Sovětský svaz

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Svaz sovětských socialistických republik
Союз Советских Социалистических Республик
 Ruská sovětská federativní socialistická republika
 Ukrajinská sovětská socialistická republika
 Běloruská sovětská socialistická republika
 Zakavkazská sovětská federativní socialistická republika
1922–1991
Vlajka státu
vlajka
Státní znak
znak
geografie
Mapa
hlavní město:
rozloha:
22 402 220 km² (v roce 1991)
nejvyšší bod:
Pik Kommunizma (7 495 m)
nejdelší řeka:
Jenisej (5 539 km)
obyvatelstvo
počet obyvatel:
293 047 571 (1991)
národnostní složení:
Rusové (50,78 %, 1991), Ukrajinci (15,45 %, 1991), Uzbeci (5,84 %, 1991), mnoho dalších národů a etnik
ruština, dalších 14 oficiálních jazyků
státem propagovaný ateismus, dále pravoslaví, islám
státní útvar
vznik:
30. prosinec 1922 spojením čtyř sovětských socialistických republik
zánik:
Státní útvary a území
Předcházející:
Ruská sovětská federativní socialistická republika Ruská sovětská federativní socialistická republika
Ukrajinská sovětská socialistická republika Ukrajinská sovětská socialistická republika
Běloruská sovětská socialistická republika Běloruská sovětská socialistická republika
Zakavkazská sovětská federativní socialistická republika Zakavkazská sovětská federativní socialistická republika
Nástupnické:
Rusko Rusko
Ukrajina Ukrajina
Bělorusko Bělorusko
Moldavsko Moldavsko
Gruzie Gruzie
Arménie Arménie
Ázerbájdžán Ázerbájdžán
Kazachstán Kazachstán
Uzbekistán Uzbekistán
Turkmenistán Turkmenistán
Tádžikistán Tádžikistán
Kyrgyzstán Kyrgyzstán
Estonsko (sporné) Estonsko (sporné)
Lotyšsko (sporné) Lotyšsko (sporné)
Litva (sporné) Litva (sporné)

Sovětský svaz (celým názvem Svaz sovětských socialistických republik, zkráceně SSSR, rus. zvuk Сою́з Сове́тских Социалисти́ческих Респу́блик (СССР)) byl dle své ústavy socialistický stát, který existoval v Eurasii v rozmezí let 19221991.

Sovětský svaz měl ve své ústavě zakotvenou vedoucí roli Komunistické strany, která byla dominantní politickou silou do roku 1990. Ačkoliv byl Sovětský svaz nominálně unií svazových republik s hlavním městem v Moskvě, ve skutečnosti šlo o silně centralizovaný stát s plánovanou ekonomikou.

Říjnová revoluce v listopadu 1917 vedla k pádu Ruského impéria a odstranění prozatímní vlády. Poté, co bolševici vyhráli ruskou občanskou válku, byl v prosinci 1922 založen Sovětský svaz sdružující Ruskou sovětskou federativní socialistickou republiku, Ukrajinskou a Běloruskou sovětskou socialistickou republiku a Zakavkazskou federativní socialistickou republiku. V následujících letech byly vytvořeny další sovětské republiky ve Střední Asii.

Po smrti prvního sovětského vůdce Vladimira Iljiče Lenina v roce 1924 se dalším vůdcem země stal Josef Stalin, který zahájil rozsáhlou industrializaci spojenou s plánovanou ekonomikou a politickým útlakem; v tzv. gulazích tehdy zahynulo několik milionů lidí. Během 2. světové války v roce 1941 nacistické Německo a jeho spojenci napadli Sovětský svaz, přestože s ním dříve podepsali dohodu o neutočení. Z následujících čtyř let těžkých bojů Sovětský svaz vyšel jako jedna ze dvou světových supervelmocí; tou druhou se staly Spojené státy. Zároveň získal nová území ve východní Evropě, obzvláště v Pobaltí, a počet svazových republik stoupl na 15.

Sovětský svaz spolu se satelitními zeměmi Východního bloku podílel na studené válce, dlouhém ideologickém a politickém boji se Spojenými státy a jejich spojenci, v němž nakonec neuspěl kvůli ekonomickým problémům a také zahraničním a domácím nepokojům. Na konci 80. let se poslední sovětský vůdce Michail Gorbačov pokusil reformovat stát politikami perestrojky a glasnosti, avšak Sovětský svaz se zhroutil a byl rozpuštěn. Práva a povinnosti Sovětského svazu převzala Ruská federace.

Státní zřízení[editovat | editovat zdroj]

V Sovětském svazu byly tři zdroje moci: Zákonodárnou moc reprezentoval Nejvyšší sovět Sovětského svazu, vládu reprezentovala Rada ministrů či (Sovět ministrů), a Komunistická strana Sovětského svazu, jedinou legální politickou stranou a jediným tvůrcem politiky země.

Co se týče způsobu vlády, jednalo se do roku 1953 (Stalinova smrt) o totalitní politický systém a po roce 1953 o tzv. kvazitotalitní politický systém.[1]

Komunistická strana Sovětského svazu[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Komunistická strana Sovětského svazu.

Perestrojka[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Perestrojka.

Administrativní dělení[editovat | editovat zdroj]

Sovětský svaz byl federací sovětských socialistických republik (SSR). První z nich byly založeny krátce po roce 1917. Formálně byly autonomní, ale ovládány centrální komunistickou stranou (KSSS).

# Republika Mapa svazu republik 1956–1991
1 Flag of Russian SFSR Ruská SFSR Mapa svazu republik 1956–1991 s vyznačenými svazovými republikami
2 Flag of Ukrainian SSR Ukrajinská SSR
3 Flag of Belarusian SSR Běloruská SSR
4 Flag of Uzbekistan SSR Uzbecká SSR
5 Flag of Kazakhstan SSR Kazašská SSR
6 Flag of Georgian SSR Gruzínská SSR
7 Flag of Azerbaijan SSR Ázerbájdžánská SSR
8 Flag of Lithuanian SSR Litevská SSR
9 Flag of Moldovan SSR Moldavská SSR
10 Flag of Latvian SSR Lotyšská SSR
11 Flag of Kyrgyzstan SSR Kyrgyzská SSR
12 Flag of Tajikistan SSR Tádžická SSR
13 Flag of Armenian SSR Arménská SSR
14 Flag of Turkmenistan SSR Turkmenská SSR
15 Flag of Estonian SSR Estonská SSR

Hlavní představitelé[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Seznam představitelů Sovětského svazu.

Nejvyššími představiteli (zpravidla ve funkci předsedy prezídia Nejvyššího sovětu, které bylo kolektivní hlavou státu) Sovětského svazu byli vždy zároveň vůdcové vládnoucí strany - zpravidla první nebo generální tajemník - (od roku 1925 Komunistické strany Sovětského svazu):

  1. 1917–1924: Vladimir Iljič Lenin (Předseda Rady lidových komisařů, listopad 1917 do leden 1924
  2. 1924–1953: Josif Vissarionovič Stalin (generální tajemník od 1922, od 1952 první tajemník)
  3. 1953–1953: Georgij Maximilianovič Malenkov (první tajemník)
  4. 1953–1964: Nikita Sergejevič Chruščov (první tajemník)
  5. 1964–1982: Leonid Iljič Brežněv (od 1966 generální tajemník)
  6. 1982–1984: Jurij Vladimirovič Andropov (generální tajemník)
  7. 1984–1985: Konstantin Ustinovič Černěnko (generální tajemník)
  8. 19851991: Michail Sergejevič Gorbačov (od 1990 prezident)

Dějiny Sovětského svazu[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Dějiny Sovětského svazu.

Vznik SSSR[editovat | editovat zdroj]

Po říjnové revoluci roku 1917 se ocitlo Ruské impérium v chaosu. Zatímco existovala již prozatímní vláda se snahou uspořádat demokratické volby, v Petrohradu bolševici ustanovili okamžitě první sovět a po návratu Leninaexilu začali postupně provádět reformy a získávat stále více moci. Na podzim rudá vláda anulovala dluhy Ruska [zdroj?], půda byla socializována a zaveden byl státní monopol. Jako obrannou složku zřídili komunisté Rudou armádu. Rovněž dalšími dekrety byla zajištěna odluka církve od státu.

V lednu 1918 byla vyhlášena Ruská sovětská federativní socialistická republika (RSFSR). 3. března téhož roku podepsali v Brest-Litevsku zástupci Ruska separátní mírovou smlouvu (Brestlitevský mír) ukončující účast Ruska v první světové válce. V důsledku tvrdých podmínek separátního míru přišlo Rusko o Finsko, Pobaltí, část Polska, Ukrajinu, Bělorusko a Besarábii.

Krátce poté ovšem země upadla do občanské války, proti komunistům povstalo mnoho jejich odpůrců. Ti však byli velmi nejednotní, a tudíž nemohli být pro bolševiky silným protivníkem. Rudá armáda i přes několik intervencí vojsk Dohody dokázala během několika let odpor potlačit a ustanovit sovětskou moc na celém území země, včetně Dálného východu, Zakavkazska a UkrajinyBěloruskem. Na západě však přišla v důsledku Rusko-polské války o západní části Běloruska a Ukrajiny.

Na mezinárodní scéně došlo také ke změně; po izolacionismu, který vyvolaly spory ohledně neuznání starých ruských dluhů, navázala RSFSR postupně diplomatické vztahy s Německem, Francií a Velkou Británií.

Dne 30. prosince 1922 došlo ke spojení RSFSR, Ukrajinské SSR, Běloruské SSR a Zakavkazské SSR. Vznikl tak Sovětský svaz.

Období stalinismu[editovat | editovat zdroj]

Pět maršálů SSSR v roce 1935. Pouze dva z nich – Buďonnyj a Vorošilov – přežili stalinské čistky.

Poté, co roku 1924 zemřel Vladimir Lenin, vlády se chopil Josif Stalin. Ten vyhlásil realizaci mnohých velkolepých plánů. Ženy i muži byli (do jisté míry) zrovnoprávněni, zahájena byla kolektivizace a industrializace. Ke vzdělání, byť ovlivněnému socialistickou ideologií, získali přístup všichni. Rozšířila se i lékařská péče a likvidovány tak začaly být mnohé choroby, jako například cholera, malárie apod.

Vůdci Sovětského svazu
Bundesarchiv Bild 183-71043-0003, Wladimir Iljitsch Lenin.jpg
Vladimir Iljič Lenin
1917—1922
JStalin Secretary general CCCP 1942.jpg
Josif Vissarionovič Stalin
1922—1953
Malenkow.jpg
Georgij Maximilianovič Malenkov
1953—1953
Bundesarchiv Bild 183-B0628-0015-035, Nikita S. Chruschtschow.jpg
Nikita Sergejevič Chruščov
1953—1964
Brezhnev-color.jpg
Leonid Iljič Brežněv
1964—1982
RIAN archive 101740 Yury Andropov, Chairman of KGB.jpg
Jurij Vladimirovič Andropov
1982–1984
Konstantin Chernenko1.jpg
Konstantin Ustinovič Černěnko
1984–1985
Mikhail Gorbachev 1987.jpg
Michail Sergejevič Gorbačov
1985—1991

Jedním z nejznámějších plánů budování socialistického státu se stala násilná kolektivizace zemědělství, kdy zemi po následných chybách v celém zemědělském sektoru postihl hladomor, často vyvolaný jako donucovací nástroj proti odpůrcům kolektivizace. V gulazích na Sibiři zahynuly miliony odpůrců tehdejšího režimu. Počty obětí režimu z této doby jsou srovnatelné s oběťmi druhé světové války a šly do desítek milionů [zdroj?]. Tyto akce snížily i jinak velký hospodářský růst země, snížily bojeschopnost Rudé armády, ale poškodily i další důležité složky státu. Do roku 1936 již bylo zkolektivizováno 90 % veškerých zemědělských hospodářství.

Rozsáhlá a velkolepá industrializace, hlavně zaostalých oblastí, měla zemi pomoci vymanit se mnohde ze středověkých podmínek. Zaváděla se elektřina, zvýšila se vzdělanost. Nové průmyslové závody schopné vyrábět vojenskou techniku byly odpovědí na vzrůstající nebezpečí ze strany Německa a Japonska.

Sovětský svaz si však v meziválečném období získal mnoho sympatizantů z řad evropské levice, hlavně v časech světové hospodářské krize, která SSSR díky izolovanosti od okolního světa nepostihla.

Sovětský svaz za druhé světové války[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Východní fronta (druhá světová válka).

Sovětský svaz jednal před vypuknutím druhé světové války nejprve s Francií a zejména Velkou Británií. Když se však ukázalo, že Velká Británie není ochotna podporovat jeho expanzi vůči státům spadajícím dříve pod vládu carského impéria [zdroj?], obrátil se na nacistické Německo, s nímž si nakonec dohodl rozdělení sfér vlivu v rámci paktu Ribbentrop-Molotov.

Podílel se na válce proti Polsku, které bez vyhlášení války přepadl 17. září, aby zabral východní polovinu této země, a též si zajistil kontrolu nad Baltským mořem, když nejprve přinutil ke spolupráci a poté násilím zabral Estonsko, Litvu a Lotyšsko. Od samého počátku války se vůči obyvatelstvu dobytých a obsazených zemí rozsáhle dopouštěl enormně ukrutných válečných zločinů a zločinů proti lidskosti.

Sovětský svaz válčil za druhé světové válkyFinskem, a to hned dvakrát (nejprve v letech 1939 a 1940 - tzv. zimní válka, později pak v letech 19411945 - tzv. pokračovací válka). Za přepadení Finska v roce 1939 byl vyloučen ze Společnosti národů.

Sovětský svaz byl nečekaně napaden Německem 22. června 1941 a kvůli nepřipravenosti Rudé armády postupovali Němci úspěšně hluboko do vnitrozemí SSSR. Nacistickým silám se podařilo obsadit západní republiky a též i významnou část RSFSR. Teprve až po bitvě u Stalingradu i díky pomoci západních Spojenců a přesunu průmyslových závodů do bezpečných oblastí v okolí Uralu se situace obrátila ve prospěch Rudé armády, která Němce vytlačila přes východní Evropu až do Berlína. Na podkladě dohod jaltské konference vyhlásil Sovětský svaz dne 8. srpna 1945 válku Japonsku. Během týdne rozdrtil ve skvěle naplánované a provedené operaci Kuantungskou armádu v Mandžusku, jejíž obklíčené zbytky se dne 20. srpna 1945 vzdaly (na Sachalinu tak učinily 25. srpna, na posledním z Kurilských ostrovů 1. září 1945).

Poválečné úspěchy[editovat | editovat zdroj]

Jimmy Carter & Leonid Brežněv při ratifikaci START-2 (1979, Vídeň)

Rudá armáda osvobodila střední a východní Evropu. Díky tomuto vítězství, za které zaplatil 26 miliony mrtvých, zničenou velkou částí země a ekonomiky, získal SSSR ohromnou prestiž a komunisté byli v určitém okamžiku vnímáni jako zachránci lidstva před nacismem. Nadšení však rychle vystřídalo zklamání, neboť Sovětský svaz si osvobozené země podrobil a udělal z nich pouze formálně nezávislé satelity s komunistickým zřízením.

V samotném Sovětském svazu pokračovalo rychle tempo industrializace započaté již v 30. letech Stalinem, přicházely velké úspěchy (například sestrojení jaderné bomby v roce 1949), stavěla se nová města, elektrárny i továrny. Režim byl však stále velmi tuhý a i přes určité nadšení z porážky Německa se začala plánovitě šířit nenávist k západním zemím.

Díky této válce se SSSR podařilo rozšířit socialismus do východní a střední Evropy, Asie, či na západní polokouli (Kuba). V těchto zemích vznikly komunistické strany, spolupracující se SSSR, a oficiálně usilující o nastolení komunismu.

Studená válka[editovat | editovat zdroj]

Sovětští vojáci při opouštění Afghánistánu v roce 1988
Související informace naleznete také v článku Studená válka.

Sovětský svaz soupeřil s USA v kosmickém výzkumu (vyslání prvního člověka do vesmíru), ideologicky (souboj – podle slov mnohých sovětských politiků – socialismu a kapitalismu, či – jak to bývalo označováno na západě – demokracie a totality) a nepřímo vojensky, podporou svých spojenců (vietnamská či korejská válka, arabsko-izraelský konflikt). Svět se tak stal bipolárním; vznikly dvě sféry vlivu, sovětská a americká.

Zánik Sovětského svazu[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Postsovětské republiky.

V tomto boji byl ovšem SSSR ekonomicky postupně vyčerpáván. Hospodářský růst nedosáhl takových čísel, jako tomu bylo v USA. Vrchol pak nastal hlavně v 80. letech, kdy politikou cíleného zbrojení dokázal americký prezident Ronald Reagan donutit Sovětský svaz vynakládat na zbrojení až desítky procent HDP země, zatímco generálové postupně prohrávali v Afghánistánu. To se tedy následně projevilo ekonomickým poklesem a spolu s nedostatky socialistické centrálně plánované ekonomiky úpadkem.

Závody ve zbrojení mezi SSSR a USA, vyjádřené počtem jaderných hlavic.

V dubnu 1986 zasáhla Černobylská havárie, která prokázala neschopnost a hlavně nepřipravenost klíčových míst a orgánů čelit události takového rozsahu, byť země jako samotná měla být oficiálně připravená stále i na jadernou válku.

V roce 1987 dochází na území Sovětského svazu k tzv. ropnému zlomu, kdy produkce ropy dosahuje svého historického maxima a od toho okamžiku začíná klesat, zatímco poptávka po ropě (pro potřeby armády, dopravy, průmyslu) nepřestává růst. Tento významný překmit prakticky nebyl nijak korigován a během následujícího roku až dvou se stává příčinou vážných hospodářských problémů souvisejících s alokací potřebné energie.

V roce 1988 nabývají všechny tyto trendy a vlivy čím dál konkrétnějších podob – synergii neudržitelnosti stávajícího stavu a „vítr změny“ začínají cítit státy pod dosavadním vlivem sovětského bloku, například v Polsku hnutí Solidarita. V následujících dvou letech dochází ke změnám režimu v ČSSR a Východním Německu.

Generální tajemník KSSS Michail Gorbačov jako odpověď na narůstající množství problémů zahájil na konci 80. let program tzv. perestrojky a demokratizace. Stažena byla i vojska z Afghánistánu. Politika glasnosti vedla k změně témat, která se na veřejnosti probírala. Místo oficiálně podporovaného budování komunismu se začalo mluvit o omylech a přehmatech, a to jak dřívějších, tak i současných. Kredit sovětské vlády tak ještě klesl a nespokojenost se do jisté míry spolu s klesající hospodářskou výkonnosti zvýšila. Objevily se náboženské, národnostní i sociální nepokoje, které později přerostly do neřešitelných mezí.

SSSR se proto na začátku 90. let rozpadl. Nejprve se v roce 1990 odtrhly pobaltské republiky; v referendu ve zbylých zemích se sice většina obyvatelstva vyslovila pro zachování SSSR, avšak vztahy mezi 12 republikami se nadále horšily. Oficiálně Sovětský svaz přestal existovat 26. prosince 1991; většina nástupnických států současně utvořila Společenství nezávislých států. Za nástupnické státy se obvykle považuje jen těchto 12 svazových republik. Pobaltské státy, tj. Litva, Lotyšsko a Estonsko, považují své nucené členství v SSSR za okupaci, a nejsou tudíž nástupnickými státy v plném slova smyslu. Podobně byla situace vnímána i v západních zemích.[2]

Rozpad SSSR měl globální geopolitický význam – doslova zatřásl s rovnováhou sil ve světě – z dvoupolárního světa zjednodušeně rozděleného na ten východní a západní, zbyly jako poslední supervelmoc Spojené státy americké. Konec Studené války zastihuje obě supervelmoci s obrovskou infrastrukturou a hlavně arzenálem zastarávající a nyní nevyužitelné vojenské techniky (včetně průmyslu přímo napojeného na zbrojení). Dochází k „desovětizaci“ satelitních států a států pod vlivem Sovětského svazu – konec principu politického monopolu jedné vedoucí strany, zavedení demokratických principů, často včetně přepsání samotné ústavy, decentralizace plánování, liberalizace ekonomiky a mnoha ostatních agend spojených s fungováním státu, privatizace zabraného majetku, zavedení soukromého podnikání, příliv zahraničního kapitálu a spolu s ekonomickými a politickými změnami i k (většímu či menšímu) vyrovnání se se zločiny komunistického režimu.

  • V roce 1991 se v Moskvě na pomníku Karla Marxe objevil nápis: „Proletáři celého světa-promiňte".

Sovětský kosmický program[editovat | editovat zdroj]

Raketa Sojuz startující z kosmodromu Bajkonur
Související informace naleznete také v článku Sovětský kosmický program.

Na konci 50. let SSSR s pomocí inženýrů a technologií dovezených z poraženého Německa, zkonstruovali Sověti první umělou družici – Sputnik 1 a předběhli tak USA. Poté následovaly další úspěšné satelity a byli vysláni i pokusní psi. Dne 12. dubna 1961 byl po mnoha pokusech, častokrát neúspěšných, vyslán kosmonaut Jurij Gagarin. Ten jednou obletěl zemi a úspěšně přistál v kazašské stepi. V té době se v sovětských projekčních kancelářích rýsovaly první plány raketoplánů a orbitálních stanic, tomu však nakonec zamezily osobní spory mezi projektanty a vedením. Prvním velkým fiaskem pro SSSR bylo přistání Američanů na Měsíci, kdy Rusové nebyli schopni v dostatečné době odpovědět Američanům stejným projektem. V 70. letech se začaly rýsovat konkrétnější návrhy konstrukce raketoplánu, avšak nedostatky, hlavně v elektronickém průmyslu (rychlé přehřívání elektroniky), odsunuly program až ke konci 80. let. První raketoplán, Buran, letěl v roce 1988, ale bez lidské posádky. Další raketoplán, Ptička, skončil nakonec rozestavěný, protože v roce 1991 byl projekt raketoplánů zrušen. Pro jejich vypuštění do vesmíru existuje dnes nevyužívaná supersilná raketa Eněrgija, která je nejsilnější na světě.

Na konci 80. let se Sovětskému svazu podařilo vybudovat orbitální stanici Mir. Byla vystavěna na konstrukci stanic Saljut a její úkoly byly čistě civilní a výzkumné. V 90. letech, kdy byl provoz amerického Skylabu ukončen z důvodu nedostatku financí, byla jedinou orbitální stanicí v provozu. Postupně na ni byly přidávány další moduly, a to i americké. Technický stav stanice se však, hlavně po požáru, rychle zhoršoval, takže bylo v roce 2001 rozhodnuto o jejím navedení do atmosféry, kde shořel.

Správní rozdělení[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Správní rozdělení SSSR.

SSSR od roku 1956 zahrnoval 15 sovětských socialistických republik (SSR), základní správní jednotkou byl rajón (tj. okres), některé svazové republiky dále měly:

  • oblasti
  • kraje
  • národnostní okruhy (NO)
  • autonomní oblasti (AO)
  • autonomní republiky (ASSR)

Sovětské republiky mimo území SSSR po I. světové válce[editovat | editovat zdroj]

Expanze SSSR a změny před II. světovou válkou, během ní a po ní[editovat | editovat zdroj]

Změny v administrativním dělení SSSR po druhé světové válce[editovat | editovat zdroj]

Seznam svazových republik (k roku 1967)[editovat | editovat zdroj]

Administrativní dělení SSSR v roce 1989

Obyvatelstvo a jazyky[editovat | editovat zdroj]

Populační vývoj SSSR

Sovětský svaz jako mnohonárodnostní stát byl jazykově velmi bohatý. Kromě dominující ruštiny a dalších slovanských jazyků se na jeho území hovořilo dalšími desítkami jazyků z mnoha jazykových skupin. Země jako taková neměla oficiální jazyk, přesto ruština jako řeč majoritní byla mnohdy preferována a zdůrazňoval se její význam jako hlavního komunikačního jazyka (rusky язык межнационального общения. To vedlo k bilingvismu a multilingvismu, který byl mnohými národy nenáviděn (např. v pobaltských republikách, na západní Ukrajině a v dalších zemích). Formálně ale byly všechny jazyky na stejné úrovni.

Po říjnové revoluci bolševici ustanovili základní body politiky rozvoje národnostních menšin v Rusku. Velká část tehdejších marxistů se ale proti myšlence jednoho národního jazyka postavila a v roce 1920 pak tuto myšlenku bolševický sjezd uplatnil. Došlo tak k dočasné derusifikaci, která však ostře kontrastuje s obdobím stalinismu, kdy byly celé národy stěhovány a rozprášeny po území Svazu. Otázka jazyků jako politicky citlivá ještě z dob carské říše, kdy k někdy násilné rusifikaci také docházelo a ovlivnila mnoho lidí. V 30. letech docházelo ke změnám některých jazyků národů SSSR. Zejména dosavadní písmo podle arabštiny nahrazovala cyrilice, což u turkických jazyků nebo jidiš byl velmi cizí prvek. Tato náhrada cyrilicí se ovšem většinou zachovala i po osamostatnění středoasijských republik.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. KUBÁT, Michal. Teorie nedemokratických režimů a východní Evropa 1944–1989. Politologický časopis. 2006, čís. 2, s. 139–157. ISSN 1211-3247.  
  2. Viz například pozici Evropského parlamentu: Evropský parlament. Resolution on the situation in Estonia, Latvia, Lithuania. Official Journal of the European Communities. 13. leden 1983, čís. C 42/78. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Crozier, B. (2004) Vzestup a pád Sovětské říše.
  • Švankmajer, M. (1999) Dějiny Ruska.