Papež

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Současný papež František
Tento článek pojednává o hlavě katolické církve. Další významy jsou uvedeny v článku Papež (rozcestník).
Emeritní papež Benedikt XVI. v době svého pontifikátu

Papež (z lat. papa a řec. παπάς, papas, zdrobnělý výraz pro otce) je hlava katolické církve. Papež je suverénem Vatikánu a také zároveň nejvyšším představitelem hierarchie římskokatolické církve a biskupem města Říma. Tato diecéze se označuje také jako Svatý stolec (případně též Apoštolský stolec), který je též subjektem mezinárodního práva.

Podle katolického učení je papež zástupcem (náměstkem) Ježíše Krista na Zemi a nástupcem svatého apoštola Petra a je neodvolatelný.

Pokud stávající papež zemře, nebo pokud se vzdá úřadu, sejdou se za účelem volby nového papeže kardinálové, kteří jsou mladší 80 let, na konkláve. Papež musí být zvolen alespoň dvoutřetinovou většinou hlasů přítomných kardinálů.

Současný papež František byl zvolen na konkláve 13. března 2013 poté, co k 28. únoru 2013 odstoupil jeho předchůdce Benedikt XVI.

Tituly a oslovení[editovat | editovat zdroj]

Papežský znak

Následující tituly jsou všechny oficiálními papežovými tituly:[1]

Papež na listiny připojuje ke svému jménu pouze poslední ze zmiňovaných titulů, servus servorum Dei. Titul „papež“ (řecky papa znamená otec)není oficiálním titulem a používá se na veřejnosti (v médiích a v běžné řeči).

Oficiální oslovení:

  • Vaše Svatosti;
  • Svatý Otče.

Dříve užívané tituly:

Papežské jméno[editovat | editovat zdroj]

Papežové si po svém zvolení vybírají papežské jméno a současně přestávají užívat své původní občanské jméno a příjmení. Původně římští biskupové působili pod svým původním jménem. Tradici papežského jména zavedl v roce 533 Mercurius, který se nechal se nazývat Janem II., protože byl pojmenován podle pohanského boha. Volbou jména papežové odkazují na příslušného světce – patrona, mnohdy vyjadřují i návaznost na předchozí papeže téhož jména. Dosud posledním papežem, který si jméno nezměnil, byl v roce 1555 Marcel II. Nejčastějšími papežskými jmény byli Jan, Benedikt a Řehoř.[2] Ve druhém tisíciletí si žádný papež nezvolil dosud nepoužité jméno, průlomem se stal až papež František v roce 2013, před ním byl naposledy prvním svého jména Lando v roce 913, který si ovšem jméno nezvolil, ale ponechal si své rodné. Z řady vybočují též Jan Pavel I. a Jan Pavel II., kteří jako jediní používali dvojici jmen.

Oděv[editovat | editovat zdroj]

V současné době je pro vzhled papeže charakteristická bílá klerika, bílé cingulum a bílé solideo. Tato tradice vznikla v 16. století, kdy papež Pius V., dominikán, nosil bílý řádový hábit, což se pak přeneslo i na nedominikánské papeže.[3] (Bílé solideo nosí též premonstrátští opati.) Benedikt XVI. obnovil tradici nošení červené papežské obuvi, jako pokrývku začal nosit sametovo-kožešinovou čepici camauro, která do papežského šatníku patřila od 12. století. V minulosti užíval papež korunu zvanou tiára. Nenosí se od 11. listopadu 1964, kdy 264. papež Pavel VI. svou osobní tiáru veřejně odložil a prodal v Americe. Výnos daroval chudým v Indii. Tiára je uložena v chrámu Neposkvrněné Panny Marie ve Washingtonu.

Papežská mozetta má většinou červenou barvu, podle liturgické doby se však liší materiál (satén, samet, serž) či lemování. Mezi Velikocemi a Letnicemi nosí papež bílou damaškovou mozettu lemovanou hermelínem.

Stručné dějiny papežství[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny papežství.

Papež je podle katolického pojetí a podle pojetí některých dalších církví nástupcem apoštola Petra, který byl prvním biskupem města Říma a zřejmě zemřel roku 67 v Římě mučednickou smrtí. Podle zmiňovaného pojetí, které se zakládá na výkladu Matouše 16,18–19, má Petr, resp. jeho nástupci, přednostní postavení před ostatními apoštoly, resp. biskupy.

Apoštol Petr (podle teologie Římskokatolické církve označován za "prvního papeže") na obrazu Albrechta Dürera (1526)

1. list Klementův (kolem roku 98) je raným historickým dokumentem, který má dokládat přednostní postavení římské církevní obce, když se její biskup, Klement Římský, snažil vyřešit spory v Korintě. Dopis nijak nedefinuje nadřazenost papeže, ale je psán v tónu nadřazeného pastýře.[4] Užití titulu papež je poprvé dosvědčeno v době papeže Marcellina († 304), který je takto nazván na jednom náhrobku. Oficiálně se však papa poprvé nazval Siricius (385399), tento titul je pak fixován v době Řehoře Velikého (590604).

Titul papa označoval v raných dobách i ostatní biskupy, patriarchy a opaty především na Východě. Po schizmatu, které následovalo po Chalkedonském koncilu roku 451, označuje titulem papež svou hlavu i alexandrijská pravoslavná a koptská pravoslavná církev. Teprve později se v římskokatolické tradici začal papežem nazývat jedině římský biskup.

Od dob papeže Lva I. (440461) nese římský biskup označení pontifex maximus, které až do císaře Gratiana náleželo pouze římským císařům coby nejvyšším velekněžím.

Papež Jan II. (pontifikát 533535) byl prvním papežem, který si při nástupu do funkce změnil jméno. Rozhodl se tak proto, že jeho rodné jméno Mercurius je odkazem na římského boha Merkuria. Jan II. usoudil, že Mercurius není vhodné jméno pro nejvyšší autoritu křesťanské církve.

Po klasickém období dějin papežství dochází od konce 9. do začátku 11. století k tzv. temnému období papežství, kdy prestiž papežů výrazně opadla vlivem jejich pokleslé morálky. Vznikla situace, kdy významné římské šlechtické rody měly výrazný vliv na volbu a vládu jednotlivých papežů (viz též pornokracie). Tato situace se začala měnit v polovině 11. století v souvislosti s obnovnými hnutími v církvi (Cluny, Hirsau atd.) a s bojem o investituru. Roku 1059 byla volba nového papeže po smrti nebo odstoupení dosavadního římského biskupa svěřena nejvyšším hodnostářům církve, tedy kardinálům, a jejich jedině k tomuto účelu svolanému shromáždění, tzv. konkláve.

Období od pontifikátu Řehoře VII. do smrti Bonifáce VIII. lze považovat na nejvýznamnější éru středověkého papežství, které bojovalo o svrchovanost nad světskými vládci a dosáhlo v tomto směru například za pontifikátu Inocence III. významných úspěchů.

Roku 1309 přestěhoval Klement V. papežskou rezidenci na přání francouzského krále Filipa IV. Augusta do francouzského Avignonu. Odtud se papežové vrátili do Říma teprve roku 1377. Toto avignonské zajetí mělo dohru ve velkém schizmatu, kdy současně vládli z Říma a Avignonu dva papežové a od roku 1409, kdy pisánský koncil zvolil Alexandra V., dokonce tři. Tuto roztržku ukončil teprve kostnický koncil, který roku 1417 zvolil nového papeže, Martina V. (1417–1431).

Po období renesančních papežů Julia II., Lva X. a Klementa VII. přichází období tzv. katolické reformace, kterou vyvolala protestantská reformace a následný Tridentský koncil. Další významný milník souvisí s 1. vatikánským koncilem, který definoval dogma o papežské neomylnosti a přiznal papeži v rámci římskokatolické církve nejvyšší jurisdikci.

Smrt a abdikace papeže[editovat | editovat zdroj]

Pokud papež zemře, tradičně jeho smrt ověřuje kardinál kamerlengo (komoří) tím, že třikrát osloví papeže jeho jménem. Pokud je toto oslovení bez odezvy, je papež prohlášen za mrtvého. Dnes papežovu smrt ověřuje lékařský personál a ověření kardinálem kamerlengem je jen rituální. Ten musí poté potvrdit úmrtní list a uvědomit veřejnost přes kardinála vikáře. Kardinál kamerlengo zapečetí papežovy soukromé komnaty a také zajistí rozlomení Rybářova prstenu a papežovy pečetě. Také má na starost zařízení papežova pohřbu a novemdieles (devět dní smutku).

V případě abdikace papeže se postupuje podobně, tedy komnaty jsou zapečetěny a prsten a pečeť zničeny. V novověku byl jediným papežem, který abdikoval, Benedikt XVI., který si i jako emeritní papež ponechal papežské jméno.

Volba papeže[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Konkláve.

Papež je volen sborem kardinálů ve volbě zvané konkláve. Při vstupu do konkláve přísahají kardinálové, že dodrží pravidla stanovená papežem a neprozradí nic z hlasování či samotných jednání. Poté se rozesadí podél zdí Sixtinské kaple a přijmou hlasovací lístek s nápisem "Eligo v summum pontificem ... " (já volím za nejvyššího pontifika ...). Napíší jméno kandidáta a jednotlivě pak chodí k oltáři, na kterém je ciborium (kalich s talířkem). Vyzdvihnou lístek nad hlavu, aby ukázali, že volili. Položí lístek na talířek a sesunou ho do kalichu. Hlasy jsou sčítány kardinálem kamerlengem (komořím) a jeho třemi asistenty. Každý z asistentů přečte jméno na lístku nahlas a zapíše do seznamu. Poslední asistent propíchne střed lístku jehlou a navleče ji na nit. Lístky jsou po volbě spáleny s chemikáliemi, které vytvoří černý kouř. Pokud byl papež zvolen, jsou do ohně přidány jiné chemikálie, aby byl kouř bílý. Tím se dá najevo lidem venku mimo konkláve, že papež byl zvolen.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Překlady různých titulů do češtiny se mohou lišit, jinou podobu titulů uvádí např. PŘIBYL, Stanislav. - TRETERA, Rajmund Jiří. Konfesní právo a církevní právo. 1. vyd. Praha : Jan Krigl, 1997. 331 s ISBN 80-902045-2-X na straně 187
  2. Tomáš Pavlíček: Proč František? Papežovým vzorem je žebravý mnich, který sypal ptáčkům, iDnes.cz, 14. 3. 2013
  3. První slova kardinála Duky o papeži Františkovi, Arcibiskupství pražské, 14. 3. 2013, Aleš Pištora
  4. Tento spis také dosvědčuje přítomnost a mučednickou smrt apoštolů Petra a Pavla v Římě.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]