Apartheid

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Apartheid je označení pro politiku rasové segregace zejména v kontextu bývalého uspořádání na jihu Afriky. Výraz pochází z afrikánštiny a znamená oddělení či odloučení. První doložené užití tohoto slova pochází z projevu Jana Smutse z roku 1917.

V právním smyslu označuje pojem apartheid zločin, definovaný v roce 2002 v Římském statutu Mezinárodního trestního soudu jako nelidské činy „páchané v rámci institucionalizovaného režimu systematického útlaku a nadvlády jedné rasové skupiny nad jinou rasovou skupinou nebo skupinami a páchané s úmyslem zachovat tento režim.“ Apartheid je rovněž definován v Mezinárodní úmluvě OSN o potlačení a trestání zločinu apartheidu z roku 1973. V České republice je apartheid trestným činem podle § 402 trestního zákoníku.

Apartheid v Jihoafrické republice[editovat | editovat zdroj]

Pláž určená městskou vyhláškou jen pro bílé (1989)

V Jihoafrické republice byl apartheid oficiální státní politikou v letech 19481994, i když již dříve byla tato politika uplatňována. Projevoval se oddělením dopravních prostředků pro bělošské a takzvané barevné obyvatele. Černošské obyvatelstvo nemělo přístup do restaurací, kin, parků, pláží, škol, nemocnic a jiných zařízení a veřejně přístupných míst určených bělochům.

Nemocnice a školy určené původnímu obyvatelstvu byly podstatně méně vybaveny než ty, které směli využívat běloši.

Na přibližně 13 % území Jihoafrické unie (pozdější JAR) byly zřízeny takzvané bantustany – černošské rezervace s určitou mírou samosprávy. Bantustany jihoafrická vláda zřizovala jako „nezávislé“ (ovšem mezinárodně nikým neuznané) státy s vlastním „občanstvím“. Jihoafrické vojsko však tuto „suverenitu“ stejně příliš nerespektovalo a zasahovalo kdykoliv se v rámci bantustanu jevily známky odporu vůči ústřední vládě.

21. března 1960, se shromáždilo 20 000 černošských demonstrantů v Sharpeville, aby vyjádřili nesouhlas s novým zákonem nařizujícím černochům, aby u sebe nosili tzv. Dompas, identifikační průkazy s otisky prstů, údaji o zaměstnavateli, povolenky ke vstupu do určitých oblastí aj. 69 stávkujících bylo zastřeleno, 180 zraněno.

V reakci na tuto událost byl zakázán Africký národní kongres a Panafrický kongres. Zároveň však v roce 1962 Valné shromáždění OSN přijalo rezoluci 1761 odsuzující jihoafrickou politiku apartheidu a vyzývající členské země OSN k přerušení obchodních a vojenských styků s JAR.

Rostoucí mezinárodní tlak přiměl JAR politiku apartheidu v 80. letech zmírňovat. Frederik Willem de Klerk, jihoafrický prezident od roku 1989, ihned po nástupu do úřadu apartheid odsoudil, nechal z vězení propustit Nelsona Mandelu, uvězněného roku 1964 na doživotí za teroristické bombové útoky na bílé obyvatelstvo a umožnil obnovení politické činnosti ANK. Ale ani tímto aktem si prezident De Klerk příliš obliby nevysloužil.[zdroj?] Kvůli politické nestabilitě a násilným srážkám na počátku 90. let ovšem zemřelo více osob než v předchozích 42 letech. Nástupem N. Mandely do prezidentského úřadu v roce 1994 byl jihoafrický apartheid definitivně odstraněn. 15. dubna 2003 prezident Thabo Mbeki přislíbil rozdělit 660 milionů randů jako odškodnění 22 000 občanům, kteří byli vězněni v dobách Apartheidu.

Rasové soužití v JAR při apartheidu a po něm[editovat | editovat zdroj]

Cedule zakazující v 80. letech přístup na pláž všem "nebílým" obyvatelům JAR ve městě Muizenberg, ležící v provincii Západní Kapsko

Historie rasových (ne)soužití[editovat | editovat zdroj]

Rasa je již po 300 let jedním z nejdůležitějších aspektů jihoafrické sociální reality. Do příchodu evropských kolonialistů žili obyvatelé dnešní Jihoafrické republiky poměrně v poklidu, avšak konec 19. stol. přinesl koloniální expanzi do celé oblasti jižní Afriky a s ní i kategorizaci lidských populací. Ta byla na území dnešní JAR poměrně dosti různorodá důsledkem synkretismu, který se zasloužil o podobu dnešního jihoafrického obyvatelstva.[1]

Ještě v 17. století docházelo poměrně často ke smíšeným svazkům mezi domorodými ženami, většinou otrokyněmi, a holandskými, francouzskými nebo německými emigranty. Děti, rodící se z těchto vztahů nebyly vnímány příliš pozitivně, avšak tehdejší společnost je přijímala. Postupem času byl legislativou prosazován zákon zakazující smíšená manželství, který vyvrcholil v době zavedení apartheidu, jehož ideologií byl, mimo jiné, i ideál tzv. „čistého Afrikánce,“ neposkvrněného barbarskou krví černých obyvatel země.[1]

Prakticky od 16. století, kdy byla jižní část afrického kontinentu osidlována emigranty z Evropy, si noví bílí přistěhovalci vybudovali výlučně dominantní postavení mezi domorodými obyvateli. Tato dominance později přerostla ve snahu společnost rozdělit. Základem vzniku a realizace rasismu i rasové diskriminace v JAR byl však okamžik, kdy Velká Británie předala politickou moc do rukou bílých Afrikánců v roce 1910, kteří ve společnosti tvořili výraznou menšinu.[1]

Počátky rasových problémů při apartheidu[editovat | editovat zdroj]

Vrcholem rasové nesnášenlivosti byl pro dnešní JAR rok 1948, kdy tehdejší apartheidní režim rozdělil společnost do uzavřených komunit bez jakékoli možnosti soužití.

Po volebním úspěchu Afrikánci použili apartheid jako východisko ze svého zbídačeného stavu po prohrané jihoafrické válce a k vyjádření odporu vůči britským Jihoafričanům, anglikánství a jejich celkové nadřazenosti.[1] Byla to však také příležitost vyrovnat se s domorodým obyvatelstvem, které díky své početní převaze představovalo pro dominantní bělošskou menšinu hrozbu. Základní ideologií tohoto režimu bylo vytvoření tzv. volku – vyvoleného národa, který v Africe musí přežít. K dosáhnutí takového cíle tak bylo nutné aby společnost žila odděleně. Tehdejší režim k tomuto oddělení přistoupil ve víře, že celá jihoafrická komunita je natolik kulturně odlišná, že nemůže žít pohromadě.[1] Stát každému jednotlivci přidělil jeho etnickou identitu i národnost, včetně politického, ekonomického a sociálního statusu, jenž mu zůstal připsán na celý život v závislosti na jeho rase. Stát určoval s kým se jednotlivé komunity mohou stýkat, kde mohou pracovat nebo s kým mohou uzavírat manželství.

Apartheidní segregační politika[editovat | editovat zdroj]

Koncentrace a domoviny jednotlivých ras na území Jihoafrické republiky v roce 1979

Mezi lety 1950 a 1962 byly v Jižní Africe přijaty nejvýznamnější apartheidní zákony, jejichž zavedení znamenalo upevnění mocenských pozic bělošské minority a zároveň byla výrazně omezena práva a životy ostatních obyvatel země.[2] Jedním z pilířů apartheidní vládní politiky byl zákon o registraci obyvatelstva, který rozdělil celou jihoafrickou společnost do tří populačních skupin: na bělošské, barevné a domorodé obyvatelstvo. Toto pořadí také určovalo jejich prestiž ve společnosti.

Druhým významným pilířem apartheidu byl zákon o skupinových oblastech, který všem jihoafrickým občanům předepisoval, kde smějí žít. K tomuto účelu byly vybudovány tzv. bantustany, speciální samosprávná území na periferiích měst, které se po více než třicet let staly domovem pro milióny černošských obyvatel.

Svou politiku vláda obhajovala a předkládala svým lidem jako krok, který znamená dobro pro všechny obyvatele JAR, jejichž společné soužití by údajně zpomalovalo bílé v jejich rozvoji a černé demoralizovalo. Faktickým cílem apartheidu však bylo upevnit a stabilizovat Afrikánskou moc.[1] Toho bylo dosáhnuto nejen pokrytím celé sítě institucí a organizací v oblasti politiky, kultury, ekonomiky a vzdělání, ale také vysokou mírou korupce v celé zemi.

Konec apartheidu a následné změny[editovat | editovat zdroj]

Začátkem sedmdesátých let došlo ve fungování apartheidu k velkým trhlinám především v důsledku velkého odporu obyvatel, nesouhlasících s rozdělením země na oddělené domoviny. Do roku 1980 došlo k výraznému přesídlení více než tří miliónů černých Jihoafričanů, což výrazně ovlivnilo demografickou situaci v celé zemi.[1] Výrazně klesl podíl bílých obyvatel.

Znepokojení z porušování lidských práv v JAR ze strany mezinárodního společenství způsobilo tlak na tamější vládu, která byla v důsledku nepříznivých vnitropolitických událostí nucena provést určité reformy. Jednou z nejvýznamnějších byla změna ústavy, která zaručovala účast v parlamentu barevným a Indům, tedy obyvatelům, kteří donedávna neměli žádná politická práva. Tento akt však měl v plánu jen uklidnit mezinárodní společenství a nikoli zaručit těmto minoritám skutečný podíl na moci.

Následovalo tak období nebývalého násilí, které přetrvalo až do let devadesátých, kdy došlo ke zrušení většiny apartheidních zákonů. S propuštěním Nelsona Mandely z vězení a jeho zvolením na post prezidenta JAR skončila éra apartheidu nadobro.

Rasová kategorizace za apartheidu[editovat | editovat zdroj]

Následující skupiny obyvatel, rozdělené podle apartheidních zákonů, sehrály klíčové role v rasové segregaci i v částečném společném soužití v JAR.

Barevní (coloureds)[editovat | editovat zdroj]

Jako barevní byli označováni africko-afrikánští míšenci, potomci Indonésanů, Malajců a emigrantů z Holandska, Německa či z Francie. Kulturně se příslušníci této skupiny vyvíjeli podobně jako bílí Afričané, avšak se sílícím afrikánským nacionalismem byli barevní nuceni přijmout segregační zákony, na základě kterých jim byla odebrána volební a později i jiná občanská práva. Zvyšující se regulace jejich života vedla některé z nich k rozhodnutí přidat se do řad ANC. S jejich zařazením do parlamentu v roce 1983 byli ještě více nenáviděni černými Jihoafričany, kteří jimi částečně pohrdali.[1] Bílými Afrikánci nebyli považováni za součást národa ani za tzv. „rasově čisté“, ač s nimi sdíleli stejný jazyk, náboženství i vztah k rodné vlasti.

Černí (swartmens)[editovat | editovat zdroj]

Černošské populace netvořily v Jižní Africe jednotnou homogenní skupinu, neboť vlivem koloniální nadvlády došlo k jejich kategorizaci do několika etnických skupin. Ani černé Jihoafričany nebrali Afrikánci jako příslušníky jednoho národa. Jejich snahou bylo naopak rozbít jejich dosavadní jednotu a nastolit vládu „bílých“.

Důsledky pádu apartheidu[editovat | editovat zdroj]

Pád apartheidu zapříčinil výrazné změny ve společnosti. JAR má nyní velmi vysokou míru zločinnosti, jednu z nejvyšších na světě. Od roku 1994, tedy od pádu apartheidu jsou denně brutálně vražděni příslušníci bílé menšiny bez ohledu na věk, a to zejména v oblastech Mpumalanga, Gauteng a Limpopo. Seznam datovaný ke konci roku 2000 uvádí téměř 2000 zavražděných bělochů. V důsledku toho dochází k odlivu bílého obyvatelstva do anglofonních zemí jako je Austrálie, Velká Británie a Irsko. Od roku 1994 opustilo Jihoafrickou republiku odhadem na dva miliony bělochů.[3] Ekonomika JAR na to v současnosti doplácí, protože jí chybí kvalifikovaná pracovní síla.

Rasové důsledky apartheidu[editovat | editovat zdroj]

Po zrušení apartheidu přijala JAR tzv. princip nerasovosti, jehož dodržování mělo být pojištěno zakotvením v ústavě z roku 1996.[1] Ovšem fakt, že byl apartheid zrušen před dvaceti lety, jakoby pro soudobou jihoafrickou společnost nic neznamenal. Např. ve vysokoškolských menzách i jiných univerzitních prostranstvích jsou i dnes stále vidět jen rasově homogenní skupinky studentů. Tento tzv. „dobrovolný apartheid“ je ukázkou toho, že rasová sounáležitost hraje i v dnešní JAR značnou roli.

Pozitivní diskriminace[editovat | editovat zdroj]

Další z příčin, proč bílí z JAR odcházejí, je systém pozitivní diskriminace, tj. zvýhodnění černého obyvatelstva. To vedlo k paradoxní situaci, kdy byla čínská menšina v JAR klasifikována jako „bílá“, nyní je rozhodnutím soudu klasifikována jako „černá“, čímž získala přístup k řadě výhod.[4]

Pozitivní diskriminace má být prevencí dominance bělochů v privátním sektoru. Přesto jihoafričtí běloši vydělávají i více než 14 let po skončení politiky apartheidu 5,5krát více než jejich černí kolegové. Na druhou stranu se zvýšila chudoba bělošské menšiny, což je důsledkem znevýhodňování a politiky pozitivní diskriminace.[zdroj?] Běloši jsou diskriminováni také ve vzdělání.[5]

Rasismus v JAR dnes[editovat | editovat zdroj]

Rasismus v JAR nevymizel a mnoho obyvatel vnímá společnost, ve které žijí, na základě rasového rozdělení. Navyklé formy chování, postoje, výchova a zvyky totiž žádným právním normám nepodléhají.

Ti, kteří se odváží kritizovat vládní politiku v jakémkoli směru, jsou ihned označeni jako rasisté a tak lze také říci, že „rasa“ kryje korupci i jiné nešvary jihoafrické politiky.[6]

Ani dvacet let po zrušení apartheidu není „duhový národ“ v JAR jednotný. Bílý nacionalismus vystřídalo prosazování pročernošské politiky, kterou vede Africký národní kongres (ANC), a i když důsledkem toho začíná v Jižní Africe vznikat černošská střední třída, korupce ani zvýhodňování „jednoho od druhého“ nevymizela.[7] Rozdíly mezi novou elitou a chudým obyvatelstvem se zvětšují neúměrnou rychlostí. Podle bývalého velvyslance USA v Jižní Africe Princetona N. Lymana je jediným způsobem, jak učinit z Afriky jednotnou a rovnoprávnou zemi, prolomení bariér chudoby.[8]

Podle průzkumu veřejného mínění, který provedla společnost Plus 94 Research v roce 2006, jsou největšími rasisty černoši. Jeho cílem bylo zjistit, jaké mají lidé zkušenosti s diskriminací na různých místech, jako jsou úřady, nemocnice, restaurace nebo obchody. Vůči bělochům se černoši stále cítí méněcenní, což způsobuje, že se v některých případech chovají rasisticky.[1]

Mezinárodní úmluva o potlačení a trestání zločinu apartheidu[editovat | editovat zdroj]

Smluvní státy Mezinárodní úmluvy o potlačení a trestání zločinu apartheidu: Tmavě zelená – státy, které úmluvu ratifikovaly, světle zelená – státy, které úmluvu uznaly, ale neratifikovaly.

Apartheid byl jako zločin proti lidskosti vyhlášen Mezinárodní úmluvou o potlačení a trestání zločinu apartheidu z roku 1973.[9] Zločin apartheidu úmluva definuje jako nelidské činy páchané s cílem vytvořit a upevnit nadvládu jedné rasové skupiny osob nad jakoukoli jinou rasovou skupinou osob a systematicky tyto skupiny utlačovat. Za nelidské činy, které – pokud jsou páchány s takovým cílem, naplňují pojem zločinu „apartheidu“, se považují jednání, jako jsou zavraždění příslušníků rasové skupiny, způsobení vážné tělesné nebo duševní újmy příslušníkům rasové skupiny, omezení jejich svobody nebo důstojnosti nebo jejich mučení, svévolné uvěznění, nezákonné žalářování, úmyslné vytváření životních podmínek zaměřených k dosažení jejich částečné nebo úplné fyzické likvidace a další jednání, jejich podrobný výčet úmluva obsahuje ve svém článku II.[10]

Smluvní státy této úmluvy se zavázaly přijmout legislativní opatření nezbytná k potlačení, jakož i k zabránění jakémukoliv povzbuzování ke zločinu apartheidu a k potrestání osob, které se takového zločinu dopustí a přijmout opatření ke stíhání, souzení a trestání osob, které jsou za zločiny apartheidu odpovědné nebo jsou z něj obviněné.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h i j HORÁKOVÁ, Hana. Národ, kultura a etnicita v postapartheidní Jižní Africe. Vyd. 1. Hradec Králové : GAUDEAMUS, 2007. 275 s. ISBN 978-80-7041-836-9
  2. BYRNES, Rita M. South Africa : a country study [online]. Washington : GPO, 1996 [cit. 2010-03-17]. Legislative Implementation of Apartheid, s. Dostupné z WWW: <http://countrystudies.us/south-africa/25.htm>
  3. http://aktualne.centrum.cz/zahranici/afrika/clanek.phtml?id=601710
  4. http://zahranicni.ihned.cz/c1-25634210-soud-v-jizni-africe-uredne-prohlasil-cinany-za-cernochy
  5. http://card.wordpress.com/2007/01/09/racism-against-white-students-in-south-africas-universities/
  6. VONDRA, Pavel. Rasismus z JAR nezmizel, daří se mu pořád dobře. Aktuálně.cz [online]. 13.4.2008, 24, [cit. 2010-03-17]. Dostupný z WWW: <http://aktualne.centrum.cz/zahranici/afrika/clanek.phtml?id=602340>
  7. VONDRA, Pavel. Rasismus z JAR nezmizel, daří se mu pořád dobře. Aktuálně.cz [online]. 13.4.2008, 24, [cit. 2010-03-17]. Dostupný z WWW:<http://aktualne.centrum.cz/zahranici/afrika/clanek.phtml?id=602340>
  8. LYMAN, Princeton N. Paying the Price for Apartheid. Council on Foreign Relations [online]. January 5, 2010, no. 2, [cit. 2010-03-17]. Dostupný z WWW: <http://www.cfr.org/publication/21113/paying_the_price_for_apartheid.html?breadcrumb=%2Fregion%2F151%2Fsouthern_africa>
  9. Vyhláška č. 116/1976 Sb. ze dne 16. srpna 1976, Vyhláška ministra zahraničních věcí o Mezinárodní úmluvě o potlačení a trestání zločinu apartheidu, [cit. 2014-05-30]. Dostupné online.
  10. JELÍNEK, Jiří, a kol. Trestní právo hmotné. Praha : Leges, 2013. 968 s. ISBN 978-80-87576-64-9. S. 916-917.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • TOMKO, Ján. Boj za odstránenie rasovej diskriminácie a apartheidu z hľadiska medzinárodného práva. Bratislava: VEDA, 1980. 216 s.
  • HORÁKOVÁ, Hana. Národ, kultura a etnicita v postapartheidní Jižní Africe. Hradec Králové : Gaudeamus, 2007. ISBN 978-80-7041-836-9.  
  • BEDNÁŘOVÁ, Veronika. Za zeď nesmíš! Bílí Jihoafričané utíkají ze své země. Reflex. 1. prosinec 2008, roč. XIX., čís. 49, s. 24–30. ISSN 0862-6634.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]