Polština

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Polština (Język polski)
Mapa rozšíření slovanských jazyků,      Polština
Mapa rozšíření slovanských jazyků,      Polština
Rozšíření: Polsko Polsko
Česko Česko
Německo Německo
Izrael Izrael
Slovensko Slovensko
Rumunsko Rumunsko

Počet mluvčích:

kolem 44 milionů,[1] z toho 38,5 v Polsku

Klasifikace:

Písmo: Latinka
Postavení
Regulátor: Rada polského jazyka (Rada Języka Polskiego)
Úřední jazyk: Polsko, Evropská unie
Kódy
ISO 639-1: pl
---
pol (B) pol (T)
SIL: PQL
Wikipedie
http://pl.wikipedia.org

Polština (polsky język polski, polszczyzna) patří mezi západoslovanské jazyky stejně jako čeština, slovenština a lužická srbština. Náleží tedy mezi slovanské jazyky, do rodiny jazyků indoevropských. V 10. století byly čeština a polština v podstatě stále jeden jazyk, pak se začaly od sebe rozcházet, ale ještě ve 14. století si Češi a Poláci bez problémů rozuměli. Řada církevních slov je podobná češtině i z toho důvodu, že Poláci přejali křesťanství od Čechů. V průběhu staletí polština přejala hodně slov cizího původu (z latiny, francouzštiny, němčiny, češtiny), v jazyce ale nedošlo k výraznějším puristickým zásahům. Dnes je v polštině stále zachováno mnoho archaických znaků, které čeština opustila - např. spřežky, které čeština nahradila písmeny s diakritikou.

Polsky se mluví nejen v Polsku, ale i na územích sousedních států s polskou menšinou – v Česku (Těšínsko) na Slovensku, Ukrajině, v Bělorusku, v Litvě. V důsledku mnoha vystěhovaleckých vln od konce 19. století letech existují polsky hovořící menšiny ve velké části světa.

Polská abeceda[editovat | editovat zdroj]

A Ą B C Ć D E Ę F G H I J K L Ł M N Ń O Ó P R S Ś T U W Y Z Ź Ż
a ą b c ć d e ę f g h i j k l ł m n ń o ó p r s ś t u w y z ź ż

Polská abeceda obsahuje základní latinskou abecedu, k ní navíc ještě následující grafémy:

  • ą, ę, ó
  • ł
  • ć, ś, ź, ż, ń.

Výslovnost[editovat | editovat zdroj]

V polštině nejsou dlouhé samohlásky, všechny samohlásky mají tedy stejnou délku. Přízvuk je (stejně jako v italštině) většinou na předposlední slabice (penultimě), v pečlivé výslovnosti přitom vede k prodloužení samohlásky. Příklad: kwadratowy – kfadratóvy (čtvercový).

Samohlásky[editovat | editovat zdroj]

Samohlásky i/y – se ve výslovnosti zásadně liší, podobně jako např. v ruštině (nebo svým způsobem podobně jako i v češtině, když se mluvčí snaží přehnaně zdůrazněnou výslovností ukázat, zda se má psát i nebo y). Dá se tedy poznat, kdy se říká być (být) a kdy bić (bít).

Znaménková samohláska ó[editovat | editovat zdroj]

Samohláska ó se čte jako u, není žádný rozdíl ve výslovnosti ó a u. Čárka neoznačuje délku samohlásky, ale je vnímána jako přehláska.

Podobnosti s češtinou Písmeno ó často ve slovech odpovídá českému ů, např. wóz – [vuz] (vůz) Hláska ó [u] se pak při ohýbání slov skutečně mění na o, podobně jako v češtině: wóz [vuz] / do wozu [do vozu].

Rozdíly od češtiny Nezvykle a neintuitivně však ó může znít zejména při zdánlivé shodě českých výrazů nebo názvů s polskými, například město Krakov se polsky píše Kraków a správně se tedy vyslovuje [krakuf], s krátkým u.

Nosové samohlásky[editovat | editovat zdroj]

Znaménková samohláska ę

V současnosti se v polském jazyce vyskytují tendence vyslovovat pro zvýšení dojmu spisovnosti plně nosově samohlásku Ę i tam, kde se podle jazykových standardů a norem číst nemá (např.: się vyslovované jako [śeu] namísto [śe]). Tento úkaz je ale z jazykového hlediska považován za chybný a neodpovídající standardům současné výslovnosti, přijatelná jen v jevištním přednesu podobně, jako Ł vyslovované jako tvrdé L. Českou obdobou je výslovnost j ve tvarech slovesa být, např. jsem, jste.

Samohlásku ę vyslovujeme

  • před s, z, sz a ż nosově [e], jako [eu], např.: klęska, węży
  • na konci slova a před l nebo ł jako [e], např. widzę tę ulicę, wzięła, zdjęli
  • před b nebo p jako slabičné [em], např. zęby, dęby, następny
  • před k, g, t, d, c, dz a cz jako slabičné [en], např. ręka, piętro
  • před ć a dź jako slabičné [eň], se změkčením z následující měkké souhlásky, např. pięć, będzie, sędzia

Znaménková samohláska ą

Graficky je sice základem znak "A, a", ale jedná se foneticky původem i výslovností vlastně o "O, o" s ocáskem (polsky: ogonek) vyznačujícím nosovost.

Samohlásku Ą vyslovujeme podle pravidel obdobných, jako pro ę, kromě konce slova.

  • na konci slova standardně jako [ou] anebo nosové [o]. Např. z mamą [z mamou], idą tą ulicą.

V praxi se různí podle dialektu rodilého mluvčího. Typická je výslovnost [om] pro přímořská vojvodství; starší lidé na Podlesí zase podobně jako Moraváci vyslovují samotné [o].

  • před ż, sz a s nosově [oņ] nebo delší [ó], např.: wciąż, wąska
  • před l a ł jako [o], např. wziął, zdjął
  • před b a p jako slabičné [om], např. rąbać, ząb, stąpać
  • před k, g, t, d, c, dz a cz jako slabičné [on], např. pociąg, gorący
  • před ć nebo dź jako slabičné [oň], kdy je změkčení zpětně přebíráno z následující měkké souhlásky, např. zacząć

Souhlásky[editovat | editovat zdroj]

Hlásky h/ch se ve výslovnosti od sebe neliší, takže i zde mají školáci i dospělí často problém, co napsat. Spíš se dá pozorovat, že Poláci často vyslovuji h zněle, kdežto ch nezněle.[2] Ch se hláskuje jako [ce-cha], samotné h jako [cha].

V psané polštině se s výjimkou cizích slov nevyskytuje v. Všude se používá w, které se ve výslovnosti neliší od českého v. Při hláskování se znak v hláskuje německy [fau] a znak w jako [vu].

Hlásky r a l nejsou slabikotvorné, na rozdíl od češtiny, takže třeba

  • místo českého ví-tr Poláci říkají v jedné slabice wiatr
  • nebo naopak dodávají samohlásky, takže v polském podání zní řeka Vl-ta-va jako Weł-ta-wa.

Polské ł se vyslovuje jako anglické w, jen archaicky, v jevištní řeči, například v historických filmech, jako temné l, jako v ruštině. Příklad: ławka – uafka (lavice), łąka – uonka (louka). Naproti tomu l se proti češtině vyslovuje malinko měkčeji, ale výrazně měkčeji před i, podobně jako rusky. Omyl v tomto písmenku může znamenat úplně jiné slovo:

  • laska [laska], česky hůl, prut nebo lískovka, přeneseně i šiška salámu,
  • łaska [uaska] - milost (královská, prezidentská), laskavost.

Spodoba[editovat | editovat zdroj]

Podobně jako v češtině dochází ke spodobě (přizpůsobení) znělosti podle následující hlásky, např. wprost [fprost]. Naproti tomu spodoba může být i podle předcházející hlásky: trzy čteno tšy (česky obdobně neznělé ř), oproti znělému rz [ż] v drzewo (strom, česky obdobně znělé ř v dřevo). Ale i twarz, twój, kwiecień se čte [tfaš], [tfuj], [kfjećeň].[3]

Měkká výslovnost souhlásek[editovat | editovat zdroj]

K dokonalé výslovnosti pak patří i měkká výslovnost souhlásek, jejichž měkkost v češtině nerozlišujeme a po kterých v písmu následuje i, a u nichž si změkčení Češi nevšimnou: kierowca, giełda, mi (vysloveného měkce na rozdíl od my, se stejnými významy jako v češtině), lipiec se změkčenými k´, g´, m´, l´ a p´.

Podobně jako v ruštině, a tedy na rozdíl od češtiny, patří souhláska k k měkkým souhláskám: Sice z ní nelze tvořit sykavky, ale po ní následující samohlásky mohou být měkčené. Obecně se v polštině po k píše měkké i, ne y: Například výraz "lekcje fizyki" je podle polské gramatiky správně.

Sykavky a měkčení[editovat | editovat zdroj]

Přehled sykavek a měkčení
písmeno měkké tvrdé
c ć [ť] ci [ti] cz [č] czy
dz [ď] dzi [di] [dž] dży
n ń [ň] ni [ni] -
r - - rz [ř] rzy
s ś [š] si [ši] sz [š] szy
t - - -
z ź [ž] zi [ži] ż [ž] ży

V polštině jsou tři řady sykavek: Obvyklé, měkké a tvrdé.

Například: sypialnia (ložnice),

śruba (šroub), siwy [šívy] (šedý, sivý),
szycie [šyće] (šití)
Obvyklé sykavky[editovat | editovat zdroj]

Obvyklé sykavky v polštině jsou c, dz, s, z.

Dvojznak dz se v češtině neužívá, viz například dzwon (zvon).

Měkké sykavky[editovat | editovat zdroj]

Polština má dále měkké ć, , ś, ź, takto s čárkou psané před souhláskami (śruba, leśny) před samohláskami ale vždy psané jako xi s následným nevysloveným i - pokud nejde přímo o hlásku i, pak se nezdvojí - např. cię, się, dziś, ziarno. Tato měkká řada funkcí odpovídá českým hláskám ť, ď, s a z. Měkké sykavky se vyslovují pomocí zadní části jazyka, „patlavě“ - pro Čecha nesnadno, kdežto ty tvrdé přední částí jazyka.

Příklad: Ve jméně "Franciszek" se ci vyslovuje jako ještě měkčí "-či-" než v češtině, "-sze-" naopak může znít tvrději než v češtině.

Polské ń se vyslovuje jako české ň. Před samohláskami je také vždy psané jako "ni", např. Toruń, bez Torunia: Podobně jako v češtině, s měkkým i už změkčující diakritické znaménko není potřeba. V polštině se ovšem toto pravidlo o ušetřeném znaménku týká ještě i dalších písmen, nejen n.

Například ži ve jméně osobním i obecním Kazimierz [kaźiměš] (Kazimír), s tvrdou příponou w Kazimierzu, v obci.

Přidáním i k již změkčenému dvojznaku získáme jeho variantu dzi, jediný polský trojznak, trigraf.

Například dzik [dźik] nebo raději měkčeji [dik] (divočák).
Tvrdé sykavky[editovat | editovat zdroj]

A konečně je v polštině i třetí řada tvrdých cz, , sz, ż, funkčně odpovídající českým č, , š, ž (k tomu můžeme přihrnout i rz s výslovností jako ż nebo š). Česká č, dž, š, ž jsou co do tvrdosti mezi polskými měkkými a tvrdými hláskami, blíže tvrdým, a také jazyk je při výslovnosti polských hlásek mezi oběma polohami. Občas, obvykle pro ozvláštnění nápisů, se místo tečkovaného ż píše vodorovně přeškrtnuté z.

Polské rz se ve výslovnosti neliší od ż, funkčně je na stejném místě jako české ř. Proto také Poláci mají při psaní problém, kde se píše rz a kde ż, podle zvuku to nepoznají a musí se jeho použití učit nazpaměť - obdobně jako Češi se musí učit, kde se v češtině píše jaké "i/y". Tedy v polštině se řeší tato dvojice, ne "i/y": V polštině se totiž po obou, po rz i ż, vždy píše y, protože jde o tvrdé souhlásky.

Příklady různých sykavek: morze (moře) se vyslovuje zcela stejně jako może (může). Rozdíl se však pozná v jiném tvaru slova:

  • v jiném pádě "nad morzem" (u moře)
  • nebo v jiné osobě "mogę" (mohu).

Příklady y: Jerzy, Rzym; Żydzi, życie.

Skupiny hlásek[editovat | editovat zdroj]

Skupina ch se v polštině používá stejně jako v češtině. V polských slovnících však nemá status samostatného písmene, ale seskupení. Podobně se uvažuje i o ostatních skupinách, ačkoli po složení mají samostatnou fonetickou podobu, vlastní výslovnost.

Skupiny samohlásek ia, io, ió, iu, ii pokud následují za souhláskami (kromě změkčitelných s, z, c a dz), se vyslovují jako ja, jo, jů, ju, ji (i označuje měkkost předcházející souhlásky), ne však jako další slabika, na rozdíl od českých ija, ijo, ijů, iju, iji. Např. piach [p-jach], wioska, pióro [pjuro] (pero), kiur, w oranżerii [v oranžer-ji].

Skupina ie se vyslovuje obdobě jako české ě, navíc však včetně případů, které čeština ani nezná, např. kieliszek ("panák" tvrdého alkoholu, kelímek).

Změkčování pomocí i[editovat | editovat zdroj]

Následují-li po skupinách si, zi, ci, dzi další souhlásky, vyslovují se tyto skupiny jako śi, źi, ći, dźi, např. siny, zima [žima] (zima), cichy [čichy/tichy] (tichý), dziwny [dživny/divny] (divný).

Následují-li po těchto skupinách samohlásky, označuje i pouze měkkost předcházející sykavky a vyslovují se:

  • skupiny sia, zia, cia, dzia jako śa, źa, ća, dźa,
  • skupiny sio, zio, cio, dzio jako śo, źo, ćo, dźo,
  • skupiny sió, zió, ció, dzió a siu, ziu, ciu, dziu jako śu, źu, ću, dźu,
  • skupiny sie, zie, cie, dzie jako śe, źe, će, dźe.

Polština na rozdíl od češtiny nezměkčuje souhlásku t. I když se změkčené verze ť a ti v psané gramatice nevyskytují, jejich fonetické obdoby v polštině také existují, jen se pro ně změkčuje souhláska c.

Skupina mie se vyslovuje vždy mje. A tedy ne "mně" (ani "mě") například jako zájmeno, které se zapisuje "mnie".

Gramatika[editovat | editovat zdroj]

Polština má stejně jako čeština 7 pádů (polsky przypadek, pl. przypadki), pádové otázky jsou stejné jako v češtině, pořadí pádů je také stejné, s jednou výjimkou, vokativ a instrumentál mají v porovnání s češtinou opačné pozice: vokativ (v češtině 5. pád) je v polštině 7. pád a instrumentál (v češtině 7. pád) je v polštině 5. pádem.

Vyjadřování zdvořilosti[editovat | editovat zdroj]

Kromě standardního přátelského tykání se v polštině užívá jako zdvořilé oslovení (na místě českého vykání) zvláštní forma "onikání", oslovování ve třetí osobě slovem pan (v množném čísle panowie) nebo pani, vůči smíšené společnosti państwo. V doslovném překladu do češtiny: Mohl by mi pán říci, kde je pánovo (případně pańskie) (=vaše) auto?

Zvláštní variantou je tykání-onikání, je to částečně nezdvořilé a částečně znamení jisté důvěrnosti. Mohou se tak oslovovat známí sousedé, jakož i řidiči, kteří si chtějí něco "vyříkat", kdo měl dát komu přednost, kde by se česky přešlo na tykání. Např.: Copak pán nevidíš, že jedu z pravé strany?! Musíš mi pán dát přednost!

Je ovšem možná i přesná obdoba českého (a ruského nebo francouzského) vykání. Tu používali polští komunisté ve spojení s oslovením towarzyszu, towarzyszko (soudruhu, soudružko) a za jejich vlády i většina ostatních.

Vzorový text[editovat | editovat zdroj]

Všeobecná deklarace lidských práv

polsky

Wszyscy ludzie rodzą się wolni i równi pod względem swej godności i swych praw. Są oni obdarzeni rozumem i sumieniem i powinni postępować wobec innych w duchu braterstwa.

česky

Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=pol
  2. http://www.tlum.cz/polstina.phtml
  3. http://www.sciaga.pl/slowniki-tematyczne/3687/upodobnienia-pod-wzgledem-dzwiecznosci-wewnatrzwyrazowej/

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Kateřina Pösingerová a Anna Seretny: Czy Czechów jest trzech? Učebnice polského jazyka pro Čechy. Uniwersytet Jagielloński, Kraków 1992, 273 pp, ISBN 83-233-0601-X
  • Karel Oliva, Marie Kulošová, Josef Zdenko Svoboda: Polsko–český, česko–polský kapesní slovník. SPN, Praha 1989, 8. ed. (1. ed.: 1963), 943 pp., ISBN 80-04-23486-0

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu
Wikipedia
Polská edice Wikipedie, svobodné encyklopedie