Komunistická strana Československa

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o totalitní KSČ. Další významy jsou uvedeny v článku Komunistická strana Československa (rozcestník).
Komunistická strana Československa
Zkratka: KSČ
Datum založení: 1921
Datum rozpuštění: 1992
Ideologie: komunismus, marxismus-leninismus, stalinismus (1922-1956), neostalinismus (1968-1989)
Mezinárodní org.: Komunistická internacionála
Mládežnická organizace: Československý svaz mládeže
Socialistický svaz mládeže
Stranické noviny: Rudé právo
Barvy: rudá

Komunistická strana Československa (KSČ) byla ultralevicová parlamentní politická strana v Československu, členka Komunistické internacionály (KI). K základním programovým východiskům patřil třídní boj vedený dle sovětského vzoru, zahrnující i fyzickou likvidaci třídních a ideologických nepřátel. Podle zákona o protiprávnosti komunistického režimu z roku 1993 šlo o organizaci zločinnou a zavrženíhodnou.[1] Jejím ideovým i právním nástupcem je v Česku Komunistická strana Čech a Moravy.

Vznik, 20. a 30. léta[editovat | editovat zdroj]

Ustavující sjezd KSČ se konal ve dnech 14.16. května 1921 ve velkém sále Národního domu v Karlíně. Vlastní sjezd probíhal 15. a 16. května, předcházela mu sobotní předporada výkonného výboru Československé sociálně demokratické strany dělnické (levice) a volba předsednictva sjezdu. Toho se zúčastnilo 569 delegátů, kteří zastupovali zhruba 350 tisíc levicových sociálních demokratů. Nový výkonný výbor na své schůzi 16. 5. 1921 zvolil předsedou Václava Šturce, místopředsedou Bohumíra Šmerala a druhým místopředsedou Václava Bolena. Předsedou kontrolní komise byl zvolen František Hovorka, pokladníkem pak prozatímně Josef Skalák.

KSČ vznikla přejmenováním odštěpené větší části Československé sociální demokracie[2] (viz též Prosincová generální stávka 1920). Programem byla koaliční vláda socialistických stran s levicí agrárníků. V době svého vzniku byla v absolutních i relativních číslech jednou z největších komunistických stran na světě a muselo se s ní počítat i na domácí scéně, když v parlamentních volbách v roce 1925 skončila na druhém místě s 934 223 hlasy a 41 mandáty. V roce 1925 v ní byl vyhlášen proces „bolševizace“, což znamenalo utužení programové závislosti na Komunistické internacionále (KI).[3]

Na V. sjezdu KSČ z 18. až 23. února 1929 konaném v holešovické Domovině se jejího vedení zmocnili tzv. „karlínští kluci“ v čele s Klementem Gottwaldem.[4] Z KSČ odešla většina zakládajících členů, přesto strana získala v následných říjnových parlamentních volbách 753 220 hlasů a skončila celkově čtvrtá s 30 mandáty. Svou pozici co do počtu mandátů si podržela i ve volbách v roce 1935, kdy pro ni hlasovalo 849 495 voličů.

Za II. světové války a po válce[editovat | editovat zdroj]

Leták KSČ proti fašismu

Za II. republiky (19381939) byla úředně rozpuštěna a přešla do ilegality. Na počátku druhé světové války po dobu trvání německo-sovětského paktu o neútočení od srpna 1939 do června 1941 se v souladu s pokyny z Moskvy oficiálně nezapojila do odboje proti okupaci Československa. Po napadení SSSR a jeho vstupu do války se však stala významnou silou domácího i zahraničního protinacistického odboje. Již v prvopočátcích se snažili komunističtí představitelé v čele s Klementem Gottwaldem dosáhnout dominantního postavení ve vedení odboje a prosazovat obnovení poválečného Československa pod vlivem stalinského SSSR. Během války zahynulo 30 000 čs. komunistů.

Jako významná odbojová síla podporovaná Sovětským svazem se v roce 1945 stala součástí Národní fronty a vlády osvobozeného Československa. Ve vládě měla zvýšené zastoupení, neboť jako autonomní součást KSČ se formálně osamostatnila Komunistická strana Slovenska (KSS). KSČ souhlasila s iniciativou ČSSD znárodnit průmysl a služby nad 50 zaměstnanců a celé bankovnictví. Neprotestovala proti záměru presidenta Beneše neobnovit agrární stranu.

Již během války, za podpory SSSR a vzorové Všesvazové komunistické strany – bolševiků (VKS(b)) se připravovala k převzetí moci a likvidaci demokracie v Československu.

Převzetí moci jí usnadnilo vítězství ve volbách 1946, přesněji v českých zemích, kde získala 40 % hlasů, na Slovensku utrpěla sesterská Komunistická strana Slovenska ziskem přes 30 % drtivou porážku od Demokratické strany, která zvítězila 62 %, v celostátním měřítku pak komunisté získali 38 % hlasů.).[5] Dále pracovala na postupném obsazování klíčových postů v armádě a Sboru národní bezpečnosti komunisty či jejich sympatizanty a ve vytváření vlastních právním řádem neupravených a formálně apolitických ozbrojených Lidových milicí. KSČ měla své tajné agenty a sympatizanty ve všech ostatních politických stranách. Na podzim 1947 pod vedením Gustáva Husáka prosadila částečnou likvidaci Demokratické strany, jejíž vedení údajně uzavřelo dohodu o podpoře s představiteli bývalého Slovenského státu.

Únorový puč a 50. léta[editovat | editovat zdroj]

Převzít moc se KSČ podařilo 25. února 1948 (tzv. Vítězný únor), přičemž jí k tomu napomohla chybná taktika demokratických stran, které si sice uvědomily vážnost situace, ale příliš spoléhaly na prezidenta republiky Edvarda Beneše. Ten pod nátlakem přijal veškeré komunistické požadavky a Národní shromáždění 11. března 1948 vyslovilo rekonstruované Gottwaldově vládě, již bez pouhý den předtím zesnulého ministra zahraničí Jana Masaryka, důvěru všemi hlasy 230 přítomných poslanců. Vláda KSČ pak trvala až do 17. listopadu 1989.

Na přelomu 40. a 50. let procházela strana značnými změnami. V první polovině roku 1948 KSČ pokračovala v politice otevřených dveří a nabírala do svých řad stále nové členy, takže počet straníků přesáhl 2 miliony. V létě 1948 došlo ke sloučení se sociální demokracií. Vedení strany se podle sovětského vzoru rozhodlo od října 1948 provést plošnou prověrku členstva. Prověrka měla zajistit lepší třídní složení strany, protože při širokém náboru se sem dostala řada lidí, kteří členství považovali za nutné pro svoji další kariéru. Mezi těmito bylo mnoho úředníků a KSČ postupně ztrácela svůj proklamovaný dělnický charakter. Prověrka měla stranu zbavit také těch, kteří byli členy jen nominálně, pasivně, lidí nehodných být členem pokrokové strany. Prověrka, jejíž hlavní část proběhla během října, nepřinesla kýžený výsledek. Vyloučených či vyškrtnutých bylo zanedbatelné procento, jiní členové byli prověřeni s lhůtou tří nebo šesti měsíců, což znamenalo, že za tuto dobu měli prokázat svoje odhodlání a schopnosti být plnohodnotnými straníky.

Hned po únoru 1948 byla Československá strana národně socialistická přejmenována na Československou stranu socialistickou a do vedení, stejně jako v Československé straně lidové, prosazeni lidé loajální politice KSČ. Československá sociální demokracie byla pohlcena KSČ, jejím členům byla zaslána poštou komunistická legitimace a odmítnutí bylo důvodem k doživotnímu pronásledování nejen dotyčného sociálního demokrata, ale i celé jeho rodiny. Obě strany ČSS a ČSL se tak na 40 let staly vazaly v rámci Národní fronty, do níž pak byly zařazeny i společenské organizace.

V období teroru (1948–1954) bylo popraveno 241 lidí – obětí justičních vražd. Další stovky lidí zemřely ve vězení nebo při pokusu o útěk za hranice. Až do konce vlády KSČ byly tisíce lidí nespravedlivě vězněny.[zdroj?] Oběťmi represí byli členové západního (ale částečně i východního) odboje, dále kněží, podnikatelé, soukromí rolníci, živnostníci (soukromníci) a intelektuálové. Mnoho režimu nepohodlných lidí bylo vyhozeno ze zaměstnání nebo posláno do faktického vyhnanství do pohraničí. V rámci stalinské teze o zostřování třídního boje a zřejmě také jako trest za neúspěch snahy o připojení Izraele k SSSR byli popraveni i někteří členové KSČ, včetně generálního tajemníka Rudolfa Slánského.

Reformní rok 1956 se v KSČ prakticky neprojevil. Čeští komunisté i nadále pronásledovali a perzekvovali své odpůrce – občany Československa. Toto pronásledování bylo kontinuální (s výjimkou roku 1968 a začátku roku 1969) až do listopadových událostí 1989, byť v 60. letech došlo k obecně výraznému zmírnění a ani zpřísnění v době normalizace už nevrátilo situaci k hrůznému teroru z 50. let.

Pražské jaro[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Pražské jaro 1968 a Invaze do Československa.

Reforma KSČ zdola začala až v první polovině 60. let a vyvrcholila za Pražského jara 1968. Obrodný proces, který i přes značné zmírnění situace nikdy neměl ambice vrátit zemi demokracii, byl ukončen invazí vojsk paktu Varšavské smlouvy (SSSR, Maďarsko, NDR, Polsko, Bulharsko) 21. srpna 1968, o níž KSČ vydala Provolání ÚV KSČ z 21. srpna 1968. Následovala okupace vojsky Varšavské smlouvy a éru tzv. omezené suverenity státu zcela ukončil až odsun sovětských vojsk v létě 1991. Československý obrodný proces inspiroval Michaila Sergejeviče Gorbačova k nastartování procesů glasnosti a perestrojky.[zdroj?]

Oběti[editovat | editovat zdroj]

Oběti komunismu 1948–1989:

  • 205 486 odsouzeno,
  • 248 popraveno,
  • 4 500 zemřelo ve věznicích,
  • 327 zahynulo na hranicích,
  • 170 938 občanů emigrovalo,

(viz pomník obětem komunismu Praha 5)

„Normalizace“[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Normalizace.

V dubnu 1969 bylo reformistické vedení nahrazeno centristy (Gustáv Husák), kteří pod vlivem neostalinských ideologů, jako byl Vasil Biľak, posílili dogmatickou orientaci v duchu umírněnějšího stalinismu, tzv. "brežněvizmu", jejímž základem byla doktrína omezené suverenity zemí sovětského bloku, tj. Varšavské smlouvy. Sovětská okupace byla komunisty prezentována jako bratrská a internacionální pomoc a obrodný proces jako kontrarevoluce. XIV. sjezd KSČ v roce 1971 již konstatoval odvrácení dosud nejvážnějšího ohrožení mocenských pozic komunistů. Důsledkem bylo odstranění většiny svobod nejen z doby Pražského jara, ale i z období postupného uvolňování v období 1958–1967. V průběhu stranických čistek pak byla velká část členů vyloučena či vyškrtnuta ze strany. Čistkami bylo v tomto období postiženo na 600 000 občanů.[6] KSČ se tak změnila ze strany s vlastní ideologií na organizaci pro spolupráci s okupační mocí.

Politický režim značně přituhl, o čemž svědčí pronásledování signatářů Charty 77, jejichž provolání k československým představitelům v roce 1977 obsahující výzvy k dialogu o demokratizaci mělo za následek novou vlnu represí, mimo jiné akci StB pod názvem Asanace.

Na sovětskou perestrojku (1985–1991) reagovala KSČ značně pasivně a až do demokratického zvratu v roce 1989 se KSČ, na rozdíl od některých jiných „bratrských stran“, prakticky nezměnila.

Po listopadu 1989[editovat | editovat zdroj]

Po listopadu 1989 se KSČ přejmenovala na KSČS a na sjezdu v roce 1990 se přetvořila ve federaci nově založené KSČM a KSS. Tato druhá uvedená se později přejmenovala na Stranu demokratickej ľavice a osamostatnila se ještě před rozpadem Československa. Federální KSČS tak zanikla 7. dubna 1992.

Nástupnickou organizací KSČ je v České republice Komunistická strana Čech a Moravy; je parlamentní stranou, jejíž podpora od poloviny 90. let kolísá mezi 10 % a 22 %.

Kromě KSČM existuje v České republice i řada dalších komunistických stran, zpravidla vyznávají ještě výrazněji stalinistickou ideologii, a jejich význam je okrajový, většinou se ani voleb neúčastní.

Podle názoru antikomunistů by měly být všechny strany hlásící se ke komunismu zakázány,[zdroj?] neboť šíření komunistické ideologie považují za trestné. V roce 2006 vznikla také senátní komise, která měla činnost a stanovy strany prozkoumat, zda porušují zákony Česka.

Organizace KSČ[editovat | editovat zdroj]

Leták KSČ z roku 1929
  • Ústřední výbor – nejvyšší stranický orgán
  • První tajemník – fakticky předseda strany

Poznámka: Lídři KSČ se postupně nazývali:

  • (předseda) 1945–1953 a opět od roku 1989
  • (první tajemník) 1953–1971
  • (generální tajemník) 1921–1945 a 1971–1989
  1. Alois Muna (1922–1924)
  2. Josef Haken (1924–1926)
  3. Bohumil Jílek (1926–1929)
  4. Klement Gottwald (1929–1953)
  5. Antonín Novotný (1953–1968)
  6. Alexander Dubček (1968–1969)
  7. Gustáv Husák (1969–1987)
  8. Miloš Jakeš (1987 – 24. listopadu 1989)
  9. Karel Urbánek (25. listopadu – 20. prosince 1989)
  10. Ladislav Adamec, předseda (21. prosince 1989 – 1. září 1990)

Sjezdy KSČ[editovat | editovat zdroj]

Volební výsledky a zastoupení v zákonodárných sborech[editovat | editovat zdroj]

Volební výsledky KSČ a KSS ve volbách 1946

Volební výsledky strany do Poslanecké sněmovny. Počet hlasů a mandátů je za celou ČSR (později ČSFR). Celkový počet mandátů ve sněmovně se během existence strany měnil. Do voleb v letech 1948, 1954, 1960, 1964, 1968, 1971, 1976, 1981 a 1986 kandidovala strana vždy na jednotné kandidátce Národní Fronty.

Rok
Celkem hlasů  % mandátů
1925
934 223
13,2
41
1929
753 220
10,2
30
1935
849 495
10,32
30
1946
2 205 658
40,17
93
1990
976 996
13,48
15

Přidružené mládežnické organizace[editovat | editovat zdroj]

Ozbrojené složky[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://cs.wikisource.org/wiki/Z%C3%A1kon_o_protipr%C3%A1vnosti_komunistick%C3%A9ho_re%C5%BEimu_a_o_odporu_proti_n%C4%9Bmu §2, odst. 2: Komunistická strana Československa byla organizací zločinnou a zavrženíhodnou obdobně jako další organizace založené na její ideologii, které ve své činnosti směřovaly k potlačování lidských práv a demokratického systému.
  2. RUPNIK, Jacques. Dějiny Komunistické strany Československa. Praha : Academia, 2003. ISBN 80-200-0957-4. Kapitola 2, s. 42. (Česky) 
  3. RUPNIK. Kapitola 3, str. 60
  4. RUPNIK. Kapitola 3, str. 65
  5. RUPNIK. Kapitola 7, str. 201
  6. Závěrečná zpráva vyšetřovací komise Federálního shromáždění pro objasnění událostí 17. listopadu 1989, část II – Historický přehled, [cit. 2008-11-29]. Dostupné online.
  7. a b Čtyřiadvacet sjezdů českých komunistů. Týden [online]. 2008-05-16 [cit. 2011-06-21]. Dostupné online.  
  8. a b c d e f g h i j k l RŮŽIČKA, Daniel. Komunistická strana Československa (KSČ): stranické orgány - sjezd KSČ [online]. Totalita.cz, [cit. 2011-06-21]. Dostupné online.  
  9. ŠIMŮNEK, Michal. VIII. sjezd KSČ [online]. Válka.cz, [cit. 2011-06-21]. Dostupné online.  
  10. kol. aut.: Politické strany, 1938-2004. Brno : Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-179-8. S. 1414-1415. (česky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • NECHVÁTAL, Martin. 15.5.1921 založení KSČ : ve službách Kominterny. Praha : Havran, 2002. 125 s. ISBN 80-86515-13-3. (čeština) 
  • RUPNIK, Jacques. Dějiny Komunistické strany Československa : od počátků do převzetí moci. Praha : Academia, 2002. 284 s. ISBN 80-200-0957-4. (čeština) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]