Theodor W. Adorno

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Max Horkheimer (vlevo), Theodor Adorno (vpravo) a Jürgen Habermas (vpravo vzadu), v Heidelbergu, 1965

Theodor Ludwig Wiesengrund-Adorno (11. září 19036. srpna 1969) byl německý filosof, teoretik hudební vědy, estetik a spolu s M. Horkheimerem nejvýznamnější představitel kritické teorie frankfurtské školy.

Život[editovat | editovat zdroj]

Theodor Ludwig Wiesengrund-Adorno se narodil 11. září ve Frankfurtu nad Mohanem matce Marii roz. Calvelli-Adorno della Piana, pěvkyni katolického vyznání a otci Oscaru Wiesengrundovi, židovskému obchodníkovi s vínem, který konvertoval k protestantismu. Theodor později zkrátil otcovské příjmení Wiesengrund na iniciál W. a nahradil jej příjmením matky - Adorno. Od své matky a její sestry zdědil celoživotní zájem o hudbu.

1921 maturoval na Gymnáziu císaře Wilhelma ve Frankfurtu. Následovalo studium filozofie, sociologie, psychologie a hudebních věd na Frankfurtské univerzitě. První filozofické školení obdržel Adorno od Siegfrieda Kracauera. Během studií se Adorno věnuje hudební kritice v duchu radikální moderny a zasazuje se o dílo Arnolda Schönberga ve stejném období navazuje známost s Maxem Horkheimerem. 1923 začíná známost s filozofem Walterem Benjaminem a Margaretou Karplus, s kterou se později oženil. V 21 letech ukončil Adorno studium prací o Edmundu Husserlovi u Hanse Cornelia. 1925 odchází studovat hudební kompozici do Vídně u Albana Berga a klavír u Eduarda Steuermanna. Seznamuje se s Arnoldem Schönbergem, Antonem von Webern a Györgem Lukácsem. Zpátky ve Frankfurtu posiluje kontakt k Institutu pro sociální výzkum, který vede Max Horkheimer. 1931 se Adorno habilituje prací Konstrukce estetického u Kierkegaarda a stává se soukromým docentem filozofie ve Frankfurtu. 1933 je zbaven úřadu a odchází do anglického Oxfordu. 1937 se oženil s Margaretou Karplus, inženýrkou chemie. 1938 společně emigrují do USA. Adorno se stává členem Institutu pro sociální výzkum v New Yorku a podílí se na Princeton Radio Research Project. 1941 přesídluje Adorno do Los Angeles a píše společně s Maxem Horkheimerem Dialektiku osvícenství (vyšlo 1944). Dále píše v tomto období Filozofie nové hudby, Minima Moralia a spolupracuje s německým spisovatelem Thomasem Mannem. 1949 se vrací do Frankfurtu jako mimořádný profesor filozofie na Frankfurtské univerzitě. Po obnovení Institutu pro sociální výzkum ve Frankfurtu v roce 1950 se Adorno ujímá funkce zástupce ředitele. 1951 vychází Minima Moralia a od roku 1958 řídí Adorno společně s Horkheimerem Institut pro sociální výzkum, v této době vycházejí mimo jiné Poznámky k literatuře, 1961 Poznámky k literatuře II a 1965 Poznámky k literatuře III. 6. srpna 1969 umírá Adorno během dovolené ve Švýcarsku v kantonu Vallis na následky infarktu.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Adorno založil spolu s Horkheimerem tzv. Kritickou teorii Frankfurtské školy, cílem byl interdisciplinární výzkum moderních společenských jevů, které připouštějí příklon k totalitním tendencím v demokratických uspořádáních. Kritika modernity je popsaná v Dialektice osvícenství. Moderní doba se vyznačuje převážením racionálního myšlení, které mělo lidstvo osvobodit od strachu a udělat je pány. Moderní masové výrobní procesy a kapitalismus zaměřené na pokrok a ekonomický růst ale lidi znovu zotročilo. Nové prostředky zotročení se zdají býti sice méně přímé, mají zato větší globální dopad a jsou navíc neustále živené moderním výzkumem a technologiemi.

Myšlení, které se v moderním světě přetransformovalo na důležitý sebezáchovný prvek a které se původně vyvinulo ze základních tělesných potřeb a tužeb, není zaměřeno na ovládnutí přírody, jak odhaluje konceptuální sebereflexe, nýbrž na přizpůsobení se. Adorno tedy vytváří koncept myšlení identity, které se projevuje rozumem, užíváním jazyka a společenskými vlivy, které spojují myslící subjekty s objektivním věděním. V důsledku myšlení identity dochází k odcizení. V protikladu k myšlení identity se zdá být moderní umění, které se snaží být autonomní, ale protože autonomie je uvnitř totality pouhou iluzí, zabývá se Adorno v Estetické teorii především dvěma otázkami, může-li moderní umění přežít v kapitalistickém světě a může-li přispět k jeho transformaci.

Estetická teorie je Adornovo poslední dílo. Vyšla v Německu z Adornovy pozůstalosti v roce 1970 a vydala ji Adornova žena Gretel Adorno a Rolf Tiedemann. Toto dílo zůstalo torsem a mělo by být chápáno jako fragment, ne jako autorova konečná zamýšlená verze. Dílo bylo zanecháno jako souvislý text. Konečná podoba knihy není výsledkem její fragmentárnosti, nýbrž podrobení její formy obsahu. Autor se brání stupňovité argumentaci, v které jedno vyplývá z druhého, a spíše se snaží obsah zachytit prostřednictvím montáže řady komplexních prvků, které mají stejnou váhu a jsou proto koncentricky seřazené. Jejich konstelace (uspořádání) pak spoluutváří určitou ideu, která odhaluje pravdivý obsah (Wahrheitsgehalt). Umění zprostředkovává poznání. Přístup k pravdě uměleckého díla získáme pouze odpoutáním se od běžných teorií o podstatě pravdy (adekvační teorie, koherence nebo pragmatický přístup). Umělecká pravda je podle knihy dialektická, postupně odhalující a nepoměrná. Každé dílo má podle Adorna vlastní obsah (Gehalt) utvořený vnitřní dialektikou mezi obsahem (Inhalt) a formou (Form). Pravdivost či nepravdivost uměleckého díla je možno kriticky posoudit pochopením vnitřního uspořádání díla a sociokulturních souvislostí totality, jejíž součástí umělecké dílo je.

Spisy[editovat | editovat zdroj]

  • Estetická teorie, Praha 1997 ISBN 80-902205-4-1
  • Dialektika a sociologie : výbor z prací představitelů tzv. frankfurtské školy, Praha 1967
  • Dialektika osvícenství. Filosofické fragmenty, Praha 2009 (práce napsaná spolu s Horkheimerem) ISBN 978-80-7298-267-7
  • Minima Moralia. Reflexe z porušeného života, Praha 2009 ISBN 978-80-200-1759-8

Související články[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]