Libeň

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o části Prahy. Další významy jsou uvedeny v článku Libeň (rozcestník).
Libeň
část obce a katastrální území hl. města Prahy
Libensky zamecek001.JPG
kód katastrálního území: 730891
připojení k Praze: 1901
městská část: Praha 8, Praha 7 a Praha 9
správní obvod (pověřený úřad): Praha 8, Praha 7 a Praha 9
městský obvod: Praha 8, Praha 7 a Praha 9
počet územně tech. jednotek: 3
základní sídelní jednotky: 19
katastrální výměra: 7,38 km²
obyvatel: 31 527 (16. 10. 2006)
hustota zalidnění: 4 272 obyv./km²

poštovní směrovací číslo: 180 00, 190 00

Libeň (německy Lieben) je městská čtvrť a katastrální území, tvořící jižní část pražské městské části Praha 8 a zasahující i do městských částí Praha 7 a Praha 9. Sousedí s Karlínem, Trojou, Kobylisy, Střížkovem, Prosekem, Vysočany a Žižkovem. Od Holešovic Libeň odděluje řeka Vltava.

V minulosti díky svému členitému reliéfu patřila k nejromantičtějším pražským předměstím. Čtvrť se nachází mezi pražskými kopci Labuťka, Hájek, Balabenka, Sluncová, Vítkov, Ládví, Okrouhlík a Zámecký vrch, část Libně se nazývala Podviní. Protéká tudy potok Rokytka a tvoří údolí, v místě rozlivu směrem k Vltavě vytváří prostornou nivu. Ves Libeň je písemně doložena. V druhé polovině 19. století se změnila na průmyslové centrum severovýchodu Prahy. V letech 18981901 byla Libeň městem. Až do druhé světové války zde bylo rozsáhlé židovské město.

Na území Libně byl podepsán tzv. Libeňský mír mezi Rudolfem II. a jeho bratrem Matyášem Habsburským (1608), byla tu provozována první předměstská tramvajová trať v Praze (1896) a uskutečnil se tu atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha (1942).

S Libní jsou provázaná jména spisovatele Bohumila Hrabala, výtvarníka Vladimíra Boudníka nebo básníka Karla Hlaváčka. V Horní Libni se nachází hostinec Na Vlachovce, který je považován za jedno z tradičních center dechové hudby v Praze.

Vymezení a geografie[editovat | editovat zdroj]

Převážná část Libně se nachází v dnešní Praze 8. Do Prahy 7 patří pouze malý pruh území západně od severního předmostí mostu Barikádníků, do Prahy 9 oblast východně od křižovatky Balabenka (nákladová část nádraží Praha-Libeň, O2 arena, stanice metra Českomoravská, kulturní dům Gong, Podvinný mlýn, část Sokolovské a Ocelářské ulice) a zahrádkářská osada s hřištěm TJ Střížkov.

Čtvrť se neformálně dělí na Starou (také Dolní) Libeň a Novou (Horní) Libeň. Jejím územím protéká říčka Rokytka, která v Thomayerových sadech ústí do Vltavy.

Horní Libeň - ulice Davídkova, v pozadí Vychovatelna
Dolní Libeň - ulice Kotlaska
Dolní Libeň - křižovatka Zenklova x Stejskalova

Původ jména[editovat | editovat zdroj]

Jméno Libeň pravděpodobně pochází ze jména někdejšího majitele osady Ľubena, resp. Libena. Ve starých mapách se také objevuje německý název Lieben.

Historie Libně[editovat | editovat zdroj]

Nejstarší historie Libně[editovat | editovat zdroj]

Podle archeologických nálezů se předpokládá, že Libeň byla osídlena už ve starší době kamenné. Byla zde nalezena řada kostrových i žárových hrobů. Nejvýznamnější stopy zde zanechaly kultura únětická, knovízská, bylanská a laténská doba Keltů.

Řada zmínek v nejstarších českých kronikách se však tohoto místa týká nepřímo – hovoří zejména o událostech v údolí řeky Rokytnice - dnešní Rokytky. První písemná zpráva o Libni pochází z roku 1363. Osada Libeň vznikla na přelomu 13. a 14. století a skládala se ze dvou tvrzí. Jedna stála v oblasti dnešních Thomayerových sadů, druhá na hranicích s Vysočany.

15 až 18. století[editovat | editovat zdroj]

Prvními doloženými držiteli Libně byla rodina Rotlevů, kteří ji vlastnili až do roku 1438. Poté se vystřídalo několik majitelů z řad pražských měšťanských rodů - mj. Bryknarové z Brukštejna (1520-1595). Tento rod rozšířil své panství o osady Kobylisy, Střížkov, Klecany a Brázdim. Eliška Hoffmannová z Donína, později provdaná za Bedřicha z Černhausu, Libeň vlastnila od roku 1595. Na místě původní tvrze nechala vystavět renezanční zámek, který se později stal základem dnešního Libeňského zámku. Tato stavba již v roce 1608 hostila římského císaře Rudolfa II. a jeho bratra Matyáše Habsburského, kteří zde podepsali Libeňskou smlouvu (též Libeňský mír). Ta určila, že Rudolf Matyášovi svěřil vládu nad Moravou, Uhry a Rakousy, ve své oblasti vlivu si ponechal jen Čechy, Lužici a Slezsko. Smlouva také zajišťovala Matyášovi nástupnictví na českém trůnu.

Po bitvě na Bílé hoře Černhausové jako protestantská šlechta přišli o své majetky. Libeň připadla Albrechtovi z Valdštejna a Trautmannsdorfům. V roce 1639 bylo panství vráceno Černhausům, kteří jej roku 1651 prodali Nosticům a ti zas obec převedli v roce 1662 na Staré město pražské. V té době k libeňskému panství patřily Kobylisy, Dolní Chabry, část Holešovic, Střížkov a Vysočany. V blízkosti zámku se nacházel poplužní dvůr, pivovar, sladovna a mlýn, na Libeňském ostrově byl provozován měděný hamr, papírna, pila a prachovna. Zámek se v té době stal letní rezidencí staroměstských purkmistrů.

Libeň byla značně poničena během pruského vpádu do Čech v roce 1757. Tehdejší staroměstský purkmistr Václav Fridrich z Friedenbergu využil nutné opravy k tomu, aby prosadil rozšíření zámku a jeho rokokovou přestavbu. Protože nezískal potřebné peníze od obce, rozhodl se o ně požádat císařovnu Marii Terezii výměnou za příslib, že renovovaný zámek by sloužil k dočasnému ubytování členů císařské rodiny během jejich návštěv Prahy. Díky tomu byl zámek v letech 1769-1770 rekonstruován do současné podoby. Marie Terezie možnosti využila krátce po dokončení rekonstrukce v roce 1770. Další významnou událostí v 18. století byl korunovační průvod Leopolda II., který vyšel z Libeňského zámku 31. srpna 1791.

19. století[editovat | editovat zdroj]

Na přelomu let 1803 a 1804 zde během císařských manévrů pobýval císař František I., roku 1813 maršál Karel Schwarzenberg a v roce 1830 tu po svém svržení z trůnu pobýval francouzský král Karel X.

První náznaky proměny Libně z romantické venkovské krajiny na průmyslové předměstí Prahy lze zaznamenat už v první polovině 19. století. Ve 20. letech tu vznikla kartounka Antonína Gottlase (později Kubešova) a roku 1832 První akciová strojírna - Rustonka. Zásadní význam pro další rozvoj oblasti měla stavba železniční trati Praha–Vídeň, která vede po jižní hranici libeňského katastru.

Ve druhé polovině 19. století byla založena První českomoravská továrna na stroje (výroba parních kotlů, železničních mostních konstrukcí, zařízení pro cukrovary, doly, hutě a vodárny), slévárny a strojírny bratří Prášilů, Bohumila Voleského nebo firmy John Fewler. Rozvíjel se tu i textilní průmysl - vznikla tkalcovna a přádelna bratrů Perutzů, Grabova továrna na voskovaná plátna a roku 1892 vznikla Weiderova továrna na klobouky. Podél Vltavy se objevilo několik jirchářských podniků - mj. barvírna kůží Ludvíka Jellinka. Starému zámeckému pivovaru začal konkurovat parní pivovar anglické firmy The Bohemian Breweries, Limited a nedaleko Balabenky F. X. Brosch vystavěl obří lihovar. Ve Švábkách byla roku 1881 otevřena plynárna. Kdysi nejromantičtější místo Libně - viniční usedlost Kolčavka – se v 80. letech 19. století změnila na továrnu na cementové roury. V 90. letech bylo nedaleko Libeňského zámku zbudováno přístaviště s překladištěm.

Další rozvoj čtvrti podpořila výstavba druhé železniční trati, která od 70. let 19. století protínala nejprůmyslovější část Libně. Jednalo se o Propojení nádraží na Těšnově s Vysočany, Všetaty a Lysou nad Labem. Z obou tratí vedly vlečky do průmyslových závodů, od roku 1877 zde byla dvě nádraží: Horní nádraží u dnešní křižovatky Harfa a Dolní nádraží u Palmovky.

Roku 1885 bylo v Libni zavedeno veřejné petrolejové osvětlení, o desetl let později osvětlení plynové. Od roku 1896 spojila Palmovku s Karlínem elektrická tramvajová trať financovaná z prostředků Františka Křižíka, která byla o rok později prodloužena do Nové Libně na křižovatce U Kříže.

Libeň zažívala prudký růst počtu obyvatel. V roce 1869 měla 5845 obyvatel, o 25 let později už 17 240. Roku 1898 byla libeňská obec prohlášena městem.

20. století[editovat | editovat zdroj]

Libeňský most spojuje Libeň s Holešovicemi

12. září 1901 byla na základě zemského zákona Libeň připojena k Praze jako její osmá čtvrť (zajímavostí je, že sousední a ku Praze výrazně bližší Karlín se spojil s Prahou až o 20 let později).

Až do první světové války se Libeň dále rozvíjela. Okolo existujících továren vznikaly bloky činžovních domů a čtvrť se dále rozrůstala severním a východním směrem. Roku 1903 došlo k provizornímu propojení Libně s Holešovicemi pomocí dřevěného mostu, v Dolní Libni byla postavena sokolovna, dřevěný kostel sv. Vojtěcha a libeňské gymnázium, na Bulovce byl v letech 19131915 otevřen infekční pavilon, který se stal základem budoucí nemocnice.

V období první republiky byly k osmému městskému obvodu připojeny Kobylisy, Střížkov, Troja a Bohnice. Pokračoval stavební boom v oblasti dnešního náměstí dr. Václava Holého a pod Bulovkou. Vedle činžovních domů zde začaly vznikat vilová a zahradní městečka v Holešovičkách (Rokoska), na Slovance, Kundratce, Na Stráži a později i na Střížkově. V centrální části Libně vyrostl Palác Svět, obchodní dům Te-Ta (Teweles-Taussig) a na palmoveckém kopci se v roce 1931 objevila jedna z významných dominant - Libeňský plynojem. V druhé polovině 20. let 20. století byl postaven Libeňský most (tehdy Masarykův most, otevřený 29. 10. 1928) - dodnes nejdelší betonové přemostění Vltavy. V upadajícím libeňském přístavu, jehož význam po regulaci Vltavy převzalo překladiště v Holešovicích, vybudoval v roce 1924 inženýr Platovský opravnu lodí a loděnici.

Ve 30. letech byla na vrcholu buloveckého kopce postavena Nemocnice Bulovka, jejíž výstavba zde byla plánována od první světové války.

V období druhé světové války byla průmyslová Libeň postižena podobně jako další významná centra v Protektorátu Čechy a Morava. Došlo k přeorientování výroby z civilní na vojenskou, do Libeňského zámku se nastěhovalo velitelství II. úseku letecké obrany státu, Grabovu vilu obsadili Hitlerjugend.

Na území Libně pod buloveckým kopcem byl (27. května 1942) uskutečněn atentát na jednoho z nejmocnějších mužů Třetí říšeReinharda Heydricha. Výsadkáři Jozef Gabčík a Jan Kubiš v rámci Operace Anthropoid zaútočili na zastupujícího říšského protektora v tzv. kobyliské zatáčce na křižovatce ulic V Holešovičkách a Zenklovy ulice (tehdejší Kirchmayerovy třídy). Heydrich byl po útoku hospitalizován v nedaleké nemocnici Bulovka, kde 4. června 1942 zemřel. Pomoc atentátníkům poskytla řada místních obyvatel – členové ilegální sokolské organizace Jindra, rodina truhláře Václava Nováka (jeho dcera Jindřiška po atentátu odklidila Kubišovo jízdní kolo a pomohla tak ukrýt důležitou stopu) nebo Bohumila Vosmíka. Řada obyvatel Libně byla v období heydrichiády deportována do koncentračních táborů nebo popravených na nedaleké Kobyliské střelnici. Atentát a jeho oběti od roku 2009 připomíná pomník, který stojí v místě události v ulici v Holešovičkách v místě autobusové zastávky.

Na konci druhé světové války 25. března 1945 byla východní část Libně poškozena spojeneckými nálety. Mezi Balabenkou a Harfou byla většina budov srovnána se zemí a poškozeno bylo i vlakové spojení na trati Praha–Český Brod. Během květnového povstání v roce 1945 od 5. května vyrůstaly na řadě míst (u Trojského mostu, na Košince, u Balabenky a pod Bulovkou) barikády. Mezi 7. a 8. květnem byla Libeň dočasně obsazena jednotkami Wehrmachtu, 9. května vjela do Prahy tanková jednotka Rudé armády. V ulici V Holešovičkách se generálplukovník Pavel Semjonovič Rybalko setkal s oficiálními představiteli Prahy.

Po osvobození republiky v tradičně dělnická Libeň přijala ideu budování nové republiky pod vedením Komunistické strany Československa. Ve volbách v roce 1946 zde komunisté získali téměř 50 % odevzdaných hlasů. Už před únorem 1948 byl v průmyslové čtvrti zestátněn veškerý průmysl, po komunistickém puči byla zlikvidována i většina živnostenských provozoven.

V souvislosti s novým administrativním rozdělením Prahy v roce 1949 byla od Prahy 8 odtržena část Libně mezi Balabenkou a Harfou a byla připojena k Praze 9. V roce 1960 získala Praha 8 Karlín.

Zásadní proměnu Libně přinesly až budovatelské projekty z 60.–80. let 20. století. První významnější asanace proběhly v souvislosti se stavbou železniční Holešovické přeložky, kdy byla zbourána řada domů v oblasti Horova náměstí. Z ospalé městské třídy na dálniční přivaděč se v 70. letech proměnila ulice V Holešovičkách. Centrum Staré Libně bylo zbouráno během výstavby zastávky metra Palmovka na konci 80. let. Byla zrušena trať z Těšnova, došlo k demolici Dolního nádraží.

Další významné změny postihly Libeň po revoluci v listopadu 1989. Zanikla většina místních továren a jejich místo v současnosti obsazují kancelářské a obytné budovy. Připravuje se rozsáhlá výstavba v oblasti Palmovky, Rohanského ostrova, Libeňského ostrova a náměstí Bohumila Hrabala. Ve fázi projektu jsou připravované dopravní stavby, zejména severovýchodní část Městského silničního okruhu, který povede od mostu Barikádníků, podél Thomayerových sadů a Košinky, přes křižovatku U Kříže a Balabenku dále na Žižkov a do Malešic. Mezi Horovým náměstím a Bulovkou má být vybudován komplex silničních tunelů Libeňská spojka.

Judenstadt[editovat | editovat zdroj]

Koželužská ulice - poslední dva domy bývalé židovské čtvrti v Libni

Židovské město zde vzniklo v 16. století a rozprostíralo se v oblasti dnešní Dolní Libně. Pro jeho existenci bylo důležité rozhodnutí Jana Hartvíka z Nostic, který zdejší židovské obci udělil privilegium vlastní samosprávy a zaručil jí právní ochranu. Impulzem k jeho výraznému rozšíření v polovině 18. století bylo rozhodnutí císařovny Marie Terezie, která svým patentem vykázala Židy z Prahy.

Starý židovský hřbitov se rozprostíral na předpolí dnešního Libeňského mostu v sousedství nádraží Libeň-Dolní nádraží. Během stavby mostu v letech 1925-1928 byl částečně zasypán, k jeho definitivnímu zániku došlo v polovině 60. let 20. století. Početnou komunitu libeňských Židů do dnešních dní připomíná jen budova Nové libeňské synagogy.

Libeňské usedlosti[editovat | editovat zdroj]

Libeň byla před svou zástavbou romantickou kopcovitou krajinou, kde mezi vinicemi stálo jen několik statků a viničních usedlostí. Mezi historické usedlosti patřily: Balabenka, Bulovka, Hercovka, Kolčavka, Kotlaska (dříve Primaska), Kundratka, Mazanka, Palmovka, Pekařka, Rokoska a Truhlářka.

Hrabalova Libeň[editovat | editovat zdroj]

Hrabalova zeď

Spisovatel Bohumil Hrabal prožil nemalou část svého života v pražské Libni (v ulici Na Hrázi 24/326, poeticky nazývané Na Hrázi věčnosti). V Libni se odehrává děj hned několika jeho pábitelských knížek. Konkrétně Svatby v Domě a Něžný barbar. Jednu celou stranu této ulice později nahradila zeď autobusového nádraží. Tato zeď je dnes, bohužel zatím jen z menší části, pomalována motivy z Hrabalových knížek a to díky umělkyni Tatianě Svatošové, která s celým projektem přišla a zrealizovala jej. Hlavní dominantou je kromě 5,5 metru vysoké podobizny Bohumila Hrabala i psací stroj značky Perkeo a 16 koček, které Hrabalovi za jeho života dělaly společnost. Hrabalova zeď byla dokončena 15. října 1999. Na zdi jsou dokonce vymalovány i úryvky z Hrabalových děl, především z těch, které se týkají ulice Na Hrázi. Bohumil Hrabal ukončil svůj život skokem z okna nemocnice Na Bulovce. Na počest Bohumila Hrabala bylo veřejné prostranství na libeňské Palmovce pojmenováno jako Náměstí Bohumila Hrabala.

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Libeň byla už roku 1896 spojena s Florencí tratí elektrické tramvaje. Z trati Florenc-Balabenka na Palmovce odbočovala trať na Libušák (dnes zastávka tramvaje U Kříže). Trať i s vozovnou a vlastní elektrárnou na Švábkách nechal postavit český vynálezce František Křižík. Dnes je libeňská Palmovka jedním z důležitých dopravních uzlů. Kříží se zde deset tramvajových linek. Nalézá se zde autobusové nádraží, zastávky tramvají i stanice metra.

Od roku 1875 do roku 1972 vedla přes dnešní křižovatku Palmovka také odbočka Rakouské severozápadní dráhy na nádraží Praha-Těšnov, která byla zrušena kvůli výstavbě severojižní magistrály. Poblíž přejezdu u Palmovky bývalo nádraží Praha-Libeň dolní nádraží. Železniční nádraží Praha-Libeň (dříve Praha-Libeň horní nádraží) leží ve Vysočanech (Praha 9).

Na rozhraní Libně a Karlína byl v roce 1990 postaven tramvajový most z Palmovky na žižkovský Krejcárek a Ohradu. V roce 2005 byla v souvislosti s výstavbou železničního tzv. Nového spojení [1] souběžně s tramvajovým mostem postavena otevřená silniční estakáda, jež nahradila nevyhovující silnici několikrát křížící železniční trať.

Významné libeňské stavby[editovat | editovat zdroj]

Další významné objekty[editovat | editovat zdroj]

Libeňské (viniční) usedlosti[editovat | editovat zdroj]

Významná veřejná prostranství[editovat | editovat zdroj]

Významné ulice[editovat | editovat zdroj]

Další fotografie[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • PETERA, František Xav. Bohuslav. Želka Libeňská s Českým nápisem a stručný Libně dějepis. Praha : vl.n., 1873. Dostupné online.  
  • Adresář obce libeňské. Příprava vydání Ladislav Hubený. Praha : vl.n., 1896. Soupis libeňských domů i jejich majitelů a adresář firem, úřadů a ústavů zachycuje situaci v polovině 90. let 19. stol.. Dostupné online.  
  • HEJTMÁNEK, Ladislav. Libeň : historický nástin. Praha : Obec Libeňská, 1896. Kronika Libně od nejstarších dob do poloviny 90. let 19. stol. sepsaná libeňským učitelem a historiografem.. Dostupné online.  
  • TOMEŠ, Josef. Libeňskou minulostí. Praha : Obvodní kulturní dům v Praze 8, Státní památková péče ONV Praha 8, 1988.  

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.novespojeni.cz