Teologie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Teologie (z řeckého θεολογία theologia < θέος theos bůh + λόγος logos slovo) je nauka o Bohu, bohosloví. V českém kulturním kontextu se teologií obvykle rozumí teologie křesťanská, v širším významu je však možné hovořit i o teologii ostatních náboženství.

Křesťanská teologie se chápe jako vědecký rozbor pramenů víry (biblická teologie a historická teologie), jejich systematická analýza a pokus o verbalizaci (systematická teologie a fundamentální teologie) a praxe této víry (praktická teologie). V České republice vychází řada odborných teologických časopisů.

Teologie vychází z předpokladu, že Bůh existuje, zatímco religionistika se snaží vědecky zkoumat a porovnávat různá náboženství, přičemž existence či neexistence boha pro ni z tohoto hlediska (z hlediska víry) není podstatná.

Historický vývoj pojmu[editovat | editovat zdroj]

Pojem teologie nepochází z křesťanského náboženství, ale ze starověké řecké kultury. Nejstarší užití slova nacházíme v Platónově Ústavě (379a). Platón se zde kriticky staví k mytologickým vyprávěním o bozích a hledá pravdu o jednom, dobrém a neměnném. Aristotelés užívá též pojmu teologie, označuje ji za nejvyšší z teoretických věd, která má za svůj předmět první příčinu (Metafyzika 1064a/b).

Od 2. století začínají užívat pojmu křesťanští autoři, tzv. apologeté, kteří teologii staví do kontrastu k mytologii pohanského náboženství. Eusebeios z Kaisareie užívá pojmu ve smyslu „křesťanského chápání Boha“. U žádného z církevních Otců neoznačuje pojem celek křesťanské víry, ale pouze tu jeho část, která je vztažena k Bohu; to, co se týká božího spásného jednání vůči člověku, označovali Otcové pojmem oikonomia (ekonomie spásy).

Zatímco mezi teology ve starověku patřili většinou biskupové, ve středověku hrají v teologii prim řeholníci. V rámci univerzit vznikají teologické fakulty, na nichž je studována křesťanská nauka systematicky. U Petra Abélarda a sv. Bonaventury z Bagnoreggia získává konečně pojem teologie rozsah posvátného vědění, který zahrnuje celou křesťanskou nauku. Na teologii se nyní pohlíží v tomto smyslu jako na spekulativní a teoretickou vědu, jejímž vrcholným dílem je Teologická suma sv. Tomáše Akvinského.

S protestantskou reformací je opět posílen aspekt praktického rozměru teologie. Martin Luther se tímto chápáním staví do monastické teologické tradice, kterou ve středověku zastupuje např. sv. Anselm z Canterbury či sv. Bernard z Clairvaux. Praktickou vědou je teologie v tom smyslu, že se celá zabývá spásou člověka v Bohu, která zahrnuje i praktické počínání věřícího. Luterští teologové proto považovali teologii za scientia practica, praktickou vědu. K dalšímu posilování praktických aspektů teologie na úkor teorie a spekulace přichází v době osvícenství (Johann Salomo Semler a Friedrich Schleiermacher).

Na katolické straně se dnes chápe rozdělení na teologickou teorii a praxi jako svým způsobem fatální, neboť na základě samotných teologických principů nelze prakticky rozlišovat lidské poznání o Bohu a jeho postoj vůči Bohu a světu. V tomto chápání nemůže být v životě teologa rozděleno, co o Bohu vypovídá a jak před Bohem žije.

Rozdělení teologie[editovat | editovat zdroj]

Teologii můžeme rozdělit na mnoho oborů podle různých měřítek. Toto rozdělení se věnuje akademickým odvětvím teologie v křesťanství:

Podle svého předmětu (locus)) můžeme teologii dělit takto:

Podle své povahy lze dělit teologii na:

Podle příslušnosti teologa k jednotlivému náboženství nebo skupině církví lze dělit teologii na:

Teologové[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Teolog.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Jong-Un Kimová, (Ideál 1999), ÚVOD DO TEOLOGIE - Spis korejské teoložky, zabývající se všeobecným úvodem do teologie, určený pro širokou veřejnost.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]