Krym

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o Krymském poloostrově. Další významy jsou uvedeny v článku Krym (rozcestník).
Krymský poloostrov
Кримський півострів
Кры́мский полуо́стров
Qırım yarımadası
Nejvyšší bod Roman-Koš (1 545 m n. m.)
Rozloha 27 000 km²


Světadíl Evropa
Stát UkrajinaUkrajina Ukrajina de jure
RuskoRusko Rusko de facto
Reliéfní mapa Krymu
Reliéfní mapa Krymu
Souřadnice 45°17′ s. š., 34°23′ v. d.

Krym (ukrajinsky Крим, rusky Крым, krymskou tatarštinou Qırım), geograficky také Krymský poloostrov, je poloostrov ležící na severu Černého moře a s pevninou je spojen Perekopskou šíjí. Od března 2014, kdy došlo k připojení Krymu k Rusku, jenž byl do té doby součástí Ukrajiny, je poloostrov sporným územím. Nárokuje si jej Rusko, jež na něm vytyčuje Republiku Krym a Federální město Sevastopol a má nad oblastí reálnou vojenskou i politickou kontrolu, a Ukrajina, která na něm vytyčuje Autonomní republiku Krym a autonomní město Sevastopol.

Ve 13. století na Krym vpadli Tataři a do roku 1783, kdy ho anektovalo Ruské impérium, byl součástí Zlaté hordyKrymského chanátu. Od roku 1954 se Krym stal rozhodnutím Nikity Sergejeviče Chruščova součástí Ukrajinské sovětské socialistické republiky. Tento statut uznala po rozpadu Sovětského svazu v tzv. Budapešťském memorandu z roku 1994 i Ruská federace, k jejímuž přímému předchůdci, to jest Ruské sovětské federativní socialistické republice (RSFSR), do roku 1954 Krym náležel.

Na konci února 2014 se v rámci proevropských protestů Euromajdan strhla v Kyjevě pouliční válka s více než 70 oběťmi na životě na straně především demonstrantů, ale i policistů. Dosavadní ukrajinský prezident Viktor Janukovyč se následkem těchto událostí dostal pod silný tlak a donucen okolnostmi odjel ze země do Ruska. V Kyjevě se, nerespektujíc termín dohodnutý pro předčasné prezidentské volby, zformovala nová, prozápadní úřadující vláda a Janukovyč tak byl de facto svržen. Východní, převážně rusky hovořící části Ukrajiny většinou, stejně jako Rusko, označily novou ukrajinskou vládu za protiústavní, nelegitimní a kvůli přítomnosti ukrajinských ultrapravicových nacionalistů také jako fašistickou. Janukovyč jimi byl nadále považován za legitimního prezidenta. Vznikla tak celostátní krize, která se odehrává zjednodušeně mezi ruskojazyčným východem a ukrajinskojazyčným západem země.

Dalším jevem ukrajinské krize bylo zostření situace na Krymu a tím i rozhoření tzv. krymské krize. Autonomní republiku Krym postupně obsadili neoznačení ozbrojenci vydávaní za místní proruskou domobranu,[1][2] kteří byli podporováni ruskými neoznačenými vojáky s vyspělou vojenskou technikou. Ruský prezident Vladimir Putin později přiznal, že „za zády krymské domobrany samozřejmě stáli naši vojáci, kteří jednali velmi rozumně, ale rozhodně a profesionálně“.[3][4][5] Ozbrojenci obsadili parlament, jehož poslanci obratem jednostranně vyhlásili referendum o samostatnosti Krymu,[6][7] které proběhlo 16. března 2014. Nicméně podle Západu a ukrajinské prozatímní vlády bylo vyhlášeno v rozporu s mezinárodním právem (např. se závazky vyplývajícími z Budapešťského memoranda)[8][9][10] a s ukrajinskou ústavou.[11][8][10] Většinou 96 % hlasů se vyslovili občané pro připojení autonomní republiky i Sevastopolu k Rusku[12] a ihned poté obsadilo poloostrov na pozvání nově ustanoveného premiéra Krymu Aksjonova[4][5] označené vojsko Ruské federace.[zdroj?][13] Dne 21. března 2014 Rusko na žádost parlamentu nově vzniklé Republiky Krym začlenilo Krym a město Sevastopol do svého státního území. Především představitelé Ukrajiny, USA a zemí západní Evropy tyto kroky považovali za nelegální[14] připojení celého poloostrova Krym k Rusku v současnosti neuznává většina zemí světa.

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Satelitní snímek Krymského poloostrova, Azovského moře a Tamaňského poloostrova.

Na severu je Krym spojen úzkou Perekopskou šíjí s kontinentální Evropou (ukrajinská Chersonská oblast. Západní a jižní hranici tvoří Černé moře, východní hranici Azovské moře. Od jihoruské pevniny (Tamaňského poloostrova a Kubáně) je oddělen Kerčským průlivem.

Celková rozloha Krymu činí 26 200 km2. Zatímco severní část poloostrova je pokryta (dnes zemědělsky zkultivovanou) stepí a lesostepí, menší jižní část (1/5 celkové rozlohy) tvoří úzké subtropické pásmo, vtěsnané mezi pobřeží Černého moře a Krymské hory. Ty se v délce 100 km táhnou podél pobřeží. Krymské hory jsou tvořeny celkem třemi hřebeny, v jižním hřebenu se nachází nejvyšší krymský vrchol Roman-Koš (1545 m).

V subtropickém pásu, širokém 8–12 km, se nachází oblíbená přímořská letoviska a lázně, souhrnně známá jako Ruská riviéra. Je tvořena romantickým pobřežím se strmými skalními útesy, písečnými či oblázkovými plážemi a čistou vodou.

V subtropickém pásmu se taktéž nachází rozlehlé vinice a ovocné sady, při pobřeží je důležitý také rybolov. Na východě se nachází významné lokality těžby a zpracovávání železné rudy.

Hlavním městem Autonomní republiky Krym je Simferopol. Město Sevastopol (včetně okolí zahrnujícího několik dalších sídel) tvoří zvláštní samosprávný celek, který je z hlediska většiny mezinárodního společenství podřízený přímo vládě Ukrajiny.

Kolonie starověkého Řecka na Krymu
Mapa Krymu z roku 1888

Historie[editovat | editovat zdroj]

Nejstaršími známými obyvateli Krymu byli příslušníci divokého kmene Taurů. Stepní část pak byla až do 4. století n. l. obývána Skyty. Subtropický jih byl kolonizován v 7. století př. n. l. Řeky, založena tak byla města jako Pantikapaion (přibližně dnešní Kerč) nebo Chersonésos (dnešní Sevastopol), později důležitá obchodní střediska severního Černomoří. Spojením řeckých osad na Krymu vznikla v 5. století př. n. l. Bosporská říše, která přetrvala až do 4. století n. l. V antice bylo území označováno jako Chersonésos Taurský, Chersonésos Skythský, Taurika či Taurida. Ke konci starověku pak na Krym vtrhl kmenový svaz Ostrogótů, který byl o něco později vyhnán Huny. Zbytky gótského etnika na poloostrově přežívaly až do 18. století.

Ve středověku byl jih Krymu ovládán Byzantskou říší, některé obchodní osady zde postupně založili Janované. Sever byl přechodně pod vlivem turkotatarských kočovníků sídlících při Černém a Kaspickém moři.

Krymský chanát[editovat | editovat zdroj]

Roku 1243 vpadli na Krym Tataři a poloostrov se stal součástí tzv. Zlaté hordy. V polovině 15. století byl vytvořen samostatný Krymský chanát se střediskem v Bachčisaraji. Od roku 1475 byl jeho vládce vazalem Osmanské říše.

Někteří historici odhadují, že při nájezdech obávané krymskotatarské jízdy, tzv. sklízením stepí mezi 15. a 18. stoletím, byly odvlečeny a prodány do otroctví v Osmanské říši až 3 miliony lidí, především Ukrajinců, ale také Rusů, Bělorusů a Poláků.[15] V roce 1663 vpadli krymští Tataři se svými tureckými spojenci dokonce až na Moravu, tehdy bylo uneseno do otroctví na 12 000 lidí.[16]

Ruské impérium[editovat | editovat zdroj]

Po klíčovém vítězství Ruska nad Osmanskou říší v páté rusko-turecké válce (1768–1774) byl Krymský chanát zcela ovládnut a carevnou Kateřinou Velikou v roce 1783 i formálně připojen k Ruskému impériu. Postupně byla vybudována vojensko-námořní infrastruktura přístavu Sevastopol.

V letech 18531856 poloostrov těžce zasáhla Krymská válka mezi Ruskem na jedné a Tureckem, Velkou Británií a Francií na druhé straně.

Roku 1875 dorazila z Moskvy do Sevastopolu železnice.

Sovětský svaz[editovat | editovat zdroj]

Vlajka Krymské ASSR

V průběhu ruské občanské války (19181925) byl Krym střediskem protibolševických sil až do roku 1921, poté připojen k Ruské sovětské federativní socialistické republice, největší republice SSSR; od října 1921 existoval v jejím rámci jakožto Krymská autonomní SSR.

Za druhé světové války, konkrétně v letech 19411944 byl okupován nacistickým Německem; ještě před okupací byla z Krymu deportována většina krymských Němců. V květnu 1944, po skončení okupace, byli Krymští Tataři, původní obyvatelé poloostrova, falešně obviněni z kolaborace s nacisty a na Stalinův příkaz násilně deportováni do střední Asie; stejný osud potkal v červnu 1944 krymské Řeky, Armény a Bulhary. Celkem bylo odsunuto 220 tisíc osob,[17] během transportu asi 100 tisíc osob zahynulo.[18] V roce 1967 byla obvinění Krymských Tatarů zrušena, do svých domovů na Krymu se mohli vrátit až v roce 1988.[17] K 30. červnu 1945 pak byla autonomní republika zrušena a přeměněna v oblast; tato územní jednotka se v SSSR používala pro etnicky stejnorodá území.

19. února 1954 byl Krym z iniciativy Nikity Chruščova vyňat z Ruské SFSR a administrativně přičleněn k Ukrajinské SSR při příležitostí třístého výročí Perejaslavské rady — příklonu Ukrajiny k Ruské říši. Důvodem byly „blízké ekonomické a kulturní vztahy Krymské oblasti s Ukrajinskou SSR“. To bylo předzvěstí problémů, jež vyvstaly při rozpadu SSSR, neboť na převážně ruskojazyčném Krymu existovaly a dosud existují separatistické tendence. Během sovětské éry se stal Krym hlavním rekreačním cílem SSSR, byla budována především turistická a dopravní infrastruktura, včetně nejdelší trolejbusové trati světa.

Ukrajinská Autonomní republika Krym a město Sevastopol[editovat | editovat zdroj]

Vlajka Autonomní republiky Krym

Na Krymu, obydleném převážně Rusy, existovaly při rozpadu SSSR silné tendence ke znovupřipojení k Rusku. 20.ledna 1991 se v Krymské oblasti Ukrajinské Socialistické Republiky uskutečnilo celokrymské referendum. Při hlasování byla položena otázka "Jste za založení Krymské Autonomní Socialistické Republiky jako součástí Svazu SSR a účastníka Svazové smlouvy?".Referenda se zúčastnilo 1 441 019 lidí, což představovalo 81,37% obyvatel uvedených v seznamech pro referendum. Za založení Krymské ASSSR hlasovalo 93,26 % obyvatel Krymu účastnících se referenda.12. února 1991 pak na základě výsledků referenda Vrchní rada Ukrajiny přijala zákon o "Vytvoření Krymské Autonomní Sovětské Socialistické Republiky , a za 4 měsíce vstoupily odpovídající změny v platnost do ústavy Ukrajinské SSR z roku 1978. 24.srpna 1991 Vrchní Sovět USSR přijal Akt o nezávislosti Ukrajiny, potvrzený později celoukrajinským referendem uskutečněném 1.12.1991. 4.9.1991 mimořádné zasedání Vrchního Sovětu Autonomní Republiky Krym přijalo Deklaraci o vládní suverenitě republiky, kde se hovoří o snaze vytvořit právní demokratickou vládu v sestavě Ukrajiny. 1.12.1991 na celoukrajinském referendu se obyvatelé Krymu účastnili hlasování o nezávislosti Ukrajiny. 54 % obyvatel Krymu vyjádřilo přání opustit SSSR. Nicméně byl při tom porušen článek 3 zákona SSSR o "Pořádku řešení otázek, svázaných s vystoupením svazové republiky z SSSR",podle kterého se v Krymské ASSR měl provést oddělený (celokrymský)referendum o setrvání v SSSR nebo v sestavě odcházející svazové republiky Ukrajinské SSR. 5.5.1992 Vrchní Sovět Autonomní Republiky Krym přijal deklaraci "Akt o vyhlášení vládní nezávislosti Republiky Krym, ale poté pod tlakem Ukrajiny toto řešení zrušil.Podle vzpomínek prezidenta Ukrajiny Kravčuka v interview, v ten moment uvažoval Kyjev o možnosti války s republikou Krym. V té samé době ruský parlament prohlasoval zrušení předání Krymu do USSR z roku 1954.6.5.1992 byla také rozhodnutím Vrchního Sovětu Autonomní Republiky Krym zaveden úřad prezidenta Autonomní Republiky Krym.6.5.1992 byla sedmým zasedáním Vrchního Sovětu Autonomní Republiky Krym přijata Ústava Autonomní Republiky Krym. Tato ústava protiřečila tehdejším zákonům Ukrajiny a byla zrušena Vrchní Radou Ukrajiny 17.3.1995 po vleklých konfliktech na Krymu. V červnu 1994 podepsal prezident Ukrajiny Leonid Kučma řadu výnosů,které ohraničovaly pravomoci vládních orgánů Krymu. V květnu 1994 se stala situace napjatou, když parlament Krymu odhlasoval znovuzavedení ústavy z roku 1992, čímž fakticky udělal Krym nezávislým na Ukrajině. Současně lídři Ukrajiny a Ruska odvrátili vznikající násilí. Dva měsíce poté se uskutečnili volby a prezidentem Ukrajiny byl zvolen prorusky orientovaný Leonid Kučma, čímž se snížily snahy Krymu o odtržení. 4.2.1994 byl prvním prezidentem Republiky Krym zvolen Jurij Meškov. V březnu 1995 byla rozhodnutím Vrchní Rady Ukrajiny a prezidenta Ukrajiny zrušena ústava republiky Krym z roku 1992 a zrušeno prezidentsví na Krymu. 21.10.1998 byla přijata na druhém zasedání Vrchní Radou Krymu nová ústava Krymu. 23.12.1998 prezident Ukrajiny L.Kučma podepsal zákon, kde se v prvním bodě Vrchní Rada Ukrajiny usnesla:"Schválit ústavu Autonomní Republiky Krym", na Krymu se posílily proruské nálady, protože přes 60% obyvatel tvoří Rusové. Přístav Sevastopol má vlastní správu a spolu s Kyjevem je administrativní jednotkou podléhající přímo ukrajinské vládě. Do roku 1994 byl uzavřeným městem, kam neměli přístup cizinci. Roku 1997 byla Smlouvou o přátelství, spolupráci a partnerství mezi Ruskem a Ukrajinou rozdělena bývalá sovětská černomořská flotila, kotvící v Sevastopolu, na ruskou a ukrajinskou část přibližně v poměru 4:1 a Krym byl potvrzen jako součást Ukrajiny.[19] Sevastopolská námořní základna byla současně na 20 let pronajata Rusku za 93 milionů amerických dolarů ročně. V dubnu 2010 bylo v Charkově prezidenty Viktorem Janukovyčem a Dmitrijem Medveděvem dohodnuto prodloužení pronájmu základy do roku 2042[19] s opcí na prodloužení pronájmu o dalších pět let.

Připojení Krymu k Rusku v roce 2014[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Krymská krize a Krymské referendum (2014).

V noci na čtvrtek 27. února obsadili budovu krymského parlamentu proruští útočníci, kteří na jeho střeše vyvěsili ruskou vlajku. Ruský parlament 2. března schválil nasazení ruské armády na Krymu, o den později už byla strategická místa poloostrova pod kontrolou ruských vojáků. Vladimir Putin ale tehdy řekl, že Rusko na Krym nepovolalo své (nové) vojáky (nevysloveně mimo již přítomné jednotky) a že tam působily „ozbrojené síly sebeobrany“. Představitelé NATO a EU kritizovali postup Ruska. Ruské obyvatelstvo Krymu však přítomnost ruských vojsk schvalovalo. Dne 6. března přijala Nejvyšší rada Autonomní republiky Krym rozhodnutí o připojení Krymu k Rusku. Referendum se uskutečnilo 16. března a poté, co velká většina voličů připojení k Rusku schválila, krymský parlament 17. března 2014 vyhlásil nezávislý svrchovaný stát s názvem Republika Krym, který ale okamžitě požádal o vstup do Ruské federace jako její nový subjekt. OBSE ani Evropská unie na referendum pozorovatele nevyslaly.[20] Další pozorovatelé, pozvaní nevládními organizacemi, referendum hodnotili jako poklidné s hladkým průběhem.[21][22] Ukrajina a západní státy výsledky referenda vzhledem k přítomnosti cizích ozbrojenců neuznaly.[23]

Vlajka Republiky Krym

Republika Krym[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Republika Krym.

Autonomní republika Krym a město Sevastopol 11. března 2014 oznámily sjednocení v Republiku Krym. Stalo se tak Deklarací nezávislosti Autonomní republiky Krym a města Sevastopol, která byla přijata Nejvyšší radou Autonomní republiky Krym a radou města Sevastopol v rámci příprav na Krymské referendum. Deklarace výslovně zmiňovala precedent uznání nezávislosti Kosova. 16. března velká většina voličů v referendu připojení k Rusku schválila. 96,8% se vyslovilo pro připojení poloostrova k Rusku a 2,5% pro status v rámci Ukrajiny. Zejména Ukrajinci a Krymští Tataři referendum bojkotovali.[23] I tak dosáhla volební účast 83% obyvatel.[24] Legálnost hlasování v situaci, kdy poloostrov obsadily ruské ozbrojené síly, kromě Ukrajiny předem zpochybnily i Spojené státy a Evropská unie. Naopak Moskva dala najevo, že od jeho podpory nehodlá ustoupit. Tyto postoje se projevily i při hlasování v Radě bezpečnosti OSN 15. března  2014. Rezoluci kritizující referendum na Krymu, kterou navrhovala americká diplomacie, Rusko zablokovalo. Z 15 členských zemí Rady bezpečnosti bylo Rusko jediné proti. Čína se hlasování zdržela, 13 států se vyslovilo pro.[25] Krymský parlament 17. března vyhlásil nezávislý svrchovaný stát s názvem Republika Krym, který požádal o vstup do Ruské federace jako její nový subjekt.[26] Republika Krym byla posléze do Ruské federace přijata jako dva nové subjekty - Republika Krym a Federální město Sevastopol. V úterý 18. března pak podepsali Vladimir Putin, krymský premiér Sergej Aksjonov, starosta Sevastopolu Alexej Čalyj a předseda krymského parlamentu Vladimir Konstantinov dohodu o připojení Krymu k Ruské federaci.[27] Dohodu následujícího dne schválil ruský ústavní soud jako legální, hlasování o ratifikaci státní dumou proběhlo dne 21. března s pozitivním výsledkem.[28][29]

Iniciativa několika států vedla na Valném shromáždění OSN (UN) k přijetí rezoluce, kterou bylo připojení Krymu k Ruské federaci odsouzena. Tato rezoluce však není mezinárodně-právně závazná.[30][31]

Na oslavách dne vítězství (9. května) se na Krymu sešlo okolo stovky tisíc lidí, mávali ruskými vlajkami a zpívali mimo jiné ruskou hymnu.[32]

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Na Krymském poloostrově žije přibližně 2 300 000 obyvatel, z nich je okolo 58 % ruské národnosti, 24 % ukrajinské a 13 % krymskotatarské, převážně užívaným jazykem je ruština. Mezi největší krymská města patří Simferopol, ležící přibližně ve střední části, a Sevastopol v jihozápadní části (obě města mají přibližně 340 000 obyvatel); dále pak Kerč na východním okraji poloostrova či Jevpatorija na západním pobřeží. Na Krymu dnes žijí převážně Rusové, nejpočetnější menšinu tvoří Ukrajinci. Dříve ho ovládali Krymští Tataři, kteří byli Stalinem vysídleni pod záminkou kolaborace s nacistickým Německem a od konce 20. století se postupně vracejí.

Města nad 10 000 obyvatel[editovat | editovat zdroj]

Ruiny antického města Chersonésos a chrám Sv. Vladimíra u dnešního Sevastopolu

Následující tabulka podává přehled větších měst na Krymu. Města se statutem republikového významu jsou vyznačena tučně; stejně tak Sevastopol, který administrativně není součástí Krymské republiky. Na rozdíl od ostatních ukrajinských oblastí uvádíme u jmen měst přednostně ruský název, neboť užívání ruštiny – druhého oficiálního jazyka Krymské republiky - zde výrazně převažuje.

Město Ukrajinský název Ruský název Krymskotatarský název Počet obyvatel
1. I. 2006
Simferopol Сiмферополь Симферополь Aqmescit 340 644
Sevastopol Севастополь Севастополь Aqyar 340 295
Kerč Керч Керчь Kerç 151 327
Jevpatorija Євпаторiя Евпатория Kezlev 106 456
Jalta Ялта Ялта Yalta 79 796
Feodosija Феодосiя Феодосия Kefe 71 725
Džankoj Джанкой Джанкой Canköy 39 664
Krasnoperekopsk Красноперекопськ Красноперекопск Krasnoperekopsk 30 677
Alušta Алушта Алушта Aluşta 29 913
Bachčisaraj Бахчисарай Бахчисарай Bağçasaray 26 395
Saki Саки Саки Saq 26 389
Armjansk Армянськ Армянск Ermeni Bazar 22 893
Bilohirsk Бiлогiрськ Белогорск Qarasuvbazar 18 399
Sudak Судак Судак Sudaq 14 772
Primorskij Приморський Приморский Hafuz 14 338
Gvardějskoje Гвардiйське Гвардейское Sarabuz 12 621
Ščjolkino Щолкiне Щёлкино Şçolkino 11 419
Inkerman Інкерман Инкерман İnkerman 11 263
Okťabrskoje Октябрське Октябрьское Büyük Onlar 11 100
Gaspra Гаспра Гаспра Gaspra 11 063
Čornomorskoje Чорноморське Черноморское Aqmeçet 10 976
Gresovskij Гресiвський Грэсовский Gresovskiy 10 713
Krasnogvardějskoje  Красногвардiйське  Красногвардейское  Qurman 10 661
Staryj Krym Старий Крим Старый Крым Eski Qırım 10 101

Památky a letoviska[editovat | editovat zdroj]

Turistické letovisko Koktebel
Autonomní Krym a Sevastopol

Díky své exotičnosti, příjemnému podnebí, panenské přírodě a množství kulturních památek mnoha epoch byl zejména jižní Krym už od 60. let 19. století hojně vyhledáván vyššími ruskými společenskými vrstvami, včetně carské rodiny. Za sovětské éry byl Krym vyhlášenou rekreační oblastí pro nejvyšší stranické a státní funkcionáře, stejně jako pro dělnické a pionýrské organizace. Mezi nejznámější turistická centra na pobřeží patřila a patří Jevpatorija, Jalta, Alupka, Alušta, Artěk, Gurzuf, Sudak a nejvýchodněji ležící Feodosija.

Obecně v jižním prostoru je umístěna převážná část krymských přírodních a kulturně-historických památek, jako např. archeologická naleziště z období antiky, byzantské pevnosti, jeskynní kláštery a města, tatarské vesnice, mešity a paláce (v Bachčisaraji Chánův palác s Fontánou slz, opěvovanou Puškinem). V roce 1994 bylo veřejnosti zpřístupněno také město Sevastopol, které bylo po dlouhá léta vyhrazeno pouze sovětským vojákům, důstojníkům a jejich rodinám. U Sevastopolu se nacházejí zbytky antického města Chersonésos a kostel, v němž byl pokřtěn sv. Vladimír.

Město Alušta na černomořském pobřeží.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Rusové na Ukrajině blokují hranice s Krymem. Kyjev armádu nepošle, idnes.cz, 9. března 2014
  2. Rusko bude respektovat výsledky referenda na Krymu, USA ne, novinky.cz, 14. března 2014
  3. PAVLÍČEK, Tomáš; ČTK. Putin přiznal nasazení ruských vojáků na Krymu [online]. Novinky.cz, 2014-04-17, [cit. 2014-08-12]. Dostupné online.  
  4. a b Putin může vyslat ruské vojáky na Krym, chce „normalizovat situaci“, idnes.cz, 1. března 2014
  5. a b http://czech.ruvr.ru/2014_04_17/Putin-priznal-pritomnost-ruskych-vojaku-na-Krymu-2196/
  6. http://zpravy.idnes.cz/neznami-ozbrojenci-obsadili-krymsky-parlament-hlasi-tatari-plm-/zahranicni.aspx?c=A140227_071408_zahranicni_jpl
  7. http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/330476-ukrajinsti-poslanci-docasne-zrusili-krymsky-parlament.html
  8. a b http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/265373-jacenuk-a-obama-odtrzeni-krymu-od-ukrajiny-je-nelegalni/
  9. https://www.euroskop.cz/8956/23678/clanek/premieri-zemi-v4-vyzvali-rusko-k-dodrzovani-prava-a-zavazku/
  10. a b http://zpravy.ihned.cz/c1-61835780-ukrajina-krym-krize-rusko-referendum
  11. http://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/rusko-a-okoli/eu-a-usa-prijimaji-proti-rusum-sankce-tem-je-to-fuk_301366.html#.Uy7yb4-TOb4
  12. http://zpravy.idnes.cz/vysledky-referenda-na-krymu-d13-/zahranicni.aspx?c=A140317_073918_zahranicni_im
  13. rei; ČTK. Rusové se zmocnili protiraketové obrany na Krymu, Kyjev stahuje lodě [online]. idnes.cz, 2014-03-05, [cit. 2014-08-12]. Dostupné online.  
  14. Anexe Krymu dokončena: Putinův podpis završil ústavní proceduru, ceskatelevize.cz, 21. března 2014
  15. Obávané Tatary vyhnal z Krymu Stalin, na spravedlnost čekají dodnes. iDNES.cz, 1. prosince 2010.
  16. Lánové rejstříky (1656–1711)
  17. a b Krym patří Ukrajině už 60 let. Co bylo před tím? lidovky.cz, 2. března 2014
  18. Ukrajina si připomíná výročí deportací krymských Tatarů, BBC, 18. května 2004
  19. a b Budoucnost Sevastopolu s Černomořskou flotilou? Obchod, natoaktual.cz, 10. května 2010
  20. Krym vyhlásil samostatnost. Bylo ale referendum v pořádku?, ceskatelevize.cz, 17. března 2014
  21. Krymské referendum je pro místní zpestření a návrat k nostalgii dob SSSR, tvrdí pozorovatel, novinky.cz, 16. března 2014
  22. Cestu Šarapatky na Krym platila organizace ultrapravicového aktivisty, ceskatelevize.cz, 19. března 2014
  23. a b Někteří novináři přišli o techniku, jinak bylo referendum na Krymu klidné, rozhlas.cz, 16. března 2014
  24. Krym vyhlásil samostatnost. Moskva chce neutralitu Ukrajiny
  25. http://www.rozhlas.cz/zpravy/evropa/_zprava/krymsky-parlament-i-referendum-jsou-podle-kyjeva-nelegalni-rezoluci-v-osn-vetovali-rusove--1327406
  26. MILENKOVIČOVÁ, Ivana. Krym vyhlásil nezávislou republiku a požádal o připojení k Rusku. idnes.cz [online]. 17.3.2014 [cit. 2014-03-17]. Dostupné online.  
  27. Ukraine crisis: Putin signs Russia-Crimea treaty [online]. BBC.com, 2014-03-18, [cit. 2014-03-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  28. Pro-Russians storm Ukraine Sevastopol naval base in Crimea [online]. BBC.com, 2014-03-19, [cit. 2014-03-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  29. Tisková agentura Reuters, Russia's lower house votes to bring Crimea into Russia
  30. http://www.un.org/ga/search/view_doc.asp?symbol=A/68/L.39. Staženo 15. června 2014.
  31. Spiegel.de, 27. března 2014, http://www.spiegel.de/politik/ausland/uno-vollversammlung-verurteilt-annexion-der-krim-a-961176.html. Staženo 15. června 2014 (německy).
  32. Hundreds of thousands gather in Sevastopol watch Victory Day parade

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]