Dějiny Ukrajiny

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ukrajinský znak

Tento článek pojednává o dějinách Ukrajiny.

Počátky osídlování Ukrajiny[editovat | editovat zdroj]

První stopy po lidských obydlích na území Ukrajiny se datují do doby před 150 tisíci lety, kdy se do této oblasti dostali neandertálci,[p 1] kteří sem přišli pravděpodobně z Kavkazu a Balkánského poloostrova. Kolem 40 tisíc let př. n. l. se v polovině posledního období doby ledové na území Ukrajiny objevili kromaňonci (homo sapiens) - lidé, ze kterých pochází dnešní člověk.[p 2] Přizpůsobovat se k chladnému podnebí a k těžkému získávání si potravy, si tito lidé, kteří se živili lovem a sběrem plodů, sestrojovali různé předměty a zbraně a obydlí z darů přírody. O 30 tisíc let později (10 000 př. n. l.), když ustoupil poslední ledovec, který zanechal po sobě dnešní charakterní profil Ukrajiny se v období ukrajinského neolitu (6000 - 2000 př. n. l.) lidstvo na jeho území prošlo hlubšími změnami jako před 2-3 miliony let. Jednalo se o období doby kamenné; revoluční význam neolitické civilizace spočíval hlavně v tom, že lidé postupně nacházeli různé způsoby získávání obživy. Postupem času se sběr plodů a lov rozvinul na výrobu vlastních produktů.

Předpokládá se, že zemědělství na území Ukrajiny vzniklo někdy na přelomu 5. - 4. století př. n. l. v oblasti řek Jižní Bug a Dněstr, kdy nastal rozvoj prvních hospodářských občin ve východní Evropě. V tomto období začaly postupně obdělávat svá pole a od lovu přecházeli k pěstování plodin. Poblíž polí časem vznikaly první osady. Hospodářství, na rozdíl od lovu a sběru plodin, však vyžadovalo poměrně velkou pracovní sílu a tak postupně vznikaly primitivní formy společensko-politických organizací.

Obydlí tripolců

Lid tripolské kultury[editovat | editovat zdroj]

Nejznámější hospodářské kmeny na území dnešní Ukrajiny bývají spojována s tzv. tripolskou kulturou, která se rozvíjela v oblasti dolního Dněstru, Jižního Bugu a Prutu a postupem času i Dněpru. V období svého největšího rozkvětu (3500 - 2700 př. n. l.) žil lid tripolců v četných (600 - 700 lidí) vesnicích. Jejich obydlí byla zpravidla dlouhá a úzká a každý člen rodiny měl v domě vlastní pokoj a pec. Ornament na hliněných miskách, který představoval spojení charakteristických plynulých vzorů žluté, černé a bílé barvy, svědčí o magických rituálech a víře v nadpozemské bytosti, které byly součástí života lidu tripolské kultury. Tato kultura však měla i praktické výhody. Velký význam pro rozvoj hospodářství mělo vynalezení dřevěného pluhu, díky čemuž se obdělávání půdy zrychlilo. Kromě těchto výdobytků začaly tripolci používat i měď.

Dnes je máloco známo o úpadku lidu tripolské kultury. Archeologové však předpokládají, že postupný růst obyvatelstva Ukrajiny časem odsunul kmeny tripolců, kteří začali osidlovat nová území. V roce 2000 př. n. l., když si některé tripolce asimilovaly jiné kmeny, ostatní se uchýlili do ukrajinských stepí a jako celek přestaly existovat.

Kočovníci[editovat | editovat zdroj]

Území dnešní Ukrajiny bylo pro svou východní zeměpisnou polohu často centrem života kočovných kmenů, které do této oblasti přišly přibližně v roce 3000 př. n. l. Na přelomu téměř dvou tisíciletí kočovníci vedli polokočovný způsob života a zabývali se pastvou svých stád na euroasijské stepích a zemědělstvím. Kolem roku 1000 př. n. l. se z nich stali skuteční kočovníci a postupně začali osídlovat jiné úrodné oblasti Ukrajiny s cílem nalézt další živobytí a pastviny pro svá stáda. Procházeli z místa na místo, získávali nové vlastnosti, mezi jinými i bojovnost, která byla životně důležitou vlastností, aby si mohli nově nalezené pastviny před častými útoky nepřátel ubránit.

Kolem roku 3000 př. n. l. na levém břehu Dněpru objevil lid tzv. jamů kultury a po nich přicházeli další kmeny. Stálá migrace kmenů z oblasti Kaspického moře byla pro toto rané období dějin Ukrajiny charakteristické. Silnější kmeny utiskovaly slabší a ty se postupně dostávaly na periferii euroasijské stepi.

Kimera[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Kimera.

Mezi lety 1500 - 1000 př. n. l. se člověk naučil techniku jízdy na koni. Kimérijci - první kočovní jezdci, kteří přišli na ukrajinské území, byli jejími prvními známými obyvateli Ukrajiny v jejích dějinách. Homér o nich ve své Odysei píše: "Země na severním pobřeží Černého moře je zemí Kimérijců." Toto Homérovo svědectví je pravděpodobně nejstarší písemná zmínka o Ukrajině. Ovšem nic víc, kromě názvu lidí, kteří obývali tato území, v té době pro Řekům známým jako "konec světa" Homér nezmiňuje. Mnoho vědců zastává názor, že Kimérijci se do oblasti Ukrajiny dostali z Nižného Povolží kočovným způsobem přes pohoří Severního Kavkazu a kolem roku 1500 př. n. l. se objevily na Ukrajině. Jiní však vyvrací hypotézu o migraci a tvrdí, že Kimérijci byly původním obyvatelstvem Ukrajiny. Pravda je však taková, že obývali Medziriečí Donu a Dněstru do 7. století př. n. l. O něco později, v důsledku tlaku jiných kočovných kmenů přicházejících z východu, vydali se směrem k Malé Asii.

To jsou ovšem jen dvě z mnoha hypotéz o zrodu Kimérijců. Komplexní analýza všech možných zdrojů přinutila historiky k řadě závěrů:

  • Kimérijci byli první usedlíci na ukrajinském území, kteří přešli ke kočovným způsobu života.
  • Kimérijci ovládali umění jízdy na koni a jejich vojsko se skládalo z mnoha jezdců.
  • Díky kontaktům s mistry kovu z oblasti Kavkazu začaly na Ukrajině vyrábět železo.
Skýtští bojovníci

Skythové[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Skythové.

Skythové, kteří se počátkem 7. století př. n. l. objevili v ukrajinské stepi, nezůstali bez povšimnutí a v kronikách se o nich píše:

Skýtský jezdec

"Hle jde národ ze severní strany ... v ruce drží luk a krátké kopí, jsou krutí! S nikým se nezdržují! Jejich hlasy burácí jako hukot mořských vln. Skáčou na koních vystrojení jako jeden... všichni jsou to lidé chrabří... národ zdaleka, národ dávný... jazyka, kterému nerozumíš. Spálí tvou úrodu i tvůj chléb, zničí tvých synů a dcer, pozabíjí krávy a ovce tvé, zahubí vinohrady a mečem zničí tvoje města, do kterých vkládáš svou důvěru."

Spustošíce mnoho zemí Blízkého východu se Skythové nakonec usadili ve stepích na severním pobřeží Černého moře a na území Ukrajiny založili první velký politický svaz - Skýtský stát. V 5. století př. n. l. jejich navštívil Hérodotos a takto popsal jejich obyvatelstvo:

"Bez pochyby to byli Indoevropané, představitelé raných kočovných kmenů, které tisíce let vládli euroasijské stepi."

Skýtské obyvatelstvo Hérodotos rozdělil na Pachary[p 3] a Carské Skythy.[p 4] Aby v sobě rozvíjeli vojenský instinkt, měli ve zvyku pít krev prvního zavražděného nepřítele a vyrábět si z lebek mrtvých nepřátel číše okrášlené zlatem a stříbrem. Byly oddanými přáteli a přátelství si velmi cenili. Svým obchodním partnerům prodávali předměty, kterými se později stala Ukrajina ve světě známá: vosk, měď, kožešiny, otroků za co dostali víno a klenoty.

Za dnů Skythů se Ukrajina stala důležitou, byť vzdálenou částí antické civilizace Středozemí. Přes řecké kolonie na pobřeží Černého moře měli kontakt na civilizaci starověkých Řeků, kterou si velmi vážili. Kontakty se světem Středomoří však přinášeli i konflikty. V roce 513 př. n. l. vojska Peršanů obsadili území dnešní Ukrajiny. Avšak i proti taktice vypálení země se Skythové dokázali ubránit. Na přelomu 5. - 4. století př. n. l. si podmanili Thráky v oblasti Dunaje. Toto vítězství však bylo pro ně nepotřebné, protože jej dovedlo až k vlastnímu konci. V roce 339 př. n. l. jej Filip II. Makedonský v bitvě porazil. Byl to začátek konce Skythů.

Přibližně po sto letech většinu skýtskeho obyvatelstva asimilovali Sarmati - druhý nejmocnější kmen kočovníků z východu. Pouze několika z nich se na Krymském poloostrově podařilo přežít do 3. století.

Sarmati[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Sarmati.

V průběhu téměř 400 let (2. století př. n. l. - 2. století) stepi severního a východního pobřeží Černého moře ovládli Sarmati,[p 5][p 6] kteří do této oblasti přišli od řeky Volhy. Zpočátku se pokojně promíchávali se Skythy a Řeky, kteří žili na území severně od Černého moře. Postupem času však byli stále více agresivní a nakonec si Skythy podmanili. Když je však válka nedokázala uspokojit, začali Sarmati obchodovat.

Jejich karavany cestovaly po dalekých zemích, odkud do svého hlavního města Tanai na řece Don vozili čínské hedvábí, kaukazský krystal a polodrahokamy z Íránu a Indie. Jako všechny kočovné kmeny v ukrajinských stepích, také Sarmati byl výbojný kmen se slabě rozvinutou federální strukturou a častými boji mezi Sarmatskými kmeny Jazigů, Roksolanů a Alanů. Každý z nich se snažil ovládnout ukrajinské území. Jelikož Ukrajina byla v tomto období v centru migračních procesů (Stěhování národů), Sarmati často soupeřili s jinými kmeny, dokonce jim i předávali moc. Poslední porážku jim uštědřili Hunové, Germáni, Gótové a Římané v 2. století a skoncovali s jejich existencí.

Brzy Sarmaty na ukrajinském území vystřídaly další kočovné kmeny. Sarmati však byly posledním indoevropským národem, který přišel na území Ukrajiny z východu. Po nich téměř celé tisíciletí Euroasijskou step ovládly turecké národy.

Řecké kolonie na území Ukrajiny[editovat | editovat zdroj]

Noví usedlíci nepřicházeli na území Ukrajiny pouze stepí, ale i po moři. Učinili tak Řekové, kteří se postupně usazovali na pobřežích Středozemního, Egejského a Černého moře a kolonizovali jejich pobřeží. Podle slov Platóna Řekové obsadili moře od Gibraltaru až po Kavkaz jako „žáby po dešti“. Na přelomu 7. - 6. století př. n. l. založili mnoho měst v oblasti severního pobřeží Černého moře, která ve 4. století př. n. l. zažila svůj největší rozmach (Olbia, Chersones, Feodosia, Táňa, Pantikapaion). Jejich několikaletý rozkvět však ve 2. století př. n. l. vystřídaly velké potíže. Přiostřily se sociální stávky mezi městským obyvatelstvem, které bylo převážně složené z bývalých otroků a vrchností měst. Navíc, posílení Říma narušilo politickou rovnováhu ve světě starověkého Řecka.

V roce 68 př. n. l. Římská říše porazila posledního cara z dynastie Spartokidovců Mitridata IV., ovládla pobřeží Černého moře a zničila tak Bosporský stát. Do určité míry však vrátila řeckým městům na území ukrajinského pobřeží ekonomickou a politickou stabilitu. Avšak v 1. století častější vpády Barbarů s cílem oslabit Řím se v krátkém čase postaraly o úpadek řeckých měst na pobřeží Černého moře. V roce 270 sice odolávala nájezdům Gótů, ale o sto let později je zcela zničili Hunové.

Období Kyjevské Rusi[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Kyjevská Rus.

Rozdělení dějin Kyjevské Rusi podle ukrajinských historiků[editovat | editovat zdroj]

Rozdělení dějin Kyjevské Rusi z pohledu ruských historiků viz v článku o dějinách Ruska v části Rozdělení dějin Kyjevské Rusi podle ruských historiků .

První období (882 - 972)[editovat | editovat zdroj]

Období velkého rozmachu Kyjevské Rusi ohraničuje téměř sto let od vlády Olega (882) do smrti Svjatoslava I. Igoreviče v roce 972. Panovníci staroruského státu si v tomto období dobyli strategickou obchodní cestu ze Skandinávie do Řecka a podmanili si kočovné kmeny žijící v jejím okolí, aby tak mohli dát základ budoucímu státnímu útvaru na území východní Evropy - Kyjevské Rusi.

Druhé období (980 - 1054)[editovat | editovat zdroj]

Období vlády Vladimíra I. Velkého a Jaroslava I. Moudrého je charakteristické upevněním vlády Kyjeva nad podmaněnými územími a obyvateli, politickým vrcholem staroruského státu - jeho ekonomickým a kulturním rozmachem. Nejdůležitějšími událostmi tohoto období bylo přijetí křesťanství východního ritu a uzákonění prvních zákonů Kyjevské Rusi.

Třetí období (1054 - 1240)[editovat | editovat zdroj]

Poslední období dějin Kyjevské Rusi představuje neustálý boj mezi knížaty o trůn staroruského státu, rostoucí nebezpečí nájezdů nomádských kmenů a stagnace ekonomiky země, které se nejvíce projevilo za vlády Vladimíra II. Monomacha (1113 - 1125) a Mstislava Vladimiroviče (1125 - 1132). Po zpustošení Kyjeva Andrejem I. Bogoljubským v roce 1169 udělaly poslední tečku za dějinami Kyjevské Rusi Mongolo-tatarské kmeny, které v roce 1240 definitivně zastavily trvání staroruského státu.

Teorie vzniku ruského státu[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Normanská teorie vzniku ruského státu a Chazarská teorie vzniku ruského státu.

V polovině 9. století z oblasti Podněpří v hospodářském, kulturním a politickém smyslu stala tichá zátoka. O zhruba 150 let později se však toto území stalo srdcem Kyjevské Rusi - silného politického sjednocení, které se rychle obrátilo v jedno nejrozvinutějších a ekonomicky prosperujících společenství tehdejší Evropy.

O původu a vzniku Kyjevské Rusi uvádí Pověst dávných let, že první zmínka o Ruské zemi pochází z roku 852. V roce 859 Varjagové, kteří přišli zpoza moře, začali vybírat daň od Čudů, Slovanů, Merjanů, Vesů a Krivičů. V roce 862 vyhnali Varjagů za moře a začali si sami vládnout. Nebylo však u nich práva, bouřili se mezi sebou a bojovali. I řekli si: "Najdeme si kníže, které by nám vládlo a soudilo nás podle práva." Šli tedy k Varjagům, nazývaným též Rusy (jako se jiní Varjagové nazývali Švédy a jiní Normany a Angličany a ještě jiní Góty) a řekli jim: „Země naše jest veliká a úrodná, ale řádu v ní není. Přijďte nám vládnout.“ Tři varjažští bratři se tedy i se svým lidem vydali do země, která přijala jejich jméno - Rus.

Opíraje se o tento úryvek, řada německých vědců (Gottlieb Siegfried Bayer, Gerhard Friedrich Müller, August Ludwig von Schlözer), kteří v 18. století sloužili na dvorech Ruského impéria, rozvíjela tzv. normanskou teorii vzniku ruského státu.[p 7] Zdůrazňování významu německého vlivu a nezpůsobilosti Slovanů založit svůj vlastní stát přinutilo slavného ruského vědce 18. století Michaila Vasiljeviče Lomonosova napsat německým vědcům odpověď, v níž dokazoval prvořadou roli Slovanů na založení Kyjevské Rusi. Lomonosovova tvrzení dala vzniknout tzv. antinormanské koncepcí a bylo začátkem sporů, které dodnes trvají. Na přelomu 19. - 20. století se však prosadila normanská teorie, protože ji podporovala většina západních a řada známých ruských historiků tohoto období.

Ve 30. letech 20. století zahájili sovětští vědci protiútok a normanskou teorii prohlásili za politicky škodlivou, protože se v ní odmítá způsobilost slovanských národů založit nezávislý stát. Při tom však respektovali tendence Něstora - autora letopisu Pověst dávných let z 11. století, - který poukazoval na řadu vnitřních rozporů mezi jeho tvrzením a archeologickými vykopávkami, které nepotvrzovali širokou účast Varjagů v Kyjevské Rusi. Vycházeje z těchto poznatků dospěli k závěru, že Kyjevskou Rus založili východní Slované.

Původ názvu "Rus"[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Rusové.

Ve značné míře tato fakta přinutila jednat i lingvisty, kteří si vytvořili svou teorii původu slova Rus:

  • Normanisté ukazují že toto slovo pochází od slova Ruotsi (goichi), kterým Finové nazývali Švédy. Navíc toto slovo má původ ve starém švédském slově gogig, což v češtině znamená pádlovat. Protože Finové udržují velmi úzké přátelské vztahy se Švédy a také Slovany, rozhodli se obyvatelé Finska, že tento název (Ruotsi) budou používat pro oba národy - Švédy a Slovany.
  • V antinormanské koncepci se slovo Rus spojuje s názvy řek Ros a Live v oblasti střední Ukrajiny.
  • Jiná hypotéza říká, že existuje spojení mezi tímto slovem a názvem nomádského kmene Roksolania, jejichž název pochází z íránského slova gjoch (česky: světlo).
Rusové vítají Varjagy; obraz V. Vasněcova

Protože se zdá, že tyto hypotézy jsou nedostatečné, žádná z nich neměla větší podporu. Co se týče samotného slova "Rus", jím byli z počátku nazýváni Varjazi, poté území Poljanů ve střední Ukrajině a časem i Kyjevská Rus. Pokud se však nepodařilo dosáhnout konkrétního závěru v otázce původu slova Rus, tak neexistuje ani obecný pozitivní konsensus na relativně širším problému - otázce vnějšího vlivu Skandinávců na faktory samostatné slovanské evoluce při zrodu a vývoji Kyjevské Rusi. Výsledkem dlouhotrvajícího sporu je málo nových faktických údajů, což nakonec vedlo k postupné nutnosti hledat kompromisní řešení.

V současnosti se tvrdí[kdo?], a tím se dosáhlo i shody, že Skandinávci měli poměrně velký vliv na společnost a kulturu východních Slovanů. Putujíce v nevelkých seskupeních podnikavých obchodníků, Varjagové si rychle osvojovali východoslovanské jazyky a zvyky. Protože jich však bylo málo, sotva mohli vážněji ovlivnit charakter života místního obyvatelstva. Těžko však popřít účast, ba dokonce vůdčí roli Varjagů v politickém životě Kyjevské Rusi, bera v úvahu, že všichni panovníci v Kyjevě až na Svjatoslava I. včetně jejich družiny - měli skandinávská jména. Varjagové hráli roli katalyzátoru politického rozvoje díky čemuž si podřídili Slovany a jejich politickou organizaci a byli pro ně hrozbou, která Slovany přinutila se samostatně lépe organizovat. Je však pravda, že zájmy východních Slovanů a Varjagů v mnoha případech korespondovaly (omezení vlivu Chazarů, obrana proti vpádům nomádských kmenů a zabezpečení a ochrana dněperské obchodní cesty do Byzantské říše.

Proto je obtížné tvrdit, že vznik Kyjeva a Kyjevské Rusi bylo zásluhou nějaké samostatné etnické skupiny; šlo spíše o výsledek složité slovansko-skandinávské spolupráce.[p 8]

Z vyprávění Něstora Letopisce[editovat | editovat zdroj]

Ještě rychleji a rozhodněji se rozvíjely události, které byly příčinou příjezdu Skandinávců na scénu dějin tehdejšího světa. Abychom je mohli pochopit, musíme především znát životní podmínky a okolní krajinu Švédska a Skandinávie 8. - 9. století, kde se v té době rozmohl, z dosud nezjištěných příčin, nevídaný demografický boom. Mnozí mladí Skandinávci, kteří nenašli přijatelné podmínky pro to, aby mohli ve své rodné zemi i nadále zůstat, se vydávali na lodích hledat svůj osud v cizině. Podnikali pustošivé výpravy do zemí západní Evropy a usazovali se na podmaněných územích Anglie, Francie, Itálie a Sicílie, kde zakládali své království a knížectví. Jiní zase přeplavali Atlantský oceán a kolonizovali Island, Grónsko a, což je velmi pravděpodobné, dostali se až ke břehům Severní Ameriky. Třetí skupina Skandinávců - tzv. Varjagové - směřovali na jihovýchod a usazovali se na březích Baltského moře, při Ladožském jezeře a později i v Novgorodu a u jezera Ilmen. V těchto oblastech žili ve svých usedlostech - opevněných pevnostech a řemeslných dílnách, v nichž bydleli spolu se ženami a dětmi.

Obchodem, ale mnohdy i krádeží (a to zejména tehdy, když získání zboží prvním způsobem dosáhnout nešlo), získávali kožešiny, med, vosk a otroků. Častokrát však chtěli podstatně více než jim místní obyvatelé mohli dát. Proto začali pátrat po různých říčních cestách vedoucích na jih a možnostech jak se dostat k městům v Byzantské říši obydleným islámským obyvatelstvem. Za krátký čas si osvojili říční síť a zjistili, že s Baltského moře se po Volze dostanou ke Kaspik a odtud cestou do Bagdádu. Později vznikla důležitější cesta - v letopisech nazvaná jako tzv. Cesta ze Skandinávie do Řecka, - která spojovala sever s jihem a končila v Konstantinopoli. Přesídlení Varjagů bylo tedy otázkou času.

Jak se píše v Pověsti dávných let, v roce 862 dva Varjagové - Askold a Dir - opustili svého knížete Rurika a odpluli z Novgorodu se svými vojáky dolů po Dněpru ke Kyjevu a podmanili si místní obyvatelstvo (Polany), které jim každoročně přinášelo daň.

Oleg I. nad kostmi svého oblíbeného koně; obraz V. Vasněcova z roku 1899

Askold a Dir si očividně velmi rychle osvojili všechno bohatství, sílu a slávu, protože už v roce 860 společně s Polany zaútočili na Konstantinopol. Brzy se jejich hrdinské činy roznesly po celé zemi a doslechli se o nich i obyvatelé Novgorodu. Přestože kníže Rurik už dávno umřel a jeho syn Igor byl ještě mladý na to, aby zemi vládl, Oleg, který za Igora zodpovídal dokud nedosáhne plnoletosti, vzal s sebou manželku a Igora a odplul do Kyjeva. Po příjezdu se snažil získat si zatím obsazený panovnický trůn. Lstí vylákal za město Askolda a Dira, obvinil je z uzurpování moci a následně zavraždil. V roce 882 se usadil v Kyjevě a prohlásil toto město za "matku ruských měst".

Takto o příchodu Varjagů do Kyjeva vypráví kronikář Něstor. Výsledkem pečlivé analýzy textu, kterou se zabývalo mnoho vědců[kdo?], se ve výpovědi Něstora navzdory nejpravděpodobnější verzi příjezdu Varjagů na území Kyjevské Rusi, kterou nám podává, nacházejí mnohé chyby a nedopracované místa.

Protože však chybí relevantní a spolehlivé informace, které by dokumentovaly vládu knížete Olega i v jiných zdrojích, je těžké odlišit realitu od výmyslu v Něstorově kronice vzniku staroruského státu.

Vzestup Kyjeva[editovat | editovat zdroj]

Kyjev, jakož i většina velkých měst světa, vděčí slávě své výhodné geografické poloze. Nachází se na středním toku Dněpru a byl vždy tranzitním uzlem, který spojoval Černé moře s Baltským. Okolní příroda - na severu lesy a na jihu stepi - již dopředu určovala nemalý strategický význam města. Proto se stal centrem bitev, bojů a vzájemných vztahů dvou historických směrů.

První panovníci[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Kij, Šček a Choriv.

Podle historiků již v 6. - 7. století Polané v čele se svým legendárním vůdcem Kijem[p 9] vytvořili silný kmenový svaz, který vládl ostatním kmenům a udržoval úzké přátelské vztahy s Byzantskou říší. Je však velmi zpochybnitelné to, zda první panovníci Kyjeva měli pojetí o státnosti.

Oleg I. přibíjí na bránu Konstantinopolu svůj erb.

Další činností knížat Kyjevské Rusi byl výběr daně.[p 10] Každoročně na jaře, když na řece začaly tát ledy, obyvatelé staroruského státu posílali po ní panovníkovi daň. V Kyjevě byla pak nakládána do karavanů a odvážena do Byzantské říše. Cestou si však museli karavany dávat pozor na časté hrozby kočovných kmenů, které se snažili získat si co i jen kousek z utržené daně panovníka.

Oleg I.[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Oleg.

O prvním historicky prokazatelném panovníkovi staroruského státu a Kyjeva se ví velmi málo. Dodnes není jasné, zda patřil k dynastii Rurikovců, nebo byl samozvancem, kterého letopisec Něstor za několik století připsal k této dynastii. Nelze však v žádném případě pochybovat o tom, že Oleg talentovaným a odvážným panovníkem byl. V roce 882 si podmanil Kyjev včetně tamních obyvatel a následně rozšířil svou vládu (tj. právo na shromažďování daně) i na okolní kmeny Drevljanů.

Během své vlády se dostal do konfliktu s Chazary, jejichž vojsko porazil u Kaspického moře. Na vrcholu své slávy v roce 911 v čele s vojskem napadl a vyplenil Konstantinopol.[p 11] Během své vlády (882912) se snažil o sjednocení Kyjevské Rusi s Novgorodem, a tak si podrobit tyto dvě hlavní části na obchodní cestě ze Skandinávie do Řecka.

Igor I.[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Igor (Kyjevská Rus).
Igor I. vybírá daň od Drevljanů

Vláda Igora I. (912945) nebyla tak úspěšná jako vláda jeho předchůdce Olega. Jak bylo u kyjevských panovníků zvykem, i on si od počátku své vlády udržoval kontakt s jemu podmaněnými kmeny Drevljanů. Ti však tuto situaci dlouho nesnesli a společně s kmenem Uličů proti svému panovníkovi povstali. Igorovi trvalo dlouho, než je znovu naučil poslušně platit daň a mohl tak navázat na úspěšnou expanzivní politiku Olega I.

Když v roce 941 uplynula 30letá mírová smlouva uzavřená mezi Kyjevskou Rusí a Byzantskou říší v roce 911 po dobytí Konstantinopolu Olegem I., Igor mohl toto nejbohatší město východní Evropy znovu dobýt. Bitva o Konstantinopol však pro něj skončila fiaskem a panovník byl nucen uprchnout z hořících a potápějících se lodí a v roce 944 podepsat mírovou smlouvu. Koncem toho roku se opět vzmohl a pokusil se hledat expanzivní štěstí na východě země. S velkým ruským vojskem se mu podařilo oloupit města na pobřeží Kaspického moře a vítězoslavně se vrátit zpět do Kyjeva.

Igorova vláda však skončila stejně jako začala - povstáním Drevljanů.

Olga I.[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Olga (Kyjevská Rus).
Olga I. první panovnička Kyjevské Rusi a Kyjeva

Autor Pověsti dávných let byl bez pochyby nakloněn první panovnici staroruského státu Olze I. (945957) - ženě Igora I. a regentce jejich syna Svjatoslava I.. Často ji popisoval jako krásnou, energickou a především moudrou panovnici. Mniši z klášterů ji zase za všechno štědře chválili, což lze snad vysvětlit tím, že v roce 955 se jako první panovnice odhodlala přijmout na území Kyjevské Rusi křesťanství.[p 12][p 13] Avšak i bez těchto komplimentů by byla Olga I. slavnou kyjevskou kněžnou.

V dobách kdy byla pomsta absolutní morální povinností, se Olga rychle a účinně pomstila Drevljanům za smrt svého manžela. Na druhé straně si však uvědomovala, že by bylo nutné změnit libovolně a chaoticky laděný charakter sběru daní, který byl příčinou smrti Igora I. Do dějin ruského národa se tedy zapsala jako první panovnice, která zreformovala zemědělství Kyjevské Rusi a reformou přesně určila, z jakých zemí se má po jakém čase vybírat stanovená daň. Samozřejmě dávala pozor i na to, aby její poddaní měli z čeho žít a daň znovu platit.

Panovnice velmi často cestovala. Před válečným konfliktem dávala přednost diplomatickému řešení sporů. V roce 957 dokonce přelstila konstantinopolského Imperátora při jednáních a už nikdy více se s ním na jeho žádost nepotkala. Nejmocnější vladař tehdejšího světa se cítil uražen. Mnozí letopisci tomuto faktu přikládají velkou důležitost, protože to svedčilo o postupném vzrůstu moci Kyjeva a Kyjevské Rusi nad Konstantinopolem a Byzantskou říší.

Svjatoslav I.[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Svjatoslav I. Igorevič.
Setkání Sviatoslava I. s byzantským imperátorem Janem I. na břehu Dunaje

Odvážný, výbušný, přímočarý a surový, Svjatoslav I. Igorevič byl především kníže-voják, který si během své vlády (945 /962972) vysloužil přezdívku "kozák na trůnu" právě pro svou válečnou povahu. Jeho slovanské jméno, skandinávská výchova a nomádský způsob života se projevili ve společenství evropského a asijského začátku. Jeho vláda symbolizovala vzrůst pozdějších hrdinských dní v dejinách Kyjevské Rusi.

V roce 964 jako 22letý začal válku na východě své země, jejímž cílem bylo podrobit si východoslovanský kmen Viatičů, žijících v okolí řeky Oky - v původní vlasti dnešních Rusů, kteří tam mají svůj původ. Podrobení si tohoto východoslovanského kmene znamenalo pro staroruský stát rozšíření vlivu na všechny východní Slovany a možnost kolonizace severovýchodních území, které jsou dodnes součástí Ruska.

Vítěznou bitvou proti Bulharům a Chazarům u Volhy zase položil základy konce Chazarského chanátu. Porážkou Chazarů navíc Svjatoslav I. odstranil svého soupeře v hegemonii nad územím Eurasie, čímž začal kontrolovat velkou obchodní cestu vedoucí po Volze a také se přičinil o zastavení nájezdů nomádských kmenů (Pečeněhů) na ukrajinské stepi.

V druhé polovině své vlády se Svjatoslav I. zcela orientoval na oblast Balkánského poloostrova. V roce 968 souhlasil s pomocí v boji proti Petrovi I. na straně vojska Byzantské říše. Na čele obrovského vojska zničil své protivníky a ovládl bohatá města na pobřeží Dunaje. Panovníka tento kraj natolik uchvátil, že jen nebezpeční Pečeněhové ho dokázali přesvědčit, aby se vrátil zpět do Kyjeva. Jakmile však hrozba pominula, panovník, - kterému nyní patřily všechna území od Volhy až k Dunaji, - se rozhodl, že se na Dunaj znovu přestěhuje a udělá tam rezidenci.[p 14] Za svého nástupce v Kyjevě tedy jmenoval svého staršího syna Jaropolka I. Sviatoslaviče, mladšího syna Olega udělal panovníkem Drevljanů a nejmladšího Vladimíra I. Sviatoslaviče posadil na trůn v Novgorodu.

Když se byzantský imperátor dozvěděl o svém agresivním západním sousedovi, vyhlásil mu válku a po dlouhém odolávání přinutil Svjatoslava I. vzdát se. Zemi Svjatoslava I. nečekaně napadli Pečeněhové, kteří ho zavraždili. Pověst dávných liet tyto události popisuje takto: "... chán Pečeněhů přikázal z lebky Svjatoslava I. udělat pohár. " Tak skončily znamenité dny vlády Svjatoslava I. Igoreviče.

Pokřtění Kyjevské Rusi

Kyjev na vrcholu své slávy[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Jaropolk I..

Po smrti Svjatoslava I. se na území Kyjevské Rusi poprvé (z pochopitelného důvodu) objevily politické rozbroje mezi příslušníky dynastie Rurikovců, protože trůn panovníka staroruského státu a Kyjeva byl prázdný. Mezi kandidáty na trůn vypukla občanská válka, v níž Jaropolk I. zavraždil svého bratra Olega. Mladý Vladimír I., který se obával o svůj život a osud, utekl z Novgorodu do Švédska, odkud se za několik let později vrátil a s početnou skupinou Varjagů v boji bratra Jaropolka I. zabil.

Vladimír I. Velký[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Vladimír I..

Roky vlády Vladimíra I. Velkého (978/9801015) byly pro Kyjevskou Rus něčím, co do té doby země ve svých dějinách ještě nezažila. Přestože varjažská knížata od tohoto momentu hleděla na Rus pouze jako na arénu dalších možností pro realizaci expanzivní politiky panovníků staroruského státu, naopak, Vladimír I. vládl zemi mnohem konstruktivněji než jeho následovníci. Na rozdíl od svých předchůdců, kteří pokládali za důležité rozšiřování svého území a sběr daní, v centru pozornosti nového panovníka Kyjevské Rusi byl především blahobyt a prosperita země, které se již za jeho vlády začaly projevovat. Postupně se jeho země začala zvedat z prachu válek k lepším a trvalejším hodnotám.

Udržoval přátelské styky s okolními státy (České království, Uhersko, Polsko) a snažil se o přístup k co nejvíce obchodním cestám, aby jeho země stále vzkvétala.[p 15]

Největší zásluhou Vladimíra I. Velkého bylo přijetí křesťanství východního bloku[p 16][p 17] v roce 988. Pochopil, že Kyjevská Rus svou etapu tradičního pohanského náboženství již přežila a začal se zabývat otázkou upřesnění charakteristiky obrazu duchovních, sociálních a politických snah tehdejší společnosti Kyjevské Rusi.

Vladimír podle Nestorovy Pověsti dávných let vyznával staroslovanská božstva. Sám upevnil slovanský pantheon s šesti hlavními bohy (Perun, Chors, Dažbog, Stribog, Semargl, Mokoš). Knížecí dvůr nicméně přicházel do styku s Židy, muslimy i křesťany. Vladimír se po přijetí křesťanství východního ritu z rukou Byzance, což znamenalo také spojenectví císaře Basileia II. Bulharobijce a možnost oženit se s jeho sestrou, princeznou Annou. Roku 988 tak v Chersonésu (u dnešního Sevastopolu) přijal křest a následně se s Annou oženil. Po návratu do Kyjeva zbořil pohanské modly a nařídil hromadný křest obyvatel ve vodách Dněpru. Podle dobových pramenů se změnil v dobrého a moudrého panovníka, který zakládal kostely, školy a města, mezi nimi také město Vladimir v dnešním Rusku.

Díky jeho výběru byla Kyjevská Rus navždy spojována s křesťanským Západem a nikoliv z islámským Východem. Toto spojení podmínila její nevídaný historický, společenský a politický rozvoj.

Jaroslav I. Moudrý[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Jaroslav I. Moudrý.

Smrt Vladimíra I. Velkého byla příčinou nové bratrovražedné války dynastie Rurikovců. Za podpory Poláků starší syn Vladimíra I. - Sviatopolk I. - napadl své mladší bratry Svjatoslava I., Borise a Gleba a zavraždil je.[p 18] Jeho druhý syn - Jaroslav I. Moudrý z Novgorodu, - v roce 1019 pomocí velkého vojska Varjagů porazil Sviatopolkova vojska. Tímto vítězstvím však v Kyjevské Rusi nedosáhl plnou moc a vládu. Navíc ho znovu napadl jeho bratr Mstislav. Aby předešli dalšímu společnému krveprolití, dohodli se na přerozdělení vlády v zemi. Jaroslav I. zůstal v Novgorodu a pod svou vládu získal všechna území od Dněpru a Mstislav začal vládnout v knížectví Tmutrakanském (990/10101036) a Černigovském (10241036). Kyjev - pro oba panovníky důležité město - nebylo nikoho. Po Mstislavově smrti ho však do smrti své v roce 1054 dobyl Jaroslav I. Moudrý a stal se tak jediným vládcem staroruského státu.

Vladimír II. Monomach[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Vladimír II. Monomach.

Po období častých výměn knížat na trůnu Kyjevské Rusi kdy se za 59 let vyměnilo osm panovníků, se konečně pro staroruský stát našel vhodný panovník - Vladimír II. Monomach - syn velkoknížete[p 19] Vsevoloda I. Jaroslaviče.

Ještě předtím než se dostal na trůn, pokoušel se na schůzce knížat Kyjevské Rusi v Ľubči u Kyjeva v roce 1097 zavést nový systém následnictví trůnu, aby zamezil bratrovražednými válkám. Žádný kompromis však nedosáhl a co se týkalo samotného Kyjeva, ten tak či onak zůstal jablkem sváru.

Vladimír vládl v letech 11131125. Pozornost si ale zaslouží i období před nástupem na trůn. Významné byly jeho boje s Polovci, z nichž panovník porazil asi 200 oddílů a vůdců. Tyto bitvy z let 1103, 1107 a 1111 se zapsaly zlatým písmem do dějin Ruska a Ukrajiny. Důkazem popularity Vladimíra II. Monomacha byl fakt, že po smrti Svjatoslava II. Jaroslavice Kyjevané povstali a dožadovali se, aby právě on usedl na kyjevský trůn, přestože nebyl přímým následníkem. Až když se 60letý panovník rozhodl postavit do čela Kyjevské Rusi, tak povstání vzbouřených kyjevanů skončilo.

Za své vlády vynikal obrovskou autoritou, která mu dovolila spojit většinu ztraceného ruského území do jednoho celku. Od těch dob už ale na Rusi nikdy nepanovala taková jednota a souhlas jako za vlády Vladimíra II. Provedl také některé změny v sociální oblasti, aby uspokojil nedostatky svých poddaných. Důkazem toho, jak vážně bral panovník zřetel na společenské problémy, jsou slova jeho rady, se kterou se obrátil na své syny těsně před smrtí.

Kníže Vladimír II. Monomach odpočívá po honu na kraji lesa

"Nejvíce ze všeho nezapomínejte na chudé... a nedávejte šanci silným, aby zvítězili nad člověkem bídným a ubohou vdovou"

Naslouchal žádostem svého lidu a systematizoval jejich povinnosti ve svém kodexu práva díky čemuž ještě více vzrostla jeho popularita u lidí. Obnovil pořádek v Kyjevě, který byl po povstání jeho obyvatel téměř v ruinách a získal si podporu bojarů a kupců.

Koncepce udržet roztřeseně ruské území v jednotě však Vladimírovi dlouho nevydržela. Po jeho smrti v roce 1125 se ji podařilo udržet již jen jeho synovi Mstislavovi Vladimiroviči. A jeho smrt v roce 1132 určila konec dnů Kyjevské Rusi - jedné velké etapy dějin Ruska a Ukrajiny, během nichž Kyjev hrál hlavní roli centra ruských knížectví a území - a byla začátkem politické roztříštěnosti staroruského státu.

Úpadek Kyjeva[editovat | editovat zdroj]

Kyjevská Rus (1054-1132)
Podrobnější informace naleznete v článku Rozpad Kyjevské Rusi.

Politický úpadek[editovat | editovat zdroj]

Po smrti Mstislava Vladimiroviče panovníci dynastie Rurikovců, kteří se silou moci snažili o zachování celistvosti území Kyjevské Rusi, už neměli tolik možností a podmínky pro zachování tak velkého státního útvaru, jakým Kyjevská Rus ve 12. století byla. Navíc se kromě politických problémů[p 20] se v zemi objevily i jiné aspekty rozpadu Kyjevské Rusi. S vítězstvím principu následnictví, který se pokoušel zavést Vladimír II. (princip přechodu vlády z otce na syna) nad systémem rotace a přechodu vlády na prvorozeného syna po smrti panovníka jaký zavedl Jaroslav I. Moudrý, se čím dál tím víc hlouběji zakořeňovala rodinná pouta panovníků v jednotlivých knížectvích. Proto byla knížata v bližším vztahu se svým knížectvím, v němž viděli svoji budoucnost a nikoliv s Kyjevem, o jehož trůn se vedl mezi panovníky neustálý boj.[p 21]

Navíc se vznikem nových knížectví, které se vytvořily po rozpadu Kyjevské Rusi se obyvatelstvo a území Kyjeva zmenšilo do té míry, že nedokázalo čelit expanzivní politice údělných knížectví, které si čím dál tím více ukrajovala z území Kyjeva. Ani tehdy však město, navzdory ztrátě mnoha území, neztrácelo na kráse a s přilehlými územími, které mu zůstaly, se začalo nazývat "Ruskou zemí" v užším slova smyslu. Kdo dobyl Kyjev, nejenže mohl být právem hrdý na své vysoké postavení v dynastii Rurikovců a mohl být na samém vrcholu, ale mohl být hrdý i na to, že vládne ve městě, které již dávno nazývali "Matkou ruských měst".

Ekonomický úpadek[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Cesta od Varjagů k Řekům.

Koncem 11. století funkce a význam obchodní cesty ze Skandinávie do Řecka, která v mnohém pozitivně ovlivnila rozvoj Kyjeva, začala postupně upadat, což se odrazilo na celkové ekonomice staroruského státu. Podnikaví italští kupci totiž Kyjev na svých cestách do Byzantské říše, Malé Asie, Blízkého východu a zemí západní Evropy začali houfně objíždět.[p 22] Navíc ruská knížata, která mezi sebou stále bojovala o kyjevský trůn, těžko ubránila hlavní cestu od nájezdů nomádských kmenů.[p 23] Všechny tyto události, které zostřovaly vztahy mezi nespokojenými Kyjevany a jejich panovníky byly příčinou vzniku sociálních nepokojů obyvatelstva a zrodem nezastavitelného úpadku Kyjeva ve sféře politické, ekonomické a sociální.

Ukrajina v období nadvlády Polska a Litvy[editovat | editovat zdroj]

Litevské velkoknížectví v 13. až 15. století

Po samostatném období prvního státního útvaru východních Slovanů - Kyjevské Rusi - nastalo období vlády, kdy se na území Ukrajiny projevil vliv sousedních zemí - Polska a Litvy. Ukrajinské obyvatelstvo se tak na několik staletí ocitlo pod nadvládou jiných národů a politickou samostatnost a národní hrdost si muselo vybojovat. Tento boj o národní sebeurčení se stal a dodnes zůstal jedním z nejdůležitějších témat dějin Ukrajiny.

Expanze Litvy na území Ukrajiny[editovat | editovat zdroj]

Prvním národem, který projevil zájem o ukrajinské území, byli Litevci, když začátkem 14. století kníže Mindaugas zaútočil na Bělorusko a následně jeho syn Algirdas ve 40. letech 14. století i na Ukrajinu. O dvacet let později se mu podařilo podmnanit si malá knížectví v oblasti řeky Dněpr a v roce 1362 i Kyjev, čímž jeho expanzivní politika dosáhla za jeho vlády absolutního vrcholu. Litevské velkoknížectví se totiž v tomto období stalo největším státem Evropy, když si podmanilo i polovinu území bývalé Kyjevské Rusi. Bylo by však nesprávné tuto expanzivní politiku knížete Algirdase na ukrajinské území interpretovat jako nájezd zuřivých tlup z jiných území. Pokud bychom chtěli najít vhodná slova k vyjádření tohoto cílevědomého procesu rozšiřování litevského území, měli bychom raději mluvit o připojení a spojení obou zemí. Samotná litevská knížata považovala svou expanzivní politiku za "misi sjednocení území Kyjevské Rusi", proto se mnozí historici při srovnání Litevského velkoknížectví a Moskevské Rusi s Kyjevskou Rusí z hlediska zachování podobnosti tradic více přiklánějí ke Kyjevské Rusi.

Podle některých ukrajinských historiků expanzivní krok litevských knížat směrem na východ neznamenal zničení Kyjevské Rusi a zabrání jejího území cizími kmenovými uskupeními, která pohltila Ukrajinu, nýbrž naopak, byl jejím znovuzrozením, protože litevská knížata na jejím území svou taktikou vlády v mnohém připomínala panovníky z dynastie Rurikovců. Dokázala se přizpůsobit k místním tradicím Běloruska a Ukrajiny a na svém nově připojeném území se řídila heslem "Staré nezměníš a nové nezavedeš." Přičemž zachovala úřední jazyk, kterým byla ruština.

Expanze Polska na území Ukrajiny[editovat | editovat zdroj]

Dalším národem, který okupoval ukrajinské území a snažil se získat jejich vliv, byli Poláci v čele s Kazimírem III. Velkým, který se na sousedním území snažil obnovit středověkou polskou monarchii. Zájem na rozšíření své země směrem na východ neměl pouze polský panovník, ale i polští magnáti a katolická církev, kteří krále podporovali, protože si chtěli podmanit důležité obchodní cesty v Haliči. Ve spolupráci s Ludvíkem I. a na základě s ním uzavřené úmluvy ještě v roce 1339, kterou se oba panovníci zavázali společnými silami postupovat při obsazování území Ukrajiny, se mu to s obtížemi podařilo.

O území Haliče však musel nadále bojovat, protože proti němu vyrazila vojska litevského knížete. Válka mezi oběma knížaty skončila v roce 1366. Jejím výsledkem byla polská okupace celé Haliče a části Volyně, čímž se území Polska rozšířilo o více než 52 000 km². Na základě úmluvy z roku 1339 mezi Ludvíkem I. a Kazimírem III. v roce 1370 po smrti polského krále přešlo pod správu uherského krále a od roku 1384 nad ním začala vládnout Hedvika I. - dcera Ludvíka I., - která dva roky po nástupu na trůn definitivně připojila Halič k Polsku. Ihned po jejím připojení stanovila nové podmínky mezi svými poddanými. Kromě ruštiny se oficiálně mohla používat i latina a pravoslaví bylo římským papežem Benediktem XII. vyměněno za katolicismus. Již v roce 1375 vzniklo ve městě Lvov první katolické arcibiskupství, které položilo základ rozvoji klášterů františkánů a dominikánů, šířících novou víru mezi polskou, německou, českou a uherskou šlechtou.

Polská anexe území obývaného ukrajinským obyvatelstvem byla v konečném důsledku důležitým bodem zvratu v dějinách obou národů. Pro Poláky totiž znamenala počátek stálé orientace směrem na východ na rozdíl od orientace na západ, která přetrvávala v dřívějším období. Tato změna měla za následek dalekosáhlou změnu politických a sociálně-ekonomických hledisek v budoucím Polsku.

Pro Ukrajince záměna svých knížat za cizí byla nejen jednoduchou záměnou čelních představitelů země, ale znamenala i seznámení se ukrajinských obyvatel s novým náboženstvím a kulturou. Bez ohledu na pozitivní následky této symbiózy dvou příslušníků národů, pozdější časy ukázaly, že právě toto "seznámení se s cizím" u Ukrajinců vyvolalo ostré náboženské, sociální a etnické konflikty, které se nejvíce projevily v následujících 600 letech ve všech oblastech života ukrajinského obyvatelstva.

Polsko-litevská unie[editovat | editovat zdroj]

Erb Republiky Polské koruny a Litevského velkoknížectví

Obě země - Polsko a Litva - rychle pochopily, že je spojují společné zájmy. Nacházely se pod hrozbou agresivního útoku a expanzivních plánů Řádu německých rytířů, kteří se nacházeli v oblasti Baltského moře. Zesláblé Litevské velkoknížectví se nedokázalo bránit nájezdům německých rytířů ze severu a navíc složitá situace v Moskevském knížectví, které hrozilo vojenským vpádem na území Litevského velkoknížectví z východu, rychle zhoršovala jeho růst moci a prestiž.

Mezitím se Poláci, nespokojeni s dynastickými svazky s Uhrami, snažili podmanit si další ukrajinské území a hledali tak nové příležitosti k uskutečnění svých plánů. V tomto okamžiku polští magnáti navrhli neočekávanou nabídku - uzavřít unii mezi Polskem a Litvou a vdát polskou královnu Hedviku I. za nového litevského velkoknížete Jogailu.

Litva a Polsko v roce 1387

V roce 1385 došlo v malém běloruském městě k podpisu smlouvy a vzniku polsko-litevské unie. Litevský velkokníže si vzal polskou královnu a byl korunován polským králem. Spolu s ostatními požadavky, o kterých se ve smlouvě pojednávalo, vrátil nový polský král litevskému obyvatelstvu katolicismus a litevské a ukrajinské území bylo "na věky věčné" ("на возрасты вечные") připojeno k Polsku. Z formálního hlediska si uzavřením polsko-litevské unie chtěl nový polský král podmanit a zničit litevské velkoknížectví. Ale nezávisle na dohodách mezi polskými magnáty a Jogailou zůstalo litevské velkoknížectví dostatečně silným a životaschopným státním útvarem a litevská šlechta byla příliš sebevědomá, než aby dovolila Polsku pohltit jeho území. Přestože byly Litva a Polsko mezi sebou spojeny Krewskou unií, litevská šlechta si dokázala vedle Vladislava II. vychovat vlastního talentovaného panovníka Vytautase, který v roce 1392 přinutil polského krále uznat jeho faktickou moc a vládu nad Litevským velkoknížectvím, čímž si Litva zachovala vlastní nezávislost. Několikrát během své vlády se Vytautas snažil přerušit vztahy s Polskem a získat královský titul pro sebe. Ačkoli všechny tyto pokusy byly neúspěšné, do velké míry dostatečně signalizovaly sílu a odhodlání ukrajinské a litevské šlechty Litevského velkoknížectví držet krok s Polskem. Pro ukrajinské feudály zachování autonomie litevského velkoknížectví znamenalo otázku života a smrti, protože litevská šlechta považovala tuto skupinu ukrajinského obyvatelstva na rozdíl od polské za sobě rovnou.

Kníže Vytautas začal podle vzoru Algirdase rozšiřovat území Litevského velkoknížectví směrem na východ, čímž si získal přízeň Ukrajinců, kteří měli zájem na opětovném připojení bývalých ruských území, pokoření Zlaté hordy a vybudování nových pevností, které by je uchránily před nájezdy kočovných kmenů. I při těchto odvážných krocích knížete Vytautase se objevily určité problémy, s nimiž nebyli Ukrajinci spokojeni. S politikou knížete Vytautase Ukrajinci nesouhlasili a bouřili se dále a v roce 1413, když se Vladislav II. s Vytautasem dohodli na zrovnoprávnění litevské a polské šlechty, nepokoje ukrajinských bojarů vzrostly, protože se právem obávali zhoršení vztahů s litevskými šlechtickými kolegy. Navíc se stupňovaly nepokoje i mezi přívrženci katolicismu a pravoslaví, které vznikly ještě v dobách uzavírání Krewské unie v roce 1385 a vyvrcholily po smrti knížete Vytautase v roce 1430.

Novým knížetem Litevského velkoknížectví se stal mladší bratr Vytautase, Švidrigail, který dal během své vlády polskému králi jasně najevo, jaké bude jeho směřování vlády, když začal podporovat ukrajinské pravoslavné věřících. To se polskému králi znelíbilo a Švidrigaila na trůnu Litevského velkoknížectví vyměnil za Vytautasova mladšího bratra Žigimantase I., a boj mohl začít. Tábory se rozdělily na dva - jedni podporovali Žigimantase I. a druzí Švidrigaila, který byl nakonec v roce 1440 rukama litevské šlechty zavražděn.

V polovině 15. století se vztahy mezi litevskou a ukrajinskou šlechtou znovu zostřily, zvláště poté, co nový velkokníže Kazimír Jogalaitis učinil několik reformních kroků v oblasti centralizace země - Kyjev a Volyň se podle vzoru Polska převedly na obyčejné provincie, s čím Ukrajinci absolutně nesouhlasili, protože ztratili samostatnost na Litevském velkoknížectví. Tímto krokem litevského velkoknížete se prvky státnosti Kyjevské Rusi pomalu, ale jistě začaly vytrácet ze života obyvatel jeho knížectví.

Krymský chanát[editovat | editovat zdroj]

Krymský chanát
Hlavní článek: Krymský chanát

Ze stepí viselo nad lidmi obývajícím příhraniční oblasti Ukrajiny nebezpečí ze sousedního Krymského chanátu. V dobách pomalého úpadku Zlaté hordy se její kočovní členové -Tataři, kteří obývali oblasti kolem Černého moře, v roce 1441 oddělili od Zlaté hordy a na Krymském poloostrově a jihovýchodě dnešní Ukrajiny si vytvořili svůj vlastní stát - Krymský chanát, kterému vládli panovníci z rodu Girejovců. Jejich expanzivní politika pokračovala směrem od pobřeží Krymského poloostrova, kde si s pomocí osmanských Turků podmanili italská a řecká obchodní města. Složité problémy Litevského velkoknížectví neustávaly ani po roce 1503. Jeho cháni si dokázali zachovat svou autonomii, protože podnikali loupežné výpravy proti pohraničnímu obyvatelstvu ukrajinského území a odtud získávali levnou pracovní sílu v podobě ukrajinských a ruských nevolníků, které pak prodávali do Konstantinopole.

Lublinská unie

Lublinská unie[editovat | editovat zdroj]

Polsko-litevská unie v roce 1619

Na počátku 16. století bylo jasné, že Litevské velkoknížectví bylo na pokraji úpadku. Vyvrcholením narůstající krize byla válka s Moskevským carstvím v letech 1562-1570 poté, co si Litva nedokázala ubránit své území před nájezdy Tatary. Litva se obrátila o pomoc na Polsko, které souhlasilo pod podmínkou, že oba státy, jimž dosud vládl jeden monarcha, znovu utvoří jeden svaz, a tak 1. července 1569 podepsali na jednáních v polském Lublinu smlouvu o vzniku Lublinské unie.

Na jejím základě vznikl Polsko-litevský stát v čele s jedním králem, parlamentem, který měl vlastní peníze, daně a jednotnou zahraniční politiku. Litevské velkoknížectví si však do určité míry zachovalo autonomii, vlastní vojsko a soudy - ztratilo však všechna ukrajinská území, která se stala součástí Polské koruny.

Pro Ukrajince byla Lublinská unie velkou událostí. Nehledě na jeí nedostatky, Litevské velkoknížectví pro ně bylo jen příjemným umělým prodloužením svého života. Ukrajinská knížata, přestože byla podřízena litevským, měla velký vliv v sociální, hospodářské, náboženské a kulturní oblasti života. Ale osud, který poslihl Halič - území, které se jako první dostalo pod vládu Polska - postihl i ostatní ukrajinská území, která Polsko od Litvy získalo a budoucnost a další přetrvání ukrajinského obyvatelstva jako jednoho etnika byly nejisté.

Polští magnáti tak měli volnou cestu ke kulturní asimilaci ukrajinské šlechty vládnoucím národem (Polskem), což byl dosud nevídaný jev v dějinách Ukrajiny. Ukrajinci začali postupně ztrácet jakoukoliv možnost projevit své zájmy, přestože byli na svém vlastním území.

Kozácké povstání[editovat | editovat zdroj]

Kozácký Hetmanát

Roku 1648 došlo v Polsko-litevské unii k velkému kozáckému povstání, to vedlo ke vzniku Kozáckého Hetmanátu, který je obvykle vnímán jako předchůdce Ukrajiny. K bitvám s poláky však docházelo i nadále a Bohdan Chmelnický se roku 1654 obrátil o pomoc k ruskému caru Alexejovi. Po letech nepřetržitého válčení došlo v roce 1667 k polsko-ruské dohodě Andrusovo, která rozdělila ukrajinské území mezi Polsko-litevskou unii a Rusko. Země byla rozdělena podle řeky Dněpru. Při dělení Polska v letech 1793–1795 byla k Rusku připojena i většina pravobřežní Ukrajiny. Součástí Ruského impéria zůstala až do Únorové revoluce.

Po zániku Ruského impéria[editovat | editovat zdroj]

Gubernie Ruského impéria (1917)
Podrobnější informace naleznete v článcích Ukrajinská lidová republika a Ukrajinská sovětská socialistická republika.

Po ustanovení prozatímní vlády reagovala Centrální rada Ukrajiny v červnu 1917 vyhlášením autonomie Ukrajinské lidové republiky. Nárokovala si pět gubernií bývalého impéria považovaných za ukrajinské: Kyjev, Volyň, Podolí, Poltava a Černihov. Na konci listopadu Centrální rada rozšířila svou působnost dále na Charkov, Jekatěrinoslav, Cherson a na část Tavrické gubernie (bez Krymu). Na východě byla v lednu 1918 vyhlášená Oděská sovětská republika a v únoru Doněcko-krivorožská sovětská republika.

Ukrajinu obsadili jednotky Rudé armády a v březnu 1918 se všechny republiky sloučily do Ukrajinské sovětské republiky s hlavním městem v Charkově. Ovšem Centrální rada Ukrajiny v březnu 1918 podepsala Brestlitevský mír, Ukrajina se tak stala německým protektorátem a Němci vytlačili bolševiky zpět do Ruska. Nicméně Němci prohráli válku, stáhli své jednotky a Rudá armáda dobyla Kyjev v únoru 1919. Následovalo chaotické období, kdy se na jejím území pohybovali jednotky Rudé armády, ukrajinské armády, Bílé armády, polská armáda, jednotky Dohody, Zelená armáda a partyzánská Revoluční povstalecká armáda Ukrajiny. Rižský mír z března 1921 rozdělil území mezi Polskou republiku a sovětské Rusko. Halič a Volyň připadla Polákům a jih a východ Ukrajiny sovětům.

Po druhé světové válce připadlo Ukrajině jihovýchodní území Polska, Podkarpatská Rus a některé Rumunské oblasti. Roku 1954 připojil Chruščov k Ukrajině poloostrov Krym.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Měli malý mozek, nízké čelo, a masivní čelisti s velkými zuby. Chodili vzpřímený a do značné míry měly šikovně rozvinuté ruce.
  2. Byli poměrně vysocí, vzpřímení, a měli značně rozvinuté rozumové vlastnosti.
  3. Skythové žijící a obdělávající svá pole na pravém břehu Dněpru. Herodotos je považoval za původních obyvatel tohoto kraje. Svůj název si zvolili od kočovníků, kteří si je podrobili. Někteří historikové je považují za předky Slovanů.
  4. V jejich rukou se soustředila veškerá politická moc. Byli to kočovníci, kteří sami sebe považovali nejpočetnější a nejlépe vyzbrojenou skupinu z řad ostatních kmenů Skythů. Od mnoha jiných kmenů žijících v území Ukrajiny vyžadovali, aby jim platili daň.
  5. Z dosavadních dostupných zdrojů o Sarmatech vyplývá, že svým vnějším vzhledem a zemědělstvím připomínaly Skyty a jiné starší nomádské kmeny. Jeden Letopisec o nich píše: "Jsou vysocí, krásní, světlovlasí a vztek v jejich očích vzbuzuje hrůzu. Nosili čepice, dlouhé kalhoty a boty z měkké kůže. Jedli maso, sýr a pili mléko. Žili ve stanech. Jejich zvláštností byla role ženy v rodině."
  6. Herodotos o legendě původu Sarmaty, podle níž pocházejí ze spojení Amazonek se Skyty říká: "Sarmatské ženy žili jako někdy Amazonky. Zvěř lovili na koních, účastnili se válek a oblékali se jako muži."
  7. V této teorii tvrdili, že Kyjevskou Rus založili Varjagové germánsko-skandinávské národnosti, známí na Západě jako Vikingové nebo Normani. Jejími přívrženci byli kromě jiných i ukrajinští vědci Michail Gruševskij a Nikolaj Kostomarov.
  8. Americký vědec Omeljan Pritsak ({{subst:vjazyce2|uk|Омелян Пріцак}}na margo etnického původu Kyjevské Rusi řekl, že je tato otázka irelevantní. Podle něj byla Kyjevská Rus od počátku polyetnickým a vícejazyčným obchodním svazem, který s cílem zavést kontrolu nad obchodními cestami mezi Baltským a Středozemním mořem vytvořil politicky jednotný stát - Kyjevskou Rus.
  9. Podle legendy o založení Kyjeva, toto město založili bratři Kij, Šček a Choriv a jejich sestra Lybeď a podle prvního z bratrů město dostalo název Kyjev. Ačkoliv jsou poznatky vědců o dnech založení Kyjeva malé, dá se předpokládat, že východní Slované a Polané se postupně ve svazech více prosazovali a časem si vytvořili vhodné podmínky k vytvoření politické a kulturní jednotky, která se nazývá Kyjevská Rus.
  10. "Velkomožný kníže byl obchodníkem, jehož činnost se fakticky soustředila na oblast obchodování se slabě rozvinutými městy, kterým na základě odevzdání daně panovníkovi, kníže zajistil ochranu a pořádek. Tímto způsobem první panovníci Kyjeva obohacovali nejen sebe ale i Kyjev, a to na úkor slabších míst, ačkoli jim garantovali různá práva. Kyjev se tak stal centrem velkého, mocného a politicky schopného státu." - Řekl na margo způsobu výběru daní americký historik Richard Pipes.
  11. Autor Povesti dávnych let dobytí Konstantinopolu popisuje (zveličuje) slovy „...jakoby sám kníže přibíjel na vstupní bránu Konstantinopolu svůj erb.“.
  12. Jak se později v časech panování Vladimíra I. Velikého (978/980 - 1015) ukázalo, pokřtění Olgy, která ve křtu přijala jméno Elena, zapustila na území Kyjeva své kořeny. Sousedství Kyjevské Rusi s Bulhary a na novou víru konvertovanými Poláky a Uhry tento proces jen urychlilo. Avšak přijetí křesťanství v takové podobě, jakou Vladimír I. přebral z Byzantské říše, se především vysvětluje jako politická příčina.
  13. Těžko říci proč přišlo pravoslaví na území Kyjevské Rusi právě z Byzantské říše a ne z Říma. V roce 1054, kdy v obou církvích nastal rozkol, Kyjev se postavil na stranu Konstantinopole a odvrhl katolicismus. V konečném důsledku toto odloučení křesťanství ze západu bylo počátkem budoucích dodnes beznadějně se končících konfliktů mezi Ukrajinci a nejbližšími sousedy a nositeli katolické víry - Poláky.
  14. „Nechci více žít v Kyjevě. Chci žít v Preslavi na Dunaji, protože tam je střed země mé, tam se nachází veškerá dobrota - od Řeků zlato, víno, ovoce, maso - od Čechů a Uhrů stříbro a koně a od Rusů kožešina a vosk, i měď, i potomstvo.“
  15. Všechna území, na nichž Vladimír I. vládl, měla ke konci jeho vlády rozlohu téměř 800 000 km² a byla největšími územími pod správou jednoho panovníka v tehdejší Evropě.
  16. Vladimírovi I. se nabízely dvě cesty - pravoslaví nebo islám - náboženství sousedních zemí Kyjevské Rusi, s nimiž se panovník snažil udržovat co nejtěsnější obchodní a politické vztahy.
  17. V Pověsti dávných let se sice říká, že ruští poslové odmítli islám, protože nedovoloval jeho stoupencům požívat alkoholické nápoje a náboženství Byzantské říše přece jen vzbuzovalo v obyvatelích staroruského státu větší zájem. Ve skutečnosti se však Vladimír I. vůbec nerozhodoval podle těchto kritérií, ale podle konkrétních politických a ekonomických faktorů.
  18. Poslední dva Vladimírovy bratry později ruská pravoslavná církev kanonizovala za svaté.
  19. Titul velkokníže Kyjevské Rusi (rusky:Князь всея Руси) si panovníci staroruského státu přisvojili od 11. století. Prvním z nich byl Vsevolod I. Jaroslaviče, panovník Kyjevské Rusi v letech 10761077 a 10781093.
  20. Podobné problémy postihly také jiné středověké státní evropské útvary - například Franskou říši Karla Velikého.
  21. Ukrajinský historik Štefan Tomašinskij se na konto bojů o trůn Kyjeva vyjádřil, že v období 1146 - 1246 Kyjevu vládlo 24 knížat až 47krát. Z nich jeden byl až sedmkrát na trůně, pět knížat vládlo třikrát a osm dvakrát. Pozoruhodné je, že ze 47 panování knížat 35 trvalo méně než rok.
  22. V roce 1204, když se v Bagdádu začal na začátku 14. století politicky vzmáhat v dávných dobách rozkvétající Abbasidský chalifát, Kyjev dokonce ztratil své důležité obchodní partnery.
  23. Právě nomádské kmeny, s nimiž se některé knížata snažili uzavírat manželské svazky byly odvěkým nepřítelem panovníků Kyjevské Rusi což se potvrdilo i v dobách nájezdů Mongolsko-tatarských kmenů ve 13. století.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Dejiny Ukrajiny na slovenské Wikipedii.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie History of Ukraine ve Wikimedia Commons