Francouzské království

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Francouzské království
Royaume de France
 Západofranská říše 987–1793
1815–1830/48
První francouzská republika 
Vlajka státu
vlajka
Státní znak
znak
geografie
Mapa
Francouzské království roku 1477
hlavní město:
obyvatelstvo
státní útvar
vznik:
987 (nástup Huga Kapeta na západofranský trůn)
zánik:
Státní útvary a území
Předcházející:
Západofranská říše Západofranská říše
Nástupnické:
První francouzská republika První francouzská republika

Francouzské království (francouzsky Royaume de France) byl mocný stát v západní Evropě pod vládou rodu Kapetovců v letech 987 až 1793 (a poté 1815 až 1830/1848). Francouzské království bylo nástupcem Západofranské říše a předchůdcem dnešní Francie.

Počátky za Karlovců[editovat | editovat zdroj]

Dějiny Francie jako jednotného státu začínají roku 843 rozdělením Franské říše verdunskou smlouvou. Synové císaře Ludvíka I. Pobožného rozdělili Franskou říši na východní, střední a západní část. Prvním králem Západofranské říše, jejíž kořeny sahaly k někdejším územím Neustrie a Austrasie, byl Karel II. Holý. Tu je možné považovat za základ dnešní Francie. Část společnosti se však hlásila a hlásí už k prvnímu franskému králi Chlodvíku I. jakožto k zakladateli fr. státu.

Zprvu jednotná říše se brzy rozpadá na jednotlivé domény: vévodství Frankie, Akvitánie (Guyenne), Gaskoňsko, Bretaň a Normandie, hrabství Champagne, hrabství Toulouse, Barcelona, Flandry, jakož i markrabství Gothie. Původně bylo království ve Francii rozděleno mezi všechny syny. K tomuto pravidlu se zpočátku přihlíželo i ve třech franských říšských částech. To se však již brzy změnilo a došlo k dělení podle státní identity na západě, východě a také v Itálii. Severní část střední říše, Lotharingie resp. tehdy již vévodství lotrinské, přitom byla definitivně připojena k východní říši (roku 925). S těmito změnami bylo spojeno i s dynastickými změnami, zavedením nových názvů říší, jakož i změnou dědičné monarchie ve volební. Díky praxi, kdy byli korunováni jako panovníci synové ještě za života otců a podíleli se na výkonu moci, byl v Západo- a Východofranské říši rozhodující dynastický původ. Na rozdíl od Východních Frank/Německa, kde Karlovci roku 911 vymřeli a během celého středověku po sobě nikdy nenásledovalo více než pět nepřerušených generací panovníků jedné dynastie, hrály v Západních Frankách/Francii dynastická kontinuita a rodové právo až do 19. století významnou roli, a králové docílili na počátku 13. století dokonce zřízení dědičné monarchie.

Zpočátku měly Západní Franky v rámci karolinské říše silnou pozici. Karel II. Holý získal Itálii a roku 875 byl korunován císařem. Vinou brzké smrti jeho syna a obou vnuků se však říše rozpadla: roku 877 vznikly Dolní Burgundy a roku 888 Horní Burgundy, samostatná království (později sloučená do Arelatska); rovněž vláda v Itálii byla neudržitelná. V roce 880 muselo být upuštěno od nároku na Lotharingii, ta posléze připadla východofranské říši. V letech 885887 byl původně východofranský král a císař Karel III. Tlustý vládcem rovněž říše západofranské. Pro svou pasivitu vůči normanské hrozbě byl však říšským sněmem v Triburu donucen odstoupit a v roce 888 byl v osobě hraběte Odona Pařížského zvolen první vzdorokrál. Karlovci se sice v Západních Frankách udrželi ještě sto let, nicméně moc už v té době měli v rukou Robertovci, potomci hraběte Odona.

Vzestup pod vládou Kapetovců (9871328)[editovat | editovat zdroj]

Jeden z Robertovců, vévoda Hugo, zvaný Kapet („Čapka“, „Pláštík“), byl barony zvolen králem Franků a stal se zakladatelem dynastie, která definitivně vystřídala na trůnu Karlovce. Po celý život byl ve vleku mocné šlechty (řada jeho nominálních leníků měla mnohonásobně větší území a moc než on), politicky takřka bezmocný. Jeho třem nástupcům (Robert II., Jindřich I. a Filip I.) se jen pomalu dařilo upevnit královskou moc a zvolna ji rozšiřovat za hranice původně malé královské domény (Île-de-France, Francouzský ostrov).

Mocenský vzestup Kapetovců začíná Ludvíkem VI. Tlustým, jenž se v severní části země prosadil už jako skutečný suverén. Zavedením lenního práva a privilegováním měst mohl začít postupný proces upevňování koruny na náklady nižší šlechty. Francouzská národní hrdost a uvědomění se zformovaly v 1. čtvrtině 12. století, zejména během hrozícího vpádu římského císaře Jindřicha V. (1124) a během 2. křížové výpravy, po níž se francouzští rytíři začali považovat za „vyvolené nástroje Boží“. Ludvík navázal své království těsně na papežství, což v následujících staletích velmi pomohlo prestiži a moci Francie. Jeho kancléř a pravá ruka, cisterciácký opat Suger, se stal rozhodujícím tvůrcem správního a daňového systému země a propracované státní ideologie. Jeho přestavba chrámu v Saint-Denis (starém pohřebišti franských a francouzských králů) představuje počátek gotického slohu, jenž bude po následujících 250 let dominovat evropské architektuře.

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • EHLERS, Joachim; MÜLLER, Heribert; SCHNEIDMÜLLER, Bernd, a kol. Francouzští králové v období středověku : od Oda ke Karlu VIII. (888-1498). Praha : Argo, 2003. 420 s. ISBN 80-7203-465-0.  

Související stránky[editovat | editovat zdroj]