Rusko

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o státu. Další významy jsou uvedeny v článku Rusko (rozcestník).
Ruská federace
Россия; Российская Федерация
Rossija; Rossijskaja federacija
Vlajka Ruska
vlajka
Znak Ruska
znak
Hymna: Hymna Ruské federace
Geografie

Poloha Ruska

Hlavní město: Moskva
Rozloha: 17 128 426 km² (1. na světě)
z toho 0,5 % vodní plochy
Nejvyšší bod: Elbrus (5642 m n. m.)
Časové pásmo: od +2 do +11[1]
Poloha: 55°45′ s. š., 37°37′ v. d.
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 147 519 700 (9. na světě, 2012)
Hustota zalidnění: 8,4 ob. / km² (209. na světě)
HDI: 0.788 (vysoký) (55. na světě, 2012)
Jazyk: ruština, jazyky jednotlivých autonomních oblastí a republik
Náboženství: křesťanství (silně převládá pravoslaví), islám a další
Státní útvar
Státní zřízení: federativní poloprezidentská republika
Vznik: 25. prosinec 1991 (rozpadem SSSR)
Prezident: Vladimir Putin
Předseda vlády: Dmitrij Medveděv
Měna: rubl (RUB)
HDP/obyv. (PPP): 23 501[2] USD (43. na světě, 2012)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1: 643 RUS RU
MPZ: RUS
Telefonní předvolba: +7
Národní TLD: .ru, .su, .рф
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Rusko zvuk (Россия), oficiálním názvem [pozn. 1] Ruská federace (Российская Федерация), je s rozlohou 17 102 345 km² největší stát světa. Zahrnuje značnou část východní Evropy a téměř celou severní Asii. S počtem 147,5 milionů obyvatel[4] je Ruská federace devátá nejlidnatější země na světě.

Sousedy Ruska jsou (od severozápadu proti směru hodinových ručiček): Norsko, Finsko, Estonsko, Lotyšsko, Bělorusko, Ukrajina, Gruzie, Ázerbájdžán, Kazachstán, Čína, Mongolsko, znovu Čína a Severní Korea. Prostřednictvím Kaliningradské oblasti, strategické západní exklávy, dále sousedí s Litvou a Polskem. Ruské Kurilské ostrovy se nacházejí na dohled od Japonska a z ruské Čukotky je velmi blízko na Aljašku (USA). Území je rozděleno do 9 časových pásem[5] a do 84 samosprávných celků, z toho 22 republik.

Ruská federace je hlavním následnickým státem Sovětského svazu,[6] který se rozpadl roku 1991; převzalo jeho místo v Radě bezpečnosti OSN a je vůdčím členem Společenství nezávislých států. Je také členem G20, OBSE, OSKB, SCO, APEC a dalších mezinárodních organizací.

Ruské hospodářství se po vleklé krizi 90. let opět zařadilo mezi první desítku světových ekonomik. Podle nominální HDP je osmá na světě a šestá v HDP paritě kupní síly.[7] Mezi státy světa má největší zásoby přírodních zdrojů[8]nerostných surovin, ropy, zemního plynu, dřeva, pitné vody – a je považováno za energeticky soběstačný stát. V současné době je Rusko někdy označováno za supervelmoc.[9]

Velký vliv má v Rusku Pravoslavné křesťanství, přestože zemi ovlivnilo období ateistického Sovětského svazu. Další jsou islám, judaismus a buddhismus. Některé oblasti ruské kultury, jako např. literatura 19. století, dosáhly světového úspěchu. Zároveň je současné Rusko mnohonárodnostním státem, který kromě úřední ruštiny uznává také regionální jazyky jednotlivých menšin. Rusové tvoří 80 % obyvatelstva.[10] Nejpočetnější menšinou jsou Tataři, kteří stejně jako mnohé národy ruského Kavkazu vyznávají islám.

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Fyzická mapa Ruska
Související informace naleznete také v článku Geografie Ruska.

Ruská federace je největším státem na světě, celková rozloha činí přibližně 17 milionů km². Na západě hraničí s pobaltskými republikami a Baltským mořem, na východě pak s Tichým oceánem. Reliéf je převážně rovinatý, mimo pohoří Ural, které tvoří hranici mezi evropským Ruskem a Sibiří a Kavkaz s nejvyšší horou Elbrusem (5642 m). V Rusku je 23 míst světového dědictví UNESCO, 40 biosférických rezervací UNESCO, 41 národních parků a 101 přírodních rezervací.

Na východ od Uralu leží jedna z největších nížin světa Západosibiřská rovina, protékaná veletoky ObuIrtyšem a Jenisejem. Nejvyšší je Altaj s četnými ledovci na západě, který zasahuje na území čtyř států. Z Altaje vybíhá na východ horské pásmo Sajan a na mongolské hranici vrcholí Východní Sajan. Na severovýchod od něj jezero Bajkal s hloubkou 1637 m představuje největší zásobárnu sladké vody na světě a zároveň jedinečný ekosystém. Za Bajkalem se na rozsáhlém území střídají náhorní plošiny (Vitimská, Aldanská) s dlouhými horskými hřbety (Jablonový, Stanový) až k Ochotskému moři. Nejvýchodnější Čukotské pohoří prostupuje poloostrov Čukotku, kterou necelých 100 km široký Beringův průliv dělí od Aljašky. Podél Beringova moře se na jihovýchod táhne Korjacké pohoří, které na Kamčatském poloostrově přechází v pohoří oddělené sníženinou řeky Kamčatky od pásma vysokých a činných sopek lemujících tichomořské pobřeží.

Vodstvo[editovat | editovat zdroj]

Ruskou federaci obklopují moře tří světových oceánůSeverního ledového, Tichého a Atlantického. Moře Severního ledového oceánu jsou poměrně mělká a po většinu roku je pokrývá souvislá vrstva ledu. Vlastnosti moří Tichého a Atlantického oceánu jsou zcela odlišné: vody těchto moří zamrzají jen na krátké období, případně vůbec a jsou velmi bohaté na ryby.

Největší řekou Ruské federace je Jenisej, nejdelší Ob spolu s Irtyšem, které společně tvoří sedmou nejdelší řeku světa.[11] Všechny tři náleží do úmoří Severního ledového oceánu, společně se Severní Dvinou, Pečorou, Lenou, Janou, Kolymou. Největším přítokem Tichého oceánu je Amur. K úmoří Atlantiku patří Don a Dněpr (na ruském území pouze horní tok); řeka Ural a hospodářsky nejvyužívanější Volha ústí do bezodtokého Kaspického moře. Mezi známé řeky patří také Moskva, protékající hlavním městem, a Něva, v jejímž ústí do finského zálivu byl vystavěn Petrohrad.

V Rusku se nachází také mnoho jezer rozmanitého původu a velikostí. Největší z nich je slané Kaspické moře, ze sladkovodních je nejvýznamnější jezero Bajkal, zároveň nejhlubší jezero světa (1637 m). Na severozápadě země leží jezero Ladožské, Oněžské, Čudské a další. Během 20. století bylo zbudováno také množství přehradních jezer, zejména na Volze, Angaře a dalších řekách.

Podnebí[editovat | editovat zdroj]

O podnebí Ruska pojednává článek článek Podnebí Ruska.

Ruská federace je rozsáhlou zemí, a proto zde najdeme několik rozdílných klimatických oblastí. Pro počasíseverním a středním Rusku je charakteristické velké střídání teplot v průběhu roku. Jaro a podzim jsou o něco studenější než ve střední Evropě. Na druhé straně jsou zimy podstatně chladnější a to nejen na severu, ale také v centrálním Rusku. Na jihovýchodě, tedy v oblasti stepí jsou velmi nízké teploty v zimě a naopak velmi vysoké v létě, kdy také málo prší. Na černomořském pobřeží jsou zimy mírné a léta příjemně teplá. Pro oblast Sibiře jsou typické velice nízké teploty v zimě, léta jsou krátká a četnými srážkami. Celá Sibiř a Dálný východ se nacházejí v pásmu věčné zmrzlé půdy, která působí značné problémy při výstavbě.

Podnebné pásy: Polární pás (nejsevernější oblasti), subpolární pás, mírný pás a subtropický pás (pobřeží Černého moře).

Města[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Seznam měst v Rusku.
Hlavní města Ruska
Města Ruské federace nad 1 000 000 obyvatel (odhad 2010) [2]
Poř. město federální okruh obyvatelstvo
1. Moskva Centrální 11 612 943
2. Petrohrad Severozápadní 4 953 219
3. Novosibirsk Sibiřský 1 498 921
4. Jekatěrinburg Uralský 1 378 441
5. Nižnij Novgorod Povolžský 1 254 592
6. Samara Povolžský 1 169 184
7. Kazaň Povolžský 1 161 308
8. Omsk Sibiřský 1 156 583
9. Čeljabinsk Uralský 1 143 458
10. Rostov na Donu Jižní 1 096 448
11. Ufa Povolžský 1 072 291
12. Volgograd Povolžský 1 021 000
13. Perm Povolžský 1 000 672

Moskva je s více než 11 miliony obyvatel jedním z největších měst světa a ekonomicky výrazně převyšuje zbytek Ruska. Pětimilionový Petrohrad, někdejší hlavní město, je pak především centrem umění, kultury a turismu. Třetím nejvýznamnějším centrem ruského školství a průmyslu je Jekatěrinburg. Na Volze leží velkoměsta Nižnij Novgorod, Kazaň, Toljatti, Samara, Saratov, Volgograd, Astrachaň. Mezi další významná města a regionální centra v evropské části patří, Perm, Iževsk, Ufa, Voroněž, Jaroslavl, Rostov, Krasnodar, v asijské části pak Čeljabinsk, Novosibirsk, Omsk, Barnaul, Krasnojarsk, Irkutsk, Jakutsk, Chabarovsk či tichomořský přístav Vladivostok.

Menšími městy, avšak strategickými přístavy jsou Novorossijsk, Kaliningrad, Archangelsk a Murmansk, který je největším městem za severním polárním kruhem. Ještě severněji leží Norilsk, který je kvůli těžbě kovů nechvalně proslulý jako jedno z nejznečištěnějších měst světa.

Historickými památkami kromě Moskvy, Petrohradu a povolžských měst vyniká Pskov, Novgorod a tzv. Zlatý kruh Ruska – prstenec historických měst v okolí Moskvy. Rekreačním centrem je Soči u Černého moře, který oproti zbytku Ruska leží v subtropech s horkými léty a písečnými plážemi.

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Obyvatelstvo Ruska.

Národnostní složení obyvatelstva
Ruské federace v roce 2010
[12]

Rusové 111 016 896 (77,71 %)
Tataři 5 310 649 (3,72 %)
Ukrajinci 1 927 988 (1,35 %)
Baškirové 1 584 554 (1,11 %)
Čuvaši 1 435 872 (1,01 %)
Čečenci 1 431 360 (1,00%)
Arméni 1 182 388 (0,83 %)
Avarové 912 090 (0,64 %)
Mordvinci 744 237 (0,52 %)
Kazaši 647 732 (0,45 %)
další / neuvedeno (11,66 %)

Rusko je devátým nejlidnatějším státem světa, avšak počet mezi lety 1995–2010 klesl o více než 5 milionů; odhad k 1. lednu 2014 hovoří o 143 657 000 obyvatelích, což je o 800 000 více než při oficiálním sčítání roku 2010. V posledních letech tedy opět počet obyvatel mírně stoupl, částečně vlivem imigrace. V roce 2009 bylo od roku 1995 poprvé dosaženo, v důsledku imigrace a zvyšující se porodnosti, demografického růstu, i když jen o 20 000 obyvatel.[13]

Rozmístění obyvatelstva je nerovnoměrné: většina (79,3 %, tj. přes 100 miliónů) obyvatel žije v menší evropské části, zatímco obrovská území Sibiře jsou téměř liduprázdná – průměrná hustota osídlení činí, vzhledem k obrovské rozloze federace, pouhých 8 obyv./km². Růst počtu obyvatel v současné době pokračuje v některých jižních oblastech Čečensko, Ingušsko, Dagestán atd.), nejvíce se naopak vylidňuje jednak severovýchod, jednak oblasti evropského západu (Pskovská, Smolenská, Novgorodská oblast). Průměrná délka života je 69 let s výrazným rozdílem mezi pohlavími: 63 roku u mužů a 75 u žen.

Demografický vývoj RSFSR a Ruska v letech 1950–2013
Moskevská Katedrála Krista Spasitele je největší pravoslavný kostel na světě

Národnostní složení a jazyky[editovat | editovat zdroj]

Oficiálním jazykem celého státu je ruština, kterou ovládají prakticky všichni obyvatelé Ruska; některé autonomní celky vedle ruštiny používají místní jazyky (tatarština, ukrajinština, čuvaština ad.) – celkem tak Rusko oficiálně hovoří 31 jazyky. Jediným oficiálním písmem je cyrilice, v níž musí být zapisovány úřední dokumenty, což platí i pro jazyky, které používají také latinku. Ruština je jedním ze šesti úředních jazyků OSN.

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Největší zastoupení má v zemi pravoslavné křesťanství; dominantní církví je Ruská pravoslavná církev, k níž se hlásí více než polovina obyvatelstva a která je uznávána i nevěřícími jako symbol kulturního dědictví Ruska, přestože je Rusko sekulárním státem;[14] křesťanství bylo ruským státním náboženstvím od roku 988 a ani v éře protináboženského Sovětského svazu, kdy byla církev krutě pronásledována, nebyl jeho vliv zcela potlačen a po rozpadu SSSR opět značně stoupl.

Druhým významným náboženstvím je sunnitský islám, jejž vyznávají zejména turkické národy a etnické skupiny Kavkazu. Dále jsou zde komunity římských a řeckých katolíků, protestantů, židů, buddhistů (Kalmycko, Burjatsko a Tuva); u některých národů Sibiře přetrvávají původní animistická náboženství. V poslední době se objevují také různé formy novopohanství.

Vzdělávání[editovat | editovat zdroj]

Podle statistiky Světové banky (2008) 54% ruské pracovní síly dosáhlo vysokoškolského vzdělání, což je nejvyšší počet dosažení vysokoškolské úrovně na světě.[15] Míra gramotnosti v Rusku je, podle sčítání lidu roku 2002, 99,4%. Základní a sekundární vzdělání je jedenáctileté a začíná v šestém nebo sedmém roce dítěte. Je rozděleno na tři etapy; základní (4 roky), střední sekundární (5 let) a vyšší sekundární (2 roky). V Rusku je obrovský počet vysokých škol technického i humanitního zaměření. Systém dělení studia na bakalářské a magisterské byl zaveden nedávno.[16] Kdo řádně složil přijímací zkoušky a má vynikající výsledky, má vzdělání zdarma a ještě dostává měsíční prospěchové stipendium.[17]

Státní výdaje na vzdělávání byly v roce 2004 ve výši 13% státního rozpočtu (3,6% HDP). Škola začíná v 8:30 a to od září do května, červen je „zkouškový měsíc“, kdy studenti z devátého a jedenáctého ročníku skládají různé zkoušky. Známkuje se obráceně než u nás, jednička je tedy nedostatečná a pětka výborná. Nejstarší a největší ruské univerzity jsou Moskevská státní univerzita a Petrohradská státní univerzita.

Členění Ruska[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Administrativní dělení Ruska.

Rusko se člení na 8 federálních okruhů nebo na 12 ekonomických rajónů, ty se dále dělí na 83 subjektů.

Federálními okruhy jsou Centrální federální okruh, Jižní federální okruh, Severozápadní federální okruh, Dálněvýchodní federální okruh, Sibiřský federální okruh, Uralský federální okruh, Povolžský federální okruh, v roce 2010 byl vyčleněn z Jižního federálního okruhu nový Severokavkazský federální okruh a roku 2014 přibyl sporný Krymský federální okruh.

Federální subjekty v současnosti zahrnují 22 republik, 46 oblastí, 9 krajů, 4 autonomní okruhy, 1 autonomní oblast a dále 2 federální města. Poslední dobou v Ruské federaci sílí snahy o slučování krajů, republik nebo autonomních okruhů. V souvislosti s Putinovou centralizační politikou došlo ke snížení z původních 89 subjektů v roce 1993 na dnešních 83 subjektů.

Vedle Moskvy a Petrohradu jsou nejlidnatějšími celky Krasnodarský kraj, Moskevská a Rostovská oblast a republiky Baškortostán a Tatarstán. Největším celkem je republika Sacha, která se svou rozlohou (přes 3 miliony km²) vyrovná třem čtvrtinám rozlohy Evropské unie; žije zde však jen 950 000 obyvatel. Naopak nejmenšími celky jsou federální města, hustě osídlené kavkazské republiky a středoruské oblasti.

Subjekty Ruské federace:      Republiky      Oblasti      Kraje      Autonomní okruhy      Federální města      Autonomní oblast

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Dějiny Ruska.

Po celou dobou své dlouhé historie bylo Rusko křižovatkou euroasijského kontinentu, respektive mostem mezi Evropou a Asií. První obyvatelé evropské části Ruska se usídlili v deltě řeky Don kolem roku 20 000 př. n. l. Až do příchodu Slovanů, kteří vtiskli Rusku jeho charakter, byly tyto oblasti střídavě ovládány různými kmeny (Skythové, Hunové, Avaři, Chazaři, Volžští Bulhaři a další).

Počátky Ruska[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Kyjevská Rus.

První státní útvar Východních Slovanů (později rozdělených na Rusy, Bělorusy a Ukrajince) vznikal mezi Baltským a Černým mořem, kudy vedly obchodní stezky mezi Skandinávií a Byzantskou říší. Za počátek dějin Ruska je považováno založení Novgorodu roku 862.[18] Roku 882 ovládl novgorodský kníže Oleg z rodu Rurikovců Kyjev, který předtím platil tribut Chazarské říši. Následně Oleg založil Kyjevskou Rus.

Spojení Slované poté dobyli hlavní město Chazarů a Kyjevská Rus se stala jedním z největších a nejvíce prosperujících států v Evropě. Roku 988 přijal kníže Vladimír I. křest z Byzantské říše, což zařadilo Rus mezi východokřesťanské (od rozkolu v roce 1054 pravoslavné) země. Okolo roku 1020 vydal kníže Jaroslav Moudrý první zákoník, tzv. Ruskou pravdu.

V 11. a 12. století byla Rus oslabena neustálými nájezdy kočovných turkických kmenů, slovanská populace začala migrovat na bezpečnější, hustě zalesněné oblasti na severu. Vnitřními rozpory se začala rozpadat a ve 13. století utrpěla invazí mongolských hord pod vedením Batu-chana porážku (1237–40) a byla ovládnuta Zlatou Hordou. Ta se postupně dostala do rukou muslimských Tatarů.

Novgorod spolu s Pskovem udržel poté jistou míru autonomie. Expanzi ze strany Švédů odvrátil kníže Alexandr Něvský, který je porazil v bitvě na řece Něvě (1240), stejně tak zastavil vpád Řádu německých rytířů v tzv. ledové bitvě roku 1242.

Ikona zobrazující sv. Alexandra Něvského

Sjednocení Rusi pod Moskvou[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Moskevské velkoknížectví a Zlatá Horda.

Koncem 13. století začalo nabývat na významu Moskevské velkoknížectví. Moskva, založená 1147, se stala roku 1325 sídlem hlavy pravoslavné ruské církve. Země však byla nadále poddaná Zlaté hordě, které musela odvádět daně. Byly to těžké časy s častými mongolsko-tatarskými nájezdy, strádáním na zemědělství a rozšíření různých epidemií. Epidemie však nezasáhla Rusko tak silně jako západní Evropu a populaci se podařilo brzy obnovit.

Roku 1380 moskevský velkokníže Dimitrij Donský porazil Zlatou hordu v bitvě na Kulikově poli. Moskva postupně vstřebala okolní knížectví, včetně Tveru a Novgorodu, i nadále však odváděla poplatky Zlaté hordě. Moskevský stát se stal na Tatarech plně nezávislým až v roce 1480 za panování Ivana III., který značně rozšířil území Rusi směrem na východ, zatímco některé západní oblasti včetně Kyjeva se dostaly do rukou Polsko-litevského státu.[19] Tataři přišli o politickou moc, nicméně dodnes tvoří nejpočetnější menšinu Ruska, koncentrovanou zejména v Tatarstánu. Ivan III. se oženil s neteří posledního byzantského císaře Konstantina XI, a přijal znak byzantského dvouhlavého orla za jeho vlastní, eventuálně také jako ruský státní znak.

Carské Rusko[editovat | editovat zdroj]

Michail I. Romanov přijímá od Kuzmy Minina a Dmitrije Požarského Korunu Monomacha
Související informace naleznete také v článku Ruské carství.

Roku 1547 se pak Ivan IV. Vasiljevič, zvaný Hrozný, nechal korunovat carem a nastolil tak tzv. samoděržaví: centralistickou absolutní monarchii. Za jeho vlády se ruské teritorium směrem na Sibiř zdvojnásobilo, což z Ruska vytvořilo transkontinentální stát.

Tataři Krymského Chanátu, jediný zbývající zástupce Zlaté Hordy, pokračovali v nájezdech do jižního Ruska a odváděli ve velkém obyvatele do osmanského otroctví, zabraňovali tak většímu osídlení území. Krymští Tataři a jejich osmanští spojenci napadli centrální Rusko a spálili části Moskvy v roce 1571. Následující rok ale byla jejich velká armáda poražena v Bitvě u Molodi, což navždy elimininovalo hrozbu Krymsko-osmanské expanze do Ruska. Otrocké nájezdy Tatarů však neustali až do konce 17. století, i když výstavba nových opevnění po celém jižním Rusku neustále zužovala prostor přístupný pro jejich nájezdy.

Rozmach ruského carství se pozastavil po vymření dynastie Rurikovců na přelomu 16.–17. století, kdy Polsko-litevská unie obsadila části Ruska, včetně Moskvy. V roce 1612 byli Poláci nuceni ustoupit, zasloužil se o to sbor pod vedením Kuzmy Minina a knížete Dmitrije Požarského.

Roku 1613 byl pak zvolen hlavou státu Michail I. Romanov; dynastie Romanovců následně vládla Rusku až do roku 1917. V 17. století Rusko kolonizovalo většinu Sibiře a v roce 1648 poprvé přešli Beringův průliv mezi Asií a Severní Amerikou.

V roce 1648 se rolníci z Ukrajiny připojili k záporožským kozákům ve vzpouře proti Polsko-litevskému společenství. V roce 1654 ukrajinský vůdce Bohdan Chmelnický nabídl umístit Ukrajinu raději než pod Polsko-litevskou unii, pod ochranou ruského cara Alexeje I. Alexej přijal nabídku což vedlo k další rusko-polské válce (1654-1667). Nakonec byla Ukrajina rozdělena podél Dněpru, západní část připadla polské vládě a východní část ruské.

Ruské impérium[editovat | editovat zdroj]

Ruské impérium v roce 1866
Související informace naleznete také v článku Ruské impérium.

Koncem 17. století se stal ruským carem Petr Veliký, známý svými odvážnými reformami a modernizací státu. Po vítězství v Severní válce nad Švédskem (1700–1721) byl zaveden název Ruské impérium. Na jednom ze získaných území (v ústí řeky Něvy) založil Petrohrad, který se stal hlavním městem země. Roku 1721 také přijal Petr titul imperátora.

Vláda Kateřiny II. Veliké (17621796) pak přinesla osvícenské reformy, počátek rozvoje věd, stavbu obrovských paláců v okolí Petrohradu, územní zisky na Ukrajině a Krymu v opakovaných válkách s Osmanskou říší a zisk velké části postupně rozdělovaného Polska. Ruské impérium se rozrostlo o další území Dálného východu až po Aljašku (1799), Gruzii (1802) a Ázerbájdžán (1813). V důsledku rusko-švédské války bylo roku 1809 k Rusku připojeno Finsko. V roce 1803-1806 bylo provedeno první ruské obeplutí země a v roce 1820 ruská expedice objevila kontinent Antarktidy.

Roku 1812 vpadl do země Napoleon Bonaparte, avšak jeho tažení zakončené okupací Moskvy skončilo debaklem, Napoleon byl poražen a Ruská armáda se přehnala přes Evropu až do Paříže. Alexandr I. Pavlovič se účastnil v čele ruské delegace Vídeňského kongresu, který definoval mapy v po-napoleonské Evropě.

Zemi oslabila Krymská válka proti Osmanské říší v letech 18531856. V té bojoval mj. Lev Nikolajevič Tolstoj, který je vedle Puškina a Dostojevského největší postavou ruské literatury 19. století. Hospodářsky zaostalé Rusko se začalo postupně modernizovat (roku 1861 bylo zrušeno nevolnictví, začala výstavba železnic a průmyslu), přesto nedokázalo držet krok se západními mocnostmi. Průmyslový vzestup byl vystřídán krizí na počátku 20. století. V letech 19041905 probíhala Rusko-japonská válka, v níž bylo Rusko poraženo.

Opozice proti carství (vyjádřená již povstáním Děkabristů roku 1825 či teroristickými akcemi hnutí Zemlja i Volja) sílila, zejména ze strany dělníků, ale také intelektuálů a příslušníků neruských národů, jež byly vystaveny tvrdé rusifikaci. Po poražené první ruské revoluci (1905) byl sice zřízen parlament (duma), absolutismus však oslaben nebyl. První světová válka pak přinesla rozklad státu a nejprve únorovou a následně radikálnější Velkou říjnovou revoluci, která přeměnila Rusko v socialistický stát a uvedla ho do občanské války.

Revoluce a Sovětský svaz[editovat | editovat zdroj]

Vlajka Sovětského svazu
Související informace naleznete také v článku Sovětský svaz.

7. listopadu 1917 byla v Petrohradu ustavena sovětská vláda v čele s Leninem, revolucionářem a marxistickým intelektuálem. V lednu 1918 byla vyhlášena Ruská sovětská federativní socialistická republika (RSFSR), v jejíchž postupem doby pozměněných hranicích existuje dnešní Rusko. Hlavním městem se stala opět Moskva. 3. března podepsalo Rusko separátní Brest-litevskou mírovou smlouvu ukončující první světovou válku, ovšem za cenu ztráty většiny Ukrajiny, Běloruska, Polska, Besarábie, Finska a Pobaltí.

Země upadla do vleklé občanské války trvající až do roku 1922; proti komunistům povstalo mnoho odpůrců, např. Bílá armáda, Černá armáda a Zelená armáda, avšak byli velmi nejednotní, a tudíž nemohli být silným protivníkem proti bolševikům podporovaným Rakousko-Uherskem a Německem, a to ani přes intervenci Francie, Británie a Československých legií. Českoslovenští legionáři dobyli všechna velká města na Sibiři, avšak cara Mikuláše II. a jeho rodinu se jim již zachránit v Jekatěrinburgu ze zajetí nepodařilo, necelý týden před příchodem legií do města byla celá rodina vyvražděna na přímý příkaz rudých.

V době války odešla velká část spisovatelů, umělců a vědců do emigrace. V roce 1921 Lenin vyhlásil novou hospodářskou politiku, díky níž se podařilo alespoň částečně konsolidovat hospodářství.

Vzhledem k Leninovým zdravotním komplikacím byl nově zřízen úřad Generálního tajemníka ÚV KSSS; dosazen do funkce byl Josif Stalin. Tomu se podařilo úspěšně získat co nejvíce moci a odstranit ideové odpůrce, zejména trockisty. 30. prosince 1922 došlo ke spojení RSFSR, Ukrajinské SSR, Běloruské SSR a Zakavkazské SSR. Vznikl tak Sovětský svaz.

Po Leninově smrti roku 1924 se chopil moci Stalin. Probíhala násilná kolektivizace zemědělství, budování těžkého průmyslu a infrastruktury, elektrifikace země; zvyšovala se gramotnost obyvatelstva či dostupnost zdravotní péče, avšak rozvoj země probíhal za cenu likvidace odpůrců režimu a kolektivizace, kteří byli internováni do tzv. gulagů, zejména na Sibiř a Dálný Východ, kde zemřely milióny osob. Polovina 30. let je pak obdobím další rusifikace neruských národů SSSR a brutálních stalinských čistek NKVD v armádě a straně.

22. června 1941 hitlerovské Německo porušilo smlouvu o neútočení (pakt Ribbentrop-Molotov) a bez vyhlášení války napadlo Sovětský svaz. Začala Velká vlastenecká válka. Nacisté ovládli většinu evropské části země, která byla těžce poničena, avšak po bojích u Stalingradu a bitvě u Kurska začíná obrat ve válce ve prospěch SSSR a jeho západních spojenců. Do léta 1944 byla většina země od okupantů osvobozena. V únoru 1945 pak proběhla na Krymu tzv. jaltská konference, kde se Stalinovi podařilo upevnit sovětský vliv na střední a východní Evropu.[20] Německá invaze do Sovětského svazu si vyžádala více než 20 milionů obětí.[21] Sovětský svaz získal porážkou nacistů velkou prestiž, která přispěla k etablování komunistických diktatur ve státech tzv. východního bloku včetně Československa.

Po 2. světové válce je SSSR jednou ze stran tzv. studené války. V roce 1953 zemřel sovětský vůdce generalissimus Stalin. Jeho nástupce, Ukrajinec Nikita Chruščov, v tajném projevu v roce 1956 kritizoval tzv. kult osobnosti stalinského období.[22] Následující desetiletí provází určité oslabení represí a ekonomický rozvoj; je zahájen sovětský kosmický program. Éra Chruščovova následníka Brežněva je pak obdobím tzv. ustrnutí. Nebyla již provázena represemi ve velkém měřítku, avšak bránila se jakékoli modernizaci a způsobila hospodářský propad. V roce 1979 začala sovětská válka v Afghánistánu. Po Brežněvově smrti v roce 1982 se po přechodném období (krátkém působení Jurije Andropova a Konstantina Černěnka v čelných funkcích) v roce 1985 stává generálním tajemníkem KSSS Michail Gorbačov, který zahajuje období perestrojky a glasnosti. Jeho cílem bylo reformování SSSR, avšak skutečným důsledkem jeho postupná dezintegrace.

Ruská federace[editovat | editovat zdroj]

Prezident Boris Jelcin s americkým prezidentem Georgem Bushem, červen 1992

Sovětský svaz měl být reorganizován ve volnější federaci, pro což se vyjádřila většina voličů 17.března 1991 v referendu. Byla zřízena funkce prezidenta RSFSR. 12. června 1991 byl prvním prezidentem Ruska zvolen Boris Jelcin. Tzv. srpnový puč, jehož cílem bylo zrušení demokratických přeměn, byl potlačen. 8. prosince 1991 pak hlavy Ruska, Ukrajiny a Běloruska podepisují Bělověžskou dohodu, prohlášení o vytvoření Společenství nezávislých států stanovící, že „SSSR jako subjekt mezinárodního práva přestal existovat“. 25. prosince 1991 se SSSR oficiálně rozpadla na Ruskou federaci a dalších 14 postsovětských republik.

V říjnu 1993 propukla tzv. ústavní krize, Jelcin podporoval kurz radikální privatizace na rozdíl od parlamentu. Jelcin v rozporu s ústavou a s odvoláním na výsledky referenda o jeho pravomocech rozpustil ruský parlament. Povstání, které proti rozhodnutí protestovalo, bylo krvavě potlačeno armádou. Éra Borise Jelcina je pak obdobím bolestného přechodu ke kapitalismu, privatizace, krachu velkých státních podniků, nárůstu kriminality, ztráty velmocenského postavení a velmi pomalému a problematickému etablování demokracie, která v Rusku nemá tradici. Současně probíhá první a druhá čečenská válka a Rusko vstupuje do svazu s Lukašenkovým Běloruskem. Jelcin spustil vlnu privatizace podniků včetně nalezišť surovin. Na těchto krocích, prodeje majetku pod cenou, profitoval poměrně úzký okruh osob kolem Jelcina, zahraniční banky a těžební společnosti. Z tohoto okruhu osob údajně vznikli tzv. oligarchové.

31. prosince 1999 prezident Jelcin oznámil svůj odchod z politiky a pověřil výkonem prezidentských pravomocí předsedu ruské vlády Vladimíra Putina. Ten vyhrál v prezidentských volbách v březnu 2000 a stal se tak druhým prezidentem Ruska; dosáhl značné popularity a mandát obhájil v roce 2004. Obnovuje se vliv pravoslavné církve, sjednocené s exilovou větví. Státní rozpočet začal dosahovat přebytků a postupně docházelo k růstu HDP, průmyslové a zemědělské produkce, rozvoji stavebnictví, růstu reálných příjmů obyvatel a ke snižování inflace. V roce 2008, kdy se stal prezidentem Dmitrij Medveděv, však země začala čelit globální ekonomické krizi; Rusko je jakožto vývozce surovin těžce postiženo snížením světové poptávky. V srpnu 2008 bylo Rusko také jednou ze stran války v Jižní Osetii.

Putin vyhrál prezidentské volby 2012 a Medveděv byl jmenován ministerským předsedou. V únoru 2014 proběhly v Soči zimní olympijské hry, které byly komentátory hodnoceny přes menší výtky jako úspěšné. Nedlouho poté Rusko z důvodu dění na Ukrajině do té doby ukrajinský poloostrov Krym na základě referenda ze dne 16. března 2014 začlenilo jednostranně jako federální subjekt Republika Krym a město Sevastopol do Ruské federace.

Problémy současného Ruska[editovat | editovat zdroj]

Ruský prezident Vladimir Putin (vlevo) a jeho předchůdce Dmitrij Medvěděv

Po vzniku nezávislého, postsovětského Ruska v zemi propukla hluboká hospodářská a sociální krize, která trvala celá 90. léta. Většina státních podniků zkrachovala. Vědci z bývalého SSSR, především z oboru kosmonautiky, která je dnes v útlumu, odcházeli do USA nebo do Japonska. V zemi se začal prosazovat organizovaný zločin a hospodářská kriminalita.

S restrukturalizací hospodářství vznikla vrstva extrémně bohatých a extrémně chudých obyvatel. V roce 1998 vyhlásilo Rusko státní bankrot. Až za vlády prezidenta Putina se začala hospodářská situace zlepšovat, zlepšilo se splacení ruských dluhů v důsledku růstu cen ropy a zemního plynu, jehož je Rusko významným exportérem. Výrazně vzrostly kapitálové investice. Na druhou stranu ale přibývají nová rizika, jako například terorismus nebo separatismus jednotlivých republik.

Závažný problém představuje nízká porodnost, která obzvláště u obyvatel ruské národnosti patří mezi nejnižší na světě; nejníže klesla v závěru 20. století, po roce 2000 se velmi mírně zvýšila.[23] Tento problém se ovšem netýká některých neruských národností, zejména pak těch, u nichž převládají vyznavači islámu; jejich porodnost je většinou vyšší, ovšem v současné době nepředstavují tak velký podíl obyvatelstva, aby mohli negativní trendy v celonárodním měřítku zvrátit. Rozdíl v porodnostech se však projevuje postupnou změnou poměru obyvatel těchto národností a etnických Rusů, která je patrná zejména v okrajových částech země.

Ve snaze zabránit separatistickým tendencím v oblasti severního Kavkazu zaútočila v 90. letech ruská armáda na Čečenskou republiku, jež se snažila odtrhnout a vyhlásit nezávislost. Časem se však válka změnila v partyzánský boj a čečenští teroristé začali páchat bombové útoky i v Moskvě.

Na konci roku 2008 a počátkem 2009 se výrazně snížily ceny ropy, a to až na úroveň kolem 40 USD za barel (počátek března 2009). Analytikové přitom varovali Rusko před vážnými problémy, pokud by cena klesla pod 50 dolarů, což se také stalo. Pro Rusko to představuje významný problém, protože export ropy je jedním ze základních pilířů současné ruské ekonomiky. Akciové trhy v Rusku zkolabovaly, příjmy se snížily a začala výrazně stoupat nezaměstnanost.[24]

Ruský politický systém a dodržování lidských práv je dlouhodobě hlídáno a kritizováno vládami, médii a světovými organizacemi na podporu demokracie. Obzvláště takové společnosti, jako je Amnesty International, Human Rights Watch nebo v České republice Člověk v tísni, vyčítají ruskému systému porušování občanských svobod a politických práv svých občanů.[25][26][27][28] Freedom house, mezinárodní organizace financovaná americkou vládou, označila Rusko za "nesvobodné" - podle ní jsou volby pečlivě vykonstruované a v zemi chybí možnost diskuze.[29] Ruské autority veškeré námitky, především závěry Freedom House, odmítají. Ruská federace se v žebříčku 115 zemí dle společnosti Democracy Ranking umístila na 95. místě.[30]

Politický systém Ruska[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Politický systém Ruska a Politické strany v Rusku.
Lídři zemí BRIC (Brazílie, Rusko, Indie a Čína)

Ruská federace je zastupitelská demokracie a poloprezidentská republika. Federální shromáždění je dvoukomorový parlament. Rada federace je horní komorou a Státní duma je dolní komora, která je volena na dobu pěti let. V současnosti jsou v Dumě zastoupeny strany Jednotné Rusko (49,29 %), Komunistická strana Ruské federace (19,20 %), Spravedlivé Rusko (13,25 %) a Liberální demokratická strana Ruska (11,68 %).

Zahraniční vztahy[editovat | editovat zdroj]

V České republice má Ruská federace velvyslanectví v Praze, generální konzuláty v Brně a v Karlových Varech a konzulát v Ostravě. Pro vstup na Ruské území češi potřebují vízum, jsou to buď turistické (do 30 dní) nebo služební-business (30 dní až 12 měsíců), s vyřizováním víz pomáhají různé agentury. Velvyslanectví České republiky je v Moskvě, generální konzuláty pak v Petrohradu a Jekatěrinburgu.

Rusko je členem skupiny vyspělých národů G20, Rady Evropy, OBSE, APEC, BRICS a také regionálních organizací SNS, EurAsEC, OSKB a ŠOS. V důsledku událostí na poloostrově Krymu (2014) přijali lídři Evropská unie, stejně jako Spojených států amerických politické sankce vůči Ruské federaci, neboť odmítli uznat Krymské referendum ve kterém se více než devadesát procent odevzdaných hlasů vyslovilo pro připojení poloostrova k Ruské federaci.

Armáda[editovat | editovat zdroj]

Letadlová loď Admiral Kuzněcov

Ozbrojené síly Ruské federace jsou rozděleny do pozemních sil, námořnictva a letectva. A dále na tři samostatné druhy vojsk: Vzdušná a kosmická obrana, Raketová vojska strategického určení a Vzdušná výsadková vojska. Rusko disponuje největší jadernou a tankovou silou na světě. Země vyrábí většinu svého vlastního vojenského vybavení, jen několik typů dováží a je největším dodavatelem zbraní na světě.

Ruské námořnictvo zahrnuje flotily Severní (nejsilnější), Pacifikou, Černomořskou, Baltskou, Kaspickou, dále Námořní letectvo a Pobřežní vojsko (námořní pěchota, pobřežní rakety a dělostřelecká vojska). Využívá jednu letadlovou loď (Admiral Kuzněcov), pět křižníků (křižník Petr Veliký třídy Kirov je největší válečná lod na světě, je silně vyzbrojená a má nukleární pohon). Dále čtrnáct torpédoborců, šest fregat, šedesát čtyři korvet, devět nukleárních balistických ponorek a desítky ponorek útočných.

Ruské letectvo využívá víceúčelové stíhací letouny čtvrté generace Suchoj Su-27, Suchoj Su-30, Suchoj Su-35S, MiG-29 a MiG-31. Dále bitevní letouny Suchoj Su-25, stíhací-bombardovací Suchoj Su-24 a Suchoj Su-34, bombardéry Tupolev Tu-22M, Tupolev Tu-95 a Tupolev Tu-160, stovky transportních letounů a bitevních vrtulníků (Mil a Kamov). Ve výzbroji má i česká letadla Let L-410 Turbolet a Aero L-39 Albatros. Stíhací letoun páté generace Suchoj T-50 měl první let v lednu 2010 a první dodávky do armády se plánují na rok 2016.

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

Vývoj ruského HDP na obyvatele (1992-2012)
Byznys centrum v Moskvě
Související informace naleznete také v článku Ekonomika Ruska.

Ruská ekonomika je v současnosti osmá nejsilnější na světě.[7] Rusko má stále, i po obtížných 90. letech, klíčový význam ve světovém hospodářství. Od roku 1999 zažívá ekonomický růst, na němž se podílí jak zdražení surovin na celosvětových trzích, tak i restriktivní politika vlády vůči dovozu. Rusko má tak aktivní obchodní bilanci: více vyváží než dováží.

V roce 2012 Financial Times ohodnotili Rusko jako druhou finančně nejstabilnější ekonomiku mezi G20 a to hlavně díky nízkému dluhovému zatížení (přibližně 11% HDP), nízké nezaměstnanosti (přibližně 5 %), významným rezervám a míry hospodářského růstu.[31]

V ekonomické aktivitě má dominantní postavení metropole Moskva, která, ačkoliv má pouze 1/14 obyvatel země, tvoří hrubý domácí produkt z jedné třetiny; je zde také nejvyšší životní úroveň. V průmyslu si také ještě významný podíl drží další velká města v evropské a jihovýchodní části státu. Severovýchod – Sibiř a Dálný východ – pak slouží především jako surovinová základna. Významnými komoditami rostlinné a živočišné výroby jsou brambory, ječmen, pšenice, luštěniny, cukrová řepa; vepřové, drůbeží a skopové maso; rybolov.

V zemi se po rozpadu Sovětského svazu výrazně zvedla příjmová nerovnost, nejvyšší nerovnost vykazuje Moskva a Kavkazské regiony.[32] Ruský Giniho koeficient byl v roce 2009 změřen na 40,11 bodu.[33]

Od roku 1999 Rusko zažívá ekonomický růst, ten přerušila jen globální ekonomická krize v roce 2009.

Energetika[editovat | editovat zdroj]

Hlavními těženými surovinami jsou zemní plyn, ropa, hnědé uhlí a nikl. Rusko má největší rezervy zemního plynu na světě, druhé největší uhlí a osmé největší oleje. V zemi existují velké společnosti, zaměřené na těžbu ropy (Jukos, Sibněft, Juganskněftěgaz). Ruský plynárenský gigant Gazprom je největší firmou na světě zabývající se těžbou plynu. Příjmy z těžby tvoří podstatnou část ruské ekonomiky. Rusko dodává čtvrtinu spotřeby zemního plynu v EU, a to zejména prostřednictvím tranzitních cest přes Ukrajinu (Sojuz, Družba) a Bělorusko (Jamal-Evropa). Pro případ přerušení dodávek zemního plynu přes Ukrajinu, kde byly v minulosti ohroženy kdy Ukrajina nesplácela dluhy za tyto suroviny, byl v roce 2012 dokončen severní plynovod Nord Stream, který vede pod Baltickým mořem přímo do Německa. Pro zajištění energetických potřeb států na jihu Evropy včetně Itálie, je připravován plynovod South Stream vedoucí mimo území Ukrajiny pod Černým mořem přes Bulharsko. Roku 2012 byl také dokončen ropovod ESPO, spojující Sibiř s Asijsko-tichomořskými trhy (Japonsko, Čína a Jižní Korea).

Rusko je třetí největší výrobce elektřiny ve světě. Je také první zemí, která vybudovala jadernou elektrárnu. Všechny jaderné elektrárny jsou řízeny státní firmou Rosatom. Sektor se rychle vyvíjí, jen na rozvoj je vyčleněn asi 1 bilion rublů z federálního rozpočtu do roku 2015. Velké kaskády vodních elektráren jsou v evropské části podél velkých řek jako je Volha, zatímco potenciál východní sibiře zatím zůstává většinou nevyužitý. Zhruba 63% z ruské elektrické energie je generováno tepelnými elektrárnami, 21% vodními a 16% pochází z jaderných reaktorů. V roce 2005 Rusko vyrobilo 951 TWh a exportovalo 23 TWh elektřiny.

Statistika[editovat | editovat zdroj]

1995 2000 2005 2008 2010
Příjmy na 1 obyvatele (rubl) 515,9 2 281 7 938 17 320 20 000
Průměrná mzda (rubl) 472,4 2 223,4 8 550,2 19 400 21 000
Průměr penze (rubl) 188,1 694,3 2 364 6 800 8 200

Žebříček firem[editovat | editovat zdroj]

Žebříček firem podle kapitalizace (časopis «Expert», 2008/10/6):

Jméno Kapitalizace (mil. RUB) Kapitalizace (mil. Kč) Odvětví
Gazprom 5 804 745 4 020 018 ropná a plynová
NK Rosněft 2 284 861 1 582 358 ropná a plynová
NK Lukoil 1 583 655 1 096 744 ropná a plynová
AK Sběrěgatěl'nyj bank RF 1 254 849 869 033 bankovní
GMK Norilskij nikěl' 923 317 639 434 hutnictví neželezných kovů
Surgutněftěgaz 643 247 445 474 ropná a plynová
Vympělkom 596 957 413 417 telekomunikace
Novolipeckij Metallurgičeskij Kombinat 569 536 394 426 hutnictví železa a oceli
Gazprom něft' 560 042 387 851 ropná a plynová
Novatek 545 624 377 866 ropná a plynová

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Ruské dálnice
Ruský vysokorychlostní vlak Sapsan

Rusko má po Spojených státech druhou největší železniční síť na světě, většina je pod kontrolou státem vlastněné společnosti RŽD. Železnice používají oproti Česku širší rozchod (1520 mm). Transsibiřská magistrála z Moskvy do Vladivostoku projíždí rekordních sedm časových pásem a je nejdelší železniční traťí na světě. První vysokorychlostní trať byla zahájena v roce 2009 na trati Petrohrad-Moskva-Nižnij Novgorod, využívá ruské vysokorychlostní vlaky Sapsan.

Nejčastějším druhem městské dopravy bývají autobusy, trolejbusy a tramvaje. Významná část tramvají v rusku je české výroby (Tatra T3, Tatra T6B5 atd.). Linky metra využívá sedm měst ruska (Moskva, Petrohrad, Nižnij Novgorod, Novosibirsk, Samara, Jekatěrinburg a Kazaň) a tzv. systém Metrotram využívají další tři. První metro bylo otevřeno v Moskvě v roce 1935.

V roce 2006 mělo Rusko 755,000 km zpevněných silnic, z nich nejdůležitější jsou tzv. Ruské federální dálnice. Tyto dálnice spojují především Moskvu a okolní oblasti. Například M10 spojuje dvě největší města (Moskva a Petrohrad) a vede až k finskému pohraničí, M6 vede přes Volgograd ke Kaspickému moři a M9 k hranicím Lotyšska. Trans-sibiřská dálnice (AH6) měří přes 11.000 km a spojuje Baltské moře a Tichý oceán. Plán na léta 2012-2020 zahrnuje výstavbu 120.000 km nových silnic (z toho 18.000 km federálních dálnic).

Země vlastní jedinou flotilu atomových ledoborců na světě. Hlavními ruskými námořními přístavy jsou: Rostov na Donu u Azovského moře, Novorossijsk na pobřeží Černého moře, Astrachaň a Machačkala u Kaspického moře, Kaliningrad a Petrohrad u Baltu, Archangelsk u Bílého moře, Murmansk v Barentsově moři, Petropavlovsk-Kamčatskij a Vladivostok u Tichého oceánu.

Mezi největší výrobce dopravních letadel v Rusku patří Suchoj, Tupolev a Iljušin. V roce 2013 se zde vyrábělo pět typů dopravních letadel.

Dopravní letadla ruských společností:[34][35][36][37]
Typ 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013
Antonov An-140 1 1 1 1 2 3
Antonov An-148 2 5 5 3 6
Antonov An-38 1
Iljušin Il-96 1 2 2 2 2 1 1 1
Tupolev Tu-154M 1 1 1 1 2
Tu-204 3 3 3 6 4 1 3 2
Tupolev Tu-214 1 2 1 2 2 3 1 2
Berijev Be-200 1 1
Suchoj Superjet 100 1 2 5 12 24
Celkem 6 9 8 9 12 12 19 24 36

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Institut ruského jazyka v Puškinově domě v Petrohradě
Ilja Repin - Sadko v podmořském království (1876)
Ruský boršč

Starý ruský folklór má své kořeny v pohanském slovanském náboženství. Rusové mají mnoho tradic, některé jsou dodržovány v různých částech Ruska více, některé méně, je to například mytí v zimní báně, horké parní lázni podobné sauně, před odjezdem na dlouhou cestu musí všichni cestovatelé na chvíli posedět v tichu, zapískání v domě přináší velkou smůlu a matky obvykle neukazují své dítě nikomu kromě otci a nejbližším příbuzným čtyřicet dní po porodu.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Ruská literatura.

Ruská literatura je označení pro veškerou literaturu psanou v ruském jazyce obyvateli Ruska nebo ruských emigrantů. Do ruské literatury se zahrnují i neruští spisovatelé z menších národů žijících na území Ruska nebo bývalého Sovětského svazu. V období od středověku do konce období klasicismu se o rozkvět ruské literatury starali hlavně ruští básníci a méně celosvětově známí spisovatelé. Od 30. let 19. století zaznamenala ruská literatura nebývalý rozmach a vstoupila do svého zlatého věku, který pokračoval až do počátku století dvacátého.

Hudba[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Ruský balet a Ruští skladatelé.
Ruská lidová píseň Oči čornyje v podání Fjodora Šaljapina

Ruská hudba, jejíž kořeny sahají hluboko do dob pohanských východních Slovanů, od svých počátků prošla do dnešní doby dlouhým historickým vývojem. Po přijetí křesťanství došlo k rozvoji duchovní hudby, resp. zpěvu. Zpočátku šlo o přejímání byzantské liturgie, která však brzy získala své charakterisktické ruské prvky a do dnešních dnů hraje nezastupitelnou úlohu v ruských dějinách. V 11. století vznikl znamennyj raspěv, charakteristický způsob pravoslavného církevního zpěvu. Také archeologické objevy částí nejstarších strunných nástrojů v Novgorodu pocházejí z této doby.

V 16. – 17. století se rozvíjí ruská lidová píseň. Některé z nich se staly světoznámými, jako např. Píseň burlaků, Kalinka, Kaťuša, Kozácká ukolébavka, Dubinuška, Poljuško pole, Korobuška, Oči čornyje ad.

Počátky umělé ruské hudby sahají do 18. století a od doby panování Petra Velikého byly pod vlivem západní hudby. Nejvýznamnějším skladatelem této doby byl Dmytro Bortňanskyj, v jehož tvrobě jsou zastoupeny jak komorní hudba, tak a capellové sborové zpěvy považované za typické pro ruskou pravoslavnou duchovní hudbu. Inspirace ruskou lidovou hudbou se poprvé ve větší míře objevuje v operách a orchestrálních skladbách Michaila Ivanoviče Glinky a Alexandra Sergejeviče Dargomyšského, čímž byla předurčena cesta vývoje ruské národní skladatelské školy. Později se zformovalo volné sdružení pěti mladých skladatelů, nazvané Mocná hrstka, do které patřili Alexandr Borodin (opera Kníže Igor se známými Poloveckými tanci), César Kjuj, Milij Alexejevič Balakirev, Modest Petrovič Musorgskij (jeho stěžejní díla jsou opera Boris Godunov a pásmo skladeb “KartinkyObrázky z výstavy) a Nikolaj Andrejevič Rimský-Korsakov. Tito skladatelé si vytyčili za cíl použití prvků osobité ruské lidové hudby v symfoniích, operách a komorní hudbě.

Zřejmě nejznámějším ruským skladatelem období romantismu byl Petr Iljič Čajkovskij. Jeho rozsáhlé hudební dílo obsahuje sedm symfonií (včetně Patetické symfonie h-moll, op. 74 a nečíslované Symfonie Manfred h moll, op. 58) a proslulé jsou jeho koncerty pro housle (D-dur) a klavír (b-moll). Ke stálému repertoáru světových divadel patří jeho opery, především Evžen Oněgin a Piková dáma. Velmi populární jsou jeho klasická baletní díla Labutí jezero, Šípková RůženkaLouskáček. Významná je také jeho duchovní sborová tvorba.

Ve světě velmi uznávána je dále celá řada novějších ruských hudebních skladatelů, jako jsou Sergej Rachmaninov (význačné koncerty pro klavír, známý též jako klavírní virtuos) a Alexandr Skrjabin. Mezi nejvýznamnější moderní autory klasické hudby patří např. Igor Stravinskij, Sergej Prokofjev, Dmitrij Šostakovič a Alfred Schnittke.

Na konci sovětské éry zažilo Rusko na vlně západního kulturního vlivu rozvoj popové a rockové hudby. Města Petrohrad (dříve Leningrad), Jekatěrinburg (dříve Sverdlovsk) a Omsk se stala hlavními středisky rockové hudby. Byli to například zpěváci Vladimir Vysockij a Bulat Okudžava, ze skupin lze jmenovat např. Mašina Vremeni, Slot, DDT, Akvárium, Alisa, Kino, Nautilus Pompilius, Aria, Graždanskaja oborona, Splin a Korol i Šut. Nejnověji jsou ve světě známé popové duo Tatu a skupiny Nu Virgos a Vitas. Již v Sovětském svazu působily také jazzové kapely.

Výtvarné umění[editovat | editovat zdroj]

První ruské malby se dochovaly v ikonách a pestrých freskách z 10. století. Císařská akademie umění vznikla v roce 1757. Díky umělecké společnosti Peredvižnici se v Rusku zpopularizoval realismus, který dominoval konci 19. století. Zlomová Ruská avantgarda převládala zhruba do konce třicátých let dvacátého století. Po říjnové revoluci musela postupně většina výtvarného umění sloužit diktatuře proletariátu, většinou to byla díla velmi vlastenecká a propagandistická, od omezení co umělci mohli malovat se začalo upouštět na konci 80-tých let. Ermitáž v Petrohradu spravuje největší sbírku obrazů na světě.

Největší socha ženy na světě, socha Matka vlast volá u Volgogradu

Architektura[editovat | editovat zdroj]

Od christianizace Kyjevské Rusi byla ruská architektura ovlivněna převážně byzantskou architekturou. Na rozdíl od opevnění (Kremlin), měly hlavní kamenné budovy staré Rusy pravoslavné církve dómy, často pozlacené nebo pestře malované. Italský architekt Aristotele Fioravanti a jiní přinesli v 15. století do ruska renesanci, zatímco v tom následujícím začala převládat věžatá architektura reprezentující například Chrám Vasila Blaženého. Na konci 17. století se začalo objevovat Naryškinské Baroko, druhé polovině 19. století dominuje neo-byzantský či pseudoruský styl, později Art Nouveau, konstruktivismus a empír. Na návrší zvaném Mamajevova mohyla u Volgogradu byla vybudovaná největší socha ženy na světě, socha Matka vlast volá, je zpodobněna jako antická bohyně vítězství Niké.

Film[editovat | editovat zdroj]

Ruské filmy se začaly objevovat po říjnové revoluci, za jeden z nejvýznamnějších snímků světové kinematografie je považován film Křižník Potěmkin. I přes Sovětské omezování kreativity, se podařilo natočit několik světově známých filmů, např. Jeřábi táhnou, Balada o vojákovi, komedie Eldara Rjazanova (Ironie osudu, Služební román) a Leonida Gajdaje, oskarový film Sergeje Bondarčuka Vojna a mír. Sojuzmultfilm studio bylo největším producentem animace. K nejznámějším postavičkám patří v Rusku a okolních zemích zejména Čeburaška, ruský Medvídek Pú a vlk a zajíc z Jen počkej, zajíci! Pozdní osmdesátá a devadesátá léta byly v ruském filmu a animaci obdobím krize. Výjimkou byl například několikrát oceněný film Svéráz národního lovu. Nicméně od počátku 21. století se začala produkce znovu vyplácet a nyní již dosahuje vyšší úrovně než v Británii a Německu. Prvním opravdovým blockbusterem se stal film Noční hlídka (2004) a jeho pokračování. Mezi nejúspěšnějšími ruskými filmy jsou Ironie osudu 2 (2007), Tajemný ostrov (2008), Stalingrad (2013) a Vij (2014). Hlavní ruská filmová cena Nika je od roku 1987 každoročně udělovaná Ruskou filmovou akademií v Moskvě.

Kuchyně[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Ruská kuchyně.

Ruské národní jídlo jsou tzv. pelmeni (taštičky z tenkého těsta plněné masem), dále je velmi populární polévka boršč, pirohy, grilovaný šašlik a ruský černý i červený kaviár. Populární ve světě je také ruská vodka a ruský čaj. Pro tradiční vaření vody na čaj se v ruské kuchyni užívá tzv. samovar.

Věda a technika[editovat | editovat zdroj]

Rakety Sojuz, jediný dopravní prostředek pro kosmonauty na ISS

Věda a technika v Rusku kvetla od osvícenství po založení univerzit a Ruské akademie věd. Ruská matematická škola je jednou z nejvlivnějších na světě. Dmitrij Ivanovsky objevil viry, Dmitrij Mendělejev vynalezl periodickou tabulku prvků, Sergei Lebedev syntetickou gumu, Franz San Galli radiátor, Michail Britnev ledoborec, Stepan Makarov torpédovou loď, Gleb Kotelnikov představil padák a Jevgenij Čertovskij první přetlakový oblek. K významnějším ruským objevům a vynálezům ve fyzice patří: elektrický oblouk, laser, maser, lenzův zákon, fotovoltaický článek, Čerenkovovo záření, 3D holografie, elektronová paramagnetická rezonance, heterotransistor a tokamak na termonukleární fúzi.

Konstantin Ciolkovskij je považován za otce soudobé kosmonautiky, jeho práce inspirovala Sergeje Koroljova, Valentina Gluška a mnoho dalších, kteří přispěly k úspěchu vesmírného programu, což vedlo i k vývoji programu Sojuz.

Krize v 90. letech vedla k drastickému snížení státní podpory vědy a odlivu mozků z Ruska, ovšem po roce 2000 se na vlně nového ekonomického boomu situace ruské vědy a techniky zlepšila a vláda zahájila kampaň zaměřenou na modernizaci a inovaci.

Ermitáž spravuje největší sbírku obrazů na světě

Turistika[editovat | editovat zdroj]

Cestovní ruch v Rusku zaznamenal od konce sovětské éry rychlý růst. Nejnavštěvovanější destinace jsou současné a bývalé hlavní města země - Moskva a Petrohrad. Nejnavštěvovanější místa jsou Chrám Vasila Blaženého, Kreml, Rudé náměstí, Katedrála Krista Spasitele (největší pravoslavný kostel na světě), Katedrála svatého Izáka, Palácové náměstí, Petěrgof, Treťjakovská galerie a Ermitáž. Mezi hlavní turistické trasy patří tzv. "Zlatý kruh" historických měst v okolí Moskvy, plavby na velkých řekách např. Volze a dlouhé cesty přes slavnou Trans-sibiřskou magistrálu.

Rekreačními oblastmi jsou subtropické pláže u Černého moře a lyžařská střediska v Předkavkazsku (Krasnaja Poljana, Čeget a Elbrus). Umělý Ostrov Federacija s hotely v moři poblíž Soči má tvar Ruské federace a pojme až 25,000 lidí.[38] Nejvíce turistů přijíždí z Německa, další také z Číny, USA, Velké Británie, Finska a Itálie. Typické suvenýry jsou Matrjoška, Ušanka, kožešinové oblečení, balalajka, samovar a kaviár.

Sport[editovat | editovat zdroj]

Interiér Omsk Arény

Ruské a sovětské olympijské týmy byly vždy mezi prvními třemi příčkami v počtu zlatých medailí z letních olympijských her. Co do celkového počtu medailí ze zimních a letních olympijských her je Rusko na druhém místě na světě. Poslední Letní olympijské hry se konaly v Moskvě roku 1980 a následující Zimní olympijské hry 2014 v Soči.

Nedávno Rusko vyhrálo Mistrovství světa v ledním hokeji v roce 2008, 2009 a 2012 a tím předstihlo Kanadu jako stát s nejvíce zlatými medailemi. V nadnárodní evropské lize KHL tvoří velkou většinu ruští hráči, ale hrají zde i týmy z Kazachstánu, Lotyšska, Běloruska, Slovenska, Česka, Ukrajiny a Chorvatska. KHL je v současnosti považována po NHL za druhou nejlepší hokejovou ligu na světě.[39]

Mimo hokeje patří v Rusku mezi nejpopulárnější sporty také fotbal a basketbal. Ruské kluby CSKA Moskva a Zenit Petrohrad vyhrály Pohár UEFA v roce 2005 a 2008. Zenit vyhrál i Superpohár UEFA (2008), když porazil vítěze Ligy mistrů Manchester United FC. Rusko bude hostit Mistrovství světa ve fotbale 2018.

Krasobruslení je další oblíbený ruský sport, zejména bruslení v páru a tanec na ledě. Na všech zimních olympijských hrách od roku 1964 do roku 2006 sovětské nebo ruské páry vyhrály zlato.

Kosmonautika[editovat | editovat zdroj]

Pohled na vesmírnou stanici Mir
Podrobnější informace naleznete v článcích Sovětský vesmírný program a Roskosmos.

Sovětský svaz byl prvním státem na světě, který dosáhl hranice vesmíru a vyslal roku 1957 do vesmíru první umělou družicí Země Sputnik 1. Ve stejném roce vyslal Sovětský svaz jako první do vesmíru živého tvora fenu Lajku. Největším triumfem sovětského vesmírného programu se stalo vyslání a bezpečný návrat majora Jurije Gagarina, prvního člověka ve vesmíru, 12. dubna 1961. Sonda Luna 9 jako první přistála na Měsíci, Veněra 7 byla první která přistála na jiné planetě (Venuše) a Mars 3 pak první která přistála na Marsu.

Sovětský svaz také jako první sestavil na oběžné dráze Země permanentně obydlenou vesmírnou stanicí Mir. Agentura Roskosmos používá pilotované vesmírné lodě Sojuz, které na oběžnou dráhu vynáší stejnojmenná nosná raketa a automatické nákladní kosmické lodě Progress. Program raketoplánů Buran byl v průběhu vývoje, při rozpadu SSSR zrušen. Po ukončení amerického programu Space Shuttle v roce 2011, jsou nyní rakety Sojuz jediný dopravní prostředek pro kosmonauty na cesty do vesmíru a na ISS a jsou ostatními státy pronajímány.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Ústava Ruské federace, hlava 1, článek 1, odstavec 2: Pojmenování Rusko a Ruská federace jsou ekvivalentní (Наименования Российская Федерация и Россия равнозначны.)[3]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Rusko se zmenšilo o dvě pásma, přesto vévodí světu
  2. [1]
  3. Конституция Российской Федерации [online]. Москва: Администрация Президента РФ, [cit. 2011-09-03]. Text ruské ústavy na oficiálním webu ruského prezidenta. Dostupné online. (rusky) 
  4. http://www.gks.ru/bgd/free/b12_00/IssWWW.exe/Stg/dk09/8-0.htm
  5. Rozhodnutí vlády Ruské federace č. 725 z 31.8.2011 [online]. Moskva: Правительство Российской Федерации, 2011-08-31, [cit. 2012-03-11]. Dostupné online. (rusky) 
  6. Termín государство-продолжатель Союза ССР byl uzákoněn 15. července 1995. Viz zákon N 101-ФЗ «О международных договорах Российской Федерации»
  7. a b MMF, zpráva z dubna 2008
  8. MSN Encarta, heslo Russia
  9. http://articles.cnn.com/2006–12–12/world/russia.oil_1_sakhalin-2-yukos-oil-gazprom?_s=PM:WORLD
  10. Всероссийская перепись населения 2002
  11. Encyclopædia Britannica: Ob River
  12. Официальный сайт Всероссийской переписи населения 2010 года. Информационные материалы об окончательных итогах Всероссийской переписи населения 2010 года
  13. http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/188113-v-rusku-ma-poprve-po-15-letech-vzrust-pocet-obyvatel-symbolicky.html
  14. Ústava Ruské federace, čl. 13. Viz originální text na Wikisource
  15. The World Bank -Data-Labor force with tertiary education (% of total)
  16. GREGOR, Jan. Rusko dnes - země kontrastů (II.). Auspicia. 2009, čís. 2, s. 175. Dostupné online. ISSN 1214-4967.  
  17. GREGOR, Jan. Rusko dnes - země kontrastů (II.). Auspicia. 2009, čís. 2, s. 175. Dostupné online. ISSN 1214-4967.  
  18. Ottův slovník naučný, heslo Rusko – dějiny politické – vznik ruského státu (IX. stol.)
  19. Ottův slovník naučný, heslo Rusko – dějiny politické – tatarské nájezdy (1237–1408) a litevské nebezpečí
  20. Taiwan Documents Project: Yalta (Crimea) Conference
  21. Hnědé bubny Clintonové. I ona přirovnala Putina k Hitlerovi. Týden. 6. Března 2014.
  22. Překlad projevu O kultu osobnosti a jeho důsledcích
  23. Graf: porodnost v letech 1958–2005 Демоскоп Weekly
  24. Skončilo desetiletí blahobytu, které nemělo obdoby. Rusové se děsí krize
  25. http://www.clovekvtisni.cz/cs/lidska-prava/zeme/rusko
  26. http://www.spiegel.de/international/world/russia-s-strategy-what-s-looming-in-ukraine-is-more-threatening-than-georgia-a-584631.html
  27. http://www.amnesty.org/en/region/russia/report-2009
  28. http://www.hrw.org/en/video/2008/04/06/russia-trial
  29. http://www.freedomhouse.org/report/freedom-world/2009/russia?page=22&year=2009&country=7689#.Uvj-1_l5NOk
  30. http://democracyranking.org/wordpress/?page_id=738
  31. Rusko na druhém místě ratingu finanční stability mezi G20
  32. Москва, Дагестан и Чечня стали лидерами по расслоению населения informing.ru, 29. 10. 2013.
  33. Trading Economics, GINI index in Russia
  34.  "Facing Low Demand. Russian Aircraft Manufacturers Increased Deliveries in 2009, But This Year's Sales Remain Uncertain"(2010-02-15). Russia & CIS Observer. 
  35. UAC announces preliminary results for 2010 [online]. United Aircraft Corporation, 2011-02-01. Dostupné online. (anglicky) 
  36. http://sdelanounas.ru/blogs/25482/
  37. http://aeropress-bg.com/novini/36-news/1891-ruskata-industria-e-postroila-36-patnicheski-samoleta-za-2013.html
  38. Mapa světa se brzy změní. Rusko postaví u Soči umělé ostrovy
  39. Ice-hockey.name

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]