Boris Jelcin

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Boris Nikolajevič Jelcin
Борис Николаевич Ельцин
Boris Jelcin
Ve funkci:
10. července 1991 – 31. prosince 1999
Předseda vlády Jegor Gajdar
Viktor Černomyrdin
Sergej Kirijenko
Jevgenij Primakov
Sergej Stepašin
Vladimir Putin
Předchůdce funkce vytvořena
Nástupce Vladimir Putin

Narození 1. února 1931

SSSR Butka, Sverdlovská oblast, Sovětský svaz

Úmrtí 23. dubna 2007 (76 let)
Rusko Moskva, Rusko
Politický subjekt KSSS (před r. 1990)
Choť Naina Jelcinová
Děti Jelena Okulova
Taťjana Jumaševa
Podpis Boris Jelcin, podpis
Ocenění Řád Za zásluhy o vlast, Řád rudého praporu práce, Řád rudého praporu práce, Řád Čestného odznaku, Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitq1992153, Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitq1710778, Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitq613627, Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitq1915952, Olympijský řád a Leninův řád

Boris Nikolajevič Jelcin (rusky: zvuk Борис Николаевич Ельцин, 1. února 193123. dubna 2007) byl první prezident Ruské federace, který tuto funkci zastával v letech 1991 až 1999. V roce 1991 byl zvolen prvním a zároveň i též posledním prezidentem RSFSR; jeho úřad měl tvořit určitou protiváhu prezidentovi Sovětského svazu.

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Mladý Jelcin (1940, druhý zleva)

Narodil se 1. 2. 1931 ve Sverdlovské oblasti. Jeho otec Nikola Jelcin byl odsouzen za protisovětskou agitaci k nuceným pracím v gulagu; jeho matka byla švadlena. Jelcin vystudoval Puškinovu střední školu v Bereznikách. I přes problémy s učiteli a otcem nakonec toto desetileté vzdělání dokončil. Jelcin přišel o dva prsty, když s se s kamarády pokoušel rozebrat granát, který ukradl ve skladech Rudé armády.

Vyšší vzdělání získal až na Uralské technické univerzitě ve Sverdlovsku, oboru stavitelství. Téma jeho diplomové práce bylo „Televizní věž“.

Od prací různých stavbyvedoucích a inženýrů se postupně propracoval až k vyšším funkcím v Komunistické straně Sovětského Svazu.

Člen KSSS[editovat | editovat zdroj]

Členem Komunistické strany Sovětského Svazu byl od roku 1961 do roku 1990. V roce 1968 začal pracovat v komunistické státní správě. V roce 1977 se stal lídrem KSSS ve Sverdlovsku, v témže roce nechal zbořit tamní dům, ve kterém byl v roce 1918 popraven car Mikuláš II. Alexandrovič se svou rodinou.

Od 24. 12. 1985 zastával funkci předsedy KSSS v Moskvě, kterou získal díky Michailu Gorbačovovi a Jegoru Ligačevovi. Tvářil se jako velký reformátor a populista (např. jezdil do práce trolejbusem), čímž si získal popularitu u obyvatel Moskvy. Kvůli sporům s Gorbačovem a Ligačevem byl v roce 1987 sesazen ze všech vysokých funkcí. Po odebrání funkce předsedy KSSS v Moskvě (11. 11. téhož roku) se dokonce pokusil spáchat sebevraždu. Díky kritice Politbyra (vrcholného aparátu KSSS) a Gorbačova si vysloužil antikampaň; ta mu však jen přidala na popularitě.

Prezident Ruské sovětské federativní socialistické republiky[editovat | editovat zdroj]

V březnu 1989 byl zvolen do Shromáždění lidových zástupců jako delegát za oblast Moskvy. V květnu roku 1990 byl vybrán za předsedu Prezídia Nejvyššího Sovětu Ruské sovětské federativní socialistické republiky. Jelcin byl podporován jak demokraty, tak konzervativci. V červenci 1990 vystoupil z KSSS.

12. 6. 1991 zvítězil s podílem 57 % hlasů v demokratických prezidentských volbách Ruské republiky. Ve své kampani kritizoval zejména diktátorství, avšak vůbec nenavrhl, jak nastartovat tržní hospodářství v Rusku.

Komunisté vedení Vladimirem Krjučkovem provedli 18. 8. 1991 puč proti Michailu Gorbačovovi; ten byl uvězněn na Krymu. Jelcin tento převrat úspěšně potlačil a u ruského Bílého domu na něj reagoval projevem z dělové věže tanku. Ten zapříčinil ještě větší nárůst jeho popularity.

Přestože byla Gorbačovova pozice zachována, ztratil téměř veškerou moc. Ruská vláda převzala veškerou kontrolu nad Sovětským svazem.

V listopadu 1991 zakázal Komunistickou stranu v celé Ruské sovětské federativní socialistické republice. Na začátku prosince roku 1991 Ukrajina odhlasovala nezávislost na SSSR. O týden později, 8. 12. 1991, se setkal s ukrajinským prezidentem Leonidem Kravčukem a vůdcem Běloruska Stanislavem Šuškevičem. Společně dohodli rozpad Sovětského svazu, jenž byl nahrazen Společenstvím nezávislých států. Podle Gorbačova byly celou dobu tyto plány uchovány v tajnosti a mělo se jednat o puč proti němu.

24. prosince Ruská federace převzala sovětské křeslo v OSN. Den poté prezident Gorbačov abdikoval a Sovětský svaz přestal existovat.

Prezident Ruské federace[editovat | editovat zdroj]

Ekonomické reformy[editovat | editovat zdroj]

Po rozpadu Sovětského svazu se stalo jeho hlavní prioritou urychlení ekonomické restrukturalizace a masivní privatizace státního podnikání. Konkrétní provedení této změny se ale ukázalo být nesmírně nešťastným a ruská ekonomika po celá devadesátá léta stagnovala.

Za vinu to lze klást[zdroj?]

  • Jelcinovi, ať už kvůli jeho neznalosti liberálních ekonomických principů, nebo kvůli korupčnímu jednání, ze kterého byl často svými odpůrci obviňován.
  • Mezinárodnímu společenství, zejména tzv. Washingtonskému konsenzu, který Jelcina k této podobě šokových změn ponoukal.
  • Hluboké nekonkurenceschopnosti ruské výroby oproti západu. I v porovnání s ostatními zeměmi se ukazuje, že úspěšný přechod od centrálně řízené k tržní ekonomice je obtížný.

Jeho reformní program začal působit v lednu 1992. Protože prudce vzrostly ceny, vládní výdaje byly přísně omezeny a byly zavedeny tvrdé daně. Muselo být odstaveno mnoho průmyslu a nastala inflace a hospodářská krize. Zbohatli jen lidé kolem Jelcina.[zdroj?]

Někteří politici se okamžitě od jeho programu distancovali. Vláda se rozdělila na dva tábory, na jeho přívržence a opozici, které se navzájem začaly obviňovat z korupce. Alexandr Ruckoj, který vedl protikorupční komisi, obvinil Jelcinovy blízké spolupracovníky. 45 z 51 oznámených obvinění se ukázala být pravdivými.[zdroj?] On sám pak reagoval sesazením Ruckoje z jeho funkce.

V roce 1992 opozice proti jeho reformám ještě zesílila. Ruský vice prezident, Alexandr Ruckoj, označil Jelcinův program za „ekonomickou genocidu“. Některé republiky začaly volat po úplné samostatnosti.

Politická krize[editovat | editovat zdroj]

Jelcin a Bill Clinton ve slabé chvilce

V tomto roce také zápasil s Nejvyšším Sovětem a Shromážděním lidových zástupců[zdroj?]. V prosinci 1992 vetovalo 7. Shromáždění lidových zástupců kandidaturu Jegora Gajdara na předsedu vlády, která byla iniciována právě Jelcinem.

Tento konflikt se obnovil 20. 3. 1993, kdy v televizním projevu k národu oznámil, že hodlá převzít vyšší pravomoci, aby mohl realizovat svůj reformní program. Narychlo svolané 9. Shromáždění lidových zástupců se pokusilo pomocí obžaloby z 26. 3. 1993 svrhnout Jelcina z funkce prezidenta. Nicméně 25. 5. 1993 uspěl Jelcin v parlamentním referendu o důvěru v něj a jeho reformní program.

21. 8. 1993 Jelcin rozpustil dekretem Nejvyšší Sovět a Shromáždění lidových zástupců. Tento dekret, který odporoval ruské ústavě z roku 1978, zajistil přechodové období do voleb do nového parlamentu, Státní dumy, a referenda o nové ústavě.

Odpovědí bylo, že předseda Nejvyššího sovětu (Čečenec) Ruslan Chasbulatov označil prezidentův krok za státní převrat a vyzval občany, policii a armádu, aby se proti Jelcinovi postavila. Alexandr Ruckoj oznámil, že přebírá prezidentovy pravomoce, a parlament to v nočních hodinách schválil. Premiér Viktor Černomyrdin, předsednictvo vlády, ministři obrany, vnitra a bezpečnosti se však postavili na Jelcinovu stranu.[1]

Události v Moskvě nasvědčovaly, že se schyluje k občanské válce. 2. října propukly protijelcinovské nepokoje ve středu Moskvy a 3. října vyhlásil Boris Jelcin v hlavním městě výjimečný stav jako odpověď na útok stoupenců ruského viceprezidenta Alexandra Ruckoje na televizní studio v Ostankinu. Několik tisíc lidí proniklo do televizní budovy a vyřadilo z provozu první program ruské televize, přičemž jich desítky přišly o život. Cestu do budovy si totiž útočníci prorazili nákladními auty, stříleli přitom z ručních zbraní a házeli granáty. Útok na televizní studio v Ostankinu vedl generál Albert Makašov.[2] Mrtví byli i při útoku na moskevskou radnici, kdy vzbouřenci obsadili její dolní patra.  

Předseda parlamentu Ruslan Chasbulatov vyzval své stoupence, aby obsadili Kreml. Okolo poledne 4. října zaútočila armáda na sídlo parlamentu, když předtím vyzvala obránce, aby složili zbraně. Budovu parlamentu nejdříve opustily ženy a děti a po nich vyšlo s rukama nad hlavou několik desítek poslanců. Po 13. hodině pronikla vládní vojska do budovy parlamentu, kde narazila na silný odpor. V prostorách parlamentu začaly boje, při nichž přišly o život desítky lidí. Část budovy zachvátil požár. V podvečer už byla celá budova obsazena a hlavní vůdcové vzpoury - předseda parlamentu Ruslan Chasbulatov a viceprezident Alexandr Ruckoj - zatčeni. Druhý den zatýkání pokračovalo. Celá akce stála na 190 mrtvých a 440 zraněných.  

Nové volby do Státní dumy se konaly 12. 12. 1993. Pravice i komunisté prokázali velice dobré výsledky, na rozdíl od „Ruské volby“ podporované Jelcinem. Referendum pořádané v tu samou dobu přineslo novou ústavu, která znatelně posílila moc prezidenta. Ten získal právo jmenovat členy vlády, odvolat předsedu vlády a v některých případech dokonce i rozpustit Dumu.

Privatizace[editovat | editovat zdroj]

Významnou událostí se stala privatizace v roce 1993. Oficiálně měla být privatizace rozdělením státního majetku mezi občany. Avšak běžní občané dostali jen téměř bezcenné poukázky (za jednu poukázku se dala koupit lahev vodky); zbohatli zase jen lidé na významných pozicích ve státní správě.[zdroj?]

Když získal absolutní moc v Rusku, porušoval zákony například dosazováním svých příbuzných na vysoké vládní posty.[zdroj?] Prezidentovým poradcem se v roce 1996 stala jeho dcera Taťána Djačenková.

Jeho zvláštní chování už bylo známé. V srpnu roku 1994 se pokusil Jelcin dirigovat orchestru při návštěvě Německa. V září stejného roku zase nedorazil na schůzku s irským předsedou vlády. Jako oficiální důvod bylo uvedeno, že prý zaspal.

Čečensko[editovat | editovat zdroj]

V prosinci 1994 nařídil invazi do Čečenska, aby upevnil moskevskou moc nad touto republikou. Vojenské síly odvolal až v roce 1996 mírovou dohodou. Ta zajistila Čečensku větší autonomnost, ale ne úplnou nezávislost.

Druhé období[editovat | editovat zdroj]

Setkání s bývalým francouzským prezidentem Chiracem

V červenci 1996 byl znovu zvolen prezidentem; avšak s pomocí obchodních magnátů, kteří získali bohatství díky napojení na jeho vládu. Svého komunistického protivníka porazil už v prvním kole, i když získal jen 35 % hlasů.

Rok po volbách podstoupil operaci srdce a musel zůstat v nemocnici několik měsíců.

Po dobu své vlády získal 40 miliard USD z fondů Mezinárodního měnového fondu a dalších organizací, které podporovaly ruskou ekonomiku a jeho samotného. Bohužel, většina z těchto peněz byla rozkradena Jelcinovými blízkými spolupracovníky.[zdroj?]

V roce 1998 nastala ekonomická krize vyvolaná jeho nesplacenými dluhy.[zdroj?] Způsobila paniku na finančních trzích a kolaps ruské měny, Rublu.

15. května 1999 Jelcin ustál další pokus o obvinění, tentokrát demokratickou a komunistickou opozicí ve Státní Dumě. Byl spojen s několika protiústavními aktivitami z nichž nejvýznamnější byly dohoda o rozpadu Sovětského svazu v prosinci 1991, puč v roce 1993 a invaze do Čečenska. Avšak žádné z těchto obvinění nezískalo potřebnou dvou třetinovou podporu ve Státní Dumě.

9. srpna 1999 sesadil Jelcin z funkce předsedu vlády Sergeje Stepašina a už počtvrté odvolal celou vládu. Za Stepašina dosadil na místo předsedy vlády Vladimira Putina, který nebyl v té době příliš známý. Jelcin oznámil, že Putina by rád viděl jako svého nástupce.

V průběhu kosovské války v roce 1999 Jelcin silně kritizoval NATO a jeho vojenskou kampaň proti Jugoslávii. Varoval před možným zákrokem, pokud by NATO vysadilo vojáky v Kosovu.

Abdikace[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Boris Yeltsin ve Wikimedia Commons

Jelcin pokračoval jako prezident Ruska až do 31. 12. 1999. V posledních měsících jeho vlády s ním souhlasilo už jen 5 % občanů.[zdroj?] Přemluven svou dcerou Taťánou Djačenkovou 31. prosince 1999 rezignoval. Podle ruské ústavy se stal novým prezidentem stávající předseda vlády, Vladimir Putin. Další volby byly naplánovány až na 26. 3. 2000. 23. dubna 2007 exprezident Ruské federace Boris Jelcin zemřel na zástavu srdce.

Pohřeb Borise Jelcina[editovat | editovat zdroj]

Zdroje[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Boris Yeltsin na anglické Wikipedii.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.rozhlas.cz/brno/upozornujeme/_zprava/ecce-homo-pokus-o-prevrat-v-rusku-roku-1993--1264317
  2. http://www.rozhlas.cz/zpravy/historie/_zprava/od-boje-o-ostankino-uplynulo-20-let-rusko-bylo-na-pokraji-obcanske-valky--1264541