Anselm z Canterbury

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Sv. Anselm z Canterbury
{{{název}}}
Učitel církve
Narození 1033 nebo 1034, Aosta
Úmrtí 21. dubna 1109
Svátek 21. duben
Pohřben Canterbury
Svatořečen 1494 papežem Alexandrem VI.
Úřady Arcibiskup
Uctíván církvemi římskokatolická církev, anglikánská církev
Atributy kniha, pero, loď
Patronem filosofů

Svatý Anselm z Canterbury (1033 nebo 1034 Aosta v severní Itálii21. dubna 1109 Canterbury), byl opat, arcibiskup v Canterbury, teolog a filosof, jeden ze zakladatelů scholastiky a člen řádu svatého Benedikta. V roce 1720 ho papež Klement XI. jmenoval učitelem církve.

Obsah

[editovat] Život

Anselm se narodil v Aostě v Italských Alpách v zámožné šlechtické rodině a v patnácti letech chtěl vstoupit do blízkého kláštera. Tomu patrně zabránil jeho otec, který ho chtěl získat pro šlechtickou kariéru. Ve 23 letech odešel z domova a po třech letech putování po Francii přišel do benediktinského kláštera v Le Bec v Normandii, kde byl převorem slavný Lanfrank, pozdější arcibiskup v Canterbury. Roku 1075 zde byl Anselm zvolen opatem. Roku 1066 dobyli Normani Anglii a klášter Le Bec tam získal velké majetky. Lanfrank i Anselm proto do Británie často zajížděli a Anselm si tam získal velice dobrou pověst. Proto byl po smrti svého předchůdce Lanfranka 1089 přirozeným kandidátem a s jistými průtahy byl roku 1093 skutečně ustanoven arcibiskupem v Canterbury.

V té době právě začínal dlouhodobý zápas mezi papežem a panovníky o svrchovanost ve věcech církve, tak zvaný boj o investituru. Anselm velmi rázně zastával papežské stanovisko a snažil se také získat zpět králem zabavené statky, takže léta 1097 - 1100 a opět 1103 - 1107 musel strávit v exilu v Lyonu ve Francii. Zemřel 21. dubna roku 1109 v Canterbury. Roku 1494 byl prohlášen za svatého a katolická, luterská i anglikánská církev slaví jeho památku 21. dubna.

[editovat] Dílo

Hlavní Anselmova díla pocházejí z doby jeho působení v klášteře Le Bec. Nejznámější je Monologion (Samomluva) a Proslogion (Oslovení), v němž Anselm formuloval tak zvaný ontologický důkaz Boží existence. Anselm jej ovšem nechápe jako důkaz v logickém smyslu, nýbrž jako rozumovou podporu své víry: kniha je psána jako oslovení a modlitba k Bohu. Vychází z toho, že Bůh je ta nejdokonalejší bytost, jakou lze vůbec myslet. Kdyby však existovala pouze v naší mysli, bylo by možné myslet bytost ještě dokonalejší, jež by existovala i ve skutečnosti – což je spor. Proti této úvaze se postavil mnich Gaunilo a Anselm v další knize, Liber apologeticus, odpovídá na jeho námitky.

Anselm také vystoupil proti Roscelinovi z Compiegne, zakladateli nominalismu, na obranu realistického názoru, že obecné pojmy (univerzálie) představují svébytné skutečnosti. Další významné dílo Cur Deus homo (Proč se Bůh stal člověkem) se snaží vysvětlit úlohu Krista a jeho smrti na kříži. Podle Anselma Kristus svou obětí usmířil spravedlivý hněv Boží, způsobený lidskou neposlušností (tzv. satisfakční teorie). Dále napsal řadu filosofických a dogmatických dialogů (O pravdě, O svobodné vůli, O prvotním hříchu a panenském početí) a dialog o souladu Boží vševědoucnosti s lidskou svobodou. Kromě toho se zachovala řada jeho kázání, modliteb a dopisů.

Anselm se také účastnil sporu o výklad omnipotence Boží[1], v němž byl jeho ideovým oponentem Petr Damián.

[editovat] Význam

Anselm patřil mezi první učence mezi křesťanskými teology, kteří se snažili svou víru také pochopit, případně opřít o rozumovou úvahu. Z této snahy o racionální vyjádření a diskusi teologických otázek vznikla scholastická filosofie a Anselm se pokládá za jejího zakladatele. Svůj filosoficko-teologický program vyjadřuje Anselm například takto: „Nehledám pochopení, abych uvěřil, nýbrž věřím, abych mohl pochopit. Neboť věřím i to, že kdybych nejdříve nevěřil, nemohl bych ani rozumět.“ To pak shrnul do slavné věty „fides quaerens intellectum“ (víra, jež hledá porozumění).

Velký význam v dějinách filosofie měl jeho důkaz Boží existence, později nazvaný ontologický, a to zejména použitím „metody sporu“. Patří mezi nejdiskutovanější filosofická témata. Anselmův postup odmítl už jeho současník, mnich Gaunilo, a později Tomáš Akvinský s poukazem na to, že od ideje nelze přecházet k věci. Jan Duns Scotus Anselmovu argumentaci zdokonalil a v plné šíři ji použil René Descartes v Meditacích o první filosofii, důkaz rozvíjel taktéž G. W. Leibniz. Naopak Immanuel Kant převzal argument Gaunilův a Tomášův a poukázal na rozdíl mezi existencí danou v pojmu a reálnou existencí věci vnímané smysly a odmítl taktéž i poněkud odlišný důkaz Leibnizův.[2] Přeskočení z jedné roviny do druhé (ve scholastické terminologii „přechod do jiného rodu“) zakládá logický omyl a proto argument podle něj neplatí. K tomu se dnes kloní většina logiků i filosofů, Anselmova metoda je však stále předmětem rozmýšlení a diskusí. Anselmův výklad Kristovy oběti jako náhrady za urážku Boha člověkem (satisfakční teorie) měl nesmírný vliv na praxi západní církve a sehrál významnou úlohu i v argumentaci reformátorů. Je také tvůrcem westminsterského konkordátu.

[editovat] Odkazy

[editovat] Související články

[editovat] Literatura

Nuvola apps bookcase.svg

Primární:

  • Anselm z Canterbury: Fides quaerens intellectum. Přel. L. Karfíková. Praha: Evangelické nakladatelství 1990
  • Anselm z Canterbury: Proslogion, in: J. Sokol (vyd.), Mistr Eckhart a středověká mystika. Praha 1993, str. 77-100.

Sekundární:

  • HEINZMANN, Richard. Středověká filosofie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2000. Přel. B. Horyna.
  • LIBERA, Alain de. Středověká filosofie. Praha: OIKOYMENH, 2001. Přel. M. Pokorný.
  • OTISK, Marek. Aristoteles christianus. Peripatetická tradice v latinském myšlení 10. a 11. století. Ostrava: Montanex, 2008.
  • SCHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. 2. vyd. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 1997. 702 s. ISBN 80-7192-304-4.  

[editovat] Reference

  1. OTISK, Marek. Aristoteles christianus, s. 149-174.
  2. *MOREAU, Joseph. Svět Leibnizova myšlení. Překlad Martin Pokorný. Praha : ΟΙΚΟΥΜΕΝΗ, 2000. ISBN 80-7298-008-4.  

[editovat] Externí odkazy

Wikisource-logo.png
Projekt Wikisource obsahuje související původní latinský text:


Arcibiskup v Canterbury
Předchůdce:
Lanfrank z Pavie
10931109
Anselm z Canterbury
Nástupce:
Ralph d'Escures
Osobní nástroje
Jmenné prostory

Varianty
Akce
Navigace
Tisk/export
Nástroje
V jiných jazycích