František I. Francouzský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
František I. Francouzský
francouzský král
král František I. Francouzský
František I. kolem roku 1530
autor portrétu Jean Clouet
Doba vlády 15151547
Narození 12. září 1494
Úmrtí 31. března 1547
(ve věku 52 let)
Pochován Bazilika Saint-Denis
Předchůdce Ludvík XII.
Nástupce Jindřich II.
Manželky Klaudie Francouzská
Eleonora Habsburská
Potomci Louise
Charlotte
František III. Bretaňský
Jindřich II.
Magdalena
Karel II. Orleánský
Markéta
Rod Kapetovci
Dynastie Valois-Angoulême
Otec Karel z Angoulême
Matka Luisa Savojská

František I. Francouzský (francouzsky: François Ier de France) nazývaný jako otec a obnovitel literatury (le père et le restaurateur des lettres) (12. září 149431. března 1547) byl francouzský král v letech 15151547.

František I., příslušník dynastie Valois, je ve Francii považován za prvního renesančního monarchu. Doba jeho panování je známa překotným rozvojem kultury a umění ve Francii. Byl současníkem krále Jindřicha VIII. Anglického, římského císaře Karla V. (svých velkých politických soupeřů) a Sulejmana I. (který byl naopak Františkovým spojencem).

Život[editovat | editovat zdroj]

Portrét Františka I. z roku 1515

František I. se narodil na hradě Cognac v dnešním departementu Charente jako syn Karla z Angoulême (1459 – 1. ledna 1496), který byl bratrancem krále Ludvíka XII. Jeho matka byla Luisa Savojská (11. září 1476 – 22. září 1531).

Jeho první manželka byla Klaudie Francouzská, dcera Ludvíka XII. a Anny Bretaňské. Sňatek byl uzavřen 18. května 1514 a z manželství se narodilo sedm dětí. Po smrti Klaudie v roce 1524 pojal František za druhou manželku Eleonoru Habsburskou, kterou si vzal 7. srpna 1530. Neměl s ní žádné děti.

Francouzský vládce[editovat | editovat zdroj]

Vnitřní politika[editovat | editovat zdroj]

František I. byl králem Francie korunován v katedrále v Remeši v roce 1515 ve věku 21 let. Jeho vláda se už odpočátku podstatně lišila od vlády jeho dvou předchůdců, Karla VIII. a Ludvíka XII.. Tito monarchové pokračovali ve stejném stylu chování i uvažování, které ovládalo francouzskou monarchii po celá staletí. Proto jsou považováni za poslední středověké francouzské monarchy, zatímco František I. položil pevné základy k francouzské renesanci.

Pevné kontakty mezi Francií a Itálií v dlouhé sérii válek za Karla VIII. a Ludvíka XII. přinesly do Francie nové myšlenky, které znatelně ovlivnily i mladého Františka. Mezi jeho dvorní učitele patřil Desmoulins, učitel latiny, a Christophe de Longeuil, vzdělanec v nových způsobech, kteří se snažili mladému Františkovi vštípit do hlavy ty nejnovější myšlenky a nový styl chování. Také Františkova matka projevovala veliký zájem o renesanční umění, který se později přenesl i na jejího milovaného syna. Objevují se názory, že mladý František získal humanistické vzdělání; většina jeho učitelů však nebyla zasažena novým stylem – renesancí. Jiní vědci ale dodávají, že František získal vzdělání mnohem více ovlivněné humanismem, než kterýkoli předchozí král Francie.

Války[editovat | editovat zdroj]

František I. ve válce u Marignana

Františkovo panování nesklidilo po vojenské stránce příliš mnoho úspěchů. Během několika let propadl nezkrotitelné touze stát se římským císařem, kvůli čemuž vedl několik krutých válek v Itálii.

V bitvě u Marignana v roce 1515 zvítězil nad Švýcary, což mu umožnilo pokračovat ve vojenském tažení směrem k Milánu. V roce 1516 podepsal s papežem Bolognský konkordát, který zaručil francouzským králům právo jmenovat církevní hodnostáře ve Francii (Galikanismus).

Prodělal však i několik zdrcujících porážek, např. v bitvě u Pavie (1525), kde byl dokonce zajat římským císařem Karlem V. Hercolani zranil jeho koně a František byl zajat Španěly Juanem de Urbietem, Diegem Dávilem a Alfonsem Pitem. František musel ze žaláře vydávat ústupné rozkazy svému vojsku. Po svém propuštění a návratu do Francie František konstatoval, že jeho dohoda s Karlem V. byla vynucena ve vazbě a je tedy neplatná.

Reformy a diplomacie[editovat | editovat zdroj]

Na svém zámku ve Villers-Cotterêts v Aisneu podepsal František I. v roce 1539 edikt, kterým učinil francouzštinu administrativním jazykem místo latiny. Stejný královský výnos vyžadoval, mimo jiné, i přítomnost kněze při narození dítěte, při uzavření manželství nebo při úmrtí. Král František založil také matriky v každé farnosti. Tento edikt patřil mezi první svého druhu a způsobil velký rozruch v Evropě.

Důležitou událostí v celé evropské historii byla Františkova dohoda s osmanskými Turky. Františkovi se dokonce podařilo spojit dvě síly - francouzskou a tureckou - proti Karlovi V., na kterého měl František stále zlost. V roce 1543 se tyto síly dokonce spojily při námořním útoku na Niceu.

Hospodářská politika[editovat | editovat zdroj]

František I. byl pro Francii po umělecké stránce doslova „klenotem“. Po ekonomické stránce svou zemi ale totálně zruinoval. Jeho velkolepé paláce a několik delších válek byly pro zemi tak nákladné, že už v posledních letech své vlády měl co dělat, aby se jeho země ekonomicky nezhroutila.

Aby František finančně zachránil svou zemi, začal extrémně zvyšovat daně, čímž si získal antipatie chudých občanů Francie: daně rolníků se více než zdvojnásobily, zatímco gabelle a daň za sůl se více než ztrojnásobily. František se také snažil objevit nové způsoby, jak zvýšit příjmy. Začal prodávat cenné korunovační klenoty, začal „okrádat“ ostatní země a prodával i vybavení ze svých zámků. Začal zkrátka obchodovat se vším, co se dalo prodat. Naštěstí v této době nerozprodal nejvzácnější umělecká díla ze svých sbírek.

Politika vůči Novému světu[editovat | editovat zdroj]

Jako král v roce 1524 finančně pomohl občanům Lyonu k expedici Giovanni da Verrazana do Severní Ameriky; po této expedici Verrazano prohlásil, že Newfoundland patří pod francouzskou korunu.

V roce 1534 finančně zabezpečil plavbu Jacquese Cartiera, který měl prozkoumat Řeku svatého Vavřince v Québecu, s posláním objevit certaines îles et pays où l'on dit qu'il se doit trouver grande quantité d'or et autres riches choses (“jisté ostrovy a země, kde se podle pověstí udává, že tam musí být velké množství zlata a jiného bohatství”). V roce 1541 poslal František Jean-Françoise de la Roque de Robervala do Kanady, s úkolem usadit se a rozšiřovat "Svatou katolickou víru".

Podporovatel umění[editovat | editovat zdroj]

Výtvarné umění[editovat | editovat zdroj]

V době, kdy František usedl na trůn, v roce 1515, se renesance pomalu, ale jistě prosazovala v oblasti kultury vlády a František byl jejím důležitým zastáncem. Stal se i hlavním francouzským patronem umění, poskytl finanční podporu mnohým z největších umělců své doby a povzbudil je k tomu, aby navštívili Francii. Někteří z těchto umělců pro něj pracovali, například i takoví velikáni jako Andrea del Sarto nebo Leonardo da Vinci, kterého František dlouhé měsíce přesvědčoval, aby opustil Itálii a přestěhoval se do Francie. Zatímco Leonardo da Vinci namaloval za svého pobytu ve Francii jen několik méně významných obrazů, přinesl s sebou z Itálie řadu svých špičkových děl, jako byla např. Mona Lisa, jež zůstala ve Francii i po jeho smrti.

Mezi další umělce, které František zaměstnával, patřil např. i zlatník Benvenuto Cellini a malíř Rosso a Primaticcio, jimž dával za úkol zdobit své luxusní paláce. Musíme však zmínit i Michelangela, Tiziana a Raffaela, které nechal pozvat do Francie. František I. se pokusil převézt do Francie i da Vinciho obraz Poslední večeře, tento pokus se však nepodařilo prakticky zrealizovat. Za jeho vlády byly královské paláce vyzdobeny obrovským množstvím obrazů a soch od těch největších velikánů doby. Tím vytvořil obrovskou sbírku umění, která patří dodnes mezi největší na světě.

Architektura[editovat | editovat zdroj]

František I. byl také vášnivým stavitelem. Do nových fascinujících architektonických děl investoval obrovské množství peněz z královské pokladny. Dokončil zámek Amboise, který rozestavěli už jeho předkové a odstartoval kompletní renovaci zámku Blois. Brzy poté se rozhodl vybudovat velkolepý a jedinečný zámek Chambord, který byl zřejmě inspirovaný italskou renesancí, a možná i navržený Leonardem.

Kompletně také zrenovoval zahrady Louvru, kde bývalé středověké pevnosti přebudoval v renesančním stylu. Financoval stavbu nové pařížské radnice, postavil zámek Madrid a přestavěl zámek Saint-Germain-en-Laye. Nejvíce je Františkův vliv patrný na přestavbě zámku Fontainebleau, který celkově zrekonstruoval a který se stal oblíbeným bydlištěm jak Františka, tak později i jeho titulární milenky, Anne de Pisseleu d'Heilly, věvodkyně z Etampes. Každý z objektů buď vystavěný či zrekonstruovaný Františkem I. byl zdoben působivými dekoracemi jak ve vnitřním zařízení, tak na fasádě a před objektem. Důkazem toho je i to, že na svém zámku Fontainebleau měl na nádvoří fontánu, kde teklo víno smíchané s vodou.

Spisovatel a básník[editovat | editovat zdroj]

František I. byl sám proslulým spisovatelem a skvělým básníkem. I jeho básně a spisovatelská tvorba měly velkou zásluhu na rozvoji francouzské kultury v 16. století.

Hrob Františka I. v bazilice svatého Denise

František si dal také za úkol zlepšovat a rozšiřovat královskou knihovnu, což se mu podařilo až neuvěřitelným způsobem. Jmenoval velkého francouzského humanistu Guillaume Budého jako hlavního knihovníka a začal aktivně rozšiřovat knihovní sbírku, jejíž některé kusy byly starší několika desítek let. Zaměstnal také veliké množství lidí, kteří měli za úkol hledat vzácné knihy a rukopisy, ale i on sám se dal do aktivního pátrání po uměleckých dílech a výtiscích knih. Za jeho vlády se knihovna rozrostla až neuvěřitelným způsobem a objevila se v ní celá řada prestižních rukopisů a knih, které za celá léta hledání nalezl. František však knihy jen nesbíral, ale i bedlivě pročítal. V královské knihově trávil i hodně času. Svou důležitost a oblíbenost si upevnil i tehdy, kdy knihovnu zpřístupnil učencům z celého světa, s cílem usnadnit získávání nejrůznějších informací.

Konec života[editovat | editovat zdroj]

František I. zemřel na svém zámku Rambouillet a je pohřben po boku své první manželky, Klaudie Francouzské, vévodkyně z Bretaně, v bazilice svatého Denise. Na trůnu ho vystřídal jeho syn Jindřich II..

Manželství a potomstvo[editovat | editovat zdroj]

Se svou první ženou Klaudií Francouzskou (13. října 149920. července 1524), s níž se oženil 18. května 1514, měl František následující děti:

  1. Louise (* 19. srpen 1515 – † 21. září 1517)
  2. Charlotte ( * 23. říjen 1516 – † 8. září 1524)
  3. František III. Bretaňský ( * 28. únor 1518 – † 10. srpen 1536), bretaňský vévoda a dauphin z Viennois, bezdětný
  4. Jindřich II. Francouzský ( * 31. březen 1519 – † 10. červenec 1559), v roce 1533 se oženil s Kateřinou Medicejskou
  5. Magdalena (Madeleine) ( * 10. srpen 1520 – † 2. července 1537), roku 1537 se provdala za skotského krále Jakuba V., bezdětná
  6. Karel II. Orleánský ( * 22. leden 1522 – † 9. září 1545), vévoda z Angoulême, Orléansu a Châtelleraultu, hrabě z Clermont-en-Beauvaisis a la Marche, bezdětný
  7. Markéta Francouzská ( * 5. červen 1523 – † 14. září 1574), vévodkyně z Berry, provdala se za savojského vévodu Emanuela Filiberta

Se svou druhou ženou, Eleonorou Habsburskou (15. listopadu 149825. února 1558), kterou si vzal 7. srpna 1530, neměl František žádné děti.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Francis I of France na anglické Wikipedii.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HARTMANN, Petr Claus, a kol. Francouzští králové a císaři v novověku : od Ludvíka XII. k Napoleonovi III. (1498-1870). Praha : Argo, 2005. 467 s. ISBN 80-7203-517-7.  
  • Clough, C.H., „Francis I and the Courtiers of Castiglione’s Courtier.“ European Studies Review. vol viii, 1978.
  • Denieul-Cormier, Anne. The Renaissance in France. trans. Anne and Christopher Fremantle. London: George Allen and Unwin Ltd., 1969.
  • Grant, A.J. The French Monarchy, Volume I. New York: Howard Fertig, 1970.
  • Guy, John. Tudor England. Oxford: Oxford University Press, 1988.
  • Jensen, De Lamar. Renaissance Europe. Lexington: D.C. Heath and Company, 1992.
  • Knecht, R.J. Renaissance Warrior and Patron: The Reign of Francis I. Cambridge: Cambridge University Press, 1994.
  • Major, J. Russell. From Renaissance Monarchy to Absolute Monarchy. Baltimore: The Johns Hopkins University Press, 1994.
  • Seward, Desmond. François I: Prince of the Renaissance. New York: MacMillan Publishing Co., 1973.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Meuble héraldique Fleur de lys.svg Chronologie francouzských panovníků
od 987 do 1870
Meuble héraldique Fleur de lys.svg
987 996 1031 1060 1108 1137 1180 1223 1226
   Hugo Kapet Robert II. Jindřich I. Filip I. Ludvík VI. Ludvík VII. Filip II. Ludvík VIII.   
1226 1270 1285 1314 1316 1316 1322 1328 1350
   Ludvík IX. Filip III. Filip IV. Ludvík X. Jan I. Filip V. Karel IV. Filip VI.   
1350 1364 1380 1422 1461 1483 1498 1515 1547 1559
   Jan II. Karel V. Karel VI. Karel VII. Ludvík XI. Karel VIII. Ludvík XII. František I. Jindřich II.   
1559 1560 1574 1589 1610 1643 1715 1774 1792
   František II. Karel IX. Jindřich III. Jindřich IV. Ludvík XIII. Ludvík XIV. Ludvík XV. Ludvík XVI.   
1792 1804 1814 1824 1830 1848 1852 1870
   Napoleon I. Ludvík XVIII. Karel X. Ludvík Filip Napoleon III.   

Dějiny · Francie · Kapetovci · Valois · Bourboni · Bonapartové

Předchůdce:
Ludvík XII.
Znak z doby nástupu Francouzský král
15151547
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Jindřich II.
Předchůdce:
Maxmilián
Znak z doby nástupu Milánský vévoda
15151521
Znak z doby konce vlády Nástupce:
František II. Sforza