Hřích
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Tento článek z oblasti náboženství potřebuje úpravy. Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vhodně vylepšíte. Inspiraci k vylepšení lze hledat v radách na stránce Vzhled a styl, případně na diskusní stránce článku.
Hřích je pojem nejčastěji používaný v náboženských souvislostech (v křesťanství, judaismu a islámu). V etice se užívá spíše slovo vina. Obvykle je za hřích považován vědomý a úmyslný čin (jednání), projev (slovo), myšlenka, nečinnost a podobně, které jsou porušením mravního nebo Božího zákona nebo Boží vůle. V různých pojetích se pak za mravní zákon a Boží vůli považují buď konkrétní zákazy, příkazy, zvyklosti a tabu, anebo základní duchovní, morální nebo náboženské principy, například úcta nebo láska k bližnímu, k Bohu, k životu a stvoření, spravedlnost, věrnost svému náboženství nebo svědomí atd. Hřích je opakem ctnosti. Protivahou sedmi hlavních hříchů je sedm ctností.
Obsah |
[editovat] Křesťanský pohled
Křesťané věří, že lidé jsou od Boha oddělováni svými hříchy. Různé větve křesťanství kladou důraz buď na prvotní hřích, pradávnou zátěž celého lidstva, nebo na osobní odpovědnost každého člověka za své jednání a vztahy.
Všechna křesťanská pojetí se, byť různými způsoby, hlásí k myšlenkám: „Tuto překážku pak prolomila smrt a vzkříšení Ježíše Krista“ (1Jan 3,5 a další). „Je ale možné přijmout Boží milost a namísto věčné smrti získat spásu“ (List Římanům 6,23).
Katolická doktrína zdůrazňuje, že ke smytí prvotního hříchu i osobních hříchů dochází křtem, což vychází z názorné symboliky křtu jako očišťování, k níž se hlásí i bibličtí autoři. Stoupenci evangelikálních pojetí někdy osvobození od hříchu spojují s formálním vyznáním víry na základě doslovného výkladu věty „Kdo vyzná svými ústy Ježíše jako svého pána, bude spasen“ (List Římanům 10,13). K křesťanské tradici též patří víra, že upřímná a účinná lítost, vyznání hříchů a pokání jsou cestou k odpuštění hříchů. V katolické církvi se tato tradice vyvinula v ušní zpověď v rámci svátosti smíření, v různých větvích křesťanství včetně katolictví existují též různé formy veřejné zpovědi, buď osobní a konkrétní, nebo obecné a společně recitované.
Sv. Augustin definuje člověka ve hříchu slovy: "homo incurvatus in se", tedy člověk zakřivený do sebe. Takový člověk se uzavírá a ztrácí schopnost navazovat vztahy s lidmi i s Bohem a tak nemůže plnit přikázání lásky.
Sv. Tomáš Akvinský ve svém díle píše: „peccatum est nihil aliud, quam actus humanus malus„ - hřích je špatný lidský úkon - a dodává: “…theologia consideratur peccatum praecipue secundum quod est offsensa contra Deum“ 1 - teolog o něm pojednává jako o urážce Boha.
Žena bez hříchu je Panna Marie, mužem bez hříchu Ježíš Kristus.
[editovat] Biblické pojetí
Bible představuje východisko křesťanské věrouky a tedy také etiky. Hřích a vina představují v Bibli velmi časté téma. Chápání hříchu v Bibli není jednolité, ale je zde patrný vliv okolních civilizací a také postupný vývoj zjevení.
[editovat] Starý zákon
Hřích ve Starém zákoně představuje odvrácení se od Boha. Prvotní chápání hříchu se omezovalo především na vztah k Hospodinu zejména pokud jde nerespektování jeho přímých příkazů či nedodržení kultických předpisů. Náboženství primárně chápalo vztah k Bohu jako kolektivní záležitost, tudíž i narušení tohoto vztahu. Později se uvažují také aspekty osobní a sociální praxe. Proroci přicházejí s kritikou pokrytectví. Další knihy představují hřích mimo jiné také něco nepraktického, co snižuje možnost jakéhokoliv úspěchu v běžném životě (např. Žalm 1 či kniha Přísloví).
Vedle hříchu a poukazování na něj Starý zákon předkládá řadu příběhů o lítosti a Božím milosrdenství (např příběh o Davidovi a Batšebě).
[editovat] Nový zákon
Ježíš Kristus představuje hřích jako stav otroctví, jako svobodné rozhodnutí, které paradoxně svobodu omezuje. Kromě toho, že před hříchem varuje, na mnoha místech evangelií konkrétním osobám hříchy odpouští. Někdy je toto odpouštění hříchů doprovázeno zázraky. Starozákonní chápání připisovalo možnost odpouštět hříchy pouze Bohu. Tím, že Ježíš odpouštěl hříchy, se nepřímo přihlásil ke svému Božství a zároveň tak poskytl záminku svým odpůrcům, aby mu usilovali o život.
Vyvrcholením tématu hříchu v Novém zákoně je Ježíšovo umučení, které předpovídá a vysvětluje, že je určeno k odpuštění hříchů všech lidí. Po svém zmrtvýchvstání pověřuje Petra odpouštěním hříchů (rozvazováním). Téma ukřižování a zmrtvýchvstání je ústřední pro Pavlovy listy, které zdůrazňují, že odpuštění hříchů nespočívá v dodržování pravidel, ale právě ve smrti a zmrtvýchstání Ježíše Krista.
[editovat] Patristika, scholastika a rozlišování hříchů
Patristika vnímala hřích a pokání jako velmi důležitá témata. Na jedné straně byl tento proces doprovázen vznikajícím mnišstvím, na druhé straně docházelo z důvodů pronásledování k odpadům od víry a následné prosby o návrat.
[editovat] Lehký a těžký hřích
Rozlišování hříchů na lehké a těžké je podstatné pro přístup věřících k eucharistii. Nejstarší období církve považovalo za nejtěžší hříchy vraždu, cizoložství a odpad od víry. Jim následovalo poměrně dlouhé a často náročné pokání. Běžná praxe ukazovala i na jiné hříchy, pro které ovšem takové pokání nebylo považováno za adekvátní. Rozlišování na lehký a těžký hřích bylo dovedeno do konce ve scholastice.
Dělení hříchů na těžké a lehké má řadu praktických důsledků. Především je podstatnou prevencí skurpulozity, kdy by si věřící myslel, že se díky ne příliš závažnému provinění staví proti Bohu a stává se jeho odpůrcem. Na druhou stranu toto rozlišování zdůrazňuje, že taková provinění, jimiž se orientace na dobro porušuje zásadním způsobem, existují.
[editovat] Hřích a svědomí
Tomáš Akvinský ve svém pojetí svědomí ve spise De veritate zdůrazňuje, že mravní jednání je shoda vůle se svědomím, nikoliv jednání s objektivní normou. Z toho vyplývají důsledky nejen pro rozlišování těžkých a lehkých hříchů (viz výše), ale také vůbec rozpoznávání hříchů jako takové.
Protože vůle a svědomí jsou osobní, může osoba poznávat hříchy pouze u sebe, protože u jiných má k dispozici pouze vnější jednání. Toto rozlišování na jednu stranu přináší určitou relativizaci vnějších norem, zároveň představuje výzvu k osobní odpovědnosti za vlastní rozpoznávání hříchů.
[editovat] Pohanský pohled
V původních a tradičních pohanských náboženstvích obvykle pojetí viny nebo hříchu odráželo dobovou morálku i specifické náboženské požadavky.
Moderní pohané a neopohané uznávající wiccanské rede se hlásí ke svobodné a aktivní snaze činit dobro bližním i sobě samému a nikomu neškodit, pojem hříchu v rigidním křesťanském pojetí neuznávají. Toto pojetí morálky je blízké jak některým moderním teologickým i humanistickým směrům, tak - jak se někteří domnívají - důrazům v původním Ježíšově učení.
[editovat] Poznámky
- Pozn. 1: Tomáš Akvinský:Suma Teologická, I-II,71,6
