Karl Marx

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Skočit na: Navigace, Hledání
Karl Marx
Karl Marx 001.jpg
Narození
Datum: 5. května 1818
Místo: Trevír, Prusko
Úmrtí
Datum: 14. března 1883
Místo: Londýn, Velká Británie
Marxův podpis

Karl Heinrich Marx, dříve uváděn také jako Karel Marx (5. květen 1818 Trevír, Prusko – 14. březen 1883 Londýn, Velká Británie) byl německý filosof, politický publicista, kritik klasické ekonomie, teoretik dělnického hnutí, socialismu a komunismu. Mezi jeho nejznámější díla patří Ekonomicko-filosofické rukopisy, Komunistický manifest a nedokončený Kapitál.

Společně s Friedrichem Engelsem rozpracoval vlastní materialistické pojetí dějin, založené na ekonomických zákonitostech. Ve společnosti je podle nich přítomen konflikt mezi ovládanými a vládnoucími, který bude odstraněn zrušením soukromého vlastnictví a nastolením beztřídní, komunistické společnosti.

Jeho filosofický i politický vliv byl obrovský a z jeho myšlenek vyšla celá řadu směrů v levé části politického spektra, a to jak oficiální ideologie socialistických států (marxismus-leninismus), tak nejrůznější variace neortodoxního marxismu, například frankfurtská škola.

Obsah

[editovat] Život

Marx v době studentských let

[editovat] Mládí

Karl Marx se narodil jako třetí dítě do původně židovské rodiny v tehdy pruském Trevíru v Porýní. Otec však ještě před jeho narozením konvertoval ke státnímu luteránství, aby mohl nadále vykonávat práci advokáta. Roku 1824 pak byly pokřtěny také jeho děti.

V Trevíru navštěvoval gymnázium, kde se seznámil se svým budoucím švagrem Edgarem von Westphalen. Roku 1836 se zasnoubil s jeho sestrou Jenny von Westphalen (1814—1881), s níž poté strávil celý život. Coby student se naučil skvěle francouzsky a podnikl několik literárních pokusů, které však záhy zavrhl.[1] V té době již studoval práva v Bonnu a poté v Berlíně, kde se zapojil do bouřlivých diskusí nad myšlenkovým odkazem nedávno zemřelého Hegela a přiklonil se k reformistům, tzv. mladohegelovcům (viz níže); poslouchal Bruno Bauera a Ludwiga Feuerbacha. Roku 1841 pak in absentia promoval na univerzitě v Jeně prací na téma rozdílu Démokritovy a Epikúrovy přírodní filosofie.[2]

V roce 1842 začaly v Kolíně nad Rýnem vycházet liberálně zaměřené noviny Rheinische Zeitung; Marx, který si brzy osvojil břitký styl, byl jedním z hlavních spolupracovníků a posléze šéfredaktorem tohoto listu, radikálně opozičního vůči pruské politice. To ovšem vedlo k cenzurním zásahům státní moci a po roce k úplnému zákazu novin. Téhož roku se Marx poprvé setkal se svým pozdějším spolupracovníkem, Friedrichem Engelsem.

[editovat] V Paříži a Bruselu

Karl Marx (vpravo) a Friedrich Engels, vpředu Marxova žena Jenny a jejich dcery Laura a Eleanor.

V roce 1843 se Marx oženil se svou snoubenkou. Z jejich sedmi dětí přežily jen tři dcery: Jenny, Laura a Eleanor. Téhož roku Marxovi odjeli do Paříže, aby zde Marx s Arnoldem Rugem vydával Německo-francouzskou ročenku. Vyšlo však pouze jedno číslo, a to kvůli neshodám jak s Rugem, tak s francouzskými socialisty: v polemice s nimi se Marx začíná zabývat ekonomií a směřuje ke komunistickým pozicím. Tento posun je patrný v Ekonomicko-politických rukopisech z roku 1844, jež zavádějí pojem „odcizené práce“.

Rukopisy však Marx nedokončil; poté, co jej navštívil Engels, uzavřeli oba muži přátelství, vedli obsáhlou korespondenci a společně sepsali několik prací, polemizujících s mladohegeliány. Během pařížského období byl tedy v základech formulován historický materialismus. Engels zároveň Marxe všemožně podporoval: posílal mu kapesné, dělal si starosti s jeho zdravotním stavem, nabádal jej k systematičtější práci apod.[3]

Počátkem roku 1845 musel Marx přesídlit do Bruselu, kam jej následoval Engels. V létě téhož roku podnikli studijní cestu do Anglie, kde navázali kontakt s tamním hnutím chartistů. Jelikož byl Marx i po návratu do Belgie pronásledován pruskými úřady, vzdal se pruského občanství. V Bruselu Marx a Engels založili Komunistický korespondenční výbor, jehož cílem bylo zastřešení různých skupin účastnících se tehdy již mezinárodního dělnického hnutí.

Roku 1847 Marx vstoupil do Svazu spravedlivých, jejž založil raný socialista Wilhelm Weitling. Organizace byla poté na sjezdu v Londýně přejmenována na Komunistický svaz a začala připravovat komunistický politický manifest. Ten byl zveřejněn v revolučním roce 1848 jakožto Manifest komunistické strany. V roce 1850, kdy chtěli s Engelsem proti stanovám zřídit pobočku v Kolíně nad Rýnem, byli však z pololegálního svazu vyloučeni.

Politické otřesy roku 1848 znamenaly pro Marxe vyhoštění z Belgie. Na pozvání prozatimní francouzské vlády přesídlil v únoru do Paříže a v březnu, kdy vypukla revoluce i v Německu, se vydal do Kolína, doufaje v revoluci socialistickou; k té se snažil přispět vydáváním radikálního listu Neue Rheinische Zeitung. V květnu 1849 však pruská reakční vláda redakci rozpustila a Marxe vykázala země.[4]

[editovat] Londýnský exil

Hrob Karla Marxe v Londýně. Pomník s nápisem Workers of all lands, unite! (Proletáři všech zemí, spojte se!) a citátem 11. Teze o Feuerbachovi nechala zřídit CPGB roku 1954.

Marxovi se nejprve uchýlili zpět do Paříže, nicméně již po měsíci, kdy jim hrozila internace do odlehlé Bretaně, Francii opustili a usídlili se v Londýně. Brzy sem přesídlil také Engels, díky jehož podpoře zde Marxovi přežívali. Společně se pustili do další publikační činnosti a mezinárodní agitace pro komunistické hnutí. Marxova hmotná situace se zlepšila v rove 1852, kdy se stal londýnským korespondentem New York Tribune, kam zasílal rozsáhlé kritické politicko-ekonomické analýzy poměrů v evropských mocnostech. Spolupráci však přerušila americká občanská válka.

V Londýně vznikala Marxova hlavní ekonomická díla: v roce 1859 vyšla Kritika politické ekonomie, která však nevzbudila očekávaný ohlas. Nespokojený Marx oznámil, že hodlá vydat další, podrobnější díly, které mu s dalším studiem pod rukama dále narůstaly. Takto se postupně a nesystematicky rodilo autorovo hlavní dílo, Das Kapital. Jeho první díl Marx dokončoval sužován různými chorobami a teprve roku 1867 byl předán do tisku a vydán.

V době práce na Kapitálu se Marx také aktivně zapojoval do dělnického hnutí: v roce 1864 stál u zrodu První internacionály a do roku 1872 v ní zastával vedoucí pozici; formuloval její stanovy a zakládající program. Internacionála byla později rozpuštěna kvůli neshodám mezi komunisty, proudhonovskými a jinými anarchisty a dalšími skupinami. Když roku 1863 socialista Ferdinand Lasalle založil v Prusku svaz Allgemeiner Deutscher Arbeitverein, odmítl se Marx připojit, neboť neuznával jeho národní orientaci; roku 1869 však spolupracoval s Wilhelmem Liebknechtem, zakladatelem Sociálně-demokratické dělnické strany, která se roku 1875 spojila s lasalleovskou stranou v dodnes fungující stranu SPD. Její program Marx kritizoval ještě téhož roku ve své předposlední samostatné práci s názvem Kritika Gothajského programu.

V dělnickém hnutí se angažovaly také Marxovy dcery se svými manželi: Eleanor a Jenny ve Francii, Laura v Británii.

Mezitím se však postupně zhoršoval Marxův zdravotní stav; oslabila jej především vleklá kožní choroba. Roku 1881 zemřela jeho manželka Jenny, o dva roky později jejich dcera Jenny Longuetová. Poslední léta života Marx věnoval práci na II. a III. dílu Kapitálu; když v roce 1883 coby čtyřiašedesátiletý vdovec zemřel, našel Engels v jeho pozůstalosti obrovské a neuspořádané svazky poznámek a náčrtů, které mnohdy nebyl s to rozluštit ani on sám.[5] Po chudém pohřbu, na němž pronesl řeč Engels,[6] byl Karl Marx pochován na londýnském hřbitově Highgate.

[editovat] Myšlení a dílo

Marx byl plodným autorem a jeho myšlení prošlo poměrně složitým vývojem. Mnohé jeho spisy vyšly teprve posmrtně; s jejich zpřístupněním se ukázaly rozdíly mezi mladým Marxem (cca do roku 1848, kdy vyšel Komunistický manifest) a zralým Marxem Kapitálu, kdy těžiště jeho zájmu leželo v ekonomii.

Centrálním konceptem Marxovy filosofie je jeho postupně formulované pojetí dějin, Engelsem později označované jako historický materialismus,[7] pozdějšími marxisty také jako dialektický materialismus (Marx sám tato označení nepoužíval). Ten je založen na Hegelově dialektice, tedy nahlížení vývoje jako stálého konfliktu tezí a antitezí, které ústí v syntezi, jež vývoj posouvá o krok dále. Jde tedy o princip věčného konfliktu. Za základní vlastnost společenského řádu Marx označil konflikt různých společenských tříd:

„ Dějiny všech dosavadních společností jsou dějinami třídních bojů. — Svobodný a otrok, patricij a plebejec, baron a nevolník, cechovní mistr a tovaryš, vedli nepřetržitý boj, tu skrytý, tu otevřený, boj, který pokaždé skončil revolučním přetvořením celé společnosti nebo společným zánikem bojujících tříd. “
— Manifest komunistické strany, 1—2.

Posledním stupněm třídního boje je pak soudobý konflikt proletariátu a buržoazie. Podle Marxe je jediným a nevyhnutelným rozuzlením tohoto věčného konfliktu beztřídní, komunistická společnost. Sociální spravedlnosti má být dosaženo odstraněním příčiny třídního boje, tedy zrušením soukromého vlastnictví výrobních prostředků, a to i za cenu násilí.

Marxova filosofie je do určité míry scientistická: Marx byl přesvědčen, že s konečnou platností odhalil historicko-společenské zákonitosti vývoje — proto bývá jeho nauka nazývána „vědecký socialismus“, proto ho Engels v pohřební řeči přirovnal k Darwinovi.[6] Na druhou stranu však nevypracoval žádnou ucelenější koncepci sociálního systému, který by měl nastat po konci kapitalismu.

Marxovo myšlení bývá považováno za syntézu tří směrů evropského myšlení, na něž navazoval: německé klasické filosofie, francouzského utopického socialismu (Charles Fourier) a anglické klasické ekonomie (zejména David Ricardo a J. S. Mill).[8]

[editovat] „Mladý Marx“

Intelektuální prostředí, v němž Marx psal své rané spisy, bylo hluboce ovlivněno myšlením G. W. F. Hegela († 1831). Jeho následovníci se záhy rozštěpili na konzervativní, „pravé“ hegeliány a na tzv. mladohegelovce, jejichž zaměření vyústilo do pantheismu a posléze atheismu; k mladohegelovcům, jejichž nejvýznamnější postavou byl Ludwig Feuerbach, se zpočátku řadili také Marx a Engels. Ti chtěli — Marxovými slovy — „postavit hegelovskou dialektiku z hlavy na nohy“. Marxovy spisy tohoto období jsou zpravidla polemikami s jeho současníky.

[editovat] K židovské otázce (1843)

Krátký spis, který vyšel v Marxově Německo-francouzské ročence v Paříži roku 1844, kritizuje dvě studie Bruno Bauera, které se věnují možnosti politické emancipace Židů v Prusku a prosazují sekulární stát. Podle Marxe nestačí emancipace politická, v níž náboženství není překážkou (podobně jako např. ve Spojených státech), nýbrž hovoří také o „lidské emancipaci“ a svobodě;[9] ta je ale možná jen v nenáboženské, socialistické společnosti, kdežto sekulární stát náboženství nepopírá, nýbrž předpokládá. Marx, narozený do původně židovské rodiny, měl k židovství komplikovaný vztah; někteří komentátoři (např. Šlomo Avineri) spatřují ve spisku antisemitské názory.[10]

[editovat] Ke kritice Hegelovy filozofie práva (1843—44)

V tomto raném spise Marx kritizuje Hegelův spis Základy filosofie práva z roku 1821. Hegelův dialektický systém považuje za zcela abstraktní. V úvodu, napsaném v lednu 1844, pak Marx zaútočil na náboženství, které považuje za lidskou iluzi: „Náboženství je vzdychání utlačovaného tvora, srdce nelítostného světa, duch bezduché situace. Je to opium lidstva. Pravé štěstí lidu vyžaduje odstranění náboženství jako iluzorního štěstí.“[11]

[editovat] Ekonomicko-filosofické rukopisy z roku 1844

V rukopisech, které byly zveřejněny teprve roku 1932 a následně získaly mezi marxisty velký vliv, se Marx poprvé vyjádřil k národní ekonomii. Ta podle něj předpokládá soukromé vlastnictví apod., nijak je však nevysvětluje. Jádrem spisu je kapitola Odcizená práce, kde Marx přebírá hegelovskou dialektiku a pojem odcizení. Tím, že dělník nepracuje pro sebe, ale pro kapitalistu, je produkt jeho práce čímsi cizím, odcizeným neboli „zvnějšněným“. z toho jsou pak odvozeny čtyři stupně odcizení, které znemožňují dělníkovi důstojný život:

  1. odcizení od produktu vlastní práce
  2. odcizení od produkující činnosti samé (a tedy od sebe sama)
  3. odcizení od rodové podstaty člověka
  4. odcizení od druhých jednotlivců

[editovat] Svatá rodina (1844)

Dílo s podtitulem Kritika kritické kritiky je prvním společným dílem Marxe a Engelse. Polemicky se obracejí zejména proti „pravému“ mladohegelovci a někdejšímu Marxovu učiteli Bruno Bauerovi. V tomto spise se dosud hlásí k Feuerbachovi, kterého však již o rok později bude tvrdě kritizovat.

[editovat] Německá ideologie (1845)

V Německé ideologii, na níž se podílel také Engels a která vyšla až posmrtně (Moskva a Lipsko 1932), je satiricky kritizován především Max Stirner s dalšími mladohegelovci. Zároveň zde bylo poprvé uceleně představeno Marxovo materialistické pojetí dějin. Lidské vědomí je zde určováno životními podmínkami jednotlivých epoch, nikoli naopak. V každé epoše dochází ke střetu dvou společenských tříd, vládnoucí a utlačované. Vládnoucí třída, která má v rukou materiální produkci, má tím pádem podle materialismu monopol i na duchovní produkci;[12] tak může vydávat své myšlení za jediné platné a legitimizovat jím svou nadvládu; to Marx nazývá ideologií, kterou je možno rozkrýt pouze kritikou.

[editovat] Teze o Feuerbachovi (1845)

Jedenáctá teze o Feuerbachovi. Originální Marxův rukopis.

Teze o Feuerbachovi (poprvé publikovány Engelsem ve spise L. Feuerbach a vyústění klasické německé filosofie, 1888) jsou souborem jedenácti krátkých poznámek, v nichž Marx kritizuje Ludwiga Feuerbacha a mladohegelovce vůbec. Marx sice oceňuje Feuerbachův materialismus; ten však nesmí být jen „nazíravý“, musí se projevovat v praxi. Poslední, jedenáctá teze je jedním z nejslavnějších filosofických citátů vůbec:

„ Filosofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit. “
— Teze o Feuerbachovi, 11.

[editovat] Bída filosofie (1847)

Název je narážkou na dílo s podtitulem Filosofie bídy, jehož autorem byl francouzský anarcho-socialista Pierre-Joseph Proudhon. Marx kritizuje jeho vizi socialismu za přílišné protežování buržoazie. Psáno francouzsky.

Rukopis Manifestu komunistické strany

[editovat] „Zralý Marx“

Po vydání Komunistického manifestu (1848) se Marx vrací k národohospodářským otázkám. V Kritice politické ekonomie je vztah kultury a ekonomiky vysvětlován pojmy základna a nadstavba. Nadstavba, tedy kultura a instituce, je určována ekonomickými faktory. Rané Marxovy práce uznávají možnost zpětného (dialektického) ovlivnění základny nadstavbou, zatímco pozdější práce se blíží stanovisku jednosměrného vlivu základny na nadstavbu. Umění a kultura je pak jen odrazem sociálně-ekonomických vztahů dané epochy.

[editovat] Komunistický manifest (1848)

Podrobnější informace naleznete v článku Komunistický manifest.

Manifest Komunistické strany byl sepsán s F. Engelsem a zveřejněn 21. února revolučního roku 1848 na sjezdu Svazu komunistů v Londýně. Manifest ve zhuštěné podobě podává nauku o třídním boji a končí vyzváním: „Proletáři všech zemí, spojte se!“[13]

[editovat] 18. brumaire Ludvíka Bonaparta (1852)

Spis, jenž byl poprvé publikován v americkém německojazyčném časopise Die Revolution, analyzuje francouzský státní převrat v roce 1851, z nějž vyšel Napoleon III. coby diktátor. Název spisu odkazuje na podobnou událost z 9. listopadu 1799 (podle tehdejšího republikánského kalendáře 18. brumaire), kdy se Napoleon I. po svržení direktoria stal prvním konzulem. Marx událost interpretuje z hlediska boje společenských tříd, provádí analýzu francouzské společnosti a vykládá své pojetí vztahu společnosti a dějin: „Lidé dělají své dějiny sami, ale nedělají je tak, jak jim napadne, za okolností, které si sami zvolili, nýbrž za okolností, které tu bezprostředně nacházejí.“[14]

[editovat] Základy kritiky politické ekonomie (1857—58)

Marxův velmi rozsáhlý, nesystematický a útržkovitý rukopis, známý také pod kratším označením Grundrisse („Základy“), byl vydán teprve roku 1938 v Moskvě. Tvoří jakýsi most mezi Ekonomicko-politickými rukopisy a Kapitálem, jejž Marx připravoval. Velká část spisu se zabývá tzv. předkapitalistickými ekonomickými formami.[15] Dále se Marx pouští do rozboru nadhodnoty, pracovní síly, produkce, distribuce, směny, spotřeby a dalších ekonomických témat.

[editovat] Ke kritice politické ekonomie (1859)

Také tento spis vznikl přípravou Kapitálu, dočkal se však vydání již v roce 1859. Zkoumá a kritizuje se zde systém buržoazní ekonomie (kapitalismus); rozlišuje se užitná hodnota a směnná hodnota zboží a připravuje se teorie nadhodnoty, přepracovaná v Kapitálu.

[editovat] Kapitál (1867—1883)

Titulní strana prvního vydání Kapitálu z roku 1867
Podrobnější informace naleznete v článku Kapitál (kniha).

Marx věnoval desítky let svému hlavnímu dílu, Kapitálu (s podtitulem Kritika politické ekonomie), z jehož tří (resp. čtyř) dílů vyšel za jeho života pouze jeden. Druhý a třetí díl vydal z Marxovy pozůstalosti Friedrich Engels. Takzvaný čtvrtý díl — kritické poznámky k různým teoriím nadhodnoty — vydal počátkem 20. století Karl Kautsky.

  • Díl 1. Výrobní proces kapitálu (Band 1: Der Produktionsprocess des Kapitals). Hamburk 1867
  • Díl 2. Proces oběhu kapitálu (Band 2: Der Circulationsprocess des Kapitals). Vydal F. Engels, Hamburk 1885
  • Díl 3. Celkový proces kapitalistické výroby (Band 3: Der Gesammtprocess der kapitalistischen Produktion). Vydal F. Engels, Hamburk 1894

Obsahem knihy je analýza a kritika kapitalistické společnosti a zejména kapitalistického způsobu výroby a distribuce statků. První, nejstudovanější část Kapitálu obsahuje analýzy hodnoty zboží a peněžního oběhu; opět je probírána užitná hodnota a směnná hodnota, vztahy vzniku směnné hodnoty a pracovní doby dělníka, přeměnu práce v peníze apod. Marx zavádí pojem „nadpráce“: dělník musí odpracovat určitou nutnou pracovní dobu, aby vznikla hodnota, z níž uživí sebe a rodinu; poté však musí pracovat dále, aby uživil také kapitalistu. Z této „nadpráce“ tedy vzniká nadhodnota, která je však dělníkovi odcizena, neboť si ji přivlastní kapitalista, a tím dělníka vykořisťuje. Marx se také věnuje problému přelidnění, dělby práce a strojové výroby, která vede k prodlužování pracovní doby, neboť stroj je nejefektivnější, běží-li stále.

Vlastnosti zboží jsou podle Marxe vysvětlitelné jedině ze vzájemných vztahů mezi výrobci, nikoliv ze zboží samého: zatímco si lidé myslí, že hodnota zboží — např. zlata — je objektivně danou vlastností předmětu, ve skutečnosti je závislá na sociálně-ekonomických vztazích. Buržoazní společnost, která připisuje zboží nevnímatelné vlastnosti a hodnoty a „uctívá“ je, se tak dopouští „zbožního fetišismu“,[16] který je přirovnáván k uctívání svatých ostatků.

Druhý díl analyzuje druhou fázi kapitálu: po fázi produkce v prvním dílu se Marx zaměřuje na různé formy oběhu kapitálu. Třetí díl se snaží vysvětlit přeměnu nadhodnoty v zisk a obsahuje mj. takzvaný „zákon tendence míry zisku klesat“; příčinu krizí kapitalismu tak Marx klade přímo do procesu výroby, nikoliv oběhu.

Kapitál byl marxismem-leninismem vykládán dogmaticky, tj. jako soustava neměnných zákonitostí, nicméně samotné dílo není systematické a má spíše charakter hledání; nebylo ostatně nikdy dokončeno a jeho většina zůstala ve fragmentech. Více než poučky obsahuje hypotézy, nejrůznější odbočky, anekdotická vyprávění, příklady z praxe, citace novinových článků o různých tragédiích a otřesných podmínkách dělníků či dětské práci, jedovaté výpady proti kapitalismu apod.; v nadsázce se někdy říká, že Kapitál lze číst jako strašidelný gotický román.[17]

[editovat] Kritika Gothajského programu (1875)

Spis, vydaný posmrtně roku 1891, kriticky reaguje na Gothajský program, který přijala právě vzniklá Sociálnědemokratická strana Německa. Marx se o programu vyjadřuje velice nepříznivě a považuje ho za příliš kompromisní, nevědecký, nedostatečně internacionální, „zavrženíhodný a pro stranu demoralizující“.[18] Ve spise jsou patrné vznikající rozdíly mezi formující se sociální demokracií a klasickým marxismem.[19] Marx zde také naznačuje dvě etapy revoluční proměny společnosti. Teprve až po první etapě vzrůstu produktivity bude všeho dostatek, ztratí soukromé vlastnictví smysl:

„ ...až s všestranným rozvojem jednotlivců vzrostou i výrobní síly a všechny zdroje sdruženého bohatství potečou plným proudem, společnost bude moci vepsat na svůj prapor: Každý podle svých možností, každému podle jeho potřeb. “
— Kritika Gothajského programu, I.
Západoněmecká poštovní známka

[editovat] Marxův odkaz a kritika

Podrobnější informace naleznete v článku Marxismus.

Marxovy teorie byly pozdějšími marxisty interpretovány různě až protikladně: od nerevoluční, reformistické politiky sociální demokracie Karla Kautskyho přes dogmatické interpretace tzv. reálného socialismu někdejšího Sovětského svazu a jeho satelitů, čínského maoismu až k nedogmatickým, sociálně kritickým teoretikům, jako byl Antonio Gramsci, György Lukács, myslitelé Frankfurtské školy nebo pozdější Nová levice. Myšlení mladého Marxe ovlivnilo také reformní socialisty v období tzv. Pražského jara nebo podobně orientovanou jugoslávskou skupinu Praxis.

O přetrvávajícím Marxově vlivu svědčí kromě teoretických diskusí také opětovný zájem o jeho spisy v době hospodářské krize[20], umístění na třetí příčce v soutěži o „největšího Němce“ v roce 2003 nebo popularita patrně nejznámějšího současného myslitele navazujícího na Marxe, Slovince Slavoje Žižeka.[21]

Mezi četné Marxovy kritiky patřili představitelé křesťanství a dalších náboženství, která Marx obecně odmítal. Filosof Karl Raimund Popper ve své Bídě historicismu nachází u Marxe fatalistické pojetí dějin: poté, co známe neměnné zákonitosti vývoje, není možné „proti nim“ měnit společnost. Podobně bývá namítáno, že je-li podle Marxe zánik kapitalismu nevyhnutelný, zůstává organizovaná akce vykořisťovaných neopodstatněná. Málo oblíben je Marx mezi liberálními mysliteli: např. Raymond Aron marxismus označuje za Opium intelektuálů.

Rozsáhlý kritický rozbor Marxovy nauky podává také Leszek Kołakowski v práci Hlavní směry marxismu nebo T. G. Masaryk ve svém díle Otázka sociální.[22]

[editovat] Pomníky

Zejména po ustavení komunistických vlád v některých zemích světa a v menší míře i v dalších zemích byly Marxovi budovány pomníky a vzdávány nejrůznější pocty. Byly po něm pojmenovány ulice, prostranství, školy a další instituce. Nejvíce se to projevilo v NDR: jedno z největších měst v zemi, Chemnitz, neslo v letech 1953—1990 název Karl-Marx-Stadt a byl zde vybudován mohutný Karl-Marx-Monument. Marxovo jméno nesla v té době také slavná univerzita v nedalekém Lipsku.[23] Východní částí Berlína dosud prochází Karl-Marx-Allee, nedaleko stojí pomník Marxe a Engelse. V ruském Povolží pak od roku 1919 stojí město Marx (nedaleko se nachází též město Engels).

[editovat] Reference

Aristotle Bust White Background Transparent.png Související články obsahuje
Portál Filosofie
  1. ↑ F. Wheen: Marxův Kapitál. Praha 2007, s. 16 a 18.
  2. ↑ K. Marx: Differenz der demokritischen und epikureischen Naturphilosophie nebst einem Anhange na zeno.org.
  3. ↑ F. Wheen: Marxův Kapitál. Praha 2007, s. 28.
  4. ↑ F. Wheen: Marxův Kapitál. Praha 2007, s. 33—34.
  5. ↑ F. Wheen: Marxův Kapitál. Praha 2007, s. 54.
  6. ↑ a b F. Engels: Řeč nad hrobem Karla Marxe
  7. ↑ F. Engels: Über historischen Materialismus na zeno.org.
  8. ↑ H. J. Störig: Malé dějiny filosofie. Kostelní Vydří 2000, s. 373—374.
  9. ↑ Stanford Encyclopedia of Philosophy, heslo Karl Marx
  10. ↑ Š. Avineri: Marx and Jewish Emancipation Journal of the History of Ideas 25 (3)/1964, s. 445—50.
  11. ↑ Marx-Engels-Werke I, 378—9.
  12. ↑ Marx-Engels-Werke III, 46.
  13. ↑ Manifest komunistické strany
  14. ↑ Marx-Engels Werke VIII, 115.
  15. ↑ M. Bloch: Marxism and Anthropology: The History of a Relationship. Rouledge 2004, s. 32—33.
  16. ↑ K. Marx: Kapitál I, 1, kap. 4.
  17. ↑ F. Wheen: Marxův Kapitál. Praha 2007, s. 100.
  18. ↑ Marx-Engels-Werke XIX, 13.
  19. ↑ Blackwellova encyklopedie politického myšlení. Brno 2005, s. 455.
  20. ↑ Marxův Kapitál slaví v Německu zase úspěch Týden.cz, 30. října 2008.
  21. ↑ Slavoj Zizek Biography na notablebiographies.com.
  22. ↑ J. Srovnal: Masarykova Otázka sociální: dílo a dějiny
  23. ↑ Uni-leipzig.de: Geschichte der Universität

[editovat] Knihy v češtině

Nuvola apps bookcase.svg
Seznam děl
v databázi Národní knihovny ČR, jejichž autorem nebo tématem je
Karl Marx

Jelikož oficiální ideologií v době komunistické diktatury v Československu byl marxismus-leninismus, Marxova díla byla vydávána často a ve velkých nákladech. Nejrozsáhlejší souborné vydání o 39 svazcích začalo vycházet v roce 1956 v nakladatelství Svoboda. Po roce 1989 však nebylo nově vydáno téměř žádné Marxovo dílo.

[editovat] Sekundární literatura

Prací o Marxovi vyšlo sice v češtině mnoho, naprostá většina z nich však pochází z doby před rokem 1989; tyto publikace zpravidla představují dogmatický marxisticko-leninský pohled. Často se jedná o překlady z ruštiny; k dispozici jsou např. Leninovy komentáře nebo práce pozdějších sovětských marxistů. Teprve v poslední době se začínají objevovat publikace nezávislé na někdejší oficiální ideologii:

[editovat] Externí odkazy

Další informace o tématu na projektech Wikimedia:

multimediální obsah na Commons
původní text na Wikizdrojích.
citáty na Wikicitátech.


Citováno z „http://cs.wikipedia.org/wiki/Karl_Marx“
V jiných jazycích