Johann Wolfgang von Goethe

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Johann Wolfgang Goethe
Goethe (Stieler 1828).jpg
Portrét z roku 1828
Rodné jméno Johann Wolfgang von Goethe
Narození 28. srpna 1749, Frankfurt nad Mohanem
Úmrtí 22. března 1832, Výmar
Povolání spisovatel, politik, právník, biolog, stavitel
Národnost německá
Literární hnutí Sturm und Drang
Významná díla Faust
Utrpení mladého Werthera
Manžel/Manželka Christiane Vulpius
Podpis Signature of Johann Wolfgang von Goethe.svg
Wikisource-logo.svg původní texty na Wikizdrojích
Wikiquote-logo.svg citáty na Wikicitátech.
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny

Johann Wolfgang Goethe (28. srpna 1749, Frankfurt nad Mohanem22. března 1832, Výmar / Weimar) byl německý básník, prozaik, dramatik, historik umění a umělecký kritik, právník a politik, biolog a stavitel.

Vystudoval práva a přírodní vědy (učinil několik objevů, které popsal ve svých dílech). Působil jako právník, později byl dvorním radou a ministrem státní správy Sasko-výmarského vévodství.

Jako mladý se seznámil s Herderem, toto přátelství a zájem o magii (byl člen zednářské lóže) velmi ovlivnilo jeho tvorbu. Byl v čele skupiny Sturm und Drang (Bouře a vzdor), která měla vzdorovat tehdejší civilizaci a odstranit faleš. Vzorem jim byl William Shakespeare.

Goethe hodně cestoval, při návštěvě Itálie (Řím) a Sicílie (Palermo) se seznámil s antikou, pokládal ji za vrchol kultury, Řecko považoval za nedostižný vzor.

Měl poměrně silný vztah k Čechám a k Mariánským Lázním, zde se také r. 1821 seznámil se svou životní láskou (byl již velmi starý a ona byla velmi mladá) Ulrikou von Levetzow (4.2.1804 Löbnitz - 13.11.1899 Třebívlice na Litoměřicku). Sbíral také minerály, které pak daroval českému Národnímu muzeu.

Od roku 1775 žil ve Výmaru, kde je i pohřben. V té době se tam přistěhoval také Friedrich Schiller, aby mu byl nablízku a stal se jeho přítelem, k čemuž nakonec došlo. Vzájemný vztah procházel většími či menšími krizemi. Oba umělci ovšem stvořili mnohá díla, zejména rok 1797 je považován za „rok balad“, kdy vzniklo mnoho slavných balad a oba básníci se předháněli, kdo napíše lepší.

Již během svého života se stal velmi uznávaným autorem.

K jeho přátelům patřil Ludwig van Beethoven, který mnohá jeho díla zhudebnil.

Obsah

Původ a dětství (1749–1765)[editovat]

Rodný dům ve Frankfurtu nad Mohanem
Johann Wolfgang von Goethe

Goethův otec, Johann Caspar Goethe (1710–1782), byl zástupcem v císařské radě. Studoval právo v Lipsku, pracoval u komory říšského soudu ve Wetzlaru, podnikl cesty do Paříže a Říma a nakonec zapustil kořeny v rodném městě Frankfurtu nad Mohanem, kde rodina žila v prostorném domě u velké srnčí obory. Zde podléhal svým tužbám – věnoval se sestavení kabinetu s naturáliemi a sbírkou obrazů.

Goethova matka, Katharina Elisabeth Goethe (1731–1808), rozená Textor. Jako dcera frankfurtského starosty se v sedmnácti letech provdala za osmatřicetiletého radu Goetheho.

Kromě sestry Friedriky Christiany (1750–1808; později Cornelia Schlosser) zemřeli všichni další sourozenci velmi brzo. Roku 1758 onemocněl Goethe neštovicemi.

Vyučoval jej sám otec spolu se soukromým učitelem; také se mu dostalo vzdělání v jízdě na koni a šermu.

Již odmala se zajímal o literaturu, přičemž nejvíce jej zaujal Friedrich Gottlieb Klopstock (tenkrát velmi moderní) a Homér. Ve čtrnácti letech se ucházel o členství v Arkádské společnosti Phylandria. Také se zajímal o divadlo – proto navštěvoval během francouzské okupace roku 1759 francouzské divadlo v Junghofu. Roku 1763 zhlédl koncert tehdy sedmiletého Mozarta.

30. září 1765 opustil Frankfurt, aby v Lipsku započal studia práv.

Umělecká činnost[editovat]

Mládí (1765–1775)[editovat]

Goethův pomník před Starou burzou v Lipsku

Lipsko (1765–1768)[editovat]

V letech 1765 až 1768 studoval Goethe v Lipsku. Chodil na přednášky poetiky Christiana Fürchtegotta Gellerta a účastnil se cvičení stylistiky. Také se účastnil malířského vyučování u Adama Friedricha Oesera, ředitele Lipské akademie. Zamiloval se do Kätchen Schönkopf a opěvoval tuto lásku ve veselých rozverných verších rokokové tradice (básnický cyklus Annette). Hostinec Auerbachs Keller a tamější pověst o Faustovi na něj udělaly takový dojem, že použil hostinec Auerbachs Keller jako jediné konkrétní existující místo ve svém dramatu Faust I.

Náhlá hematorea (prudké krvácení) jej donutilo přerušit studia a vrátit se 28. srpna 1768 do Frankfurtu.

Frankfurt a Štrasburk (1768–1770)[editovat]

Následuje jedenapůlleté, několika zvraty přerušované období zotavování. V době rekonvalescence se o něj s láskou starala matka a sestra. Jedna matčina přítelkyně, Susanne von Klettenberg, jej seznámila s pietistickými (proud v protestantském hnutí) názory.

V dubnu 1770 opustil Frankfurt, aby splnil otcovo přání a dokončil studia ve Štrasburku.

Ve Štrasburku poznává Friedriku Brion – dceru faráře. Jí věnoval několik básní, mezi nimi např. „Willkommen und Abschied“, „Sessenheimer Lieder“ a „Heidenröslein“ (Přivítání a loučení, Sessenheimské písně a Šípková růžička).

Dílo[editovat]

Jeho díla jsou detailně propracovaná a komplikovaná. Goethova tvorba z let 17951805 bývá označována jako výmarská klasika.

Drama[editovat]

  • Triumf citovosti – Dramatický vrtoch (jak jej sám Goethe nazval)
  • Götz z Berlichingen se železnou rukou (Götz von Berlichingen mit der eisernen Hand) je drama psané v shakespearovském stylu. Goethův Götz je načrtnut podle ideálu Sturm und Drang: je to aktivní hrdina, hrdý a plný vzdoru a touhy po nezávislosti, svůj život vede v přátelství, lásce a ve spojení s přírodou.
  • Ifigenie na Tauridě
  • Torquato Tasso
  • Egmont (Beethoven byl tímto inspirován k napsání stejnojmenného díla)
  • Anethe
  • Nálada zamilovaného
  • Historie válečníka
  • Faust je dvoudílná dramatická báseň. Již v polovině 70. let 18. století vznikla raná nepublikovaná verze, tzv. Urfaust (Prafaust), ve stylu Sturm und Drang. První díl vyšel roku 1808, druhý díl až po autorově smrti.

Poezie[editovat]

  • Prometheus (další z Beethovenových děl) – tato báseň navazuje na antický mýtus o Prométheovi, zobrazuje zde ale rebelujícího a triumfujícího hrdinu.
  • Král duchů – balada
  • Čarodějův učeň – balada
  • Heřman a Dorotea – idyla
  • Západovýchodní divan
  • Elegie z Mariánských Lázní
  • Život slavím - sbírka básní

Romány[editovat]

  • Viléma Meistera léta učednická - vývojový a výchovný román, protipól k Utrpení mladého Werthera.
  • Viléma Meistera léta tovaryšská
  • Spřízněni volbou
  • Utrpení mladého Werthera - díky tomuto románu v dopisech se Goethe stal slavným po celém Německu
  • Z mého života. Básnictví a pravda. - autobiografie

Odborná činnost[editovat]

Biolog[editovat]

Jako biolog Goethe patřil ke směru německé naturfilosofie. Zabýval ze zejména osteologií a botanikou. Roku 1790 vydal spis Die Metamorphose der Pflanzen (Metamorfóza rostlin). Byl prvním, kdo součásti květu interpretoval jako metamorfované listy a kdo reálné rostliny (19 let před formulováním lamarckismu a 48 let před vznikem Darwinovy vývojové teorie) interpretoval jako metamorfózy prarostliny (Urpflanze).[1] Sbíral také minerály, zejmena poblíž Karlových Varů.

Teorie barev[editovat]

Goethe věnoval mnoho úsilí práci Teorie barev (Zur Farbenlehre, 1810), který měla popsat lidské vnímání barvy a polemizovat s Isaacem Newtonem. I když je oceňována přesnost Goethových pozorování, u jeho teorie barev se nepodařilo prokázat prediktivní platnost a není považována za vědeckou teorii, ale spíše za fenomenologii.

Stavebník[editovat]

Goethe působil též ve funkci silničního ředitele. Navrhoval a řídil technologii stavby a údržby některých silnic. Napsal Traktát o návrhu a stavbě cest. [2]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu
logo Wikicitátů
Projekt Wikicitáty má sbírku citátů na téma
Nuvola apps bookcase.svg
logo Wikizdrojů
Projekt Wikizdroje obsahuje původní text související s tímto článkem:

Reference[editovat]

  1. Stanislav Komárek: Dějiny biologického myšlení. Nakl. Vesmír, 1997, ISBN 80-85977-10-9, str. 75
  2. Z historie silniční dopravy, Centrum služeb pro silniční dopravu
    J. Ryba: K historii silniční dopravy na území České republiky, Praha, Institut Jana Pernera, 2004, ISBN 80-86530-14-0