledem k svobodě tisku, která je nejvyšší ze zemí jihozápadní Asie.[43] Nicméně organizace jako Amnesty International[44] nebo Human Rights Watch[45] často nesouhlasí se záznamy o lidských právech v Izraeli v souvislosti s Arabsko-izraelským konfliktem. Izraelské občanské svobody jsou také kritizovány nevládní izraelskou organizací B'Tselem.[46] V izraelském právu je od roku 1995 ukotven systém státní zdravotní péče.[47]
[editovat] Správní rozdělení
- Hlavní článek: Izraelské distrikty
- Podrobnější informace naleznete v článku Seznam izraelských měst.
Izrael je rozdělen do šesti hlavních distriktů, které jsou známy jako mechozot (מחוזות; singular: machoz) - Centrální distrikt, Distrikt Haifa, Jeruzalémský distrikt, Severní distrikt, Jižní distrikt a Distrikt Tel Aviv. Distrikty jsou dále rozděleny do patnácti subdistriktů, které jsou známy jako nafot (נפות; singular: nafa). Každý subdistrikt se dále dělí na přirozené oblasti, kterých je padesát.[48] Pro statistické účely je země rozdělena do tří metropolitních oblastí: Tel Aviv a Guš Dan (3 150 000), Haifa (996 000) a Beerševa (531 600).[49] Nicméně největší izraelské město, co do rozlohy i počtu obyvatel[50] je Jeruzalém se 732 200 obyvateli a rozlouho 126 km². Mezi nejlidnatější města patří Tel Aviv (384 000), Haifa (267 000) a Rišon le-Cijon (222 300).[51]
[editovat] Okupovaná území
Jako izraelem okupovaná území, se označují území Západního břehu Jordánu, východního Jeruzaléma a Golanských výšin, které byly po Šestidenní válce v roce 1967 zabrány Egyptu, Jordánsku a Sýrii. Tento výraz byl používán také pro Sinajský poloostrov, který byl navrácen Egyptu v rámci Egyptsko-izraelské mírové smlouvy. Na všech těchto územích byly zakládány izraelské osady. Ve východním Jeruzalému a na Golanských výšinách je uplatňováno izraelské právo; tato území byla začleněna do vlastního Izraele a jejich občanům bylo nabídnuto izraelské občanství. V kontrastu k tomuto faktu zůstává Západní břeh pod vojenskou okupací. Většina jednání o těchto územích probíhala na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN č.242, která požaduje stažení Izraele z okupovaných území a jejich návrat arabským státům.
Populace Západního břehu se skládá převážně z palestinských Arabů, včetně původních obyvatel a uprchlíků Války o nezávislost z roku 1948.[52] Od roku 1967 do roku 1993, žili Arabové na těchto území pod izraelskou vojenskou správou. Od Dohod z Osla a Dopisů o vzájemném uznání (Letters of Mutual Recognition), je většina palestinské populace a měst pod správou Palestinské autonomie, avšak Izrael nad většinou území stále vykonává vojenský dohled. Kvůli vzrůstajícím útoků při Druhé intifádě se izraelská vláda rozhodla vybudovat tzv. Bezpečnostní bariéru (Security Fence) kolem Západního břehu.[53] V roce 2005 Izrael stáhl v rámci jednostranného stažení se z Pásma Gazy (Israel's Unilateral Disengagement Plan) všechny své obyvatele a své vojenské síly z oblasti Pásma Gazy a čtyř osad na Západním břehu.
[editovat] Zahraniční vztahy
Izrael udržuje diplomatické vztahy se 161 zeměmi a po celém světě má 94 diplomatických zastoupení.[54] Pouze tři státy Ligy arabských států mají s Izraelem plné diplomatické vztahy. Jedná se o Egypt a Jordánsko, které podepsaly s Izraelem mírové smlouvy v letech 1979 a 1994 a Mauritánii, která navázala s Izraelem diplomatické vztahy v roce 1999. Další dva státy Ligy arabských států - Maroko a Tunisko ukončilo své částečné diplomatické styky s Izraelem začátkem Druhé intifády v roce 2000.[55] Od roku 2003 nicméně dochází k posilování izraelsko-marockých vztahů a došlo i k návštěvě izraelského ministra zahraničí v Maroku.[56] Izraelský zákon stanovuje Libanon, Sýrii, Saudskou Arábii, Irák a Jemen jako nepřátelské země a Izraelci je nesmí navštívit bez povolení ministerstva vnitra.[57] Od roku 1995 je Izrael součástí Středomořského dialogu, který vytváří spolupráci mezi sedmi zeměmi Středozemního moře a Severoatlantickou aliancí (NATO).[58]
Mezi nejbližší izraelské spojence patří Spojené státy americké, Turecko, Německo, Spojené království a Indie. Spojené státy byly první zemí, která uznala Izrael, následovaná Sovětským svazem. Vzhledem ke stejným politickým a náboženským hodnotám pokládají Spojené státy Izrael za svého nejbližšího spojence v jihozápadní Asii.[59] Ačkoliv Turecko a Izrael nenavázali plné diplomatické vztahy až do roku 1991,[60] již od roku 1949 Turecko s Izraelem spolupracovalo. Silné vztahy Německa s Izraelem vychází z německé snahy odškodnit a napravit Holocaust. Obě země se podílí na vědeckých a vzdělávacích úsilích a jsou silnými ekonomickými a vojenskými partnery.[61][62] Indie navázala plné diplomatické vztahy s Izraelem v roce 1992 a od té doby s ním má silné vojenské a kulturní partnerství. Spojené království udržuje s Izraelem silné obchodní vztahy.[63] Vztahy mezi oběmi zeměmi byly posilovány bývalým premiérem Tony Blairem a jeho snahou o tzv. „dvojstátní řešení“. Vztahy z Izraelem má Spojené království již z dob Britského mandátu Palestina.[64] Diplomatické vztahy měl Izraelem za dynastie Pahlaví s Íránem,[65] ale Írán své uznání Izraele zrušil během íránské revoluce.[66]
[editovat] Ekonomika
Izrael se považuje za jednu z nejvíce ekonomicky a průmyslově rozvinutých zemí jihozápadní Asie. V žebříčku Světové banky, podle indexu Ease of Doing Business Index se umístil na 1. místě v regionu a na 29. místě v rámci celého světa.[67] V roce 2007 měl Izrael 44. největší hrubý domácí produkt, tj. 232,7 mld.$, a 22. největší hrubý domáci produkt na obyvatele (k paritě kupní síly), tj. 33 299$.[3] V roce 2007 byl Izrael pozván do Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD),[68] která podporuje spolupráci mezi státy, které dodržují demokratické principy a mají ekonomiku svobodného trhu.[69] Přes omezené přírodní zdroje, se stal Izrael v uplynulých 20 letech díky intenzivním rozvoji zemědělství a průmyslu z velké části soběstačným v produkci potravin, až na obilí a hovězí. Izrael výrazně investuje do vědy a výzkumu. Mezi nosné obory se zahrnuje informatika a komunikační technika, medicínské obory, biotechnologie a nanotechnologie.[70] Míra nezaměstnanosti byla ve čtvrtém čtvrtletí roku 2007 6,8%.[2]
Mezi hlavní obchodní partnery patří Spojené státy americké, Spojené království, státy Beneluxu, Švýcarsko, Německo, Francie, Itálie, Nizozemsko.
[editovat] Průmysl
Izraelský průmysl zaměstnává 23,7% populace a na HDP se podílí 30%.[4] V roce 2007 byl růst průmyslové výroby v rozmezí 5% až 10%, v závislosti na oboru.[70] Mezi import, který v roce 2006 činil 47,8 mld.$, patří obilí, hovězí maso, fosilní paliva, suroviny a vojenské vybavení.[4] Z fosilních paliv Izrael importuje uhlí, zemní plyn a zejména ropu, kterou zpracovává na zemědělská hnojiva, rafinuje z ní benzín a leteckou naftu a vyrábí z ní farmaceutika. Mezi hlavní exportní komodity patří ovoce, zelenina, farmaceutika, software, chemikálie, vojenské technologie a diamanty.[4] Objem exportu činil v roce 2006 42,86 mld.$.[4]
Izrael patří mezi světové jedničky v ochraně vody a geotermální energii.[71] Jeho úspěchy ve špičkových technologiích v oblasti softwaru, komunikací a přírodních věd jsou srovnatelné se Silicon Valley v USA.[72][73] Společnosti Intel[74] a Microsoft[75] vybudovaly svá první zámořská výzkumná a vývojová centra právě v Izraeli. Stejně tak jiné hi-tech korporace jako IBM, Cisco Systems a Motorola. V oblasti hi-tech (elektronika, avionika, farmacie atp.) došlo v roce 2007 až k 20% růstu.
Nerostné bohatství Izraele je omezené.[70] Těží se draselná, hořečnatá a bromová sůl (z Mrtvého moře), fosfáty a stavební suroviny (sádra a stavební kámen).[70] V malé míře se těží měděná ruda a železná ruda, ropa a zemní plyn. V současnosti také probíhá geologický průzkum ložisek zemního plynu ve středomořském šelfu poblíž Aškelonu.[70]
Mezi nejvýznamnější a nerozvinutější odvětví průmyslu patří průmysl letecký, komunikační, softwarový, elektronický, zbrojní, potravinářský, textilní, tabákový, chemický, zpracování diamantů, výroba dopravních prostředků, elektronika, papírenský a polygrafický průmysl, rafinace ropy a hutnictví železa.[76]
[editovat] Zemědělství
V Izraeli je vysoce rozvinuté zemedělství. Zaměstnává 18,5% populace a na HDP se podílí 2,4%.[4] V roce 2007 vzrostla rostliná produkce přibližně o 10%.[70] Zemědělská půda se získává finančně nákladným zúrodňováním pouště zavodňováním, odsolováním a vhodnou druhovou skladbou rostlin. Orná půda zabírá 15,45%, pastviny 7% a lesy 5,3% rozlohy státu.[70] Přibližně 54% celkové výměry zemědělské půdy je zavlažováno a zemědělci se tak podílí zhruba 60% na celkové izraelské spotřebě sladké vody.[70] Většina zemědělské půdy patří kibucům,[76] což jsou osady pracující na základě kolektivního vlastnictví výrobních prostředků (s výjimkou půdy). Dalším typem zemědělských osad v Izraeli jsou mošavy, což je sdružení samostatných sedláků, kteří se sdružují pouze za účelem prodeje úrody nebo nákupu surovin. Množství původně zemědělských podniků také zřídila přidruženou průmyslovou výrobu.[70]
Mezi pěstované plodiny patří obilí, citrusové plody, olivy, brambory, bavlna, cukrová řepa, tabák, vinná réva a rajčata.[76] Důležitý je také chov dobytka, většinou skotu, velbloudů, koz, ovcí a drůbeže.[76] Rybolov se provozuje ve Středozemním moři a netradičně se chovají teplomilné ryby v poušti, kde je k jejich chovu používána poloslaná voda čerpaná z termálních vrtů.[77]
Značným problémem je nedostatek vodních zdrojů. Jediným větším zdrojem je Galilejské jezero a řeka Jordán, z nichž je přiváděna voda do celé země. Pro zavlažování technických plodin se používá tzv. recyklovaná voda (v roce 2006 to bylo 550 miliónů m³).[70] Voda je získávána i pomocí odsolování. V roce 2007 se například tímto způsobem získalo 400 miliónů m³.[70] Proti nepříznivým přírodním podmínkám se snaží využívat moderní technologie a inovace. Používají se například biotechnologie, tkáňové kultury či kapkové závlahy.[70]
Na základě základního zákona je vlastníkem půdy Stát Izrael (zhruba 93%) a její prodej je možný pouze výjimečně. Půdu je možné prnajmout prostřednictvím státní agentury Israel Land Administration (ILA), a to zpravidla na 49 let.[70]
[editovat] Cestovní ruch
Dalším odvětvím ekonomiky je cestovních ruch, zejména pak religiozní cestovní ruch. Izrael přitahuje turisty svým klimatem, plážemi, archeologickými a historickými atraktivitami a jedinečnou geografií. Na cestovní ruch měly značný dopad bezpečnostní problémy, ale v současnosti se již situace navrací zpět k normálu.[78]
[editovat] Armáda
- Hlavní článek: Izraelské obranné síly
Izraelské obranné síly se skládají z pozemních sil, letectva a námořnictva. Byly založeny v roce 1948 během Války o nezávislost z několika polovojenských organizací, vedených Haganou, jejichž existence předcházela založení státu.[79] Armáda při svých operací vychází z informací vojenské tajné služby Aman, která spolupracuje s bezpečnostními službami Mosad a Šin Bet. Šedesátiletá historie Izraele, při níž byly mnohokrát Izraelské obranné síly účastníkem konfliktu z nich činí jednu z nejlépe připravených a zkušených armád na světě.[80][81]
Většina Izraelců je v 18 letech povolána k povinné vojenské službě. Muži slouží tři roky a ženy dva roky.[82] Tuto vojenskou službu je navíc třeba vykonat ještě před nástupem na vysokou školu. Poté musí muži odsloužit pro armádu každoročně několik týdnů až do svých zhruba čtyřiceti let. Většina žen je z rezervní vojenské služby osvobozena. Výjimku v povinné vojenské službě tvoří izraelští Arabové a ti Židé kteří jsou na náboženských studiích. Nicméně osvobození studentů ješiv od povinné vojenské služby naráží v izraelské společnosti na protesty.[83] Alternativou pro osoby, které získají osvobození z různých důvodů je Šerut Leumi nebo národní služby, která zahrnuje službu v nemocnicích, školách a jiných sociálně prospěšných programech.[84] Díky branné povinnosti má izraelská armáda přibližně 168 000 aktivních vojáků, včetně 107 500 branců. Pozemní armáda má 125 000 vojáků, námořnictvo 8 000 a vzdušné jednotky 35 000 lidí. Při plné mobilizaci má izraelská armáda 576 000 vojáků, z toho 408 000 rezervistů.[85]
Armáda je vybavena vyspělými zbraňovými systémy navrženými a vyrobenými v Izraeli, stejně tak jako některými zahraničními produkty. Významným zahraničním dodavatelem jsou zejména Spojené státy. Předpokládá se, že v letech 2008 až 2017 poskytnou Izraeli vojenskou pomoc ve výši 30 miliard dolarů.[86] Ve spolupráci Izraele a USA byla vyvinut systém protiraketové obrany Arrow. Izrael rovněž od Jomkipurské války v roce 1973 vyvinul vlastní síť špionážních satelitů.[87] Úspěch v programu špionážních satelitů Ofek zařadila Izrael mezi jednu ze sedmi zemí světa, která má satelitní kapacity a technologie.[88] Izrael také vyvinul svůj vlastní bitevní tank Merkavu, která nebyla nikdy prodána do zahraničí. Od svého založení vynakládá Izrael na svou obranu významný podíl hrubého domácího produktu. V roce 1984 to například činilo 24% HDP.[89] V současnosti se výdaje na obranu pohybují na 7,3% HDP.[4]
Izrael nikdy nepodepsal Smlouvu o nešíření jaderných zbraní, avšak je pravděpodobné, že vlastní jaderné zbraně.[90] Jejich vlastnictví ale nikdy oficiálně nepotvrdil ani nevyvrátil.[91] Izrael údajně ve spolupráci s Jihoafrickou republikou provedl v roce 1979 úspěšný jaderný test na námořní plošině v severní části Antarktidy.[92] Odhady množství izraelských jaderných hlavic se liší. Většinou se však pohybují mezi jedním a dvěma sty, ale některé odhady mluví až o čtyřech stech hlavicích.[93] O množství 400 hlavic hovoří i World Tribune, který se odvolává na zdroje z letectva USA.[94]
[editovat] Demografie
K roku 2007 měl Izrael 7 262 670 obyvatel.[2] Z toho 260 tisíc Izraelců žilo na Západním břehu Jordánu,[95][96][97] ve městech jako Ma'ale Adumim a Ariel, a osadách, které se datují před založení Izraele, a které byly obnoveny po Šestidenní válce, jako Hebron a Guš Ecion. 18 tisíc osadníku žije na Golanských výšinách.[98] V roce 2006 žilo 250 tisíc Izraelců ve východním Jeruzalémě.[99] Celkový počet izraelských osadníků je přes 500 tisíc (6,5% izraelské populace). Přibližně 7 800 Izraelců žilo v osadách v Pásmu Gazy, než byli evakuováni v souladu s plánem na jednostranné stažení.[100]
Hlavní dva izraelské úřední jazyky jsou hebrejština a arabština.[4] Hlavním jazykem pak je hebrejština a hovoří jí většina populace. Arabsky hovoří arabské minorita a Židé, kteří do Izraele imigrovali z arabských zemí. Většina Izraelců zvládá komunikovat i v angličtině. V tomto jazyce je v Izraeli i značné množství televizních programů a mnoho škol angličtinu vyučuje již od prvních ročníků. Díky množství imigrantů je možno na ulici slyšet tucty různých jazyků. Na tom mají velký podíl lidé z bývalého Sovětského svazu a Etiopie, díky nimž se po Izraeli značně rozšířila ruština a amharština. V letech 1990 a 1994 vzrostl podíl přistěhovalců z bývalého SSSR na 12% celkové izraelské populace.[101] Během posledního desetiletí nastal významný příliv pracovních sil z Rumunska, Thajska a množství zemí Afriky a Jižní Ameriky, který se odhaduje na 200 tisíc osob.[102]
[editovat] Náboženství
Izrael byl založen jako domovina pro židovský lid a je často zmiňován jako Židovský stát. Zákon o návratu zaručuje všem Židům, kteří maji židovské předky a konvertitům právo na získání izraelského občanství.[103] Zhruba tři čtvrtiny populace (76,1%) jsou Židé. Zhruba 68% izraelských Židů se narodilo v Izraeli, 22% jsou imigranti z Evropy a Ameriky a 10% jsou imigranti z Asie a Afriky (včetně Arabského světa).[104] Náboženské rozdělení izraelských Židů je velmi široké: 8% se označuje jako Charedim a 20% se označuje za sekulární Židy. Většina izraelských Židů, 55% se označuje jako tradiční. Zbývajících 17% se označuje jako ortodoxní.[105]
Muslimové představují se svými 16,2% izraelské populace největší náboženskou minoritu. Izraelští Arabové, kteří představují 19,8% populace tomuto číslu významně přispívají, jelikož více než čtyři pětiny (82,6%) z nich jsou muslimové. Ze zbývajících izraelských Arabů je 8,8% křesťanů a 8,4% Drúzů.[106] Členové jiných náboženských skupin, včetně Budhistů a Hinduisté, představují malé číslo.[107]
Jeruzalém má zvláštní místo v srdcích Židů, muslimů a křesťanů, jakožto ústřední místo jejich náboženství, prostřednictvím Zdi nářků, Chrámové hory, mešity Al-Aksá a baziliky Svatého hrobu. Další důležitá náboženská místa se nachází na Západním břehu, mezi něž patří například místo narození Ježíše a Ráchelina hrobka v Betlémě a jeskyně patriarchů v Hebronu. Ústředním místem víry Bahá'í je Haifa a její vůdce je pohřben v Akko.
[editovat] Odkazy
[editovat] Související články
[editovat] Poznámky
- ↑ a b Jeruzalémský zákon říká, že: „Jeruzalém, celý a sjednocený, je hlavním městem Izraele.“ Jeruzalém je sídlem vlády, prezidenta, vládních úřadů, nejvyššího soudu a parlamentu. OSN a většina zemí neuznává Jeruzalémský zákon a pokládá za hlavní město Tel Aviv. Palestinská autonomie požaduje východní Jeruzalém jako hlavní město plánovaného Palestinského státu.
- ↑ a b c d Hlavní indikátory [online]. Izraelský centrální statistický úřad, [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b Report for Selected Countries and Subjects - Israel [online]. Mezinárodní měnový fond, [cit. 2008-04-29]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b c d e f g h i j k l m The World Factbook - Israel [online]. Central Intelligence Agency (CIA), [cit. 2008-04-27]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Izrael má 7,2 milionů obyvatel [online]. Eretz.cz, [cit. 2008-04-29]. Dostupné online.
- ↑ Country Report - Israel [online]. Freedom House, [cit. 2008-05-01]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ The Palestine Mandate [online]. The Avalon Project at Yale Law School, [cit. 2008-05-01].