Mona Lisa

Další významy jsou uvedeny v článku Mona Lisa (rozcestník).

Mona Lisa, též označovaná La Gioconda je patrně nejslavnější portrét všech dob, na počátku 16. století (přesněji v letech 1503–1506, během svého florentského pobytu) ho namaloval Leonardo da Vinci. Autor si toto své dílo přibalil mezi svá zavazadla, když v roce 1516 nuceně opouštěl Řím po udání svých spolupracovníků. Leonardo před svou smrtí prodal Monu Lisu francouzskému králi Františku I., na jehož pozvání do Francie přijel, za poměrně vysokou částku 4000 zlatých dukátů.

Dnes obraz vlastní francouzská vláda a je vystaven v Louvru v Paříži. Během historie však obraz nejdříve byl na zámku Fontainebleau a později ve Versailles. Po Velké francouzské revoluci byl umístěn v Louvru krom doby, kdy byl pověšen v ložnici samotného Napoleona.

Jde o malbu olejem na dřevo topolu s využitím techniky sfumato. Žena na obraze sleduje diváka s nenapodobitelným, tajuplným úsměvem, který se stal předmětem mnoha pověstí a spekulací.

Kdo stál Leonardovi pro tento obraz modelem je do dnešní doby objektem dohadů. Tradičně se uvádí Lisa del Giocondo, žena florentského obchodníka Francesca del Giocondo. Zmiňuje ji první Leonardův životopisec Giorgio Vasari. Tento názor dokládá také odborník z knihovny německé univerzity v Heidelbergu Armin Schlechter na základě nálezu rukopisné poznámky na okraji knihy florentského úředníka Agostina Vespucciho z října 1503. Ital, který patřil mezi známé da Vinciho, v zápiscích přirovnává renesančního velikána ke starověkému řeckému malíři Apelléovi a uvádí, že právě pracuje souběžně na třech malbách, z nichž jedna je portrét Lisy del Giocondo.

Rysy díla

Da Vinci v Mona Lise představil hned několik převratných postupů:

• „Šířka záběru“ použitá v obrazu (tedy zobrazení přibližně horní poloviny těla) se do té doby nepoužívala – osoby byly zobrazeny buď celé nebo jejich busty.
• Tehdejší středověcí portrétisté malovali převážně z profilu; malba částečně z profilu, částečně z anfasu byla na počátku 16. století až na výjimky nepoužívaná. Nezvyklé též bylo, aby postava na portrétu udržovala s divákem „oční kontakt“, jak tomu v případě Mony Lisy je.
• Pozadí za Monou Lisou je rozostřené. V soudobých malbách bylo naopak vše stejně ostré. Navíc, čím je na obraze pozadí vzdálenější, tím je rozostřenější a mdlejší.
• Do té doby zdaleka nejprokreslenější stínování a tónování, související s technikou sfumato.
• Vysoká anatomická věrnost (ruce).
• Do té doby neviděné detaily, např. v tkanině šatů.

Zajímavosti

• Významnou roli pro slávu tohoto obrazu sehrála i jeho loupež z Louvru roku 1911. Původně byli z krádeže podezíráni stoupenci umělecké moderny – např. básník Guillaume Apollinaire, který byl dokonce zatčen, nebo Pablo Picasso, který musel k výslechu. Skutečný zloděj Vincenzo Perugia ji dostal až do Florencie, kde ho nabídl ke koupi antikváři Alfrédu Gerimu. Byl však při prodeji zatčen, a tak se obraz vrátil zpět do Paříže, kde byl roku 1913 slavnostně vrácen do Louvru.
• V místě, kde deska (z topolového dřeva) praskla, má Mona Lisa nad hlavou zelený vertikální proužek. Podklad i barva se vydrolily; neexistuje technologie, která by původní barevný charakter díla nahradila v otázce pigmentů, ze kterých je barva, pojidla, či techniky.
• V roce 2006 se objevila další z teorií objasňující „tajemný úsměv“ Mony Lisy. Kanadští vědci došli k závěru, že úsměv patří ženě po porodu. Důvodem je nalezení stopy původní malby na obraze, kde má Mona Lisa přes tvář tenký šátek, který nosívaly florentské ženy před a krátce po porodu.
• Z obrazu prý byla kdysi odříznuta dvojice sloupů terasy, které původně postavu rámovaly.
• Krajina za Monou Lisou je fantaskní; horizonty z levé a pravé strany jsou na výrazně rozdílné úrovni a je fyzicky nemožné, aby se za zády Mony Lisy mohly spojit.

Kopie z Museo del Prado

Restaurovaná kopie La Gioconda v Museo del Prado, Madrid. Předpokládá se, že malbu vytvořil učeň ve stejné době jako originál.

V lednu 2012 Museo del Prado v Madridu oznámilo, že téměř dokončili restauraci kopie malby od žáka Leonarda. Tato kopie je dlouho známa, ale po odstranění černého nánosu barvy z 18. století se ukázalo, že obraz není jen obyčejná kopie. Na obraze jsou provedeny i stejné změny jako u originálu, což nasvědčuje, že malba byla s největší pravděpodobností namalována po boku samotného mistra. Kopie ukazuje mnohem více detailů a to, že modelem byla krásná mladá žena. U originálu Mona Lisa vypadá starší, protože je obraz poškozen a vrstva laku ztmavla. Tato kopie lépe osvětluje jak portrét původně vypadal v době vzniku, předtím než lak na malbě zežloutl a popraskal dobou.

Reference

• Mladá Fronta Dnes – příloha Víkend – 18. září 2004

Související články

• Historie kompozice obrazů

Literatura

• Leonardo : Mona Lisa : Z D.S. Merežkovského: Leonardo da Vinci / [Autor: Josef Pelcl] ; Autoris. překlad Žofie Pohorecké. – Praha : J. Pelcl, 1911.
• Mona Lisa : historie nejslavnějšího obrazu na světě / Sassoon, Donald ; přeložila Gisela Kubrichtová. – 1. vyd. v českém jazyce. – Praha : BB art, 2004, ISBN 80-7341-273-X
• Mona Lisa - "La Gioconda" / Dieter Sinn ; Ze stejnojm. něm. orig. přel. Věra Houbová. – 1. vyd. – Praha : Lidové nakladatelství, 1980
• Mona Lisa's mustache : a dissection of modern art / by T.H. Robsjohn-Gibbings. – 1st ed. – New York : Alfred A. Knopf, 1947