Polština

Polština (Język polski)
Mapa rozšíření slovanských jazyků,      Polština
Rozšíření:	Polsko Česko Německo Izrael, Slovensko, Rumunsko
Počet mluvčích:	kolem 44 milionů, z toho 38,5 v Polsku
Klasifikace:	Indoevropské jazyky Slovanské jazyky Západoslovanské jazyky
Písmo:	Latinka
Postavení
Regulátor:	Rada polského jazyka (Rada Języka Polskiego)
Úřední jazyk:	Polsko, Evropská unie
Kódy
ISO 639-1:	pl
---	pol (B) pol (T)
SIL:	PQL
Wikipedie
pl.wikipedia.org

Polština (polsky język polski, polszczyzna) patří mezi západoslovanské jazyky jako např. čeština, slovenština nebo lužická srbština. Náleží tedy mezi slovanské jazyky, do rodiny jazyků indoevropských. V 10. století byly čeština a polština v podstatě stále jeden jazyk, pak se začaly od sebe rozcházet, ale ještě ve 14. století si Češi a Poláci bez problémů rozuměli. Řada církevních slov je podobná češtině i z toho důvodu, že Poláci přejali křesťanství od Čechů. V průběhu staletí polština přejala hodně slov cizího původu (z latiny, francouzštiny, němčiny, češtiny), v jazyce ale nedošlo k výraznějším puristickým zásahům. Dnes je v polštině stále zachováno mnoho archaických znaků - např. používání spřežek.

Polsky se mluví nejen v Polsku, ale i na územích sousedních států s polskou menšinou – v Česku (Těšínsko), na Slovensku, Ukrajině, v Bělorusku, v Litvě. V důsledku mnoha vystěhovaleckých vln od konce 19. století letech existují polsky hovořící menšiny ve velké části světa.

Polská abeceda

A

Ą

B

C

Ć

D

E

Ę

F

G

H

I

J

K

L

Ł

M

N

Ń

O

Ó

P

R

S

Ś

T

U

W

Y

Z

Ź

Ż

a

ą

b

c

ć

d

e

ę

f

g

h

i

j

k

l

ł

m

n

ń

o

ó

p

r

s

ś

t

u

w

y

z

ź

ż

Polská abeceda obsahuje základní latinskou abecedu plus následující zvláštní grafémy: ą, ę, ó, ł, ć, ś, ź, ż, ń. Výslovnost

V polštině nejsou dlouhé samohlásky, všechny samohlásky mají tedy stejnou délku. Přízvuk je (stejně jako v italštině) většinou na předposlední slabice (penultimě), v pečlivé výslovnosti přitom vede k prodloužení samohlásky. Příklad: kwadratowy – kvadratóvy (čtvercový). Polština, jako jediná řeč spolu s velštinou, má pouze W a nemá V.

Nosové samohlásky

A.1 ę vyslovujeme nosově [e]
s, z, sz, ż, např.: klęska, węży

A.2 ę vyslovujeme jako [e]
na konci slova, např. widzę tę ulicę
před l, ł, např. wzięła, zdjęli

A.3 ę vyslovujeme jako [em]
před b, p, např. dęby, następny

A.4 ę vyslovujeme jako [en]
před k, g, t, d, c, dz, cz, např. ręka, piętro

A.5 ę vyslovujeme jako [eň]
před ć, dź, např. , pięć, będzie, sędzia

B.1 ą vyslovujeme nosově [o]
před ż, sz, s, z, např.: wąż, wciąż, wąska

B.2 ą vyslovujeme jako [o]
před l, ł, např. wziął, zdjął

B.3 ą vyslovujeme jako [om]
před b, p, např. ząb, rąbać
na konci slova, např. idą tą ulicą*

B.4 ą vyslovujeme jako [on]
před k, g, t, d, c, dz, cz, např. pociąg, gorący

B.5 ą vyslovujeme jako [oň]
před ć, dź, např. zacząć

• Výslovnost Ą na konci slova se různí podle dialektu rodilého mluvčího. Typická je například výslovnost OM pro přímořská vojvodství, někteří lidé, hlavně starší generace, na Podlesí zase podobně jako Moraváci vyslovují samotné O. Obecně, a také správně, je ale výslovnost OU. (Např.: z mamą - zmamou)

V současnosti se v polském jazyce často vyskytují tendence vyslovovat plně nosově samohlásku Ę i tam, kde se podle jazykových standardů a norem nečte (např.: się vyslovované jako [śeu] namísto [śe], pro zvýšení dojmu spisovnosti. Tento úkaz je ale z jazykového hlediska považován za chybný a neodpovídající standardům současné výslovnosti.

Samohlásky i/y – se ve výslovnosti zásadně liší, podobně jako např. v ruštině (nebo svým způsobem podobně jako i v češtině, když se mluvčí snaží přehnaně zdůrazněnou výslovností ukázat, zda se má psát i nebo y). Dá se tedy poznat, kdy se říká być (být) a kdy bić (bít).

Samohláska ó se čte jako u, není žádný rozdíl ve výslovnosti ó a u. Čárka neoznačuje délku samohlásky. Písmeno ó často ve slovech odpovídá českému ů, např. wóz – [vuz] (vůz)

Polské ł se vyslovuje jako anglické w, jen archaicky, například v historických filmech, jako temné l. Příklad: ławka – uavka (lavice), łąka – uonka (louka). Naproti tomu l se vyslovuje malinko měkčeji, výrazně měkčeji před i. Omyl v tomto písmenku může znamenat úplně jiné slovo: laska (hůl, štangle salámu, hovorově o holce – buchta) x łaska (milost, laskavost).

V polštině jsou tři řady sykavek:

Jednak obvyklé c, dz (v češtině běžně neužívané), s, z.

Dále měkké ć, dź, ś, ź, před samohláskami vždy psané jako xi (např. cie, si, dziś, ziarno). Tato měkká řada funkcí odpovídá českým hláskám ť, ď, s a z. Měkké sykavky se vyslovují pomocí zadní části jazyka, „patlavě“ - pro Čecha nesnadno - kdežto ty tvrdé přední částí jazyka.

A konečně třetí řada tvrdých cz, dż, sz, ż, funkčně odpovídající českým č, dž, š, ž (k tomu můžeme přihrnout i rz s výslovností ř posunutého výše na patro, viz dále). České č, dž, š, ž je co do tvrdosti mezi polskými měkkými a tvrdými hláskami, blíže tvrdým, a také jazyk je v poloze mezi oběma polohami při výslovnosti polských hlásek. Občas, obvykle pro ozvláštnění nápisů, se místo tečkovaného ż píše přeškrtnuté z.

Polské rz se ve výslovnosti nijak neliší od ż, funkčně je na stejném místě jako české ř. Proto také Poláci mají při psaní problém, kde se píše rz a kde ż, podle zvuku to nepoznají - stejně jako Češi se musí učit nazpamět, kde se píše jaké i/y. Příklady: morze (moře) se vyslovuje naprosto stejně jako może (může)

Polské ń se vyslovuje jako české ň. Před samohláskami je vždy psané jako ni, např. Toruń, bez Torunia.

Hlásky h/ch se ve výslovnosti od sebe neliší, takže i zde mají školáci i dospělí často problém, co napsat. Spíš se dá pozorovat, že Poláci často vyslovuji ch zvučně, kdežto h nezvučně. Ch se hláskuje jako ce-cha.

V psané polštině se s výjimkou cizích slov nevyskytuje v. Všude se používá w, které se ve výslovnosti neliší od českého v. Při hláskování se v hláskuje německy fau a w jako vu.

Hlásky r a l nejsou jako v češtině slabikotvorné, takže třeba místo českého ví-tr Poláci říkají v jedné slabice wiatr, nebo dodávají samohlásky, takže v polském podání zní řeka Vl-ta-va jako Weł-ta-wa.

Skupiny hlásek

Skupiny samohlásek ia, io, ió, iu, ii pokud následují za souhláskami (kromě s, z, c a dz), se vyslovují jako ja, jo, ju, ju, ji (i označuje měkkost předcházející souhlásky). Např. piach, wioska, pióro, kiur, w oranżerii.

Skupina ie se vyslovuje obdobě jako české ě (kromě případů, kdy následuje po měkkých sykavkách, např, kieliszek.

Následují-li po těchto skupinách si, zi, ci, dzi souhlásky, vyslovují se tyto skupiny jako śi, źi, ći, dźi, např. siny, zima, cichy, dziwny.

Následují-li po těchto skupinách samohlásky, označuje i pouze měkkost předcházející sykavky a vyslovují se: skupiny sia, zia, cia, dzia jako śa, źa, ća, dźa, skupiny sio, zio, cio, dzio jako śo, źo, ćo, dźo, skupiny sió, zió, ció, dzió a siu, ziu, ciu, dziu jako śu, źu, ću, dźu, skupiny sie, zie, cie, dzie jako śe, źe, će, dźe.

Skupina mie se vyslovuje vždy mje, ne tedy mně.

Výslovnost

Podobně jako v češtině dochází ke spodobě (přizpůsobení) znělosti podle následující hlásky, např. wprost [fprost]. Naproti tomu spodoba může být i podle předcházející hlásky: trzy čteno tšy, ale i twarz, twój, kwiecień se čte tfaš, tfuj, kfjećeň.

K dokonalé výslovnosti pak patří i měkká výslovnost hlásek, jejichž měkké verze se samostatně nevyskytují, protože je následuje vždy i, a u nichž si změkčení Češi nevšimnou: kierowca, giełda, mi, lipiec se změkčenými k´, g´, m´, l´ a p´.

Gramatika

Polština má stejně jako čeština 7 pádů (polsky przypadek, pl. przypadki), pádové otázky jsou stejné jako v češtině, pořadí pádů je také stejné, s jednou výjimkou, vokativ a instrumentál mají v porovnání s češtinou opačné pozice: vokativ (v češtině 5. pád) je v polštině 7. pád a instrumentál (v češtině 7. pád) je v polštině 5. pádem.

Vyjadřování zdvořilosti

Kromě standardního přátelského tykání se v polštině užívá jako zdvořilé oslovení (na místě českého vykání) zvláštní forma "onikání", oslovování ve třetí osobě slovem pan (v množném čísle panowie) nebo pani, vůči smíšené společnosti państwo. V doslovném překladu do češtiny: Mohl by mi pán říci, kde je pána (případně pańskie) (=vaše) auto?

Zvláštní variantou je tykání-onikání, je to částečně nezdvořilé a částečně znamení jisté důvěrnosti. Mohou se tak oslovovat známí sousedé, jakož i řidiči, kteří si chtějí něco "vyříkat", kdo měl dát komu přednost, kde by se česky přešlo na tykání. Např.: Copak pán nevidíš, že jedu z pravé strany?! Musíš mi pán dát přednost!

Je ovšem možná i přesná obdoba českého (a ruského nebo francouzského) vykání. Tu používali polští komunisté ve spojení s oslovením towarzyszu, towarzyszko (soudruhu, soudružko) a za jejich vlády i většina ostatních.

Vzorový text

Všeobecná deklarace lidských práv

polsky	Wszyscy ludzie rodzą się wolni i równi pod względem swej godności i swych praw. Są oni obdarzeni rozumem i sumieniem i powinni postępować wobec innych w duchu braterstwa.
česky	Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.

Reference

• Kateřina Pösingerová a Anna Seretny: Czy Czechów jest trzech? Učebnice polského jazyka pro Čechy. Uniwersytet Jagielloński, Kraków 1992, 273 pp, ISBN 83-233-0601-X
• Karel Oliva, Marie Kulošová, Josef Zdenko Svoboda: Polsko–český, česko–polský kapesní slovník. SPN, Praha 1989, 8. ed. (1. ed.: 1963), 943 pp., ISBN 80-04-23486-0

Externí odkazy

Polská edice Wikipedie, svobodné encyklopedie

• Sienkiewicz polsky a česky - popisy přírody - zrcadlové vydání (Portable Document Format)
• Česko-polský a Polsko-český slovník online zdarma
• Česko-polská konverzace(Portable Document Format)
• Česko-polský tematický slovník pro žáky a studenty (Portable Document Format)
• Digitalizovaná edice učebnic "Snadno a rychle" z počátku 20. století včetně učebnice polštiny