Portrét

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Portrét Adele de Toulouse-Lautrec od jejího syna, malíře Henriho de Toulouse-Lautreca

Portrét je ve výtvarném umění popisné zobrazení konkrétního jedince, zpravidla člověka, velmi výjimečně i zvířete.

Portrétování má dlouhou a bohatou historii. První portréty vznikaly ve starověku. Významný je římský sochařský portrét. Ve středověku portréty vznikaly velmi zřídka a spíše až v pozdní gotice. Vyobrazení významných žijících osobností, například panovníků, jsou (podobně jako středověká vyobrazení světců) idealizovaná a nezakládají se na skutečné podobě zobrazeného. Proto nelze v tomto období mluvit o portrétu, ale pouze o postupně narůstajících portrétních rysech zobrazení. Mohutný rozvoj zaznamenal portrét v renesanci. Ještě výraznější zájem o portrét přinášelo baroko, které dovedlo portrétní umění prakticky na hranice jeho možností. Zájem o portrét náležel však i následujícím slohovým obdobím. V 19. století se s nástupem fotografie stal klasický malířský či sochařský portrét spíše výjimečným, exkluzivním. Dominantním typem portrétu je dnes fotografický portrét, ale dokumentární funkci portrétu převzal též film, televize a další elektronická média.

Specifickým typem portrétu je autoportrét. Portrétní vyobrazení, které je součástí díla, jež samo o sobě není portrétem, ale například náboženským výjevem či mytologickou scénou, se nazývá kryptoportrét. K významným portrétistům patří Hans Holbein mladší, Rembrandt van Rijn, Diego Velázquez, Frans Hals, Francisco Goya. Z českých umělců Karel Škréta, Jan Kupecký, v 19. století například Vojtěch Hynais. Klasickým médiem portrétu je kresba a malba, výjimečný však není ani sochařský portrét, ať už v podobě busty, volné sochy či reliéfu. Od poloviny 19. století též fotografie.

Přenesený význam slova[editovat | editovat zdroj]

V přeneseném slova smyslu se jedná i o jakékoliv jiné postižení konkrétního jedince, např. literární portrét, filmový portrét, hudební portrét apod. Použití slova v tomto případě vždy záleží na celkovém kontextu příslušného sdělení.

Nejvýznamnější malíři portrétů[editovat | editovat zdroj]

Portrétní fotografie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Portrétní fotografie.
Příklad rodinného skupinového portrétu z konce 19. století. Smuteční snímek byl pořízen u příležitosti úmrtí v rodině, v pozadí je urna s ostatky zemřelého dítěte a členové rodiny jsou oblečeni ve smutečním černém šatu (asi 1894).

Portrétní fotografie existovala od vynálezu fotoaparátu. Byla často levnější, přístupnější a rychlejší než technika portrétní malby. K velkému rozšíření došlo s vynálezem daguerrotypie. Fotografická studia vznikala ve všech větších městech po celém světě. Styl těchto raných děl odráží odpovídají tehdejším technickým požadavkům: 30sekundová expozice a malířské estetické požadavky. Pro dlouhé minuty trvající nehybné setrvání před kamerou při výrobě daguerrotypií a kalotypií byly nutné různé podpěrky pro hlavu a tělo. Například Saronnysův univerzální držák hlavy.[1] Lidé většinou sedí před holým pozadím a jsou osvíceni měkkým světlem z okna, které může být směrováno pomocí zrcadel. Průkopníkem a popularizátorem portrétní fotografie byl francouzský fotograf André-Adolphe-Eugène Disdéri (18191889)[2], který 22. listopadu roku 1854 patentoval nový typ portrétů, takzvané carte de visite. Jeho konkurentem byl Gaspard-Félix Tournachon, známější pod pseudonymem Nadar, který je autorem řady portrétů celebrit své doby. Do té doby (polovina 19. století) vlastnit portrétní fotografii bylo jen privilegiem a výsadou bohatých.[1]

S postupujícím rozvojem techniky dostali fotografové možnost využívat zkracující se dobu expozice, osvobodit se a vytvořit nový styl portrétní fotografie. Fotografové se přemístili ze svých ateliérů do exteriérů, na bojiště, přes oceány a do vzdálených pouští. Daguerreotypický Saloon Williama Shewa, fotografická dodávka Photographic Van Rogera Fentona a vagón What-is-it? Mathewa Bradyho nastavili standardy portrétní fotografie druhé poloviny devatenáctého století.

Současní umělci Cindy Sherman, Barbara Kruger, Mitch Kern a další používají portrétní fotografie jako prostředku pro sociální kritiku.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Malá encyklopedie fotografie, Willfried Baatz, Computer Press, Brno, 2004
  2. Paris as place of birth: "André Adolphe-Eugène Disdéri" at the Getty.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]