Reformace

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Reformace (lat. obnovení či oprava) byl proces v křesťanské církvi s těžištěm v 16. století, s cílem nápravy poměrů a návratu ke křesťanství, nezatíženému tradicí. V průběhu reformace se vytvořily protestanské církve.

Příčina[editovat | editovat zdroj]

Teologickou příčinou reformace byl rozpor mezi Biblí a tehdejší církevní praxí. Papežství ignorovalo nebo potlačovalo kritiky poměrů. Sporná byla otázka odpustků, které jejich kritici označovali za kupčení se spásou. Nákladná správa majetku církve měla svůj odraz v zavádění stále nových církevních poplatků, což se setkávalo s odporem. Někteří reformátoři šli tak daleko, že obviňovali preláty z prodeje církevních úřadů (simonie).

Směry reformace[editovat | editovat zdroj]

Podle center reformace se hovoří o německé reformaci v čele s reformátorem Martinem Lutherem (Wittenberg), která byla základem pozdější lutherské církve, a švýcarské reformaci pod vedením Ulricha Zwingliho (Curych) a Jana Kalvína (Ženeva), která vedla k založení reformované církve.

Společným jmenovatelem evangelických církví lutherských i reformovaných jsou 3 sola (latinsky pouze) „pouze milost, pouze víra, pouze Písmo“ Martina Luthera, s rozdílnou mírou jejich důsledků v praxi. Věroučné rozdíly se vyskytují např. v otázce Svaté večeře a učení o predestinaci, přesto jsou si evangelíci myšlenkově blízcí.

Průběh[editovat | editovat zdroj]

Předchůdci[editovat | editovat zdroj]

Proti poměrům v církvi veřejně vystoupili již předchůdci reformace, jejich kritika však byla prohlášena za kacířství (Ockham, Viklef, Hus), a když v konečném důsledku došlo k zakonzervování poměrů, nespokojenost se dále kumulovala.

Anglická reformace[editovat | editovat zdroj]

Jako první vyjádřil reformační myšlenky Angličan John Wycliffe, (1320/1330 - 1384). Vystupoval proti moci církve, proti odpustkům, ve svých postojích důsledně vycházel z Bible. Zdůrazňuje, že hlavní křesťanskou autoritou nejsou církevní hodnostáři, ale Bible, a odmítá hospodářskou a vůbec světskou moc církve, přemíru a pompéznost obřadů apod.

Německá reformace[editovat | editovat zdroj]

Za počátek reformačního procesu je považován 31. říjen 1517, kdy Martin Luther uveřejnil svých 95 tezí. Jeho cílem bylo vyvolat akademickou diskuzi, jeho myšlenky se však velmi rychle roznesly a vzbudily obrovskou pozornost. Řím označil tyto teze za kacířské a vyzval Luthera k jejich odvolání. Jeho spisy byly páleny, Luther reagoval spálením papežské buly a vydáním dalších spisů, ve kterých odmítal autoritu papeže a koncilů a žádal církevní reformy. V roce 1521, po uvalení církevní klatby, následovalo předvolání před říšský sněm ve Wormsu, na kterém Luther odmítl své učení odvolat, pokud nebude přesvědčen svědectvím Písma. Císař Karel V. vydal Wormský edikt, který zůstal v platnosti během celého reformátorova života. Jeho obsahem je říšská klatba proti Lutherovi a zákaz jeho učení. Luther se uchýlil na hrad Wartburg.

Pod vlivem Lutherových spisů a jeho vystoupení ve Wormsu propukly od podzimu 1521 prakticky v celém Německu náboženské nepokoje, zprvu s centrem ve Wittenbergu. Nové učení se rychle šířilo i pod vlivem Lutherova překladu Bible, která byla do té doby veřejnosti prakticky nedostupná. Němci přecházeli houfně na novou víru, mniši a jeptišky opouštěli kláštery. Proti radikálním projevům reformace (obrazoborectví a selským nepokojům) reformátor ostře vystupoval.

Na politické úrovni došlo nejprve v roce 1526 ve Špýru k rozhodnutí, že se volba náboženství přenechává autonomii zeměpánů. Když bylo na dalším říšském sněmu 1529 toto právo opět zrušeno, evangeličtí stavové protestovali (odtud protestanti) opuštěním jednání. V roce 1530 předložili evangelíci na sněmu v Augsburgu Melanchthonovo Augsburské vyznání, pokus o přiblížení katolické straně (zdůraznění společných rysů víry) a zároveň první evangelické vyznání nové víry. Katolické stavy toto dílo odmítly a císař hrozil protestantům represemi. Evangelické stavy na svou obranu založily šmalkaldský spolek. Po porážce protestantů ve šmalkaldské válce 1546 - 1547 následovalo pronásledování protestantů. Po odstoupení císaře byl uzavřen v roce 1555 augsburský náboženský mír, jehož obsahem bylo zrovnoprávnění obou náboženství na území Německa, a znamenalo faktické uznání rozdělení církve.

Švýcarská reformace[editovat | editovat zdroj]

Pomník reformátorů v Ženevě (detail)
Podrobnější informace naleznete v článku Švýcarská reformace.

Pod vedením Ulricha Zwingliho na jaře 1522 začala reformace v Curychu. Městská rada souhlasila s evangelickým kázáním, postupně došlo k odstranění domněle nebiblických elementů v církevním životě, bylo doprovázeno i obrazoborectvím. Přes totéž východisko se teologické názory Zwingliho zčásti lišily od Lutherových. Pokus o nalezení společného stanoviska při Marburských náboženských rozhovorech v roce 1529 ztroskotalo na otázce Svaté večeře. Napjatá náboženská situace ve Švýcarsku vyústila v občanskou válku, 1531 Zwingli umírá v bitvě u Kappelu. Jeho následovník Heinrich Bullinger spolupracoval na formulování Prvního helvétského vyznání (1536).

V roce 1533 přišel do Švýcarska Jan Kalvín, pronásledovaný ve Francii pro své protestantské názory. Své učení shrnul v publikaci Instituce (1535). Od roku 1536 působil Kalvín v Ženevě, kde zavedl radikální reformaci, která se dotýkala života všech. Nakrátko byl vypovězen, po návratu pokračoval v budování teokracie (propojení náboženství s politikou). Kalvínovo učení o predestinaci (předurčení člověka ke spáse nebo zavržení) Lutheráni neuznávali, stejně jako jeho pozici ke Svaté večeři, společné s Zwinglim. Když v roce 1549 Kalvín s Bullingerem uzavřeli společné vyznání, vznikla jednotná švýcarská reformovaná církev. V roce 1566 požádal německý reformovaný falcký kurfiřt Bullingera o zaslání vyznání, které vyšlo po podepsání teology švýcarských kantonů pod názvem Druhé helvétské vyznání. To se pak stálo základem reformovaných církví i v zahraničí.

Česká reformace[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Česká reformace.

Reformace v českých zemích má na rozdíl od celoevropského pojetí svá specifika. Reformační proces, či alespoň jeho první část, se zde datuje již od počátku 15. století, kdy došlo k celospolečenským událostem díky působení mistra Jana Husa, které měly celoevropské důsledky. Proces probíhal již v období husitských válek i po jejich skončení, České království bylo charakterizováno jako „království dvojího lidu“, rozdělené na katolíky a utrakvisty. Reformní proces na počátku 16. století v Německu byl sledován jak utrakvisty, tak Jednotou bratrskou, která se o zásady luteránství začala opírat. Po smrti krále Ludvíka Jagellonského byl roku 1526 zvolen českým králem Ferdinand I. Habsburský, který slíbil zachovávat náboženské svobody. Došlo k dalšímu uvolnění, což přispělo ke vzniku sekty habrovanských a k příchodu novokřtěnců, zejména z Rakous a Německa. Roku 1555 byla v říši přijata zásada „čí je vláda, toho je i náboženství.“ (lat. Cuius regio, eius religio). Tyto zásady platily i na úrovni šlechtických panství, kde fary a kostely byly obsazovány kněžími té náboženské orientace, kterou vyznával majitel panství. Poddaní pak museli prakticky přijmout víru svého pána.

V období reformace se objevila řada českých knih, které vydávaly jak reformní církve, tak i jezuité, kteří se snažili sblížit reformační směry a dovést církev ne k "reformaci," ale ke skutečné reformě. Roku 1575 byla vydána Česká konfese, která potvrzovala a upravovala náboženské záležitosti v českých zemích. Náboženské svobody byly roku 1609 upraveny vydáním Rudolfova Majestátu. Zároveň s Majestátem se evangeličtí a někteří katoličtí šlechtici usnesli na tzv. „Porovnání“, což v některých článcích odporovalo Majestátu a umožňovalo různé výklady práva. V důsledku toho vznikl spor v Broumově a v Hrobech, kde si evangeličtí občané německé národnosti vystavěli na statcích broumovského opata a pražského arcibiskupa dva protestantské kostely, což vyvolalo rozepře. Předáci broumovských měšťanů byli zatčeni a v únoru 1618 v Praze uvězněni. Tato událost nastartovala další nepokoje, které vyvrcholily Stavovským povstáním proti králi Ferdinandovi II., bitvou na Bílé hoře a vznikem třicetileté války.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • VRABEC, Jan Josef. Popravy na Staroměstském náměstí 21. června 1621. Praha : Kočí, 1908. Nástin 200 let dějin české reformace (od Husových předchůdců do r. 1621). Dostupné online. Kapitola Prvních sto let utraquismu a Od počátku novoutraquismu k Bílé Hoře, s. 5-48.  
  • WOLGAST, Eike. Religion und Gewalt in der Reformation. Prague Papers on the History of International Relations. 1998, roč. 2, čís. 1, s. 59-78. Dostupné online.  

Související články[editovat | editovat zdroj]