Jaroslav Kvapil

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
O českém klavíristovi, dirigentu, hudebním skladateli a pedagogovi (1892–1958) pojednává článek Jaroslav Kvapil (skladatel).
Jaroslav Kvapil
Jaroslav Kvapil v roce 1897
Jaroslav Kvapil v roce 1897
Narození 25. září 1868
Chudenice Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 10. ledna 1950 (ve věku 81 let)
Praha ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Občanství Česko
Povolání básník a spisovatel
Ocenění Národní umělec
Podpis
Jaroslav - podpis
Některá data se získávají z datové položky.
Příbuzenstvo
1. manželka Hana Kvapilová
2. manželka Zdena Rydlová

PhDr. h. c. Jaroslav Kvapil (25. září 1868 Chudenice[1]10. ledna 1950 Praha) byl český básník, dramatik, překladatel, libretista a divadelní režisér.

Život[editovat | editovat zdroj]

Po studiu na klatovském a plzeňském gymnáziu studoval lékařství a filosofii v Praze, studia však nedokončil.[2]

V letech 18911904 pracoval jako žurnalista v redakcích listů Hlas národa, Národní listy, Česká stráž a jako redaktor Zlaté Prahy. Jeho první žena Hana Kvapilová (rozená Kubešová), herečka Národního divadla, jej přivedla k trvalému zájmu o divadlo a on se ve svých příspěvcích pro noviny a časopisy věnoval často divadlu[2]. S Hanou jej seznámil začátkem roku 1890 J. V. Frič.[3] Jeho druhou manželkou byla Zdena Rydlová, herečka Národního divadla[2].

První básně publikoval ve Světozoru. Spolu s Alfonsem Muchou a Ladislavem Syllabou se podílel na obnovení svobodného zednářství v Československu.[4]

V roce 1898 založil spolu s Janem Vávrou, Gustavem Schmoranzem a členy spolku Máj v Praze divadlo Uranie, umístěné u příležitosti Výstavy architektury a inženýrství zprvu na pražském Výstavišti, později přenesené do pivovarské zahrady v Holešovicích.[2][5]

Celý svůj další život pak věnoval divadlu, působil mnoho let jak v Národním divadle, tak v Městském divadle na Královských Vinohradech. Kromě režie i překládal, psal libreta a upravoval divadelní hry pro jevištní provedení.

Hrob J.Kvapila v Chudenicích

V letech 19181920 byl poslancem Revolučního národního shromáždění Republiky československé za Českou státoprávní demokracii, respektive za Československou národní demokracii z ní vzniklou.[6][7]

Za druhé světové války byl uvězněn a do doby osvobození republiky strávil 11 měsíců ve vazbě.[8]

Dne 13. června 1945 byl jmenován předsedou Divadelní rady, zřízené jako umělecky a kulturně-politický poradní sbor pro zásadní otázky v divadelnictví. Schůzí se však nezúčastňoval, neboť se marně domáhal u ministra Zdeňka Nejedlého zjistit rozsah svých pravomocí.[9]

Dne 22. února 1948 podepsal jako jediný divadelník výzvu k zachování demokracie, vydanou stranami demokratického tábora republiky.[10]

Když v roce 1950 zemřel, jeho pohřeb byl vypraven proti jeho přání z Národního divadla.[11]

Místem jeho posledního odpočinku se staly jeho rodné Chudenice v okrese Klatovy.[2]

Divadlo[editovat | editovat zdroj]

Jaroslav Kvapil, asi 1928

Již v roce 1894 spolurežíroval (s J. Seifertem, J. Šmahou, A. Sedláčkem) na scéně Národního divadla hru E. Moreau a V. Sardou Madame Sans-Gene. V roce 1897 v Národním divadle pak uvedl v premiéře svoji Princeznu Pampelišku (s hudbou Josefa Bohuslava Foerstera a ve spolurežii s J. Seifertem), v hlavní roli alternovala jeho žena Hana Kvapilová. Hra byla na pořadu až do roku 1909.

V roce 1900 se stal „literárním poradcem“ (dramaturgem) činohry Národního divadla. Zde působil v této funkci do roku 1906, pak jako vrchní režisér a v letech 19111918 jako šéf činohry.[2]

Na scénách Národního divadla uvedl v premiéře v letech 18931937 ve své režii nebo spolurežii celkem 205 divadelních inscenací[12]. V roce 1918 byly uspořádány velké divadelní slavnosti k padesátiletí položení základního kamene Národního divadla a on sám při té příležitosti uvedl v pěti měsících čtyřicet pět divadelních her devětadvaceti českých autorů.[13]

V roce 1918 vstoupilo Národní divadlo do nové republiky s inscenací hry Jana Roháče od Aloise Jiráska v režii J. Kvapila s Vojanem v titulní roli. Představení se hrálo 25. a 27. října 1918 ještě v Rakousku-Uhersku a pak 31. října 1918 již v nové Československé republice.[14]

Během let 19181921 pracoval jako sekční šéf na ministerstvu školství a národní osvěty, avšak práce jej zde neuspokojovala.[15][16] Nastoupil tedy od 1. září 1921 místo Karla Hugo Hilara v Městských divadlech na Vinohradech[17][18], neboť od 1. ledna 1921 odešel z Vinohrad do Národního divadla jako šéf činohry Karel Hugo Hilar.[19] Z Vinohrad za Hilarem odcházeli postupně další herci, např. Václav Vydra, B.Karen, Karel Dostal, Jaroslav Vojta, Zdenka Baldová. Na protest právě proti přetahování herců do Národního divadla podali v roce 1922 ředitel Dr. Fuksa, J. Kvapil a Karel Čapek demisi na své funkce, tuto však později odvolali.[20]

Byl nucen vytvořit nový vinohradský soubor – postupně přišli Míla Pačová, František Smolík, Olga Scheinpflugová, Hugo Haas, František Kreuzmann, Gustav Hilmar, Bedřich Vrbský, L. Veverka.[21] V roce 1923 přizval na Vinohrady režiséra Bohuše Stejskala z Brna, v roce 1924 Jana Bora z Intimního divadla na Smíchově[22]. V letech 1927-1928 získal jako hosta pro Vinohradské divadlo Annu Sedláčkovou.[23]

Za jeho šéfování tvořili čeští autoři postupně třetinu až více než polovinu z průměrně 30 premiér, které zde byly ročně uváděny.[24] Uváděny byly hry Aloise Jiráska, Jaroslava Vrchlického, Fráni Šrámka, Mahena, Stanislava Loma, Kopty, Františka Langera, bratří Čapků. Dále uváděl svého oblíbeného Williama Shakespeara, Henrika Ibsena a další.[25]

Pokouším se hráti nikoli tragédii, nikoli komedii, nikoli historii, ale Shakespeara sama – tak, jak ho cítím
— Jaroslav Kvapil[26]

V roce 1921 zorganizoval na Vinohradech, ještě jako ministerský úředník, sérii pohostinských vystoupení Moskevského uměleckého akademického divadla (MCHAT), za účasti Konstantina Sergejeviče Stanislavského, se kterým se znal ze začátku století (1906), kdy poprvé hostoval v Praze.[27],[28]

Koncem roku 1927 incenoval ve Vinohradském divadle svoji poslední režii, hru Jaroslava Vrchlického Noc na Karlštejně.[29][30] Na Vinohradech působil jako umělecký šéf a režisér jen do roku 1928.[31] Od roku 1928 z důvodu zhoršující se oční vady omezil soustavné divadelní působení a vracel se později již jen k pohostinským režiím.[2]

V roce 1934 byl přizván opět do Národního divadla k režii hry I. Vojnoviče Smrt matky Jugovičů, aby tuto hru (kterou kdysi jako první uvedl na česká pódia) znovu uvedl[32].

Také režisér Jiří Frejka jej v roce 1947 znovu pozval do Vinohradského divadla, aby zde ve svých 80 letech režíroval své významné inscenace z 20. let. On sám pak zde zopakoval v původní výpravě Josefa Čapka Langerovu hru Periferie,[33] Šrámkův Měsíc nad řekou a Shakespearovu hru Troilus a Kressida.[34] Hry byly úspěšně hodnoceny, Troilus a Kressida dokonce jako špičkové představení sezóny.[35]

Také do Národního divadla se vrátil ještě v sezóně 1947/1948, aby zde uvedl opět svoji Princeznu Pampelišku (celkem 33× na scéně Stavovského divadla, Tylova divadla a Národního divadla), kterou sám i režíroval[36].

Byl posledním zastáncem původní ideje Národního divadla jako symbolu kontinuity české státnosti a národní svébytnosti. Z tohoto hlediska znamená jeho divadelní práce před 1918 vyvrcholení předchozího vývoje českého divadla a jeho společenského poslání. Svými uměleckými výboji připravil J. Kvapil základní předpoklady pro bohatě diferencovaný vývoj české divadelní kultury 20.století.
— [28]

Vinohradské divadlo[editovat | editovat zdroj]

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

České divadelní osobnosti o Jaroslavu Kvapilovi[editovat | editovat zdroj]

Ladislav Boháč[editovat | editovat zdroj]

„Vzpomněl jsem si na Jaroslava Kvapila, který říkával: ‚Dobrá herečka je jako víno. Čím starší, tím lepší.‘ “[40]

Leopolda Dostalová[editovat | editovat zdroj]

„Jaroslav Kvapil, náš Jaroslav Kvapil! Vidím ho – jako v dálce – na přelomu století. Štíhlý, vysoký mladý muž ušlechtilé tváře, obdařený zvláštním osobním kouzlem. Po prvé jsem ho viděla tehdy v Poděbradech, kde měl jakousi literární přednášku – pro mne památnou. Týž den totiž byl přítomen na večeru, kde vystupovala mladá dívka ve staré aktovce ve vděčném sólovém výstupu. Jaroslav Kvapil projevil zájem o mladý talent – a tak šťastně rozhodl o mém poslání“[41]

Vlasta Fabianová[editovat | editovat zdroj]

„Kvapil mi imponoval svou vzdělaností, cílevědomostí, zkušenostmi i logikou. Měl Shakespeara v malíčku, a přesto se na každou zkoušku pečlivě připravoval a věděl si proto rady s každým detailem.“[42]

Jan Pivec[editovat | editovat zdroj]

  1. „Někdy na jaře roku 1935 jsem se setkal s Jaroslavem Kvapilem, tím slavným režisérem, dramatikem a básníkem. A velice pěkně jsme si spolu povyprávěli a navzájem si porozuměli. Nemusím zdůrazňovat, jaký to byl pro mne hluboký zážitek.“[43]
  2. „Nevím, jak vyjádřit, co to pro mne znamenalo! Jaroslav Kvapil se na pár chvil vrátil na místa své staré slávy a přišel mezi své, mezi nás. Krásný vysoký starý pán, moudrost a ušlechtilost sama. Bylo mu tehdy, v květnu 1948, osmdesát let. Když se postavil poprvé na jeviště, měli někteří z nás v očích slzy. Kvapil byl přece muž, který jako režisér položil základy modernímu českému divadlu, básník a dramatik, vlastenec.“[44]
  3. „Kvapil už špatně viděl. Když se díval na scénu, přikládal si k oku jakousi lžičku s dírkou uprostřed. Ale slyšel i nejjemnější odstín hlasu, rozpoznal každou zámlku, a taktně dovedl vytknout sebemenší nedoznění svého verše. V pauzách kouzelně vyprávěl. Člověk by měl dojem, že hovoří s někým, kdo se vrátil z jiného světa, aby dnešním lidem vysvětlil, jak to či ono bylo. Gentleman každým coulem, šlechtic mezi divadelníky. Byla to krásná práce, nemohu na ni zapomenout!“[45]

Eduard Kohout[editovat | editovat zdroj]

  1. „Problém přestaveb, dvojitého prostoru shakespearovské scény, nálady, věrnosti autorově textu, to vše poutalo Kvapilovu pozornost především. Byl to velký pokrok proti době, kdy režisér víceméně odpovídal jen za to, že herci umějí text a vědí, kudy přijít a kudy odejít. Všichni jsme si ho vážili a měli jsme ho rádi i pro jeho lidskou noblesu.“[46]
  2. „Provedení patnácti Shakespearových her v jednom měsíci, a to uprostřed války, byl jistě obdivuhodný počin malého národa, který se tak manifestačně přihlásil k vrcholům nadčasové světové kultury. Některá představení byla krásná, jiná méně zdařilá, jako celek však byl cyklus velkým úspěchem českého divadla, především Kvapilova a Vojanova umění.“[47]

František Kovářík[editovat | editovat zdroj]

  1. „Nového uměleckého šéfa jsme dostali až po prázdninách. A byl to – Jaroslav Kvapil! Všem dobře známý básník, dramatik a především režisér. Po prudké, dravém Hilarovi, který nepřestával hledat pořád něco nového a kolem něhož to neustále vřelo a kolotalo, přichází k nám tedy tichý, jemně kultivovaný, lyrický Kvapil, málem už klasik. Měl za sebou slavnou éru v předválečném Národním, kde-jak praví historici-položil základy české moderní divadelní režie a kde jeho prvními herci byli ti dva nezapomenutelní, Eduard Vojan a Hana Kvapilová. Po válce z divadla odešel, úřadoval na ministerstvu školství a národní osvěty, a teď se vrátil nazpět k divadlu. Všecky to překvapilo, nejvíc možná Hilara.“[48]
  2. „Z třicítky her, které u nás Kvapil za sedm let nastudoval, dobrá polovina byla dramata, která už před válkou uvedl v Národním. Ale to vůbec neznamená, že by se jako režisér opakoval. Ostatně už nová doba a jiní herci vyžadovali trochu jiný přístup i ke klasikům. Řekl bych, že u nás své režisérské dílo krásně dovršil. Nechtěl se dát zastínit mladším Hilarem v Národním. Ono to tenkrát bylo takové umělecké soutěžení mezi Národním a Vinohradským, mezi Hilarem a Kvapilem. I divadelníci se rozdělovali na hilarovce a kvapilovce, někdy to zacházelo až moc daleko.“[29]
  3. „Zvlášť Aloise Jiráska měl Kvapil upřímně rád a moc si ho vážil. Jirásek k nám chodíval také na zkoušky svých her, sledoval je tiše a skromně někde v koutku potemnělého hlediště. Kvapil mu vždycky projevoval nejhlubší úctu.“[49]
  4. „U Kvapila nikdy nezatlačoval režisér autora. Mluvilo-li se i o režisérovi, bylo to a mělo to být jen něco navíc. V podstatě byl Kvapil režisér realistický a výstřelky exprese odmítal, jalových efektů neužíval. Divadlo nemělo být jen podívanou pro oči, šlo o velkou myšlenku. Ctižádostivost Hilarovu Kvapil neměl. Dalo by se říci, že měl zásadu: autor v hercích na jeviště, režisér za kulisy!„[50]
  5. „Kdo ho takového znal, živého, činného tu i onde, pevného, svého, toho srdce pobolívalo, když pro pokročilou chorobu oční projevoval už později tu a tam nejistotu, zda je všecko v pořádku, když nás bral za ruku a neklidně se dotazoval, zda je to či ono dobře osvětleno, on, který byl mistrem v osvětlování. Pozoroval jsem ho někdy a myslíval jsem si s trpkou láskou, že by režíroval z posuvného křesla, kdyby nemohl chodit. Tak silná byla jeho láska k divadlu.“[50]

Vladimír Hlavatý[editovat | editovat zdroj]

  1. „Povolal Jaroslava Kvapila, který svými impresionistickými Shakespeary tvořil výrazný protipól hilarovskému expresionismu v Národním divadle.“[51]
  2. „Zažil jsem zatím na Shakespeara tři režiséry: Kvapila, snad nejlepšího, Salzera a Dudka[52]
  3. „17. prosince 1947 byla premiéra Langrovy Periferie. Představení režíroval Jaroslav Kvapil … Kvapilova režie se vyznačovala jeho básnivostí, byla jemná, taktní, vyžadovala ovšem dokonalou reprodukci role. Kvapil byl takový nádherný romantik starých zašlých časů, ovšem stále moderní … Kvapil byl specialista na svícení. Vytvářel nádherně barevné světelné imprese.“[53]

Jaroslav Marvan[editovat | editovat zdroj]

Jiří Frejka pozval Kvapila k pohostinné režii další Shakespearovy hry Troilus a Cressida, ve které mi Mistr svěřil roli kuplíře Pandara, kterého kdysi hrával Bohuš Zakopal a počítal ji právem k parádním rolím. Jaroslav Kvapil inscenoval tuto hru před více než dvaceti pěti lety a měl s ní tedy své zkušenosti. Pandarus je role velice krásná. Byl jsem s ní spokojen a Kvapil, jak mi později prozradil, také. Pracovat s ním – to byl skutečně nesmírně nádherný zážitek. Měl totiž promyšleno všechno do nejmenších detailů a třebaže, jak jsem říkal, velice špatně viděl, neušel mu kmit světla ani falešné nasvícení scény, ba ani to, že reflektor stál o půl metru dál, než ho chtěl mít. Představení bylo divadelním svátkem.“[54]

Zdeněk Štěpánek[editovat | editovat zdroj]

  1. „Byl jsem příchodem Kvapilovým nadšen. Řekl jsem už, jak jsem si ho vážil, ale to by bylo příliš suché a chudé vyjádření toho, co jsem k němu cítil. V jeho osobě se mi přibližovalo cosi velkého, krásného, vznešeného. Byl pro mne básníkem, režisérem, dramatikem, politikem, vlastencem i revolucionářem, především však báječným člověkem.“[55]
  2. „Kvapil miloval Jiráska, ale přímo zbožňoval Shakespeara. Byl vždy svátečně, skoro slavnostně naladěn, když jej režíroval. Tehdy se stávala režie pro něho obřadem. Nenadělal mnoho řečí a rovnou aranžoval. Sám neherec, nerad předehrával, ale vždy našel způsob, jak vyjádřit, co od herce požaduje. Na text, na výslovnost byl až kantorsky přísný. Režíroval zpaměti a zpaměti také znal všechny hry. Sám si je básnicky upravoval, modernizoval Sládkovy překlady. Jeho režie se vyznačovala krásnou výtvarnou kompozicí a rytmem.“[56]
  3. „Při Shakespearovi Kvapil mládl, chodil za scénou, jako by se vznášel. Jednou mi řekl: " Já raději herce poslouchám, než vidím, dívám se ušima a je to rozhodně přesnější."“[57]

Jaroslav Vojta[editovat | editovat zdroj]

„Režisér Jaroslav Kvapil byl jemný a uhlazený člověk, kterého jsme měli všichni rádi. Jeho dramaturgická úprava všech Shakespearových her, jež postupně uváděl na scénu, byla jedinečná, a to ať v Národním divadle, tak i u nás na Vinohradech. Sám si je všechny režíroval.“[17]

František Černý[editovat | editovat zdroj]

  1. „Inscenace Troila a Kressidy přinesla v první řadě velký úspěch Jaroslavu Kvapilovi. Premiéra Troila a Kressidy byla považována za ‚slavný den Vinohrad.‘ “[58]
  2. „Kvapilův přínos pro české divadlo v letech dvacátých netkvěl však už konec konců ve vlastních inscenacích, v nichž v zásadě na vysoké úrovni zužitkovával své mladé výboje, ale v tom, co jako režisér vkládal do herců mladé generace. Pro budoucnost českého divadla bylo důležité, že téměř všechny výrazné herecké osobnosti této generace se mohly ve dvacátých letech rozvíjet pod jeho vlivem. Kvapil totiž těmto umělcům zprostředkovával veliké dědictví herců – analytiků člověka z rozhraní století.“[21]
  3. „Nechtěl být režisérem, vystupujícím okázale nad autora a soubor. Přál si ’úplně zmizet v kolektivu’ a sloužit pokorně autorovi a hercům. Aby i formálně manifestoval svůj nesouhlas s ’despotickým’ pojetím režisérské práce, dokonce se v polovině dvacátých let rozhodl neuvádět své jméno pod svými inscenacemi.“[59]
  4. „Ve vinohradském divadle nevytvářel Kvapil už představení, která by hledala nové cesty, ale pouze na vysoké úrovni dovršoval své výboje z prvních dvou desetiletí století. Velký režisér však nicméně i zde znovu velmi pronikavě zasáhl do vývoje českého divadelnictví, protože mladé herecké generaci zprostředkoval odkaz analytické realistické školy.“[60]

Spisy[editovat | editovat zdroj]

Básně[editovat | editovat zdroj]

  • Padající hvězdy, Praha : vlastní náklad, 1889
  • Růžový keř, Praha : Bursík a Kohout, 1890 – básně z let 1888–1890
  • Básníkův deník, Praha : F. Šimáček, 1890
  • Tichá láska, Praha : Jaroslav Pospíšil, 1891
  • Liber aureus, Praha : F. Šimáček, 1894 – básně z let 1890–1893
  • Oddanost, Praha : vlastní náklad, 1896 – básně z let 1891–1895
  • Trosky chrámu, Praha : J. Otto, 1899 – básně a prózy z let 1888–1899
  • Andante : kniha smutku a vítězství, Praha : Hejda a Tuček, 1904 – básně z let 1901–1903

Řada jeho básní byla zhudebněna, například: Josef Bohuslav Foerster: Česká píseň, Jindřich Jindřich: Písně.

Dramatické dílo[editovat | editovat zdroj]

Některá jeho díla se stala podkladem filmových scénářů, např. Oblaka natočil režsér Svatopluk Innemann v roce 1933 pod názvem Skřivánčí píseň[61]

Překlady[editovat | editovat zdroj]

Paměti[editovat | editovat zdroj]

  • O čem vím : sto kapitol o lidech a dějích z mého života, Praha : Orbis, 1932

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. a b c d e f g Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia : Praha, 1988, str. 265
  3. Jaroslav Kvapil: O čem vím, Orbis, Praha, 1932, str. 271–2
  4. http://www.ct24.cz/textove-prepisy/76675-tajne-spolecenstvi-v-cechach-zednari/
  5. Jaroslav Kvapil: O čem vím, Orbis, Praha, 1932, str. 199–204
  6. Jaroslav Kvapil [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2011-11-20]. Dostupné online. (česky) 
  7. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2011-11-20]. Dostupné online. (česky) 
  8. B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str.142
  9. Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce : Divadlo a společnost 1945-1955, Praha : Academia, 2007, str. 20
  10. Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce : Divadlo a společnost 1945–1955, Praha : Academia, 2007, str. 145
  11. Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce : Divadlo a společnost 1945-1955, Praha : Academia, 2007, str. 484
  12. Archiv Národního divadla
  13. Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975, str. 60
  14. Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975, str. 61
  15. Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975, str. 61, 86
  16. František Černý: Hraje František Smolík, Melantrich, Praha, 1983, str. 71
  17. a b Jaroslav Vojta: Cesta k Národnímu divadlu, Melantrich, Praha, 1958, str. 123
  18. František Černý: Hraje František Smolík, Melantrich, Praha, 1983, str. 59
  19. František Kovářík: Kudy všudy za divadlem, Odeon, Praha, 1982, str. 195
  20. Jiří Žák a kol.: Divadlo na Vinohradech 1907-2007 – Vinohradský příběh, Praha : Divadlo na Vinohradech, 2007, str. 156
  21. a b František Černý: Hraje František Smolík, Melantrich, Praha, 1983, str. 73
  22. František Černý: Hraje František Smolík, Melantrich, Praha, 1983, str. 72
  23. František Černý: Hraje František Smolík, Melantrich, Praha, 1983, str. 74
  24. Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 1907-2007 : Vinohradský ansámbl, Praha : Divadlo na Vinohradech, 2007, str. 33
  25. František Kovářík: Kudy všudy za divadlem, Odeon, Praha, 1982, str. 203, 277
  26. František Černý: Hraje František Smolík, Melantrich, Praha, 1983, str. 67
  27. František Kovářík: Kudy všudy za divadlem, Odeon, Praha, 1982, str. 194
  28. a b Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia : Praha, 1988, str. 266
  29. a b František Kovářík: Kudy všudy za divadlem, Odeon, Praha, 1982, str. 203
  30. František Černý: Hraje František Smolík, Melantrich, Praha, 1983, str. 141
  31. Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 1907-2007 : Vinohradský ansámbl, Praha : Divadlo na Vinohradech, 2007, str. 193
  32. František Černý: Hraje František Smolík, Melantrich, Praha, 1983, str. 194
  33. František Kovářík: Kudy všudy za divadlem, Odeon, Praha, 1982, str. 259, 275
  34. František Černý: Hraje František Smolík, Melantrich, Praha, 1983, str. 69
  35. Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce : Divadlo a společnost 1945-1955, Praha : Academia, 2007, str. 126
  36. B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 254
  37. a b František Černý: Hraje František Smolík, Melantrich, Praha, 1983, str. 66
  38. František Černý: Hraje František Smolík, Melantrich, Praha, 1983, str. 109
  39. Jaroslav Kvapil: Sedm let jsem u vás sloužil…, In: Jubilejní ročenka Kruhu solistů 1946, Městské divadlo na Král. Vinohradech, Praha, 1946, str. 106
  40. Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 271
  41. Leopolda Dostalová: Náš první průbojný režisér, in Padesát let Městských divadel pražských 19071957, vyd. Ústřední národní výbor hl. m. Prahy, Praha, 1958, str. 44–6
  42. Vlasta Fabianová: Jsem to já?, Odeon, Praha, 1993, str. 74
  43. B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 91
  44. B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 142
  45. B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 142
  46. Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975, str. 52
  47. Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975, str. 55
  48. František Kovářík: Kudy všudy za divadlem, Odeon, Praha, 1982, str. 195
  49. František Kovářík: Kudy všudy za divadlem, Odeon, Praha, 1982, str. 203-4
  50. a b František Kovářík: Kudy všudy za divadlem, Odeon, Praha, 1982, str. 277
  51. Vladimír Hlavatý: Monolog herce z Vinohrad, Melantrich, Praha, 1984, str.85
  52. Vladimír Hlavatý: Monolog herce z Vinohrad, Melantrich, Praha, 1984, str.121
  53. Vladimír Hlavatý: Monolog herce z Vinohrad, Melantrich, Praha, 1984, str.180
  54. Petr Hořec: Sebrané spisy II. (Jaroslav Marvan: Nejen o sobě; Bez nápovědy; Smích mezi reflektory), vyd.Adonai, 2002, str. 147, ISBN 80-86500-74-8
  55. Zdeněk Štěpánek: Herec, Mladá fronta, Praha, 1964, str. 100
  56. Zdeněk Štěpánek: Herec, Mladá fronta, Praha, 1964, str. 145
  57. Zdeněk Štěpánek: Herec, Mladá fronta, Praha, 1964, str. 147
  58. František Černý: Hraje František Smolík, Melantrich, Praha, 1983, str. 68-9
  59. František Černý: Hraje František Smolík, Melantrich, Praha, 1983, str. 75
  60. František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, 1978, str. 219
  61. František Černý: Hraje František Smolík, Melantrich, Praha, 1983, str. 178
  62. dostupné on-line

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Jaroslav Kvapil : výběrová personální bibliografie, sestavily Jitka Neužilová, Mirka Dvorová, Plzeň : Studijní a vědecká knihovna Plzeňského kraje, 2008
  • Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce : Divadlo a společnost 19451955, Praha : Academia, 2007, str. 20, 36, 108, 126, 145, 159, 187, 242, 280, 414, 484, ISBN 978-80-200-1502-0
  • Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 19072007 : Vinohradský ansámbl, Praha : Divadlo na Vinohradech, 2007, str. 11, 17, 22, 27, 31–3, 35, 38, 40–1, 43, 53, 61, 73, 75, 105, 107, 131, 162–3, 165, 167–73, 177–80, ISBN 978-80-239-9604-3
  • Jiří Žák a kol.: Divadlo na Vinohradech 1907 – 2007 – Vinohradský příběh, Praha : Divadlo na Vinohradech, 2007, str. 16, 20, 148–51, 153–7, 159, 163–4, 172, 178–9, 183, 186, 204–5, ISBN 978-80-239-9603-6
  • Petr Hořec: Sebrané spisy II. (Jaroslav Marvan: Nejen o sobě; Bez nápovědy; Smích mezi reflektory), vyd.Adonai, 2002, str. 146–7, ISBN 80-86500-74-8
  • František Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, Academia, Praha, 2000, str. 38, 49, 95, 155, 161, 168–9, 176, 183, 186–190, 192, 195, 197, 202, 205, 208–9, 216, 219–221, 224–6, 229, 230, 232–5, 241, 244–7, 259, 265, 284–5, 287–8, 335, ISBN 80-200-0782-2
  • B. Spisarová, V. Vydra: Vaše Dana Medřická, KVARTA, Praha, 1995, str. 20, 30
  • Marie Valtrová: Kronika rodu Hrušínských, Odeon, Praha, 1994, str. 85, 125, 128–9, 132, 135, 138, 164–5, 170, 184, ISBN 80-207-0485-X
  • Vlasta Fabianová: Jsem to já?, Odeon, Praha, 1993, str. 11, 46, 62–4, 66, 73–5, 121–2, 126–7, 157, 313
  • Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 265–6, 581
  • B.Bezouška, V.Pivcová, J.Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 56, 81, 91–2, 138, 142, 149, 249, 254–5, 351, 359
  • Vladimír Hlavatý: Monolog herce z Vinohrad, Melantrich, Praha, 1984, str. 85, 92, 98, 116, 121, 154, 180
  • Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 13, 18, 20, 22, 29, 34, 47, 54–9, 62–3, 65–7, 71, 75, 107, 112, 117, 120, 122, 124, 126–9, 132–3, 136–7, 139, 140, 145, 150–1, 154, 157, 165, 171, 178, 188, 254, 369, 382, 422, 443, 542–3, 554, 588–9, 597, 603, 642, 647
  • František Černý : Hraje František Smolík, Melantrich, Praha, 1983, str. 14, 28, 35, 47, 59, 66–75, 78–81, 86, 89–90, 94, 97–8, 106, 109, 118–9, 122, 141–2, 178, 194, 219, 227, 329
  • František Kovářík: Kudy všudy za divadlem, Odeon, Praha, 1982, str. 56, 101, 115, 183, 194–5, 203–4, 216, 231, 233–5, 237–8, 240–1, 259, 275–8, 311, 330, 338, 349
  • Jiří Mucha: Alfons Mucha, Mladá fronta, Praha, 1982, str. 406–7
  • Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 31, 99, 114, 117, 124, 154, 271, 294, 302
  • Karel Höger: Z hercova zápisníku, Melantrich, Praha, 1979, str. 127, 353, 361, 372, 375, 423
  • František Černý : Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 97, 99–102, 107–8, 110, 112–3, 116, 120–1, 128, 136–7, 144, 150, 153, 168, 183, 218–9, 221, 233, 236, 238, 241, 287, 291
  • Ladislav Pešek: Tvář bez masky, Odeon, Praha, 1977, str. 19, 74, 117, 210
  • Jaroslav Průcha: Má cesta k divadlu, vyd. Divadelní ústav, Praha, 1977, str. 42, 87, 137, 156, 200, 256
  • Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975, str. 10, 32, 34, 44, 50, 52, 55, 57–61, 63–4, 66, 86–7, 95, 100, 127, 148, 162, 172, 193
  • V. V. Štech: V zamlženém zrcadle, Československý spisovatel, Praha, 1969, str. 25, 62, 104, 146, 228
  • Zdeněk Štěpánek: Herec, Mladá fronta, Praha, 1964, str. 100–103, 106, 120–1, 126, 135, 139–141, 143–152, 155, 157–8, 208, 294
  • Jaroslav Vojta: Cesta k Národnímu divadlu, Melantrich, Praha, 1958, str. 123, 146
  • V. Müller a kol.: Padesát let Městských divadel pražských 19071957, vyd. Ústřední národní výbor hl. m. Prahy, Praha, 1958, str. 11–4, 23, 44–6, 48–9, 58–60, 77, 79, 100–5, 110, 130–164
  • Miroslav Kouřil: O malém jevišti, Praha, Orbis, 1953, str. 325-6
  • Jindřich Vodák: Tři herecké podobizny, Melantrich, Praha, 1953, str. 36, 46, 49, 55, 69, 80, 84, 90, 93, 127, 135, 143, 162, 169, 172, 175–7, 179, 181–3
  • Dr. Václav Tomsa: Divadlo Jaroslava Kvapila: [1894–1906], Praha, 1948 – souborné vydání Kvapilova dramatického díla
  • Jindřich Vodák: Několik dodatečných slov o Jaroslavu Kvapilovi, in Divadelní zápisník, ročník I., 19451946, Praha, vyd. Sdružení pro divadelní tvorbu v Umělecké besedě, str. 218–222
  • František Götz, Frank Tetauer: České umění dramatické, Část I. – činohra, Šolc a Šimáček, Praha, 1941, str. 225–9
  • Bedřich Jahn: Pět let ředitelem Městských divadel pražských, Melantrich, Praha, 1940, str. 14, 16, 24, 40
  • Joža Götzová: Profily českých herců, vyd. S. V. U. Mánes v Praze, nedat. (kolem roku 1931), str. 16, 18, 21
  • Miroslav Rutte: Soupis režií Jaroslava Kvapila, In: Miroslav Rutte, Josef Kodíček: Nové české divadlo 19281929, vyd. Dr. Ot. Štorch-Marien, Aventinum, Praha, 1929, str. 118–122
  • Alois Charvát: Ze staré Prahy (Divadelní a jiné vzpomínky), nakl. L. Mazáč, Praha, 1926, str. 171
  • Městské divadlo na Král. Vinohradech: Ročenka "Kruhu solistů" 1924, Praha, vyd. Městské divadlo na Král. Vinohradech, 1923, str. 86, 87, 140

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu