Interbrigády

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Vlajka Mezinárodních brigád


Vlajka Lidové fronty
Jednotka bulharských intebrigadistůz roku 1937
Vlajka Maďarské mezinárodní brigády
Prapor Britského batalionu
Vlajka italské protifašistické organizace Giustizia e Libertà


Mezinárodní brigády neboli Interbrigády (španělsky: Brigadas Internacionales) byly vojenské jednotky tvořené výhradně ze zahraničních dobrovolníků, které bojovaly v letech 19361939 ve španělské občanské válce na straně Druhé španělské republiky (republikáni) proti jednotkám generála Fanka (tzn. falangistům).

Mezinárodní byly 11., 12., 13., 14., 15. a 129. brigáda, zahraniční dobrovolníci byli i v 16., 50. a 86. brigádě. Celkem se v Interbrigádách během války vystřídalo mezi 32 000 - 35 000 dobrovolníků a dalších 10 000 dobrovolníků se účastnilo války jako nevojenský personál. Několik tisíc cizinců (3 000 - 5 000) bylo přímo členy CNT či POUM. Na pomoc republikánům byli na Stalinův rozkaz posláni taktéž poradci ze SSSR (2000 - 3000 mužů). Frankovi falangisté zase mohli počítat s podporou jednotek nacistického Německa a fašistické Itálie.

Vznik brigád a nábor dobrovolníků[editovat | editovat zdroj]

Počátek[editovat | editovat zdroj]

S myšlenkou používat zahraniční komunistické strany k náboru dobrovolníků do Španělské občanské války přišel jako první v roce 1936 Wilhelm Münzenberg, německý komunista, který byl vedoucím propagandy Kominterny pro západní Evropu. V září 1936 se komunistické strany Francie a Itálie rozhodly jednat. Italský komunista Luigi Longo dojednal nezbytná opatření se španělskou vládou za pomoci sovětského Ministersva obrany (sověti měli rozsáhlé zkušenosti s organizací zahraničních jednotek z dob Ruské občanské války. Španělský premiér Largo Caballero byl zpočátku proti vytvoření zahraničních jednotek ve Španělsku, ale počáteční válečné neúspěchy ho donutili situaci přehodnotit. Oficiálně schválil tvorbu Interbrigád 22. října 1936.

Propagace[editovat | editovat zdroj]

Jako významná propagace Interbrigád posloužil otevřený dopis Josifa Stalina španělskému komunistickému vůdci José Díazovi, který byl publikován v periodiku Mundo Obrero 17. října 1936. Dopis konstatoval, že vítězství republikánů ve válce není pouze záležitostí Španělů, ale věcí „celého pokrokového lidstva“. Následně začaly ve většině států vznikat organizace podporující Druhou španělskou republiku. Všechny byly více či méně kontrolovány Kominternou.

Organizace[editovat | editovat zdroj]

Hlavní náborové centrum interbrigadistů vzniklo tajně v Paříži pod vedením plukovníka Świerczewského, polského komunisty a veterána z Ruské občanské války. Pro dobrovolníky z východní Evropy zprostředkovávala pomoc, peníze a pasy pozdější hlavní postava protinacistického odboje a pozdější jugoslávksý prezident Josip Broz Tito. Po náboru byli interbrigadisté posíláni buď lodí nebo po železnici do Španělska. Hlavní základnou a shromaždištěm se stalo Albacete nacházející se 278 km jihovýchodně od Madridu. Do velení celé operace byli zvoleni významní členové Kominterny. Francozský komunista André Marty zastával pozici hlavního velitele, Luigi Longo (Gallo) generálním inspektorem a italský komunista Giuseppe Di Vittorio (Nicoletti) byl politickým komisařem. Francouzská komunistická strana poskytovala interbrigadistům uniformy a SSSR dodával vojenský materiál.

Motivace interbrigadistů byla velice různorodá. Někteří přišli bojovat do Španělska za demokracii, další viděli v boji první krok v cestě k rozpoutání revoluce v jejich domovině. Do Interbrigád se hlásili nezaměstnaní dělníci (převážně z Francie) či dobrodruhové. Nemalou část tvořili komunisté, kteří museli díky své komunistické činnosti emigrovat do SSSR. Tak se dostali do Španělska ní velitelé jako veterán Ruské občanské války Manfred Stern (zvaný Kléber), pozdější velitel východoněmecké Stasi Wilhelm Zaisser (Gomez), maďarský revolucionář Máté Zalka (Lukács) či János Gálicz (Gal).

Interbrigadistická přísaha[editovat | editovat zdroj]

Jsem zde, protože jsem dobrovolník a jsem připraven bojovat do poslední kapky krve za záchranu svobody Španělska a svobody celého světa!

Bojové nasazení[editovat | editovat zdroj]

Obléhání Madridu[editovat | editovat zdroj]

Madrid, hlavní město Španělska, byl od začátku války v rukou republikánů. Falangisté s cílem dobýt hlavní město, a tak rychle ukončit válku ve svůj prospěch, zaútočili 8. listopadu 1936. Narazili ale na houževnatý odpor republikánských vojsk spojených s interbrigadisty. Po více než dvouměsíčním obléhání se nakonec museli v půlce ledna 1937 stáhnout. Republikánům se podařilo odrazit nejvýraznější falangistický pokus o dobytí Madridu a drželi ho až do úplněho konce války v roce 1939.

Zásluhy interbrigadistů při obraně Madridu jsou všeobecně uznávané. Propaganda Kominterny ale úlohu a důležitost interbrigadistů účelně zveličovala a ubránění Madridu bylo nakonec prezentováno jako čistě vítězství interbrigadistů. Ve skutečnosti bránilo Madrid na 40 000 republikánských vojáků a počet interbrigadistů nepřesáhl 3 000 mužů. Hlavní přínost interbrigadistů byl v zlepšování morálky republikánského vojska díky jejich nadšenému a odhodlanému nasazení v boji a zcela neocenitelné se staly bojové zkušenosti některých dobrovolníků z První světové války (Španělsko zůstalo po dobu celé války neutrální).

Bitva na Jaramě[editovat | editovat zdroj]

Československá Gottwaldova dělostřelecká baterie.

Dne 8. února 1937 padla do rukou falangistům Málaga. Po tomto významném vítězství se falagisté se rozhodli přerušit spojení spojení mezi hlavními centry republikánů Madridem a Valencií. Proběhly velice tuhé boje, které přinesly těžké ztráty na obou stranách. Příkladem jsou boje na tzv. Sebevražedném kopci (anglicky: Suicide Hill), kde Britský batalion tvořený převážně britskými a irskými dobrovolníky ztratil 375 mužů z celkového počtu 600. Republikáni nakonec společně s interbrigadisty zastavili falagistický postup a cesta z Madridu do Valencie zůstala v rukou republikánů. Operace skončila 27. února 1937.

Ve světě mezitím 21. února 1937 nabyl účinnosti zákaz Společnosti národů se vměšovat a poskytovat Španělsku dobrovolníky. Od tohoto okamžiku Společnost národů vyvíjela velmi silný tlak na odchod interbrigadistů ze Španělska.

Bitva o Guadalajaru[editovat | editovat zdroj]

Po neúspěchu u Jaramy se rozhodli falangisté opět zaútočit na Madrid. Předem stanoveným cílem se stalo městečko Guadalajara vzdálené 50 km od Madridu. Na operaci byly vyčleněny veškeré italské expediční jednotky o síle 35 000 mužů. Italský vůdce Mussolini chtěl, aby vítězství připadlo pouze Itálii. Dne 9. března 1937 prolomily italské jednotky republikánské linie a falangisté začali rychle postupovat k Madridu. Republikáni rychle sestavily ty nejlepší jednotky včetně 11. a 12. mezinárodní brigády a do protiútoku byli posláni italští interbrigadisté z Garibaldiho batalionu, takže aniž by o tom obě strany věděly obě mluvily stejným jazykem. Nakonec toho využili jak republikáni, tak falangisté a získaly od protivníka cenné informace bez jakéhokoliv prozrazení. Němečtí interbrigadisté z Thälmannova batalionu se při operaci vyznamenali a za cenu velkých ztrát udrželi cestu mezi Trijueque a Torijou.

Rozpuštění Interbrigád[editovat | editovat zdroj]

V černu 1938 se Stalin rozhodl přestat podporovat republikánský režim, kterému za španělské zlaté rezervy dodával vojenský materiál. V říjnu 1938 nařídila Společnost národů úplné stažení interbrigadistů ze Španělska. Španělský premiér Juan Negrín nakonec jejich zrušení v září 1938 odsouhlasil s nadějí, že Společnost národů dohlédne i na stažení Italů a Němců bojujícím na straně falangistů a zruší zbrojní embargo. Interbrigadisti byli nuceni překročit Pyreneje do Francie, kde byli následně internováni v táborech Argeles a Gurs.

Českoslovenští interbrigadisté[editovat | editovat zdroj]

Propagační plakát z meziválečného Československa.

Nábor dobrovolníků do španělské občanské války byl v Československu organizován za pomoci KSČ. V říjnu 1936 vznikl Výbor pro pomoc demokratickému Španělsku, který zajišťoval dobrovolníkům pasy, finančně je zajistil a zprostředkoval cestu do náborového centra v Paříži. Heslem celé operace se stalo známé U bran Madridu se bojuje také za Prahu!. Složením nebyli dobrovolníci pouze členové komunistické strany. Ti tvořili z počátku pouze 20% z celkového počtu dobrovolníků. Postupem času jejich počet rost, ale nikdy nepřesáhl 50%.

Z počátku byli Čechoslováci přiřazováni do národnostně různorodých jednotek. Časem ale vznikly ve Španělsku převážně československé jednotky jako například Pěší četa Klementa Gottwalda či prapor T. G. Masaryk, který združoval pouze slovanské dobrovolníky. Celkový počet československých interbrigadistů se různí odhaduje okolo 2 000 (800 byli českoslovenští krajané z USA, Kanady, Francie a jiných zemí), počet padlých a nezvěstných je ještě těžší odhadnout. Obecně se mluví o několika stovkách mrtvých. Mezi nejznámější československé interbrigadisty patřili například lékaři Karel Holubec a František Kriegel, Artur London komunistický činitel popravený v inscenovaném procesu s Rudolfem Slánským, Vendelín Opatrný československý velitel, který padl při bojích o Dukelský průsmyk, Josef Pavel ministr vnitra ČSSR, Leopold Pokorný jehož oběť při záchraně jednotky amerických dobrovolníků získala obdiv jak mezi interbrigadisty, tak doma v ČSR, Jaroslav Kovanda československý letec RAF, a mnoho dalších. Po rozpuštění brigád se českoslovenští dobrovolníci většinou stáhli do Francie. Po zrušení internačních táborů ve francouzském Gurs vstoupili do vznikající československé vojenské zahraniční jednotky ve Francii. Odtud vedla jejich cesta po pádu Francie do Anglie.

Národnostní složení interbrigád[editovat | editovat zdroj]

Vlajka Národnost Počet Poznámka
France Francie 8 962[1]–9,000[2]
Italy Itálie 3 000[1][2]–3,350[3]
Germany/Austria Německo/Rakousko 3,000[3]–5,000[2] Beevor udává 2 217 Němců and 872 Rakušanů.[1]
Poland Polsko 3 000[3][2]–3,113[1]
United States USA 2 341[1]–2,800[2][3] 750-800 mrtvých
  Balkánské státy 2 095[1]
SSSR SSSR 2 000-3 000[3] Nikdy nebylo přítomno více než 800 mužů.[4]
United Kingdom Velká Británie 2 500 [5]
Belgie Belgie 1 600[2]–1,722[1]
Canada Kanada 1 546–2 000[2] Thomas estimates 1,000.[3]
Jugoslávie 1 500[3]–1 660[2] okolo 800 mrtvých
Cuba Kuba 1 101[6][7]
Czechoslovakia Československo 1 006[1]–1 500[3][2]
  Baltské státy 892[1]
Argentina Argentina 740[8]
Nizozemsko Nizozemí 628[1]
Denmark Dánsko 550 220 mrtvých
Maďarsko Maďarsko 528[1]–1,500[3]
Sweden Švédsko 500Thomas 2003, p. 943</ref> Odhaduje se 799[1]–1 000[3] dobrovolníků ze Skandinávie (Thomas odahduje okolo 1 000 – z toho 500 Švédů.[9])
Bulgaria Bulharsko 462
Switzerland Švýcarsko 408[1]–800[10] 170 mtrvých
Ireland Irsko 250 Byli rozdělení mezi Britský batalion and batalion Abrahama Lincolna
Norway Norsko 225 100 mrtvých[11][12][13]
Finland Finsko 225 Zahrnuje 78 finských Američanů an 73 finských Kanaďanů, caa 70 mrtvých.[14]
Estonia Estonsko 200[15]
Greece Řecko 250
Portugal Portugalsko 134[1]
Luxembourg Lucembursko 103
ROC Čína 100[16] Nábor byl organizovaný Komunistickou stranou Číny, dobrovolníci byli převážně Číňané žijící mimo svou domovinu. Vůdcem byl Xie Weijin.[17]
Mexico Mexiko 90
Flag of Cyprus (1922-1960).svg Kypr 60
Philippines Filipíny 50 [18][19]
Albania Albánie 25
Costa Rica Kostarika 24[3]
Ostatní 1 122[1]

Intebrigadisté po válce[editovat | editovat zdroj]

Východoněmecká známka věnovaná interbrigadistovi Hansi Beimleru z roku 1966

Osudy Interbrigadistů byli po občanské válce velice rozdílné. V mnoha zemích na ně bylo nahlíženo na politicky nespolehlivé osoby a byli vystaveni mnoha sankcím. Například belgickým, nizozemským a polským dobrovolníkům bylo odebráno občanství, protože sloužili v armádě cizí země. Kanadští dobrovolníci po návratu domů byli vyšetřováni policií, bylo jim odepřeno zaměstnání a jako politicky nespolehlivý nemohli sloužit v armádě během Druhé světové války. Američtí dobrovolníci ve válce sloužit mohli, ale bylo jim odmítnuto jakékoliv poyvýšení. Nejhůře dopadli švýcarští interbrigadisté, kteří po návratu domů byli postaveni před vojenský soud a odsouzeni až na čtyři roky do vězení.

Interbrigadistům se dostalo uznání až se začátkem Druhé světové války, kdy se jednotlivé státy dostávali do války se silami podporujícími falangisty. Po válce byli v západní Evropě interbrigadisté účelně zapomínáni ze strachu z potenciální podpory komunismu. Ve východní Evropě, kde se zformovali komunistické režimy byli naopak interbrigadisté oslavováni jako první bojovníci proti fašismu. Například v Československu či Polsku se jim dostalo oficiálních státních uznání. Ve Východním Německu, kde komunisté hledali, jak vybruslit z nacistické minulosti země, se stali němečtí interbrigadisté skoro až mýtem a byli oslavováni na každoročních vzpomínkových akcích.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]