Inocenc III.
| Inocenc III. | |
|---|---|
 Inocenc III., freska v klášteře Sacro Speco |
|
| Rodné jméno | Lotario, hrabě de Segni |
| Začátek pontifikátu | 22. února 1198 |
| Konec pontifikátu | 16. července 1216 |
| Předchůdce | Celestýn III. |
| Nástupce | Honorius III. |
| Datum narození | cca. 1160 |
| Místo narození | Anagni, Itálie |
| Datum úmrtí | 16. července 1216 |
| Místo úmrtí | Perugia, Itálie |
Papež Inocenc III. (cca. 1160 - 16. červenec 1216), vlastním jménem Lotario de Segni, působil jako 176. papež od 22. února 1198 až do své smrti. Jeho cílem jako papeže bylo zvýšení moci a prestiže svatopetrského stolce a snaha nadřadit jej nad světskou moc, hlavně tu císařskou.
Obsah |
[editovat] Životopis
[editovat] Raný život
Inocenc III. se narodil roku 1160 jako syn hraběte Trasmonda de Segni a Claricie Scotti. Již v mládí projevoval velké nadání a talent a i díky tomu vystudoval teologii na univerzitě v Paříži a práva na universitě v Bologni, roku 1190 se stal kardinálem.
[editovat] Na papežském stolci
Lotario de Segni byl zvolen papežem ještě v týž den, kdy zemřel jeho předchůdce Celestýn III. a přijal jméno Inocenc III. Jako papež velmi výrazně upravil církevní právo - ostatně jako studovaný právník na to také měl předpoklady.
| „ | Jestliže vládcové... zvolili za krále rouhavou, exkomunikovanou osobu, tyrana nebo pošetilého blázna, kacíře nebo pohana, měli bychom snad pomazat, posvětit nebo korunovat takového muže? Zajisté nikoli! | “ |
| — Inocenc III.[1] | ||
Zaměřoval se na potlačování herezí a kacířství, největší krok v tomto směru učinil Čtvrtým lateránským koncilem zahájeným 11. listopadu 1215. Inocenc III. ovlivnil rozhodnutími, která byla během koncilu přijata, církev na několik staletí dopředu. Nezřídka proto bývá označován za jednoho z nejvýznamnějších papežů.
[editovat] Zahraniční politika
V roce 1198 mu bylo královnou-regentkou Konstancií svěřeno regentství nad nezletilým sicilským králem Fridrichem II.[2] Ve stejném roce došlo v Svaté říši římské k dvojí královské volbě. Inocenc se zpočátku zdráhal podpořit jednoho z kandidátů, neboť věřil v brzké vyřešení sporu a nechtěl se proto angažovat.[2] Když ale bylo jasné, že spor bude trvat déle, vstoupil na říšskou politickou scénu a podpořil Otu IV. Braniborského. Stalo se tak v červenci 1201, kdy papežský legát Guido z Praeneste v Kolíně nad Rýnem veřejně vyhlásil podporu papežského stolce Otovi a zároveň také exkomunikaci jeho soupeře Filipa Švábského. Obratnou politikou přiměl Inocenc českého krále Přemysla Otakara II. ke změně strany; slíbil mu za to novou korunovaci z Otových ruk a také uznání jeho královského titulu papežskou kurií. Navíc tehdy papež řešil Přemyslův spor se zapuzenou manželkou Adlétou, jehož řešení si nechával jako pojistku v pozadí.
[editovat] Křížové výpravy
Roku 1198 vyhlásil Čtvrtou křížovou výpravu při níž došlo k dobytí Zadaru a Konstantinopole a roku 1208 i albigenskou křížovou výpravu, která měla svůj cíl v jižní Francii, kde došlo k masakru albigenských a katarů, již byli prohlášeni za kacíře, což na velmi dlouho poznamenalo vztahy Vatikánu a Francie. Roku 1213 vydal papež bulu Quia maior, v níž vyhlásil pátou křížovou výpravu.
V 90. letech zřídil první babybox na světě. (v prvním roce svého úřadování) V jednom italském ženském klášteře nechal udělat otáčivou schránku, kam mohly matky v tíživé situaci anonymně odložit své dítě. To bylo poté vychováno jeptiškami.
[editovat] Odkazy
- ↑ MUNDY, John Hine. Evropa vrcholného středověku 1150-1300. Praha : Vyšehrad, 2008. Dále jen Evropa vrcholného středověku. ISBN 978-80-7021-927-0. S. 217.
- ↑ a b ŽEMLIČKA, Josef. Přemysl Otakar I. Panovník, stát a česká společnost na prahu vrcholného feudalismu. Praha : Nakladatelství Svoboda, 1990. 361 s. ISBN 80-205-0099-5. S. 80-82.
| Papež | ||
|---|---|---|
| Předchůdce: Celestýn III. |
1198-1216 Inocenc III. |
Nástupce: Honorius III. |
