Křesťanství

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Hlava Krista (Remeš, 13. stol.)

Křesťanství (ze slova křesťan < lat. christianus < řec. χριστóς, christos pomazaný čili Mesiáš) je monoteistické, univerzální, historické (založené) a misijní náboženství, které je soustředěno kolem života a učení Ježíše z Nazaretu, kterého chápe jako mesiáše (tj. Krista), spasitele světa, Božího syna, který se v Kristu zjevil. Křesťanství vzniklo z židovství na území Palestiny, kde Ježíš působil. Toto působení a počátky křesťanství zachycuje Nový zákon, mladší část Bible.

Příslušnost ke křesťanství není dána původem nebo narozením, nýbrž křtem a osobním přijetím určitého vyznání víry (nauky) a životní praxe. Všichni křesťané věří v jednoho Boha, vyznávají Ježíše Krista jako Spasitele a Božího syna, uznávají křest a další svátosti, věří v možnost odpuštění hříchů a spásy a očekávají druhý příchod Kristův. Křesťané chápou život a smrt Ježíše Krista jako Boží čin, který člověka zachraňuje z duchovní smrti, přináší mu odpuštění a smíření s Bohem. Křesťané věří, že Ježíš zemřel na kříži, třetího dne byl vzkříšen, 40 dní se ukazoval některým ze svých stoupenců a poté i se svým tělem vstoupil na nebe. Následně byl, podle Bible a víry křesťanů, jeho učedníkům o letnicích seslán Duch svatý, který ve světě nadále působí. Křesťané očekávají druhý příchod Ježíše Krista jako soudce světa na konci dějin.

Kristovi následovníci v čele s apoštoly tvořili prvotní církev. Původní jednotné křesťanské uskupení se postupem času rozdělilo do několika větví, které se dnes zpravidla označují jako církve. Většina křesťanů patří k jedné ze tří hlavních skupin církví: ke katolické církvi, pravoslavné církvi, nebo k některé z církví vzešlých z protestantské reformace. Jednotlivé církve však různě chápou samy sebe a svůj vztah k ostatním. O sbližování křesťanských církví se snaží ekumenismus.

Jako celek je křesťanství nejrozšířenějším světovým náboženstvím s více než 2 miliardami věřících.[1] Křesťanství mělo spolu s antickým kulturním dědictvím zásadní vliv na formování Západní kultury.[2][3]

Charakteristika křesťanství[editovat | editovat zdroj]

Kříž, běžný symbol křesťanství

Křesťanství je monoteistické a univerzální náboženství, to znamená že se obrací ke každému člověku vůbec, a to jako k jednotlivé osobě.[4] Protože příslušnost ke křesťanství není předem dána původem, kulturou a podobně,[5] musí se vymezovat jinak, zejména přijetím jistého učení, morálky a náboženské praxe.

Křesťanství je dále také náboženství historické, to znamená, že svůj původ odvozuje od života a působení určité historické postavy, Ježíše z Nazareta, jehož křesťané vyznávají jako Krista. Tímto svým původem křesťanství vědomě navazuje na židovské náboženství (judaismus), z něhož kdysi vzešlo a s nímž sdílí mnoho rysů: vyznává jednoho Boha Stvořitele, přijímá jeho zjevení v Bibli, očekává jeho poslední soud a slaví řadu podobných svátků. Podobně jako židovství klade také důraz na události izraelských i vlastních dějin, v nichž vidí součást dějin spásy.

Pojem „křesťanství“ (řecky χριστιανισμός christianismos) se poprvé objevuje v listech syrského biskupa Ignáce z Antiochie († asi 106)[6] a Skutky apoštolů líčí, jak v Antiochii dostali Ježíšovi stoupenci poprvé název „křesťané“ (vlastně „kristovci“, srov. např. německy Christen).[7]

Učení[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Ježíš Kristus, Krédo, Teologie a Bible.
Rembrandt: Kristus s učedníky v Emauzích (Louvre, 1648)

Navzdory určitým rozdílům mezi jednotlivými církvemi se křesťané v naprosté většině shodují na následujících bodech: Jest jen jeden Bůh,[8] který je věčný a neviditelný,[9] existuje však ve třech osobách jako Bůh Otec, Syn a Duch svatý, kteří sdílejí jediné božství.[10] Bůh však vstupuje do dějin: celý vesmír je jeho dílem,[11] a všichni lidé od něho dostávají dar života.[12] Ve stvořeném světě není nic, co by bylo hodné božské úcty. Bůh s lidstvem komunikuje a odhaluje mu svou podstatu a svůj záměr s člověkem.[13]

Člověk však narušil původní harmonický vztah s Bohem, zhřešil a propadl smrti. Bůh však nepřestal o člověka pečovat, uzavíral s ním smlouvy (Noe, Abrahám, Mojžíš, David) a sliboval, že jednou pošle lidstvu vykupitele, který jej z tohoto otroctví hříchu a smrti vyvede. Tímto vykupitelem je podle křesťanů Ježíš, v němž se Bůh sám stal člověkem (vtělení).[14] Ježíš kvůli záchraně člověka zemřel, a tak člověku přinesl odpuštění a vykoupení,[15] a vysvobodil ho z otroctví hříchu[16] a smrti.[17] Ježíše pak dle bible Bůh po třech dnech vzkřísil z mrtvých. Ježíš poté ještě čtyřicet dní pobýval mezi svými učedníky, až v těle vstoupil na nebe. Následně byl učedníkům seslán Duch svatý, který ve světě stále působí. Křesťané pak očekávají druhý příchod Kristův na konci světa, kde je Kristus chápán jako postava soudce živých i mrtvých. Vyvoleným je slíben věčný život v blaženosti.

Křesťané se scházejí v různých místních společenstvích (farnosti, obce, sbory atd.), patří však zároveň do jedné církve. I když z různých historických i názorových důvodů je křesťanských církví a konfesí mnoho, všechny uznávají, že je jim uloženo, aby církev byla jedna (viz též ekumenismus).[18] Nauka o církvi se nazývá ekleziologie. Postoj jednotlivých církví k druhým, jejich chápaní a vztah k jediné Kristově Církvi jsou různé. Např. katolická církev samu sebe chápe jako pokračovatelku původní Kristovy církve, která v ní „subsistuje“ (uskutečňuje se).[19] Církve, které nezachovaly apoštolskou posloupnost (jako např. reformované), pak dle ní nejsou církvemi v pravém slova smyslu.[20] Do společenství patří i ti, kdo již zemřeli a jsou blízko Kristu,[21] proto se k nim jako ke svatým mnozí křesťané obracejí s prosbou o pomoc a přímluvu. Zvláštní místo mezi nimi patří podle katolických a pravoslavných církví Ježíšově matce, Panně Marii.[22]

Bible je pro křesťany Písmo svaté, inspirované slovo o božím jednání se světem v Ježíši Kristu, který je prvním zdrojem a poslední normou jejich učení i života.

Morálka a etika[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Křesťanská etika.

Jako všechna univerzální náboženství, klade i křesťanství na svého věřícího určité nároky, a to jednak nároky na jednání vůči druhým, jednak na určitou náboženskou praxi. Základem křesťanské morálky je Ježíšova horská řeč a blahoslavenství.[23] Plněním těchto nároků si však křesťan nezískává nějaký nárok vůči Bohu, nýbrž naopak vyjadřuje svoji vděčnost za dar života a spásy, splácí své dluhy vůči němu.[24] Zdánlivě prosté nároky Mojžíšova Desatera přikázání jsou v Ježíšově výkladu[25] prakticky nesplnitelné, křesťan se tedy může spoléhat jen na Boží odpuštění a milost. Všechny jednotlivé příkazy proto Ježíš shrnuje do dvou přikázání lásky[26] a zdůrazňuje povinnost odpouštět: jen ten, kdo odpouští druhým, může doufat, že mu bude odpuštěno.[27]

Náboženská praxe[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Církev a Svátosti.

Jakkoli se praxe různých křesťanských církví od sebe v mnohém liší, shodují se v tom, že se člověk stává křesťanem přijetím křtu jako viditelného znamení odpuštění a vykoupení v Ježíši Kristu.[28] Křesťan se má účastnit života církve, milovat bližní, odpouštět jim a šířit pokoj. Jádrem a vrcholem křesťanské bohoslužby je slavení eucharistie, připomínka či obnovení Večeře Páně,[29], kterou většina křesťanů chápe jako svátost, tedy viditelné znamení Ježíšovy přítomnosti.[30] Svátostí je ve většině křesťanských církví také manželství, v katolických a pravoslavných církvích i kněžské svěcení, svátost smíření, biřmování a svátost nemocných.

Kromě toho se křesťané podílejí na mnoha dalších náboženských činnostech, jako jsou společné modlitby, pouti a zejména charitativní činnost, kterou často jako první zavedly řeholní řády. Špitály, které sloužily jako nemocnice, útulky pro sirotky, pro staré a opuštěné lidi nebo pro lidi různě postižené byly v Evropě dlouho doménou církevních organizací a sdružení (zejména řádů, resp. kongregací) a také organizované školství bylo dlouho spojeno s církvemi (věnovali se mu zejména jezuité, piaristé nebo voršilky). Zejména v katolických a pravoslavných zemích církve podporovaly také umění, proto je velká část výtvarných i hudebních děl věnována náboženským tématům.

Symboly[editovat | editovat zdroj]

Ryba, symbol Krista
Související informace naleznete také v článku Křesťanské symboly.

Řecké symbolon i latinské symbolum ve významu "shrnutí" znamenají vyznání víry, krédo, stručné shrnutí obsahu křesťanské víry. Nejznámější je Apoštolské a Nicejsko-konstantinopolské vyznání víry, obojí z 5. až 6. století, z reformačních Augsburské vyznání a Česká konfese.

Nejznámějším výtvarným symbolem křesťanství je kříž, protože na něm zemřel Ježíš Kristus a zároveň znamená naději na vzkříšení. Velmi starým symbolem je ryba, protože řecké slovo ἰχθύς ichthys (ryba) tvoří akrostich spojení Ἰησοῦς Χριστὸς Θεοῦ Υἱὸς Σωτήρ (Iésús Christos Theú hyios Sótér: Ježíš Kristus, Syn Boží, Spasitel). Dalšími symboly jsou řecká písmena A Ω (alfa a ómega), první a poslední písmeno řecké abecedy, k nimž Krista jako "počátek i konec" přirovnává kniha Zjevení, Kristův monogram XP nebo IHS (z řeckého IΗΣΟΥΣ, Iésús), beránek, kalich a mnoho dalších.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Časová osa křesťanství a postupné dělení křesťanství na jednotlivé směry.
Související informace naleznete také v článku Dějiny církve.

Ježíšovo působení[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Ježíš Kristus.

Křesťanství vyrostlo z nepříliš dlouhého veřejného působení židovského proroka Ježíše z Nazaretu kolem roku 30. Ježíš pocházel z řemeslnické rodiny z galilejského venkova a v dospělém věku začal působit jako pocestný kazatel, který též uzdravoval nemocné a postupně kolem sebe shromáždil skupinu přívrženců, kteří jej následovali a pomáhali mu. Jádro Ježíšových přívrženců tvořilo „dvanáct“ učedníků, později nazvaných apoštolové, kteří po Ježíšově smrti zaujali důležité místo ve vznikajícím křesťanském hnutí.

I když je Ježíš zakladatelem křesťanství, sám se snažil o podstatnou reformu židovství.[31] Kázal, že se blíží dějinný zvrat, v němž bude nastoleno boží království a všichni se na to musí připravit. Blížící se, ba již začínající boží království v Ježíšově podání znamenalo také radikalizaci etiky: nikoli v dobovém smyslu přísnějšího plnění náboženských předpisů, ale jako celkové změny smýšlení („obrácení“) a důrazu na odpuštění, smíření a účinnou lásku k Bohu i k druhým lidem. V blahoslavenstvích[32] představoval Ježíš boží království jako naději chudých, truchlících, pronásledovaných, v podobenstvích (metaforických příbězích) ukazoval praktické stránky tohoto království a charismatickým léčitelstvím demonstroval jeho záchrannou moc.

Ježíšovo působení vyvrcholilo kolem roku 30 cestou do hlavního judského města Jeruzaléma na židovské svátky Pesach, Velikonoce. Vstup do posvátného města judských králů uspořádal podle Zachariášova proroctví[33] jako triumfální vjezd očekávaného Mesiáše. Jeho vystupování však náboženské i politické autority vyhodnotily jako podvratné a Ježíš byl brzy zadržen, odsouzen a popraven ukřižováním. Podle evangelií ho však Bůh vzkřísil a Ježíšovi žáci se s ním několikrát setkali.

Vznik církve[editovat | editovat zdroj]

Dobrý pastýř (Římské katakomby, kolem 200)

Ti, kdo v Ježíše jako Krista uvěřili, se od začátku scházeli a sdružovali ve sborech, pro něž přijali běžné řecké označení ekklésiá, veřejné shromáždění. O vnitřním uspořádání prvních církevních obcí a o jejich vzájemných vztazích se dozvídáme zejména z listů apoštola Pavla a z popisu jeho působení v knize Skutků apoštolů. Do jaké míry se o vznik církve přičinil právě Pavel je dodnes předmětem diskusí, křesťanské obce však vznikly i mimo oblast jeho působení. Každopádně například Tomáš Halík má za to, že „bez Pavla by křesťanství zřejmě zůstalo jednou z mnoha sekt v rámci židovství“[34].

První generace křesťanů předávala svou víru pouze ústním podáním. Křesťanství se však – především díky odvážné misijní činnosti Pavla z Tarsu - šířilo i do vzdálených míst a přitom si chtělo udržet jistou názorovou i praktickou jednotu. Z toho vznikla potřeba jednak uchovávat příležitostné spisy (listy), jednak zachytit Ježíšovo působení písemně. Tak vznikl Nový zákon, který obsahuje čtyři evangelia, zprávy o Ježíšově působení, sepsané zřejmě mezi lety 60 a 90, Skutky apoštolů s vylíčením počátků křesťanské církve, listy apoštola Pavla a dalších a konečně Apokalypsa, Zjevení Janovo.

Během 1. století se křesťané dostávali do konfliktů s židovskými obcemi,[35] zejména když Pavel prosadil, že Ježíšovo poselství je určeno i jiným národům a že je nezavazuje k dodržování židovské náboženské praxe.[36] Centrum křesťanství se také jeho vlivem přesunulo do Říma a společným jazykem křesťanů se stala řečtina a později latina. Přes toto oddělení zůstalo křesťanství s judaismem spjato společnou vírou v jednoho Boha, uznáním a přijetím židovské bible (Starý zákon), navázáním na historii Izraele, na jeho mravní postoje; také křesťanská liturgie se vyvinula z tradice židovské synagogální bohoslužby.

Přeměna ze sekty v církev a dlouhodobý úspěch[editovat | editovat zdroj]

Ze sociologického hlediska byly počátky křesťanství podobné jako u jiných sekt: Jediný vůdce okolo sebe shromáždil stoupence a hlásal své vize. Křesťanství se však vůči jiným tehdejším sektám a směrům (např. Juda Makabejský) také odlišilo:

  1. Ačkoli se za Mesiáše prohlašovali i jiní, po jejich smrti obvykle zanikly i jejich skupiny. Naproti tomu křesťané věří, že Ježíš "přemohl smrt" a Bůh ho vzkřísil z mrtvých. Tato rozhodující událost, o níž svědčí Nový zákon, je pro křesťany zárukou jejich víry v možnost spasení. I když se jednotlivá svědectví evangelií od sebe liší,[37] je Ježíš ve své církvi pro křesťany přítomen jako živý. Jeho vzkříšení se dodnes slaví jako Velikonoce, vůbec nejvýznamnější svátek křesťanů, ještě významnější než Vánoce.
  2. O další šíření evangelia se museli postarat jeho žáci, a to nejen přímí, ale také ti, kteří Ježíše osobně nikdy nepoznali. Skutky apoštolů líčí, jak se to stalo, a kladou důraz mimo jiné i na zrušení jazykových bariér (Sk 2, 5 (Kral, ČEP) aj.)
  3. Křesťanství se odlišilo i tím, že přijímalo konvertity, kteří předtím nebyli židy, a výslovně tak překročilo okruh určitého národa. Prohlášení křesťanství za "víru pro všechny" a zrušení všech ostatních omezení mu umožnilo stát se světovým náboženstvím. Tak mohlo vzniknout jedinečné mezinárodní a mezikulturní propojení, se závažnými důsledky pro celé lidstvo.

Starověk[editovat | editovat zdroj]

Rozšíření křesťanství (tmavé: do r. 300, zelené: do r. 600, žluté: do r. 800)

V prostředí velké světové říše se křesťané museli vymezovat vůči řecké kultuře, jiným myšlenkovým a náboženským proudům a obhájit se proti útokům zvenčí. Zároveň museli překonat zklamání z toho, že svět se po Ježíšově smrti nezměnil, a opustit tedy představu provizoria před koncem. Proti občasným pronásledováním je hájili apologeti (řecky apologia obhajoba) a postupem času křesťanství proniklo i do středních vrstev společnosti. Roku 313 edikt milánský císaře Konstantina zařadil křesťanství mezi dovolená náboženství a Konstantinův nástupce Theodosius I. je roku 380 prohlásil za státní náboženství.

Zároveň se křesťanství vnitřně upevnilo, vzniklo závazné vyznání víry (krédo) a nauka dogma a také církevní organizace, navazující na územní organizaci římské říše. Nejvýznamnější biskupové, teologové a filosofové se snažili na církevních koncilech přesně formulovat obsah křesťanské víry a zároveň se církev musela bránit, aby se nestala jen nástrojem císařské politiky. Ve spisech církevních Otců (patristika) lze sledovat, jak se i křesťanské myšlení dělí na východní (řecké) a západní (latinské) a jak narůstají rozdíly mezi nimi až do definitivního rozchodu roku 1054.

Středověk[editovat | editovat zdroj]

Kristus král (Stavelot, Belgie, kolem 1095)

Západní část římské říše mezitím rozbili barbarští nájezdníci a obnovy města Říma se ujali jeho biskupové, papežové (Lev I. Veliký, Řehoř Veliký)); odtud se datuje jejich vláda nad městem a střední Itálií (Církevní stát). Osvícení biskupové a především křesťanské kláštery se snažili uchovávat zbytky antické kultury, zakládali církevní školy a zároveň zápasili o jistou míru církevní nezávislosti na panovnících. Křesťanské misie zasahují do dalších částí Evropy a když franský panovník Karel Veliký koncem 8. století zakládá novou říši, opírá se o západní církev.

V 9. století přišlo křesťanství i do našich zemí a západní iroskotská misie se zde setkala s východní misií svatých Cyrila a Metoděje, vyslanců daleko vyspělejšího centra východního křesťanství. Z Byzance se křesťanství dostalo i do východní Evropy a do Ruska, západní misie dosáhla až do Skandinávie. Počátkem 10. století došlo ve Francii k významné reformě klášterů (clunyjská reforma), které získaly politickou nezávislost a začaly vytvářet vlastní síť po celé západní a střední Evropě. V 11. století prošlo podobnou reformou i papežství, a napětí mezi ním a císařstvím vytvořilo neklidné, ale velmi plodné prostředí pro velký rozmach středověké Evropy. Vedle rozvoje měst a obchodu vznikly první univerzity (Bologna 1080?) a také díky nim začalo hrát v evropské politice stále větší roli právo.

Když ani po roce 1000 nenastal mnohými očekávaný konec světa, vysvětlili si to někteří tím, že Jeruzalém je v rukou „nevěřících“ a v nábožensky vzrušené atmosféře se evropští panovníci pustili do tak zvaných křížových výprav. Po prvním úspěchu se jim podařilo udržet Jeruzalém osmdesát let, ale další výpravy byly stále problematičtější a nakonec ztroskotaly. Účastníci však získali nový rozhled i sebevědomí a do evropské politiky tak poprvé vstoupil i český král Vladislav II. Zároveň probíhal tak zvaný boj o investituru, zápas papežů s císaři o svrchovanost; první papežské vítězství (Canossa 1077) sice časem vystřídaly porážky, přímému spojení náboženské autority s politickou mocí se však díky tomu západní Evropa vyhnula.

Poslední soud (Praha, Hrad, kolem 1360)

Kulturní i hospodářský vzestup západní Evropy posílil moc i sebevědomí panovníků, zároveň ale sílila i kritika bohatství a moci církve. Hnutí za křesťanskou opravdovost a chudobu ještě zachytily tzv. žebravé řády (dominikáni, františkáni), ve 14. století však dochází k prvním povstáním nespokojenců. Kritikové církve se dovolávali panovníků, aby církev reformovali oni (William Ockham, John Wycliffe). Francouzští králové si na 70 let podrobili papeže v Avignonu, jejich soupeři však volili jiné papeže a vzniklé spory mezi dvěma papeži silně otřásly autoritou církve. Koncily v Kostnici a v Basileji sice papežský rozkol odstranily, snahy konciliaristů o méně monarchické pojetí církve se však nakonec neprosadily.

Oslabenou byzantskou říši ohrozili v 15. století turečtí nájezdníci a byzantští zástupci sjednali ve Florencii smír s římskou církví. Ostatní východní patriarchové však smír neuznali a roku 1453 Byzanc padla; za její pokračovatele se o sto let později prohlásili ruští carové. Ani západní církev nežila v klidu. Vypjatá osobní zbožnost pozdního středověku vedla k lidovým povstáním jako bylo husitství v Čechách nebo Savonarolův režim ve Florencii, ale teprve hluboký protest německého mnicha a teologa Martina Luthera (1521) a jeho odmítnutí Římem vedly k dalšímu rozdělení křesťanství.

Reformace a novověk[editovat | editovat zdroj]

Tizian: Peníz daně (Drážďany, 1515)

Luther se především postavil proti zbytnělé náboženské praxi církve, vyzvedl odpovědnost každého člověka a závaznost evangelia a zdůraznil, že jediná naděje křesťana je boží milost. Křesťan má zejména žít podle evangelia a podle rady apoštola Pavla se nesmí protivit světské vrchnosti; ta naopak nesmí zasahovat do věcí víry. Luther nově přeložil bibli do němčiny a zahájil tak vlnu nových překladů a čtení bible, odmítl autoritu papeže, kláštery a kněžský celibát a omezil svátosti na křest a večeři Páně. Lutherovu reformaci dále radikalizoval Jean Calvin a řada teologů nově formulovala základy křesťanského učení, a to formou katechismu pro všechny.

Reformace výrazně proměnila evropské společnosti. Zdůraznila mravní stránku křesťanství, oslabila rozdíl mezi kněžími a laiky, kterým uložila četbu bible a podpořila tak potřebu obecné vzdělanosti. Církve začaly užívat i při bohoslužbě národní jazyky a staly se tak součástmi národních společnosti. Jejich majetek byl do značné míry převeden na jiné účely a mnozí panovníci využili této příležitosti, aby se zbavili církevní opozice, případně rozšířili svoji moc. Kalvínova reformace, úspěšná v bohatých a převážně městských společnostech, zavedla přísné mravy včetně veřejného dohledu, na druhé straně podpořila samostatnost a svobodu jednotlivců a stala se kolébkou moderních demokracií.

Rembrandt: Svatá rodina (Louvre, 1640)

Katolická odpověď, katolická reformace nebo protireformace, jak ji formuloval Tridentský koncil a prosazovalo zejména Tovaryšstvo Ježíšovo (jezuité), znamenala utužení církevní nauky i jednoty a posílila postavení papežů. Postarala se o nové vydání latinské bible, předepsala povinné vzdělávání kněží, vydala srozumitelné učebnice křesťanství (katechismy) a zavedla jednotnou latinskou liturgii. Součástí byla i reforma kalendáře (gregoriánský kalendář).

Přes snahu řady vzdělanců o zprostředkování (Erasmus Rotterdamský, Jean Bodin) i politické úsilí císařů vedla ostrá stanoviska obou stran v hluboce křesťanské Evropě k dlouhotrvajícím a krvavým konfliktům, kde se politické zájmy často kryly náboženskými. Selské války v Německu, pronásledování jinověrců, občanská válka ve Francii a v Anglii a zejména třicetiletá válka ve střední Evropě přinesly obrovské utrpení a ztráty a silně otřásly důvěrou vzdělaných Evropanů v křesťanství a později i náboženství vůbec.

Další vývoj křesťanství se v jednotlivých zemích značně lišil, společným hnutím byl obrat k osobní a vnitřní zbožnosti v pietismu, bohatá lidová barokní zbožnost a na druhé straně příklon vzdělaných lidí k racionalismu v 17. století, k deismu a osvícenství v 18. století. Misijní činnost v mimoevropských zemích rozvíjela katolická církev od 16. století, protestantské církve o něco později. Přes různé vnější úspěchy se od poloviny 19. století křesťanské církve ocitají v defenzivě a čelí jednak ostré kritice mnohých vzdělanců, jednak faktickému odcizování lidových, hlavně dělnických vrstev.

Rozšíření a zastoupení[editovat | editovat zdroj]

Zastoupení křesťanství podle jednotlivých zemí

Křesťanství s více než dvěma miliardami věřících je nejrozšířenějším světovým náboženstvím, počet křesťanů přitom roste asi o 2 procenta ročně, tedy zhruba stejně jako celosvětová populace.[38] V absolutních počtech je tak křesťanství nejrychleji rostoucí velké náboženství, v procentuálním přírůstku se řadí až za islám.[38] Křesťanství není rozšířeno ve všech světadílech stejně, ale mezi náboženstvími tří kontinentů přesto dominuje (Amerika, Evropa, Austrálie), v Africe je pak jeho zastoupení zhruba stejné jako u islámu. Nepříliš početnou náboženskou menšinu tvoří křesťané v Asii, s výjimkou Jižní Koreje a Filipín.

Křesťanské církve[editovat | editovat zdroj]

A. Rublev, Narození Krista (Moskva, Kreml 1405)

Většina křesťanů patří k jednomu ze tří hlavních směrů: západní katolictví, východní pravoslaví a protestantství, vzniklé z reformace v 16. století. Liší se od sebe odlišným chápáním vztahu věřících a církve, z čehož se odvozuje i odlišná církevní organizace. Zatímco starší církve (katolické a pravoslavné) se chápou jako nezbytné zprostředkování mezi Bohem a člověkem, řada protestantských církví se chápe jako sdružení věřících, kteří tvoří místní sbory. První z nich jsou organizovány hierarchicky, a to buď s jediným nejvyšším představitelem (papež), nebo ve velkých obvykle územních patriarchátech (pravoslaví). Protestantské církve se dělí na církve episkopální (anglikáni, luteráni), kde je větší skupina místních církví podřízena biskupovi, a církve presbyteriální, kde je každý sbor do značné míry samostatný a jen někde si zástupci sborů volí představenstva například národních církví. Většina protestantských církví je organizována podle národních států.

S tímto rozlišením souvisí i odlišné chápání církevní služby. V katolických a pravoslavných církvích se povolání kněží, biskupů a případně řeholníků (mnichů a jeptišek) považuje za celoživotní, u kněží založené na zvláštním svěcení, případně spojené s požadavkem celibátu (biskupové a mniši, v římskokatolické církvi i kněží). V protestantských církvích se sice obvykle také vyžaduje zvláštní vzdělání a ordinace, kazatele nebo duchovní si však jednotlivé sbory samy vybírají a jejich služba může být i dočasná. Ve většině protestantských církví mohou církevní službu vykonávat i ženy. Zejména v USA je mnoho tak zvaných svobodných církví (free church), což jsou zcela samostatné místní sbory bez dalších organizačních vazeb.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.adherents.com/Religions_By_Adherents.html
  2. Z. KRATOCHVÍL, Studie o křesťanství a řecké filosofii, s. 34.
  3. http://books.google.it/books?id=zVDR2ZePzvUC&printsec=frontcover&hl=iw#v=onepage&q&f=false
  4. 1Tm 2, 4 (Kral, ČEP).
  5. Kol 3, 11 (Kral, ČEP).
  6. Ignác z Antiochie, List Smyrnenským, 10
  7. Sk 11, 26 (Kral, ČEP).
  8. Mk 12, 29 (Kral, ČEP).
  9. Jan 4, 12 (Kral, ČEP).
  10. Srov. Mt 28, 18 (Kral, ČEP).
  11. Gn 1-3.
  12. Jan 1, 3 (Kral, ČEP)n.
  13. Žd 1, 1 (Kral, ČEP).
  14. Zkratka biblické knihy není uvedena v požadovaném formátu. Zkratky knih jsou vypsány na stránce Šablona:Citace bible.[[|Jn]] 1, 14 (Kral, ČEP).
  15. Sk 2, 36 (Kral, ČEP)
  16. Řím 8, 2 (Kral, ČEP)
  17. Zkratka biblické knihy není uvedena v požadovaném formátu. Zkratky knih jsou vypsány na stránce Šablona:Citace bible.[[|Jn]] 3, 36 (Kral, ČEP).
  18. Jan 17, 21 (Kral, ČEP).
  19. II. vatikánský koncil: Lumen gentium, 8
  20. Deklarace Dominus Iesus, 17
  21. Zj 7, 9 (Kral, ČEP).
  22. Lk 1, 28 (Kral, ČEP); Jan 19, 25–27 (Kral, ČEP); srov. Efezský koncil).
  23. Mt 5-7.
  24. Mt 18, 23–35 (Kral, ČEP).
  25. Mt 5, 21–48 (Kral, ČEP).
  26. Mt 22, 36–40 (Kral, ČEP); Ř 13, 9 (Kral, ČEP); Ga 5, 14 (Kral, ČEP).
  27. Mt 6, 12 (Kral, ČEP).
  28. Sk 2, 41 (Kral, ČEP); 1Kor 12, 13 (Kral, ČEP).
  29. Mk 14, 17–25 (Kral, ČEP).
  30. 1Kor 11, 23–25 (Kral, ČEP).
  31. Mt 10, 5 (Kral, ČEP); Mt 15, 24 (Kral, ČEP).
  32. Lk 6,20nn; Mt 5,3nn.
  33. Zach 9, 9–11 (Kral, ČEP).
  34. HALÍK, Tomáš. Vzdáleným nablízku. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2011. ISBN 978-80-7106-907-2. S. 154.  
  35. Sk 6-7; 9,29n.
  36. Ga 2, 11 (Kral, ČEP).
  37. Tak podle Mt 28, 10 (Kral, ČEP) se jeho zjevení odehrála v Galileji, podle L 24, 13 (Kral, ČEP) a násl. v okolí Jeruzaléma.
  38. a b Religioustolerence.org, Growth of Christianity and Islam.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BROWN, Raymond E.. Ježíš v pohledu Nového zákona : úvod do christologie. Překlad Jan a Vladimír Roskovcovi. Praha : Vyšehrad, 1998. ISBN 80-7021-228-4.  
  • FILIPI, Pavel. Církev a církve : kapitoly z ekumenické eklesiologie. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2000. ISBN 80-85959-58-5.  
  • FILIPI, Pavel. Křesťanstvo : historie, statistika, charakteristika křesťanských církví. 2. vyd. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 1998. ISBN 80-85959-35-6.  
  • KRATOCHVÍL, Zdeněk. Studie o křesťanství a řecké filosofii. Praha : Česká křesťanská akademie, 1994.  
  • KROLL, Gerhard. Po stopách Ježíšových. Překlad Vladimír Petkevič. Praha : Zvon, 1995. ISBN 80-7113-110-5.  
  • KÜNG, Hans. Být křesťanem : křesťanská výzva. Překlad Stanislav Štýs. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2000. ISBN 80-85959-76-3.  
  • NEUNER, Peter. Laici a klérus? : společenství Božího lidu. Překlad Jan Spousta. Praha : Vyšehrad, 1997. ISBN 80-7021-141-5.  
  • PAWLOWSKY, Peter. Křesťanství v proměnách dvou tisíciletí. Překlad Jan Sokol. Praha : Vyšehrad, 1995.  
  • RATZINGER, Joseph. Úvod do křesťanství. Překlad Vratislav Slezák. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2007. ISBN 978-80-7195-012-7.  
  • SOKOL, Jan. Člověk a náboženství. Praha : Portál, 2004. ISBN 80-7176-886-4.  
  • TRILLING, Wolfgang. Hledání historického Ježíše / Wolfgang Trilling. Překlad Jindřich Slabý. Praha : Vyšehrad, 1993. ISBN 80-7021-132-6.  
  • VOUGA, François. Dějiny raného křesťanství. Překlad Josef Štochl. Praha-Brno : Vyšehrad; Centrum pro studium demokracie a kultury, 1997. ISBN 80-85959-22-4.  
  • Novozákonní apokryfy. I, Neznámá evangelia (uspořádali Jan A. Dus, Petr Pokorný). Překlad Jaroslav Brož ... et al.. 2. vyd. Praha : Vyšehrad, 2006. ISBN 80-7021-839-8.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]