Bernard z Clairvaux

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Svatý Bernard
{{{název}}}
Učitel církve
Narození 1090, hrad Fontaines u Dijonu, Francie
Úmrtí 20. srpna 1153, klášter Clairvaux, Francie
Svátek 20. srpen
Svatořečen 18. ledna 1174 papežem Alexandrem III. v Římě
Úřady cisterciák, papežúv rádce
Uctíván církvemi římskokatolická církev, anglikánská církev
Atributy bílý pes, kniha, kříž, včelí úl, trnová koruna, hřeb, jméno Panny Marie
Patronem včelařů, voskařů, cisterciáckého řádu

Bernard z Clairvaux (1090/1091, hrad Fontaines u Dijonu20. srpna 1153, klášter Clairvaux) byl významný středověký teolog, filosof, myslitel a mystik roku 1830 prohlášen Piem VIII. za učitele církve,[1][2] a důležitý člen nově vzniklého cisterciáckého řádu.

Šlechtický synek[editovat | editovat zdroj]

Bernard z Clairvaux na iniciále z středověkého rukopisu

Narodil se na hradě Fontaines roku 1090 nebo 1091[3] nedaleko Dijonu jako člen významného šlechtického rodu. Krátce před jeho narozením měla podle legendy Bernardova matka živý sen, že porodí psa s rezavou skvrnkou na hřbetě. Zpovědník jí vyložil sen tak, že porodí syna, který bude jako věrný pes střežit dům boží a štěkat na nepřátele víry.

Bernard opravdu silně tíhl k víře a vyrostl v ctnostného mladíka. Získal vzdělání v klášterní škole a po jejím absolutoriu se rozhodl pro řeholní život. Se třiceti druhy se usadil na otcových statcích v Chatillonu a společně se připravovali na vstup do řehole. Roku 1112 vstoupili do kláštera v Citeaux. Tehdy nový řád byl roku 1100 schválen papežem Paschalisem II. jako plod reformy řádu benediktinského.

Cisterciácký mnich[editovat | editovat zdroj]

Bernard z Clairvaux a Panna Marie na dobové miniatuře

Pro svou horlivost byl Bernard po třech letech ve věku 25 let vybrán, aby založil nový cisterciácký klášter Clairvaux. Význam jeho osoby pro cisterciácký řád byl mnohem hlubší. Bernard z Clairvaux byl například autorem velmi přísných řeholních pravidel, kterými usiloval o obnovu původní přísnosti benediktinské řehole. Do konce Bernardova života vzniklo z jeho popudu a pod jeho vedením 68 dalších klášterů. Benediktini z Cluny nesli s nelibostí Bernardovo „odštěpenecké“ působení a obviňovali Bernarda dokonce i u papeže z přílišné přísnosti.

Roku 1128 sepsal Bernard z pověření církevního sněmu z Troyes řeholní pravidla řádu templářů. Roku 1130 došlo k rozkolu v církvi. Proti papeži Inocencovi II. stál vzdoropapež Anaklet II. Bernard z Clairvaux zůstal na straně Inocence II. a vzdoropapež Anaklet zemřel.

Roku 1145 byl zvolen papežem žák Bernarda z Clairvaux Evžen III. Často se obracel k Bernardovi o radu. Po dohodě s francouzským králem Ludvíkem VII. se papež rozhodl vyhlásit křížovou výpravu na obranu Božího hrobu. Bernard z Clairvaux patřil mezi nejhorlivější vyzyvatele k účasti na výpravě ve jménu kříže. Objížděl Burgundsko, Německo a Francii a všude papežovým jménem vyzýval křesťany k obraně Božího hrobu. Výprava skončila pro neshody s byzantským císařem a vinou nesvornosti křesťanů neúspěchem.

Bernard se těšil velké autoritě a často byl volán, aby řešil i osobní spory vysoce postavených osob. Roku 1152 navzdory chorobě a na žádost biskupa usmiřil Bernard krvavý spor v Métách. Sám se však také dostával do sporu s některými významnými osobnostmi, například s opatem Sugerem ze Saint-Denis u Paříže. Činil tak jako teolog s úmyslem bránit víru proti odlišným, a podle jeho přesvědčení, chybným pojetím. Byl velkým odpůrcem tehdy vznikající scholastiky. Odporoval Abélardovi a přispěl k jeho odsouzení koncilem. Sepsal teologický traktát O milosti a svobodném rozhodování. Postavu nevěsty biblické knihy Píseň písní vyložil jako obraz Panny Marie a výrazně tak ovlivnil mariánskou úctu ve středověku. Získal přízvisko doctor mellifluus = medotekoucí, jež mělo vyjádřit sladké pocity při poslechu jeho promluv a kázání.

Bernard zemřel uprostřed svých mnichů 20. srpna 1153.

Atributy[editovat | editovat zdroj]

Atributy svatého Bernarda z Clairvaux jsou drak, kniha, pes, úl, lebka.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. zentner_sv_bernard.pdf
  2. OnPn 7-8/2003
  3. POSPÍŠIL, C. V., Bernard z Clairvaux a jeho spis De gratia et libero arbitrio. in: BERNARD Z CLAIRVAUX, sv., O milosti a svobodném rozhodování, Praha: Karolinum, 2004.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BERNARD Z CLAIRVAUX. O milosti a svobodném rozhodování. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2004. 93 s. ISBN 80-246-0702-6.  
  • BERNARD Z CLAIRVAUX. O lásce k Bohu. in: Mistr Eckhart a středověká mystika.. Praha : Vyšehrad, 2009. ISBN 978-80-7021-880-8.  
  • BERNARD Z CLAIRVAUX. O stupních pokory a pýchy. Chvály panenské Matky.. 1. vyd. Praha : Krystal, 1999. 118 s. ISBN 80-85929-34-1.  
  • KAMENÍK, Milan. Burgundsko - kraj mnichů. Citeaux a Bernard z Clairvaux. 1. vyd. Praha : Vyšehrad, 2002. 355 s. ISBN 80-7021-423-6.  
  • FLORENTOVÁ, Helena; KOPECKÝ, Vladimír. Křesťanské nebe. 1. vyd. Praha : Artia, 1994. 120 s. ISBN 80-85805-17-0.  
  • ZUPKA,Dušan. Obraz mníšstva v listoch Bernadra z Clairvaux. In Medea, 2006, roč. 10, s. 101-114.
  • ZUPKA, Dušan. Mystik kontra dialektik. Konflikt Bernarda z Clairvaux a Pierra Abélarda. In História 2005, roč 5, č.6, s. 32-34.SCHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. 2. vyd. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 1997. 702 s. ISBN 80-7192-304-4.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]