Hřích

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Hřích (ze stsl. grěch, chyba, hřích) je náboženský pojem, který původně znamenal zbloudění, omyl, chybu, také ve smyslu urážky božstev. V biblických náboženstvích, v křesťanství, v judaismu a islámu, vyjadřuje hřích přesvědčení, že špatné jednání, hanebnost, zločin nezakládá jen vinu mezi lidmi, nýbrž znamená (také) porušení smlouvy (zákona) a řádu stvořeného světa a tím i vzpouru proti Bohu. Tomáš Halík definuje hřích jako „odcizení vůči Bohu i lidem i sobě samému, svému nejvlastnějšímu určení“[1].

Michelangelo: Prvotní hřích a vyhnání z Ráje (Řím, Sixtinská kaple)

Význam[editovat | editovat zdroj]

Hřích obvykle označuje jednotlivé, vědomé a úmyslné rozhodnutí či jednání (nebo také nečinnost, myšlenku, projev apod.) proti Bohu a proti lidem. Pokud je navíc věcně závažné, je to podle křesťanské morálky těžký hřích, který člověka vylučuje z Božího společenství, kdežto ve věcech méně závažných nebo u jednání, které nebylo plně vědomé a svobodné, jde o hřích lehký nebo také všední. Podobné rozlišení lze nalézt i v judaismu[2], který používá rozdílné výrazy chet (חֵטְא), avon (עָוֹן) či peša (פֶּשַׁע), a v islámu.[3] Zejména v protestantismu se slovem hřích někdy označuje i celková situace člověka, který je hříchem od Boha oddělen („hříšnost“) a potřebuje tedy jeho zvláštní pomoc, milost. V podobném smyslu se v křesťanských církvích mluví také o „dědičném“ nebo „prvotním hříchu“. „Cizím hříchem“ se člověk může provinit, když jiného k hříchu navádí, schvaluje ho nebo se mu nepokusí zabránit. Evangelista Matouš[4] jmenuje také věčný hřích („hřích proti Duchu svatému“), tedy odpad od víry.

Původ pojmu[editovat | editovat zdroj]

Odpovídající řecký výraz hamartéma (αμαρτημα), podobně jako hebrejské slovo chet (חֵטְא), znamenalo původně zbloudění, omyl, chybu. Ve starších pohanských společnostech se hříchem rozumělo také pochybení ve vztahu k božstvům. Latinské peccatum (pecco od ped-cos, kulhavý) patrně znamenalo chybu při oběti, zvíře s vadou;[5] „hřešit“ ve starší češtině znamenalo klít, proklínat. Teprve s postupným rozvíjením lidské subjektivity, s posilováním osobní svobody a odpovědnosti a se vznikem monoteistických náboženství se začal hřích chápat jako osobní a vnitřní provinění a náboženství se začalo spojovat s morálkou v našem smyslu slova.[6] Provinění vůči člověku se začalo chápat i jako hřích proti Bohu. Tuto proměnu lze sledovat v Bibli.

Biblická náboženství[editovat | editovat zdroj]

Pro Starý zákon je základním hříchem porušení smlouvy, „nevěra“ vůči Hospodinu, úcta prokazovaná jiným bohům a modlám (např. Ex 32, 30 (Kral, ČEP)).[7]

Kromě toho však podle Starého zákona dostal člověk už při Stvoření první příkaz a zákaz (Gn 1, 28 (Kral, ČEP); Gn 2, 16 (Kral, ČEP)) a jen svou neposlušností si způsobil, že musí zemřít (Gn 3, 16 (Kral, ČEP)). S Noemem (Gn 9, 1 (Kral, ČEP)), s Abrahámem (Gn 17) i s Mojžíšem (Ex 20 a násl.) Hospodin uzavřel smlouvy, které ovšem Izrael opakovaně porušil a neplnil, čímž se prohřešil proti Hospodinu. Hřích tak znamená zneužití lidské svobody a porušení smlouvy a zákona. Netýká se jen vztahu k Hospodinu a nespočívá jen v porušení výslovného zákazu, ale vzniká i lhostejností vůči slabším ve společnosti: „Hledejte právo, zakročte proti násilníkovi, dopomozte k právu sirotkovi, ujměte se pře vdovy.“ (Iz 1, 17 (Kral, ČEP))

Nestačí jednat tak, jak jednají druzí, ale od každého Izraelce se vyžaduje, aby sám dokázal posoudit, co je a není hřích: „Nepřidáš se k většině, když páchá ničemnosti.“ (Ex 23, 2 (Kral, ČEP)) K tomu ovšem potřebuje pomůcku, což je Tóra se svými přikázáními. Židovští učenci pak rozpracovali tuto myšlenku do systému detailních příkazů.

Nový zákon[editovat | editovat zdroj]

Podle Matoušova evangelia přišel Ježíš na svět, aby „vysvobodil svůj lid z jeho hříchů“ (Mt 1, 21 (Kral, ČEP)), to znamená obnovil jeho vztah k Hospodinu, a Ježíš skutečně „odpouští hříchy“ (např. Mt 9, 2 (Kral, ČEP)). To neznamená, že by tím pojem hříchu nějak oslabil, ale přílišné soustředění na jednotlivé předpisy a hříchy v tomto smyslu začalo bránit tomu, k čemu měl pojem hříchu sloužit. Ježíš předně odmítá představu znečištění něčím vnějším: „Ne co vchází do úst znesvěcuje člověka, ale co z úst vychází, to člověka znesvěcuje.“ (Mt 15, 11 (Kral, ČEP)). Hřích vzniká „v srdci“. Za druhé Ježíš odmítá představu, že by nemoc nebo postižení mohlo být trestem za hřích: nezhřešil ani slepý člověk ani jeho rodiče (J 9, 3 (Kral, ČEP)). "Bible 21" překládá volně: "Nejde o to, zda zhřešil on, nebo jeho rodiče, ale aby na něm byly zjeveny Boží skutky." Hřích není na člověku vidět a jen Bůh o něm ví, takže jen Bůh jej může také soudit (J 8, 10 (Kral, ČEP)).

Hlavní téma Ježíšova kázání i působení je ale „záchrana“ nebo „vykoupení“, totiž možnost, jak se z uzavřeného kruhu hříchů dostat. Evangelia ji nazývají „obrácení“ nebo „pokání“ a přirovnávají k odpuštění dluhu (Mt 18, 23 (Kral, ČEP)). „Tuto překážku pak prolomila smrt a vzkříšení Ježíše Krista“ (1Jan 3,5 a další). Pavel z Tarsu přirovnává stav člověka, který ví, co by měl a neměl, ale není schopen to dodržet, k „otroctví“ a v návaznosti na Starý zákon mluví o „smrti“. „Je ale možné přijmout Boží milost a namísto věčné smrti získat spásu“ (Ř 6, 23 (Kral, ČEP)). Jinde dokonce říká, že hřích je důsledek zákona: bez příkazů a zákazů by nebyly ani hříchy. V Prvním listu Korintským píše o lásce, která je protikladem hříchu a ukazuje i její praktické důsledky (1Kor 13, 1 (Kral, ČEP)). Nicméně se i v jeho listech objevují různé pomůcky, jak rozpoznat hřích – zejména seznamy neřestí (1Kor 6, 9 (Kral, ČEP); Ga 5, 19 (Kral, ČEP) aj.).

Křesťanství[editovat | editovat zdroj]

Křesťanská církev se hlásí k tomuto odkazu Starého i Nového zákona, nesmírně rozsáhlá křesťanská literatura však svědčí o tom, jak obtížné je se s ním vyrovnat. Velcí myslitelé a světci vždy znovu objevují, že poselství pokání a lásky je vlastně jednoduché a znamená skutečnou svobodu. Sv. Augustin popisuje člověka ve hříchu slovy: „člověk zakřivený sám do sebe“ (homo incurvatus in se), tedy uzavřený a neschopný navazovat vztahy s lidmi i s Bohem, takže nemůže plnit přikázání lásky. Sv. Tomáš Akvinský píše, že „hřích není nic jiného než zlý lidský čin“ (peccatum est nihil aliud, quam actus humanus malus) a dodává, že „teologie v něm vidí zejména urážku vůči Bohu“.[8] Martin Luther v dopise úzkostlivému Melanchthonovi dokonce radil „Hřeš silně, ale ještě silněji věř a raduj se v Kristu“. Nicméně vážná starost o dobrý život svěřených lidí a špatné zkušenosti vedou znovu a znovu k vypracovávání podrobnějších návodů, jak se hřích pozná, a chtě nechtě tak opět soustřeďují hlavní pozornost na hřích a zákon.

Křesťanská praxe[editovat | editovat zdroj]

Vstupem do všech křesťanských církví je obřad křtu, často chápaný jako svátost, s názornou a již biblickou symbolikou očišťování vodou, které znamená odpuštění hříchů. Ke křesťanské tradici též patří víra, že upřímná a účinná lítost, vyznání hříchů a pokání jsou cestou k odpuštění hříchů. V katolické církvi se tato tradice vyvinula v ústní zpověď v rámci svátosti smíření, v různých větvích křesťanství včetně katolictví existují též různé formy veřejné zpovědi, buď osobní a konkrétní, nebo obecné a společně recitované. Některé evangelikální církve spojují osvobození od hříchu s vyznáním víry na základě doslovného výkladu věty „Kdo vyzná svými ústy Ježíše jako svého pána, bude spasen“ (Ř 10, 13 (Kral, ČEP)).

Islám[editovat | editovat zdroj]

Islám rozlišuje trojí úroveň hříchů, lehké, těžké a hříchy nevěry a odpadlictví, které nebudou odpuštěny. Hřích vyžaduje odpovídající trest. Islám nezná pojem prvotního či dědičného hříchu, ani pojem spásy a vykoupení.

Metaforická užití[editovat | editovat zdroj]

Jako metafora se slovo hřích užívá například ve spojení „hřích mládí“ a znamená pochybení nebo pošetilost, kterou lze omluvit mladým věkem. V triviálním významu se někdy mluví i o "hříchu" proti dobrému vkusu nebo dokonce dietě.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. HALÍK, Tomáš. Vzdáleným nablízku. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2011. ISBN 978-80-7106-907-2. S. 202.  
  2. ROTH, Cecil; WIGODER, Geoffrey. The New Standard Jewish Encyclopedia. New York : Doubleday, 1970. Heslo Sin.   Oproti tomu jiní považují uvedené termíny za synonyma, viz SLÁDEK, Pavel. Malá encyklopedie rabínského judaismu. 1. vyd. Praha : Libri, 2008. ISBN 978-80-7277-379-4. Heslo Hřích.  
  3. Pavlincová, Slovník judaismus, křesťanství, islám, str. 377.
  4. Mt 12, 31 (Kral, ČEP)
  5. Langenscheidts Handwörterbuch Lateinisch - Deutsch. Berlin 1994, S. 454.
  6. A. Novotný, Biblický slovník. Heslo "hřích", str. 223nn; Rahner - Vorgrimmler, Teologický slovník. Str. 132n.
  7. A. Novotný, Biblický slovník. Heslo "hřích", str. 224nn.
  8. Summa theologica, II.-1,71,6.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BUECHLER, Adolf. Studies in Sin and Atonement in the Rabbinic Literature of the First Century. London : [s.n.], 1928.  
  • NEWMAN, Ja'akov; SIVAN, Gavri'el. Judaismus od A do Z. Praha : Sefer, 1992. ISBN 80-900895-3-4. Heslo Hřích.  
  • NOVOTNÝ, Adolf. Biblický slovník. Praha : Kalich, 1956. 1406 s.  
  • PAVLINCOVÁ, Helena (red.). Slovník Judaismus, křesťanství, islám. Praha : Mladá fronta, 1994. 472 s.  
  • RAHNER, Karl; VORGRIMMLER, Herbert. Teologický slovník. Praha : Vyšehrad, 2009. 496 s.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]