Atentát na Heydricha

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Atentát na Heydricha
Britská olejová malba z roku 1942, představující ilustraci atentátu.
Ilustrace atentátu, Terence Cuneo, britská olejomalba, cca 1942.
Historické období: Druhá světová válka
Cíl: usmrcení Reinharda Heydricha
Důsledky: smrt Reinharda Heydricha; výjimečný stav vyhlášený K. H. Frankem; násilná perzekuce obyvatelstva protektorátu
Datum: 27. květen 1942
Místo: Protektorát Čechy a Morava Praha-Libeň, Protektorát Čechy a Morava
zeměpisné souřadnice: 50°7′6″ s. š., 14°27′53″ v. d.
Pachatel: Jozef Gabčík a Jan Kubiš
Pravděpodobný pachatel: Josef Valčík, možná i další
Použitá zbraň: Sten gun Mk. II (selhal)
protitankový granát vzor 73
Kauza dnes: stále mnoho spekulací, kvůli rozporům v dokumentaci a svědeckých výpovědích

Atentát na Heydricha byla diverzní operace československých výsadkářů za druhé světové války, během které byl proveden atentát na zastupujícího říšského protektora a šéfa RSHA Reinharda Heydricha. Atentát byl proveden 27. května 1942 v Praze-Libni dvojicí československých výsadkářů Jozefem Gabčíkem a Janem Kubišem, kteří byli pro tento úkol speciálně vycvičeni ve Velké Británii. Později byl k akci také přizván Josef Valčík[zdroj?], kvůli nepřehlednosti zatáčky, kde Kubiš s Gabčíkem provedli atentát. Pro správné provedení potřebovali dalšího člověka, který by jim dal znamení, že se Reinhard Heydrich blíží, avšak jeho účast je nejasná a některými dobovými výpověďmi zpochybněná.[1] Jednalo se o ojedinělý atentát na představitele německých, respektive nacistických ozbrojených sil v průběhu celé druhé světové války. Vysazení výsadkářů provedla 138. (výsadková) peruť RAF (? 138 Special duties Squadron).

Výsadek Anthropoid[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Operace Anthropoid.

Od svého ustavení se československá exilová vláda stále více dostávala pod tlak britských oficiálních míst. Důvodem byla malá aktivita domácího odboje v obsazeném Československu. Koncem roku 1940 byl proto československou exilovou vládou v Londýně přijat program pomoci domácímu odboji. Počítalo se s vysíláním specialistů vycvičených na nestandardní vedení války (diverze, sabotáže) do Protektorátu a jejich zapojení do domácího protiněmeckého odboje. Koncem léta roku 1941, po nástupu Reinharda Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora, bylo rozhodnuto o rozšíření činnosti vysílaných specialistů o teroristickou činnost (atentáty a fyzická likvidace příslušníků německé okupační správy a zrádců a kolaborantů z řad českého obyvatelstva). První takto koncipovanou operací se měla stát operace Anthropoid. Beneš si plně uvědomoval, jaké důsledky bude mít likvidace vysokého pohlavára okupační správy pro obyvatelstvo Čech a Moravy.

Do výcviku na provedení operace Anthropoid byli povoláni rotmistr Jozef Gabčík a rotný Karel Svoboda. Svoboda byl ale koncem roku 1941 z důvodu úrazu při cvičném seskoku z operace vyřazen a na Gabčíkův návrh nahrazen Janem Kubišem. Samotný výcvik byl zahájen v létě 1941 ve výcvikových školách a stanicích SOE ve Skotsku, ve kterých prodělávali výcvik i britští commandos. V průběhu výcviku vypracovala SOE několik rámcových plánů atentátu na R. Heydricha, při kterém byly zvažovány různé možnosti prostředí, ve kterých bude čin proveden.

Po zákazu české organizace Sokola K. H. Frankem 12. dubna 1941 někteří členové zakázané organizace vytvořili odbojovou skupinu Jindra. Ta se zapojila do příprav na atentát, sháněla ubytování a informace. Zároveň varovala Londýn před možnými důsledky atentátu. Po atentátu byla síť skupiny zlikvidována.[2]

Cíl Operace Anthropoid: Reinhard Heydrich

Původní plán[editovat | editovat zdroj]

Původní plán útoku předpokládal, že Gabčík a Kubiš zaútočí na Heydricha poblíž jeho sídla v Panenských Břežanech, ale kvůli zvýšené ochraně cíle byl tento plán zamítnut. Náhradním místem, které Gabčík s Kubišem pro atentát vybrali, se tak stala pražská křižovatka tehdejší Kirchmayerovy třídy, což je dnešní Zenklova ulice (cesta z Kobylis přes Starou Libeň), s ulicí V Holešovičkách s ostrou zatáčkou ve svahu (cesta se zde stáčela do protisměru vpravo dolů), která pak navíc vedla ulicí V Holešovičkách ostře dolů do pražské čtvrti Troja směrem k Trojskému mostu přes Vltavu. Podle předpokladu zde Heydrichův vůz musel zpomalit, což umožňovalo střelbu na cíl. Další výhodou lokace bylo, že se nacházela daleko od veškerých policejních posádek, kasáren či stanic gestapa. Jak se ale později ukázalo, její nevýhodou byla blízká tramvajová zastávka, kde se mohlo pohybovat větší množství českých civilistů.

Atentát[editovat | editovat zdroj]

Příprava na místě[editovat | editovat zdroj]

Ráno 27. května odjeli atentátníci tramvají na Žižkov, kde si vyzvedli jízdní kola, na kterých dorazili před 9. hodinou ranní do Holešovic. V Holešovicích se setkali s Valčíkem.[zdroj?] Gabčík obestoupen kolegy pod kabátem sestavil svůj samopal, načež Valčík[zdroj?] šel zaujmout své místo na pravé straně komunikace. Heydrich po snídani strávil čas se svojí rodinou a okolo 10. hodiny ranní se vydal autem z Panenských Břežan směrem na Pražský hrad, odkud se měl následně vydat do Ruzyně a letecky se přepravit do Berlína za Hitlerem. V rozporu s nařízením nebyl jeho automobil stále ještě opancéřovaný a jel sám bez ochranného vojenského doprovodu.

Po půl jedenácté[editovat | editovat zdroj]

Heydrich jel v tento slunný květnový den v otevřeném voze – v kabrioletu značky Mercedes – ze svého sídla na zámku v Panenských Břežanech na Pražský hrad. Když Valčík[zdroj?], stojící opodál, zpozoroval blížící se vůz, dal ostatním výsadkářům signál o přijíždějícím vozu pomocí odrazu kapesního zrcátka. Tento signál upozornil Gabčíka na přijíždějící vůz a současně na fakt, že Heydrich jede bez doprovodné SS ochranné eskorty. V případě, že by vůz jel s eskortou, atentát by se v ten den vůbec neuskutečnil. Když se automobil objevil v zatáčce (zatočil z Kirchmayerovy třídy do ulice V Holešovičkách), odhodil Gabčík svůj kabát a vytasil svůj samopal a následně se pokusil střílet na vůz, jeho samopal Sten však selhal (později se objevila teorie, že Gabčík nevystřelil schválně, aby neohrozil civilisty na druhé straně vozovky nebo v opodál stojící tramvaji).

Místo, kde byl proveden atentát na SS-Obergruppenführera Reinharda Heydricha. Jeho zničené auto stále stojí na místě, kde ho zasáhl výbuch granátu.
Jeden z vozů Reinharda Heydricha, podobný tomu, ve kterém jel v den atentátu.

Heydrichovi bylo hned jasné, že se jedná o pokus o atentát. Namísto toho, aby řidiči Kleinovi přikázal z místa rychle ujet, čímž by si zachránil život, udělal Heydrich dvě osudové chyby. Jednak přikázal vůz zastavit a současně se v autě postavil. Vůz zastavil před Kubišem, který se pokusil vhodit do automobilu granát. Neodhadl ale přesně vzdálenost, a tak minul cíl. Granát explodoval poblíž automobilu, u jeho zadní pneumatiky. Detonace byla tak silná, že se vysypala okna projíždějící tramvaje i okna některých blízkých domů. Střepiny z výbuchu zasáhly Kubiše do obličeje a do prsou. Dokonce se objevily spekulace, že tento granát byl otráven botulotoxinem,[3] tomu však od počátku nic nenasvědčovalo.[4] Tyto spekulace vycházely z tvrzení Paula Fildese z vojenského výzkumného střediska v Porton Down, který tvrdil, že zde granáty s botulotixinem parašutistům vyrobili. Kromě tvrzení P. Fildese pro to ale nejsou známy jiné důkazy a ostatní okolnosti použití granátu tomu odporují. [5][6]

Po výbuchu se Kubiš i Gabčík pokoušeli Heydricha i Kleina dorazit střelbou z pistolí.[7] Heydrich i Klein vyskočili z vozu a oba vytáhli své osobní zbraně.[8] Šéf komise pro vyšetření atentátu Heinz Pannwitz říká, že Heydrich začal pronásledovat Kubiše, ale když chtěl vystřelit, ukázalo se, že v jeho zbrani ráže 7,65 mm nebyl zásobník, proto se vrátil zpět k autu, kde si sedl na sedadlo.[8] Heydrich měl vlivem exploze zlomené žebro, části zlomeniny se mu dostaly do sleziny. Jeho utrpení mezitím sledoval hlouček cestujících z tramvaje.

Útěk z místa činu[editovat | editovat zdroj]

Kubiš si střelbou do vzduchu proklestil cestu vyděšeným davem přihlížejících zvědavců (převážně cestujících z tramvaje). Někteří z nich se ho pokusili chytit. Nasedl na kolo, a ač sám zraněn, ujel na záchytné místo ve Staré Libni.

Řidič Johannes Klein se vydal za Gabčíkem, po kterém začal střílet, podle Pannwitze během pronásledování střílet nemohl, protože si omylem uvolnil zásobník.[8] Gabčík utíkal do kopce Kirchmayerovou třídou a pak zatočil doleva do dnešní Gabčíkovy ulice a tou běžel dolů. Dole, na křižovatce s dnešní ulicí Valčíkovou, se chtěl schovat v řeznictví. Bohužel pro něj byl majitel řeznictví Brauner stoupencem nacistů a spolupracovník gestapa, a tak vyběhl ven a přivolal řidiče Kleina, jenž vběhl do obchodu. Gabčík, nemaje jiný únik, vyrazil proti Kleinovi, kterého postřelil do nohy. Klein pak přikázal Braunerovi, aby Gabčíka pronásledoval, ten se ale pro svůj úkol nijak nenadchl a učinil pouze několik váhavých kroků. Gabčík mezitím zmizel v postranních uličkách, nicméně vběhl omylem zpátky do ulice V Holešovičkách a to jen pár desítek metrů pod zničeným automobilem R. Heydricha. Odtud pak seběhl dolů (de facto po hlavní třídě podél tramvaje) k Vltavě, kde zmizel v postranních uličkách.

Jedna žena z přihlížejících poznala ve zraněném říšského protektora a začala pro něho shánět odvoz do nemocnice. Po chvilce zmatků byla získána dodávka převážející leštidlo a Heydrich se dostal okolo 11. hodiny do blízké nemocnice Na Bulovce. Zraněného Heydricha přijal lékař Vladimír Šnajdr, který se ujal prvního ošetření. Německý přednosta kliniky profesor Walter Dick později provedl podrobné vyšetření. Výsledek rentgenových snímků ukázal rozsah těžkého zranění. Heydrich měl po atentátu zlomené žebro, protrženou bránici a poškozenou slezinu. Heydrich požadoval příjezd specialisty z Berlína, ale po přesvědčování souhlasil s operací na místě po příjezdu specialisty Hollbauma. Zpráva o atentátu se začala postupně šířit. Okolo 12. hodiny ji obdrželo gestapo následované Karlem Hermannem Frankem a Adolfem Hitlerem.

Heydrich upadl 3. června do kómatu a 4. června v 4.30 zemřel dle první úmrtní zprávy na celkovou sepsi organismu v nemocnici Na Bulovce. Tato zpráva nechala kvůli nestandardnímu průběhu popsaných příznaků vzniknout různým teoriím, též konspiračním. Sám autor původní zprávy Herwig Hamperl v roce 1970 poněkud svůj závěr pozměnil a tvrdil, že se jednalo o anemický šok, i toto vysvětlení však mělo svoje slabiny.[9] Další, velmi pravděpodobná, teorie mluví také o arterielní formě embolie, související s drobným poraněním plíce, které mohlo být přehlédnuto.[10] Jedna z populárních teorií také tvrdí, že Heydricha zavraždil sám K. H. Frank, protože v něm viděl velkou konkurenci.[11]

Důsledky[editovat | editovat zdroj]

Po atentátu se výsadkáři skrývali v pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze
Památník parašutistům, kteří atentát provedli, v kryptě kostela

Samotný atentát prý Adolfa Hitlera nesmírně rozzuřil, neboť Heydrich patřil mezi jeho velké oblíbence. V důsledku atentátu Hitler vydal zákaz jízdy v otevřených automobilech pro všechny nacistické pohlaváry a státní funkcionáře Velkoněmecké říše.[zdroj?]

27. května ve večerních hodinách byl Státním tajemníkem K. H. Frankem vyhlášen výjimečný stav nad celým územím protektorátu:

V důsledku atentátu na zastupujícího říšského protektora SS-obergruppenführera Heydricha se ustanovuje toto:

Článek I.
Na podkladě paragrafu nařízení říšského protektora v Čechách a na Moravě o vyhlášení civilního výjimečného stavu ze dne 27. září 1941 se s okamžitou účinností vyhlašuje civilní výjimečný stav nad celým protektorátem Čechy a Morava.
Článek II.
Na podkladě paragrafu 2 výše uvedeného nařízení nařizuji: Kdo osoby, které měly účast na spáchání atentátu, přechovává anebo jim poskytuje pomoc, anebo maje vědomost o jejich osobě nebo o jejich pobytu neučiní žádné oznámení, bude zastřelen se svou rodinou.
Článek III.
Tento výnos nabývá platnosti oznámením v rozhlase.
V Praze 27. května 1942

— Říšský protektor v Čechách a na Moravě v zastoupení: K. H. Frank

Dne 27. května vstoupil v platnost zákaz nočního vycházení. V prvních dnech po atentátu bylo Němci vzato mnoho nevinných lidí jako rukojmí. [zdroj?] Na výsadkáře byla vypsána odměna milión říšských marek.[12] Tento čin měl pro český národ dalekosáhlé následky, jelikož nacistický teror ještě zesílil. Již 28. května zahájili nacisté popravy pro schvalování atentátu na Heydricha a 29. září bylo zaznamenáno, že stanný soud odsoudil za tyto údajné zločiny 252 lidí.[11] Jedním z nejznámějších míst poprav se stala kobyliská střelnice. Odhaduje se, že v reakci na atentát, při tzv. (druhé) heydrichiádě, nacisté zabili 2 tisíce lidí.[13] Mimo jiné vypálili obce Lidice (10. června 1942) a Ležáky (24. června 1942). Zároveň atentát vzbudil ve světě takový ohlas, že na jeho základě byla Brity odvolána Mnichovská dohoda a byla přislíbena poválečná obnova Československa v jeho „předmnichovských“ hranicích, což bylo jedním z hlavních politických cílů atentátu.

Okupanti svůj teror částečně zmírnili po dopadení atentátníků dne 18. června 1942 v kryptě chrámu Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Při této akci zahynuli jak oba atentátníci, tak pět dalších výsadkářů.

Smrt výsadkářů[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Boje v kostele sv. Cyrila a Metoděje.
Díra, kterou vykopali parašutisté, aby se dostali do odpadní stoky[zdroj?]

Parašutisté byli domluveni s jedním známým, který pracoval v pohřební službě, že pro ně ke kostelu přijede a nenápadně je odveze pryč. Muž je sice nezradil, ale když pro ně jel, byla už pražská Resslova ulice uzavřena gestapem a on byl popraven.

Akce proti atentátníkům začala příjezdem 800 příslušníků Waffen-SS před pravoslavný chrám svatých Cyrila a Metoděje v Resslově ulici dne 18. červen 1942 ve 4.15 ráno. Celé okolí bylo neprodyšně uzavřeno.

Na hlídce byli v tuto dobu velitel parašutistů Adolf Opálka spolu s Janem Kubišem a Josefem Bublíkem, kteří se rozmístili strategicky na vyvýšeném kůru v kostele. Po několika minutách proniklo do budovy gestapo, se kterým začali tři parašutisté vést přestřelku. Boj trval přes dvě hodiny. Odpor tří obránců byl zlomen poté, co jim došlo střelivo a Němci se je snažili dostat pomocí ručních granátů. Opálka a Bublík, ač zraněni střepinami, ještě z posledních sil stačili spáchat sebevraždu střelnou ranou do hlavy, i když Josef Bublík zemřel až při převozu do nemocnice. Kubiš, kterého nejvíce zranily střepiny granátů, rovněž umřel v sanitce v bezvědomí, do něhož upadl po výbuchu granátu. Později byla těla obou posledně jmenovaných přivezena zpět ke kostelu k identifikaci.

Ostatní čtyři parašutisté s napětím poslouchali boj svých kamarádů z krypty kostela. Byli to Jozef Gabčík, Jaroslav Švarc, Jan Hrubý a Josef Valčík. Němci házeli do krypty granáty slzného plynu, které obránci vyhazovali zpět. Následoval pokus parašutisty vyplavit, čemuž pomáhali přivolaní protektorátní hasiči. Parašutisté několikrát vystrčili hadice zpět na ulici a vedli palbu po vojácích. Při opakovaném pokusu o vyhození hasičských hadic ven, přišli zásahem jednoho z hasičů o žebřík, čímž také přišli o možnost hadice účelně odrážet. Němci mezitím prorazili do krypty další vchod v oblasti zazděného starého vchodu za pomoci výbušnin. Následovaly pokusy vojáků proniknout do krypty. Tyto pokusy byly odráženy, jelikož obránci měli lepší podmínky pro boj (stříleli ze tmy na světlo, Němci museli sestupovat po schodech). Jejich boj skončil nedostatkem munice. Stejně jako parašutisté v horní části kostela spáchali sebevraždu střelnou ranou do hlavy. Vzhledem k tomu, že totožnost většiny parašutistů nebyla německým úřadům známa, byl k identifikaci těl po akci přizván Karel Čurda. Proto také rozmístění parašutistů v kostele není zcela jisté.

Zrada Karla Čurdy[editovat | editovat zdroj]

Zrádce Karel Čurda

Mimo parašutistických skupin jako Anthropoid, Silver A a Silver B byla na území protektorátu vysazena také skupina tří parašutistů s krycím názvem Out Distance. Jejími členy byli Adolf Opálka – velitel skupiny, Ivan Kolařík a Karel Čurda. Od začátku se nevedlo nic tak, jak mělo. Kvůli mlze byl rozkaz seskoku změněn a jako místo seskoku bylo určeno místo poblíž Písku namísto zamýšleného Tábora, navigátor však udělal chybu (což nebylo nijak neobvyklé) a skupina byla vysazena východně 100 kilometrů od Písku, kde neměli žádné kontaktní adresy. Opálka byl lehce zraněn, Ivan Kolařík ztratil doklady a jeden kontejner (z původních dvou) se jim nepodařilo najít. Velitel skupiny v zájmu bezpečnosti nařídil, aby se skupina rozdělila. On zatím naváže kontakt s odbojem a dá jim o tom vědět. Navzdory výcviku a nejpřísnějšímu zákazu stýkat se s příbuznými, přeběhl Ivan Kolařík za rodinou na Slovensko.

Ivan Kolařík spáchal sebevraždu jedem kvůli bezpečnosti rodiny, poté co od ní bez dokladů odešel. Rodina Kolaříkova byla zastřelena 30. května 1942 v Brně.

Karel Čurda také uprchl za přítelkyní, se kterou měl dítě. Později strávil několik týdnů u rodičů v době, kdy v Praze Kubiš s Gabčíkem provedli atentát. Noviny po atentátu neustále zveřejňovaly nová jména popravených osob. Poté byly vypáleny Lidice (10. června). Čurdova matka se jej podle dosavadních svědectví snažila přimět k tomu, aby „něco“ udělal. Čurda přemýšlel – nemohl zradit kamarády. Přesto na úřadovnu gestapa v Kladně – v době, kdy gestapo už bylo z dosavadních nevýznamných výsledků pátrání zoufalé – dorazil Karel Čurda s prohlášením.

Gestapo začalo okamžitě s výslechem, čímž byly potvrzeny výpovědi jiných zajatých parašutistů. Karel Čurda prozradil vše. Kontaktní adresy i jména lidí, kteří skupinám pomáhali. Tak se stalo, že např. rodina Moravcova (pozn. tato rodina Moravcova nemá nic společného s rodinou Františka Moravce), kde bylo neoficiální velitelství všech parašutistů, byla prozrazena. Marie Moravcová spáchala sebevraždu jedem před zraky svého syna, manžela a přítomných členů gestapa. Gestapo mučilo Vlastimila Moravce (syna paní Moravcové), který jim řekl, že parašutisté jsou schovaní v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje.

Dne 18. června 1942 končí po dlouhém sedmihodinovém boji s Němci život sedmi československých parašutistů. Karlu Čurdovi byla vyplacena odměna 0,5 milionu říšských marek, tj. 1/4 celkové nacisty vypsané odměny 2 milionů říšských marek (stejná suma čekala dalšího zrádce – parašutistu Viliama Gerika – zbytek se rozdělil mezi 7 občanů říše a 53 menších udavačů z Protektorátu).[14]

Karel Čurda i Viliam Gerik byli po skončení války popraveni československými úřady 29. dubna 1947 za zločiny vlastizrady.

Památník[editovat | editovat zdroj]

Tento pomník u kostela je popsán jmény obětí vln zatýkání po atentátu.
Pamětní deska na kostele, kde se parašutisté skrývali, v Resslově ulici v Praze.

Historická podoba samotného místa atentátu se do dnešních dob nedochovala, v důsledku výstavby pražského komunikačního systému došlo k velmi radikální přestavbě celé křižovatky. Původní tramvajová trať z Holešovic do Troje přes Trojský most byla zrušena, samotný Trojský most byl také zcela přestavěn. Dnes v těchto místech probíhá dopravně velice rušná Severojižní magistrála (resp. její část, která se nazývá Prosecká radiála). V místě tehdejší Kobyliské křižovatky je dnes autobusová zastávka a pod ní se nachází podchod pod magistrálou pro chodce.

Samotnou událost po více jak 60 let nepřipomínala vůbec žádná pamětní deska či pomník. Na památku činu českých a slovenských parašutistů byly jejich příjmeními pojmenovány některé okolní ulice. Památník Operace Anthropoid byl odhalen až 67 let od události. Jeho autory jsou sochaři David Moješčík MojDa a Michal Šmeral. Architektonické řešení zpracovali architekti Miroslava Tůmová a Jiří Gulbis.[15]

Údajný Heydrichův vůz, otevřený kabriolet značky Mercedes, je vystaven v Armádním muzeu na Žižkově v Praze. Vozidlo bylo použito Jiřím Sequensem při natáčení filmu Atentát. Podle některých informací se ale nejedná o původní vozidlo, nýbrž o služební vozidlo jiného nacistického pohlavára – velitele Malé pevnosti Terezín Heinricha Jöckela.[zdroj?] Jiný automobil, který by snad mohl být původním Heydrichovým vozidlem, byl nalezen začátkem září 2009 v obci nedaleko Hradce Králové.[16]

Filmové adaptace[editovat | editovat zdroj]

První zpracování atentátu na Reinharda Heydricha se objevilo ve filmu Hangmen Also Die!, který natočil německý režisér Fritz Lang již v roce 1943. Tento propagandistický snímek však o celé události pojednává "způsobem zcela vyfabulovaným."[17] Dalšího zfilmování se námět dočkal roku 1964 ve filmu Jiřího Sequense Atentát. Třetího zfilmování se objevilo v roce 1975 v americkém snímku Operace Daybreak[18] režiséra Lewise Gilberta. Dále byl tento atentát znázorněn ve filmu Petra Nikolaeva Lidice. O atentátu se pak zmiňují, ačkoliv jej přímo nezobrazují, i některé další filmy: výpravný film Otakara Vávry Sokolovo, Vyšší princip režiséra Jiřího Krejčíka, Protektor režiséra Marka Najbrta či Operace Silver A režiséra Jiřího Stracha. Atentát byl rovněž filmově znázorněn v 10. dílu dokumentárního cyklu Hitlerovi bodyguardi (Hitler’s Bodyguard) nazvaném Hitlerovy nebezpečné cesty vlakem. Tento cyklus v roce 2008 připravila britská společnost Nugus/Martin Productions Ltd.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. IVANOV, Miroslav. Atentát na Reinharda Heydricha. Praha : Hart, 2003. ISBN 80-86529-36-3. Kapitola Autorská úvaha aneb O čem se ještě nehovořilo, s. 262–263.  
  2. KÖSSL, Jiří; KRÁTKÝ, František; MAREK, Jaroslav. Dějiny tělesné výchovy II.. Praha : Olympia, 1986. Kapitola Podíl na boji proti fašismu, s. 175.  
  3. IVANOV, Miroslav. Atentát na Reinharda Heydricha. Praha : Hart, 2003. ISBN 80-86529-36-3. Kapitola Autorská úvaha aneb O čem se ještě nehovořilo, s. 272.  
  4. IVANOV, Miroslav. Atentát na Reinharda Heydricha. Praha : Hart, 2003. ISBN 80-86529-36-3. Kapitola První monolog historika, s. 62.  
  5. Defalque, R. J.; Wright, A. J. (January 2009). "The Puzzling Death of Reinhard Heydrich". Bulletin of Anesthesia History (Pittsburgh PA: Anesthesia History Assoaciation and Wood-Library Museum of Anesthesiology) 27 (1): 1–7. Citováno 26 červen 2011.
  6. Rozhovor s Eduardem Stehlíkem
  7. http://aktualne.centrum.cz/domaci/spolecnost/clanek.phtml?id=782871
  8. a b c IVANOV, Miroslav. Atentát na Reinharda Heydricha. Praha : Hart, 2003. ISBN 80-86529-36-3. Kapitola Autorská úvaha aneb O čem se ještě nehovořilo, s. 264.  
  9. IVANOV, Miroslav. Atentát na Reinharda Heydricha. Praha : Hart, 2003. ISBN 80-86529-36-3. Kapitola Svědectví druhého lékaře, s. 217–218.  
  10. IVANOV, Miroslav. Atentát na Reinharda Heydricha. Praha : Hart, 2003. ISBN 80-86529-36-3. Kapitola Svědectví třetího lékaře, s. 220–221.  
  11. a b IVANOV, Miroslav. Atentát na Reinharda Heydricha. Praha : Hart, 2003. ISBN 80-86529-36-3. Kapitola Pátý monolog historika, s. 339.  
  12. IVANOV, Miroslav. Atentát na Reinharda Heydricha. Praha : Hart, 2003. ISBN 80-86529-36-3. Kapitola Čtvrtý monolog historika, s. 277.  
  13. NACISTICKÁ PERZEKUCE OBYVATEL ČESKÝCH ZEMÍ, s. 58
  14. KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století
  15. Operace Anthropoid má svůj pomník, po 67 letech, Zprávy z domova, www.lidovky.cz
  16. Stodola skrývala auto, v němž seděl Heydrich při atentátu. Podívejte se [online]. MAFRA a.s., [cit. 2009-09-30]. Dostupné online.  
  17. BINET, Laurent. HHhH. Praha : Argo, 2010. ISBN 978-80-257-0354-0.  
  18. ŠNÝDL, Jindřich. Operace „Daybreak“ [online]. Praha: POMO Media Group, [cit. 2012-03-08]. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • IVANOV, Miroslav. Nejen černé uniformy. Praha : Naše vojsko, 1964.  
  • IVANOV, Miroslav. Atentát na Reinharda Heydricha. Praha : Panorama, 1979.   (reedice Praha : Hart, 2003. ISBN 80-86529-36-3.  )
  • MACDONALD, Callum. Úder z Londýna. Praha : Panorama, 1979. ISBN 80-7257-205-9.   (mnoho pasáží neodpovídá pravdě, v poznámkám v českém vydání jsou tyto omyly uvedeny)
  • ČVANČARA, Jaroslav. Akce atentát. Praha : Magnet-Press, 1991. ISBN 80-85110-77-6.  
  • ŠOLC, Jiří. Nikdo nás nezastaví. Praha : Merkur, 1992. ISBN 80-7032-637-9.  
  • FIDLER, Jiří. Atentát, malý encyklopedický slovník. Brno : JOTA, 2002. ISBN 80-7217-177-1.  
  • HAASIS, Hellmut G. Smrt v Praze: atentát na Reinharda Heydricha. Praha : Vitalis, 2004. ISBN 80-7253-141-7.  

Beletrie[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu