Papež

Tento článek pojednává o hlavě katolické církve. Další významy jsou uvedeny v článku Papež (rozcestník).

Současný papež Benedikt XVI.

Papež (z lat. papa a řec. παπάς, papas, zdrobnělý výraz pro otce) je hlava katolické církve. Papež je suverénem Vatikánu a také zároveň nejvyšším představitelem římskokatolické církve a biskupem města Říma. Tato diecéze se označuje také jako Svatý stolec (případně též Apoštolský stolec), který je též subjektem mezinárodního práva.

Podle katolického učení je papež zástupcem (náměstkem) Ježíše Krista na Zemi a nástupcem svatého apoštola Petra a je neodvolatelný.

Pokud stávající papež zemře, nebo pokud se vzdá úřadu, sejdou se za účelem volby nového kardinálové, kteří jsou mladší 80 let, na konkláve. Papež musí být zvolen alespoň dvoutřetinovou většinou hlasů přítomných kardinálů.

Současným papežem je Benedikt XVI., který byl zvolen v konkláve 19. dubna 2005.

Tituly a oslovení

Papežský znak

Následující tituly nejsou všechny oficiálními papežovými tituly:

• • římský biskup (episcopus Romanus);
  • náměstek (zástupce) Kristův (vicarius Christi);
  • nástupce prvního z apoštolů;
  • primas italský (primas Itálie);
  • arcibiskup a metropolita Římské provincie (archiepiscopus et metropolita provinciae Romanae);
  • suverén státu Vatikán;
  • hlava Svatého Stolce;
  • služebník služebníků Božích / (servus servorum Dei).

Papež na listiny připojuje ke svému jménu pouze poslední ze zmiňovaných titulů, servus servorum Dei (služebník služebníků božích). Titul papež se používá na veřejnosti (v médiích a v běžné řeči).

Neoficiální oslovení:

• • Vaše Svatosti;
  • Svatý Otče.

Dříve užívané tituly:

• • patriarcha Západu (opuštěn v roce 2006);
  • vikář Apoštolského stolce;
  • vikář Petrův.

Stručné dějiny papežství

Papež je podle katolického pojetí a podle pojetí některých dalších církví nástupcem apoštola Petra, který byl prvním biskupem města Říma a zřejmě zemřel roku 67 v Římě mučednickou smrtí. Podle zmiňovaného pojetí, které se zakládá na výkladu Matouše 16,18–19, má Petr, resp. jeho nástupci, přednostní postavení před ostatními apoštoly, resp. biskupy.

Apoštol Petr na obrazu Albrechta Dürera (1526)

1. list Klementův (kolem roku 98) je raným historickým dokumentem, který má dokládat přednostní postavení římské církevní obce, když se její biskup, Kléméns Římský, snažil vyřešit spory v Korintě. Dopis nijak nedefinuje nadřazenost papeže, ale je psán v tónu nadřazeného pastýře. Užití titulu papež je poprvé dosvědčeno v době papeže Marcellina († 304), který je takto nazván na jednom náhrobku. Oficiálně se však papa poprvé nazval Siricius (385–399), tento titul je pak fixován v době Řehoře Velikého (590–604).

Titul pape označoval v raných dobách i ostatní biskupy, patriarchy a opaty především na Východě (takto po schizmatu, které následovalo po Chalkedonském koncilu roku 451 označuje titulem papež svou hlavu i alexandrijská pravoslavná a koptská pravoslavná církev). Teprve později se v římskokatolické tradici začal papeem nazývat jedině římský biskup.

Od dob Lva I. (440–461) nese římský biskup označení pontifex maximus, které až do císaře Gratiana náleželo římským císařům coby nejvyšším velekněžím.

Papež Jan II. (pontifikát 533 - 535) byl prvním papežem, který si při nástupu do funkce změnil jméno. Rozhodl se tak proto, že jeho rodné jméno Mercurius je odkazem na římského boha Merkuria, což usoudil, že není vhodné jméno pro nejvyšší autoritu křesťanské církve.

Po klasickém období dějin papežství dochází od konce 9. do začátku 11. století k tzv. temnému období papežství, kdy prestiž papežů výrazně opadla vlivem jejich pokleslé morálky a situaci, kdy významné římské šlechtické rody měly výrazný vliv na volbu a vládu jednotlivých papežů (viz též pornokracie). Tato situace se začala měnit v polovině 11. století v souvislosti s obnovnými hnutími v církvi (Cluny, Hirsau ad.) a s bojem o investituru. Roku 1059 byla volba papežů svěřena konkláve kardinálů.

Období od pontifikátu Řehoře VII. do smrti Bonifáce VIII. lze považovat na nejvýznamnější éru středověkého papežství, které bojovalo o svrchovanost nad světskými vládci a dosáhlo v tomto směru například za pontifikátu Inocence III. významných úspěchů.

Roku 1309 přestěhoval Klement V. papežskou rezidenci na přání francouzského krále Filipa IV. Augusta do francouzského Avignonu. Odtud se papežové vrátili do Říma teprve roku 1377. Toto avignonské zajetí mělo dohru ve velkém schizmatu, kdy současně vládli z Říma a Avignonu dva papežové a od roku 1409, kdy pisánský koncil zvolil Alexandra V., dokonce tři. Tuto roztržku ukončil teprve kostnický koncil, který roku 1417 zvolil nového papeže, Martina V. (1417–1431).

Po období renesančních papežů Julia II., Lva X. a Klementa VII. přichází období tzv. katolické reformace, kterou vyvolala protestantská reformace a následný Tridentský koncil. Další významný milník souvisí s 1. vatikánským koncilem, který definoval dogma o papežské neomylnosti a přiznal papeži v rámci římskokatolické církvi nejvyšší jurisdikci.

Smrt papeže

Pokud papež zemře, tradičně jeho smrt ověřuje kardinál kamerlengo (komoří) tím, že třikrát osloví papeže jeho jménem. Pokud je toto oslovení bez odezvy, je papež prohlášen za mrtvého. Dnes papežovu smrt ověřuje lékařský personál a ověření kardinálem kamerlengo je jen rituální. Ten musí poté potvrdit úmrtní list a uvědomit veřejnost přes kardinála vikáře. Kardinál kamerlengo zapečetí papežovy soukromé komnaty a také zajistí rozlomení "Rybářova prstene" a papežovy pečetě. Také má na starost zařízení papežova pohřbu a novemdieles (devět dní smutku).

Volba papeže

Podrobnější informace naleznete v článku Konkláve.

Papež je volen sborem kardinálů nazývaným Konkláve. Při vstupu do konkláve přísahají kardinálové, že dodrží pravidla stanovená papežem a neprozradí nic z hlasování či samotných jednání. Poté se rozesadí podél zdí Sixtinské kaple a přijmou hlasovací lístek s nápisem "Eligo v summum pontificem ... " (já volím nejvyšším biskupem ....). Napíší jméno kandidáta a jednotlivě pak chodí k oltáři, na kterém je kalich s talířkem. Vyzdvihnou lístek nad hlavu, aby ukázali, že volili. Položí lístek na talířek a sesunou ho do kalichu. Hlasy jsou sčítány kardinálem Camerlengo a jeho třemi asistenty. Každý z asistentů přečte jméno na lístku nahlas a zapíše do seznamu. Poslední asistent propíchne střed lístku jehlou a navleče ji na nit. Lístky jsou po volbě spáleny. Pokud byl papež zvolen, jsou do ohně přidané chemikálie, aby byl kouř bílý. Tím se dá najevo lidem mimo konkláve, že papež byl zvolen.

Odkazy

Literatura

• Biskupství brněnské. Katalog brněnské diecéze: neproměnná část. Příprava vydání Gerbrich, Josef; Doffek, Jiří; Saňová, Jana. Brno : Biskupství brněnské, 2007. 350 s. ISBN 978-80-254-0298-6. S. 5.  
• GELMI, J., Papežové, Praha, Mladá fronta, 1994. ISBN 80-204-0457-0.
• HALAS, F. X., Fenomén Vatikán, Brno, CDK, 2004. ISBN 80-7325-034-9.
• Evangelium podle Filipa

Související články

• Seznam papežů
• Seznam vzdoropapežů
• Papežské schizma

Externí odkazy

• Heslo papež v Encyklopedii náboženství
• Heslo papežství v Encyklopedii náboženství
• Záznam rejstříku na katechismus.cz