Polština

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Polština (Język polski)
Mapa rozšíření slovanských jazyků,      Polština
Mapa rozšíření slovanských jazyků,      Polština
Rozšíření: Polsko Polsko
Česko Česko
Německo Německo
Izrael Izrael
Slovensko Slovensko
Rumunsko Rumunsko

Počet mluvčích:

kolem 44 milionů,[1] z toho 38,5 v Polsku

Klasifikace:

Písmo: Latinka
Postavení
Regulátor: Rada polského jazyka (Rada Języka Polskiego)
Úřední jazyk: Polsko, Evropská unie
Kódy
ISO 639-1: pl
---
pol (B) pol (T)
SIL: PQL
Wikipedie
http://pl.wikipedia.org

Polština (polsky język polski, polszczyzna), přirozený jazyk, který patří mezi západoslovanské jazyky stejně jako čeština, slovenština, kašubština a lužická srbština. Náleží tedy mezi slovanské jazyky, do rodiny jazyků indoevropských. V 10. století byly čeština a polština v podstatě stále jeden jazyk, pak se začaly od sebe rozcházet, ale ještě ve 14. století si Češi a Poláci bez problémů rozuměli. Řada církevních slov je podobná češtině i z toho důvodu, že Poláci přejali křesťanství od Čechů. V průběhu staletí polština přejala hodně slov cizího původu (z latiny, francouzštiny, němčiny, češtiny), v jazyce ale nedošlo k výraznějším puristickým zásahům.

Odhaduje se, že polský jazyk je mateřským jazykem asi 44 milionů lidí. Polsky se mluví nejen v Polsku, ale i na územích sousedních států s polskou menšinou – v Česku (Těšínsko) na Slovensku, Ukrajině, v Bělorusku, v Litvě. V důsledku mnoha vystěhovaleckých vln od konce 19. století letech existují polsky hovořící menšiny ve velké části světa.

Vzhledem k členství Polska v Evropské unii je jedním z unijních jazyků.

Polština je blízká češtině podobně, jako lužická srbština, ale o něco méně, než slovenština. Proto je vhodnější ve stručném českém výkladu zde spíše porovnávat s češtinou.

Přízvuk[editovat | editovat zdroj]

Přízvuk je (stejně jako v italštině) většinou na předposlední slabice, penultimě. V pečlivé výslovnosti přitom vede k prodloužení samohlásky, např.: kwadratowy – kfadrato'vy (čtvercový). Přízvuk se nevyznačuje.

Hlásky a jejich znaky[editovat | editovat zdroj]

Pravopis je podobně jako český téměř plně fonetický s několika výjimkami.

Abeceda[editovat | editovat zdroj]

Dále uvedená abeceda je srovnána podle standardního abecedního řazení.

A Ą B C Ć D E Ę F G H I J K L Ł M N Ń O Ó P R S Ś T U W Y Z Ź Ż
a ą b c ć d e ę f g h i j k l ł m n ń o ó p r s ś t u w y z ź ż

Polská abeceda obsahuje základní latinskou abecedu, k ní navíc ještě následující grafémy s 4 odlišujícími značkami, s diakritikou, odlišnou od české:

  • s ocáskem ą, ę
  • s přeškrtnutím ł
  • s čárkou ć, ś, ź, ż, ń a ó
  • s tečkou ż

Naopak nezahrnuje v a x. V psané polštině se s výjimkou nových cizích slov tato písmena nevyskytují. Používá se 'w a "ks"', které se ve výslovnosti neliší od českého v a "x". Při hláskování se znak v hláskuje německy [fau] a znak w jako [vu].V slovnících se případně řadí podle obvyklého latinkového umístění: ..., u, v, w, x, y, ...

Nestandardně užívá i grafická varianta vodorovně škrtnuté z místo "ż".

Spřežky[editovat | editovat zdroj]

Řada hlásek se zapisuje spřežkami:

  • jednoduchými: ch (vedle "h"), cz, rz, dz, dż a
  • celá řada změkčených hlásek přípisem "i" podle vzoru "xi-"

Ch se hláskuje jako [ce-cha], samotné h jako [cha].

Žádná spřežka, ani "ch", nemá v abecedním řazení status samostatného písmene, ale jen dílčích znaků. Proto se řadí v polském slovníku "chleb" za "cesarz", ale před "cicho".

V polském pravopisu jsou zachovány některé jevy, které čeština opustila, zejména právě spřežky, které čeština v novověku nahradila písmeny s diakritikou.

Samohlásky[editovat | editovat zdroj]

Samohlásky jsou většinou stejné (a, e, o, u), jako v češtině s výjimkou i/y.

Samohlásky i/y – se ve výslovnosti zásadně liší, podobně jako např. v ruštině (nebo svým způsobem podobně jako i v češtině, když se mluvčí snaží přehnaně zdůrazněnou výslovností ukázat, zda se má psát i nebo y). Dá se tedy poznat, kdy se říká być (být) a kdy bić (bít).

V polštině nejsou dlouhé samohlásky, všechny samohlásky mají tedy stejnou délku. V písních tedy je možné slabiky prodlužovat volněji, než v češtině.

Písmeno ó[editovat | editovat zdroj]

Písmeno ó se čte jako samohláska u, není žádný rozdíl ve výslovnosti ó a u. Čárka neoznačuje délku samohlásky, ale je vnímána jako přehláska. Písmeno ó často ve slovech odpovídá českému ů a při ohýbání slov skutečně střídá s o, podobně jako v češtině: wóz [vuz] / do wozu [do vozu].

Nezvykle a neintuitivně však ó může znít zejména při zdánlivé shodě českých výrazů nebo názvů s polskými. Ku příkladu názvy obcí končící "-ów" v ostatních tvarech mají základ na "-ow": Krakov je polsky Kraków [krakuf], ale např. v 6. pádu je hlásková podoba shodná s českou [Krakově].

Nosové samohlásky ę a ą[editovat | editovat zdroj]

Nosovost samohlásky, její nosové zakončení, se vyznačuje spodním ocáskem (polsky a v mezinárodních znakových sadách "ogonek") k základnímu písmenu "e" a "a". U hlásky "ą" foneticky (výslovností i původem) jde ovšem o hlásku "o" s nosovkou, nikoliv o hlásku "a" s nosovým koncem.

Samohláska psaná ę

Samohlásku ę vyslovujeme

  • před s, z, sz a ż nosově [e], jako [eu], např.: klęska, węży
  • na konci slova a před l nebo ł jako [e], např. widzę tę ulicę, wzięła, zdjęli
  • před b nebo p jako slabičné [em], např. zęby, dęby, następny
  • před k, g, t, d, c, dz a cz jako slabičné [en], např. ręka, piętro
  • před ć a dź jako slabičné [eň], se změkčením z následující měkké souhlásky, např. pięć, będzie, sędzia

V současnosti se vyskytují tendence vyslovovat hyperspisovně nosově samohlásku "ę" i tam, kde se podle standardu číst nemá (např.: się vyslovované jako [śeu] namísto [śe]. To je přijatelné jen v jevištním přednesu (podobně u výslovnosti "ł").

Samohláska psaná ą

Samohlásku ą vyslovujeme podle pravidel obdobných, jako pro ę:

  • před ż, sz a s nosově [oņ] nebo delší [ó], např.: wciąż, wąska
  • před l a ł jako [o], např. wziął, zdjął
  • před b a p jako slabičné [om], např. rąbać, ząb, stąpać
  • před k, g, t, d, c, dz a cz jako slabičné [on], např. pociąg, gorący
  • před ć nebo dź jako slabičné [oň], kdy je změkčení zpětně přebíráno z následující měkké souhlásky, např. zacząć
  • na konci slova (odlišné pravidlo oproti "ę") kde standard připouští [ou] anebo nosové [oņ]. Např. z mamą [z mamou], idą tą ulicą. V hovorové praxi se různí podle dialektu. Typická krajová je výslovnost [om] pro přímořská vojvodství; starší lidé na Podlesí zase podobně jako Moraváci vyslovují samotné [o].

Souhlásky[editovat | editovat zdroj]

Hlásky h/ch se ve výslovnosti od sebe neliší, takže i zde mají školáci i dospělí často problém, co napsat. Krajově lze zachytit výslovnost h zněle, ch nezněle.[2]

Hlásky r a l nejsou slabikotvorné, na rozdíl od češtiny, takže třeba

  • místo českého ví-tr Poláci říkají v jedné slabice wiatr
  • nebo naopak dodávají samohlásky, takže v polském podání zní řeka Vl-ta-va jako Weł-ta-wa.

Polské ł se vyslovuje jako souhláskové, neslabičné "u", jako anglické w; jen archaicky, v jevištní řeči, například v historických filmech, jako temné l, stejně jako v ruštině. Příklad: ławka – uafka (lavice), łąka – uonka (louka). Naproti tomu l se proti češtině vyslovuje malinko měkčeji, ale výrazně měkčeji před i, podobně jako slovenské ľ. Omyl v tomto písmenku může znamenat úplně jiné slovo:

  • laska [laska], česky hůl, prut nebo lískovka, přeneseně i šiška salámu,
  • łaska [uaska] - milost (královská, prezidentská), laskavost.

Spodoba[editovat | editovat zdroj]

Podobně jako v češtině dochází ke spodobě (přizpůsobení) znělosti podle následující hlásky, např. wprost [fprost]. Naproti tomu spodoba může být i podle předcházející hlásky: trzy čteno tšy (česky obdobně neznělé ř), oproti znělému rz [ż] v drzewo (strom, česky obdobně znělé ř v dřevo). Ale i twarz, twój, kwiecień se čte [tfaš], [tfuj], [kfjećeň].[3]

Změkčování souhlásek čárkou a pomocí "i"[editovat | editovat zdroj]

K dokonalé výslovnosti pak patří i měkká výslovnost souhlásek, jejichž měkkost v češtině není a po kterých v písmu následuje i, a u nichž si změkčení Češi často ani nevšimnou. Měkké "i" po souhlásce má vždy význam změkčení předchozí souhlásky, po které následuje, je tak významově změkčující, jako diakritické znaménko čárka nad souhláskou, ne jako další slabika. Pro české čtenáře je pak obtížné napodobit přesné znění změkčených hlásek, jako p, m, k : kierowca, giełda, mi (vysloveného měkce na rozdíl od my, se stejnými významy jako v češtině), lipiec se změkčenými k´, g´, m´, l´ a p´. Tato měkká výslovnost se uplatňuje i po změkčujícím k, g následovaným "e" např. ve jménech s takovým starým pravopisem (Geremek, čteno G´je- stejně jako v Gierek). Obecně se v polštině po k, g, f píše měkké i a ne y jako v češtině, např. výraz "lekcje fizyki" je podle polské gramatiky a pravopisu správně.

Skupiny samohlásek ia, ie, io, iu (ió), i pokud následují za souhláskami (v češtině obojetnými a k a g) kromě s, z, c a dz, viz dále), se dají náhradně vyslovit jako ja, jo, ju, ji , avšak nikoliv jako v češtině dvouslabičně ija, ije, ijo, iju, iji. Např. piach [p´jach], wioska, pióro [p´juro] (pero), kiur, w oranżerii [v oranžer-ji]. Skupina mie se vyslovuje vždy mje; tedy jako moravské "mě" a ne "mně". Osobní zájmeno "mně", se vyslovuje stejně i polsky a zapisuje "mnie".

Polština na rozdíl od češtiny nezměkčuje v pravopise souhlásku t na "ť", ale na "ć" (před samohláskou psané "ci", viz dále), které má zpravidla obdobné umístění ve slovech příbuzných českým, je ekvivalentem českého ť. Polské ń se vyslovuje jako české ň bez rozdílu. Před samohláskami je také vždy psané jako "ni", např. Toruń, bez Torunia; (podobně jako v češtině) před měkkým i se změkčující diakritické znaménko nepíše. V polštině se ovšem toto pravidlo o "ušetřeném" znaménku před "-i-" týká všech písmen.

Sykavky a měkčení[editovat | editovat zdroj]

Přehled sykavek a měkčení
písmeno měkké tvrdé
c ć [ť] ci [ti] cz [č] czy
dz [ď] dzi [di] [dž] dży
n ń [ň] ni [ni] -
r - - rz [ř] rzy
s ś [š] si [ši] sz [š] szy
t - - -
z ź [ž] zi [ži] ż [ž] ży

V polštině jsou tři řady sykavek - prosté, měkké a tvrdé, tedy kromě prostých sykavek se rozlišují dvě řady zadodásňových sykavek – měkké ś, ź, ć a , vyslovované se hřbetem jazyka posunutým k tvrdému patru (palatalizované), a tvrdé sz, ż, cz, a , vyslovované se špičkou jazyka obrácenou k tvrdému patru (retroflexní). Například:

  • sypialnia (ložnice),
  • śruba (šroub), siwy [šívy] (šedý, sivý),
  • szycie [šyće] (šití)

Prosté sykavky[editovat | editovat zdroj]

Prosté sykavky v polštině jsou c, dz, s, z a českým mluvčím nečiní žádné obtíže.

Dvojznak dz, například dzwon (zvon), widzę (vidím), se v češtině neuznává, tuto hlásku čeština oficiálně nemá. Souběh "-dz-" se má číst odděleně, např. "od-zvonit", ale hovorově se sloučí do této hlásky "dz".

Měkké sykavky[editovat | editovat zdroj]

Polština má dále měkké sykavky ć, , ś, ź, takto s čárkou psané před souhláskami (śruba, leśny). Před samohláskami se zapisují jako spřežka "xi" s nevysloveným i - např. ciasto (těsto), siebie (sebe), dziś (dnes), poziom (úroveň), dziura (díra). Tato měkká řada sykavek odpovídá českým hláskám ť, ď, s a z. Měkké sykavky se vyslovují pomocí zadní části jazyka, „patlavě“ - pro Čecha nesnadno, kdežto ty tvrdé (cz, dż, sz, ż) přední částí jazyka.

Příklad: Ve jméně "Franciszek" se ci vyslovuje jako ještě měkčí "-či-" než v češtině, blízko "ti". V tomtéž slově "-sze-" naopak správně zní tvrději než v češtině.

Pokud jde přímo o hlásku i v si, zi, ci, dzi, ta se (stejně jako v češtině) pravopisně nezdvojí a vyslovují se tyto skupiny jako śi, źi, ći, dźi, např. siny, zima (zima), cichy (tichý), dziwny (divný). Přidáním i při změkčení dvojznaku dz tak získáme jeho variantu dzi, jediný polský trojznak, trigraf, například dziennik [dźennikk] nebo raději měkčeji s lehkým třením [ďennik] (deník).

Tvrdé sykavky[editovat | editovat zdroj]

A konečně je v polštině i třetí řada tvrdých sykavek:

cz, , sz, ż, k tomu můžeme přihrnout i rz s výslovností totožnou, jako ż nebo sz ,

funkčně odpovídající českým

č, , š, ž a "ř"

Česká č, dž, š, ž jsou co do tvrdosti mezi polskými měkkými a tvrdými hláskami, blíže tvrdým, a také jazyk je při výslovnosti polských hlásek mezi oběma polohami. Proto také česká výslovnost Občas, obvykle pro ozvláštnění nápisů, se místo tečkovaného ż píše vodorovně přeškrtnuté z.

Polské rz se ve výslovnosti neliší od ż, funkčně je na stejném místě jako české ř. Proto také Poláci mají při psaní problém, kde se píše rz a kde ż, podle zvuku to nepoznají a musí se jeho použití učit nazpaměť - obdobně jako Češi se musí učit, kde se v češtině píše jaké "i/y". Tedy v polštině se řeší tato dvojice, ne "i/y": V polštině se totiž po obou, po rz i ż, vždy píše y, protože jde o tvrdé souhlásky.

Příklady různých sykavek: morze (moře) se vyslovuje zcela stejně jako może (může). Rozdíl se však pozná v jiném tvaru slova:

  • v jiném pádě "nad morzem" (u moře)
  • nebo v jiné osobě "mogę" (mohu).

Ohýbání slov[editovat | editovat zdroj]

Skloňování[editovat | editovat zdroj]

Polština má stejně jako čeština 7 pádů (polsky przypadek, pl. przypadki), pádové otázky jsou stejné jako v češtině. Pořadí pádů je také stejné, s jednou výjimkou, vokativ a instrumentál mají v porovnání s češtinou opačné pozice: vokativ (v češtině 5. pád) je v polštině 7. pád a instrumentál (v češtině 7. pád) je v polštině 5. pádem. V následujícím přehledu jsou uvedeny jejich názvy, které se opravdu užívají - oproti češtině, kde o nich častěji mluvíme podle jejich pořadí. V závorkách jsou pádové otázky, rovněž prakticky shodné s češtinou:

  1. mianownik (kto? co?)
  2. dopełniacz (kogo? czego?)
  3. celownik (komu? czemu?)
  4. biernik (kogo? co?)
  5. narzędnik ((z) kim? (z) czym?)
  6. miejscownik (o kim? o czym?)
  7. wołacz

Stejně jako v češtině jsou dvě gramatická čísla:

  • jednotné (liczba pojedyncza, zkratka: l. p.)
  • množné (liczba mnoga, zkratka: l. m.)

Pravidla skloňování jsou velmi obdobná českému a sama o sobě téměř neztěžují českému porozumění polské promluvě nebo textu a naopak. Také jejich význam a užití ve větě je prakticky totožný. Zachoval se ale dativ (2. pád, dopełniacz) v negativní existenciální větě (tzv. záporový genitiv; obdobně v ruštině), v češtině zaniklý, např. „Ten tu není.“ je polsky „Tego tu nie ma.“

Vyjadřování zdvořilosti[editovat | editovat zdroj]

Kromě standardního přátelského tykání, stejného, jako české, se v polštině užívá zdvořilé oslovení na místě českého vykání zvláštní formou "onikání", oslovování ve třetí osobě slovem pan (v množném čísle panowie) nebo pani, vůči smíšené společnosti państwo. V doslovném překladu do češtiny: Mohl by mi pán říci, kde je pánovo (případně pańskie) (=vaše) auto?

Zvláštní variantou je tykání-onikání, je to částečně nezdvořilé a částečně znamení jisté důvěrnosti. Mohou se tak oslovovat známí sousedé, jakož i řidiči, kteří si chtějí něco "vyříkat", kdo měl dát komu přednost, kde by se česky přešlo na tykání. Např.: Copak pán nevidíš, že jedu z pravé strany?! Musíš mi pán dát přednost!

Je ovšem možná i přesná obdoba českého (a ruského nebo francouzského) vykání. Tu používali polští komunisté ve spojení s oslovením towarzyszu, towarzyszko (soudruhu, soudružko) a za jejich vlády i většina ostatních.

Vzorový text[editovat | editovat zdroj]

Všeobecná deklarace lidských práv

polsky

Wszyscy ludzie rodzą się wolni i równi pod względem swej godności i swych praw. Są oni obdarzeni rozumem i sumieniem i powinni postępować wobec innych w duchu braterstwa.

česky

Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=pol
  2. http://www.tlum.cz/polstina.phtml
  3. http://www.sciaga.pl/slowniki-tematyczne/3687/upodobnienia-pod-wzgledem-dzwiecznosci-wewnatrzwyrazowej/

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Kateřina Pösingerová a Anna Seretny: Czy Czechów jest trzech? Učebnice polského jazyka pro Čechy. Uniwersytet Jagielloński, Kraków 1992, 273 pp, ISBN 83-233-0601-X
  • Karel Oliva, Marie Kulošová, Josef Zdenko Svoboda: Polsko–český, česko–polský kapesní slovník. SPN, Praha 1989, 8. ed. (1. ed.: 1963), 943 pp., ISBN 80-04-23486-0

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Wikipedia
Polská edice Wikipedie, svobodné encyklopedie