Jaroslav Vrchlický

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jaroslav Vrchlický
Portrét Jaroslava Vrchlického od Jana Vilímka
Portrét Jaroslava Vrchlického od Jana Vilímka
Rodné jméno Emil Frída
Narození 17. února 1853
Rakouské císařství Louny, Rakouské císařství
Úmrtí 9. září 1912 (ve věku 59 let)
Rakousko-Uhersko Domažlice, Rakousko-Uhersko
Občanství Česko
Povolání spisovatel, básník, dramatik, překladatel
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Příbuzenstvo
bratr Bedřich Frida
švagrová Božena Fridová
tchyně Sofie Podlipská
manželka Ludmila Podlipská
dcera Eva Vrchlická

Jaroslav Vrchlický (vlastním jménem Emil Frída), (17. února 1853 Louny[1]9. září 1912 Domažlice) byl český spisovatel, básník, dramatik a překladatel.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Lounech jako syn Jakuba Frídy a jeho manželky Marie, rozené Kolářové. Asi po roce se rodiče odstěhovali do Slaného a Emil Frída žil do deseti let u strýce faráře Antonína Koláře v Ovčárech u Kolína. Gymnázium studoval ve Slaném (od roku 1862), Praze a v roce 1872 maturoval Klatovech.

Na přání rodičů začal studovat bohosloveckou fakultu. V roce 1873 ale přestoupil na filozofickou fakultu v Praze, kde studoval dějepis, filozofii a francouzskou literaturu, kterou později také překládal.

Používal slova pábit, když si odcházel zakouřit. Toto slovo později posunul dále Bohumil Hrabal, jenž je používal ve svých dílech (Pábitelé).

Na studiích se seznámil s Zikmundem Winterem, Josefem Václavem Sládkem a Aloisem Jiráskem a spolu založili skupinu lumírovců (Jirásek záhy přešel k ruchovcům).

Od roku 1875 působil jako tajemník a vychovatel synů hraběcí rodiny Montecuccoli Laderchi v italském Meranu. Po svém návratu působil jako učitel a roku 1877 byl jmenován tajemníkem na české technice, později se stal profesorem moderních věd a získal čestný doktorát.

V roce 1901 jej, spolu s Antonínem Dvořákem, rakouský císař František Josef I. povýšil do šlechtického stavu a jmenoval jej členem Panské sněmovny říšské rady ve Vídni. Vrchlický zde vystupoval a obhajoval požadavek všeobecného hlasovacího práva. Jako člověk byl nesmírně činný, mj. byl členem Královské akademie v Padově, členem tovaryšstva polského v Paříži a samozřejmě čestným občanem mnoha českých měst. Od roku 1893 byl jmenován profesorem evropské literatury na Univerzitě Karlově. Byl také členem České akademie věd a umění (jmenován císařem 20. dubna 1890).[2]

Vrchlický byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu, cena však mu nebyla udělena.[3]

Pseudonym Jaroslav Vrchlický si zvolil na návrh spolužáka z klatovského gymnázia Josefa Thomayera. Jako studenti na jaře navštívili rozkvetlé údolí řeky Vrchlice u Kutné Hory a on byl unesen nádhernou jarní scenérií. Tento pseudonym dříve používal kutnohorský básník Josef Jelínek Vrchlický (1842-1869). V údolí Vrchlice v roce 1919 vytesal kutnohorský sochař Josef Chvojan do pískovcové skály Vrchlického reliéf na ploše přes 12 m².

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Pamětní cedule na fasádě domu v Praze na Rašínově nábřeží

Jeho dílo obsahuje přes 200 svazků, mj. přes 80 básnických sbírek a 50 divadelních her.

Jeho básnické sbírky a dramata jsou vrcholnou ukázkou formální dokonalosti, avšak zároveň poměrně čtivé. Vrchlický se snažil dokázat, že čeština může vyjádřit všechno, což skutečně lze.

Pozdějšími generacemi, a to již počínaje generací 90. let 19. století, byla Vrchlického tvorba často kritizována až odsuzována. Proti jeho dílu vystoupili například také i o tři roky starší Tomáš Garrigue Masaryk, jenž Vrchlického uznával jen jako dobrého překladatele, a F. X. Šalda. Až další generace básníků jako Viktor Dyk, Lev Blatný a Jaroslav Seifert, si uvědomila kvalitu jeho básnického díla, a nyní je považován za jednoho z nejvýznamnějších českých básníků.

Vrchlický svým dílem připravil půdu pro symbolismus. Cílem jeho díla bylo vytvořit poezii, která by se zcela vyrovnala vrcholnému evropskému básnictví a ztělesňovala harmonický ideál člověka. Zabýval se historickými náměty, především vývojem lidstva. Vycházel mj. z Legendy věků od Victora Huga. Při tomto mapování historie nacházel největší inspiraci v antické lyrice.

Básnické sbírky[editovat | editovat zdroj]

Lyrika[editovat | editovat zdroj]

  • Z hlubin – především milostná lyrika; básně tvoří v podstatě příběh – z pocitů nenávratné pomíjivosti lásky a všeho opět probleskuje naděje, spočívající ve šťastných vzpomínkách, zklamání a konečného uklidnění v resignaci a tvorbě; k popisů svých pocitů využívá básník přírodní symboliku, k nejčastějším motivům patří např. jezero, les, propast
  • Dědictví Tantalovo
  • Brevíř moderního člověka
  • Eklogy a písně – anticky stylisovaná, především přírodní a milostná lyrika, skladby jsou velmi melodické a bohatě využívají eufonie, mnohé jsou psány ve formě dialogu
  • Poutí k Eldorádu – milostná a přírodní lyrika
  • Dojmy a rozmary – láska k ženě, přírodě a lidem
  • Hudba v duši
  • Moje sonáta
  • Zlatý prach
  • Okna v bouři – psáno v krizi (jednak v tuto dobu – 90. léta – probíhal spor s ruchovci, především však procházel hlubokou manželskou krizí), zklamání, hořkost, rezignace, samota, formalistní – zkouší různé formy, experimentuje, zapomíná na obsah; báseň Za trochu lásky
  • Písně poutníka – psáno ve stejné době jako Okna v bouři
  • Pavučiny – psáno ve stejné době jako Okna v bouři
  • Korálové ostrovy
  • Strom života (Co tkví v kořenech) – vlastenecká lyrika
  • Co tkví v haluzích (Co zní v koruně)
  • Má vlast – vlastenecká lyrika
  • Mýty – zpracovává legendu o svatém Prokopovi
  • Sonety samotáře – přírodní lyrika
  • Démon láska
  • Dni a noci – většinou příležitostná a reflexivní lyrika psaná jednoduchou a melodickou písňovou formou, tematicky velmi různorodá, uvažující o základní životní filosofii; často využívá přírodní metaforiku.
  • Skvrny na slunci
  • Píseň klasů – báseň, v níž klasy vyprávějí o životě chudých venkovských lidí; popisuje zde jejich práci na poli
  • Modlitba na Řípu – v této básni se sedláci modlí k dědu Čechovi, aby dal otcům sílu a dětem dobrý život a aby svatý Jiří ochránil českou zemi
  • Meč Damoklův – poslední sbírka; hořká reflexivní lyrika, básník pochmurně uvažuje o blížící se smrti, častá je nicméně i sebeironisace; vyšlo až posmrtně a mnoho básní zůstalo ve fázi náčrtků

Epika[editovat | editovat zdroj]

  • Zlomky epopeje – cyklus epických nebo lyricko epických básní – jedno téma – myšlenkový vývoj lidstva, básnická sbírka s historickými náměty, optimistický náhled, lidstvo se vyvíjí k humanitě, sbírky: Duch a svět, Selské balady, Bar kochba
    • Duch a svět – kolísání mezi optimismem a pesimismem. dává zde do souvislosti umění a rozum, starověké Řecko je symbolem optimismu; volá po harmonii s přírodou, věří v lidské poznání a sílu rozumu
    • Selské ballady – po formální stránce jednoduché a melodické básně, vykazující návaznost na českou lidovou píseň, snaha o vytvoření selské epiky, většinou na základě nevolnické bídy v 17. a 18. století a příběhů lidových hrdinů této doby (Jan Sladký Kozina, Matyáš Ulický a jiní), časté jsou naturalistické až drastické popisy vrchnostenské krutosti (např. básně Ballada vánoční, Matyáš Ulický) a naopak výjevy dostli brutální msty poddaných (např. báseň Selské kázání a zvláště Lorecký ze Lkouše). Básně jsou historicky málo přesné, autor si historické události upravuje a interpretuje po svém.
  • Nové zlomky epopeje
  • Kytka balad
  • Fresky a gobelíny
  • Epické básně – poetické momentky ze slavných příběhů historie a mytologie, někdy původní, zasazené do mnoha různých reálií (častí jsou mj. uherští Cikáni, severská historie, antická mytologie), součástí sbírky je mimo mnoha kratších romancí a balad také rozsáhlá básnická povídka Satanela, zasazená do středověkého Španělska
  • Perspektivy – tématem převážně epických či dialogických básní eklogického charakteru jsou významné události z dějin světových náboženství (buddhismus, zoroastrismus) i mytologií, využívá rituálně stylisovaný jazyk, některé básně mají charakter mýtu, jsou jazykově velmi složité

Sbírky reagující na politiku[editovat | editovat zdroj]

  • Panteon
  • Hlasy v poušti

Próza[editovat | editovat zdroj]

Portrét Jaroslava Vrchlického od Vojtěcha Hynaise

Jeho povídky jsou ironické a sentimentální.

  • Barevné střepy – román, obsahuje mnoho autobiografických prvků
  • Loutky – román, částečně autobiografický, zachycuje nenaplněné lásky
  • Povídky ironické a sentimentální

Divadelní hry[editovat | editovat zdroj]

Jeho divadelní hry byly psány pro Národní divadlo.

Citát[editovat | editovat zdroj]

Vzkázal jsem Jiráskovi, že Vrchlický navštíví představení Hippodamie, a Jirásek ovšem přišel také. Vrchlický seděl provázen svou ošetřovatelkou paní Dvořákovou v jedné z přízemních loží a přes značné bolesti, jež ho v noze týraly, sledoval představení s neutuchajícím zájmem až do samého konce…Po představení doprovodili jsme ho s Jiráskem bočním východem na nábřeží ke kočáru a tam jsme se s Jaroslavem Vrchlickým naposled rozloučili…Za půldeváta měsíce poté pochovali jsme, co tělesného zbylo z té zázračné bytosti básnické, do vyšehradského Slavína. Cokoli jsem tam řekl nad rakví svého největšího přítele, bylo jen mdlým ohlasem tolikerých díků, tolikerého podivu – a tolikeré lítosti, jež jsem v nitru cítil a jež mne, a nejvíc ta lítost, podnes neopouštějí.
— Jaroslav Kvapil[4]

Literární kritika[editovat | editovat zdroj]

  • Básnické profily francouzské
  • O poezii Jana Nerudy
  • Poezie francouzská nové doby

Dále se zachovala korespondence s jeho ženou Ludmilou Podlipskou z dob jeho pobytu v Itálii. Vede zde filosofické a literární úvahy. Uveřejněna byla až po jeho smrti, nyní je vydávána jako literární dílo.

Mimo to se zachovala celá řada článků v mnoha časopisech (Máj, Česká revue, Světozor, …).

Překlady[editovat | editovat zdroj]

Patří k nejvýznamnějším českým překladatelům jak rozsahem a časovým rozpětím, tak koncepcí, kdy překlad považoval za osobité tvůrčí dílo, které se má prosadit vedle originálu. V některých případech však tento koncept setřel osobitost a nuance původního díla.[5]

Překládal z 18 národních literatur – nejvíce z francouzštiny (Victor Hugo, Charles Baudelaire, Arthur Rimbaud, Guy de Maupassant), italštiny (Dante Alighieri, Francesco Petrarca, Torquato Tasso), španělštiny (Pedro Calderón de la Barca), angličtiny (William Shakespeare, George Gordon Byron, Percy Bysshe Shelley, Edgar Allan Poe, Walt Whitman) a němčiny (Johann Wolfgang von Goethe, Friedrich Schiller), dále například z polštiny (Adam Mickiewicz), maďarštiny (Sándor Petőfi, János Arany, Imre Madách) nebo norštiny (Henrik Ibsen).

Překládal především poezii, a to jak klasickou, tak moderní. Lze o něm říci, že si k překladům vybíral náročná a kvalitní díla (Faust, Božská komedie, Květy zla, Tři mušketýři, Andersenovy pohádky).

Osobní život[editovat | editovat zdroj]

Jeho první studentskou láskou byla v roce 1870 dcera jeho bytné v Klatovech, kde studoval na gymnáziu; psal jí básně a dopisoval si s ní. Po jeho odchodu na studia na Filosofické fakultě v Praze v roce 1873 však jejich kontakt skončil. V roce 1874 se zamiloval na prázdninách do své vzdálené příbuzné Marie Potměšilové, ta však dala přednost jeho mladšímu bratru Bedřichovi; tento platonický vztah byl inspirací ke vzniku sbírky Sny o štěstí.

V Meranu, kde působil jako vychovatel, se cítil osamělý a velmi se mu stýskalo po domově, i když neúnavně psal a překládal z románských jazyků. Tehdy se stýkal s guvernantkou Charlottou P. (celé jméno není známo), vztah však byl pouze erotický.[zdroj?]

Zdaleka nejvýznamnější roli sehrála v jeho životě Sofie Podlipská, spisovatelka, sestra Karoliny Světlé. On sám znal nejdříve její knihy, a jen letmo se s ní setkal v parku veltruského zámku v červenci roku 1873. Seznámili se o rok později v Umělecké besedě. Ve svém depresivním rozpoložení v Meranu, kdy pochyboval i o svém talentu, napsal v srpnu roku 1875 Podlipské svůj první dopis; čilá, pro Vrchlického velmi povzbuzující korespondence trvala do listopadu následujícího roku. Postupně mezi nimi vznikl hluboký vztah a Vrchlický se do Sofie Podlipské, ač starší o téměř dvacet let, zamiloval jako do ženy. Spisovatelka - již čtyři roky vdova - byla zamilovaná rovněž, byla si však vědoma a děsila se velkého věkového rozdílu, proto obracela jeho pozornost ke své dceři Ludmile. Podařilo se, dne 4. srpna 1879 se Vrchlický s Ludmilou Podlipskou oženil. Svým způsobem miloval matku v mladším - velmi půvabném - vydání, Ludmila však ani zdaleka nedosahovala intelektuální výše matčiny a on sám si rozuměl spíše s matkou nežli s dcerou.

Ludmila nicméně byla pro něj ideálem ženy. Své manželství, z něhož se narodily tři děti, vnímal jako vrcholně šťastné. Psal, tvořil dramata, překládal, stal se úspěšným a uznávaným tvůrcem. Mezitím se však schylovalo k dramatu. Ludmila se zamilovala do pražského herce Jakuba Seiferta a udržovala s ním několik (snad osm) let poměr, který nezůstal pražské společnosti utajen a také nezůstal bez následků - Seifert byl otcem dvou ze tří Ludmiliných dětí. Vrchlický dlouho nic nevěděl, až ho o situaci zpravila jeho sestra Emma. Byl tím otřesen, zhroutil se. Jak psala Emma později: "Bratr tehdáž strašně trpěl, netřeba dokládat. Přede mnou a přáteli se držel, ale když se svěřoval matce, zaplakal. Bratr ženu ani nezabil ani nevyhnal - naoko vše zůstalo při starém, ale nikdy jí neodpustil."[zdroj?] Obě děti však přijal za své a zvláště s dcerou Evou měl velmi blízký, láskyplný vztah, o němž napsala knihu idylických vzpomínek Dětství s Vrchlickým.

Dochovaly se dva dopisy, v nichž Ludmila Vrchlickému sdělila, že není otcem jejích dvou dětí, dcery Evy a syna Jaroslava. Oba listy po jeho smrti uschoval jeho přítel, známý lékař Josef Thomayer a v roce 1910 je v obálce předal Národnímu muzeu s podmínkou, že mohou být otevřeny až v roce 1970;[zdroj?] jsou nyní uloženy v Památníku národního písemnictví.

Toto nešťastné období v soukromém životě mu pomohl překonat vztah s Karlou Bezdíčkovou, přítelkyní Emmy. Další ženou v jeho životě byla v letech 19041908 učitelka moderních tanců Justina Vondroušová.

Od roku 1908 Vrchlického začala trápit nemoc - úporné bolesti hlavy, v srpnu prodělal záchvat mrtvice, po níž viděl dvojmo a ztratil schopnost číst. V roce 1911 se odstěhoval od rodiny do Domažlic, o rok později, v roce 1912 jej mrtvice, po níž ochrnul na pravou polovinu těla, postihla znovu. 9. září tohoto roku v pouhých 59 letech zemřel.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. ŠLECHTOVÁ, Alena; LEVORA, Josef. Členové České akademie věd a umění 1890–1952. 2. vyd. Praha : Academia, 2004. 443 s. ISBN 80-200-1066-1. S. 330.  
  3. Ve hře o Nobelovu cenu byli i Březina a Machar, 13. 10. 2005, Novinky.cz
  4. Jaroslav Kvapil: O čem vím, Orbis, Praha, 1932, str. 288–9
  5. NEZKUSIL, Vladimír. Česká a světová literatura 19. století pro 2. ročník středních škol. Praha : Fortuna, 1998. ISBN 80-7168-581-X. S. 116.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BOBÍKOVÁ, Lenka. Tragický sňatek Jaroslava Vrchlického. Právo – Magazín. 23. leden 2010, s. 24–26.  
  • GÖTZ, František; TETAUER, Frank. České umění dramatické. Část I. – činohra. Praha : Šolc a Šimáček, 1941. S. 105–123.  
  • NOVÁK, Arne. Zvony domova a Myšlenky a spisovatelé. Praha : Novina, 1940. Dostupné online. Kapitola Tři studie o Jaroslavu Vrchlickém, s. 133–158.  
  • TOPOL, Michal, ed. Čtení o Jaroslavu Vrchlickém : básník ve sporech o životnost díla. 1. vyd. Praha : Institut pro studium literatury, 2013. (Antologie; sv. 2) ISBN 978-80-87899-01-4.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Jaroslav Vrchlický ve Wikimedia Commons