Československá armáda

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Československá armáda
Znak československé armády

Znak československé armády
Země Československo Československo
Existence 1918–1992
Funkce armáda
Podřízené jednotky Československé letectvo
Československé válečné loďstvo
Účast
Války Sedmidenní válka
Maďarsko-československá válka
Sudetoněmecké povstání
Druhá světová válka
Válka v Zálivu
Bitvy Bitva o Zvolen
Maďarská invaze na Podkarpatskou Rus
Československá armáda v bojích proti Maďarům na Slovensku
Českoslovenští vojáci s puškami vz. 24
Českoslovenští vojáci během cvičení s těžkým kulometem
Českoslovenští vojáci s lehkým kulometem vz. 26

Československá armáda (ČSA) tvořila hlavní část ozbrojených sil Československa od jeho vzniku roku 1918. V letech 19391945 v důsledku rozbití republiky zanikla, byla obnovena po skončení druhé světové války a svůj název nesla až do roku 1954, kdy byla po 10. sjezdu KSČ přejmenována jako Československá lidová armáda. Ke svému původnímu názvu se vrátila v roce 1990 a zanikla v důsledku rozdělení Československa v roce 1992.

Vznik armády 1918–1920[editovat | editovat zdroj]

Po rozbití Rakouska-Uherska a vytvoření Československé republiky v říjnu 1918 došlo k formování nové československé armády. I když existovaly úvahy o tom, že armáda bude v novém státě nahrazena milicí, z tohoto konceptu sešlo a nová československá vláda převzala prakticky základní rakousko-uherské branné zákony. Jako první vznikly dobrovolnické organizace, které se většinou skládaly z bývalých českých vojáků rakousko-uherské armády. K nim postupně přibyly jednotky československých legií v Itálii a ve Francii, které však byly podřízeny velitelům z těchto zemí. Z důvodu nedostatku odborníků byla uzavřena dne 20. ledna 1919 smlouva, ve které bylo stanoveno, že náčelník francouzské mise bude zároveň náčelníkem hlavního štábu Československé armády.

Vytváření čs. armády probíhalo za chodu a výrazně se do něho promítly boje, které museli čs. vojáci podstupovat. V listopadu a v prosinci roku 1918 probíhaly boje s německými separatisty, kteří chtěli připojit české pohraničí k Německu, přičemž čs. armádě se nakonec podařilo zajistit veškeré území, které náleželo ke Koruně České. Armáda též zajišťovala Těšínsko, což vyvrcholilo tzv. Sedmidenní válkou v lednu 1919. Československo-polský spor o Těšínsko se podařilo diplomaticky urovnat teprve roku 1920. Nejobtížnější situace však nastala na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, kde se nechtěli Maďaři vzdát svých územních ambicí. Jestliže obsazování jižního Slovenska čs. armádou probíhalo na počátku roku 1919 docela úspěšně, pak po vypuknutí bolševické revoluce v Maďarsku došlo ke změně situace. Dobře vyzbrojená maďarská armáda obsadila značnou část Slovenska a katastrofě musel zabránit až přísun posil pod vedením Josefa Šnejdárka, jehož vojska v bitvě o Zvolen přivodila obrat a znovu zajistila oblasti obsazené Maďary.

V roce 1920 došlo k rozpuštění posledních dobrovolnických sborů a byla přijata unifikace, při které byly dislokovány pravidelné pluky Československé armády. Zároveň došlo i k návratu čs. legií z Ruska, čímž získala armáda další zkušené bojovníky.

Armáda ve 20. letech[editovat | editovat zdroj]

V Československé armádě došlo v roce 1922 k další reorganizaci, při níž vzniklo 12 pěších divizí, 2 horské brigády a 3 jezdecké brigády, o celkovém počtu 150 000 mužů. Tento mírový stav mohl být v případě ohrožení navýšen o brance, podléhající základní vojenské službě. Ta trvala 24 měsíců, od roku 1924 jen 18 měsíců. Čs. armáda též kladla velký důraz na výzbroj, která se skládala z různých typů zbraní s nejednotnou municí. Základní zbraní vojáků se tak stala puška vz. 24, která vycházela z typu Mauser stejně, jako důstojnická pistole vz. 24. Do výzbroje byl zaveden těžký kulomet vz. 24 a lehký kulomet vz. 26. Značná část kanónů, převzatá po rakousko-uherské armádě (např. 7,5cm horský kanón M 15, 10cm horská houfnice M 16 či 15cm hrubá houfnice M 14), byla vyráběna plzeňskou Škodovkou, která ve výrobě různých typů děl a houfnic pokračovala i v poválečném období. Do armády se začaly zavádět i první dělostřelecké tahače, nejdříve dovážené, později i české výroby (od výrobců Škoda Plzeň, Praga) a také nákladní automobily. Mezi vybavení armády též patřily obrněné automobily (OA vz. 23, OA vz. 27, OA vz. 30), obrněné vlaky či obrněné drezíny. Armáda také nakoupila první tanky z Francie, kterými byly Renaulty FT-17. Po rakousko-uherské armádě zůstaly v Československu různé typy letounů (např. Hansa Brandenburg B.I, Phönix C.I, Aviatik D.I a další), které byly ovšem zastaralé a v nevalném technickém stavu. Později byly pro armádu získány letouny z Francie (SPAD S.VII, SPAD S.XIII, Salmson 2 a jiné) – viz Československé vojenské letouny po první světové válce. Záhy se však rozběhla výroba prvních čs. vojenských letadel, mezi nejúspěšnější typy patřily Avia BH-3, Avia BH-9, Aero A-18, Aero A-11 či Letov Š-18.

V období počátku 20. let byly uzavřeny spojenecké smlouvy s Francií proti Německu a s Jugoslávií a Rumunskem proti Maďarsku (tzv. Malá dohoda). Od poloviny 20. let se změnila situace i ve vedení armády, na nejvyšší místa nastoupili českoslovenští generálové a vliv francouzské vojenské mise poklesl. Prvním československým náčelníkem hlavního štábu se stal generál Jan Syrový.

Armáda ve 30. letech[editovat | editovat zdroj]

Československý stíhací letoun Avia B-534

Počátkem 30. let se začala zřetelně měnit bezpečnostní situace Československa. K moci v Německu se dostal Adolf Hitler, o jehož expanzívních záměrech nebylo pochyb. Čs. armáda musela na tento stav rychle reagovat zásadními opatřeními, a to i přesto, že se světová ekonomika nacházela v hospodářské krizi. Nejvyšší rada obrany státu rozhodla v roce 1934 zrychlit modernizaci armády a doplnit výzbroj. Změny přineslo i jmenování generála Ludvíka Krejčího do čela armády, který učinil řadu nezbytných opatření. Byla provedena reorganizace a modernizace armády, opět zavedena dvouletá základní vojenská služba, začalo se stavět pohraniční opevnění.[1] Vojenské výdaje na obranu státu neustále rostly a díky nim přicházely i nové pracovní příležitosti pro československé občany.

Československá armáda získala v tomto období nové typy zbraní. Byl zkonstruován nový těžký kulomet vz. 37, v brněnské Zbrojovce se připravovala výroba prvního čs. samopalu. Dělostřelectvo i pěchota byly vybaveny novými houfnicemi a kanóny (např. 3,7 cm protitankový kanón vz. 37, 10,5cm hrubý kanón vz. 35 a další), došlo k značnému nárůstu počtu dělostřeleckých tahačů, nákladních i osobních automobilů (např. Tatra 85, Praga RN, Tatra 57) a motocyklů. Armáda byla vybavena postupně tančíky vz.33 a tanky LT-34 a LT-35, připravovala se výroba moderního tanku LT-38. Modernizovalo se i letectvo, nejrozšířenějším stíhacím letounem se stala Avia B-534, nejrozšířenějším bombardovacím letounem Letov Š-328. Ve francouzské licenci byl vyráběn víceúčelový letoun Aero MB-200, v sovětské licenci zase Tupolev SB-2. Byla připravována výroba moderních stíhaček Avia B-35 a Avia B-135.

V roce 1935 uzavřelo Československo spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem. Reorganizace čs. armády byla ukončena v roce 1938. V míru se skládala ze 7 velitelství sborů, 17 pěších divizí a 4 rychlých divizí, přičemž její početní stav činil 200.000 mužů. V letech 1936–39 se českoslovenští vojáci v řadách Interbrigády účastnily španělské občanské války na straně demokratů. V květnu roku 1938 byla v důsledku zhoršující se situace vyhlášena částečná mobilizace a 23. září 1938 v důsledku Mnichovské krize mobilizace všeobecná.[2] Po přijetí podmínek Mnichovské dohody byly pohraniční oblasti Československa postupně předány Německu, Polsku a Maďarsku. Armáda se v tomto období podílela nejen na evakuaci těchto oblastí a zajištění nových státních hranic, ale vedla boje zejména s Maďary a s ukrajinskými nacionalisty. K ozbrojeným střetům docházelo i s Němci, kteří si chtěli přivlastnit více území, než stanovovala Mnichovská dohoda. K další reorganizaci již nestačilo dojít, protože země byla v březnu 1939 anektována Němci a vznikl Protektorát Čechy a Morava, na Slovensku vznikl samostatný Slovenský stát.[3]

Českoslovenští vojáci ve válečném období[editovat | editovat zdroj]

Českoslovenští vojáci v Belgii

V březnu roku 1939 vznikly rozdílné podmínky pro vojáky z Čech a Moravy a pro vojáky ze Slovenska. Zatímco v českých zemích byla armáda rozpuštěna a vzniklo pouze nepočetné loutkové vládní vojsko, pak na Slovensku došlo k ustanovení Slovenské armády, která se účastnila invaze do Polska i Operace Barbarossa a následných bojů proti SSSR. Velká skupina vojáků z českých zemí, ale i někteří slovenští vojáci, odešli v prvních letech po rozbití republiky do zahraničí, kde se účastnili bojů na straně Spojenců. Nejprve bojovali proti Němcům v Polsku a ve Francii, v roce 1940 se začaly tvořit zahraniční jednotky v Palestině, kde vznikl Československý pěší prapor 11 – Východní, který se vyznamenal v bojích o Tobrúk a který se postupně rozrostl na Československou samostatnou obrněnou brigádu. V letecké bitvě o Británii se vyznamenaly výrazným způsobem Československé perutě v RAF. V Sovětském svazu vznikl v roce 1942 1. čs. samostatný polní prapor, který se po bitvě u Sokolova, bitvě o Kyjev a účasti v Žytomyrsko-berdyčevské a Korsuň-ševčenkovské operaci rozrostl na 1. československý armádní sbor. V SSSR vznikl i 1. československý stíhací letecký pluk, který se postupem času rozrostl na divizi, a 2. československá paradesantní brigáda, která se rekrutovala zejména ze slovenských vojáků, kteří přešli na stranu Spojenců. Tyto východní jednotky vešly v závěru roku 1944 v Karpatsko-dukelské počátkem roku 1945 v Ostravsko-opavské operaci na území Československa již jako silná a dobře vyzbrojená armáda.

Mnoho československých vojáků bylo během války zapojeno do domácího protinacistického odboje nebo působilo v partyzánském odboji jak na území Čech a Moravy, tak na území Slovenska při Slovenském národním povstání. V roce 1945 se vojáci aktivně zapojili do květnového povstání, které bylo jedním z faktorů zhroucení fronty a rychlého osvobození českých zemí v samotném závěru války.

Československá armáda 1945–1954[editovat | editovat zdroj]

„Československé“ samohybné dělo SU-100
Československý MiG-15bis (čs. označení S-103) v Berlínském muzeu

Dne 25. května 1945 byla schválená tzv. Prozatímní organizace československé branné moci, podle niž došlo k reorganizaci československé armády. Do země se postupně vraceli vojáci, kteří bojovali proti nacismu na všech frontách druhé světové války. Území Československa bylo rozděleno na čtyři oblasti, ve kterých vzniklo postupně 16 pěších divizí, které doplňoval tankový sbor a dělostřelecká divize. Počáteční optimismus v plánech na přestavbu armády byl vystřídán vystřízlivěním, pramenícího z rozvrácené poválečné ekonomiky a z nedostatku lidských a materiálních zdrojů. Československá armáda byla po válce pověřena provedením odsunu Němců a Maďarů a byla zapojena i do pomoci v národním hospodářství. Vedle jednotek Sboru národní bezpečnosti se účastnila i bojů proti Banderovcům. Po reorganizaci armády v roce 1947 byly sníženy stavy a řada jednotek zanikla. Po roce 1948, kdy se moci v Československu ujali komunisté, došlo k výrazným změnám i v armádě. Z armády byla nucena odejít více než polovina důstojníků, začalo docházet i k perzekucím vojáků. V rámci politických procesů byli souzeni zejména vojáci, kteří bojovali za druhé světové války v západní Evropě, ale paradoxně docházelo i ke stíhání některých vojáků, bojujících za války na frontě východní. Armáda se dostala zcela do moci KSČ a v roce 1950 došlo k zásadní reorganizaci podle sovětského vzoru. V roce 1951 byla mezi Československem a SSSR podepsána Dohoda o způsobu a podmínkách zúčtování za dodávanou výzbroj a materiál, podle které poskytl SSSR úvěr ve výši téměř 44 miliónů rublů na nákup vojenské techniky, zejména však letadel a radiolokátorů. Došlo ke zvýšení zbrojení a zvyšování počtu příslušníků armády, který po roce 1953 dosáhl 300 tisíc osob.

Pro čs. armádu byl v poválečném období typický stav, kdy se na území Československa nacházela různá výzbroj, která pocházela snad z celé Evropy i USA. Jednalo se o tanky LT-38, LLT (LT-40), M5 Stuart, Crusader, Challenger, Cromwell, Sherman Firefly, T-70, T-34/76, T-34/85, IS-2, Pz-III, Pz-IV, Panther, Tiger, samohybná děla SU-76, SU-85, ST-38 I, ST-38 II, StuG III, 43M Zrínyi II, SU-100, ISU-152, různé typy děl a jejich tahačů, obrněné vozy, automobily či lehké zbraně. Čs. vojenské letectvo disponovalo celou řadou letadel, která byla po válce typově označena (viz Označení letadel používaných v Československu po 2. světové válce). Orientace na Sovětský svaz po únorovém převratu prakticky vyřešil i směrování pořizování další výzbroje. Čs. armáda začala postupně vyřazovat britské, americké či německé tanky a letouny a začala se orientovat buď na výzbroj vyráběnou v SSSR, na sovětskou výzbroj vyráběnou v licenci v Československu, či na vlastní československé zbraně, obrněné automobily či dopravní prostředky. Jestliže pozemní síly užívaly do poloviny 50. let techniku, která vznikla prakticky za druhé světové války, pak v letectvu došlo k významné modernizaci. Do výzbroje byly v tomto období zavedeny bitevní letouny Iljušin Il-10, proudové stíhačky Jakovlev Jak-17, Jakovlev Jak-23, MiG-15 a MiG-17 a proudový bombardér Iljušin Il-28.

V červnu roku 1954 se v Praze konal X. sjezd KSČ, který konstatoval, že „Československá armáda se stala armádou lidovou, vychovávanou k bezmezné oddanosti a lásce k lidově-demokratické vlasti.“ Název Československá armáda byl tak změněn na Československá lidová armáda.

Československá armáda v letech 1990–1992[editovat | editovat zdroj]

Po změně režimu, ke kterému došlo v listopadu 1989, nastala v Československé lidové armádě řada změn. Jako jeden z prvních „viditelných“ bodů bylo její přejmenování na Československou armádu, které se uskutečnilo dle zákona č. 74/1990 Sb. dne 14. března 1990. Byla postupně zkracována vojenská služba, byl přijat zákon o civilní službě. Klesl počet profesionálních příslušníků armády a v červnu 1991 zanikla Varšavská smlouva. V souladu se Smlouvou o konvenčních ozbrojených silách v Evropě, byly stanoveny maximální počty příslušníků armády i jejich výzbroje, čímž došlo k jejich dalšímu snižování. V letech 1990–91 se českoslovenští vojáci účastnili Války v zálivu. Na přelomu let 1991 a 1992 nastala nová reorganizace armády, která byla reakcí na měnící se bezpečnostní situaci v Evropě. K 31. prosinci došlo k zániku Československa, které bylo rozděleno na Českou republiku a Slovenskou republiku. V této souvislosti došlo i k rozdělení Československé armády na Armádu České republiky a Armádu Slovenské republiky.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Vojenské dějiny Československa III. díl. 1. vyd. Praha : Naše vojsko, 1987. 584 s. ISBN 28-044-87. S. 424.  
  2. Vojenské dějiny Československa III. díl. 1. vyd. Praha : Naše vojsko, 1987. 584 s. ISBN 28-044-87. S. 511.  
  3. KLIMENT, Charles K.; NAKLÁDAL, Břetislav. Slovenská armáda 1939–1945. Praha : Levné knihy KMa, 2006. 366 s. ISBN 80-7309-396-2. S. 16.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Kolektiv autorů, Vojenské dějiny Československa, Naše vojsko, 1989

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu