Michail Sergejevič Gorbačov

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Michail Sergejevič Gorbačov
Gorbačov během projevu v roce 1986.
Gorbačov během projevu v roce 1986.

Ve funkci:
11. března 1985 – 24. srpna 1991
Předchůdce Konstantin Ustinovič Černěnko
Nástupce Vladimir Ivaško (úřadující)

12. předseda Prezídia Nejvyššího sovětu SSSR
Ve funkci:
1. října 1988 – 25. května 1989
Předseda vlády Nikolaj Alexandrovič Tichonov
Nikolaj Ivanovič Ryžkov
Předchůdce Andrej Andrejevič Gromyko
Nástupce funkce zanikla

1. předseda Nejvyššího sovětu SSSR
Ve funkci:
25. května 1989 – 15. března 1990
Předchůdce funkce zřízena
Nástupce funkce zanikla

Jediný prezident SSSR
Ve funkci:
15. března 1990 – 25. prosince 1991
Předchůdce funkce zřízena
Nástupce funkce zanikla

Člen politbyra SSSR
Ve funkci:
1980 – 1991

Narození 2. března 1931 (83 let a 202 dní)

Sovětský svaz Privolnoje, Stavropolský kraj, Ruská SFSR, Sovětský svaz

Politický subjekt Komunistická strana Sovětského svazu (KSSS) (1950-1991),
Sociálně demokratická strana Ruska (2001-2004),
Unie sociálních demokratů (2007-současnost),
Nezávislá demokratická strana Ruska (2008-současnost)
Choť Raisa Maximovna Gorbačovová (1932-1999), roz. Titarenková
Děti Irina Virganskaya
Vzdělání

Moskevská státní univerzita

Profese právník, politik
Ocenění Nobelova cena za mír, Commandeur des Arts et des Lettres‎, Čestný občan Berlína, Leninův řád, Čestný řád, Řád Říjnové revoluce, Řád Bílého lva a Řád Čestného odznaku
Commons Mikhail Gorbachev

Michail Sergejevič Gorbačov (někdy nesprávně Gorbačev), rusky zvuk Михаил Сергеевич Горбачёв, (* 2. března 1931 Privolnoje, Stavropolský kraj, Sovětský svaz) je ruský a bývalý sovětský komunistický politik, který byl v letech 19851991 vůdcem Sovětského svazu. Pokoušel se o změny, které by vedly ke zlepšení fungování sovětského, komunistického a politického systému a k ukončení studené války, ale které vedly i ke konci vlády Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS) a k rozpadu sovětského impéria.

15. října 1990 obdržel Nobelovu cenu za mír a v roce 1992 mu bylo uděleno ocenění Ronald Reagan Freedom Award.

Mládí a politická kariéra[editovat | editovat zdroj]

Gorbačov na návštěvě prasečí farmy v NDR v roce 1986.

Narodil se ve vesnici Privolnoje poblíž Stavropolu. Jeho rodinu postihnul Stalinem vyvolaný hladomor z let 1932-33, o čemž Gorbačov později napsal: "V tom strašlivém roce [1933] zemřela hlady skoro polovina obyvatel mé rodné vesnice Privolnoje, včetně dvou sester a bratra mého otce."[1]

Studoval práva na Lomonosovově univerzitě v Moskvě, kde potkal svou budoucí ženu Raisu Maximovnu Titarenkovou. Oženil se s ní v září 1953 a po své promoci roku 1955 se přestěhovali zpět ke Stavropolu v jižním Rusku.

Do KSSS vstoupil roku 1952 ve věku 21 let. Roku 1966, v 35 letech, dokončil Zemědělský institut jako agronomický ekonom. Jeho politická kariéra byla strmá a už roku 1970 se stal prvním náměstkem pro zemědělství a následujícího roku členem Ústředního výboru KSSS. Roku 1972 vedl sovětskou delegaci do Belgie a o dva roky později, v roce 1974, se stal poslancem Nejvyššího sovětu, a předsedou Komise pro záležitosti mládeže. Dne 27. listopadu 1979 byl zvolen kandidátem Politbyra ÚV KSSS a 21. října 1980 pak řádným členem Politbyra.

Jeho postavení v nové KSSS mu přineslo více příležitostí cestovat do ciziny, což ovlivnilo jeho politické i sociální názory jako budoucí hlavy státu. Roku 1975 vedl delegaci do Západního Německa, roku 1983 do Kanady a roku 1984 do Velké Británie, kde se setkal s Margaret Thatcherovou.

Generálním tajemníkem KSSS[editovat | editovat zdroj]

Po smrti Konstantina Ustinoviče Černěnka byl dne 11. března 1985 ve svých 54 letech zvolen generálním tajemníkem KSSS. Stal se prvním vedoucím představitelem, který se narodil po VŘSR.

Jako de facto vládce SSSR, se pokusil reformovat stagnující Komunistickou stranu Sovětského svazu a státní ekonomiku změnami, spuštěnými po XXVII. sjezdu KSSS v únoru 1986. Byly jimi tzv. glasnosť („otevřenost“), perestrojka („přestavba“), a uskorenije („zrychlení“ ekonomického vývoje).

Reformy[editovat | editovat zdroj]

Gorbačov a Erich Honecker na XI. sjezdu SED v NDR 21. dubna 1986.
Gorbačov v diskuzi mezi čtyřma očima s americkým prezidentem Ronaldem Reganem na summitu v Ženevě 19. listopadu 1985.

Pokusil se zavést ekonomické reformy, které — jak doufal — měly zvýšit životní úroveň a produktivitu práce, jako část svého přestavbového programu. Mnohé z jeho reforem byly však negativně vnímány vládnoucími špičkami a částí obyvatelstva.

Zákon o družstvech z května 1987 byl asi nejradikálnější ekonomickou reformou začátku jeho éry. Poprvé od dob Leninovy Nové ekonomické politiky, zákon umožňoval soukromé vlastnictví podniků ve službách, výrobě a zahraničním obchodu. Zákon původně zaváděl vysoké daně a zaměstnanecká omezení, ale později byl upraven, aby úplně nezahubil aktivitu soukromého sektoru. Díky tomu se staly družstevní restaurace, obchody a manufaktury součástí sovětské scény.

Jeho zavedení glasnosti dalo lidem větší svobodu slova, což byla zásadní změna v systému, v němž kontrola projevu a hlavně kritiky režimu byla jednou z hlavních zbraní mocenského aparátu. Tisk byl méně kontrolován, a tisíce politických vězňů a disidentů byly propuštěny. Jeho cílem při zavedení glasnosti bylo především uplatnit nátlak na konzervativní síly v KSSS, které odmítaly jeho politiku hospodářských reforem, a také doufal, že díky novému přístupu k otevřenosti, komunikaci a spolurozhodování obyvatelé Sovětského svazu podpoří jeho reformní kroky.

Od ledna 1987 požadoval zavedení některých demokratických prvků, jako např. volby z více kandidátů. V červnu 1988 se na XXIX. sjezdu KSSS zasadil o radikální změny ke snížení kontroly Komunistické strany SSSR nad státními orgány. V prosinci 1988 schválil Nejvyšší sovět SSR zřízení Sjezdu lidových zástupců jakožto nového legislativního orgánu. První volby proběhly v celém SSSR v březnu a dubnu 1989 a 15. března 1990 byl zvolen prvním Prezidentem SSSR.

Zahraniční politika[editovat | editovat zdroj]

Setkání s rumunským prezidentem Ceauşescuem (1985)

V mezinárodní oblasti usiloval o zlepšení vztahů a obchod se Západem. Navázal důvěrné vztahy s významnými západními politiky, např. s Margaret Thatcherovou (která kdysi poznamenala: „Mám ráda pana Gorbačova - můžeme spolu dělat byznys“), se západoněmeckým kancléřem Helmutem Kohlem a s prezidentem Spojených států Ronaldem Reganem. 11. října 1986 se oba setkali v islandském Reykjavíku, aby spolu projednali omezení počtu jaderných raket středního doletu v Evropě. Toto jednání vyústilo v podepsání Smlouvy o likvidaci raket kratšího a středního doletu (INF) roku 1987, které výrazně snížilo mezinárodní napětí.

V únoru 1988 oznámil stažení sovětských vojsk z Afghánistánu, které skončilo už v následujícím roce.

V roce 1988 také oznámil, že Sovětský svaz opouští Brežněvovu doktrínu a umožňuje zemím východní Evropy rozhodovat o svých vlastních vnitřních otázkách, což se ukázalo být nejvýznamnějším rozhodnutím jeho reformy zahraniční politiky (mluvčí ministerstva zahraničí Gennadij Ivanovič Gerasimov tento nový postoj žertem nazval Sinatrova doktrína podle populární písně tohoto zpěváka nazvané „My Way“). Konec Brežněvovy doktríny přispěl k sérii politických převratů ve východní Evropě v průběhu roku 1989, v nichž skončily vlády komunistických stran. S výjimkou Rumunska proběhly tyto demokratické revoluce pokojně. Ztráta sovětské hegemonie nad východní Evropou účinně ukončila studenou válku.

Puč a kolaps SSSR[editovat | editovat zdroj]

Gorbačov s americkým prezidentem G. H. W. Bushem podepisují ve Východním pokoji Bílého domu mezinárodní smlouvu o ukončení výroby chemických zbraní a likvidace jejich zásob (1. června 1990).

Přes pokusy o ozdravení Sovětského socialismu demokratizace SSSR a Východní Evropy oslabila moc KSSS i Gorbačova samotného. Jím provedené uvolnění cenzury a pokusy o větší politickou otevřenost měly za neočekávaný důsledek znovuprobuzení dlouho potlačovaného nacionalismu a protiruských nálad v Sovětských republikách. Volání po větší nezávislosti na Moskvě se zvětšovalo, zvlášť v pobaltských republikách Litvě, Lotyšsku a Estonsku, které Sovětský svaz anektoval v roce 1940. Národní cítění se objevilo i v dalších Sovětských republikách: Gruzii, Ukrajině, Arménii a Ázerbájdžánu. Nechtěně tak uvolnil síly, které hrozily zánikem Sovětského svazu.

Reagoval na to tím, že navrhl novou smlouvu o unii, která by byla dobrovolnou federací demokratizujícího se SSSR. Tato nová smlouva byla podporována hlavně středoasijskými republikami, které potřebovaly ekonomickou sílu a sovětské trhy k vlastní prosperitě. Nejradikálnější reformisté, jako prezident Ruské republiky Boris Jelcin, byli stále více přesvědčeni, že reformy jsou polovičaté.

Naproti tomu konzervativci, stále silní v KSSS a vojenském vedení, byli proti čemukoliv, co by mohlo vést k rozpadu Sovětského svazu. V předvečer podepsání dohody konzervativci zasáhli.

Gorbačov na oficiálních oslavách 40. výročí založení NDR 7. října 1989.

Konzervativci v Sovětských nejvyšších sférách vyvolali Srpnový puč (1991), jako pokus o odstranění Gorbačova od moci a zabránění mu v podpisu nové federální smlouvy. Během této doby strávil tři dny (19.-21. srpna) v domácím vězení na chatě (na dače), než byl osvobozen a vrátil se k moci. Avšak po svém návratu zjistil, že ani unie ani ruské vládní síly neposlouchají jeho, jako spíš Borise Jelcina. Následně vyhodil z politbyra množství osob a někteří z nich byli i uvězněni. Mezi těmito uvězněnými byl i „Gang osmi“, který vedl neúspěšný puč.

Snažil se udržet KSSS jako jednotnou stranu, sám své reformy hájil jako čisté pojetí leninismu. Stále však již pokračující opěvování Lenina, obdivování švédského sociálního modelu a separatistické tendence baltských států vytvářely velmi obtížné podmínky pro jakoukoliv reformu. Ale když byla KSSS po srpnovém puči zakázaná, zůstal fakticky bez vlivu na ozbrojené složky. Nakonec Boris Jelcin vyhrál také svým příslibem více peněz. Na funkci prezidenta rezignoval dne 25. prosince 1991. SSSR zanikl oficiálně k 31. prosinci téhož roku.

Relativně dobře zůstal zapsán na Západě, jako ten, za jehož panování skončila studená válka. Ale v Rusku je jeho kredit velice nízký, protože přivodil rozpad ruského impéria a je obviňován z následné bídy. Výzkumy však ukazují, že většina Rusů je potěšena jednotlivými výsledky přestavby.[zdroj?]

Politická aktivita po odstoupení[editovat | editovat zdroj]

Gorbačov v Berlíně na rusko-německém fóru 15. května 2007.

Roku 1992 založil Gorbačovovu nadaci. Roku 1993, také založil Mezinárodní Zelený kříž, přes který byl jeden ze tří hlavních sponzorů Earth Charter. Také se stal členem Římského klubu.

V roce 1996 se pokoušel znovu kandidovat ve volbách, ale obdržel pouhé 1 procento hlasů.

Roku 1997 vystupoval v reklamě na Pizza Hut pro USA, aby získal peníze na archivy přestavby.

26. prosince 2001 založil Sociálně demokratickou stranu Ruska, která spojila několik ruských sociálnědemokratických stran. Z role funkcionáře strany odešel v květnu 2004, když nesouhlasil se směrem, který nabral předseda strany v prosinci 2003 ve volební kampani.

Počátkem roku 2004 se stal značkou známého portského vína, po vodce firma uvedla značku na etiketách dalších nápojů, aby využila jeho proslulost. Dnes už tuto značku nepoužívá.

V červnu 2004 zastupoval Rusko na pohřbu Ronalda Reagana.

V září 2004, po čečenských teroristických útocích v Ruské federaci, prezident Vladimir Putin zahájil iniciativu k nahrazení voleb regionálních guvernérů systémem, kdy by mohli být dosazováni přímo prezidentem a ten by tak mohl ovlivňovat regionální legislativu. Gorbačov a Jelcin ho za to kritizovali, označili to jako krok zpět od demokracie.

Roku 2005 byl oceněn cenou Point Alpha za zásluhy na sjednocení Německa spolu s bývalým německým kancléřem Helmutem Kohlem a bývalým americkým prezidentem Bushem starším. Také mu byl udělen čestný doktorát Münsterské univerzity.

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

Na západě byl znám pod přezdívkou „Gorby“, možná i proto, že byl méně asketický než jeho předchůdci. Dokonce vypukla „Gorbymánie“, lidé ho totiž přímo milovali, protože přinášel mír a uvolnění poměrů v SSSR.

Roku 1987 uznal, že na jeho liberální politiku 'glasnosti' a přestavby měl vliv Dubčekův „socialismus s lidskou tváří.“ Když se jej ptali na rozdíl mezi Pražským jarem a jeho reformami, odpověděl: „Devatenáct let.“

Roku 1989 na oficiální návštěvě Číny, během demonstrací na Náměstí nebeského klidu a krátce před obnovením trestu smrti v Pekingu, se jej novináři ptali na jeho názor na Velkou čínskou zeď. „Je to krásné dílo“, odpověděl, „ale je pořád mnoho zdí mezi lidmi“. Novinář se ho zeptal: „Chtěl byste, aby zbořili Berlínskou zeď?“, odpověděl mu vážně: „Proč ne?“

Jeho synovec Jurij Gorbačov je malíř a sochař, žije v New Yorku.

V roce 2004 spolu s Billem Clintonem a Sofií Lorenovou získal cenu Grammy za nejlepší mluvené album pro děti Petr a vlk.[2]

Zdroj pro lidový humor[editovat | editovat zdroj]

Jeho nápadným rysem bylo velké mateřské znaménko na čele. Zpočátku bylo na oficiálních fotografiích retušováno, později se naopak stalo symbolem glasnosti. Žertovalo se, že „na slunci také bývají skvrny“, ale také se připomínalo Zjevení svatého Jana a slova o šelmě, která má na hlavě vyhojené zranění: „Bůh šelmu poznamenal.“ Ruský záhadolog Pavel Globa se dokonce vytasil s proroctvím jakéhosi mnicha z 15. století, podle něhož posledním vládcem Ruské říše bude „poznamenaný Miška“; většina expertů však označila rukopis za falzifikát.[3]

V květnu 1985 byla vyhlášena masivní protialkoholní kampaň (alkoholické nápoje výrazně podražily a mohly se prodávat až od 14. hodiny, masově byly rušeny vinohrady,[4] z filmů byly vystřihovány scény s konzumací alkoholu, propagovaly se abstinentní svatby a novoroční oslavy, byl založen Svaz střízlivých, členství v němž bylo podmínkou jakéhokoli kariérního vzestupu, lidé přistižení v opilosti byli veřejně pranýřováni a vylučováni ze strany), která byla vrcholně nepopulární a vynesla mu přezdívku „Minerální tajemník“. Sice se výrazně snížil počet úrazů a úmrtí v důsledku podnapilosti, ale také došlo ke katastrofálnímu poklesu státních příjmů (podle odhadu jen za rok 1987 to bylo 16 miliard tehdejších rublů) a lidé stejně pálili alkohol doma, takže brzo nebyl k dostání cukr. Bouřlivý politický vývoj konce 80. let vedl k tomu, že kampaň postupně vyzněla do ztracena (lidový vtip to ovšem viděl jinak: „Sotva národ vystřízlivěl, začal se ptát na báťušku cara.“) - on sám se později od nejhorších výstřelků distancoval a svedl je na svého rivala Jegora Ligačova[5].

Stal se také terčem posměchu pro svoji okázalou oddanost manželce, jejíž emancipované a kosmopolitní vystupování sice okouzlilo západní média, ale prosté Rusy spíš popuzovalo. Mezi lidmi kolovala anekdota: „Gorbačov přijde do sauny a všichni přítomní si zakryjí přirození - Ale soudruzi, co to děláte, já sem přece normální chlap jako vy. - No my jsme mysleli, že Raisa Maximovna přišla s vámi.“[6]

Jak rostla nespokojenost s chaosem v zemi a snižováním životní úrovně, příjmení Gorbačov se vykládalo jako akronym věty: „Moc brzo jste se radovali, občané, na Brežněva, Andropova a Černěnka si ještě vzpomenete.“ (V originále: Граждане! Обрадовались? Рано: Брежнева, Андропова, Черненко Еще Вспомните.)[5] Český výklad akronymu zněl „Generální Opravář Rozhodnutí Brežněva, Andropova, Černěnka a Ostatních Veteránů“.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Mikhail Sergeevich Gorbachev (2006). "Manifesto for the Earth: action now for peace, global justice and a sustainable future". s.10. ISBN 1-905570-02-3
  2. BBC [online]. Rev. 2004-02-09. Dostupné online.  
  3. [1]
  4. [2]
  5. [3]
  6. [4]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Předchůdce Michail Sergejevič Gorbačov Nástupce
Konstantin Černěnko generální tajemník ÚV KSSS
11. březen 1985 - 24. srpen 1991
funkce zrušena
funkce zřízena prezident SSSR
14. březen 1990 - 25. prosinec 1991
funkce zrušena