Jaroslav Vrchlický

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Jaroslav Vrchlický
Jaroslav Vrchlický
Narození
Datum:	17. února 1853
Místo:	Louny, Rakouské císařství
Úmrtí
Datum:	9. září 1912
Místo:	Domažlice, Rakousko-Uhersko

Příbuzenstvo
bratr	Bedřich Frida
švagrová	Božena Fridová
tchyně	Sofie Podlipská
manželka	Ludmila Podlipská
dcera	Eva Vrchlická

Jaroslav Vrchlický, vlastním jménem Prof. Emil Bohuslav Frída, Dr.h.c., (17. února 1853 Louny – 9. září 1912 Domažlice) byl český spisovatel, básník, dramatik a překladatel.

Obsah 1 Život 2 Dílo 2.1 Básnické sbírky 2.2 Próza 2.3 Divadelní hry 2.4 Literární kritika 2.5 Překlady 3 Ukázka z díla 4 Související články 5 Reference 6 Externí odkazy

[editovat] Život

Pocházel z Loun, jeho otec byl kupec. Dětství strávil v Ovčárech u Kolína. Měl zde strýčka, který byl knězem. Gymnázium studoval ve Slaném (od r. 1862), Praze a Klatovech, po jeho ukončení (1872) studoval, na přání rodičů, bohosloveckou fakultu. Již v r. 1873 přestoupil na filozofickou fakultu v Praze. Studoval dějepis, filozofii a francouzskou literaturu, kterou později také překládal.

Na studiích se seznámil s Winterem, Sládkem a Jiráskem a spolu založili skupinu lumírovců (Jirásek záhy přešel k ruchovcům).

Od roku 1875 působil jako vychovatel a tajemník hraběcí rodiny v Itálii.

Po svém návratu působil jako učitel a r. 1877 byl jmenován tajemníkem na české technice, později se stal profesorem moderních věd a získal čestný doktorát.

Roku 1879 se oženil s Ludmilou Podlipskou, s níž projel téměř celou Evropu.

V roce 1901 ho, spolu s Antonínem Dvořákem, císař jmenoval členem Panské sněmovny říšské rady ve Vídni, zde vystupoval a obhajoval požadavek všeobecného hlasovacího práva. Jako člověk byl nesmírně činný, mj. byl členem Královské akademie v Padově, člen tovaryšstva polského v Paříži a samozřejmě čestným občanem mnoha českých měst. Na univerzitě přednášel literaturu, byl jedním z prvních členů České akademie věd.

Byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu.^[1]

[editovat] Dílo

Jeho dílo obsahuje přes 200 svazků, mj. přes 80 básnických sbírek a 50 divadelních her.

Jeho sbírky a dramata jsou poměrně čtivé. Vrchlický se snažil dokázat, že čeština může vyjádřit všechno, což skutečně lze, ale někdy tyto tvary působí podivně a nehezky.

Pozdější generací (generace 90. let 19. století) byl velmi kritizován až odsuzován. Proti jeho dílu vystoupili například Tomáš Garrigue Masaryk a F. X. Šalda. Až další generace básníků (Dyk, Blatný, Seifert) si uvědomila kvalitu jeho díla a nyní bývá považován za jednoho z nejvýznamnějších českých básníků.

Vrchlický svým dílem připravil půdu pro symbolismus. Cílem jeho díla bylo vytvořit poezii, která by se vyrovnala evropskému básnictví a ztělesňovala harmonický ideál člověka. Zabýval se historickými náměty, především vývojem lidstva a pokoušel se o sbírky zachycující jeho vývoj. Vycházel z Legendy věků od Victora Huga. Při tomto mapování historie nacházel největší inspiraci v antice.

[editovat] Básnické sbírky

Lyrika

• Z hlubin - Především milostná lyrika. Básně tvoří v podstatě příběh - z pocitů nenávratné pomíjivosti lásky a všeho opět probleskuje naděje, spočívající ve šťastných vzpomínkách, zklamání a konečného uklidnění v resignaci a tvorbě. K popisů svých pocitů využívá básník přírodní symboliku, k nejčastějším motivům patří např. jezero, les, propast.
• Dědictví Tantalovo
• Brevíř moderního člověka
• Eklogy a písně – anticky stylisovaná, především přírodní a milostná lyrika, skladby jsou velmi melodické a bohatě využívají eufonie, mnohé jsou psány ve formě dialogu
• Poutí k Eldorádu – milostná a přírodní lyrika
• Dojmy a rozmary – láska k ženě, přírodě a lidem
• Hudba v duši
• Moje sonáta
• Zlatý prach
• Okna v bouři – Psáno v krizi, jednak v tuto dobu (90. léta) probíhal spor s ruchovci a jednak procházel manželskou krizí, zklamání, hořkost, rezignace, samota, b. Za trochu lásky, formalistní – zkouší různé formy, experimentuje, zapomíná na obsah.
• Meč Damoklův – psáno ve stejné době jako Okna v Bouři
• Písně poutníka – psáno ve stejné době jako Okna v Bouři
• Pavučiny – psáno ve stejné době jako Okna v bouři.
• Korálové ostrovy
• Strom života (Co tkví v kořenech) - vlastenecká lyrika.
• Co tkví v haluzích (Co zní v koruně)
• Má vlast – vlastenecká lyrika
• Mýty – zpracovává legendu o svatém Prokopovi.
• Sonety samotáře - přírodní lyrika.
• Démon láska
• Dni a noci - Většinou příležitostná a reflexivní lyrika psaná jednoduchou a melodickou písňovou formou, tématicky velmi různorodá, uvažující o základní životní filosofii. Často využívá přírodní metaforiku.
• Skvrny na slunci
• Píseň klasů – báseň, v níž klasy vypráví, o životě chudých venkovských lidí. Popisuje zde jejich práci na poli.
• Modlitba na Řípu – v této básni se sedláci modlí k dědu Čechu, aby dal otcům sílu a dětem dobrý život a aby svatý Jiří ochránil českou zemi.
• Meč Damoklův - poslední sbírka; hořká reflexivní lyrika, básník pochmurně uvažuje o blížící se smrti, častá je nicméně i sebeironisace; vyšlo až posmrtně a mnoho básní zůstalo ve fázi náčrtků

Epika

• Duch a svět – kolísání mezi optimismem a pesimismem. dává zde do souvislosti umění a rozum, Starověké Řecko je symbolem optimismu. Volá po harmonii s přírodou. Věří v lidské poznání a sílu rozumu.
• Zlomky epopeje – cyklus epických nebo lyricko epických básní – jedno téma – myšlenkový vývoj lidstva, básnická sbírka s historickými náměty, optimistický náhled, lidstvo se vyvíjí k humanitě, sbírky: Duch a svět, Selské balady, Bar kochba.
• Nové zlomky epopeje
• Kytka balad
• Fresky a gobelíny
• Epické básně - Poetické momentky ze slavných příběhů historie a mytologie, někdy původní, zasazené do mnoha různých reálií (častí jsou mj. uherští Cikáni, severská historie, antická mytologie), součástí sbírky je mimo mnoha kratších romancí a balad také rozsáhlá básnická povídka Satanela, zasazená do středověkého Španělska
• Perspektivy - tématem převážně epických či dialogických básní eklogického charakteru jsou významné události z dějin světových náboženství (buddhismus, zoroastrismus) i mytologií, využívá rituálně stylisovaný jazyk, některé básně mají charakter mýtu, jsou jazykově velmi složité
• Selské balady – ednoduché a melodické básně, vykazující návaznost na českou lidovou píseň, snaha o vytvoření selské epiky, většinou na základě nevolnické bídy v 17. a 18 století a příběhů lidových hrdinů této doby (Jan Sladký Kozina a jiní), časté jsou poměrně naturalistické popisy vrchnostenské krutosti

Sbírky reagující na politiku

• Panteon
• Hlasy v poušti

[editovat] Próza

Jeho povídky jsou ironické a sentimentální.

• Barevné střepy – román, obsahuje mnoho autobiografických prvků
• Loutky -Román ,částečně autobiografické a zachycuje nenaplněné lásky
• Povídky ironické a sentimentální

[editovat] Divadelní hry

Jeho divadelní hry byly psány pro Národní divadlo.

• Trilogie Drahomíra, Bratři a Knížata
• V sudu Diogenově
• Soud lásky
• Noc na Karlštejně – komedie z českého prostředí, postava Karla IV. Vrchlický zde použil informaci, že Karel IV. stavěl Karlštejn jako hrad, kam nesměly ženy. Tato informace mezi lidmi zdomácněla, ale není pravdivá. Dílo bylo zfilmováno.
• Smrt Odyssea
• Hippodamie – trilogie, zhudebnil ji Zdeněk Fibich
  1. Námluvy Pelopovy (1890)
  2. Smír Tantalův (1891)
  3. Smrt Hippodamie (1891)
• Svatá Ludmila

[editovat] Literární kritika

• Básnické profily francouzské
• O poezii Jana Nerudy
• Poezie francouzská nové doby

Dále se zachovala korespondence s jeho ženou Ludmilou Podlipskou z dob jeho pobytu v Itálii. Vede zde filosofické a literární úvahy. Uveřejněna byla až po jeho smrti, nyní je vydávána jako literární dílo.

Mimo to se zachovala celá řada článků v mnoha časopisech (Máj, Česká revue, Světozor, …).

[editovat] Překlady

Vrchlický patří k nejvýznamnějším českým překladatelům jak rozsahem a časovým rozpětím, tak koncepcí, kdy překlad považoval za osobité tvůrčí dílo, které se má prosadit vedle originálu. V některých případech však tento koncept setřel osobitost a nuance původního díla.^[2]

Překládal z 18 národních literatur – nejvíce z francouzštiny (Victor Hugo, Charles Baudelaire, Arthur Rimbaud, Guy de Maupassant), italštiny (Dante Alighieri, Francesco Petrarca, Torquato Tasso), španělštiny (Pedro Calderón de la Barca), angličtiny (William Shakespeare, George Gordon Byron, Percy Bysshe Shelley, Edgar Allan Poe, Walt Whitman) a němčiny (Johann Wolfgang von Goethe, Friedrich Schiller), dále například z polštiny (Adam Mickiewicz), maďarštiny (Sándor Petőfi, János Arany, Imre Madách) nebo norštiny (Henrik Ibsen).

Překládal především poezii, a to jak klasickou, tak moderní. Lze o něm říci, že si k překladům vybíral náročná a kvalitní díla (Faust, Božská komedie, Květy zla, Tři mušketýři, Andersenovy pohádky…).

[editovat] Ukázka z díla

Za trochu lásky…

Za trochu lásky šel bych světa kraj,
šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý,
šel v ledu – ale v duši věčný máj,
šel vichřicí – však slyšel zpívat kosy,
šel pouští – a měl v srdci perly rosy.
Za trochu lásky šel bych světa kraj,
jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.

(ze sbírky Okna v bouři, 1894) ^[3]

[editovat] Související články

• Seznam českých spisovatelů
• Česká literatura v letech 1815–1918

[editovat] Reference

1. ↑ Ve hře o Nobelovu cenu byli i Březina a Machar, 13. 10. 2005, Novinky.cz
2. ↑ NEZKUSIL, Vladimír. Česká a světová literatura 19. století pro 2. ročník středních škol. Praha : Fortuna, 1998. ISBN 80-7168-581-X. s. 116.
3. ↑ VRCHLICKÝ, Jaroslav. Okna v bouři. Praha : František Šimáček, 1894. V elektronické verzi dostupné po registraci na ČEK. Dostupné online. s. 75.

[editovat] Externí odkazy

• Vybraná díla Jaroslava Vrchlického volně dostupná v Krameriovi Městské knihovny v Praze