Filip II. August

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Filipova korunovace
Příbuzenstvo
otec Ludvík VII. Francouzský
matka Adéla ze Champagne
I. manželka Isabela Henegavská
syn Ludvík VIII. Francouzský
II. manželka Ingeborg Dánská
III. manželka Anežka Meránská
dcera Marie
syn Filip Hurepel
syn Tristan

Filip II. August (francouzsky Philippe Auguste; 21. srpna 1165 Paříž14. července 1223 Nantes) byl významným francouzským králem, který přispěl ke sjednocení Francie a odstranění vlivu anglických panovníků na kontinentě. Během své vlády získal zpět velkou část anglického kontinentálního panství. Jeho zásluhou je také modernizace Paříže, kde se zasadil například o vybudování Louvru a dalších významných památek.

Vláda[editovat | editovat zdroj]

Narozený Filip jako Boží dar (středověká iluminace)

Král Ludvík VII. toužící po synovi potřeboval nutně ženu, která mu dá vytouženého následníka trůnu, a proto se již pět týdnů po smrti své druhé manželky Konstancie potřetí oženil s Adélou, sestrou hraběte Jindřicha I. ze Champagne.[1] Příbuzenství bylo posíleno roku 1164, kdy se Marie, Ludvíkova dcera z manželství s Eleonorou Akvitánskou[2] provdala za macešina bratra a ženich o osmnáct let starší než nevěsta[3] se tak stal zároveň zetěm svého švagra krále.[1]

Královo manželství s Adélou bylo požehnáno narozením syna 21. srpna 1165. Dlouze očekávaný Filip pojmenovaný po pradědečkovi se narodil po osmadvaceti letech od uzavření králova prvního manželství a z tohoto důvodu byl nazýván Božím darem.[4] Ludvík VII. byl roku 1179 postižen záchvatem mrtvice, po kterém ochrnul a ztratil i způsobilost k vládě.[5] Vliv získali bratři královny Adély a udrželi si jej až do dvorského sněmu, který se konal téhož roku a kde nemocný král se souhlasem pánů vyhlásil Filipovu korunovaci. Čtrnáctiletý mladíček se nečekaně rychle vymanil z vlivu strýců a Adéla po synově sňatku s Isabelou Henegavskou hledala oporu dokonce i u anglického krále Jindřicha II. Ludvík VII. zemřel o rok později a Adéla se stala vdovou.

Filip se hned na počátku vlády projevil jako obratný diplomat a chopil šance v podobě napjatých vztahů v Anglii. Chytrou manipulací se mu podařilo střídavě ovlivňovat syny anglického krále Jindřicha II. Plantageneta, které tak dostal pod svůj vliv. Podařilo se mu starého krále s pomocí jeho synů porazit a tak ještě víc upevnil svou pozici.

Třetí křížová výprava a vztah k Anglii[editovat | editovat zdroj]

Filip August a Richard Lví srdce (středověká iluminace)

Roku 1190 i přes jisté neshody ustanovil čerstvě ovdovělý Filip svou matku a strýce Viléma, remešského arcibiskupa, do čela regentské rady po dobu své nepřítomnosti v zemi a společně s novým anglickým králem Richardem se zúčastnil třetí křížové výpravy.

Vzal na sebe znamení svatého kříže, kterým byl náš pán ověšen a které mu bylo přišito na ramena, aby vysvobodil hrob a aby vytrpěl utrpení i námahu pro lásku našeho Pána. Vydal se s velkým vojskem do zámoří proti nepřátelům kříže a věrně a oddaně se snažil, až bylo město Akkon dobyto.
— Kroniky ze Saint-Denis[6]

4. července 1190, přesně tři roky po bitvě u Hattínu, vyrazili oba králové z Vézelay směrem na Lyon[7] a poté přes Sicílii do Svaté země. Během výpravy se spory mezi impulzivním Richardem a klidným Filipem vyhrotily. Richard se zaplétal do mezinárodní politiky, čímž průběh tažení značně zpomaloval a to Filip nehodlal tolerovat. Během obléhání Akkonu vážně onemocněl a na podzim roku 1191 se oproti předchozí úmluvě rozhodl odcestovat zpět do Evropy. Při návratu do vlasti si vypíchl oko.[8]

Richard Lví srdce se při svém návratu do Anglie dostal do německého zajetí. Filip situace využil a spojil se s Janem Bezzemkem, který se snažil Anglii ovládnout a získat tak výhody v podobě diplomatických ústupků i územních zisků.

Když se Jan stal po Richardově smrti anglickým králem, Filip zahájil ještě silnější tlak a postupně oslaboval moc Anglie nejen na kontinentu, ale podněcoval i vnitřní konflikty, které nadále oslabovaly Janovu moc. Roku 1204 získal Normandii a roku 1206 už mu patřila většina anglického území v severní Francii. Tuto svou snahu završil roku 1214 v bitvě u Bouvines.

... porazil Filip, král Francie, při bitvě krále Otu, hraběte z Flander, hraběte z Boulogne a několik dalších baronů
— poznámka ze Žaltáře Ingeborg Dánské[9]

Tím se Francie stala vůdčí zemí v Evropě a Filip II. August tak dokončil dílo, započaté jeho otcem.

Osobnost krále[editovat | editovat zdroj]

Filipova pečeť

Osobnost krále Filipa byla na svou dobu velmi netypická. Ačkoli se zúčastnil křížové výpravy, nikdy nebyl prototypem válečníka. Údajně se bál koní a nevynikal zvláštní silou. Jeho předností bylo ale logické myšlení a obratná diplomacie, díky které se šikovně pohyboval na šachovnici evropské politiky. Byl ale velmi rozhodný a pokud bylo třeba, dokázal se postavit i do čela vojska. Doboví kronikáři o něm mluvili jako o pohledném muži hezké postavy, veselé tváře, s pleší, brunátné pleti, který se rád napije a dobře nají.[8]

Své postavení v boji proti Anglii se snažil posílit i sňatkem s dánskou princeznou Ingeborg, dcerou Valdemara I., od kterého si sliboval námořní pomoc, ke které ale nikdy nedošlo. Tento sňatek uzavřený 15. srpna 1193 v Amiensu také způsobil obrovský skandál, když Filip svou ženu zapudil údajně ihned po svatební noci a usiloval o anulaci manželství.[10] Ingeborg se ale odmítala vzdát postavení francouzské královny, za což ji Filip na několik let držel v domácím vězení. I přesto, že papež odmítl sňatek zrušit, o tři roky později se Filip znovu oženil s Anežkou Meránskou a v tomto svazku vytrval i přes církevní klatbu, která na něj byla uvalena. Roku 1200 ale nakonec na papežův nátlak dovolil Ingeborg, aby se vrátila ke dvoru. Anežka odešla na hrad v Poissy, kde při porodu syna Tristana v červenci 1201 zemřela.[11]

Během mnoha let, co se snažil o anulaci manželství, používal i prohlášení o impotenci způsobené magickými praktikami.[12] Neschopnost pohlavního aktu pravděpodobně platila pouze pro styk s Ingeborg, protože se králi v rozmezí let 1205–1209 podařilo zplodit levobočka.

Filip II. zemřel na malárii v sedmapadesáti letech.[13]

V roce 1223 po Zjevení Páně zemřel na hradě v Mantes dobrý král Filip, velmi moudrý král vznešených ctností a velkolepých skutků, jehož pověst byla zářná, vláda slavná a účast v bitvách vítězná...
— Kroniky ze Saint-Denis[6]

Tělo zesnulého bylo převezeno do Paříže a se vší pompou pohřbeno v královské nekropoli v Saint-Denis a dokonce se po nějakou dobu uvažovalo o jeho možném svatořečení, což ztroskotalo na králově neuspořádaném manželském životě.[14] Drahými kovy bohatě zdobený náhrobek neušel pozornosti několika kronikářů, kteří jej zmínili ve svém díle a také na svou velkolepost doplatil při anglické okupaci Francie v letech 1420 až 1435. Tehdy byl společně s náhrobky Ludvíka VIII. a Ludvíka IX. roztaven a zlato a stříbro použito k financování války.

Po králově smrti na krátkou dobu nastoupil na francouzský trůn jeho syn Ludvík VIII. Na Filipovo silné postavení navázal až jeho vnuk, Ludvík IX. Svatý.

Vývod z předků[editovat | editovat zdroj]


Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Philip II of France ve Wikimedia Commons

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b EHLERS, Joachim; MÜLLER, Heribert; SCHNEIDMÜLLER, Bernd, a kol. Francouzští králové v období středověku : od Oda ke Karlu VIII. (888–1498). Praha : Argo, 2003. 420 s. Dále jen Francouzští králové. ISBN 80-7203-465-0. S. 140.  
  2. www.mittelalter-genealogie.de
  3. www.mittelalter-genealogie.de
  4. Francouzští králové, s. 147
  5. Francouzští králové, s. 146
  6. a b DUBY, Georges. Neděle u Bouvines 27. července 1214. Praha : Argo, 1996. 221 s. Dále jen Neděle u Bouvines. ISBN 80-7203-164-3. S. 154.  
  7. BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. Praha : Academia, 1995. 228 s. Dále jen Křížové výpravy. ISBN 80-200-0512-9. S. 154.  
  8. a b Neděle u Bouvines, s. 29
  9. Neděle u Bouvines, s. 30
  10. Francouzští králové, s. 153
  11. www.mittelalter-genealogie.de
  12. www.epistolae.ccnmtl.columbia.edu
  13. LE GOFF, Jacques. Svatý Ludvík. Praha : Argo, 2012. 724 s. Dále jen Svatý Ludvík. ISBN 978-80-257-0685-5. S. 38.  
  14. Svatý Ludvík, str. 38–39

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BALDWIN, John W. The government of Philip Augustus : foundations of French royal power in the Middle Ages. Berkeley : University of California Press, 1986. 611 s. ISBN 0-52005272-2. (anglicky) 
  • BAUTIER, Robert-Henri, a kol. La France de Philippe Auguste : le temps des mutations. Paris : Éditions du CNRS, 1982. 1034 s. ISBN 2-22202824-8. (francouzsky) 
  • BRADBURY, Jim. Philip Augustus : king of France, 1180–1223. London ; New York : Longman, 1998. 376 s. ISBN 0-58206058-3. (anglicky) 
  • BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. Praha : Academia, 1995. 228 s. ISBN 80-200-0512-9.  
  • DUBY, Georges. France in the Middle Ages 987–1460 : from Hugh Capet to Joan of Arc. Oxford : Blackwell Publishers, 1991. 360 s. ISBN 0-631-18945-9. S. 360. (anglicky) 
  • DUBY, Georges. Neděle u Bouvines 27. červenec 1214. Praha : Argo, 1997. 221 s. ISBN 80-7203-164-3.  
  • EDBURY, Peter W. The conquest of Jerusalem and the Third Crusade : sources in translation. Aldershot : Ashgate, 1998. 196 s. ISBN 1-84014-676-1.  
  • EHLERS, Joachim; MÜLLER, Heribert; SCHNEIDMÜLLER, Bernd, a kol. Francouzští králové v období středověku : od Oda ke Karlu VIII. (888–1498). Praha : Argo, 2003. 420 s. ISBN 80-7203-465-0.  
  • FLORI, Jean. Philippe Auguste : naissance de l'Etat monarchique : 1165–1223. Paris : Tallandier, 2007. 159 s. ISBN 2-235-02318-5. (francouzsky) 
  • HALLAM, Elizabeth M; EVERARD, Judith. Capetian France 987–1328. 2. vyd. Harlow ; New York : Longman, 2001. 496 s. ISBN 0-582-40428-2. S. 215. (anglicky) 
  • NICOLLE, David. Třetí křížová výprava 1191 : Richard Lví srdce, Saladin a zápas o Jeruzalém. Praha : Grada, 2008. ISBN 978-80-247-2382-2.  
  • RUNCIMAN, Steven. A history of the Crusades. vol. 3, The kingdom of Acre and the later crusades. London ; New-York ; Toronto : Penguin Books, 1990. 529 s. ISBN 0-14-013705-X. (anglicky) 
  • SMAIL, Raymond Charles. Crusading Warfare (1097–1193). New York : Barnes & Noble Books, 1956. 272 s. ISBN 1-56619-769-4. (anglicky) 
  • TATE, Georges. Křižáci v Orientu. Praha : Nakladatelství Slovart, 1996. 192 s. ISBN 80-85871-15-7.  
  • WOLFF, Robert L.; HAZARD, Harry W., a kol. A History of the Crusades. Vol. 2, The later Crusades, 1189–1311. Madison : University of Wisconsin Press, 1969. 871 s. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Meuble héraldique Fleur de lys.svg Chronologie francouzských panovníků
od 987 do 1870
Meuble héraldique Fleur de lys.svg
987 996 1031 1060 1108 1137 1180 1223 1226
   Hugo Kapet Robert II. Jindřich I. Filip I. Ludvík VI. Ludvík VII. Filip II. Ludvík VIII.   
1226 1270 1285 1314 1316 1316 1322 1328 1350
   Ludvík IX. Filip III. Filip IV. Ludvík X. Jan I. Filip V. Karel IV. Filip VI.   
1350 1364 1380 1422 1461 1483 1498 1515 1547 1559
   Jan II. Karel V. Karel VI. Karel VII. Ludvík XI. Karel VIII. Ludvík XII. František I. Jindřich II.   
1559 1560 1574 1589 1610 1643 1715 1774 1792
   František II. Karel IX. Jindřich III. Jindřich IV. Ludvík XIII. Ludvík XIV. Ludvík XV. Ludvík XVI.   
1792 1804 1814 1824 1830 1848 1852 1870
   Napoleon I. Ludvík XVIII. Karel X. Ludvík Filip Napoleon III.   

Dějiny · Francie · Kapetovci · Valois · Bourboni · Bonapartové