Ukrajina

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ukrajina
Україна
Vlajka Ukrajiny
vlajka
Znak Ukrajiny
znak
Hymna: Šče ne vmerla Ukrajina
Geografie

Poloha Ukrajiny

Hlavní město: Kyjev
Rozloha: 603 700 km² (44. na světě)
z toho 7 % vodní plochy
Nejvyšší bod: Hoverla (2061 m n. m.)
Časové pásmo: +2
Poloha: 49°0′ s. š., 32°0′ v. d.
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 42 977 367[1] (30. na světě, 1. září 2014, bez AR Krym a Sevastopolu)
Hustota zalidnění: 77 ob. / km² (123. na světě)
HDI: 0,740 (vysoký) (78. na světě, 2013)
Jazyk: ukrajinština (oficiální), ruština a krymská tatarština (oficiální pouze v Autonomní republice Krym)
Národnostní složení: Ukrajinci (78 %), Rusové (17,3 %), Krymští Tataři, Rumuni, Rusíni a další
Náboženství: pravoslavné a řeckokatolické křesťanství
Státní útvar
Státní zřízení: poloprezidentská republika
Vznik: 24. srpna 1991 (odtržením od SSSR)
Prezident: Petro Porošenko
Předseda vlády: Arsenij Jaceňuk
Měna: Ukrajinská hřivna (UAH)
HDP/obyv. (PPP): 7 421[2] USD (98. na světě, 2012)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1: 804 UKR UA
MPZ: UA
Telefonní předvolba: +380
Národní TLD: [[..ua, .укр]]
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Ukrajina (ukrajinsky Україна) je země ležící ve východní Evropě; na východě hraničí s Ruskem, na jihozápadě s Moldavskem (včetně neuznaného Podněstří), Rumunskem, na západě s Maďarskem, Slovenskem a Polskem, na severu s Běloruskem. Jižní hranice je tvořena Černým a Azovským mořem, které odděluje poloostrov Krym (který se však na základě referenda po zprvu nepřiznané invazi ruských vojáků bez insignií připojil k Rusku). Na Dněpru, největší ukrajinské řece, leží také hlavní město Kyjev.

Ukrajinská republika získala nezávislost roku 1991 po rozpadu Sovětského svazu; zároveň je zakládajícím členem Společenství nezávislých států.[3] Ukrajina je unitární stát, který se dělí na 24 oblastí, 2 města se zvláštním statutem (Kyjev a přístav Sevastopol) a autonomní republiku Krym.

Tzv. Oranžová revoluce na konci roku 2004 přinesla obrat v ukrajinské politice; na rozdíl od spíše „proevropské“ západní části je však východ a v menší míře i jih kulturně a politicky orientován spíše na Rusko. O desetiletí později toto rozdělení vedlo k prozápadnímu hnutí Euromajdan a následnému obsazení Krymu Ruskem.

Původ názvu[editovat | editovat zdroj]

Slovo Ukrajina je slovanského původu, etymologie však není jednoznačná: nejčastěji se uvádí význam „okrajové území“, přesněji jednotlivá krajní, hraniční knížectví Kyjevské Rusi. Další výklady hovoří v souvislosti s knížectvími o „ukrojených“, oddělených zemích. První doložené užití z roku 1187 pochází z Kyjevského letopisu, zachovaném v Pověsti dávných let v Ipaťjevském kodexu z 15. století, kde se hovoří o smrti perejaslavského knížete, jejž „Ukrajina bohatě oplakala.“[4]

V následujících staletích bylo slovo nadále používáno především v širokém významu krajních území, někdy též oblastí vnějších slovanskému osídlení, sousedních „ukrajin“.[5] Od 16. století se slovo objevuje i mimo slovanské písemné památky a v průběhu 17. století se začíná etablovat v evropské geografii; postupně začíná odkazovat k „území obývanému Ukrajinci.“ Označení Ukrajina bylo užíváno spíše v lidové řeči, zatímco polské, resp. ruské úřady používaly zpravidla označení Malá Rus, Malorusko - oproti Velké Rusi, tj. dnešnímu Rusku, Bílé Rusi (dnes Bělorusko) a Červené Rusi. Obyvatelé Ukrajiny bývali označováni zpravidla jako Malorusové či Rusíni; etnonymum Ukrajinec se objevuje přibližně od 18. století, plně se však prosadilo až koncem 19. století.

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Fyzická mapa Ukrajiny
Související informace naleznete také v článku Geografie Ukrajiny.

Ukrajina je s rozlohou 603 700 km² druhým největším státem Evropy (po Rusku). Zpravidla bývá přiřazována k východoevropským státům, avšak její západní regiony jako Halič nebo Zakarpatí náleží kulturně a historicky spíše ke střední Evropě.

Povrch[editovat | editovat zdroj]

Střední a východní Ukrajina zaujímá jihozápadní část rozlehlé Východoevropské roviny. Povrch je tvořen především vysočinami a pahorkatinami či náhorními plošinami přerušovanými údolími řek, která jsou typická především pro přítoky Dněstru v Podolí. Na jihu země se rozkládají rovinaté stepi; druhá větší rovinatá oblast je tzv. Polesí při hranicích s Běloruskem. Největšími pohořími jsou Karpaty na jihozápadě země (nejvyšším vrchem je Hoverla, 2061 m) a Krymské hory na jihu Krymského poloostrova, jejichž nejvyšší vrcholky dosahují okolo 1500 m. Poloostrov Krym je se zbytkem pevniny spojen Perekopskou šíjí.

Řeka Severní Doněc protéká typickou mírně zvlněnou krajinou Doněckého krjaže na východní Ukrajině.

Vodstvo[editovat | editovat zdroj]

Celková délka říční sítě je okolo 170 000 km. Většina řek patří do úmoří Azovského a Černého moře, jen 4 % území náleží k úmoří Baltského moře. Nejvýznamnější řekou je Dněpr (ukrajinsky Dnipro), který protíná Ukrajinu ze severu na jih a dělí ji na dvě části, „levobřežní“ a „pravobřežní“. Jeho hlavními přítoky jsou Pripjať, Desna, Pslo a Inhulec. Východní Ukrajinou protéká Severní Doněc, přítok Donu. Další velké řeky jsou Prut, Dněstr a Jižní Buh. Velké řeky jsou využívány jednak pro lodní dopravu, jednak jako zdroj energie: zejména na Dněpru bylo vybudováno několik velkých přehrad s hydroelektrárnami, z nichž nejznámější je DněproGES v Záporoží; největší přehradní nádrží je Kremenčucká vodní nádrž.

Největší ukrajinská jezera jsou v Budžaku v údolích Dunaje (Jalpuh, Kahul). Větší jezera a limany se rozkládají na pobřeží Černého a Azovského moře; největší z nich je Dněsterský (360 km²), největší neumělá vodní plocha Ukrajiny. Ve Volyni a Polesí je mnoho krasových jezer; v Ukrajinských Karpatech je nejvýznamnější jezero Synevyr.

Klima[editovat | editovat zdroj]

Téměř celá Ukrajina náleží do mírného klimatického pásu, převládá kontinentální podnebí; pouze na úzkém území mezi Krymskými horami a Černým mořem je podnebí subtropické.

Průměrná roční teplota se pohybuje mezi +6 °C na severu a +12 °C na jihu země. Průměrné roční srážky na většině území činí okolo 600 mm; největší srážkový úhrn vykazují Karpaty (1200 mm), nejsuššími oblastmi jsou stepi Chersonské oblasti a severního Krymu (400 mm ročně).

Města[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Seznam měst na Ukrajině.

Přehled 25 největších měst podle počtu obyvatel (tučně jsou vyznačena sídla oblastí a město se zvláštním statutem Sevastopol).

Náměstí Svobody s budovou Gospromu v Charkově je třetím největším náměstím v Evropě.
Staré město ve Lvově, památka UNESCO.
Jihoukrajinská města ztratila během éry sovětského urbanismu svůj někdejší venkovský ráz. Sídliště ve městě Nikolajev.
Pořadí Název ukrajinsky počet obyvatel (2005)
1. Kyjev Київ 2 660 401
2. Charkov Харків 1 464 740
3. Dněpropetrovsk Дніпропетровськ 1 032 816
4. Oděsa Одеса 1 007 131
5. Doněck Донецьк 999 975
6. Záporoží Запоріжжя 799 348
7. Lvov Львів 733 728
8. Krivoj Rog Кривий Ріг 696 667
9. Nikolajev Миколаїв 509 011
10. Mariupol Маріуполь 482 440
11. Luhansk Луганськ 452 789
12. Makijivka Макіївка 375 992
13. Vinnycja Вінниця 360 241
14. Simferopol Сімферополь 341 599
15. Sevastopol Севастополь 340 353
16. Cherson Херсон 319 278
17. Poltava Полтава 309 960
18. Černihov Чернігів 300 497
19. Čerkasy Черкаси 293 271
20. Sumy Суми 282 198
21. Horlivka Горлівка 279 061
22. Žytomyr Житомир 277 875
23. Chmelnyckyj Хмельницький 255 902
24. Dniprodzeržynsk Дніпродзержинськ   249 530
25. Kirovohrad Кіровоград 248 367

Administrativní dělení[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Administrativní dělení Ukrajiny.
Politická mapa Ukrajiny

Ukrajina se dělí na 27 správních celků:

  • 2 města se zvláštním statutem:
    • Kyjev – hlavní město Ukrajiny
    • Sevastopol – nespadá pod Krymskou republiku

Tyto celky se dále dělí na rajóny, kterých je na Ukrajině celkem 490 a které přibližně odpovídají českým okresům, v průměru jsou však o něco menší. Větší města bývají samostatnou správní jednotkou podřízenou přímo oblasti, některá jsou dále rozdělena na městské rajóny. Obce na Ukrajině spadají do tří kategorií: města, sídla městského typu a vesnice.

Dějiny Ukrajiny[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Dějiny Ukrajiny.

Starověk a středověk[editovat | editovat zdroj]

Osídlení dnešní Ukrajiny je doloženo od 5. tisíciletí př. n. l., ze kterého pocházejí nálezy artefaktů tripolské kultury. Ve starověku byl jih Ukrajiny periferií antického světa: existovalo zde království Skythů, o jejichž životě podává zprávu řecký historik Hérodotos;[6] na Krymu a na pobřeží Černého moře vznikaly řecké a později gótské kolonie. Střední a severozápadní Ukrajina je pak oblastí etnogeneze Slovanů.

Ve druhé polovině 9. století se na dnešní Ukrajině, v Rusku a Bělorusku zformoval první východoslovanský stát, Kyjevská Rus, jehož nejvýznamnější panovník Vladimír I. přijal roku 988 křesťanství. Po rozpadu státu vzniklo několik samostatných knížectví; na západě bylo nejdůležitější Haličsko-volyňské knížectví, zatímco jih dnešní Ukrajiny byl osídlen kočovnými kmeny Polovců.

Během 13. století došlo k postupnému obsazení části samostatných knížectví tatarskými (mongolskými) nájezdníky. Kyjev byl zpustošen roku 1240 Mongoly a centrum Rusi se později přesunulo na sever.[7] Celá oblast se dostala pod vliv nově zformované tatarské Zlaté hordy; pouze na západní část dnešní Ukrajiny tatarská moc nepronikla. Valná část Ukrajiny se s úpadkem Zlaté hordy stala suverénní součástí Litevského velkoknížectví. Na jihu se vytvořil Krymský chanát a východ se dostával pod vliv Moskevské Rusi.

Mezi Polskem, Ruskem a Osmanskou říší[editovat | editovat zdroj]

Mapa Kozáckého Hetmanátu, který je považován za přímého předchůdce dnešní Ukrajiny

Roku 1569 došlo k uzavření Lublinské unie; většina ukrajinského území, které spadalo pod Litvu (přibližně po řeku Dněpr), přešlo pod polskou moc. Významné bylo osídlení záporožských kozáků s centrem na Siči. Ti vytvářeli jakési vojenské nárazníkové pásmo v oblasti Divokých polí, sousedících s Krymských chanátem. Krymští Tataři a Nogajci, vazalové osmanského sultána, podnikali téměř každý rok loupeživé vpády, které zabraňovaly trvalejšímu osídlení jižní a východní Ukrajiny.

Někteří historici odhadují, že při nájezdech obávané krymskotatarské jízdy, mezi 15. a 18. století, byly odvlečeny a prodány do otroctví v Osmanské říši až 3 miliony lidí.[8]

Chmelnického povstání[editovat | editovat zdroj]

V roce 1648 došlo po několika menších bouřích na Ukrajině k velkému kozáckému povstání, které vedl Bohdan Chmelnický. Tomu se podařilo v několika bitvách porazit polská vojska, což vedlo ke vzniku Kozáckého Hetmanátu, který je obvykle vnímán jako předchůdce Ukrajiny. Poražen byl až v roce 1651 v bitvě u Berestečka.

Roku 1654 se pak obrátil o pomoc k ruskému caru Alexejovi. Perejaslavská rada však znamenala ztrátu suverenity pro ukrajinská území. Boje pak s podporou moskevské Rusi proti Polákům pokračovaly dál.

Haďačská unie[editovat | editovat zdroj]

Poláci s Litevci poté došli ke kompromisu s ukrajinskými Kozáky tzv. Dohodou z Haďače 16. září v roce 1658. Ta ustavila novou Unii, schválenou polsko-litevským sněmem 12. května 1659) jako trojčlennou: Polského království, Litevského velkoknížectví a Hetmanské Rusi a zaručila záporožským kozákům - tj. Ukrajině, tradičně zvané Rusí - rovné postavení vůči Polákům a Litevcům, s vlastními úřady - maršálkem (premiérem), vojskem a nejvyšším soudem. Tato dohoda také ustavovala rovnoprávnost náboženskou pro pravoslaví. Vzhledem k pozdějším válečným událostem v Polsku včetně švédské potopy a války s Ruskem a také z druhé strany vzpoury kozáků proti Ivanu Vyhovskému ale tato dohoda nebyla ve skutečnosti naplněna.

Ale po letech nepřetržitého válčení byla v roce 1667 dohoda nahrazena polsko-ruskou smlouvou Andrusovo, která rozdělila ukrajinské území mezi Polsko-litevskou unii a Rusko. Země byla tehdy přechodně rozdělena podle řeky Dněpru.

Dělení Polska a nadvláda Ruska[editovat | editovat zdroj]

Při dělení Polska v letech 17931795 byla k Rusku připojena i většina pravobřežní (střední a západní) Ukrajiny kromě Haliče a Bukoviny, jež získala Habsburská monarchie. Postupně tak Ukrajina ztratila i jen náznak jakékoliv autonomie. Koncem 18. století byla také zlikvidována tatarská a turecká moc na jihu. Carevna Kateřina II. Veliká a její rádce kníže Potěmkin založili v nově dobyté tzv. Nové Rusi několik významných měst: mj. Oděsu, Dněpropetrovsk, Simferopol a Sevastopol.

19. století bylo dobou tvrdého národnostního útlaku ze strany Ruské říše a zároveň dobou ukrajinského národního obrození, zprvu kulturního, později také politického. Tyto snahy se po carských represích a zákazu užívání ukrajinštiny (1876) soustředily především do habsburské části země, kde byl mnohem liberálnější režim.

Současně se – byť pomalu – rozvíjelo také hospodářství, začalo se s výstavbou železniční sítě a masivní těžbou uhlí; rychle rostla města, zejména Kyjev a Charkov.

Státní znak UNR

I. světová válka a snaha o nezávislost[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Západoukrajinská republika. 1918–1919
Podrobnější informace naleznete v článku Ukrajinská lidová republika. 1917–1918 (nebo 1919)
Podrobnější informace naleznete v článku Ukrajinský stát. 1918
Podrobnější informace naleznete v článku Ukrajinská sovětská socialistická republika. 1917 (nebo 1919)–1991
Podrobnější informace naleznete v článku Podkarpatská Rus.

V době konce první světové války a v průběhu ruské občanské války bylo na části ukrajinského území sestaveno několik ukrajinských vlád. První ukrajinská republika (UNR) existovala v letech 19171919 a zanikla pod náporem ruských bolševiků. Prvním ukrajinským prezidentem byl historik, literát a filosof Mychajlo Hruševskyj. Vedle bolševiků a bělogvardějců zde byli anarchisté (Nestor Machno), nacionalisté (Symon Petljura) a hejtman Pavlo Skoropadskyj. Také se zde bojovalo nejdéle. V boji o národní samostatnost byli Ukrajinci poraženi: západní Ukrajina se v letech 19201921 stala součástí 2. polské republiky a v roce 1922 vznikla Ukrajinská SSR jakožto řadová republika Sovětského svazu s hlavním městem ve východoukrajinském Charkově, které bylo později přeneseno do Kyjeva. V letech 1926—40 existovala v rámci Ukrajinské SSR autonomní republika Moldavanů.

Roku 1929 se ve Vídni uskutečnila konference Ukrajinců, kteří emigrovali z vlasti. Tito založili Organizaci ukrajinských nacionalistů (OUN), jež usilovala o samostatný ukrajinský stát (často násilnou formou) a významně zasahovala do dalšího osudu Ukrajiny.

Sovětská éra[editovat | editovat zdroj]

Populace Ukrajiny v roce 1925 (zeleně Ukrajinci, béžově Rusové, černě Židé)
Kyjev v troskách během druhé světové války
Podrobnější informace naleznete v článku Ukrajinská sovětská socialistická republika. 1917–1991

Ukrajina jakožto součást Sovětského svazu byla vystavena tvrdým zkouškám; nejtěžší z nich byl hladomor (ukrajinsky Holodomor) v letech 19321933, který byl vyvolán násilnou kolektivizací zemědělství. Někdy bývá za spolupůvodce také označována západní blokáda Svazu na platbu zlatem a zákaz Velké Británie na dovoz ruského zboží. Tato katastrofa, jež byla zřejmě alespoň zčásti úmyslně vyvolána Stalinovou politikou, je dodnes obestřena nejasnostmi a dohady, neboť stalinský režim o ní přikázal mlčet. Odhady počtu obětí se velmi různí; historici hovoří nejčastěji o 2,5 až 5 milionech mrtvých hladem.[9] Nejhůře byla zasažena Ukrajinská SSR, Moldavsko a Kubáň v nynějším jižním rusku. Menší hladomory postihly Ukrajinu také v letech 19211923 a 19461947.

V letech 19411944 byla Ukrajina okupována Německou říší; v průběhu 2. světové války zahynulo přibližně 7 milionů obyvatel Ukrajiny.[9] Po německé porážce byla k Ukrajině připojena její nynější západní část (tj. západní Volyň a východní Halič), která před válkou patřila Polsku. Tato území byla krátkodobě obsazena sovětskými vojsky již v září 1939, v zimě 1939/1940 pak proběhla zfalšovaná referenda o připojení těchto území k SSSR. Dále byla k Ukrajině připojena také Podkarpatská Rus, která byla předválečnou součástí První Československé republiky. V roce 1954 se stal součástí Ukrajinské SSR i poloostrov Krym, jenž byl do té doby součástí Ruské SFSR.[10] Předání tohoto převážně ruskojazyčného (a kdysi Ruskem na Tatarech dobytého) území vyvolalo napětí, přetrvávající dodnes. N. S. Chruščov, který předání Krymu osobně prosadil, byl ve 40. letech hlavou Ukrajinské SSR a v mládí pracoval na Donbasu. Z Ukrajiny pocházel i jeho nástupce L. I. Brežněv.

V 60. letech pokračovala masivní industrializace a urbanizace především východní části země. Byla zbudována kaskáda přehrad na Dněpru. Rozvoj průmyslu a technologií bez ohledů k životnímu prostředí si vedle znečištění ovzduší vyžádal krutou daň: 26. dubna 1986 došlo na severu země k černobylské katastrofě, nejhorší havárii jaderné elektrárny ve světových dějinách. Ukrajinsko-běloruské pomezí je dodnes zamořeno radioaktivním spadem, území v okruhu několika desítek kilometrů muselo být vysídleno.

Demonstrace na Náměstí Nezávislosti v Kyjevě během Oranžové revoluce v prosinci 2004.

Nezávislá Ukrajina[editovat | editovat zdroj]

V roce 1990 vyhlásila Verchovna rada (parlament) suverenitu Ukrajiny, nezávislost pak byla vyhlášena 24. srpna 1991 při rozpadu Sovětského svazu. Prohlášení nezávislosti bylo potvrzeno referendem téhož roku (za podpory 90,3 % voličů). Přechod k tržní ekonomice, rozklad plánovaného hospodářství a především neschopnost politiků provést ekonomické a politické reformy vedl v 90. letech k agónii ekonomiky, která se vzpamatovala až okolo roku 2000.

Prvním prezidentem byl Leonid Kravčuk, jehož v roce 1994 vystřídal bývalý premiér Leonid Kučma. V roce 1996 byla schválena nová ústava s poloprezidentským systémem. Kučmova politická orientace byla převážně proruská, avšak v této otázce nebyl dlouho příliš zásadový. Jeho postupy proti opozičnímu tisku a radikálnějším kritikům mnohdy měly často zřetelně autoritativní rysy.

Po prezidentských volbách na konci roku 2004 proběhla v zemi neozbrojená Oranžová revoluce, vyvolaná nesouhlasem části veřejnosti s vítězstvím proruského kandidáta, premiéra Viktora Janukovyče. Janukovyč byl nařčen z volebních manipulací a Nejvyšší soud Ukrajiny nařídil výsledky voleb anulovat. V druhém utkání vyhrál jeho oponent Viktor Juščenko. Revoluce poukázala na křehké spojení "proevropské" západní a "proruské" východní části země.

Po politické krizi v dubnu 2007, kdy prezident Juščenko rozpustil parlament, vyhlásil předčasné volby a pokusil se převzít kontrolu nad jednotkami ministerstva vnitra, se v květnu situace opět uklidnila. Předčasné volby byly uskutečněny 30. září 2007. Největší počet hlasů v nich získala Janukovyčova Strana regionů (34 %), těsně za ní se umístil Blok Julije Tymošenkové (31 %). Po dlouhém vyjednávání byla 18. prosince zvolena premiérkou Julija Tymošenková, jejíž blok utvořil koalici s Juščenkovou Naší Ukrajinou; v parlamentu však měl jen těsnou většinu, která se rozpadla 6. června 2008, kdy z koalice vystoupili dva poslanci.[11] Vláda Julie Tymošenkové pak definitivně padla 16. září.[12] To spustilo novou politickou krizi, kterou premiérka Tymošenková prohlásila za překonanou počátkem prosince 2008, kdy byla za pomoci bloku Volodymyra Lytvyna obnovena koalice BJuT a Naší Ukrajiny, přestože část Juščenkovy Naší Ukrajiny považovala smlouvu za neplatnou.[13]

Parlamentní volby na Ukrajině 2012 vyhrála Strana regionů prezidenta Viktora Janukovyče.

V roce 2010 vyhrál prezidentské volby znovu Viktor Janukovyč s 48 % hlasů. Strana regionů tak získala nejen křeslo premiéra a předsedy jednokomorového parlamentu, ale i post prezidenta. Přestože se Janukovič prezentoval jako silně proruský kandidát, nakonec dokázal Ukrajinu přiblížit i k Evropě, neboť již v polovině r. 2013 se zdálo, že Ukrajina směřuje k podepsání asociační dohody s Evropskou Unií, čímž by se výrazně přiblížila k budoucímu členství v této organizaci a svými dobrými vztahy s Ruskem by se mohla stát i jakýmsi "mostem mezi Východem a Západem". Vše ale rázně ukončilo rozhodnutí prezidenta Janukoviče a potažmo i ukrajinské vlády, která jen pár dní před připravovaným summitem Východního partnerství ve Vilniusu pozastavila 21. listopadu 2013 přípravy pro podpis asociační dohody s Evropskou unií, neboť Janukovyč ji označil pro Ukrajinu jako zatím nevýhodnou.[14]

Pouhý den poté, v pátek 22. listopadu 2013 zaplavila Kyjev a západní část Ukrajiny vlna demonstrací. Před Vánoci 2013 se na hlavním kyjevském náměstí na největší manifestaci sešlo až 200 tisíc lidí a série protestů, která je známá pod názvem Euromajdan, se rozrostla i do dalších ukrajinských měst.[15] V prosinci Evropská komise odmítla poskytnout Ukrajině několikamiliardový balík pomoci výměnou za podpis asociační dohody.[16] V lednu 2014 situace začala eskalovat poté, co ozbrojené složky použily střelné zbraně a na ulicích se objevili první mrtví.[17] Od 18. února již nepokoje přerostly v ozbrojené střety a prezident Janukovyč uprchl ze země.

Proruští demonstranti v Doněcku v březnu 2014

V reakci na události demonstrovali proruští aktivisté na podporu Janukovyče na východě a jihu země. V Doněcku se koncem února za tímto účelem sešlo asi 10 000 lidí[18] a doposud autonomní Krym usiloval o úplné odtržení od Ukrajiny. Proruští ozbrojenci vybaveni ruskou technikou a s pomoci ruské armády obsadili Krym a fakticky nad ním získali kontrolu, to vedlo ke Krymské krizi. 16. března 2014 se konalo nezákonné referendum o samostatnosti Krymu (bylo v rozporu s Ústavou Ukrajiny) a následném připojení k Ruské federaci. Toto referendum, jehož výsledky byly prezentovány tím způsobem, že se voliči absolutní většinou rozhodli k samostatnosti na Ukrajině, bylo zpochybňováno (převažoval názor, že výsledky byly dopředu napsané v Moskvě) a nebylo uznáno převažující většinou zemí sdružených v OSN, .

Krymský parlament 17. března vyhlásil nezávislý svrchovaný stát s názvem Republika Krym, který požádal o vstup do Ruské federace jako její nový subjekt.

Dne 25. května se na Ukrajině uskutečnily prezidentské volby. Vítězem se stal oligarcha Petro Porošenko.

Proruské nepokoje na východní Ukrajině, které vypukly po svržení prezidenta Janukovyče, se vystupňovaly v ozbrojený konflikt mezi separatistickými silami v Doněcké a Luhanské lidové republice a ukrajinskou vládou. Kvůli bojovým operacím uprchlo z východní Ukrajiny do Ruska více než 730,000 lidí.[19]

Politika[editovat | editovat zdroj]

Viktor Juščenko, ukrajinský prezident v letech 2005–2010 a předseda bloku Naše Ukrajina.
Viktor Janukovyč, předseda Strany regionů a ukrajinský prezident v letech 2010–2014.
Související informace naleznete také v článku Politický systém Ukrajiny.

Ukrajina je zastupitelská demokracie a poloprezidentská republika, tedy uprostřed mezi prezidentským a parlamentním typem (podobně jako např. Francie). Prezident je volen přímo, a to na 5 let. Ukrajina má jednokomorový parlament (Verchovna rada Ukrajiny) o 450 zastupitelích (od r. 2006 též na pětileté období); ten volí a odvolává premiéra země (v současné době jím je Mykola Azarov ze Strany regionů); premiér musí být oficiálně jmenován prezidentem.

Ukrajina je mj. členem Společenství nezávislých států, OSN, OBSE, GUAM, Rady Evropy a Organizace pro hospodářskou spolupráci černomořských zemí (BSEC). 16. května 2008 se Ukrajina po čtrnáctiletém vyjednávání oficiálně stala členem WTO.[20]

Vztahy s Ruskem[editovat | editovat zdroj]

Ukrajina má intenzivní, avšak komplikované vztahy se svým největším sousedem Ruskem. Panovalo mezi nimi napětí zejména kvůli podpoře tehdejšího prezidenta Viktora Juščenka vůči Gruzii ve válce v Jižní Osetii a jeho snahy o vstup do NATO, opakovaně také kvůli problémům vzniklým v souvislosti s dodávkami ruského zemního plynu. Na přelomu let 2008/2009 eskaloval rusko-ukrajinský plynový konflikt poté, co ruský koncern Gazprom odmítl dodávat plyn ukrajinskému Naftogazu, pokud ten nesplatí dluhy za předchozí dodávky. Výsledkem bylo třítýdenní přerušení dodávek plynu v lednu 2009, což postihlo nejen Ukrajinu, ale také střední a jihovýchodní Evropu.[21] Za dodávky ruského plynu dlužil Ukrajinský Naftogaz ještě v roce 2013 zhruba 1,3 miliardy dolarů.[zdroj?] Ke konci roku proto tato firma sama zastavila odběr a zásobování země zajišťovala odčerpáváním zásob. Pro případ déle trvajícího přerušení dodávek ruského zemního plynu přes Ukrajinu byl vybudován severní plynovod Nord Stream, který vede z Ruska pod Baltickým mořem přímo do Německa. Pro zajištění energetických potřeb států na jihu Evropy je připravován plynovod South Stream vedoucí mimo území Ukrajiny pod Černým mořem z Ruska do Bulharska a dále do řady států na jihu Evropy včetně Itálie. Užíváním plynovodů vedoucích mimo území Ukrajiny přichází země o poplatky související s tranzitem plynu po svém území.

Státní symboly[editovat | editovat zdroj]

Vlajka ukrajinské armády.

Státním znakem Ukrajiny je po nabytí nezávislosti opět tzv. tryzub sv. Vladimíra (zlatý trojzubec na modrém poli); používá se zpravidla malý státní znak, neboť velký znak zatím nebyl oficiálně přijat; i v něm má však dominovat tryzub.[22] Ve stejných barvách je i ukrajinská vlajka, sestávající ze dvou stejně širokých podélných pruhů: zlatá barva symbolizuje úrodná pole, modrá pak nebe nad nimi. Státní hymnou je píseň Šče nevmerla Ukrajiny, vzniklá roku 1863. Kromě uvedeného má Ukrajina ještě prezidentské symboly: pečeť, znak a standartu.

Armáda[editovat | editovat zdroj]

Ukrajinská armáda má přibližně 300 000 příslušníků. Je členem svazku Partnerství pro mír a účastnila se misí v bývalé Jugoslávii (v současnosti má vojáky v Kosovu[23]), na Středním východě a v Africe. Od konce 90. let navazuje užší vztahy s NATO, zejména s polskou armádou.

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

Vývoj Ukrajinského HDP
Ukrajinské kraje podle výše měsíčního platu (2008), nejvyšší jsou v Kyjevě a na východě Ukrajiny
Související informace naleznete také v článku Ekonomika Ukrajiny.

Ukrajinská ekonomika byla druhou největší v rámci Sovětského svazu. Po jeho rozpadu bylo nastoleno tržní hospodářství, jehož nástup v podobě „šokové terapie“ byl velice bolestný: zemi postihla hyperinflace, mnoho podniků ukončilo výrobu, privatizace probíhaly neprůhledným způsobem. Situace se částečně stabilizovala po roce 1996 po zavedení nové měny, Ukrajinské hřivny.

V prvních letech 21. století ukrajinská ekonomika nastoupila poměrně rychlý a stabilní růst HDP v roce 2007 vzrostl o 7,3 %).[24] V roce 2008 ale Ukrajina byla znovu těžce zasažena světovou ekonomickou krizí, v důsledku čehož se ekonomika propadla o více než 15%. V roce 2012 činil růst HDP 0,2%, v roce 2013 0,36%. MMF na konci roku 2013 předpovídal růst HDP v roce 2014 o 1%,[25] ale je zřejmé, že tohoto cíle se vzhledem k nestabilní politické situaci a odtržení Krymu nepodaří dosáhnout a HDP tak hluboko klesne.

Ve srovnání s Českem a Ruskem Ukrajina neprodukuje téměř nic, HDP na hlavu v roce 2013 činil 3900 USD, zatímco HDP Česka byl 19 000 USD a Ruska 15 000 USD. Ekonomika Ukrajiny je tak srovnatelná s rozvojovými státy jako Mongolsko, Paraguay a Salvador. Ukrajinské hospodářství nadále nese znaky postsovětské ekonomiky orientované na obory s nízkou přidanou hodnotou a převahou těžkého průmyslu, zejména metalurgie. Na podzim roku 2008 v důsledku finanční krize a Ukrajina společně s Maďarskem přijala mnohamiliardový úvěr od Mezinárodního měnového fondu.[26] Největšími obchodními partnery jsou země EU, Rusko (potažmo SNS) a Turecko.

Makroekonomické ukazatele[editovat | editovat zdroj]

  • Podíl na tvorbě HDP: průmysl 31 %, stavebnictví 5 %, zemědělství 5 %, služby 55 %[24]
  • HDP (parita kupní síly): 399 mld. USD (2007)
  • HDP na 1 obyv. (parita kupní síly): 8624 USD (2007)[27]

Průměrná mzda státních pracovníků v červenci 2008 činila 1930 hřiven, tedy přibližně 398 USD.[28] O rok později to bylo 2008 hřiven,[29] avšak kvůli propadu hřivny v ekonomické krizi činí přepočet jen 251 USD. Průměrná mzda za rok 2012 činila 294,6 EUR. Dle sektorů je nejvyšší průměrná mzda v průmyslu (340,7 EUR), následuje stavebnictví (242,5 EUR), obchod (262,5 EUR), a ubytování a stravování (200,2 EUR). To je i přes nižší ceny poměrně málo, což vede k početné pracovní migraci zejména do ČR, Německa, Itálie, ale také například do Moskvy.

Slévárny Azovstal v Mariupolu zaměstnávají přes 20 000 osob

Míra nezaměstnanosti na Ukrajině v roce 2012 dosáhla 8%. Největší podíl ekonomicky aktivního obyvatelstva pracuje ve službách (60,7%), v průmyslu a stavebnictví jich pracuje 23,4%, a nejmenšího podílu dosahuje zemědělství (15,8%).

Nerostné bohatství a průmysl[editovat | editovat zdroj]

Ukrajinské nerostné bohatství se stalo jedním z pilířů sovětské ekonomiky. Nejdůležitějším sektorem je těžba černého uhlí v oblasti Donbasu (s hlavními centry Doněck a Luhansk), který je zároveň hlavním průmyslovým regionem země: ročně se zde vytěží až 200 milionů tun uhlí a vyrobí se 50 milionů tun oceli. Významný je dále zejména strojírenský, chemický a potravinářský průmysl. Kromě Donbasu jsou velkými centry těžkého průmyslu města Dněpropetrovsk, Záporoží či Mariupol.

V okolí města Kryvyj Rih jsou bohatá naleziště železné rudy, která se zpracovává v místních slévárnách. Mezi další nerostné suroviny Ukrajiny patří magnetické a uranové rudy, titan, chrom, nikl, bauxit, fosfáty, síra, rašelina, ropa, sůl, grafit a mangan.

Zemědělství[editovat | editovat zdroj]

Většina území Ukrajiny disponuje kvalitní a úrodnou černozemní půdou. Obděláváno je 57% půdy. Mezi hlavní zemědělské produkty patří: pšenice, ječmen, cukrová řepa, brambory, kukuřice, slunečnice, maso a mléčné výrobky. Chová se zde hlavně skot a prasata, důležitý je rovněž rybolov. V jižních oblastech (zejména na Krymu) je rozšířeno také vinařství. Karpaty jsou důležitou zásobárnou dřeva. Pro velkou část venkovského obyvatelstva je drobné zemědělství vedlejším zdrojem příjmů.

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Doprava na Ukrajině.
Ve Vinnycji, stejně jako v dalších ukrajinských městech, jsou v provozu tramvaje československé výroby.

Rozloha Ukrajiny a její poloha mezi západní Evropou, Ruskem a Černým mořem klade velké nároky na dopravní infrastrukturu. Rozsáhlé investice do dopravních sítí, plánované v souvislosti s pořádáním šampionátu EURO 2012, se v současnosti dostávají do skluzu.[24]

Relativně hustá a kapacitní železniční síť (o širokém rozchodu 1524 mm) čítá 23 300 km tratí, z nichž necelá polovina je elektrifikována.[30] Nejvytíženější a nejlépe udržované tratě vedou ve směru PolskoLvovŠepetivkaFastiv/KyjevDněpropetrovskDoněckRusko a MoskvaCharkovZáporožíKrym. Monopolní dopravce Ukrzaliznycja je s 375 000 zaměstnanců jedním z největších podniků v zemi.

Ukrajina nemá síť klasických dálnic, z Kyjeva do Lvova a Oděsy však vedou expresní silnice. Individuální automobilismus se zde ovšem ještě nerozmohl tak silně jako v západních zemích. Hojně využívána je městská hromadná doprava, zejména tři fungující systémy metra. Desítky měst mají provozy tramvajové či trolejbusové dopravy; na Krymu najdeme dokonce nejdelší trolejbusovou trať světa. Kvůli nedostatku financí po rozpadu Sovětského svazu se prudce zpomalil rozvoj klasických sítí MHD (např. neustále odkládané zahájení provozu doněckého metra) a zejména v posledních letech zaplnily ukrajinská města tzv. maršrutky.

V mnoha velkých městech fungují mezinárodní letiště, nejvýznamnější je kyjevský Boryspil. Důležité námořní přístavy se nacházejí v Oděse, Sevastopolu, Kerči a Mariupolu, lodní doprava je provozována také na Dněpru a Dunaji. Přes Ukrajinu vedou také tranzitní ropovody a plynovody z Ruska do střední a západní Evropy, což ji staví do pozice klíčového hráče zejména ve věci tranzitu ruského plynu.[31]

Turismus[editovat | editovat zdroj]

Ukrajina je hojně navštěvovanou zemí: ročně ji navštíví přes 16 miliónů osob, převážně občanů Ruské federace.V roce 2010 se umístila na 8. příčce nejnavštěvovanějších zemí Evropy podle Světové turistické organizace (WTO).[32] V současné době (zejména po zrušení vízové povinnosti) však stoupá i zájem u turistů z EU a USA, kteří sem přijíždějí spíše na „dobrodružnou“, aktivní dovolenou, zatímco pro Rusy je zejména Krym dlouho zavedenou odpočinkovou destinací, kam v létě jezdí dlouhé vlaky ze všech koutů Ruska.

Výstup na Hoverlu.

Území Ukrajiny je navštěvováno velmi nerovnoměrně: nejoblíbenější je dlouhodobě Krym s letovisky jako Jalta, Sevastopol či Sudak. Další zavedenou oblastí jsou Karpaty; hory Zakarpatské oblasti se i mezi českými turisty v posledních letech stávají téměř módou. Mezi dalšími cíli je nutno jmenovat Kyjev (s výletními plavbami po Dněpru) a další města s historickými památkami: Lvov, Černovice, Kamenec Podolský, Oděsa, Poltava, Černihov a další. Naproti tomu „běžné“ oblasti především východní Ukrajiny nejsou vyhledávány prakticky vůbec, což ovšem neznamená, že jsou nezajímavé: například významné poutní místo Svjatohirsk leží přímo v průmyslovém Donbasu.

Pracovní právo[editovat | editovat zdroj]

Pracovní smlouva musí být uzavřena vždy písemně, a to buď na dobu určitou, nebo neurčitou. Pracovní poměr na dobu určitou lze však uzavřít jen v některých případech. Pracovní smlouva může být rozvázána buď dohodou obou zúčastněných stran, nebo pouze na žádost jedné z nich. Výpovědní lhůta při smlouvě na dobu neurčitou činí ze strany zaměstnavatele 2 měsíce, ze strany je to zaměstnance 14 dní.

  • Maximální délka pracovní doby

Pracovní doba na Ukrajině činí 40 hodin týdně. Dle zákona je práce přesčas možná v maximální výši 120 hodin/rok, a je zde stanoven 100% příplatek za práci přesčas.

  • Minimální délka dovolené za pracovní rok

Dovolená na zotavenou je ustanovena na 24 dní/rok.

  • Státní svátky

Za rok mají celkem 6 státních svátků. Hlavní je Den nezávislosti (na SSSR) 24. srpna od roku 1991.

  • Minimální mzda

Minimální mzda za 1. čtvrtletí 2013 činila 109,3 EUR.

  • Ochrana zdraví při práci

Zaměstnavatel musí přijmout opatření, aby zajistil bezpečnost svých pracovníků.

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Oslavy dne vítězství v Doněcku v roce 2013

K 1. 7. 2007. měla Ukrajina 46 490 819 obyvatel,[33] z nichž 68 % žilo ve městech. Tradičně byla Ukrajina výrazně venkovskou zemí; během 20. století počet však městského obyvatelstva výrazně vzrostl (z 14,3 % v roce 1900). Zatímco východní průmyslové regiony se zalidnily, některé venkovské oblasti především severní a střední Ukrajiny (nejznatelněji Černihovská oblast) mají dnes méně obyvatel než před 2. světovou válkou.[zdroj?]

V současné době počet obyvatel klesá; stejně jako ve většině evropských zemí je příčinou nízká porodnost, na Ukrajině však k ní přistupuje také vysoká úmrtnost a negativní migrační saldo. Očekávaná délka života je 67,9 let (62,2 u mužů, 74 u žen). Ukrajina vykazuje v rámci Evropy poměrně vysoký podíl nakažených virem HIV (zhruba 1,4 %).[34]

Národnostní složení[editovat | editovat zdroj]

Vývoj počtu obyvatel Ukrajiny v letech 19902007.
Mapa znázorňující zastoupení ukrajinské národnosti v jednotlivých oblastech Ukrajiny.

K ukrajinské národnosti se hlásí 77,8 % obyvatelstva Ukrajiny (2001); kromě Krymu, kde žijí především Rusové (58,5 %), tvoří Ukrajinci ve všech oblastech nadpoloviční většinu; v Haliči, Volyni a Podolí pak jejich podíl přesahuje 90 %. Největší zastoupení Rusů vykazuje oblast Luhanská (39 %), Doněcká (38 %) a Charkovská (26%). Nejvýznamnější rumunskou menšinu má Bukovina (Černovická oblast). Etnicky nejrozrůzněnějším krajem je Budžak, kde kromě Ukrajinců a Rusů žije 21% menšina besarabských Bulharů a 4% menšina Gagauzů. V Zakarpatí žije významná maďarská menšina. Karpatští Rusíni (popř. Lemkové, Huculové a další etnické skupiny) nebyli při oficiálním sčítání počítáni za samostatný národ a přihlásili se tedy většinou k ukrajinské národnosti. Na severozápadní Ukrajině dosud žije několik set volyňských Čechů, několik vesnic s převážně českým obyvatelstvem je i na jihu země, např. ve vesnicích Bohemka, Lobanovo a Veselynivka.

Výsledky[35] sčítání z roku 2001 podává tabulka:

Národnost Počet příslušníků (2001)  Podíl % (2001)   Podíl % (1989) 
Ukrajinci 37 541 700 77,8 72,7
Rusové 8 334 100 17,3 22,1
Rumuni a Moldavané 409 600 0,9 1,0
Bělorusové 275 800 0,6 0,9
Krymští Tataři 248 200 0,5 0,0
Bulhaři 204 600 0,4 0,5
Maďaři 156 600 0,3 0,4
Poláci 144 100 0,3 0,4
Židé 103 600 0,2 0,9
Arméni 99 900 0,2 0,1
Řekové 91 500 0,2 0,2
Tataři 73 300 0,2 0,2
Romové 47 600 0,1 0,1
Ázerbájdžánci   45 200 0,1 0,0
Gruzíni 34 200 0,1 0,0
Němci 33 300 0,1 0,1
Gagauzové 31 900 0,1 0,1
ostatní 177 100 0,4 0,4

Jazyky[editovat | editovat zdroj]

Ruština je na Ukrajině rodným jazykem pro 29,6 % obyvatel

Kromě nyní Ruskem anektovaného Krymu, kde je úředním jazykem také ruština, je na Ukrajině prozatím oficiálně úředním jazykem výhradně ukrajinština; v jižních oblastech a zejména na Donbasu je však ruština de facto také úředním jazykem. První vlny ruských osadníků přišly na severovýchodní neobydlené stepi v 16. století. V 18. století osídlili Rusové Krym a jihovýchodní část dnešní Ukrajiny; tato území dobyl ruský stát od Osmanské říše. Ve 20. století přišly velké počty Rusů na rychle se hospodářsky rozvíjející území Donbasu za prací.

Za carského Ruska byla Ukrajina vystavena rusifikační politice. Pro sovětské období nelze takové zjištění učinit. Pro významnou část ukrajinských občanů ovšem není ukrajinština jejich rodným jazykem: při oficiálním sčítání lidu v roce 2001 uvedlo za svůj rodný jazyk ukrajinštinu 67,5 % obyvatel Ukrajiny, resp. 85,2 % lidí považujících se za Ukrajince – zhruba 15 % Ukrajinců tedy nehovoří ukrajinsky. Ruština je rodným jazykem 29,6 % obyvatel, z nichž necelé dvě třetiny tvoří etničtí Rusové; rusky hovoří také většina ukrajinských Bělorusů a Židů. Své rodné řeči si také udržují ukrajinští Rumuni, Maďaři a Krymští Tataři.

Užívání ukrajinštiny převažuje v západních, severních a středních oblastech. Ruština je přibližně polovinou obyvatel užívána na jihu, na východě (na Donbase, v Charkově) je dominantním jazykem. Dalším používaným jazykem je suržyk, směs převážně ukrajinské gramatiky a ruské slovní zásoby. Rozšířen je zejména na severovýchodě země.

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Chrám sv. Michala v Kyjevě, obnovený roku 1999.
Počajivská lávra je největším poutním místem západní Ukrajiny.

Za věřící se označuje okolo 60 % obyvatel Ukrajiny, přičemž více nábožensky založen je západ země, zatímco v průmyslových oblastech, zejména na Donbasu, má silnou pozici ateismus. Převládajícím náboženstvím je pravoslavné křesťanství; část pravoslavných se hlásí k Kyjevský patriarchát (asi 2–3 miliony), část uznává Moskevský patriarchát (asi 6–7 milionů); kromě toho zde působí na západě země též Ukrajinská autokefální pravoslavná církev (asi 1,5–2 miliony věřících – spolu s ukrajinskou řeckokatolickou církví patří, už historicky, k největším podporovatelům ukrajinské svébytnosti). Na západě země, zejména v Haliči, převládá řeckokatolické vyznání (Ukrajinská řeckokatolická církev), v některých oblastech jsou výraznější menšinou též římští katolíci, kteří celkem tvoří necelé 2 % ukrajinských věřících.[36] Po pádu protináboženského režimu SSSR bylo opraveno či znovu postaveno množství kostelů a poutních míst, z nichž nejznámější je Kyjevskopečerská lávra.

Menšinovými náboženstvími, která však obě mají na Ukrajině dlouhou tradici, jsou judaismus a islám. Židovství bylo od středověku rozšířeno po celé Ukrajině; kraj Podolí se v 18. století stal ohniskem chasidského hnutí. Dnes však tvoří židé jen několik desetin procenta obyvatel země a většina synagóg a jiných židovských památek již neexistuje.

Centrem Islámu na Ukrajině je Krymský poloostrov, jenž byl po staletí osídlen Tatary, resp. Krymskými Tatary, kteří se sem od konce 20. století vracejí ze středoasijského vyhnanství. Islám vyznává něco přes 1 % obyvatel Ukrajiny.

Vzdělání[editovat | editovat zdroj]

Zděděným úspěchem sovětské politiky všeobecného přístupu ke vzdělání je téměř stoprocentní míra gramotnosti v postsovětských státech; na Ukrajině dodnes činí 99,4 % a je tak jednou z nejvyšších na světě. Povinné primární a sekundární vzdělání začíná v 6. roce věku dítěte a trvá 12 let: základní trvá čtyři roky, střední sekundární pět let a vyšší sekundární pak roky tři. Existují zde tzv.všeobecně vzdělávací školy, kde lze získat jak základní, tak středoškolské vzdělání. Známkování má dvanáct stupňů (12=1*, 11=1, 10=1, atd.).

Po Rusku, Británii a Francii má Ukrajina nejvyšší počet absolventů vysokých škol v Evropě. V zemi funguje několik desítek všeobecných, technických, pedagogických či lékařských univerzit. Nejstarší vysokou školou ve východní Evropě byla Ostrožská akademie (1576), následovala Kyjevsko-mohyljanská akademie a Lvovská univerzita. Většina škol je veřejná, největší soukromou vysokou školou je Mezioblastní akademie personálního managementu. Univerzitní vzdělání je v současnosti reformováno a v rámci tzv. Boloňského procesu je zaváděn bakalářský a magisterský titul; tyto postupně vytěsňují dřívější titul spiecialisty.[37]

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Ukrajinská kultura vyrůstá z křesťanských tradic, především z pravoslaví, ale také z řeckého katolictví. Z dob Kyjevské Rusi společné kořeny s běloruskou a ruskou kulturou; ruský vliv je v ukrajinské kultuře trvale a silně přítomný. Významný je také přínos někdejší početné židovské menšiny (na Ukrajině se mj. zrodilo chasidské hnutí) a muslimů zejména na Krymu. V době polské nadvlády na pravobřežní Ukrajině se hojně prosazovaly polské vlivy, které jsou patrny např. v ukrajinské slovní zásobě.

V 19. století byla ukrajinská kultura a ukrajinština utlačována ze strany carského Ruska, jehož zájmem bylo celé území rusifikovat. Přesto se ukrajinskému národnímu obrození podařilo etablovat spisovnou ukrajinštinu (průkopnickým dílem byla Aeneida Ivana Kotljarevského a o něco později také básně Tarase Ševčenka, jehož sochu dnes najdeme v téměř každém ukrajinském městě); poté, co byl v ruské části vydán dokonce zákaz používání ukrajinštiny, přesunuly se emancipační snahy ukrajinských spisovatelů a politiků do liberálnější habsburské části země – Haliče a Bukoviny. Ani 20. století nepřineslo ukrajinské kultuře příznivé prostředí, neboť rusifikace probíhala i v éře SSSR (do roku 1991). Proto jsou národní otázky v současném ukrajinském umění stále živé. Mezi současné autory, jejichž díla jsou hojně překládána, patří např. Oksana Zabužko či Jurij Andruchovyč.

Kulturní normy a hodnoty země[editovat | editovat zdroj]

Obyvatelstvo tvoří z 77,8% Ukrajinci, hojně zastoupeni jsou zde také Rusové (17,3%), další minority tvoří Bělorusové, Moldavané, Bulhaři, Poláci, a Maďaři. Celkem zde pobývá více než 130 národností. Na Ukrajině převládá pravoslavné náboženství, zastoupeno jsou zde i římskokatolické, řeckokatolické, protestantské náboženství, a islám. Státním jazykem je ukrajinština, hovoří se zde i ruštinou. Ukrajinci mají rádi svůj folklór. Mezi typická ukrajinská jídla patří např. boršč, pelmeně, pirohy a šašliky. Velké oblibě se zde těší vodka. Ukrajinská kultura je ovlivněna křesťanstvím, a také ruskou kulturou.

Folklór a kuchyně[editovat | editovat zdroj]

Ostap Kindračuk v tradičním kroji kobzara, kozackého barda, hrající na banduru.

I v současnosti je živý ukrajinský folklór; bylo obnoveno mnoho venkovských slavností, existují soubory lidových písní a tanců; prvky písňového folklóru ve výrazné míře pronikají i do současné ukrajinské pop-music. Oblíbená je také tradiční ukrajinská kuchyně, která s oblibou užívá obilné či bramborové těsto, slunečnice, zelí, řepu, mleté maso či ryby; typickými pokrmy jsou boršč, pelmeně, varenyky či plněné pirohy; k Ukrajině ovšem patří také vodka (horilka), které v posledních letech částečně konkuruje pivo; oblíbeným nápojem je také kvas. Velikonoce se v ukrajinštině nazývají velykdeň, pascha či paska a jsou stejně jako Vánoce slaveny dle juliánského kalendáře, tj. později než v západní Evropě. Velmi populární je barvení kraslic (pysanky), kterému se v západoukrajinské Kolomyji věnuje unikátní muzeum.

Státní svátky[editovat | editovat zdroj]

Knihy v češtině[editovat | editovat zdroj]

V českém prostředí panuje nedostatek kvalitních knih o Ukrajině. Je to dáno jak tendenčností literatury z období Sovětského svazu, tak malým zájmem o Ukrajinu (v porovnání s Ruskem či Polskem), a to jak české slavistiky, tak veřejnosti. Jedinou oblastí, o níž je informací dostatek, je Podkarpatská Rus; existují jak turistické průvodce, tak historické a folkloristické práce. Podkarpatské Rusi se také věnuje několik autorů české meziválečné literatury, zejména Ivan Olbracht.

Pomník Ivana Olbrachta v Koločavě, kde sbíral materiál pro svůj román Nikola Šuhaj loupežník.
  • S. Aleksijevičová: Modlitba za Černobyl. Brno: Doplněk, 2002. 230 s. ISBN 80-7239-082-1.
  • H. Boczkowski: Ukrajina a ukrajinská otázka. Praha: Svaz pro osvobození Ukrajiny, 1915.
  • A. Evans: Ukrajina [turistický průvodce]. Přel. R. Beneš. Brno: Jota, 2007. 368 s. ISBN 978-80-7217-509-3.
  • V. Goněc – O. Bojko: Nejnovější dějiny Ukrajiny Brno: Jota, 1997. 268 s. ISBN 80-7217-031-7.
  • I. Grekov: Opětné sjednocení Ukrajiny s Ruskem roku 1654 [z pohledu oficiální sovětské historiografie]. Praha: SPNL, 1954.
  • V. Hostička: Spolupráce Čechů a haličských Ukrajinců v letech 1848–1849. Praha: Československá akademie věd, 1965.
  • M. Hruševskyj: Ukrajina a Rusko. Kyjiv-Praha, 1919.
  • Ján Mlynárik: Osud banderovců a tragédie řeckokatolické církve. Praha: Libri, 2005. 95 s. ISBN 80-7277-204-X.
  • J. Nečas: Východoevropská tragédie a Ukrajinci. Životné síly nové Ukrajiny. Kyjiv-Praha, 1919.
  • M. Syruček: Banderovci – hrdinové, nebo bandité. Praha: Epocha, 2008. 168 s. ISBN 978-80-87027-85-1.
  • V. Veber (ed.): Ruská a ukrajinská emigrace v ČSR v letech 1918–1945. Sborník studií. Sv. 1-4. Praha: Univerzita Karlova, 1993–1996.
  • V. Veber (ed.): Ukrajina v současné historiografii – k 70. narozeninám Vladimíra Hostičky. Praha: Národní knihovna ČR – Slovanská knihovna, 2000. 168 s.
  • T. Zahradníček: Jak vyhrát cizí válku. Češi, Poláci a Ukrajinci, 1914–1918. Praha: ISV, 2000. 250 s. ISBN 80-85866-65-X.
  • B. Zilynskyj: Ukrajinci v Čechách a na Moravě : stručný nástin dějin. Praha: Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel, 2002. 76 s. ISBN 80-903164-1-7
  • B. Zilynskyj: Ukrajinci v českých zemích v letech 1945–1948. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2000. 97 s.

Folklór[editovat | editovat zdroj]

  • Pomsta Oleksy Dovbuše [Ukrajinské mýty, pohádky a pověsti]. Praha: Argo, 2004. ISBN 80-7203-619-X
  • Ukrajina zpívá. Praha: Svět sovětů, 1951. 412 s.
  • Kozácké dumy. Praha: Svět sovětů, 1952. 148 s.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  • (rusky) V tomto článku byly použity informace z Velké sovětské encyklopedie, heslo „Украинская советская социалистическая республика, Внутренние воды“.
  1. http://www.ukrstat.gov.ua/operativ/operativ2014/ds/kn/kn_u/kn0914_u.html
  2. [1]
  3. Oficiálně má však Ukrajina pouze status pozorovatele, neboť dosud nepodepsala stanovy SNS a podle vyjádření prezidentské kanceláře se k podpisu ani nechystá. Viz: Ukrainische Parlamentarier wollen GUS-Abkommen aufkündigen RIA Novosti, 14. srpna 2008.
  4. litopys.org.ua – ЛІТОПИС РУСЬКИЙ за Іпатіївським списком
  5. Viz např. litopys.org.ua – БАРКУЛАБІВСЬКИЙ ЛІТОПИС
  6. Hérodotos, Dějiny, 4, 1n; srv. Encyklopedie antiky, hesla Skythové, Chersonésos Taurský.
  7. Bátú – Mongol, který málem dobyl Evropu a udělal z Ruska velmoc. National Geographic.
  8. Obávané Tatary vyhnal z Krymu Stalin, na spravedlnost čekají dodnes. iDNES.cz. 1. prosince 2010.
  9. a b Století krve, slz a demografických pohrom na Ukrajině. Reflex. 20. Února 2014.
  10. The Transfer of the Crimea to the Ukraine International Committee for Crimea, 2005.
  11. Демократичної коаліції більше немає. Рибаков і Бут заявили про вихід. Newsru.ua, 6. června 2008.
  12. Ukrajinská vláda padla. Ustojí Tymošenková krizi? aktuálně.cz, 16. září 2008.
  13. Ukraine coalition set to reform
  14. "Ukrajina utnula přípravy asociační dohody s EU. Tymošenkovou nepustí". Česká televize. 21. 11. 2013
  15. Řež na Ukrajině: Protivládní demonstrace v Kyjevě provázely násilnosti
  16. "Ukrajinský prezident Janukovyč chce podepsat dohodu s EU, tvrdí šéfka evropské diplomacie". iHNed.cz. 12. 12. 2013.
  17. http://www.clovekvtisni.cz/cs/clanky/pripravujeme-humanitarni-pomoc-na-ukrajinu
  18. Při střetech v ukrajinském Charkově bylo zraněno až 100 lidí
  19. "Z Ukrajiny letos uprchlo do Ruska 730 tisíc lidí". Deník.cz. 5.8.2014
  20. Ukrajina se stala 152. členem WTO Financninoviny.cz, 16. května 2008.
  21. Oxford Institute for Energy Studies: The Russo-Ukrainian gas dispute of January 2009: a comprehensive assessment
  22. Zákon Про великий Державний Герб України (2001)
  23. UN Mission's Contributions by Country
  24. a b c Ministerstvo zahraničních věcí ČR: http://www.mzv.cz/ Ukrajina – Ekonomická charakteristika země
  25. IMF cuts Ukraine's economic growth forecast to 1 percent in 2014
  26. MMF schválil úvěr 16,5 mld USD pro Ukrajinu Finanční noviny, 6. 11. 2008.
  27. HDP Ukrajiny – statistiky Mezinárodního měnového fondu
  28. Ukrstat – Середня заробітна плата за регіонами за місяць у 2008 році. Přepočet na USD dle oficiálního kurzu Národní banky Ukrajiny.
  29. Ukrstat – Середня заробітна плата за регіонами за місяць у 2009 році
  30. http://uz.gov.ua/?m=all.structure.today&lng=uk Сьогодення УЗ
  31. Viz např. http://www.blisty.cz/art/29131.html Ukrajina může ohrozit energetické potřeby Evropy – Britské listy, 27. 6. 2006.
  32. Ne všichni jsou však turisté: mnoho občanů zejména zemí bývalého SSSR má na Ukrajině příbuzné.
  33. http://ukrcensus.gov.ua/news/article;561/ Чисельність наявного населення на 1 липня 2007 року
  34. CIA World Factbook – Rank Order – HIV/AIDS – adult prevalence rate
  35. http://ukrcensus.gov.ua/results/general/nationality/ Всеукраїнський перепис населення: Національний склад населення. Při oficiálním sčítání byli Moldavané považováni za samostatný národ odlišný od Rumunů.
  36. uk:Поділи України#Релігійні поділи
  37. Болонський процес в Україні na portálu Osvita

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]