Socialistický realismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Vladimir Gavrilovič Krichatskij – obraz První traktor. Ukázka oslavy mechanizace vesnice

Jako socialistický realismus (zkracováno někdy také i jako sorela, hovorově často socrel) bývá označován umělecký směr, který byl schválen roku 1932 Ústředním výborem Komunistické strany Sovětského svazu jako oficiální směrnice pro literaturu, výtvarné umění a hudbu. Později byl závazný v ostatních komunistických zemích. Ideově vychází z oslavy vládnoucího režimu, má slavnostně poukazovat na jeho úspěchy v reálném životě lidí.

V literatuře se projevoval budovatelskými romány a schematizací postav i prostředí – děj se většinou odehrává buď na venkově nebo v továrnách a kladné postavy jsou oddanými členy komunistické strany nebo dělníky, záporné pak intelektuálové, kulaci a „imperialisté“. Díla socialistického realismu jsou tvrdě ideologicky orientovaná, a to často na úkor umělecké kvality i pravdivosti (socialistický realismus je vlastně protimluv, protože více než realitu zobrazoval ideologická přání režimu).

Socialistický realismus v Sovětském svazu[editovat | editovat zdroj]

Pro SSSR byla Sorela oficiálním stylem umění více než 60 let – většinu času, po který stát existoval. První materiály, které lze popsat jako socialisticky realistické, byly propagandistické plakáty z dob občanské války, z roku 1917 (za první literární dílo je někdy považována také i Matka od Maxima Gorkého). Bolševici tehdy ustanovili hnutí s názvem Proletkult, jehož cílem bylo spojit propagandu s uměleckými prvky; umění tak mělo být řízeno diktaturou proletariátu.

Ve 20. letech ještě hlavní koncepce socialistického realismu nebyla ustálená. Objevovaly se avantgardní, konstruktivistické, ale i naprosto radikální vlivy. Vládnoucí komunisté však nové směry většinou odmítali, jako degenerované umění buržoazní třídy, patřily sem také symbolismus, kubismus a impresionismus. Hlavní tematikou tehdejších obrazů byl Lenin, Stalin a modernizace venkova či zprůmyslnění země.

Oficiálním se stal směr Stalinovým dekretem o přestavbě vzdělání a uměleckých organizací v roce 1932. O dva roky později byl založen Svaz sovětských spisovatelů, který kontroloval, zda všichni spisovatelé v SSSR dodržují schválenou linii, a ti, co se odklonili, byli posíláni i do pracovních táborů typu Gulag na Sibiři.

V architektuře se objevily nové stavby, jejichž koncepce vycházela z výškových budov ve Spojených státech amerických. Jedná se například o Lomonosovovu univerzitu, různá ministerstva a vládní budovy. Známou sochou, symbolizující jednotu rolníků a dělníků je Dělník a kolchoznice z let 19351938 před výstavištěm VDNCh.

Po vítězství v druhé světové válce v roce 1945 se stalo součástí směru i téma vítězství; mnoho staveb bylo navrženo a postaveno právě s tematikou porážky nacismu. V období destalinizace a odstraňování Kultu osobnosti v 60. letech jeho vliv klesal, stejně jako i za vlády Michaila Gorbačova, přesto zůstal oficiálním směrem až do roku 1991.

Socialistický realismus v Československu[editovat | editovat zdroj]

Památník Rudé armády v Čechových sadech v Olomouci (1945) je nejspíše první stavbou socialistického realismu v ČR.
Reliéf v pražském metru oslavující „mír mezi národy.“

Po vítězství KSČ na konci 40. let 20. století se i v umění, jako i v jiných oblastech, stal okamžitě vzorem Sovětský svaz a tudíž i socialistický realismus. Propagandistické plakáty z 50. let ukazovaly velké úspěchy v zemědělství, bytové výstavbě i průmyslu, neúspěchy režimu však byly přehlíženy a zatajovány. Poválečný socialistický realismus navazoval na svou předválečnou formu (B. Václavek, J. Glazarová, J. Fučík, V. Řezáč ad.), ale omezil její významovou víceznačnost a brutálně ji ideologizoval.

V české a slovenské architektuře jsou asi nejznámějšími a nejvýznamnějšími zástupci města Havířov, Ostrov a Ostrava-Poruba, nové „socialistické“ město a čtvrť vybudovaná během rozšiřování závodů těžkého průmyslu na Ostravsku. V české metropoli Praze pak je to Hotel International v Podbabě, který se ztvárněním podobal například Paláci kultury ve Varšavě nebo Lomonosovově univerzitě v Moskvě.

Významně se projevil také v pražském metru, do stanice Anděl (tehdy Moskevská) byly zasazeny reliéfy, jejichž hlavním účelem bylo ukázat lidem radostnou budoucnost spojenectví se SSSR. Tuto stanici stavěli sovětští pracovníci jako dar moskevského Metrostroje Praze - zatímco českoslovenští z Metrostavu stavěli v Moskvě stanici Pražská. U obou stanic se předpokládalo, že svým charakterem od architektonického zpracování budou odpovídat stylu stanic v "družebním" městě - proto byla stanice Pražská (nebyla přejmenována) vyzdobena v duchu výzdoby pražských stanic keramickými tvarovkami. Podobně se tomu dělo i v dalších státech RVHP.

Příkladem socrealistického sochařství jsou Pomník Lenina a Stalina v Olomouci nebo Stalinův pomník v Praze.

Opravdovou kuriozitou, která nemá ve světě obdoby,[zdroj?] je Olomoucký orloj podle návrhu Karla Svolinského z let 19491954.

Autoři[editovat | editovat zdroj]

Spisovatelé[editovat | editovat zdroj]

Architekti[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]