Rusko

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o státu. Další významy jsou uvedeny v článku Rusko (rozcestník).
Rusko; Ruská federace
Россия; Российская Федерация
Rossija; Rossijskaja federacija
Vlajka Ruska
vlajka
Znak Ruska
znak
Hymna: Hymna Ruské federace
Geografie

Poloha Ruska

Hlavní město: Moskva
Rozloha: 17 128 426 (+ Krym) km² (1. na světě)
z toho 0,5 % vodní plochy
Nejvyšší bod: Elbrus (Эльбрус) (5642 m n. m.)
Časové pásmo: od +2 do +11[1]
Poloha: 55° 45′ s. š., 37° 37′ v. d.
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 147 519 700 (+ Krym) (9. na světě, 2012)
Hustota zalidnění: 8,4 ob. / km² (209. na světě)
HDI: 0.788 (vysoký) (55. na světě, 2012)
Jazyk: ruština, jazyky jednotlivých autonomních oblastí a republik
Náboženství křesťanství (silně převládá pravoslaví), islám a další
Státní útvar
Státní zřízení federativní prezidentská republika
Vznik 25. prosinec 1991 (rozpadem SSSR)
Prezident Vladimir Putin
Předseda vlády Dmitrij Medveděv
Měna rubl (RUB)
HDP/obyv. (PPP) 23 501[2] USD (43. na světě, 2012)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1 643 RUS RU
MPZ RUS
Telefonní předvolba +7
Národní TLD .ru, .su, .рф

Rusko zvuk (Россия), dalším oficiálním názvem [pozn. 1] Ruská federace (Российская Федерация), je s rozlohou 17 102 345 km² největší stát světa. Zahrnuje značnou část východní Evropy a téměř celou severní Asii. S počtem 145,5 milionů obyvatel[4] je Ruská federace devátá nejlidnatější země na světě.

Sousedy Ruska jsou (od severozápadu proti směru hodinových ručiček): Norsko, Finsko, Estonsko, Lotyšsko, Bělorusko, Ukrajina, Gruzie, Ázerbájdžán, Kazachstán, Čína, Mongolsko, znovu Čína a Severní Korea. Prostřednictvím Kaliningradské oblasti, strategické západní exklávy, dále sousedí s Litvou a Polskem. Ruské Kurilské ostrovy se nacházejí na dohled od Japonska a z ruské Čukotky je velmi blízko na Aljašku (USA). Území je rozděleno do 9 časových pásem[5] a do 84 samosprávných celků, z toho 22 republik.

Rusko je hlavním následnickým státem Sovětského svazu,[6] který se rozpadl roku 1991; převzalo jeho místo v Radě bezpečnosti OSN a je vůdčím členem Společenství nezávislých států. Je také členem G8, G20, OBSE, OSKB, SCO, APEC a dalších mezinárodních organizací.

Ruské hospodářství se po vleklé krizi 90. let opět zařadilo mezi první desítku světových ekonomik. Podle nominální HDP je osmá na světě a šestá v HDP paritě kupní síly.[7] Mezi státy světa má největší zásoby přírodních zdrojů[8]nerostných surovin, ropy, zemního plynu, dřeva, pitné vody — a je považováno za energeticky soběstačný stát. V současné době je Rusko někdy označováno za supervelmoc.[9]

Ruská kultura vychází z tradic pravoslavného křesťanství, přestože ji silně ovlivnilo období ateistického Sovětského svazu. Některé oblasti ruské kultury, jako např. literatura 19. století, dosáhly světového úspěchu. Zároveň je současné Rusko mnohonárodnostním státem, který kromě úřední ruštiny uznává také regionální jazyky jednotlivých menšin. Rusové tvoří 80 % obyvatelstva.[10] Nejpočetnější menšinou jsou Tataři, kteří stejně jako mnohé národy ruského Kavkazu vyznávají islám.

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Fyzická mapa Ruska
Související informace naleznete také v článku Geografie Ruska.

Ruská federace je se 17 miliony kilometry čtverečními největším státem na světě. Na západě hraničí s pobaltskými republikami a Baltským mořem, na východě pak s Tichým oceánem. Reliéf je převážně rovinatý, mimo pohoří Ural, které tvoří hranici mezi evropským Ruskem a Sibiří a Kavkaz s nejvyšší horou Elbrusem (5642 m). Na východ od Uralu leží jedna z největších nížin světa – bažinatá Západosibiřská rovina, protékaná veletoky ObuIrtyšem a Jenisejem. Nejvyšší je Altaj s četnými ledovci na západě, který zasahuje na území čtyř států. Z Altaje vybíhá na východ horské pásmo Sajan a na mongolské hranici vrcholí Východní Sajan. Na severovýchod od něj jezero Bajkal s hloubkou 1637 m představuje největší zásobárnu sladké vody na světě a zároveň jedinečný ekosystém. Za Bajkalem se na rozsáhlém území střídají náhorní plošiny (Vitimská, Aldanská) s dlouhými horskými hřbety (Jablonový, Stanový) až k Ochotskému moři. Nejvýchodnější Čukotské pohoří prostupuje poloostrov Čukotku, kterou necelých 100 km široký Beringův průliv dělí od Aljašky. Podél Beringova moře se na jihovýchod táhne Korjacké pohoří, které na Kamčatském poloostrově přechází v pohoří oddělené sníženinou řeky Kamčatky od pásma vysokých a činných sopek lemujících tichomořské pobřeží.

Vodstvo[editovat | editovat zdroj]

Ruskou federaci obklopují moře tří světových oceánůSeverního ledového, Tichého a Atlantického. Moře Severního ledového oceánu jsou poměrně mělká a po většinu roku je pokrývá souvislá vrstva ledu. Vlastnosti moří Tichého a Atlantického oceánu jsou zcela odlišné: vody těchto moří zamrzají jen na krátké období, případně vůbec a jsou velmi bohaté na ryby.

Největší řekou Ruské federace je Jenisej, nejdelší Ob spolu s Irtyšem, které společně tvoří sedmou nejdelší řeku světa.[11] Všechny tři náleží do úmoří Severního ledového oceánu, společně se Severní Dvinou, Pečorou, Lenou, Janou, Kolymou. Největším přítokem Tichého oceánu je Amur. K úmoří Atlantiku patří Don a Dněpr (na ruském území pouze horní tok); řeka Ural a hospodářsky nejvyužívanější Volha ústí do bezodtokého Kaspického moře. Mezi známé řeky patří také Moskva, protékající hlavním městem, a Něva, v jejímž ústí do finského zálivu byl vystavěn Petrohrad.

V Rusku se nachází také mnoho jezer rozmanitého původu a velikostí. Největší z nich je slané Kaspické moře, ze sladkovodních je nejvýznamnější jezero Bajkal, zároveň nejhlubší jezero světa (1637 m). Na severozápadě země leží jezero Ladožské, Oněžské, Čudské a další. Během 20. století bylo zbudováno také množství přehradních jezer, zejména na Volze, Angaře a dalších řekách.

Podnebí[editovat | editovat zdroj]

O podnebí Ruska pojednává článek článek Podnebí Ruska.

Ruská federace je rozsáhlou zemí, a proto zde najdeme několik rozdílných klimatických oblastí. Pro počasíseverním a středním Rusku je charakteristické velké střídání teplot v průběhu roku. Jaro a podzim jsou o něco studenější než ve střední Evropě. Na druhé straně jsou zimy podstatně chladnější a to nejen na severu, ale také v centrálním Rusku. Na jihovýchodě, tedy v oblasti stepí jsou velmi nízké teploty v zimě a naopak velmi vysoké v létě, kdy také málo prší. Na černomořském pobřeží jsou zimy mírné a léta příjemně teplá. Pro oblast Sibiře jsou typické velice nízké teploty v zimě, léta jsou krátká a četnými srážkami. Celá Sibiř a Dálný východ se nacházejí v pásmu věčné zmrzlé půdy, která působí značné problémy při výstavbě.

Podnebné pásy: Polární pás (nejsevernější oblasti), subpolární pás, mírný pás a subtropický pás (pobřeží Černého moře).

Města[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Seznam měst v Rusku.
Orientační mapka Ruska
Města Ruské federace nad 1 000 000 obyvatel (odhad 2010) [2]
Poř. město federální okruh obyvatelstvo
1. Moskva Centrální 11 612 943
2. Petrohrad Severozápadní 4 953 219
3. Novosibirsk Sibiřský 1 498 921
4. Jekatěrinburg Uralský 1 378 441
5. Nižnij Novgorod Povolžský 1 254 592
6. Samara Povolžský 1 169 184
7. Kazaň Povolžský 1 161 308
8. Omsk Sibiřský 1 156 583
9. Čeljabinsk Uralský 1 143 458
10. Rostov na Donu Jižní 1 096 448
11. Ufa Povolžský 1 072 291
12. Volgograd Povolžský 1 021 000
13. Perm Povolžský 1 000 672

Moskva je s více než 11 miliony obyvatel jedním z největších měst světa a ekonomicky výrazně převyšuje zbytek Ruska. Pětimilionový Petrohrad, někdejší hlavní město, je pak především centrem umění, kultury a turismu. Třetím nejvýznamnějším centrem ruského školství a průmyslu je Jekatěrinburg. Na Volze leží velkoměsta Nižnij Novgorod, Kazaň, Toljatti, Samara, Saratov, Volgograd, Astrachaň. Mezi další významná města a regionální centra v evropské části patří, Perm, Iževsk, Ufa, Voroněž, Jaroslavl, Rostov, Krasnodar, v asijské části pak Čeljabinsk, Novosibirsk, Omsk, Barnaul, Krasnojarsk, Irkutsk, Jakutsk, Chabarovsk či tichomořský přístav Vladivostok.

Menšími městy, avšak strategickými přístavy jsou Novorossijsk, Kaliningrad, Archangelsk a Murmansk, který je největším městem za severním polárním kruhem. Ještě severněji leží Norilsk, který je kvůli těžbě kovů nechvalně proslulý jako jedno z nejznečištěnějších měst světa.

Historickými památkami kromě Moskvy, Petrohradu a povolžských měst vyniká Pskov, Novgorod a tzv. Zlatý kruh Ruska — prstenec historických měst v okolí Moskvy. Rekreačním centrem je Soči u Černého moře, který oproti zbytku Ruska leží v subtropech s horkými léty a písečnými plážemi.

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Obyvatelstvo Ruska.

Národnostní složení obyvatelstva
Ruské federace v roce 2010
[12]

Rusové 111 016 896 (77,71 %)
Tataři 5 310 649 (3,72 %)
Ukrajinci 1 927 988 (1,35 %)
Baškirové 1 584 554 (1,11 %)
Čuvaši 1 435 872 (1,01 %)
Čečenci 1 431 360 (1,00%)
Arméni 1 182 388 (0,83 %)
Avarové 912 090 (0,64 %)
Mordvinci 744 237 (0,52 %)
Kazaši 647 732 (0,45 %)
další / neuvedeno (11,66 %)

Rusko je devátým nejlidnatějším státem světa, avšak počet mezi lety 1995–2010 klesl o více než 5 milionů; odhad k 1. lednu 2014 hovoří o 143 657 000 obyvatelích, což je o 800 000 více než při oficiálním sčítání roku 2010. V posledních letech tedy opět počet obyvatel mírně stoupl, částečně vlivem imigrace. V roce 2009 bylo od roku 1995 poprvé dosaženo, v důsledku imigrace a zvyšující se porodnosti, demografického růstu, i když jen o 20 000 obyvatel.[13]

Rozmístění obyvatelstva je nerovnoměrné: většina (79,3 %, tj. přes 100 miliónů) obyvatel žije v menší evropské části, zatímco obrovská území Sibiře jsou téměř liduprázdná – průměrná hustota osídlení činí, vzhledem k obrovské rozloze federace, pouhých 8 obyv./km². Růst počtu obyvatel v současné době pokračuje v některých jižních oblastech Čečensko, Ingušsko, Dagestán atd.), nejvíce se naopak vylidňuje jednak severovýchod, jednak oblasti evropského západu (Pskovská, Smolenská, Novgorodská oblast). Průměrná délka života je 69 let s výrazným rozdílem mezi pohlavími: 63 roku u mužů a 75 u žen.

Demografický vývoj RSFSR a Ruska v letech 1950–2013
Moskevská katedrála Krista Spasitele, zdemolovaná v sovětské éře a obnovená v letech 19942000.

Národnostní složení a jazyky[editovat | editovat zdroj]

Oficiálním jazykem celého státu je ruština, kterou ovládají prakticky všichni obyvatelé Ruska; některé autonomní celky vedle ruštiny používají místní jazyky (tatarština, čuvaština ad.) – celkem tak Rusko oficiálně hovoří 31 jazyky. Jediným oficiálním písmem je cyrilice, v níž musí být zapisovány úřední dokumenty, což platí i pro jazyky, které používají také latinku.

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Největší zastoupení má v zemi pravoslavné křesťanství; dominantní církví je Ruská pravoslavná církev, k níž se hlásí více než polovina obyvatelstva a která je uznávána i nevěřícími jako symbol kulturního dědictví Ruska, přestože je Rusko sekulárním státem;[14] křesťanství bylo ruským státním náboženstvím od roku 988 a ani v éře protináboženského Sovětského svazu, kdy byla církev krutě pronásledována, nebyl jeho vliv zcela potlačen a po rozpadu SSSR opět značně stoupl.

Druhým významným náboženstvím je sunnitský islám, jejž vyznávají zejména turkické národy a etnické skupiny Kavkazu. Dále jsou zde komunity římských a řeckých katolíků, protestantů, židů, buddhistů (Kalmycko, Burjatsko a Tuva); u některých národů Sibiře přetrvávají původní animistická náboženství. V poslední době se objevují také různé formy novopohanství.

Členění Ruska[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Administrativní dělení Ruska.
Subjekty Ruské federace

Rusko se dle určení může členit na 84 federálních subjektů různých druhů, na 7 federálních okruhů či na 12 ekonomických rajónů.

Federální subjekty v současnosti dělí Ruskou federaci na 22 republik, 46 oblastí, 9 krajů, 4 autonomní okruhy, 1 autonomní oblast a dále na 3 federální města. Poslední dobou v Ruské federaci sílí snahy o slučování krajů, republik nebo autonomních okruhů. V souvislosti s Putinovou centralizační politikou se hovoří o snížení počtu členských entit z dnešních více než 80 až na 30. Autonomní okruhy by patrně zcela zanikly.

Vedle Moskvy a Petrohradu jsou nejlidnatějšími celky Krasnodarský kraj, Moskevská a Rostovská oblast a republiky Baškortostán a Tatarstán. Největším celkem je republika Sacha, která se svou rozlohou (přes 3 miliony km²) vyrovná třem čtvrtinám rozlohy Evropské unie; žije zde však jen 950 000 obyvatel. Naopak nejmenšími celky jsou federální města, hustě osídlené kavkazské republiky a středoruské oblasti.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Dějiny Ruska.

Po celou dobou své dlouhé historie bylo Rusko křižovatkou euroasijského kontinentu, respektive mostem mezi Evropou a Asií. První obyvatelé evropské části Ruska se usídlili v deltě řeky Don kolem roku 20 000 př. n. l. Až do příchodu Slovanů, kteří vtiskli Rusku jeho charakter, byly tyto oblasti střídavě ovládány různými kmeny (Skythové, Hunové, Avaři, Chazaři, Volžští Bulhaři a další).

Počátky Ruska[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Kyjevská Rus.

První státní útvar Východních Slovanů (později rozdělených na Rusy, Bělorusy a Ukrajince) vznikal mezi Baltským a Černým mořem, kudy vedly obchodní stezky mezi Skandinávií a Byzantskou říší. Za počátek dějin Ruska je považováno založení Novgorodu roku 862.[15] Roku 882 dobyl novgorodský kníže Oleg z rodu Rurikovců Kyjev a založil Kyjevskou Rus, která se načas stala hlavní východoevropskou mocností. Roku 988 přijal kníže Vladimír I. křest z Byzantské říše, což zařadilo Rus mezi východokřesťanské (od rozkolu v roce 1054 pravoslavné) země. Okolo roku 1020 vydal Jaroslav Moudrý první zákoník, tzv. Ruskou pravdu.

V 11. a 12. století byla Rus oslabena vnitřními boji a ve 13. století utrpěla invazí mongolských hord pod vedením Batu-chana a byla ovládnuta Zlatou Hordou, jež se postupně dostala do rukou muslimských Tatarů. Expanzi ze strany Švédů a Řádu německých rytířů zastavil kníže Alexandr Něvský.

Sjednocení Rusi pod Moskvou[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Moskevské velkoknížectví a Zlatá Horda.
Ikona zobrazující sv. Alexandra Něvského

Koncem 13. století začalo nabývat na významu Moskevské velkoknížectví. Moskva, založená 1147, se stala roku 1325 sídlem hlavy pravoslavné ruské církve. Země však byla nadále závislá na Zlaté hordě, které musela odvádět daně. Roku 1380 využil moskevský velkokníže Dimitrij Donský vnitřních problémů mezi Tatary a porazil Zlatou hordu v bitvě na Kulikově poli. Moskevský stát se však stal na Tatarech plně nezávislým až v roce 1480 za panování Ivana III., který značně rozšířil území Rusi směrem na východ, zatímco některé západní oblasti včetně Kyjeva se dostaly do rukou Polsko-litevského státu.[16] Tataři přišli o politickou moc, nicméně dodnes tvoří nejpočetnější menšinu Ruska, koncentrovanou zejména v Tatarstánu. Roku 1547 se pak Ivan IV. Vasiljevič, zvaný Hrozný, nechal korunovat carem a nastolil tak tzv. samoděržaví: centralistickou absolutní monarchii.

Carské Rusko[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Ruské carství a Ruské impérium.
Ruské impérium v roce 1866

Rozmach ruského carství se zastavil v období vnitřních bojů (tzv. smuta) po vymření dynastie Rurikovců na přelomu 16.—17. století. Roku 1613 byl pak zvolen hlavou státu Michail I. Romanov; dynastie Romanovců následně vládla Rusku až do roku 1917. V 17. století získalo Rusko většinu Sibiře a Levobřežní Ukrajinu. Koncem 17. století se stal ruským carem Petr Veliký, známý svými odvážnými reformami a modernizací státu; na počátku 18. století dovedl Rusko k vítězství v tzv. severní válce proti Švédsku a na jednom ze získaných území (v ústí řeky Něvy) založil Petrohrad, který se stal hlavním městem země. Roku 1721 přijal Petr titul imperátora a stát změnil název na Ruské impérium.

Vláda Kateřiny II. Veliké (17621796) pak přinesla osvícenské reformy, počátek rozvoje věd, stavbu obrovských paláců v okolí Petrohradu, územní zisky na Ukrajině a Krymu v opakovaných válkách s Osmanskou říší a zisk velké části postupně rozdělovaného Polska. V důsledku rusko-švédské války bylo roku 1809 k Rusku připojeno Finsko. Roku 1812 vpadl do země Napoleon Bonaparte, avšak jeho tažení zakončené okupací Moskvy skončilo debaklem, Napoleon byl poražen a Polsko, které doufalo v osamostnění se muselo připojit zpět k Rusku.

Ruské impérium se rozrostlo o další území Dálného východu až po Aljašku (1799), Gruzii (1802) a Ázerbájdžán (1813). Zemi oslabila Krymská válka v letech 18531856. V té bojoval mj. Lev Nikolajevič Tolstoj, který je vedle Puškina a Dostojevského největší postavou ruské literatury 19. století. Hospodářsky zaostalé Rusko se začalo postupně modernizovat (roku 1861 bylo zrušeno nevolnictví, začala výstavba železnic a průmyslu), přesto nedokázalo držet krok se západními mocnostmi. Průmyslový vzestup byl vystřídán krizí na počátku 20. století. V letech 19041905 probíhala Rusko-japonská válka, v níž bylo Rusko poraženo.

Opozice proti carství (vyjádřená již povstáním Děkabristů roku 1825 či teroristickými akcemi hnutí Zemlja i Volja) sílila, zejména ze strany dělníků, ale také intelektuálů a příslušníků neruských národů, jež byly vystaveny tvrdé rusifikaci. Po poražené první ruské revoluci (1905) byl sice zřízen parlament (duma), absolutismus však oslaben nebyl. První světová válka pak přinesla rozklad státu a nejprve únorovou a následně radikálnější Velkou říjnovou revoluci, která přeměnila Rusko v socialistický stát a uvedla ho do občanské války.

Ruská revoluce a Sovětský svaz[editovat | editovat zdroj]

Vlajka Sovětského svazu
Související informace naleznete také v článku Sovětský svaz.

7. listopadu 1917 byla v Petrohradu ustavena sovětská vláda v čele s Leninem, revolucionářem a marxistickým intelektuálem. V lednu 1918 byla vyhlášena Ruská sovětská federativní socialistická republika (RSFSR), v jejíchž postupem doby pozměněných hranicích existuje dnešní Rusko. Hlavním městem se stala opět Moskva. 3. března podepsalo Rusko separátní Brest-litevskou mírovou smlouvu ukončující první světovou válku, ovšem za cenu ztráty většiny Ukrajiny, Běloruska, Polska, Besarábie, Finska a Pobaltí.

Země upadla do vleklé občanské války trvající až do roku 1922; proti komunistům povstalo mnoho odpůrců, např. Bílá armáda, Černá armáda a Zelená armáda, avšak byli velmi nejednotní, a tudíž nemohli být silným protivníkem proti bolševikům podporovaným Rakousko-Uherskem a Německem, a to ani přes intervenci Francie, Británie a Československých legií. Českoslovenští legionáři dobyli všechna velká města na Sibiři, avšak cara Mikuláše II. a jeho rodinu se jim již zachránit v Jekatěrinburgu ze zajetí nepodařilo, necelý týden před příchodem legií do města byla celá rodina vyvražděna na přímý příkaz rudých.

V době války odešla velká část spisovatelů, umělců a vědců do emigrace. V roce 1921 Lenin vyhlásil novou hospodářskou politiku, díky níž se podařilo alespoň částečně konsolidovat hospodářství.

Vzhledem k Leninovým zdravotním komplikacím byl nově zřízen úřad Generálního tajemníka ÚV KSSS; dosazen do funkce byl Josif Stalin. Tomu se podařilo úspěšně získat co nejvíce moci a odstranit ideové odpůrce, zejména trockisty. 30. prosince 1922 došlo ke spojení RSFSR, Ukrajinské SSR, Běloruské SSR a Zakavkazské SSR. Vznikl tak Sovětský svaz.

Po Leninově smrti roku 1924 se chopil moci Stalin. Probíhala násilná kolektivizace zemědělství, budování těžkého průmyslu a infrastruktury, elektrifikace země; zvyšovala se gramotnost obyvatelstva či dostupnost zdravotní péče, avšak rozvoj země probíhal za cenu likvidace odpůrců režimu a kolektivizace, kteří byli internováni do tzv. gulagů, zejména na Sibiř a Dálný Východ, kde zemřely milióny osob. Polovina 30. let je pak obdobím další rusifikace neruských národů SSSR a brutálních stalinských čistek NKVD v armádě a straně.

22. června 1941 hitlerovské Německo porušilo smlouvu o neútočení (pakt Ribbentrop-Molotov) a bez vyhlášení války napadlo Sovětský svaz. Začala Velká vlastenecká válka. Nacisté ovládli většinu evropské části země, která byla těžce poničena, avšak po bojích u Stalingradu a bitvě u Kurska začíná obrat ve válce ve prospěch SSSR a jeho západních spojenců. Do léta 1944 byla většina země od okupantů osvobozena. V únoru 1945 pak proběhla na Krymu tzv. Jaltská konference, kde se Stalinovi podařilo upevnit sovětský vliv na střední a východní Evropu.[17] Německá invaze do Sovětského svazu si vyžádala více než 20 milionů obětí.[18] Sovětský svaz získal porážkou nacistů velkou prestiž, která přispěla k etablování komunistických diktatur ve státech tzv. východního bloku včetně Československa.

Po 2. světové válce je SSSR jednou ze stran tzv. studené války. V roce 1953 zemřel sovětský vůdce generalissimus Stalin. Jeho nástupce, Ukrajinec Nikita Chruščov, v tajném projevu v roce 1956 kritizoval tzv. kult osobnosti stalinského období.[19] Následující desetiletí provází určité oslabení represí a ekonomický rozvoj; je zahájen sovětský kosmický program. Éra Chruščovova následníka Brežněva je pak obdobím tzv. ustrnutí. Nebyla již provázena represemi ve velkém měřítku, avšak bránila se jakékoli modernizaci a způsobila hospodářský propad. V roce 1979 začala sovětská válka v Afghánistánu. Po Brežněvově smrti v roce 1982 se po přechodném období (krátkém působení Jurije Andropova a Konstantina Černěnka v čelných funkcích) v roce 1985 stává generálním tajemníkem KSSS Michail Gorbačov, který zahajuje období perestrojky a glasnosti. Jeho cílem bylo reformování SSSR, avšak skutečným důsledkem jeho postupná dezintegrace.

Nezávislé Rusko[editovat | editovat zdroj]

Prezident Boris Jelcin s americkým prezidentem Georgem Bushem, červen 1992

Sovětský svaz měl být reorganizován ve volnější federaci, pro což se vyjádřila většina voličů 17.března 1991 v referendu. Byla zřízena funkce prezidenta RSFSR. 12. června 1991 byl prvním prezidentem Ruska zvolen Boris Jelcin. Tzv. srpnový puč, jehož cílem bylo zrušení demokratických přeměn, byl potlačen. 8. prosince 1991 pak hlavy Ruska, Ukrajiny a Běloruska podepisují Bělověžskou dohodu, prohlášení o vytvoření Společenství nezávislých států stanovící, že „SSSR jako subjekt mezinárodního práva přestal existovat“. 25. prosince 1991 se SSSR oficiálně rozpadla na Ruskou federaci a dalších 14 postsovětských republik.

V říjnu 1993 propukla tzv. ústavní krize, Jelcin podporoval kurz radikální privatizace na rozdíl od parlamentu. Jelcin v rozporu s ústavou a s odvoláním na výsledky referenda o jeho pravomocech rozpustil ruský parlament. Povstání, které proti rozhodnutí protestovalo, bylo krvavě potlačeno armádou. Éra Borise Jelcina je pak obdobím bolestného přechodu ke kapitalismu, privatizace, krachu velkých státních podniků, nárůstu kriminality, ztráty velmocenského postavení a velmi pomalému a problematickému etablování demokracie, která v Rusku nemá tradici. Současně probíhá první a druhá čečenská válka a Rusko vstupuje do svazu s Lukašenkovým Běloruskem. Jelcin spustil vlnu privatizace podniků včetně nalezišť surovin. Na těchto krocích, prodeje majetku pod cenou, profitoval poměrně úzký okruh osob kolem Jelcina, zahraniční banky a těžební společnosti. Z tohoto okruhu osob údajně vznikli tzv. oligarchové.

31. prosince 1999 prezident Jelcin oznámil svůj odchod z politiky a pověřil výkonem prezidentských pravomocí předsedu ruské vlády Vladimíra Putina. Ten vyhrál v prezidentských volbách v březnu 2000 a stal se tak druhým prezidentem Ruska; dosáhl značné popularity a mandát obhájil v roce 2004. Obnovuje se vliv pravoslavné církve, sjednocené s exilovou větví. Státní rozpočet začal dosahovat přebytků a postupně docházelo k růstu HDP, průmyslové a zemědělské produkce, rozvoji stavebnictví, růstu reálných příjmů obyvatel a ke snižování inflace. V roce 2008, kdy se stal prezidentem Dmitrij Medveděv, však země začala čelit globální ekonomické krizi; Rusko je jakožto vývozce surovin těžce postiženo snížením světové poptávky. V srpnu 2008 bylo Rusko také jednou ze stran války v Jižní Osetii.

Putin vyhrál prezidentské volby 2012 a Medveděv byl jmenován ministerským předsedou. V únoru 2014 proběhly v Soči zimní olympijské hry, které byly komentátory hodnoceny přes menší výtky jako úspěšné. Nedlouho poté Rusko pod záminkou dění na Ukrajině do té doby ukrajinský poloostrov Krym na základě diskutabilního referenda začlenilo jako federální subjekt Republika Krym do Ruské federace.

Problémy současného Ruska[editovat | editovat zdroj]

Ruský prezident Vladimir Putin (vlevo) a jeho předchůdce Dmitrij Medvěděv

Po vzniku nezávislého, postsovětského Ruska v zemi propukla hluboká hospodářská a sociální krize, která trvala celá 90. léta. Většina státních podniků zkrachovala. Vědci z bývalého SSSR, především z oboru kosmonautiky, která je dnes v útlumu, odcházeli do USA nebo do Japonska. V zemi se začal prosazovat organizovaný zločin a hospodářská kriminalita.

S restrukturalizací hospodářství vznikla vrstva extrémně bohatých a extrémně chudých obyvatel. V roce 1998 vyhlásilo Rusko státní bankrot. Až za vlády prezidenta Putina se začala hospodářská situace zlepšovat, zlepšilo se splacení ruských dluhů v důsledku růstu cen ropy a zemního plynu, jehož je Rusko významným exportérem. Výrazně vzrostly kapitálové investice. Na druhou stranu ale přibývají nová rizika, jako například terorismus nebo separatismus jednotlivých republik.

Závažný problém představuje nízká porodnost, která obzvláště u obyvatel ruské národnosti patří mezi nejnižší na světě; nejníže klesla v závěru 20. století, po roce 2000 se velmi mírně zvýšila.[20] Tento problém se ovšem netýká některých neruských národností, zejména pak těch, u nichž převládají vyznavači islámu; jejich porodnost je většinou vyšší, ovšem v současné době nepředstavují tak velký podíl obyvatelstva, aby mohli negativní trendy v celonárodním měřítku zvrátit. Rozdíl v porodnostech se však projevuje postupnou změnou poměru obyvatel těchto národností a etnických Rusů, která je patrná zejména v okrajových částech země.

Ve snaze zabránit separatistickým tendencím v oblasti severního Kavkazu zaútočila v 90. letech ruská armáda na Čečenskou republiku, jež se snažila odtrhnout a vyhlásit nezávislost. Časem se však válka změnila v partyzánský boj a čečenští teroristé začali páchat bombové útoky i v Moskvě.

Na konci roku 2008 a počátkem 2009 se výrazně snížily ceny ropy, a to až na úroveň kolem 40 USD za barel (počátek března 2009). Analytikové přitom varovali Rusko před vážnými problémy, pokud by cena klesla pod 50 dolarů, což se také stalo. Pro Rusko to představuje významný problém, protože export ropy je jedním ze základních pilířů současné ruské ekonomiky. Akciové trhy v Rusku zkolabovaly, příjmy se snížily a začala výrazně stoupat nezaměstnanost.[21]

Ruský politický systém a dodržování lidských práv je dlouhodobě hlídáno a kritizováno vládami, médii a světovými organizacemi na podporu demokracie. Obzvláště takové společnosti, jako je Amnesty International, Human Rights Watch nebo v České republice Člověk v tísni, vyčítají ruskému systému porušování občanských svobod a politických práv svých občanů.[22][23][24][25] Freedom house, mezinárodní organizace financovaná americkou vládou, označila Rusko za "nesvobodné" - podle ní jsou volby pečlivě vykonstruované a v zemi chybí možnost diskuze.[26] Ruské autority veškeré námitky, především závěry Freedom House, odmítají. Ruská federace se v žebříčku 115 zemí dle společnosti Democracy Ranking umístila na 95. místě.[27]

Politický systém Ruska[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Politický systém Ruska.
Lídři zemí BRIC (Brazílie, Rusko, Indie a Čína)

Ruská federace je zastupitelská demokracie a poloprezidentská republika. Federální shromáždění je dvoukomorový parlament. Rada federace je horní komorou a Státní duma je dolní komora, která je volena na dobu pěti let.

Zahraniční vztahy[editovat | editovat zdroj]

V České republice má Ruská federace velvyslanectví v Praze, generální konzuláty v Brně a v Karlových Varech a konzulát v Ostravě. Pro vstup na Ruské území češi potřebují vízum, jsou to buď turistické (do 30 dní) nebo služební-business (30 dní až 12 měsíců), s vyřizováním víz pomáhají různé agentury. Velvyslanectví České republiky je v Moskvě, generální konzuláty pak v Petrohradu a Jekatěrinburgu.

Rusko je členem skupiny vyspělých národů G8, Rady Evropy, OBSE, APEC, BRICS a také regionálních organizací SNS, EurAsEC, OSKB a ŠOS. V důsledku událostí na poloostrově Krymu (2014) přijali lídři Evropská unie, stejně jako Spojených států amerických politické sankce vůči Ruské federaci, neboť odmítli uznat Krymské referendum ve kterém se více než devadesát procent odevzdaných hlasů vyslovilo pro připojení poloostrova k Ruské federaci.

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

Vývoj ruského HDP na obyvatele (1992-2012)
Byznys centrum v Moskvě
Související informace naleznete také v článku Ekonomika Ruska.

Ruská ekonomika je v současnosti osmá nejsilnější na světě.[7] Rusko má stále, i po obtížných 90. letech, klíčový význam ve světovém hospodářství. Od roku 1999 zažívá ekonomický růst, na němž se podílí jak zdražení surovin na celosvětových trzích, tak i restriktivní politika vlády vůči dovozu. Rusko má tak aktivní obchodní bilanci: více vyváží než dováží.

V roce 2012 Financial Times ohodnotili Rusko jako druhou finančně nejstabilnější ekonomiku mezi G20 a to hlavně díky nízkému dluhovému zatížení (přibližně 11% HDP), nízké nezaměstnanosti (přibližně 5 %), významným rezervám a míry hospodářského růstu.[28]

V ekonomické aktivitě má dominantní postavení metropole Moskva, která, ačkoliv má pouze 1/14 obyvatel země, tvoří hrubý domácí produkt z jedné třetiny; je zde také nejvyšší životní úroveň. V průmyslu si také ještě významný podíl drží další velká města v evropské a jihovýchodní části státu. Severovýchod – Sibiř a Dálný východ – pak slouží především jako surovinová základna.

V zemi se po rozpadu Sovětského svazu výrazně zvedla příjmová nerovnost, a to nad úroveň většiny evropských států. Nejvyšší nerovnost vykazuje Moskva a regiony Kavkazu v čele s Čečenskem.[29]

Těžba surovin a zemědělství[editovat | editovat zdroj]

Hlavními těženými surovinami jsou ropa, zemní plyn, hnědé uhlí a nikl. Rusko má ohromné zásoby ropy a titanu. V zemi existují velké společnosti, zaměřené na těžbu ropy (Jukos, Sibněft, Juganskněftěgaz). Ruský plynárenský gigant Gazprom je největší firmou na světě zabývající se těžbou plynu. Příjmy z těžby tvoří podstatnou část ruské ekonomiky. Významnými komoditami rostlinné a živočišné výroby jsou brambory, ječmen, pšenice, luštěniny, cukrová řepa; vepřové, drůbeží a skopové maso; rybolov. Roku 2012 byl dokončen ropovod ESPO, spojující Sibiř s Asijsko-tichomořskými trhy (Japonsko, Čína a Jižní Korea).

Statistika[editovat | editovat zdroj]

1995 2000 2005 2008 2010
Příjmy na 1 obyvatele (rubl) 515,9 2 281 7 938 17 320 20 000
Průměrná mzda (rubl) 472,4 2 223,4 8 550,2 19 400 21 000
Průměr penze (rubl) 188,1 694,3 2 364 6 800 8 200

Žebříček firem[editovat | editovat zdroj]

Žebříček firem podle kapitalizace (časopis «Expert», 2008/10/6):

Jméno Kapitalizace (mil. RUB) Kapitalizace (mil. Kč) Odvětví
Gazprom 5 804 745 4 020 018 ropná a plynová
NK Rosněft 2 284 861 1 582 358 ropná a plynová
NK Lukoil 1 583 655 1 096 744 ropná a plynová
AK Sběrěgatěl'nyj bank RF 1 254 849 869 033 bankovní
GMK Norilskij nikěl' 923 317 639 434 hutnictví neželezných kovů
Surgutněftěgaz 643 247 445 474 ropná a plynová
Vympělkom 596 957 413 417 telekomunikace
Novolipeckij Metallurgičeskij Kombinat 569 536 394 426 hutnictví železa a oceli
Gazprom něft' 560 042 387 851 ropná a plynová
Novatek 545 624 377 866 ropná a plynová

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Institut ruského jazyka v Puškinově domě v Petrohradě
Podrobnější informace naleznete v článku Ruská literatura.

Ruská literatura je označení pro veškerou literaturu psanou v ruském jazyce obyvateli Ruska nebo ruských emigrantů. Do ruské literatury se zahrnují i neruští spisovatelé z menších národů žijících na území Ruska nebo bývalého Sovětského svazu. V období od středověku do konce období klasicismu se o rozkvět ruské literatury starali hlavně ruští básníci a méně celosvětově známí spisovatelé. Od 30. let 19. století zaznamenala ruská literatura nebývalý rozmach a vstoupila do svého zlatého věku, který pokračoval až do počátku století dvacátého.

Kuchyně[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Ruská kuchyně.

Ruské národní jídlo jsou tzv. pelmeni (taštičky z tenkého těsta plněné masem), dále je velmi populární polévka boršč, pirohy, grilovaný šašlik a ruský černý i červený kaviár. Populární ve světě je také ruská vodka a ruský čaj. Pro tradiční vaření vody na čaj se v ruské kuchyni užívá tzv. samovar.

Turistika[editovat | editovat zdroj]

Cestovní ruch v Rusku zaznamenal od konce sovětské éry rychlý růst. Nejnavštěvovanější destinace jsou současné a bývalé hlavní města země - Moskva a Petrohrad. Nejnavštěvovanější místa jsou Chrám Vasila Blaženého, Kreml, Rudé náměstí, Katedrála Krista Spasitele (největší pravoslavný kostel na světě), Katedrála svatého Izáka, Palácové náměstí, Petěrgof, Treťjakovská galerie a Ermitáž. Mezi hlavní turistické trasy patří tzv. "Zlatý kruh" historických měst v okolí Moskvy, plavby na velkých řekách např. Volze a dlouhé cesty přes slavnou Trans-sibiřskou magistrálu.

Rekreačními oblastmi jsou subtropické pláže u Černého moře a lyžařská střediska v Předkavkazsku. Umělý Ostrov Federacija s hotely v moři poblíž Soči má tvar Ruské federace a pojme až 25,000 lidí.[30] Nejvíce turistů přijíždí z Německa, další také z Číny, USA, Velké Británie, Finska a Itálie. Typické suvenýry jsou Matrjoška, Ušanka, kožešinové oblečení, balalajka, samovar a kaviár.

Sport[editovat | editovat zdroj]

Interiér Omsk Arény

Ruské a sovětské olympijské týmy byly vždy mezi prvními třemi příčkami v počtu zlatých medailí z letních olympijských her. Co do celkového počtu medailí ze zimních a letních olympijských her je Rusko na druhém místě na světě. Poslední Letní olympijské hry se konaly v Moskvě roku 1980 a následující Zimní olympijské hry 2014 v Soči.

Nedávno Rusko vyhrálo Mistrovství světa v ledním hokeji v roce 2008, 2009 a 2012 a tím předstihlo Kanadu jako stát s nejvíce zlatými medailemi. V nadnárodní evropské lize KHL tvoří velkou většinu ruští hráči, ale hrají zde i týmy z Kazachstánu, Lotyšska, Běloruska, Slovenska, Česka, Ukrajiny a Chorvatska. KHL je v současnosti považována po NHL za druhou nejlepší hokejovou ligu na světě.[31]

Mimo hokeje patří v Rusku mezi nejpopulárnější sporty také fotbal a basketbal. Ruské kluby CSKA Moskva a Zenit Petrohrad vyhrály Pohár UEFA v roce 2005 a 2008. Zenit vyhrál i Superpohár UEFA (2008), když porazil vítěze Ligy mistrů Manchester United FC. Rusko bude hostit Mistrovství světa ve fotbale 2018.

Krasobruslení je další oblíbený ruský sport, zejména bruslení v páru a tanec na ledu. Na všech zimních olympijských hrách od roku 1964 do 2006 sovětský nebo ruský pár vyhrál zlato.

Věda a kosmonautika[editovat | editovat zdroj]

Pohled na vesmírnou stanici Mir
Podrobnější informace naleznete v článcích Sovětský vesmírný program a Roskosmos.

Sovětský svaz byl prvním státem na světě, který dosáhl hranice vesmíru a vyslal roku 1957 do vesmíru první umělou družicí Země Sputnik 1. Ve stejném roce vyslal Sovětský svaz jako první do vesmíru živého tvora fenu Lajku. Největším triumfem sovětského vesmírného programu se stalo vyslání a bezpečný návrat majora Jurije Gagarina, prvního člověka ve vesmíru, 12. dubna 1961. Sonda Luna 9 jako první přistála na Měsíci, Veněra 7 byla první která přistála na jiné planetě (Venuše) a Mars 3 pak první která přistála na Marsu.

Sovětský svaz také jako první sestavil na oběžné dráze Země permanentně obydlenou vesmírnou stanicí Mir. Agentura Roskosmos používá pilotované vesmírné lodě Sojuz, které na oběžnou dráhu vynáší stejnojmenná nosná raketa a automatické nákladní kosmické lodě Progress. Program raketoplánů Buran byl v průběhu vývoje, při rozpadu SSSR zrušen. Po ukončení amerického programu Space Shuttle v roce 2011, jsou nyní rakety Sojuz jediný dopravní prostředek pro kosmonauty na cesty na ISS a jsou Američany pronajímány.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Ústava Ruské federace, hlava 1, článek 1, odstavec 2: Pojmenování Rusko a Ruská federace jsou ekvivalentní (Наименования Российская Федерация и Россия равнозначны.)[3]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Rusko se zmenšilo o dvě pásma, přesto vévodí světu
  2. [1]
  3. Конституция Российской Федерации [online]. Москва: Администрация Президента РФ, [cit. 2011-09-03]. Text ruské ústavy na oficiálním webu ruského prezidenta. Dostupné online. (rusky) 
  4. http://www.gks.ru/bgd/free/b12_00/IssWWW.exe/Stg/dk09/8-0.htm
  5. Rozhodnutí vlády Ruské federace č. 725 z 31.8.2011 [online]. Moskva: Правительство Российской Федерации, 2011-08-31, [cit. 2012-03-11]. Dostupné online. (rusky) 
  6. Termín государство-продолжатель Союза ССР byl uzákoněn 15. července 1995. Viz zákon N 101-ФЗ «О международных договорах Российской Федерации»
  7. a b MMF, zpráva z dubna 2008
  8. MSN Encarta, heslo Russia
  9. http://articles.cnn.com/2006–12–12/world/russia.oil_1_sakhalin-2-yukos-oil-gazprom?_s=PM:WORLD
  10. Всероссийская перепись населения 2002
  11. Encyclopædia Britannica: Ob River
  12. Официальный сайт Всероссийской переписи населения 2010 года. Информационные материалы об окончательных итогах Всероссийской переписи населения 2010 года
  13. http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/188113-v-rusku-ma-poprve-po-15-letech-vzrust-pocet-obyvatel-symbolicky.html
  14. Ústava Ruské federace, čl. 13. Viz originální text na Wikisource
  15. Ottův slovník naučný, heslo Rusko – dějiny politické – vznik ruského státu (IX. stol.)
  16. Ottův slovník naučný, heslo Rusko – dějiny politické – tatarské nájezdy (1237–1408) a litevské nebezpečí
  17. Taiwan Documents Project: Yalta (Crimea) Conference
  18. Hnědé bubny Clintonové. I ona přirovnala Putina k Hitlerovi. Týden. 6. Března 2014.
  19. Překlad projevu O kultu osobnosti a jeho důsledcích
  20. Graf: porodnost v letech 1958–2005 Демоскоп Weekly
  21. Skončilo desetiletí blahobytu, které nemělo obdoby. Rusové se děsí krize
  22. http://www.clovekvtisni.cz/cs/lidska-prava/zeme/rusko
  23. http://www.spiegel.de/international/world/russia-s-strategy-what-s-looming-in-ukraine-is-more-threatening-than-georgia-a-584631.html
  24. http://www.amnesty.org/en/region/russia/report-2009
  25. http://www.hrw.org/en/video/2008/04/06/russia-trial
  26. http://www.freedomhouse.org/report/freedom-world/2009/russia?page=22&year=2009&country=7689#.Uvj-1_l5NOk
  27. http://democracyranking.org/wordpress/?page_id=738
  28. Rusko na druhém místě ratingu finanční stability mezi G20
  29. Москва, Дагестан и Чечня стали лидерами по расслоению населения informing.ru, 29. 10. 2013.
  30. Mapa světa se brzy změní. Rusko postaví u Soči umělé ostrovy
  31. Ice-hockey.name

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí galerii k tématu
Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu